3.8. – 9.8. 2008 Rok od svatby

3. 8. 2008 neděle
Ráno jsme jeli s otcem Sonym džípem na mši, ale bez bratra. Ten pojede až večer, protože tu nechce nechat samotného nového učitele. V Suprabhě na nás hned u vchodu skočila Fatima! Měli jsme takovou radost, že ji vidíme! Její škola má prázdniny kvůli zítřejšímu třídennímu svátku hadů. Ona jelikož je muslimka a tento svátek nedrží, bude trávit těchto pár dní v Suprabě. Po obědě jsme s ní a Saraswati seděli nahoře na schodech a povídali si... Fatima nazývala svůj hostel vězení, což je druhý extrém hostelů tady. Prostě Don Bosco je nejlepší...jde střední cestou:) Fatima říkala, že se chce stát policajtkou a pak přijet pracovat za námi do Čech:)

Během včerejška a dnešního rána otec přivezl z nádraží dva ogary Bharata (jeho jméno znamená Indie) a ještě jednoho kluka. Šéfem železniční policie je známý našich otců, který občas nějaké bezprizorní děcka zadrží a pošle je do Dona Bosca. Bharata prý opilý otec vyhnal z domu, tak ogar sedl na vlak a až v Davangere ho zadržel nějaký strážník. Otec Sony si jej odvezl do střediska, sehnal nějaký kontakt do dědiny, ze které Bharat pochází. Bavil se po telefoně s ogarovým otcem a ten mu jasně řekl, že už ho nechce nikdy vidět a ať si ho v hostelu klidně nechajú. Otec vyřizoval papíry k přijetí obou ogarů. Protože prý byly zadrženi na nádraží, tak se stávají součástí nějakého železničního projektu se sídlem v Dílí pro děcka zadržené na železnici. Takže otcové musí psát do Dílí, kde si ogary zaregistrují, ale tím práce pro ně končí. Živit a vychovávat je bude Don Bosco, pouze budou v databázi celoindického železničního projektu.

Karibasawa s Mahantéšem zavěsili děckám ve středisku na strom houpačku, tak se všichni houpali. Tak na ní všichni dováděli, včetně staré kuchařky.

Před obědem, jakoby nám je sám Pán Bůh poslal, přijeli na skok sestry z Harapanahalli. Samy nás pozvaly na návštěvu, tak jsme jim řekli, že moc rádi přijedeme a to rovnou už v úterý (jak jsme už měli naplánováno:) Navštívíme tak bývalé suprabačky v jejich hostelu, protože je sestry na svátky dom nepustí. Pak bývá těžké děcka sehnat zpět a zase dostat do studijního procesu. Vidžayalakshmi od nás i její sestra z hostelu sester se už po velkých prázdninách do hostelů nevrátily. Tak vyšla vniveč dvouletá snaha obou institucí, aby holky dokončily alespoň deset tříd.

Saraswati a Fatima ještě chtěly kvůli našemu zítřejšímu výročí vidět naše fotky ze svatby, tak jsme jim je ještě před obědem zběžně ukázali. Bylo něco je pozorovat... Saraswathi se líbí můj brácha Lojza, tak když jej vidí na monitoru, udělá to jejich typické indické gesto – prstama se dotkne jeho obličeje, pak si dlaněmi secvakne hlavu v oblasti spánků a zatne dlaně u spánků v pěst až zapraští v prstních kloubech (bez praštění gesto neplatí:) Toto gesto také holky dělaly na Bláňu, když ji viděly na fotkách. Hned ji poznaly a dokonce si pamatovaly její jméno. No Bláni, byla si tu sice tři dny, ale holky si tě budou pamatovat asi pořád:)

Dycky jsme se v neděli těšili, že jak půjdeme na internet, tak si dáme u našeho džusaře (na fotce vpravo) mango džus, ale bohužel už minulou neděli nám řekl, že mango sezóna skončila. Prý jak Máňa jela tehdá v týdnu na internet, tak si dala jeden z posledních mango džusú. Druhý den už nepřivezli. Ale říkal, že si můžeme dát jakýkoli jiný džus. Ty mají ale všude stejné:-( Tak už se ani nebudeme mět na co ve městě těšit.

V Sujyothi jsem večer s klukama vyráběla draky a Jarek hrál při svíčce (opět nešla elektrika) s Manjuem na kytaru. Výroba draků byla náročná, neustále někdo potřeboval radit, do toho sem musela stříhat izolepu, kousky papírů na ozdobení ocasu...

Otec Kuriakose asi hodinu řešil s rodinou Rameše něco důležitého, pak si zavolal Jarka ať hlídá děcka, protože si musí dát sprchu. Vypadal naštvaně a říkal, že Rameš je moooc mazaný synek. Rozloučili jsme se s Ramešem a jeho rodiče si jej odvedli. Otec nám u večeře vše vysvětloval. Rameš není Rameš, ale Basavaradž. Dnes si pro něho přišli rodiče a řekli otci, že jej chtějí zpět domů, že ženská, která jej sem před měsícem do střediska dovedla je nějaká Basavaradžova teta. Že otci lhala, když říkala, že malý kluk nikoho nemá a že se jmenuje Rameš. Malý Basavaradž tuto hru hrál (je mu asi jedenáct, ale vypadal tak na osm) s ní. Opravdu bychom nepoznali, že se vydává za někoho jiného. Každopádně asi něco není v jeho rodině v pořádku, když jim doma měsíc nechyběl. Ale i „Rameš“ přiznal, že jsou to jeho rodiče a prosil otce Kuriakose, aby jej pustil s rodiči domů. Prý chtěl utéct z domu, ale teď chce zpět. A malinká holčička, která s párem přišla volala na „Rameše“: „bráško Basavaradži“. Tak jim ho o. Kuriakose nechal odvést...všichni kluci se na „Rameše“ dívali jak na podvodníka...
Brácha pak říkal, že si vzpomíná, že první den se mu zdálo divné, že kluk neslyšel na jméno Rameš... Nám připadl „Rameš“ hrozně zažraný do života ve středisku – studia, tance Bharat Natyam, kreslení, pomáhal slabším, snažil se tvořit s klumama dobrou partu... Připadnul nám jako hrozně férový, že se na něj dá spolehnout, že pomůže... Proto se nám stále nechce tomu příběhu věřit. „Rameš“ si dlouho vykládal s rodiči na zahradě, jestli ho přemlouvali, že už na něj budou hodní, ať se vrátí...?

U večeře jsme se s otcem bavili o malém Murgešovi (na fotce vlevo). Je pořád šťastný a na svůj věk stále velmi dětinský. To je ten, který nám pořád chodí dávat puse a když hraje házenou, šíleně se raduje, ať balón chytne či ne – naprosto šťastné dítě. Což nechápeme, protože ho prý rodiče prodali do cizí rodiny na domácí práci (prostě jako otroka) a sami odjeli žít do Bangalore. Policie to však nějak odhalila a dovedla jej k nám do střediska... Murgeš o mamince a tatínkovi nemluví, asi mu nic nedochází... Vůbec na něm není možné pozorovat nějaká traumata.

Odpoledne jsme si na netu stáhli vaše zprávy a musíme napsat, jak nás potěšila až dojala jedna zpráva od našich kamarádů. Narodilo se jim miminko a protože mají obrovskou radost, chtějí se o ni podělit s dalšími. Jejich malá prý má vše co potřebuje a i ona by se ráda podělila o část porodného s potřebnějšími dětmi, proto posílají našim dětem do střediska peníze. To je krásné a věříme, že Pán jim to na jejich dcerušce mnohonásobně odplatí:)

4. 8. 2008 pondělí – naše první výročí svatby
Ráno nebyl pořádně čas na nějaké vzpomínání na svatbu. Hned jsme šli doučovat. Po snídani nám kluci trhali kvítka, různě nás ověšovali a přáli nám do toho „Happy marriage life“ (Šťastný manželský život). My jim za přání dávali bonbóny, jak je tu zvykem. Starší kluci odcházeli do školy a omlouvali se, že nám nebudou na programu tančit, protože jedou hned po škole domů na Svátek hadů. Tím se nám potvrdilo, že se opravdu nějaký program chystá a že my bychom tedy měli také něco předvést:) Celý den jsme ale učili, takže času moc na nácvik nebylo.

Na odpolední hry přijel otec Sony s bratrem Stevnem, který prý přijel jen kvůli nám. To nás moc potěšilo:) Hráli jsme fotbal, já s Jarkem v jednom družstvě a chytala jsem góly ostošest. O jeden jsme vyhráli, tak byli kluci šťastní:)

Pak rychle do sprchy a na slavnostní mši. Otec nás vybídl, ať si vybereme vlastní čtení. Jaké jiné, než jaké se četli na svatbě:) Takže se za nás modlil zase sám Pán Ježíš svou velekněžskou modlitbou a nás opět naprosto dojala... Já sem četla první čtení a Jarek zpíval česky žalm...samozřejmě před rokem to bylo mnohem krásnější, ale tuto mši s otcem Sonym a bratrama si budeme také navždy pamatovat. A taky s ukňouraným Nagaradžem, který si opět přišel sednout na zem do dveří kaple... Pokud zrovna není během mše samostudium a neslouží mši hlavní otec, tak se Nagaradž vždy chce účastnit mše taky.

Po mši jsme během deseti minut nacvičovali náš tanec ukazující různé etapy našeho vztahu. Spoléhali sme na to, že se místním děckám líbí cokoli:)

Asi v půl sedmý večer si pro nás kluci přišli a dovedli nás do hlavní haly, kde nás už ostatní vítali písní a postupně nám chodili dávat kluci své vlastně naaranžované krásné kytičky. No už jen ten nástup byl dojemný:)

Opět následovaly tance, zpěvy a proslovy. Představte si, kdo ho měl za děcka tentokrát. Nagaradž:) Ten ukňouranec, o kterým jsme si mysleli, že nám v Čechách určitě chybět nebude:). Mluvil moc pěkně. Také už se mu hojí jeho rána a cítí se lépe. Došlo nám, že tu neschopnost akceptovat slova jako „Ne“ či „později“ a jeho vtíravost, kterou jsme nesnášeli, teď docela obdivujeme a kterou mu nadělil Pán. Stejně tak vtíravý a vytrvalý je totiž nejspíš i ve svých častých modlitbách. Jak škemrá pořád o něco nás či bratra, tak asi nedá pokoj ani Pánu Bohu a tak ho opravdu raději vyslyší:) Brácha nám líčil jak ho Nagaraž tři dny v kuse škemral o pero a v sobotu, kdy mohl brácha spát o chvilku déle, v sedm hodin ráno mu Nagaradž ťuká na okno...“Brother, pleeeeaaaase one pen!“ Chtěl se na něho už vážně rozčílit, ale vzpomněl si na podobenství z Bible o chudé vdově, kdy se nad ní v noci slituje bohatý soused, aby jej už neotravovala a nechala jej spát. Tak se brácha nad Nagaradžem slitoval a pero mu dal...no a stejně jako v evangeliu, jak by se pak neslitoval sám Pán, když nás má tak rád...vidíme, že se slitoval a Nagaradže opravdu rychle uzdravuje z jeho velmi bolestivé nemoci:).

Také nás velmi potěšil proslov učitele Rameše, který nám prý za všechny vesničany z Alurhatti přál vše nejlepší do dalších let. Prý on i všichni vesničani oceňují, jak se učíme jazyk, jak se k nim chováme, jak je respektujeme a snažíme se poznávat jejich zvyky a kulturu... Někdy nám to pravda dává hodně zabrat se k nim chovat slušně...když kolem nás udělají neprůchodný dav, opakují ty stejné otázky dokola a do toho si nás fotí...musíme se snažit být trpěliví a neodsekávat. Hlavně na naše Alureťáky bychom měli být milí, když nás tak chválí:).

My jsme děckám předvedli náš scénický tanec na písničku „Pojď, pojď už se nevracej...“ z filmu Básnici. Vše začalo u rybníka Osika, kam nás jako všechny prváky nahnali na začátku matfyzu...já se učila testy do autoškoly a Jarek mě s Burákem začal vyrušovat:)...tanec končil nasazením prstýnků a leteckých brýlí a příletem do Indie.

Na konec programu se na nás kluci vrhli...takové chvilky štěstí jsou nezapomenutelné...na Jarka skočili ti velcí a mě objali ti malí, mezi prvníma Četu, Dandrač, Slunce a Měsíc...po tolika pochvalných proslovech se začali ujišťovat v tom, že ještě ale neodjíždíme...

S plným břichem (děckám jsme koupili kuře a přes den dostali vždy i nějaké ovoce) jsem tentokrát s klukama netančila, ale Četu mě s dalšíma prckama zlákali na odpykávanou... všichni jsme se při ní bavili. Já bych před pár lety netipla, že na první výročí svatby budu hrát odpykávačku:)

Po večerce jsme pak ještě kecali s bráchem a učitelem Vasantem na chodbě...takové to jakoby kecací loučení po nějaké dobré akci:) Popisovali jsme jim svatbu – krásné kázání otce Marcela, zpěvy při mši, výzdobu, hostinu, cimbálovku, zvyky, scénku, vaše i naše přestrojení...:-), aby aspoň trochu věděli, jak jsme díky vám všem měli krásnou svatbu.

Moc se nám dnešek líbil a musíme Richardovi moc poděkovat, protože pro nás během pár dní nacvičil krásné tance. Přitom teď musí stále cvičit na Den nezávislosti, navíc se mu teď díky falešnému Ramešovi a Svátku hadů jeho taneční skupina docela rozpadá. Richard pro nás kluky nachystal, ale sám odjel domů večer za manželkou. Škoda, že neumí víc anglicky, obdivujeme jej a chtěli bysme ho více poznat.

Večer před spaním jsme si pustili na dobrou noc video z naší svatební mše, hlavně zpěvy, evangelium a kázání. Musíme sa slovy Písma a otce Marcela víc řídit. Taky nám všichni chybíte.

5. 8. 2008 úterý
Konečně jsme měli den volna, tak jsme ráno za děckama na doučování nevstávali, ale vychutnali jsme si spánek až do osmi. Trošku doufáme, že se nám nepodaří hned po příjezdu do Česka najít práci, abychom si mohli trochu odpočinout a dospat se:)

Posnídali jsme a vyrazili na výlet směr Harapanahalli. Naposledy jsme tam navštívili sestry v lednu a do našeho odjezdu jsme jim slíbili ještě jednou návštěvu, takže dnes konečně to vyšlo a frčíme k těm nejlepším kuchařkám v Indii:).

Při čekání na autobus v Alurhatti nás zaujala velká houpačka na prostředku dědiny. Lidi nás na ni začli samozřejmě lákat a my samozřejmě šli... Nehoupali se na ní jen děcka, ale právě především dospělí (a někteří dost divoce – ve stoje...), popř. maminy se svýma miminama... Cestou autobusem jsme houpačky viděli úplně všude, bylo nám divné, co najednou s nimi všichni blbnout, opravdu v každé dědině několik velkých na stromech a v téměř každém domku malá... Později nám bylo vysvětleno, že houpačka neodmyslitelně patří ke Svátku hada – Naga Pančemi (pořádně nevíme, zda jde o tu kobru na Šivově krku či sedmihlavého hada, na kerém chrupká Višnu či úplně samostatného boha), který včera začal. Taky jsme se dozvěděli, že bohužel v naší vesnici loni jeden kluk při divokém houpání spadl a zabil se. U nás by asi další rok nikdo houpačku nevyvěsil, ale tady se rychle zapomíná.

Už z dálky je naštěstí slyšet troubení busu, takže jsme rychle seskočili z houpačky a akorát doběhli na autobus. Měli jsme štěstí, že jel právě bus jedoucí až do Arsikere, v kterém jsme si chtěli udělat zastávku a zkusit tam najít Umeše a ostatní děcka ze Suprabhy, které jely domů na prázdniny.

Vystoupili jsme a sice jsem trochu tušila směr, kde bydlí Umeš (ukazoval mi to při projíždění jeho vesnicí cestou do Hampi), ale ještě před tím jsme se šli podívat k hlavními chrámu, kdyby tam náhodou stále ještě lili mléko hadům. Prý to je hlavní obřad tohoto svátku, kdy zástupce mužského pohlaví z každé rodiny lije mléko kamennému hadovi, kterých je po vsi vždy povícero, v podstatě mají hadi udělané takové malé oltáříky např. pod vzrostlým (často taky uctívaným) stromem. Moc jsme tento zvyk chtěli vidět, ale bohužel v okolí Arsikere se ve vesnicích mléko lilo už včera. Bývá to vesnice od vesnice různé, někde budou lít až v pátek. Jinak se v našem kraji slaví svátek v podstatě celý týden. Někde mají školy prázdniny celý týden, ikdyž samotná slavnost probíhá pouze dva až tři dny.

Jak jsme se na chvíli u chrámu zastavili, abysme si ho prohlédli a vyfotili, hned se kolem nás seskupil šílený dav dětí. Kam jsme se hli, tam nás následovaly, no hrůza, ale nedá se tomu tady vyhnout. Když jsme však došli zpět k hlavní silnici, nějaký chlápek na děcka zakřičel a zakázal jim dále nás pronásledovat.

Začalo trošku pršet, tak jsme se schovali do jedné chýše a občerstvili se pálivýma burizonama (mandaki). Je hrozné, že nám je dali do papíru z učebnice...ptali jsme se proč, že přece učebnice je ke studiu a ne k roztrhání, ale oni nás přesvědčovali, že jejich děcko to už nepotřebuje...ach jo...tak to mají dát někomu dalšímu. Jenže v tomto Indie rozhazuje. Učebnice poskytuje děckám buď zadarmo nebo za velmi nízký poplatek, protože jinak by je rodiče děckám nekoupili. A co je zadarmo, toho si nevážíme...:( Zkusili jsme se ptát na maminku Umeše Nagammu, které manžel umřel a má dva šikovné ogárky Umeše a Kirana, ale nikdo v krámku je neznal.

Posilněni jsme se ubírali pomalu do té části vesnice, kde měl bydlet Umeš. Uličky působily poklidně, všude se u domů houpali děcka na houpačkách, dospělí nejspíš někde doma jen tak odpočívali. Byla to velmi příjemná procházka, ale zároveň dobrodružná...cítili jsme se jako tajní detektivové...nechtěli jsme se ptát, kde Umeš bydlí, protože jsme chtěli, ať se najdeme sami...vesnicí se rozkřikne rychlostí blesku, že jí procházejí cizinci...
Když už jsme brouzdali uličkami asi dvacet minut, vytvořil se kolem nás opět hlouček dětí, naštěstí o něco klidnějších, než těch předchozích...a najednou v jedné uličce Jarek vidí Umeše. Já slepá bych ho nepoznala, ale Jarkovi jsme věřila, že ta postavička v modrém tričku je náš Umeš.

Mával jsem na něj, ale kluk se zadumaným výrazem v modrém tričku k nám vůbec nechtěl jít. Nakonec se ale pomalu vydal směrem k nám. Čím více se blížil, tím více jsme viděli, jak se stydí, jak je rozpačitý, vůbec ne ten suverénní (ale samozřejmě milý:-) Umeš ze Suprabhy. Absolutně nevěděl jak se má najednou chovat, je ve své vesnici, kde najednou vidí své kamarády z Evropy...všichni dospělí i děcka se divili, jaktože nás tento malý kluk zná a najednou ho začali bombardovat otázkami, odkud sme atd. Jenže Umeš je skromný, obyčejný kluk, který není rád, když se nečekaně stane středem pozornosti. Absolutně to chudák malý nezvládal a strašně se styděl. I my se najednou styděli a bylo nám líto, že jsme jej přivedli do nepříjemné situace. Stál od nás asi pět metrů daleko, mezi náma kupa vesničanů, hlavně děcek a my naráz ani nevěděli, jak jej pozdravit. Říkali jsme mu, že tu jen přesedáme na bus do Harapanahalli. A on, že jako jo...a nic. Nejraději by nás poslal hned dál do Harapanahalli, dokonce špitl: „hogu“ (jděte). Nechtěli jsme se vtírat, tak jsme pomalu odcházeli. V duchu jsem si nadával, že jsme tu jeli vyrušovat prázdniny našich děcek a zároveň jsem cítil lítost, že se k nám nezná. Umeš pomalu taky odcházel, šouravě, asi stále nevěděl, jestli nás má zavolat nebo nechat jít. V tom přišla Umešova maminka, která nás hned pozvala domů na občerstvení...ufff, eště, že tak...

Umešova maminka je velmi milá, bydlí se svou maminkou a dvěma synky v malém modrém domečku, v první místnůstce mají dvě plastové židle, na které nás posadili. Druhá místnůstka jim slouží jako modlitební a v poslední – kuchyni se vaří. Návštěvu nám bohužel kazil dav vesničanů, který se s námi do jejich domečku také vetřel. Prostě stáli namačkaní vevnitř domečku a čuměli na nás. Bohužel Umeš nemá tatínka. Ten by rázně zasáhl a lidi poslal pryč. Jediný “chlap“ v rodině je malý Umeš (včera lil za jejich rodinu mléko hadovi). No a ten, ikdyž několikrát na lidi volal, ať jdou z jejich domu pryč, tak jimi byl naprosto ignorován. Maminka je milá a asi nedokáže nikoho vyhazovat. Takže bohužel atmosféra nebyla vůbec uvolněná. Sice jsme asi tak čtvrt hodiny povykládali, ale nám samotným takový čumící dav nebyl příjemný. Smířili jsme se s tím, že holt s Umešem v jeho domku nepobydeme a neprohlédnem si ho. I Umeš nám pak tak lehce naznačoval, ať už jdeme... :-( V tom došla do Umešova domu „dumi“ (doslova: „bečka“:-) Anita (ta tlustá). Ta je strašně bezprostřední a je jí všechno úplně jedno, nic neřeší a je pořád šťastná. Hned nás vzala za ruku a táhla do svého domku. Alespoň jsme se s Umešem, bráchou a maminkou (babička byla v chrámě) rozloučili a Umeš nás vtipně pobídl slovem „Go“. Nemyslel to asi chudák špatně. Spíš bylo vidět, že ho ta kupa zvědavců dost znervózňuje a lépe si popovídáme zase až sami v Suprabhě. Ještě jsme ho vyfotili s maminkou a s jeho bráškou Kirenem. Maminka se schválně postavila pod fotku zesnulého tatínka, aby na fotce byli všichni čtyři. Je nám jí líto, taková mladinká a už je vdova.

U Anity se atmosféra krásně uvolnila. Mají krom přední verandy, kde skladují obilí a zeleninu a suší oblečení jen jednu místnost, ve které vaří na ohni a spí. Do té nás zavedli a posadili na zem. Tatínek zasáhl, vyhnal z domu všechny čumily a zavřel místnost na petlici. Kolem ohýnku jsme seděli jen my, Anita s rodiči a bráchou. Maminka zrovna smažila sladké ojlige, které nám hned nabídla. Byli velmi milí. Vůbec se nestyděli, že nás zvou do svého chudého domku a nesnažili se nás ukazovat jen to pěkné...prostě jsme tam s nima seděli, povídali a jedli:) Anita byla šťastná a my taky ( jen jsme furt mysleli na toho chudáka Umeše). Snažili se nás maximálně pohostit. Po čerstvém smaženém papadamu a ojlige stále se krásně usmívající maminka začala sundávat z polic velké plechové dózy a z nich vytahovat všemožné sladké „wundy“ (takové kuličky). Ptali jsme se, zda vše vyráběla sama a prý jo, během včerejška. Sladké budou prý pojídat celý týden. Pak jsme už museli odmítnout rýži se sambarem a další a další sladké... Moc jsme jim děkovali a začali se s nimi loučit. Hned nás zvali na oběd následujícího dne, to prý budou mít kuře, ale možná i něco skopové. Museli jsme je zklamat, že bohužel pojedeme přímo do Allurhatti. Tak snad s náma nepočítali a nezabili kvůli nám něco většího... Docela nás překvapilo, že domeček vypadal opravdu hodně chudě, ale dobrot měli nachystaných skoro jak u nás na Vánoce.

Ze svého domu nás ještě Anita táhla do domu učitelky Nagammy, kterou jsme tedy museli také navštívit. Tam nám nabídli horké mléko a jídlo jsme už slušně odmítli (místní vodu jsme už do sebe normálně klopili...). I tam bylo velmi příjemně, baráček už byl trošku bohatší – elektřina, nábytek, televize... Na svátek přijela Nagammina sestra z Bangalore se svou malou dcerkou, která byla úplně úžasná. Divoce tancovala, ikdyž byla secvaklá v jejich malé houpačce.

Před domem Nagammy na nás čekala ještě Deepa, která by byla smutná, kdybychom ji doma také nenavštívili, tak jen v rychlosti jsme zašli ještě tam. Občerstvení sme ale už odmítli úplně, tak snad jí to moc nemrzelo. Aspoň měli více pro sebe:) Domek jen s jednou temnou místnůstkou, uprostřed níž spal tatínek. Ještě jsme potkali jednoho chlapa, který nás chtěl taky vzít k sobě domů, prý to byl taťka Ašwiny, ale děcka říkaly, že bydlí docela daleko v osadě za vsí, tak snad malou Ašwiny moc nemrzelo, že jsme ji nenavštívili.

Chudák Umeš, ten na kterém nám záleželo nejvíce, to vychytal tak blbě, že nás potkal jako první, takže si vybral největší počáteční nával zvědavců...ostatní návštěvy domků probíhaly v mnohem větší pohodě... Od Anity nás po vsi provázel bráška Kiren, který nás zavedl až zpět k autobusovému nádraží. Moc šikovný klučina, stejně jak jeho starší brácha Umeš...:-) Po Kirenovi jsme alespoň z nádraží poslali Umešovi pozdrav. Při čekání na bus jsme se nejdříve houpali na blízké houpačce a když začalo pršet, schovali jsme se do krámku jednoho krejčího. Hned nám říkal, že nás zná... Vyklubal se z něho otec učitelky Nagammy. Odjížděli jsme busem do Harapanahali, když se akorát silně rozpršelo. Ač se nám původně moc nelíbilo, v jakou dobu do Arsikere jedeme, tak nám to Pán Bůh všecko pěkně zařídil.

Jinak Arsikere je moc pěkná vesnička, taková barevná a asi díky děckám měla pro nás zvláštní kouzlo...ale leží také v krásné krajině...nedaleko jsou rozesety skalnaté kopce zajímavých tvarů...

Cestou busem jsme měli trochu strach z našeho otce Kuriaose, že nás sprdne, že jsme navštívili děcka ze Suprabhy...když nás totiž děcka ze státních hostelů prosili, ať je někdy navštívíme, tak byl proti. Proto jsme mu raději ani vůbec neříkali, že pojedeme navštívit děcka domů.

Já jsem si teda moc návštěvu vesnice neužil, protože už od neděle jsem se té návštěvy bál. Když nás v neděli zvala kuchařka Sahaja Mary k sobě domů, tak nám i jí to otec přísně zakázal. Pak nám večer velice vysvětloval spoustu důvodů, proč není dobré místní lidi doma navštěvovat – závist sousedů, fámy o šíření křesťanství, neznalost zvyků... Ikdyž nám jeho důvody často připadnou jako dost liché, protože nejen naše zkušenost, ale i zkušenost ostatních místňáků se často liší od otcových představ, tak jsem se stejně začal bát, abychom svou návštěvou a neznalostí místních zvyků náhodou nenatropili nějakou paseku. A taky aby nenastal velký poprask až se otec dozví, že si jezdíme po děckách z hostelu. Teď zpětně mi připadne, že návštěva probíhala naprosto pohodově a nebyl žádný důvod si jí zbytečně kazit nesmyslnými strachy.

V Harapanahali jsme si dali hned na nádraží pro zahřátí (opravdu k zahřátí, protože od té doby, co konečně začalo pršet, tak nám bývá docela zima:) dobrůtku dosé s džusíkem.
K sestrám jsme šli už najisto pěšky. Cestou nás otravoval jeden chlápek, který nás dost nepříjemně nutil jít k němu domů. Dokonce i následující den, když jej Maří potkala se sestrami, tak dokonce i je docela agresivně přesvědčoval, že nás mají poslat k němu domů na návštěvu.

Moc se nám líbilo přijít po sedmi měsících k někomu tady v Indii na návštěvu...cítili jsme se skoro jak při návštěvě doma v Česku:). Hlavní setra zrovna šéfovala úklid zahrady. Vše osekávali, protože to tam už prý vypadalo jak v pralese a tak se tam občas uchylovali hadi.

Druhá sestra nám přichystala kafé a po něm jsme s ní šli do hostelu navštívit jejich holky. Devět je jich tam ze Suprabhy, pět z tohoto roku, tedy „naše“. Holky nám připadly úplně jiné než v Suprabhě, kde měly přece jenom více svobody a děcka jsou tam tím pádem divočejší. Tady byly všechny holky klidné, milé a vycepované... Prvně v lednu se nám zdál režim sester na holky zbytečně moc přísný, teď však vidíme, že to vlastně holkám vyhovuje a už je to postupně připravuje na poklidný rodinný život... Mají ve všem pevný řád, pevně dané pravidla...ale navíc cítí, že se o ně sestry starají a mají je rádi. To mají holky oproti děckám ve státních hostelech, kde se o děcka nikdo nezajímá a děcka tam tráví čas vesměs pořád samy i přes noc, velkou výhodu.

Holky vstávají v půl šestý. Chystají se na mši, v kostele se pak půl hodiny přede mší modlí ranní modlitby – růženec... V 6:30 začíná mše svatá povinná pro všechny, i hinduistky... Jednak prý proto, že jejich hostel je původně zřízen jen pro křesťanky, ale jelikož jich je v Harapanahalli málo, tak sestry přijaly i hinduistky z Dona Bosca. Po mši následuje ranní úklid, studium, škola, práce, studium, druhá modlitba růžence, večeře a poslední studium do 22h, kdy je večerka. Někdy je prý sestra vezme na nedaleké hřiště a hrají ko-ko či kabedi. S balónem si ale nehrávají. Tak nevíme, zda na něho sestry nemají, nebo se hry s balónem pro dospívající holky už nehodí... Je ale dobře, že otec Kuriakose ve středisku ještě děckám dopřává spíše veselé dětství a vyhrazuje dost času i na zábavu...přece jen by to pro děcka z ulice do státního hostelu byl najednou velký skok...

S holkama jsme strávili pěkný večer, hráli sme různé hry, tančili, zpívali... Pak však velké holky zavelely, že je čas na modlitbu a všechny se pomodlily růženec... Věříme, že tyto hodné holky bude Panna Maria ochraňovat:) Ještě jsme pak s nimi povečeřeli, každá nám chtěla dát trochu ze svého jídla... džola mude (takové velké bílé rozvařené knedle akorát ne z ragí ani z pšenice ale z džoly) s koprovým sambarem, dobrota:).

Pak jsme už ale museli jít na večeři do domku našich sester. To jsme si pošmakovali:) Sestry sice vaří indická jídla, ale jde tam vidět španělský vliv, protože jejich řád má zázemí ve Španělsku. Sestry připravují vždy různé vychytávky a to je pro nás výborná změna.

Po večeři hlavní setra vyšívala halenky pro sestry z Evropy a my jsme šli po sedmi měsících do jejich krásné kapličky. Tentokrát jsme si ale modlitbu tak neužili, protože nás štípali komáři a protože mě zase začala kousat hlava, poslední dny čím dál víc...kluky jsem podcenila, nenapadlo mě, že v těch jejich kraťoučkých vlasech žijí vši, takže když se se mnou pořád objímali, nezačala jsem si hned prohledávat vlasy...no a tak dnes Jarek do noci prohledával...čerstvé malinké potvory...takže zase máme o večerní zábavu na pár dní postaráno...

6. 8. 2008 středa
Ráno v 6:30 jsme byli na mši svaté sloužené Ričrdovým bráchem. Zase nás rozesmutnilo, že v takovém velkém městě po dvaceti pěti letech působení farního kněze jsou stále jen čtyři křesťanské rodiny, které navíc chodí na mši jen v neděli, takže jsme se v tomto velkém kostele účastnili mše jen my, sestry a jejich holky.

Snídaně byla naprosto luxusní, ještě teď se olizujem – idli s čatný a navíc se smetanou... K tomu nám sestry upekly čokoládový cvíboch (moučník), úplně jak domácí od maminky:)

Sestry hned po snídani všechny naběhnou do kuchyně a společně vaří oběd ( zároveň jej později jedí jako večeři). Holky z hostelu trávily dopoledne u sester na zahradě, pomáhaly ji dávat do pořádku. Šli jsme tedy za nimi a společně jsme přebírali listí hodící se do jídla od plevele... pak nás sestry vzaly se sebou na výlet do vedlejší farnosti, města Hadagali. Tálucké (okresní) město asi stejně velké jak Harapanahalli (20 000 obyvatel) leží už ve vedlejším distriktu i diecézi. Vzdálené je asi 50 km. Dnes už prý v každém karnatackém táluku je postavený farní kostel.

Farnost Hadagali spravují karmelitáni, kteří zároveň vedou středisko, v němž mají jednak školu, zároveň ubytovávají chudé kluky, dále nabízí chudým vesničanům kurzy na automechanika (na obrázku vpravo autodílna), poskytují autoškolu a spoustu dalších vzdělávacích projektů... Naše sestry potřebovaly od nich spravit svůj džíp. Karmelitáni jsou v této farnosti asi dost aktivní, za šest let co tu jsou, mají kolem dvaceti pěti křesťanských rodin, z toho několik konvertitů. Otec William Miranda, administrátor, nevypadal vůbec jako Ind, měl zelené oči a navíc to jméno..., ale řekl nám, že celá jeho rodina pochází z Mangalore. U moře se asi občas smísili domorodí i s připlouvajícíma obchodníkama z ciziny:)

Cestou zpět jsme se přes okno kochali okolní krajinou, fakt krásná...táhnoucí se hřeben kopců (posetý větrnýma elektrárnama) nám připomínal kopce na jihu Španělska, když jsme stopovali do Maroka. Všechny kopečky díky dešťům krásně zelené... Jo a ještě byl vtipný pohled na jednoho malého kluka, co uprostřed pole zkoušel jezdit na buvolovi. Taktak, že se mu nenapíchl na rohy.

Vrátili jsme se akorát na oběd, po kterém jsme si chvíli odpočali a přeložili tak aspoň naše české pracovní sešity pro školčátka. Dali jsme je sestře, která pracuje ve farní školce.

Ještě jsme navštívili naposledy holky v hostelu. Zrovna vstávaly po odpoledním spánku (mají teď dva dny prázdniny kvůli Svátku hada) a strojily se na procházku se setrou.

Cestou jsme se zastavili i u stanů postavených hned vedle kostela. Prý se jedná o kočovníky, kteří vždy stráví týden v nějakém městě, živí se věštěním budoucnosti, drobnými prácemi, krádežemi...prostě žijí jako původní naši cikáni. Jezdí od města k městu na dřevěných vozech, jako z divokého západu. Když dorazí do města, najdou velikou louku, na ní rozestaví vozy, překryjí je velikou plachtou, vypnou ji a pod takovým stanem žijí i se spoustou dobytka, který kočuje s nimi...jejich vozo-stany se nám moc líbili:) Když jsme si je však vyfotili, hned naběhli a chtěli nějaké peníze... my ale vážně se sebou nic neměli, tak holt měli smůlu, naštěstí nebyli moc nepříjemní...

Po čaji jsme se rozloučili s místním farářem a se sestrami. Ty nás zvali ať za nimi ještě jednou dojedem, to nám už bohužel nevyjde. Takže jsme se naposledy pomodlili v jejich kapličce a sestra nás hodila na bus. Prý se možná uvidíme v Hariharu na pouti v září.

Tentokrát jsme se během návštěvy mnohem méně snažili sestrám vnucovat s naší pomocí a více jsme se poflakovali. Sestry nás zároveň ujišťovaly, že pro nás nepřipravují nic speciálního. Upekli nám např. pouze jeden moučník...:-) Takže jsme se cítili mnohem lépe než minule, že sestry obtěžujem a i my jsme jim snad přidávali méně starostí naší chutí být zapřaženi do práce.

Jeli jsme zpátky přes Harihar, rýžová pole byla pěkně zaplavena současnými dešti. V okolí Hariharu se vyrábějí cihly. Obrovské hromady cihel byly rozesety mezi rýžovými políčky (fotka vpravo). Bohužel prší asi až moc, protože o několik dnů později jsme v novinách četli, že dešti rozvodněná řeka odnesla spoustu cihel.

Po příjezdu do Allurhatti mě začalo bolet břicho. Stupňovalo se to docela drsně. Brácha se smál, že to je najednou tím dobrým jídlem, které jsme jedli u sester:) V noci jsem dostala fakt velké křeče a zvracela sem... odevzdávala jsem tuto bolest Pánu a modlila se, ať ji využije k něčemu dobrému... Ale když už mě bylo fakt hodně blbě, prosila jsem, ať už to skončí a je mně už líp.... V tu chvíli sem si uvědomila, že ale vlastně nevěřím, že Pán mé modlitby hned vyslyší a pomůže... vzpomněla jsem si na nedávné čtení z evangelia a řekla si: “Dost, musím umět Pánu opravdu důvěřovat a věřit“...a do pár minut, od chvíle, kdy jsem opravdu uvěřila, že mě Pán Bůh může od křečí vysvobodit klidně hned teď, ale že jen záleží na mé víře, křeče přestaly... a konečně jsem usnula... Prostě jak se praví: Vše špatné k něčemu dobré:) I špatné věci nás mohou přiblížit více k Pánu Bohu.

Jo a jinak sme dnes propásli skoro celodenní program ve středisku. Nějací manželé z Mangalore se starají o chudé děcka a asi sirotky. Přivezli k nám v džípu asi dvacet děcek, které našim děckám (přijeli sem kvůli nim i suprabháci) předváděly různé mimické a herecké kousky, učily je speciální kreslící metody nehtem, vedly debatní kroužky. Děcka i bratr si to velice pochvalovali. Mrzelo nás to, ale zase nemůžeme stihnout vše, zase jsme byli rádi, že kluci měli na dnešní prázdniny o zábavu postaráno a nevadilo tak, že jsme ve středisku chyběli.
Líbil se nám nápad, že manželé s děckama v džípu objíždějí různé hostely, sirotčince...a snaží se chudé děcka nějak potěšit a něčemu je naučit. Každou noc spí někde jinde. Včera v nějakém chrámu či poutním domě u chrámu. Moc tam ale spokojení nebyli, tak jim otec nabídl na dnešní noc přespání v Suprabhě.

Trošku nás mrzelo, že jsme během Svátku hada neviděli zvyk lití mléka. Nejraději bychom viděli malého Umeše jak lije. Bohužel však každá vesnice slaví v jinou dobu a my vždy přijeli na dané místo v jiný den, než probíhal zvyk.

7. 8. 2008 čtvrtek
Dnes na nás oba padla nějaká únava, možná je to tím deštivým počasím...nevíme, ale oba jsme cítili takovou smuténku po domově...možná to bylo i tím, že jsme první dvě hodiny měli volno. Po příchodu nového učitele se udělal nový rozvrh a učíme nyní oficiálně pouze od 12h do 16h, Jarek jednu hodinu matiku, já angličtinu a pak odpoledne společně hodiny počítačů. Zatím tu je totiž plno učitelů a málo děcek, takže každý z nás máme jen málo hodin... Sice jsme ráno měli plno jiné práce, ale nebyla síla:) Když jsme ale začali učit, bylo to už lepší:)

Bylo nám líto bráchy, chtěl dnes odjet do Bangalore na trénink o životě v komunitě, což je pro bratry povinné. Bohužel ho otec nepustil, protože dnes nemohl přijet do střediska a nechtěl nechat středisko bez salesiánského dozoru... ach jo, jakoby to tu za tu jednu noc mělo spadnout... už to tu takhle bylo bez bráchy kolik nocí. Ale zrovna dnes otce napadlo, že to bude vadit, takže bratr místo teorie bude mít praxi a zakusí realitu této komunity...

Mladý učitel nám zatím moc nesedí, snažíme se k němu najít cestu... ale prostě nám připadne líný, bez zájmu o děcka... vesměs pořád telefonuje...ale fakt pořád...u oběda, během hodin, během hlídání, i během fotbalu... Tak se za něho musíme modlit a ne se pohoršovat, co?:)

Poslední tři týdny se pravidelně vypíná přes noc proud a během dne nepravidelně, ale čím dál častěji. Dneska už opravdu přes den nešel proud víc jak pět hodin. Nakonec jsme museli vypnout i notebook. Před pár týdny se říkalo, že elektřina nejde pro nedostatek vody v přehradách, ale ty by už díky vydatným dešťům měly být naplněné. Snad se to zlepší.

8. 8. 2008 pátek
I když je už oficiální rozvrh , bylo nám jasné, že stejně budeme učit víc, což sme ale rádi, chceme být do konce co nejvíce využiti... dnes chyběli dokonce dva učitelé, takže jsme každou hodinu zaskakovali.

Odpolední přehazovaná byla spíše házená bahnem než míčem...no už se docela těším až bude období deštů za námi:)

Klučina, kterého přivedl Davud, vypadá, že tu moc dlouho nevydrží...nezvyká si a ani se o to nesnaží...s nikým nechce mluvit...
I další nový kluk Basavaradž to nezvládá, ale aspoň se snaží... každý večer a ráno však chudák probrečí. Vzala jsem si ho na doučování, aby dostával ze začátku speciální péči, ale tak tak zadržoval pláč, raději chtěl jít ke všem ostatním, kde se ztratí a nejde tak vidět, že pláče.

Přišla do střediska maminka Slunce a Měsíce. Byla pěkná, ještě docela mlaďounká. Říkala, že už nemá manžela. Aspoň že ji Don Bosco pomůže vychovat malé capartíky.

Večer nešla opět elektrika a navíc už docházela destilovaná voda i v akumulátorech, takže jsme nemohli svítit ani náhradním zdrojem. Takže děcka museli studovat po tmě... pak však konečně elektrika blikla a brácha rozhodl, že kluci dnes začali studovat o hodinu dřív (nebyla kvůli dešti práce venku), tak že se mohou jít dívat na zahájení Olympijských her. Jarek raději doučoval Santoše, aby bojkotoval Čínskou komunistickou (navíc Tibet a jiné země okupující) olympiádu. Já se s kluky dívala. Za půlhodiny však nečekaně dojeli všichni otcové a přivezli našeho otce Binnyho, který se vrátil po čtyřech týdnech z lázní. Otec Kuriakose poslal všechny kluky od televize zase studovat:) Tím Jarka potěšil, protože ač miluje všemožné komunistické a jiné nedemokratické (Rusko) systémy, tak nenechal kluky dívat se na čínské hry. Přivezl také dva nové kluky Santoše a Vireše, tak jsem s nimi hned šla studovat. Starší Santoš je hodně chytrý a hlavně se vůbec nestydí ze sebe udělat srandu, předváděli jsme zvířata a úplně sem se divila, jak se mě nebojí napodobovat. Většinou se tu děcka hodně stydí ze sebe udělat šaška.

9. 8. 2008 sobota
Sobotní odpoledne se většinou věnujem školním děckám. Dnes nám zbyl jen Četu, ostatní museli jít pracovat na farmu. Psala jsem s ním na počítači a když zase vypla elektrika počítali jsme. Musela jsem se smát, když jsem viděla, jak se soustředí. Počítal víc očima než čímkoli jiným. Hlavně mě vždy ujišťoval, ať vydržím, že to zvládne sám. Často nezvládl, ale snažil se, seč mohl. Pak jsem mu dávala několik otázek u glóbu, znají fakt jen Indii... Vedlejší Pakistán, se kterým pořád hrají kriket a existuje s ním značná rivalita, by většina děcek hledala klidně v Africe.

Při odpoledních hrách nám všem byla docela zima. Chápu, že déšť Indie potřebuje, ale já osobně se už těším až vysvitne sluníčko.

Po hrách jsme s Jarkem naběhli do kuchyně a začala naše velká akce. První neúspěch v Suprabhě s naším českým jídlem nás neodradil od druhého pokusu tady v Sujyothi. Učitelé se nás pořád ptají, kdy připravíme něco českého, takže jsme nakoupili suroviny a rozhodli se pro přípravu knedlíků se zelím, ale bohužel raději ne s vepřovým, ale jen s vajíčkem. A k českému jídlu nemůže chybět polévka, tak jsme předem nakoupili mrkve.

Když si vemete, že jsme knedlíky ani jeden zatím nikdy nepřipravovali, navíc jsme je teď měli připravit z jiných surovin a v dost provizorní kuchyni, tak to už samo o sobě nesvědčí o úplně úspěšném podniku. No a když k tomu připočtete, že nám u vaření vypnula elektrika, tak si dokážete představit, že jídlo vypadalo nakonec dost jinak než to, co známe z domu:) Ale zase vařit při svíčce byla pro nás romantika:). Doufali jsme, že proud nepůjde i během večeře a že tak jedlíci neuvidí, co jedí... ale jako naschvál, když jsme vše donesli na stůl, proud začal jít! I my sami jsme vzhledem jídla byli trochu zaskočeni.

Svolali jsme učitele a otce (bratr jídává až později). Všichni byli natěšení, co je čeká. Nalili jsme jim nejprve polévky, která nám mimochodem moc chutnala, Jarek si ji jen potřeboval trochu dosolit. Ale už i nad ní učitelé křivili své obličeje a hodně se přemáhali, aby tu trochu snědli. Připadlo jim to moc zeleninový, žádné koření... jen ta nezvyklá chuť zeleniny. Otci Binnymu docela chutnala (jen si ji také trochu dosolil), připomínala mu prý polévky, které jedl celý měsíc v Kerale během své rehabilitace. Docela nás srovnání s nemocničním jídlem zarazilo, ale údajně byl léčen ve velice kvalitní nemocnici, s vynikající péčí.

Připravovali jsme učitele, že knedlíky se zelím pro ně budou asi ještě náročnější a taky že jo... Nechápali tu jednoduchost. „Jen zelí? Jen zelí? Žádné koření?“ My jsme tam samozřejmě dali pepř, sůl a Jarek přidal i kopr, aby to mělo aspoň trochu zajímavější chuť... ale prostě náš styl kořenění jim nesedí... Nám to chutnalo... ale musíme přiznat, že i nám to jídlo po devíti měsících jejich pálivého jídla připadlo plané:) Učitelé se dost divili, co to v Čechách jíme. Snažili se být slušní, chválit, ale neuměli skrýt to, jak jim to nechutná...tak jsem jim říkali, že aspoň mají zážitek a že mohou více rozumět, jak sme se cítili my, když jsme najednou přijeli sem a museli začít jíst úplně jiné jídlo... oni by prý v Čechách rok nevydrželi ani náhodou.
Po modlitbě došel brácha, ten je borec, má rád všechno. Vše snědl, ještě si přidával a jídlo nám pochválil:) Pak nám říkal, že učitel Kumar v soukromí prohlásil, že by raději pil hořký jed než jedl ještě jednou české jídlo...je ale pravda, že nejedli ty naše knedlíky, co umí naše maminky:)

Po večeři Dandrač, Majdyn a Sidda přišli za námi do jídelny. Tak jsme jim také dali ochutnat. Vodu ze zelí si osladili a pili ji po indicku. Klopili do sebe obsah hrnku s výšky. Prý jim chutnala. Při samotném zelí a knedlících také křivili pusu, ale slušně říkali, že je to super:) Pro sebe si však Dandrač pořád něco mlel. Brácha nám přeložil, že si polykaje naše jídlo drmolí: „neosolí to, neočilí, neokoření, nedochutí...:-(“ Pak jsme se hned s naším kulinářským úspěchem chtěli podělit s rodičema, tak jsme volali do Koťas a Dandrač chtěl zase pozdravit babičku svým: „Ajoj babičko, jak se máš?“ Kluci však díky naší české večeři mohli dojídat indické jídlo od kuchařek, normálně by dobré čapátý s bramborovou přílohou nejedli...tak aspoň malí kluci měli z našeho jídla pravý užitek:)