17.8. – 23.8. 2008

17. 8. 2008 neděle
Vstávání v neděli v šest hodin není nic pro nás (zatmění měsíce jsme samozřejmě prospali:) Ale bylo to výjimečné. Do Suprabhy totiž byli na dnešní snídani nahlášeni vzácní hosté. Provinciál s dalšími několika kněžími, kteří se jako provinciální rada každý měsíc sjíždějí v jiném středisku na schůzku. S tolika otci jsme ještě nikdy nesnídali:) Všichni byli moc příjemní.
Po mši odjeli na program do Sujyothi, kde jim kluci zatančili. Naštěstí měl Ričrd tentokrát vše připravené díky pátečnímu Dnu nezávislosti. Já zatím doučovala Saraswati a Jarek zabavoval malé děcka. Při obědě kněží docela sprdli našeho otce Kuriakose. Vyčetli mu, že neposlal bratry na povinný kurz a o žití v komunitě. To nám taky dost vadilo, brácha se na to dost těšil, ale v den odjezdu nám přišel říct, že mu to hlavní otec nedovolil... prý že on dnes nemůže dojet do Sujyothi, a tak tam musí zůstat aspoň bratr. Podle otce by se asi dům během noci bez salesiánského vedení zbořil...
Otec Kuriakose vše bral s humorem, snažil se omlouvat svou chybu, neviděl to zas jako vážný problém a ze srandy navrhoval, že dá bratrům kurz o žití v komunitě on... to se všichni pousmáli... Více-provinciál, kterému náš bratr Joseph je zřejmě velmi blízký, si však pořád nedal pokoj a stále otci dával najevo, že by se měl o bratry více starat... což je pravda:)

Odpoledne jsme s děckama začali hrát lagori... ale najednou se do našeho střediska nahrnulo několik mladíků...všichni v černých gatích, bílých košilích a dokonce když pak vcházeli k otcovi do kanceláře, si nahodili šlajfku. Jsou to studenti z různých škol a přišli jako dobrovolníci učit děcka základy počítačů. Takže se všichni děcka museli nahrnout do třídy a hlavní vedoucí této skupinky začal děckám povídat o počítači, pak si postupně sostatními děcka rozebrali k počítačům (dovezli si dokonce dva svoje, nečekali, že tu budeme mít) a začali děckám ukazovat malování a práci ve wordu. Ocenili jsme, že si ve svůj volný čas nějací studentíci najdou čas a jdou učit chudé děcka... i když samozřejmě by děcka potřebovaly systematické učení (a taky trochu méně teoretické, ale tu se musí vždy vše vysvětlovat složitě:-)... je škoda, že co jsme odešli my a Mary ze Suprabhy nikdo děcka teď počítače neučí. Otec Sony prý vede hodinu počítačů jen pro bývalé studenty.
Prý je to teď také podivné s učitelkou matematiky. Někdo říká, že ji nemají, někdo zase že je to ta, co pomáhá nové sestře Aruně s angličtinou (přijela z Bombaje, pochází ze státu Chhatisgarh a kanadsky neumí). No vypadá to, že teď Suprabha moc nefunguje. Je to hrozné, přitom matika je tak důležitá... Je ale pravda, že bychom už do Suprabhy nechtěli jít pomáhat. Jako kdyby nám řekli, tak asi jo, ale jsme rádi, že sme tady v Sujyothi v klidu:) Neřídí tu vše hlavní otec a pracujeme tedy podle našeho svědomí, kde cítíme, že je to třeba. Opravdu se tu cítíme víc využiti. Máme sami hodiny, kde se snažíme vše děckám po evropsku vysvětlovat a ne jen je nutit se něco nesmyslně biflovat a ani nevědět proč (indický styl)... To je ten základní rozdíl, z kterého šílíme vesměs každý den:(
V hodinách počítačů nám naši kluci také dělají radost. Někteří se zlepšili a umí už docela dobře pracovat ve wordu... jen je smutné, že za dva měsíce je tu už asi nikdo počítače učit nebude...

Po půl roce pobytu také mnohem víc vidíme, co je kde potřeba a tak určitě doporučujem všem dobrovolníkům jet pomáhat na rok... po půl roce na vás přijde akorát krize, jak to v dané rozvojové zemi šíleně funguje:) A byla by škoda odjíždět z dané země zklamaný:)

Ale zpět k neděli... po cestě ze Suprabhy jsme se zastavili na net, který byl neskutečně pomalý, takže alespoň mě to stálo docela nervy... pořád se snažím vyřizovat adopci na dálku v Keni po internetu, doma to bude zase mnohem pohodlnější... Také jsme na doporučení otce Binnyho koupili ručníky pro nové děcka z peněz od vás kamarádů... moc moc děkujeme! Ručník se tu užívá především jako pokrývka hlavy – ochrana proti slunci a v noci i proti zimě, během spánku ochrana uší...

V nedělním koníčku jsem děcka učila vytvářet obrázky pomocí trhací metody, takže na nás z papírů teď září plno motýlů a domečků... Kluci jsou vždy tak šťastní, když přijedeme za nimi večer zpět do střediska, nejraději bychom s nimi také trávili neděli... je mně vždy těch malých šprčků líto, když smutně říkají, kde jsme celý den byli, že se bez nás nudili... jsou tu s nimi jen dva učitelé, kteří si v neděli také spíše potřebují odpočinout než děcka nějak organizovat... Takže je neorganizované volno a někteří kluci se neumí sami zabavit...

A smutná zpráva nakonec... utekl Davud a Šivu... zase je zlákala ulice... je nám to moc líto, protože oba jsou to moc chytří kluci...,ale právě velmi aktivní a v neděli se nudili, takže je napadlo se nějak zabavit...vyrazit do ulic...odkud se jen těžko vrací....ale věříme, že se zase vrátí... Modlíme se za ně.

18. 8. 2008 pondělí
Tak si představte, včera u večeře bráchu bolelo břicho. Říkal, že nejlepší na to je čerstvé chladné kokosové mléko. No a to můžeme získat jedině za rozbřesku urváním kokosů přímo z palem. Nápad sem mu pochválil, ale on že bych měl jít s ním a nějakým šikovným ogarem na sběr kokosů. Prý když tu byl na praxi před lety, tak každé ráno chodili s učitelem Dinešem na kokosy. Říkám, že bych rád, ale jen když se sám vzbudím a on, že to není problém, že mě klidně vzbudí. Zkoušel jsem mu říkat, že se chci raději vyspat, ale on, že ne, prý v šest hodin na mě bude klepat. Dobře, souhlasil jsem.
Ráno jsem sám vstanul, čekám na bráchu před jeho pokojem, ale on spí jak špalek. Tak jsem se šel projít po zahradě. Bylo to pěkné – snad všechna zvířata chtěla dát najevo, že se probouzí, tak to dávala patřičně hlasitě najevo, nejradostněji vrány...
Když jsem si šel užít východ slunka na střechu, tak jsem zjistil, že včera se na louce před střediskem utábořili kočovné rodiny se svými stády. Hned jsem je chtěl jít omrknou a pozdravit, ale pak jsem si říkal, že možná není úplně dobré jim dávat najevo, že ve středisku bydlí cizinci. Určitě by pak měli větší důvod středisko po tají v noci “navštívit“. Ale do týdne se snad naskytne příležitost. Snad tu pár dní vydrží.

Ráno jsme si dočítali vaše emaily, které jsme si včera stáhli. Je to vždy tak krásný odpočinek, který nás moc baví...a klidně bychom četli více, tak piště:) V jednom emailu nám sestřenice Lucka psala o poselství Garanagalu...protože jsme o tom doteď neslyšeli a připadne nám to zajímavé, podělíme se i s vámi:)

Jedná se o místo zjevení Panny Marie ve Španělsku, v horách. P. Maria se tam zjevovala čtyřem dívkám ve věku 12 let v 60. letech 20. stol. Poselství je podobné Fatimskému. Pokud se svět nepolepší, přijde konec časů. A taky prostřednictvím dívek P. Marie vzkázala, že v blízké době (ještě za života těch visionářek – jsou ve věku našich rodičů) dojde k velkému znamení, právě na Garabandalu, které ohlásí jedna z těch dívek 8 dní dopředu. Bude tomu předcházet moment, kdy se všechno na světě zastaví a lidé pohlédnou do svého nitra. A pak přijde konec časů. Museli jsme o tom pořád přemýšlet, naštěstí jsme měli první hodinu volnou, tak jsme ji promodlili v kapli. Vždy když se nad takovým poselstvím zamyslíme, dojde nám, jak málo se modlíme a člověk, ať věří, že bude spasen, tak má strach, že toho nebude hoden. Ale věříme v Boží milosrdenství. Takže ráno jsme měli takové přemýšlecí o nebi. Co tam budeme dělat? Co když se tam nedostane někdo nám velmi blízký, např. dítě... s naším lidským přemýšlením mi připadne nemožné, že by se rodič mohl trvale radovat z Boží slávy, když ví, že jeho dítě se do nebe třeba nedostalo... vše se tam bere asi jinak a snad víc budem rozumět a akceptovat Boží rozhodnutí a lidskou svobodu...ale tady na zemi pořád máme myslet hlavně na druhé, tak si nedokážu představit, že tam bychom nemysleli a jen se radovali... Když jsme se modlili ke všem Svatým, napadlo mě, co asi dělají? Pořád prosíme ať o nás orodují, tak jestli pořád škemrají za nás u Pána? Modlíme se každý den: „přijď království tvé...“ ale myslím si, že se většina z nás bojí neznámého a nechce, aby byl konec časů...ještě chceme mít děti a vnoučata a udělat co nejvíce dobrého...:)

Učení nás opět dostalo zpět na zemi a den běžel jako normálně. Zase sem byla na nejmenší děcka při hrách sama, nechci si na to tady někomu stěžovat, ale mohlo by nějakému učiteli dojít, že by se hrálo mnohem lépe, kdyby tam dělal přísný dozor. Nové děcka neznají pravidla a když jo, tak se jim je nechce dodržovat...

Brácha mně požádal, ať uvařím kuřecí polévku. Včerejší otcové z Bangalore tu totiž nechali trochu peněz ke koupi kuřat na dnešní večeři, kuře bývá oblíbený místní sponzorský dar. Bála jsme se dalšího neúspěchu, ale neumím říct ne... takže jsme po hrách naběhla do kuchyně... brácha mi zrovna podával zbytky z kuřete a v tom slyší přijíždět na motorce otce Kuriakose... úplně se lekl, že bude průser, že si vaříme něco navíc a nevěděl chudák co dělat... Připadne mi to postavené na hlavu, jak jsme tu z něho všichni vystrašení. Bojíme se už i toho, co mu třeba ani nevadí... kolikrát mi sám řekl, ať něco uvařím... a na polívku toho přece moc nespotřebuju... brácha však byl víc a víc nervózní, tak vše zase schoval a že se ho jde raději nejprve zeptat... po povolení jsem se pustila do práce:) A na to, že to byla moje první kuřecí polévka, byla prý moc dobrá a dokonce chutnala i učitelům.

Po večeři jsme pomáhala s úkolem Šankrappovi, je to takový snaživý hodný osmák, ten nejlepší bharat natyam tanečník. Pak s námi seděl ještě na pokoji a jen tak se díval jak pracujeme a občas jsme si povídali... bylo to příjemné... čím dál víc jsme rádi, že náš pokoj je skoro furt všem otevřený...ne jak v Suprabhě odstrčení od děcek. Ze začátku nám to tu naopak docela vadilo.

19. 8. 2008 úterý
Kočovní stanaři už po jednom dnu odtáhli, tak je bohužel nenavštívíme:-(.

Během dopoledne přijel nečekaně otec Kuriakose, protože měl nějaké jednání ve vedlejší dědině. Najednou začali být všichni nervózní... navíc Fatima jako naschvál dnes měla výjimečně zpoždění a Kumar měl den volna. Takže jsme byli nachystaní za ně učit, ale brácha nás nenápadně odehnal z hodiny, že ji musí vzít on a další učitel, aby se otec nerozčílil, že místo nich učíme... prostě šaškárna, učíme tu od začátku pořád sami, ale před hlavním otcem se to nesmí dávat najevo... přitom si myslím, že by mu to už nevadilo...ví, že už kannadsky řekneme, co potřebujeme.

Opět jsme museli řešit problém s učitelem matematiky. Viděli jsme ho totiž, že malým prvňákům, kteří ještě neumí pořádně napsat ani číslovky, psal tabulku malé násobilky... Nezvládají ještě ani sčítání do 20, někteří ani do desíti... takový přístup nás úplně vytáčí... proč si nezjistí úroveň studentů a nejde podle toho. Z prvňáků pouze Šaukat je velmi šikovný, takže tomu dáváme vždycky příklady navíc, aby se nenudil... to však by bylo pro našeho nového učitel asi moc aktivity najednou. Strašně nás štve, že si na něho stěžujem. Pravda, že Jarek ho neustále sleduje, co dělá špatně a pak mi to vždy přiběhne nasupený říct na pokoj. On teda se doučení ani moc nehrne. Raději telefonuje.

Taky jeden z důvodů, proč se těšíme dom, je naše české školství... tam se spíš od ostatních učitelů učíme... tady nás nebaví být v pozici, kdy pořád přemýšlíme, jak říct učitelovi, že učí blbosti a ještě k tomu blbě... oba nesnášíme někoho opravovat (myslíme dospělé, děcka v pohodě:) či vysvětlovat systematičnost v přednášení... Říkali jsme mu to, vzal to dobře a že teda pojede s nimi podle našeho návrhu. Ikdyž moc anglicky neumí a chvílemi asi jen Jarkovi přikyvoval. Pak ale v pětce dělal slovní úlohy, absolutně nic nevysvětlil. Jarek se kluků ptal, jak tomu rozumí a děcka Jarka žádali o vysvětlení. Připadne nám, že tady učitelé matematiky vůbec neví o čem matika je... Nic nevysvětlují, přitom je to tak krásná věda a kdyby vše děckám vysvětlovali, tak jak mají alespoň v knížkách, hned by si děcka lépe matiku užívaly... např. my vidíme, jak kluci, se kterými po večerech počítáme, najednou chtějí pořád a pořád počítat... Prostě je to chytlo... místní učitelé jim ani nevysvětlí, že při odčítání si mohou udělat zkoušku a ujistit se, jestli opravdu 8-3 je pět pomocí sečtení pětky a trojky. Nebo že 3x4 znamená 3+3+3+3... Vše si moc bereme, co?:) Hlavně nám vadí, že my odjedeme a tady ten nepořádek si klidně poběží dál.

20. 8. 2008 středa
Volno jme neměli, šetříme si je na další týden do katolického ašrámu. Po večerech cítím jako důležitější doučovat také matiku, takže nevím co dřív... hlavně nám teď dovezli plno nových kluků... člověk by se jim nejraději všem ze začátku více věnoval..., ale nejde je všechny stíhat.

S novýma klukama dnes byla sranda. Přijeli po večeři, tzn. už byla tma a vše je více strašidelnější... a tím pádem i my. Když jsem najednou po naší večeři vyšli mezi děcka tancovat, jeden nový klučina, úplně ode mě začal strachem utíkat. Absolutně se se mnou nechtěl pozdravit, byl skoro v šoku. Děcka z toho měli strašnou prču, tak ho táhli za Jarkem a to už skoro strachy křičel...

Celý den, vlastně celý týden probíhají závody mezi místními vesnickými školami. Včera naši školní ogaři soutěžili v atletice. U nás jsem na gymplu skoro nepoznal kouli či disk, tady se dokonce soutěží v hodu oštěpem či běhu přes překážky. Naši melakotští desáťáci soutěží skoro ve všem. Včera však postoupil do táluckého kola (asi něco jako náš okres) jen K.P. Manju v běhu na 800 m. Na 3000 m skončil Ranganath čtvrtý. Podle nás je to solidní výsledek, když se závodů účastní v každé disciplíně 24 škol po dvou ogarech. Tak jsme je oba chválili. Ikdyž podle kostrukce těla bych spíš ogarům disciplíny vyměnil a mohli třeba skončit oba první, ale možná se mýlím.
Dnes ráno odcházeli ogaři na soutěž v týmových hrách – koko a volejbal. Prosili nás ať se za ně celý den modlíme:-). Jsem se jim snažil trochu vysvětlovat, že za takové věci nejsem zvyklý se modlit, že taková výhra není to nejnutnější z pohledu věčnosti. No asi mi nerozuměli...:-(
Přiběhli večer v osm na konec studia a hlasitě všem oznamovali, že v obou hrách vyhráli a nejen to, že melakotská škola vyhrála i kabedy (naše hutututu) a throwball a nevyhráli jen jejich holky v throwballe. Ukazovali, že i se včerejší atletikou Melakote shráblo většinu medailí a že za nimi daleko zůstali i dříve ve sportu nejlepší dvě vesnické školy. Obě prý dnes ve všech týmových hrách rozdrtili ve finále nebo už v semifinále. Úplně sem byl na na naše ogary pyšný, skoro sem měl slzy v očách, když sem viděl jejich obrovskou radost z úspěchu. Všichni i malí prcci jsme je nadšeně vítali a gratulovali jim.

A protože si dnes připomínáme 40. výročí příjezdu ruských tanků, měli jsme dnes slůvko na dobrou noc o našem 68. roce..., o komunismu, o svobodě náboženství... děcka si nemohli představit, že by jim učitelé říkali, že Bůh neexistuje... My teda osobně už také ne... Nabádali jsme je k vážení si svobody, nejen okázalému vlastenectví před vlajkou na Den Nezávislosti, ale např. jakékoli podvádění, krádeže..., že škodí vlasti. Naopak cokoli dobrého udělají pro druhé, pomáhají tak i vlasti. A pak jsme vyzvali naše dnešní hrdiny Indie, sportovce z Melakote a předali jsme jim pár bonbónů.

21. 8. 2008 čtvrtek
Noví kluci, co se nás včera báli, jsou už v pohodě. Po obědě jsme je vzali na počítače, nejprve nechtěli jít, pak jim děcka vysvětlili, že to je úplně nejlepší hodina a tak s námi šli. Tam byli nadšení a pořád se na nás najednou věšeli... Jeden z nich, Alfars (bratranec stále zasněného Džafara), je ale dost násilný. Když nebylo po jeho, děcka začal surově mlátit, po hodině dokonce kopl do břicha dalšího kluka, tak ho učitel Rameš pořádně zřezal... Po modlitbě nový Šivu přišel za námi a jen tak jsme vedle sebe stáli a lehce konverzovali...tato várka nových kluků je docela plachá.

Dnes vyhráli volejbal (Sidda a spol.) i naši mladší aluretští ogaři. Stejně jako včera jsme těmto indickým hrdinům dali povečerní modlitbě pár bonbónů. Každý den jezdívá před střediskem po silnici traktor s děckama na vlečce, které mávajů vlajkama. Prý takto každá škola dělá reklamu svým děckám na současné soutěžení.

Naposledy, co budeme v Indii, tu přijela na farmu Mary miss. Dokonce přijela i s rodičema. Tatínek je pastor (má svou vlastní církev:-), bratr taky, potkali jsme i její robustní maminku, která si neustále pochvalovala naši kannadu. Mary vypadá moc spokojeně. Krom lékarnictví studuje angličtinu, především správnou gramatiku. Musí mluvit jen anglicky a i tady nechtěla s ostatními učiteli mluvit jinak, prý aby z toho nevypadla. Ve škole si musí každý den v dramatické výchově připravit v angličtině krátkou scénku a bezchybně ji sehrát. Taky nám říkala vtip, který prý o jedné neděli jejich kněz říkal v kázání:

Umře žena, přijde před svatého Petra a ten se ji řekne ať vyspeluje love (láska). Žena to zvládne a on ji pustí do nebe. Jednoho dne sv. Petr tuto ženu požádá, ať si vezme jeho klíče a na chvíli ji zaskočí. Když žena takhle hlídá nebeskou bránu, koho nevidí přicházet – svého manžela, který právě zesnul. Dojde před ni a říká: „Co ty tu děláš?“ „Coby, hlídám nebeskou bránu. Vyspeluj: Československo!“ :-) Tak to nás překvapila, že naše bývala země je tu, pro ty samozřejmě znalejší, synonymem komplikovaně spelovaného slova. Ona teda Mary říkala stejně jako všichni Indové Czechoslavia místo Czechoslovakia. Jak jsme se s Mary loučili, tak jsme říkali, že ji snad ještě jednou navštívíme v Bangalore. Bojím se, že nebudem stíhat, ale nějak se nám nechtělo říkat, tak čau, nashledanou nejspíš až v nebi. Začíná nám připadat drsné, že spoustu známých Indů už nikdy neuvidíme. Bysme se měli učit spelovat, aby aspoň v tom nebi, co?

Po nocích teď připravujeme testy, další týden se budou psát a podle nich se pak děcka přerozdělí do nových tříd. Hlavně chceme, aby ti z těch nejšikovnějších postoupili dále, takže se věnujeme hlavně jim. Jarek připravuje testy do matematiky, protože nový učitel se k tomu nemá a spíše máme strach, co by připravil... Je ale úplně noví, bez praxe, tak na něho nesmíme být tak přísní...snažíme se mu pomáhat...ale prostě fakt nám vadí jeho lenost, nezájem o děcka.... když jsem se ho ale ptala, jak se mu tady líbí...řekl mi úplně nesmyslnou odpověď: Ano, já mám titul učitele věd a titul ...(čehosi, čemu nerozumím, mají milionu titulů a všechno říkají ve zkratkách a diví se, že mi pořádně svůj titul ani neumíme říct)

A radostná zpráva dne...věříme, že modlitby byl vyslyšeny a Pán nám poslal do střediska otce Binnyho, který nějakým způsobem přesvědčil otce Kuriakose, že by měl mít i Vasant a Kumar jednou týdně volno, doteď tu museli bývat 24 hodin denně a jednou za měsíc dostali volno. Ostatní učitelé, kteří tu jen přes den učí, samozřejmě jednou týdně volno mají. Minulý měsíc jsme toto téma několikrát nadhodili... říkali jsme, že by podle nás měl mít každý jednou týdně volno, protože to je přece i v Bibli – a sedmého dne odpočíval... A dnes nám Vasant oznámil nové pravidlo, že mají i s Kumarem jedenkrát týdně volno... Ještě by toto pravidlo bylo dobré vybojovat pro kuchařky:).

Otec se nás při večeři ptal, zda pocházíme z vesnice. Prý často mluvíme o svých příbuzných a přátelích. Prý podle toho kolik jich máme, musíme být z vesnice. On totiž taky pochází z vesnice a říkal, že ve městech se tak lidé neznají, ale prý stejně jako u nás se i v Kerale (nejbohatším indickém státě) lidé začínají více odcizovat a dokonce už nejen ve městech. Potěšilo nás, že je na nás poznat, že jsme vidláci.

22. 8. 2008 pátek
Na nové děcka jsme možná někdy drsní, zazvoní zvon a oni si lítají po středisku. Během hodiny počítačů se nám navíc neodbytně cpou do učebny, holt ještě neznají pravidla... Tak se musíme více mírnit a s klidem jim vše vysvětlovat. Každé nové děcko musí pravidla přijmout pokusem prošlo-neprošlo...

Odpoledne se asi po měsíci zamračena vyjasnilo. Půlka nebe se ukázala krásně modrá, úplně jsme zapomněli jak takové azuro vypadá. Takže nejspíš skončil monzun. Teď by až do října mělo bývat jako u nás slunečno s občasným zamračenem a dešti. V říjnu se prý vrátí monzun, ale východní z Bengálského zálivu. Od listopadu nastane opět zima.

Na dnešní večeři bylo vynikající kuřecí birjany. Původně jsme mysleli, že jej otcové objednali k dnešnímu svátku Panny Marie Královny, ale ne. Představte si že ten trochu jednodušší Sidda má skvělé sponzory. Nějací keralští katolíci žijící v Davangere mu platí jeho veškeré výlohy ve středisku a dneska měla ona narozeniny, tak oba manželé se na něj přijeli podívat, trochu si s ním povykládat, jak se má... a navíc nejen pro něj, ale pro všechny děcka navařili kotel birjany. Toto se nám líbí, je to naprosto podle evangelia. Když slavíme, nemáme zvát bohaté a vysoce postavené, ale sezvat chudáky. Ještě jsme o takové oslavě neslyšeli, ale rozhodně je to inspirující.

Večerní divočení bylo super, probíhalo jak v Senetářově čochu (pro ty ne z Blanenska – na taneční zábavě:). Hrála hudba na plné pecky, ale skoro všichni jsme seděli na hřišti a povídali si nebo dováděli. Jen teda s tím rozdílem, že jsem nekecala o klukách, ale předváděla jsem jim Vařila myšička, kašičku... všem se to moc libí:) Surya a Čandra (Slunce a Měsíc) se hned vtěsnali na patník vedle mě, začali mě objímat a ujišťovat se, že neodjedu...nic jsem jim neříkala, protože jsem ani neměla možnost, oni jen pořád drkotali, že nesmíme odjet, jedině na chvíli a pak se zase vrátit...Pro ně bude náš odjezd těžký, jsou na nás moc fixovaní. Přála bych vám je vidět, jsou to krásní kulihrášci, kteří se pořád něčemu smějí. A smích nešidí, ale třesou se celým jejich malým tělem a úplně stejně:) Nikdy nevím, s kterým z nich zrovna mluvím...

Po společné modlitbě jsem vyráběla v pokoji plagáty do angličtiny a přišel za mnou Dandrač zamotaný ve své „posteli“. Sedl si vedle mě na zem a ptal se, jak se máte vy doma... tak jsem se ptala, co jeho brácha Jesu, který prý se pořád ještě nevrátil do Suprabhy... Dandrač se mi nato začal svěřovat, že on už utéct nechce... prý nás s Jarkem má moc rád, je tu sranda, učíme ho matiku (je nejlepší ze třídy, tak ho to strašně baví) a kreslit... Tak prý už utéct nechce, ale žádal nás, ať prý v neděli přijíždíme ze Suprabhy dřív. Rádi bychom, ale ani ze Suprabhy nás děcka nechtějí jen tak pustit. I já mu pak říkala, že ho máme rádi... byla by tu bez něho nuda:) Je to malý kluk, ale světa znalý, s Jarkem vtipkuje jakoby byl jeho kámoš z gymplu:) Mě zase bere spíše více jako tetu... v hodině si vždy sedne vedle mě a když mám volnou ruku, hraje si s ní, plně vnímá a úplně nejlíp na vše odpovídá...

A těsně před večerkou za námi došel ještě Nagradž, ten ukňouraný, fakt i ten nám bude chybět... už si z jeho kňourání děláme srandu, i on ji chápe a směje se sám sobě. Jen tak teď seděl vedle Jarka a poslouchal, jak mi líčil jednu z bráchových historek z ašrámu, kam máme na bráchovo doporučení příští týden taky jet. Prý budeme spát v oddělených chatrčích v lese. Nevím, jestli se budu bát víc hadů nebo duchů... Jo a Nagaradž, jak už jsme vám psali, je velmi zbožný, tak když odevzdá Jarkovi vypočítané příklady, tak celou dobu, co je Jarek kontroluje, se křižuje....:) Ale opravdu vážně, nedělá si z takových věcí srandu.

23. 8. 2008 sobota
Ráno nás vítalo sluníčko. Jak nám už v červnu lezlo krkem, tak jsme se jej dnes nemohli nabažit.

Radostná zpráva z našeho domova! Jarkův brácha Metud s Marci mají třetí dcerušku – Dorotku. Takže jsme už po 21. strýcem a tetou. Prosíme za ně o modlitby. Dozvěděli jsme se to zrovna když jsme odpoledne prali povlečení a prášili naše matrace. Hned jsme se všem chlubili a radostně si prozpěvovali.

Taky zrovna přišli učitelé z melakotské školy. Mají totiž 1. září s alurhattskou školou spoluorganizovat tálucké školní závody. Hledají vhodné místo pro běžecké závody, tak se přišli podívat i na naše hřiště. Ogaři mi učitele hned ukazovali a chtěli ať jim dám namaskara, podám ruku a bavím se s nima, jak se mají... Namaskara jsem samozřejmě dal, ale ruku má první podat váženější osoba, ne? Aspoň to tak přednášel Anděl na Albeři při začátku matfyzu. Tak nevím, jak to je v Indii. Každopádně učitelé vypadali sympaticky, že jim záleží na děckách. Naši ogaři zase o nich mluví pěkně s láskou.

V novinách jsem byl dnes udiven, když jsem četl, že se opět řeší téma Adamův most (Rama Sethi). Shrnuli i loňskou politickou krizi. Vláda loni začala uvažovat, že by prokopala mělký průplav mezi Srí Lankou a Indií. Proti tomu se však postavili ortodoxní hinduisté, vedení stranou BJP. Mělké moře v těch místech je plné korálů, podle Rámajány tento “most“ údajně vytvořil tuším Ráma. No a takto svatá věc se přece nemůže ničit (což je určitě dobře z ekologického hlediska). Toto si pamatuju, že se objevilo i v naších novinách. Ale dnes jsem četl podrobněji vykreslenou situaci z pohledu Indů. Vláda kritizovala tmářství opozice a dovolila si říct, že žádný Ráma nikdy neexistoval, tudíž ani most, že to vše je imaginace hinduistů, což strana Kongres málem odnesla svým pádem.
Toto mě naprosto dostalo. To je asi, jak by v izraelská vláda řekla, že neexistoval žádný Abrahám a Mojžíš či Saudská, že žádný Mohamed. Žijeme tu už skoro rok a vidíme, jak moc je život celé společnosti provázán s náboženstvím. Obyčejní lidé věří naprosto všemu z jejich mytologie. Vůbec je nezajímá nějaké vědecké geologické vysvětlení průlivu. A vláda tohoto šíleně religiózního národa si dovolí říct toto. My už tu naprosto respektujeme všemožné místní kulty, ale někteří indičtí politici asi nemají tento respekt k vlastním lidem. Nejpíš musí být obrovský rozdíl mezi životem lidí v indických velkoměstech a zbytkem země.

Otec Kuriakose neustále kritizuje vládní a nejstarší indickou stranu Kongres, protože nepracuje pro lidi, ale pouze pro bohaté. A nejspíš má asi pravdu, když ani necítí respekt k obyčejným hinduistům, kteří tvoří většinu obyvatelstva. Díky tomu BJP, plná náboženských fanatiků, získává stále více na vlivu. I v Karnatace letos poprvé vyhrála volby.
Stranu Kongres vede Sonya Gandí, která prý je italská katolička. To mi dnes říkal brácha. Prý dokonce snad prošla nějakým Don Bosco institutem. Naši salesiáni se k ní ale nijak nehlásí, protože prý není praktikující katolička a z Dona Bosca obětavost pro chudé nejspíš už všechno při své mocné funkci zapomněla. Je to vdova po Radžív Gandím, který byl zavražděn sebevražednou členkou LTTE (tamilští tygři), protože jeho vláda podporovala vládu Srí Lanky. Protože je Sonya cizinka, tak ji opozice v žádném případě nechtěla jako premiérku, tudíž ovlivňuje chod vlády jen nepřímo.
Proti takto sekularizované straně Kongres stojí extrémistická BJP, během jejíhož vládnutí na konci 90. let se rozhořelo násilí mezi hinduisty, muslimy a křesťany, které na severu Indie stále pokračuje (v Kašmíru každý den útoky). Modi (podle otce zodpovědný za stovky možná tisíce mrtvých muslimů), demagogický vůdce BJP v Gudžarátu má např. zakázán vstup na americkou půdu. Takže nedávno zahajoval nějakou hinduistickou konferenci v USA přes videokonferenci.

Každý den se modlíme za pokoj, svobodu a prosperitu pro lidí Indie, Pakistánu, Srí Lanky, Bangladéše a Nepálu. Taky prosíme o vaše modlitby.

Dnes měl učitel Kumar pro kluky slůvko na dobrou noc. A o čem? O titulech. Jmenoval jim, jak jdou po sobě, čím vším mohou být nazýváni, budou-li se snažit... Chudáci děcka, úplně je blbnou. Co se týče nějakých dovedností či jen znalostí, tak jsou tu tituly lidem úplně k ničemu. Řekněte sami – za rok jakoby po našem gymlu se tu dá vystudovat na učitele matematiky, fyziky, biologie a chemie zároveň. Ale hlavně titul neznamená, že ten člověk je schopný... To tu ale vidíme asi jen my:-(
Jo a když se Maří Kumara v týdnu ptala, jak se mu tady ve středisku líbí, tak jí odpověděl, že studoval po střední tamtu školu, pak tamtu a taky že má tamtu kvalifikaci... On chudák pravda moc anglicky neumí, ale proč hned začal mluvit o titulech...? Možná se nás už bojí, že ho chceme zase sprdnout, co blbě učí a chce se už automaticky hájit, že má aprobaci učit matematiku...:-)
No z Kumara docela šílím, občas mu řeknu, co by jak měl děckám vysvětlit, co je důležité, co ne, ale je mi blbé ho neustále poučovat a sprdávat. Nejradši bych za něj učil, ale vím, že za dva měsíce odjedeme a on by se spíš měl od nás naučit, jak učit. Když však chcu s ním být v jeho hodině, tak mi ji hned začne předávat ať učím a chce odejít. Moc se do učení nehrne, často docela značnou část hodiny protelefonuje:-(.

Dandrač nám dnes říkal, že se chce stát vojákem a střílet (tomu jsou tituly asi úplně jedno:), nato jsme ho sprdli, že zabíjet lidi je přece úplně zvrhlé... tak hned obrátil, že teda ne, že bude raději doktorem:)

A další radostná zpráva... po 2,5 měsících nám došel balík z Kotvrdovic. Jarek už tomu nevěřil, ale já se zrovna dnes ráno za ten balík modlila ke sv. Antoníčkovi. Ten nám často se ztracenými věcmi pomáhá (indičtí katolíci se k němu taky modlí:) Tolik krásných věcí! Malí kluci měli strašnou radost už jen z toho, že nám něco došlo, objímali nás a smáli se radostí, že nám z dalekého domova konečně přišel balík (na fotkách kluci s pastelkami od sponzora z Kotvrdovic).

Večer jsme promítali videa z Keni, děcka si proti těm africkým připadali bohatí a vyspělí. Pro mě má takové promítání navíc zvláštní kouzlo, ještě jiné než při promítání českému publiku...