10.8. – 16.8. 2008 Den nezávislosti

10. 8. 2008 neděle
Od včerejška v tahu prší, nikdo nepřijel ze Suprabhy pro otce Binnyho a ten kvůli svým pohybovým problémům tedy nemohl s námi autobusem do Davangere. Brácha říkal, že nikdo ze Suprabhy nevolal, že je jim to asi jedno. Otec mu prý jen ráno řekl, že mu to nevadí, že aspoň zůstane ve středisku s klukama, že byl teď dlouho pryč. Nám však vadilo, že si musel sloužit mši sám. Cítili jsme výčitky, že jsme tam s ním nezůstali a neúčastnili se jeho mše. On jen pro nás tehdy před Chennai sloužil speciální mši. Jarek byl navíc naštvaný, že pro něho ze Suprabhy neposlali, takže když jsme dorazili na snídani, Jarek nemluvil a otec Kuriakose byl úplně překvapený, jak je špatný z toho, že jsme tam nechali otce Binnyho samotného. Jako jediná zástupkyně něžného pohlaví, jsem musela situaci mírnit, protože Jarek se potom neudržel a začal odvážně kritizovat, že si tu kněží (nejčastěji právě otec Kuriakose) slouží mši raději sami než ve společenství. Ježíš taky svou poslední večeři nejedl sám. Kdyby neměli možnost, jako např. ve vězení, tak ano, ale tady ta možnost vždy je...má pravdu, ale jako jediný se tu nebojí říct něco otci Kuriakosovi. Já sem raději ticho a bratři musí dodržovat poslušnost...Jarek je však starý rebel:) Pak nás tedy ujistil, že se na něho nevykašlali, že on sám chtěl ve středisku zůstat (akorát to neřekl ani nám ani bratrovi), tak se ať tím už netrápíme...

Na mši přišlo jen málo lidí...farníci nemají deštníky, takže se jim nechtělo zmokat....

Holky nám hned hlásili, že při pátečním zahájení olympiády viděli v televizi náš olympijský tým. Indická televize sestříhala slavnostní zahájení do zpráv a nechala tam jen Indii, Česko a nějaké africké země. Asi jsme pro místní stejně exotičtí jak černoši. Tak děcka byli šťastní, prý se holkám Češi i jejich oblečení moc líbilo:)

Dopoledne chtěla Saraswati opět pomoct s angličtinou, ale zrovna se vrátil z domu Umeš. Dovedla ho maminka a stejně jako minulý návrat z prázdnin i tento proplakal, tak jsme s ním chtěli zůstat. Byl najednou tak maličký. Měl navíc naraženou čepici, protože má něco s uchem, a také prý dostal po celém těle bolestivou vyrážku (ty si děcka často z domu přivezou... asi tam nedrží tak na hygienu, jak tady ve středisku, kor teď když prší a je zima). Říkal, že plače protože ho bolí ucho a ty vyrážky, ale všichni sme věděli, že se mu nechce od maminky. Ta tam zůstala s ním až do oběda a spolu s ním nás pozorovala, jak s malýma novýma děckama hrajeme různé hry...museli jsme být vevnitř kvůli dešti...byli jsme na děcka sami a bylo docela vysilující je neustále organizovat a bavit, navíc ještě neznáme jejich jména, takže nedělní zabíračka:) Nejvíce je bavila hra na sochy.

U oběda jsme si přečetli o první zlaté medaili, která putovala... – do Česka:) A debata se stáhla k Číně a otec Kuriakose začal opěvovat Čínu. To Jarek nevydržel a začal říkat z jakých důvodů je proti Číně. Otec debatu však hned obrátil na téma Amerika, jak ta je špatná. Na to Jarka už rozčílil a opět na mě až odvážně řekl otci do očí pravdu, že se neumí držet v konverzaci tématu, že vše stáčí jen k Americe a přece nemůže vše vidět tak černobíle – Amerika je špatná a vše ostatní dobré... Je přece smutné, že jako kněz podporuje zemi, kde je náboženství zakázáno, ničeny budhistické kláštery a katolická církev musí být v podzemní a spoustu kněží je ve vězení. O takové vládě přece rozumný člověk nemůže říct, že je dobrá... ale otec asi takové informace neví či nechce vědět... Nedokáži si už dnes představit, že by mi naše vláda zakazovala věřit (a tak to za komunistů bylo)...je to smutné... otec však tyto argumenty neposlouchal a jen tvrdil, že holt jsme z postkomunistické země, tak to vidíme jinak, ale že komunistická idea je velmi dobrá. On zná jen komunistickou stranu v Kerale, ale to je nejspíš klasická socialistická strana, která si jen dala komunistickou nálepku.

Pak otec řekl o Putinovi, že je to velmi dobrý vládce, jak pozdvihl Rusko...na to se Jarek úplně rozčílil a začal mu říkat, jaký je Putin samovládce a bohatství ze Sibiře, že končí pouze v kapsách několika milionářů a gubernátorů. A že vůbec nevidí, kolik lidí kvůli němu zemřelo... A co je nejšílenější, za týden si připomeneme 40. výročí příchodu ruských vojáků k nám a pár minut před obědem jsme četli, že jejich vojáci včera stejně tak vjeli do suverénní Grúzie... Nikdo místní tuto zprávu nebral nijak vážně, ale my jsme z toho naprosto šokovaní. Modlíme sa za Gruzii a Rusko...

Nechápeme, když otec je takový velký bojovník za práva chudých a hlavně dětí, že nevidí nebo ani nevěří, když mu říkáme, že v Číně makají milióny lidí jak otroci za nelidských podmínek – v dolech, továrnách... Národy jsou utlačovány... Otec je prostě zmasírovaný mediama, ty tu do všech cpou jen negativa na Ameriku, ale o Číně špatné věci napíšou jen velmi velmi zřídka (zvlášť ty jeho The Hindu)... Spíše vůbec. Takže všechny jeho debaty končí tím, že jen Amerika je špatná... Jarek mluvil moc dobře, snad mu dodával odvahu i Duch Svatý... i bratr se divil, jak si troufá otci odporovat... no ještě Jarka nezná, když se dostane do nějakého sporu:)

Po obědě přestalo konečně na chvíli pršet, tak všechny děcka šli prát, chvíli sem tam s nimi seděla, ale pak jsme šli s Jarkem za Umešem, ležel v hale v rohu pod pokrývkou a plakal, jak ho vše bolí. Začali jsme mu povídat pohádku O Slunečníkovi, Měsíčníkovi a Větrníkovi. Trochu se snažil vnímat a neplakal. Byl zabubaný pod dekou jak malé mimino. Pak jsme už museli odjet do Suprabhy. Během toho, co jsem se šli nahoru sbalit, tak Umeš vyšel na dvorek a na schodách hlasitě plakal... je nám moc blízký, tak nás jeho nářek dost trápil... šli sme si tedy za ním ještě sednout, ale nijak se nedal ukonejšit, jen volal po mamince (Amma, Amma...). Pak už sme ale fakt museli jet...víme, že si tím Umeš musí projít sám a že za pár dnů se už bude smát... i my jsme často těžce nesli přejezdy do Prahy, tak ho chápem:)

V Sujyothi jsem s klukama vyráběla draky (na fotce vlevo), věděla sem že to bude stejná honička jak minule...nestačila jsem stříhat izolepu, papíry na ocas a pomáhat nejmenším, ale zase jsme je museli dodělat a někteří si chtěli vyrobit nového... Je super vidět jejich radost ze své práce... Ale podle mě jim radost skončí, až zjistí, že jim ty jejich výtvory nelétají:)

Na večeři za námi přijela celá komunita ze Suprabhy (možná kvůli rannímu nepřevezení otce a naší nelibosti:-). Byli jsme za to moc rádi. Takže nakonec aspoň na nedělní večeři jsme se všichni sešli:) Dovezli zbytky z oběda ze Suprabhy (chutnější než u nás) a ještě dlouho po večeři se vykládalo. Tak nám to připadlo moc pěkné, takové rodinné. Řešil se hlavně program na páteční slavnost Dne nezávislosti ( to zas bude maškaráda:) Nanebevzetí Panny Marie se nijak slavit nebude, protože poslední roky žádní farníci nikdy nedošli, tak otec po mši ohlásil, že všichni farníci mají jít na slavnostní mši do kostela sv. Tomáše.

Otcové ze Suprabhy chtěli ochutnat naše včerejší jídlo. My se na ně také těšili, ale bohužel jsme zjistili, že nám je kuchařka vyhodila...asi naznala, že ta prapodivná šlichta bez chuti není jídlo, ale odpad...:(

11. 8. 2008 pondělí
Tak si představte, že jsme dneska ráno našli v novinách, že máme druhé zlato. Ač se o čínskou komunistickou olympiádu nezajímám, tak jsem se musel medailí místním pochlubit. Indové však dneska nezůstali nijak pozadu a získali svou vůbec první zlatou ve své historii a stejně jako my v nějaké té střelbě vzduchovkou. Noviny toho byly plné. Dokonce ještě další celý týden.

Stále prší a prší...ve velkých městech, zvláště u řek jsou na mnoha místech Karnataky docela velké záplavy...takový vytrvalý déšť je tu nezvyklý...typické jsou tu jen návalové silné přeháňky, ale teď prší téměř nepřetržitě od soboty...drží se tu nějaká cyklona. No asi těch pudží za déšť bylo až moc:) Zapomněli jsme napsat, že během července město výjimečně povolilo market v ulicích okolo hlavního chrámu Durgambiky...prý i tímto obchodnickým způsobem také prosili za déšť. Ježíš z chrámu obchodníky vyháněl, tady je hinduisti k němu nahánějí...

Od tří hodin měli učitelé s otcem meeting ohledně Dnu Nezávislosti. My měli za úkol hlídat děcka při televizi. Po chvíli ale vypnul proud, takže jsme chtěli nahodit nějaké tiché hry, abychom nerušili jednání... ale brácha donesl kazeťák a že mají poslouchat písničky. To kluky nudilo, jsou přeci jen zvyklí na telku...tak situaci zachraňoval Jarek. Tančil před nimi a předváděl různé pantomimické kousky...

Po večeři pár děcek chtělo místo tančení hrát tleskanou na jména, tak jsem s nima seděla v kroužku. Vedle mně se vtěsnal postupně Četu a Murgeš a oba si mě lehli do klína a postupně usnuli:) Tito drobci bez rodičů asi občas potřebují objetí jak od maminky...

Já jsem zase nemohl z nového tlustého Santoše. Tančil skvěle, jako kdyby navštěvoval evropské diskotéky, něco takového tu zatím nikdo nepředvedl. Prý to odpozoroval z televize.

Také máme velkou radost z Davuda (mimochodem jeho kámoš, kterého dovedl, už utekl). Od té doby, co se vrátil z domu (spíše z ulice), je úplně vyměněný, takový více dětštější. Je na nás strašně milý a se vším nám chce pomáhat. Je hlavním odnašečem našich plagátů po samostudiu. Také ho najednou vše baví...no radost ho pozorovat:) Před tím se choval tak nějak zvláštně, jako by možná bral i nějaké drogy. Napadlo nás to, když dnes brácha našel v Anilově kufru nějakou slabou drogu. Prý ji vesničani užívají docela běžně, asi jako se u nás kouří.

A šťastná zpráva nakonec. Vypadá to, že budeme mít od prosince práci. Jarek teda přesně ještě neví, ale já bych ráda opět nastoupila do mateřské školky v Kotvrdovicích. To by bylo úplně super. Ta práce mě ty dva měsíce před Indií moc bavila, navíc super, že nemusím nikam dojíždět, jen přejít silnici:) Pán Bůh nám to vše zařizuje, prý nová vychovatelka otěhotněla a může pracovat jen do listopadu:) Takže jsem už před spaním plánovala, co vše s dětma budu dělat a co vše si na to musím z Indie přivést:)

12. 8. 2008 úterý
Konečně chvílemi neprší! Teď zrovna vysvitlo sluníčko, tak kluci naběhli na hřiště a nacvičují vojenský pochod na pátek. Levá, pravá, levá, pravá a do toho strašlivý rámus bubnů a trumpet... jak z nějakého starého skautského obrázku, na němž skautíci hráli ve “vojenské“ kapele... Když se na ně svrchu díváme, musíme se smát. Jakoby spíše šlapali zelí a to ještě každý úplně jinak. Hned po jejich bubnování naběhla na naše hřiště pasačka s krávama, ty nám pěkně sečou zelenou travičku:)

Ptal jsem se Rameše, zda tu ve vesnici pořádávají závody volských spřežení, o kterých mi říkal brácha a prý tady ne, spíš Hubli a víc na severu. Navíc už je potom, zpravidla se konají v červnu, ikdyž podle našeho průvodce v září během Ganešových slavností. No stejně asi nebudeme mít čas jet na sever. Líčil ale jiné náboženské svátky, prý snad i z nějakých vesnic našeho distriktu. Při nich rozdivočelí slavící tančí po hromadách trní, jiní zase se nechají vláčet za běžícím volským spřežením. Údajně si háčky propíchnou kůži, přivážou na ně provázky a ty přiváží k volům, no fakt magoři...

K večeři nás zase přišel bavit Dandrač. Vzpomínal svého bráchu Jésua. Tak jsem se ho zeptal, zda je pravda, že minulý týden, když tu byl ve středisku, že ukradl kouzlícímu Majdynovi nenápadně z pod čepice jeho kouzelnickou rekvizitu – vejce. Dandrač, že je chyba Majdyna, že si jej nechal ukrást a vůbec že sváděl svým ukazováním vajíčka k jeho ukradení. Jeho brácha, že se zachoval naprosto férově. Brácha Josef připomněl, že to je v pořádku, že Majdyn je muslim a těm je tento přístup vlastní – hřeší nezahalená žena, ne ten kdo ji znásilnil... Dandrač hned jak uslyšel spojitost muslim a Majdyn, tak nám hned začal ukazovat, že je Majdyn obřezaný. Bavil se ukazováním, jak Majdyna kousek ušmikli ještě notnú chvílu.

Do noci jsme oba doučovali školáky. Jarek matiku, já jsem pomáhala s domácími úkoly z angličtiny Šankrappovi, nejlepšímu tanečníkovi Bharat Natyamu. Takže za odměnu by mě pak mohl někdy učit tento tanec, přes den nemám čas navštěvovat Ričrdovi tréninky.

13. 8. 2008 středa – 100 dní do našeho přistání ve Vídni
Jarek ráno spočítal toto číslo a hned mě jím chvíli po probuzení potěšil:) Pomalu přestává pršet. Déšť tu fakt dělá divy. Kukuřice, která se sázela před měsícem, je teď už větší než Jarek.

Nejvíce si užívám hodiny s druhákama. Jsou tam všichni tak mile živý. Dnes jsme procvičovali opět základní slovesa, předváděla jsem spát, psát... vše už pěkně znali. Pak jsem chtěla procvičit i slovíčko “vyrušovat“. Začala jsme je tedy rušit, mazat slova z jejich tabulek... oni nechápali, co to najednou s jejich učitelkou je... a jen zírali... pak se ale Dandrač dovtípil a vykřikl: „Nerušte nás!“:) Dandrač je fakt dost chytrý, matiku mívá bez chyby a navíc je nejschopnější ve fotbalu... takže se tu cítí čím dál víc šťastnější a už nás ani každý den neotravuje s tím, že uteče...

Máme domluvený třídenní pobyt v katolickém Anjeli ašrámu – na konci srpna... tak se moc těšíme:)

Odpoledne jsme hráli fotbal, můj tým – malý Davud, Dandrač, velký Sureše v bráně a pak všemožní prckové. Proti nám hrál bráchův tým nabytý velkýma ogarama. Sureš však dokonale hlídal bránu, já s Davudem létali v záloze, servírovali Dandračovi a ten jenom zkušeně dorážel. Vyhráli jsme 12:2. Já nevystřelil ani jednou na bránu, všechny góly zajistili Davud s Dandračem. Naopak oba soupeřovi góly zajistil brácha pořádnýma pumelicema. Byl jsem z výhry těchto tří ogarů naprosto v sedmém nebi.

14. 8. 2008 čtvrtek
Přijela nás odpoledne navštívit suprabhská část komunity. Všichni krom otce Kuriakose hráli fotbal. Ten však vyhlásil odměnu pět rupií pro střelce prvního gólu. Střelil jej učitel Ričrd, tak nevím, jestli je dostal:-). Na začátku Dandrač stále plakal, rozuměl jsem mu jenom, že mu otec Kuriakose řekl, že má jít domů. Protože by toho ubečaný moc nenastřílel, tak dnes pro změnu chytal. Brácha nám pak vysvětloval, že Dandrač chtěl domů a otec Kuriakose mu řekl, že jestli chce, tak bude muset utéct, protože on ho v žádném případě nepustí. Prý ví, že se doma (na ulici) jenom kazí a pak se nechce vrátit zpět do školy.

Ptali jsme se otce Sonyho, jak se má Umeš v Suprabhě. Prý ho ucho bolelo čím dál více, tak šel v pondělí do nemocnice a teď tam prý chodí každý den na injekce. Má tam nějakou místní speciální nemoc, taky má po těle nějakou vyrážku, chudák...:-(

Dnes v předvečer státního svátku Dne Nezávislosti se konala u nás ve středisku společná modlitba. Kluci nakreslili na podlahu mapu Indie, kolem které se tiše posedali, zazpívali duchovní písničky, ve kterých děkovali Bohu – Stvořiteli a prosili ho, ať je jim vždy světlem. Po této písničce se zapálili malé svíčky okolo, otec řekl slůvko na téma svoboda a nakonec všichni kluci ozdobili mapu Indie květinami. Bylo to velmi milé. Indové si své svobody velmi váží, i když jsme si s Jarkem oba říkali, že mohou být jedině vděčni, že je tu Angličané okupovali:)
Před spaním děcka s učiteli Vasantem a Kumarem chystali plac pro zítřejší slavnostní vyvěšení vlajky, sypali na zem z barevných písků mapu Indie... Když jsem chtěl jít spát, tak mě Révanna držel a nechtěl mě pustit (na fotce vpravo). Prý musím vydržet do půlnoci, kdy uplyne přesně 61 let od vyvěšení indické vlajky:-) No nevydržel jsem čekat.

15. 8. 2008 pátek – Den Nezávislosti, slavnost Nanebevzetí Panny Marie
Ráno se nestudovalo, jen se připravovalo na slavnostní vyvěšení vlajky. Otec nám sloužil mši už v sedm hodin. Ani nebyla nijak slavnostní, holt když tu nejsou křesťané, tak se dokonce ani tak velké svátky neslaví. Říkal jsem si, že až budeme doma, tak bysme měli dnešní slavnost nějak pořádně slavit. Už týden dopředu se modlit každý den růženec, zpívat mariánské písničky... a den před samotnou slavností vyrazit pěšky na sv. Hostýn či jiné mariánské poutní místo.

V 7:30 jsme se všichni sešli na hřišti před sochou Dona Bosca, pod kterou byl na židli ozdobený obraz Gandhího. Před ním učitel Vasant vykonal něco jakoby pudžu – zapálil nějaký líh či co, kroužil s tím kolem obrazu Gandhího. Pak rozbil kokos a položil ho spolu s vonnýma tyčinkama před jeho obraz. Prostě klasická púdža, akorát nám otec dodatečně vysvětlil, že se jedná o vzdávání úcty, ne zbožštělé adorování. Ikdyž samozřejmě obyčejní lidé tento rozdíl často nerozliší.

Po uctění Gandhího Džagdyš dopochodoval k otci a požádal ho, ať spustí vlajku. Ta byla zatím zmuchlaná v jednom chomáči na stožáru. Otec zatáhl za provázek, vlajka se rozpustila a vypadli z ní barevné kvítky. Zazpívala se hymna a další nějaká vlastenecká píseň o Indii a pak učitel Rameš měl proslov, kterému jsme vůbec nerozuměli... jen občas slovo British. Tak nejspíš připomínal, co se před šedesáti jedna lety událo.

No a pak začal pro kluky vrchol slavnosti...jejich vojenský pochod za doprovodu bubnů, šílených trumpetek a dalších menších hrkajících nástrojů. Kluci šli jakoby ve dvou praporech a obcházeli hřiště, na rohu se vždy zastavili a pochodovali chvíli na místě. Někteří to velmi prožívali, jiným jako Dandračovi to bylo naopak úplně jedno:) Škoda že jim k této jejich slávě trocho poprchávalo. Po té co tahle akce skončila, vidíme od brány přicházet zmoklého Revanny s novinami v ruce. Taktak zadržoval pláč, když zjistil, že už je po všem. Revanna je úplně zlatý kluk, který ráno musel čekat u cesty v dědině na noviny. Vždy se kupují z projíždějícího prvního busu. Jenže dnes měl bus velké zpoždění, tak tam chudák Revanna musel čekat až do půl deváté. Bylo nám ho moc líto, Revanna totiž celý týden poctivě nacvičoval, byl součástí hudebního doprovodu a svou roli dost prožíval...chudák, tak jsme ho aspoň natočili a vyfotili samotného, jak třese svýma hrkátkama (na fotce vpravo).

Dopoledne bylo volné a móóóc příjemné... s kluky jsme hráli různé hry, kvůli dešti jen vevnitř... piškvorky, mlýn, karambol (cvrnkaná verze kulečníku na malé desce, hrají jej ogaři v Indii i okolních zemích - na fotce vlevo), plácanou, prase kvikni... Dost jsme se spolu nasmáli, nic jsme nemuseli zařizovat, jen jsme si hráli s těmi, kdo za námi přišli od televize. V té běželi vlastenecké filmy o národních hrdinech z boje za nezávislost. Jeden tento hrdina z Karnataky ve své vesnici např. šil vlajky a vůbec šířil myšlenku odboje po zdejším kraji. A prý dodnes má jeho vesnice výsadu, že oficiálně se smí šít indické vlajky pouze v ní.

Odpoledne jsme pomáhali bratrovi s hrou pro všechny. Hráli jsme na hřišti boj o vlajku. Nejmenší kluci, nechápaje smysl hry, sice jenom divoce běhali po hřišti, ale bavilo je to. Hru nám na chvíli přerušil závod cyklistů projíždějící po silnici před střediskem. Cyklisté oblečení v nejobyčejnějších kraťasích a tričcích, bez nějakých čísel, jeli na závodních kolech s berany jako u nás, jen kola vypadala tak dvacet let stará (vůbec nám připadne, že konstrukce kol těžce pokulhávají za těmi, jaké známe od nás z domu). Asi se jednalo o nějaký závod distriktu. Bohužel cyklistů soutěžilo pramálo a i ty jsme litovali, protože je doprovázelo mnohonásobně více aut a motorek. Průvodci divoce skandovali a máchali rudými vlajkami (doufali jsme, že se nejedná o nějaký komunistický podnik). Nevadilo jim, že závodníci musejí jet ve smradlavých výfucích. Pár aut pravda cyklisty možná doprovázelo jako podpora a záchrana, ale většina motorek musela být cyklistům jen na obtíž, závodníky jsme přes ně jen stěží viděli...

Po čaji přijely suprabačky na slavnostní program a hned začaly pózovat před vlajkou:-). Před ním se očekávání začátku programu krátilo volným bavením děcek do mikrofonu. Vytvořila se super uvolněná atmosféra, každý kdo chtěl, mohl jít k mikrofonu a buď zazpívat nebo jen něco říct. Bavili jsme se všichni možná víc než při oficiálním programu:) Saraswathi si přímo na místě vymyslela vtip o bráších Josephovi a Stevnovi (prý jí však nikdo nerozuměl) a kluci zpívali místní hity...

Samotný program se líbil hlavně díky Ričrdovi (v trikolóře na fotce vlevo)... toho opravdu obdivujeme... s jakou trpělivostí zvládal nacvičit během chvilky s děckama z obou středisek tolik krásných tanců...

S bráchem jsme se shodli, že Ričrd je takový zlidšťující článek celého střediska...vždy když je nějaká dusná atmosféra, on ví, co v jakou chvíli říct... je krásným vzorem křesťana, vše dělá naplno, poctivě a s láskou... Plat je tu však šílený a občas i přístup otce dost lidí tady ničí, tak prý před několika lety ze střediska odešel, pracoval v Don Boscu ve svém rodišti, otec mu prý však pořád volal a děcka posílali prosebné dopisy (pod taktovkou otce:-), tak se po roce zase vrátil... Podle nás je pro středisko největším požehnáním.

Také byla dobrá učitelka Kavita, říkala různé vtipy a musíme přiznat, že když ji už nepotkáváme každý den, tak se nám taky její vystoupení líbilo:)... v Suprabhě jsme k ní už byli dost kritičtí, na náš vkus si hrála až moc na hvězdičku a předváděla se... navíc neplnila zodpovědně své každodenní povinnosti.

Přijela i nová sestra Aruna, která je taky z kongregace sv. Josefa, jako ty sestry, které jsme potkali v Praze na Jaboku. Učí po odpolednách suprabhské děcka angličtinu, přestože ji moc neovládá a hlavně neumí kannadu. Když jsme chtěli učit my sami, tak to bylo pro otce nemyslitelné. Přece bez znalosti kannady to nejde. Tak jsme třeba v nejstarším ročníku učili tři učitelé čtyři děcka...:-) Teď když otci odešli dvě učitelky, tak může klidně učit sestra, která kannadu zná méně, než my po pár měsících... No snad brzo nějaké učitele najde.

Večeři zasponzoroval jeden bohatý podnikatel z Davangere (na fotce vpravo sedí v čele stolu), jehož brácha je také salesián. Byla výborná sladká rýže (gi-rýže, gi znamená přesmažené máslo), konečně něco jiného a k tomu kuře. My si s Jarkem pořádně pošmakovali, ale co myslíte...děckám to prý moc nechutnalo...jsou zvyklí na obyčejnou rýži, takže nějaké specialitky neocenily...

16. 8. 2008 sobota
Obloha vypadala trochu pročištěná, tak jsme se konečně vrhli na praní. Během odpoledních her teď bývám s malýma klukama sama. Učitelé buď hrají volejbal, nebo sedí na druhém konci hřišti a sledují Jarkův fotbal... docela bysme uvítali, kdyby nám nějaký učitel pomáhal... děcka se učitelů více bojí a víc je poslouchají... zvlášť nové kluky je pro mě zabíračka nějak organizovat... pořád se hádají o balón, odbíhají z hřiště atd. Takže je pořád jen uklidňuju a naháním zpět, do toho musím hrát, protože jeden tým je vždy slabší... chytání balónu se teprve učí...

Večer, ikdyž sobota, se kluci učili, nahrazovali si tak včerejšek:) Takže jsme už nestihli ukázat fotky z další země... Máme naplánovaných plno věcí, které chceme stihnout do našeho odjezdu, ale obáváme se, že to vše nestihneme...