27.7. – 2.8. 2008

27. 7. 2008 neděle
Od včerejška nám ve středisku neteče voda. Kluci čistili naši nádrž, protože byla už celá zasolená a voda způsobuje problémy filtrovacímu přístroji.

V noci Jarka zbudili žaludeční křeče a on pak mě svou otázkou: „Máří, máš taky křeče?“...kdybych je měla, tak bych asi tak klidně nespala:)...ale zase sem s ním mohla prožívat jeho bolest:) I zvracel a celý dnešek ho křeče trápily. Buď to měl z toho včerejšího pálivého Vasantového jídla nebo z toho, že snědl týden starý zákusek, anebo z bobulí, které včera jedl s děckama...

S bráchem si v tomto ohledu velmi rozumí, protože ten by snad vyzkoušel sníst cokoli (už jedl nějakou mega ropuchu, vránu...). Dnes nám vyprávěl o tom, jak mu Majdyn během naší pouti do Chennai přinesl od kluků z vesnice jakéhosi ptáka (nazýval ho kukačkou, ale sám dodával, že se o pravou kukačku nejednalo). Brácha ho zabil a chtěl sníst. Jenže jak ho začal připravovat, zjistil, že jeho maso strašně smrdí... pořád prý si ještě vybavuje ten smrad. Musela to být síla, protože ani čili nepomohlo přebýt tento zápach. Brácha se však nenechal odradit a věřil, že na stole bude maso chutnat nakonec dobře. Ale i tam to ještě smrdělo! Kupodivu otec Kuriakose pochutinu odmítl:-).Brácha snědl jen dva kousky a zbytek šel radši vyhodit. Vtom si ale vzpomněl, kdo mu ptáka od vesničanů přinesl. Zavolal si Majdyna a dal mu ptáka dojíst...:-) Ten byl prý celý nadšený.
Majdyn je ještě větší specialista přes jídlo. Prý když je jednou za měsíc kuře, chodí do kuchyně vyžebrat zbytky čap. Ty si upeče sám soukromě na ohni...bez ničeho...tak je má prý nejradši.
Brácha říkal, že mu po přípravě kukačky smrděly ještě dva dny dlaně. Když Majdyn asi po týdnu opět přinesl od vesničanů dokonce dvě kukačky, tak se bráchovi hned v hlavě vybavil onen smrad a okamžitě Majdyna vyhodil, ať kukačky vrátí jejich dárcům.
Po mši svaté v naší nazdobené suprabácké hale jsem opět doučovala Saraswati angličtinu a Jarek si hrál s novýma malýma holkama. Také jsem chvíli vykládala s Renukou, co přišla do Suprabhy z ulice, jak byly ze začátku problémy s její drsností. Teď se na ni dívám a divím se, jak se proměnila v hodnou a klidnou, všem pomáhající a všechny bránící holku. Začala nosit i holčičí oblečení. No k nepoznání, už to není ta holka-kluk, jak jí kdysi nazval bratr Sidžu.

Po obědě, když jsem šla za děckama zpět do hlavní haly, přiběhly za mnou s radostným úsměvem Manžula a Minakši (naše bývalé holky, které už od června bydlí v novém hostelu). Měla jsem obrovskou radost, že je vidím. Přijely do střediska požádat otce o zařízení ušití jejich uniformy. Když za chvíli přišel Jarek, tak byla jejich radost ještě větší, až do našeho odjezdu ze Suprabhy jsme zůstali všichni čtyři pořád při sobě:) Jelikož pršelo, hráli jsme spolu hry vevnitř. Škoda, protože z Manžuly energie přímo kypí, ta by se spíš potřebovala vyřádit na hřišti. Když jsme se jich ptali, kdy zase přijdou, říkali, že neví. Tak jsme jim řekli, ať se snaží přijít do října, že pak odjíždíme. Ikdyž to děcka od začátku vědí, Manžulu to zase rozesmutnilo...ptala se, jestli se pak zase do Indie vrátíme... Když sme jí řekli, že nejspíše už ne, tak začala tiše poplakávat...všem je nám smutno z představy, že se pak už niky neuvidíme...
Když Minakši a Manžula odcházely, mávali jsme si, až dokud jsme si nezmizeli z očí...jako dárek i pro další suprabačky jsme jim do jejich hostelu dali dvoje pexesa.

Zpět do střediska jsme jeli všichni hromadně džípem, otcové si jeli s klukama zahrát volejbal, Jarek se kvůli bolestem břicha raději nepřidal, tak jsme s malýma klukama jen fandili a i když poprchávalo, tak bylo u palmového plotu veselo... Manžu s jeho bráchem Kotym si hráli, že jsou naše nezbedná děcka:)

Ve večerních koníčcích jsem s kluky vymalovávala omalovánky, nejvíce to bavilo kluky z ulice.

Říkáme si, jak nám to Pán Bůh vše pěkně zařídil. Vidíme až teď všechny výhody našeho příjezdu v listopadu. Když bylo pro nás tehdy vše nové a chyběl nám náš domov, děcka nás neustále rozveselovaly, a teď vše můžeme vracet novým děckám. My jsme tu teď „staří“ a ti, kteří rozveselují nově přicházející, často uplakané děcka. Prožíváme s nimi jejich první dny, jejich první slzy a radosti ve středisku. Takže mé obavy, že s novýma děckama si už nebudeme tak blízcí jako s těma starýma, jsou ty tam...čím dál více si na sebe navzájem zvykáme a těšíme se, co zase spolu další den zažijeme... Nechceme děcka na nás nějak fixovat, ale nejde je nemít rád. Teď se hlavně těm novým uplakaným i novým svobodu postrádajícím klukům z ulice snažíme více dávat najevo, že jsou pro nás důležití a máme je rádi. Většina kluků postrádá obejmutí. Mě naštěstí objímají jen ti nejmenší prcci, ti větší jdou pro obejmutí za Jarkem:)
Např. dnes přivezli nového malého Santoše a ten celý večer jen proplakal, zabalil se pod deku a jediné co chtěl, bylo plakat. Tak jsem tam s nimi byla a povídala... Jarek po večeři vykládal v naší jídelně s Dandračem a Šivem, kteří chtěli v týdnu utéct. Sedli si mu na klín a líčili mu, jaký je život na ulici. Šivu se chlubil, jaké státy Indie už jako vlakový žebrák navštívil. Jarek se jim snažil vysvětlit, že by měli raději studovat, najít si po škole práci a dobře se oženit...snažil se jim vysvětlit, že žebrák má jen prachy..., ale když se vzdají ulice, můžou mít více – rodinu... Prý mu přikyvovali, že má pravdu.
Jo, bylo hrozně pěkné sedět s ogarama a dávat jim rady do života a poslouchat, jak vidí svět oni. Cítil jsem sa už skoro jak taťka. Obejmul jsem je a říkal jsem jim, že je máme moc rádi a pokud utečou, tak nám tu bude moc smutno a budeme eště dlúho plakat. Dandrač se mi hrozně libí. Jeho brácha Jesu často frajeří a když nemá náladu, tak s ním není žádná sranda. Ale Dandrač neustále překypuje energií, stále chce rozveselit...

Při večerní společné modlitbě s děckama jsem se dívala na jejich zpívající krásné tváře a štěstí, které jsem prožívala bylo téměř hmatatelné:) Jsem zvědavá, jak nám pak doma bude chybět být obklopen kupou neustále něco křičících děcek. Někteří nekřičí, ale jsou naopak takové tiché myšky, které člověk poznává pomalu a odhaluje jejich krásu jinou cestou...mezi takové tiché myšky patří Revanna, kterého jsme si všimli, až když tu jako jeden z mála kluků zůstal i na letošní rok, zatímco ostatní odjeli do nových hostelů.

Na Hovězí jsou dnes hody, tak jsme volali domů. Prý když malé děcka přišly ze mše, hlásily ostatním s údivem, že pan farář od nás pozdravoval a říkal o nás, že jsme milionáři:) Popletli si trochu slova:) S nebo L ...to je jedno, jako milionáři se cítíme. Pán nám tu dává tolik darů...

Myslíváme také na našeho otce Binnyho, který je v Kerale na léčení (má problémy s koordinací těla) a má se vrátit až 7. srpna. Chybí nám tu...

28. 7. 2008 pondělí
Praveen si přišel pro razítko ze bezchybné spočítání všech příkladů a byl ze sebe úplně nadšený:) Toho byste museli vidět. Hubený, na svůj věk docela vysoký, takže samá ruka samá noha. A tímto svým pavoučím tělem neustále mrská a vůbec celý vlaje ve vzduchu...do toho na mě stále křičí mé dříve časté věty (už jsem se je snažil omezit, ale děcka už je ke mně mají přiřazené): „ty špatně, ty lenoch, ty mega lenoch, ty super lenoch...“

Dandrač nás chodí stále zlobit s tím, že bere kramle zpět domů. No domů...jeho celá rodina jsou žebráci a prý jeho maminka má jen někde nějaký přístřešek...ale prostě rostl odmala na ulici a je pro něho těžké být najednou pod kontrolou. Je ale velmi nadaný a byla by velká škoda, kdyby skončil jen jako žebrák jako jeho rodiče...má na mnohem víc...Od včerejšího rozhovoru na nás neustále klepe, že už jako utíká, tak chce vidět jak pláčem... (na obrázku vpravo Dandrač se sluchátky při návštěvě v našem pokoji)
Před chvílí mě Dandrač zastihl v pokoji jen v trenkách. Hrozně chtěl ať mu ukážu svaly, tak jsem zaujal kulturistickou polohu a zatl svaly:-) Dandrač se začal chechtat a ukazovat palcem a ukazovákem, jaké mám pidi svaly a začal mě do nich štípat a tak je jakože měřit, kolik to teda bude asi mikrometrů...:-) Mařenka se výborně bavila...:-( Abych nelhal, musel sem se taky smát.

Včera Máňou uspávaný plačící Santoš mi dnes celý den skáče na záda a do náruče. Už vůbec nevypadá, že by mu tu bylo smutno.

Z novinových zpráv se dovídáme, kde se všude podařilo zneškodnit nalezené bomby. Prý i v Chennai... Naštěstí zatím od sobotní série výbuchů žádné nebouchly.

Dost se ochladilo a tak tu zase všichni posmrkávají. Někdy ty jejich všemožné zvuky zní až nebezpečně, ale bere se to tu za mnohem slušnější než se normálně a obyčejně vysmrkat. Podle mě si tuto neslušnost smrkání vytvořili, protože tu nemá většina lidí na kapesníky...tak je lépe z toho udělat neslušnost a posmrkávání jako slušnost:)

Děcka obdivujeme, jak chodí v kraťáskách a tričcích, spávají jen na takové hrubší látce a přikrývají se tenkou pokrývkou. To my si oblečeme i dvě trika, někdy i ponožky a v noci spíme pod teplými spacáky na tlusté madraci.

Jarek po modlitbě ještě doučoval školní děcka, mají zítra zkoušku z matematiky. Když chtěl utírat tabuli, vzal hadru a najedou z ní vypadla taková velká hnusná jakoby stonožka (už teda někým zabitá, ale nastřažená na prvního utírače tabule). Nikdy sme také zvíře neviděli. Kluci hned začali křičet, jak je jedovatá... Tak jsme opět uvědomili, že si tu musíme dávat větší pozor, na co šlápeme a šáháme... Tyto potvory padají ze stromu. Ogaři se přeli, zda je smrtelná a nakonec pro nás došli ke konsenzu, že prý v nemocnici mají proti kousnutí lék a pak se teda nemusí umřít.

Právě jsme dohladila malé dvojčátka (kannadsky se řeknou dvojčata dvěmi slovy – avali džovali) Slunce a Měsíc (Suryu a Čandru). Přes den se sice pořád smějí a jsou ze všeho nadšení, ale padne noc a s ní stesk po mamince. Po modlitbě s děckama jsem chtěla pracovat na počítači, ale Jarek mi přišel říct, že ti dva prcci leží na svých podložkách schovaní po dekou a brečí a brečí. Šla jsem tedy za nimi, pohladila je přes deku a řekla, že to jsem já a jen je stačilo pět minut hladit...uklidnili se a usnuli. Přitom jsem se za ně modlila, aby se jim tady líbilo a věřím, že mi Panna Maria je pomohla uspat. Jsou to jinak velmi veselí týpci, pořád ale opravdu pořád tráví veškerý čas spolu. Kam se hne jeden, hned tam jde i druhý. Taky je srandovní, jak se kočkují. Když nemají co dělat, tak se tak bratrsky škádlí. Úplně platí: „Co se škádlivá, to se rádo mívá:)“

29. 7. 2008 úterý
Opět sme s Jarkem kecali do noci a tak sme ráno chodili jak potrefení...do toho bylo na snídani avalake (taková nejdříve vylisovaná a pak uvařená rýže:-(, které strašně smrdělo. Jarkovi už smrdí asi měsíc, ale já myslela, že to k tomu jídlu patří (moc tu nerozeznám co je dobré a co zkažené:), když to všichni vždy jedí. Dnes už si smradu všimli všichni kluci. Zdálky nám to hlásili, učitelé nám to nedoporučovali jíst a když jsme vešli do jídelny opravdu celá zapáchala zkaženým avelaka. Sám otec Sonny nám připravil dose (placky z mouky a vody). Chutnali spíš jako naše palačinky než místní dose, ale to vůbec nevadilo – jednoduché, ale výborné.

Pak jsme s otcem jela do města, protože zítřejší volno chceme vybrat později, ale potřebovala jsem koupit další papíry a taky vyřídit jeden důležitý email ohledně sponzorování děcek ve středisku. Bohužel jsem Jarkovi odjela do města i s klíčema...ale zase tak prý strávil čas v kapli, učil a přečetl si v klidu noviny...takto by o přestávkách jen psal náš šílený deník. UFFFFFFFFF? Čte to vůbec někdo?:) Budem si to vůbec jednou číst s našima děckama, jak si pořád myslíme:) Každopádně je jasné, že jsme se stali na psaní deníku závislí:) Ale přitom nás to šíleně nebaví a za každou stránku si nadáváme:) Podivná závislost. Někdy si říkáme, že už raději nikam nepojedem na výlet, bychom to zase nemuseli zapisovat...každé dobrodružství nás něco stojí:) No a vidíte, už je další odstavec:)

Když jsme vedli odpoledne hodinu počítačů, padala na nás únava...a Jarek je v usínání expert – kdykoli a kdekoli... Zadával a kontroloval příklady Šivovi, na kterého nezbyl počítač. A jelikož Šivu počítal dost pomalu a dlouho přemýšlel nad výsledkem, Jarek během toho usnul. Bylo to komické, seděli proti sobě půl metru od sebe. Jarek se mu dívá přes víčka do na tabulku, ale přitom spí... Šivu si toho hned všimne a svého učitele probudí klepnutím pod bradu, následuje radost z Jarkova zachrochtnutí:) Takže to je jeho první žák, co ho zbudil:) Doteď ho budili jen učitelé:) Zetore, snad nebude jednou usínat u tabule jak váš docent Šolc.
A to jsme se zrovna včera s bráchú bavili o usínání. Vždy brácha řekl, kdy jak usnul, pak já, brácha, já... Brácha při přednáškách, pravidelných ranních hodinách jógy (v pět ráno, to bych snad usnul už při cestě na ně)...

Během večerního tančení mě zavolal otec, ať jdu za malým Měsím a Sluncem, kteří za rohem seděli jak kulihrášci a plakali a plakali. Spolu s nimi poplakávali noví Mohan a Kiran, takže jsem jim pospojovala trošku násilně ruce a hráli sme pleskanou na čísla...naštěstí se jim hned po prvním kole dařilo a i se trochu smáli...Pak už zazvonil zvon, čas k večerní modlitbě.
Po modlitbě jsem si šla sednout rovnou na podložku, kde se chystali spát Slunce a Měsíc, aby neměli příležitost zase začít brečet. Přisedl si k nám za chvíli i Dandrač a Koty a byla to strašná pohodička. Takové plkání, pořádně o ničem, ale všechny nás to bavilo a nasmáli jsme se. Cítila jsem se jako mezi holkama na koleji, kdy jsme se taky často večer scházívaly a plkávaly na posteli:) Dandrač, světa znalý, chtěl ať jim řeknu, kde jsme se s Jarek poznali...je první, koho to zajímalo. Dandrač se u toho velmi bavil a jelikož on je už zvyklý na naši kannadu, vše překládal barvitěji malým dvojčatům. Také mě a jim, novým klukům, Dandrač líčil jak Majdyn minulý týden prodal balóny a koupil si za ně pro sebe sušenky. Dandrač to líčil strašně vášnivě, úplně sebou při rozhořčení házel, že jsem se až chtěla smát, ale nemohla jsem, když mluvil o krádeži... Pak jim říkal, že jeho brácha se jmenuje Jesu...dvojčata hned ukazovali na kříž v místnosti a divili se tomu. Tak jsme jim vysvětlovali, že se jen Ježíš jmenuje, ale že je to obyčejný kluk ze Suprabhy. Dandrač a Jesu nejsou křesťané, jen je jim křesťanství sympatické, proto to jméno (ono teda Jesu je vlastně jen přezdívka, ale skoro nikdo ani jeho oficiální jméno nezná:)

No bylo to s klukama super, dvojčátka byly spokojené, pokojně usnuly, já mimochodem taky.:) Večer, než Jarek skončil s doučováním, jsem v kapli děkovala za všechny naše děcka. Představila jsme si, jak jim pak na Vánoce z domu voláme do střediska, položíme telefon a je nám úzko...sem úplně mimo,co?:) Jarek mi pořád říká, že sem tu, ale těším se dom, ale zároveň si už představuju, jak mi budou děcka chybět:)

Bylo mě líto malého Četua a Sidy, kteří byli už po modlitbě unavení a chtěli jít spát, Četu dokonce už fakt spal, ale brácha dostal nařízeno všechny školní kluky nahnat nahoru, aby studovali na zítřejší testy.

Mě už pomalu polevují křeče v žaludku, ale podle příznaků to vypadá, že jsem oním kořenitým sobotním jídlem opět rozdráždil žaludek, snad tam není vřed a pokud jo, tak ho snad helicidem zase zkrotím aspoň do doby příjezdu do Česka. Budu si teď kupovat bulky, abych jedl málo, ale pravidelněji než třikrát denně. Snad se to zas až tak neprodraží.

Už asi týden každý den alespoň trochu sprchne. Tak moc děkujeme za modlitby, ale pokračujte, pro zemědělce to je stále nic... Ale příroda se už krásně zazelenala.

30. 7. 2008 středa
Středu jsem propracovali. Celý den volno nám nechybí, ale někdy bychom se rádi ráno více pospali. Nechceme však nechat samotného Vasanta hlídat děcka při samostudiu...

Brácha dnes sázel fazoli a pak ještě cosi...no máme to ale šikovného bratra...dokonce i v dešti...to ho prý baví ještě více:) Dandrač, Kiran a Mohan chtěli ráno zdrhnout, ale brácha je opět předem prokoukl.

Když jsem šla ráno do kuchyně, kuchařka Šarda si mi začala stěžovat, že jí bolí zub a jestli bych jí mohla dát prášek. Donesla jsem jí tedy Ibuprofen a najednou druhá kuchařka, asi když uviděla růžový prášek, mě začala přesvědčovat, že ji taky moc bolí zub. Nechtělo se mi rozdávat jen tak prášky, ale když mě tak přesvědčovala, tak mě ho bylo blbý jí ho nedát.

Po modlitbě jsem zase seděla se Sluncem a Měsícem a dalšíma klukama na jejich „postelích“. Dvojčata pořád řešili, kdo asi ukradl moje omalovánky z nástěnky, na niž vždy věsím nedělní výtvory. Nedalo jim to spát a pořád řešili, kde by mohly být. Také se ujišťovali, jestli oni nám vždy poctivě vrací pexesa atd. Jsou zlatí, zatím takoví čistí. Chudáci taky vůbec nevěděli jak dlouho tu ve středisku budou a nechápali, proč byli zařazeni do první třídy, když naposledy chodili ve své vesnici do páté. Tak jsme je s dalšíma klukama zasvěcovali do chodu střediska. Postupně budou procházet rychlokurzem jednotlivýma třídama a pak v květnu odtud odejdou do normální školy. Pak chtěli pohádku, poslouchali úplně s vykulenýma očima pohádku O Karkulce:) tak už ji znají nejen Suprabačky:)

Nejstarší kluci mají po testech, takže dnes po modlitbě výjimečně nemuseli studovat a mohli zaslouženě odpočívat. Přišli tedy poprosit jestli jim můžeme ukázat fotky z Chennai.

Když jsem se před usnutím modlila za kluky, říkala jsem si, že si dokážu více představit, že si někdo adoptuje cizí děcka. Bavili jsme se o tom s Jarkem a on mi říkal, že většina děcek je v pohodě, ale šílí, když musí každý úkol a příkaz složitě řešit s kňourajícím, žadonícím a věčně ukřivděným a ufňukaným Nagarajem. A že se hrozí, že by měl takové nečekané extratypy doma.

Opět večer nešla elektrika, tak jsme rožli svíčku na zemi...a najednou byli vychrtlí obyvatelé naše hopokoje ti tam. Alespoň podle stínů, které jsme házeli po stěnách se do našeho pokoje nastěhovali pořádné ramba:) Občas nám zasvítilo do pokoje z venku i světlo baterky. Brácha se staršími kluky dělá pravidelné obchůzky střediska i v noci. Prý tu někdy přijdou zloději a ukradnou i vybavení střediska – balóny... My si ale myslíme, že brácha, starý skaut, se chce cítit více jako na táboře:)

31. 7. 2008 čtvrtek
Ranganath, jeden z nejpoctivějších a nejvíce studujících školních kluků, nás prosil o vytisknutí jeho tří fotek, které jsme nafotili v Hampi. O to žádají všichni, ale Ranga je jiný v tom, že hned dodal, že nám to zaplatí. Nechápali jsem čím, víme, že tu děcka dostávají maximálně dvě rupky týdně, ale on hned že dvakrát nepojede do školy autobusem a půjde pěšky a našetří si tak na tyto fotky. Takového jednání si velmi vážíme, protože tu opravdu téměř všichni berou automaticky, že nám bílým přece nic platit nemusí... Přitom nám včera Ranga po našem pozvání do Česka říkal, že za náma určitě nepřiletí, protože letenky jsou strašně drahé a on i jako dospělý bude chudý, ale my v Evropě, že jsme bohatí, tak můžeme do Indie. Ale zadarmo od nás dostat fotky odmítl. Dokonce si mě pak zavedl ke kufru, vytáhl dvanáct rupek a stále mi je cpal do ruky, ať mám na fotky. Tak jsem ho zatím odmítl, že až budou vyvolané.

Opět něco ke kuchařkám. Tentokrát je nebolel zub, ale ukazovaly, jak strašně kašlají a prosily o další prášek...aby si nezáviděly, tak opět obě dvě stejně...no, ještě jsme si teda řekli, že jim naposledy, podle nich super růžovou pilulku, dáme.

Je nám líto našeho učitele Vasanta, který tu tráví s děckama 24 hodin denně a den volna má jen jednou za měsíc. Vesměs nemá žádný odpočinek. Sice za něho někdy vezmeme hodinu a hlídáme děcka, ale to samozřejmě není pro něho pravé volno, buď si jde na chvíli zdřímnout nebo studuje na zkoušky...nemůže se hnout ze střediska, nemůže navštívit kamarády a rodinu... Zdá se nám dost nelidské nedat svému zaměstnanci týdně jeden den volno. Podle nás je to teda i hřích, vždyť i v Bibli je psáno: „a sedmý den Bůh odpočíval“ a „Pomni, abys sváteční den světil!“ Navíc Vasant tu nemá žádný pokoj, žádné soukromí. Spává v učitelské místnosti, která je pro všechny...takže když si chce občas zdřímnout během dne, musí chudák ležet nahoře mezi kuframa děcek... A jak tu Vasant neustále dlí celé dny a eště dostává sprda od otce, tak o něm brácha mluví jako o dalším dítěti. Mu to nevadí, vždy se nad tím zasměje.

Večer dorazil minulý týden uprchlý Davut. Kluci, jak ho spatřili, byli hned celí nadšení, nejradostněji jej vítal Rameš.

Včera Jarek prohlásil: „Jestli mě při našem odjezdu bude smutno i po Nagrajovi, tak se fakt budu divit...“ Nagaraj je totiž dost protivný a ukňouraný kluk, který není schopen poslechnout a rozumět slovu “NE“ a pořád jen pro sebe něco škemrá... Je to vesměs jediný kluk, který nám tu není sympatický... No ale sotva to Jarek dořekl, smutný Nagaraj na nás klepe a chce se obejmout (to on se chce teda pořád). Tentoktrát ale fakt vypadal dost smutně, skolila ho totiž místní podivná nemoc krve – boil (vaření). Tuto nemoc tu občas kluci mívají a prý ji chytnou z kuřete (se nám moc nezdá). Prý se jim najednou zahřeje krev a někde na těle se jim udělá rána, která vypadá jakoby ji prokousal červ (některé kluci nás dokonce přesvědčovali, že do nich vlezl červ:-). Strašně to pacienta bolí a je těžké v tomto rozběhnutém stádiu nemoc léčit. Tak jen doufáme, že to tu taky nechytneme. Nagaraj má tuto díru na stehně u zadku, tak je pro něho těžké sedět i chodit...nechali jsme ho tedy hrát na našem počítači hry a pak když odcházel úplně nám vyrazil dech. Vysypal nám na stůl ze své kapsy bílé kvítky (malige – zvláštní odrůda jasmínu), kterými se tu uctívají bohové a ukazoval na obrázky Panny Marie, co máme vystavené kolem vypínače u našich dveří do pokoje. Ukázal nám, ať si v rohu pokoje uděláme pro ni malý oltářík. Takže teď máme obrázky Panny Marie u svíčky a obklopenou vonícími jasmíny. Takže nakonec i tento protivný Nagaraj si nás pomalu získává:)

1. 8. 2008 pátek
Ráno za námi přišel opět Nagaraj a prosil o sirky...prý aby si mohl udělat púdžu za své uzdravení. To je drsné co:) Prostě Indie je fakt super duchovní a automaticky tu za vše Boha prosí a za vše dobré Bohu děkují. Za to my se modlíme např. za déšť, déšť pak přijde a pak si nemyslíme, že je to zrovna kvůli našim modlitbám. Nagaraj má svůj kufřík vyzdobený různýma svatýma obrázkama, které vykňoural od bráchy a pár jich má i od nás. A jelikož ho rána pořád moc bolí, tak se před svým kufrem s obrázky Ježíše a Marie modlí... Prý se ale také chodí modlit k nám do kaple. Jako hinduistovi mu není problémem modlit se k „cizímu“ bohu...

Dnes nastoupil nový učitel matematiky za Prasada. Takže teď je stav takový, že ve středisku je dvacet šest děcek a osm zaměstnanců. Tak sme si bratrem společně postěžovali, že ho mohl otec přijmout až od dalšího měsíce a raději šetřit peníze. Stejně tady teď Jarek učí pořád matematiku. Je sice pravda, že nám děcka nerozumí tak dobře, jak místnímu, ale předchozímu učiteli Prasadovi rozuměli, ale po roce kluci stejně neuměli sčítat a odčítat. Navíc děckám se Jarkovi hodiny líbí, pořád si tu pro něho chodí a hlavně se zlepšují. Ale hlavní otec si myslí, že my nejsme schopni nahradit na pár měsíců místního učitele matematiky a nikdo mu to nevymluví. Je blbé, že tady se dobrý učitel rozpoznává podle počtu titulů, ne podle toho, kolik děcka naučí:( Podle nich přece každý odborník musí být super učitel. Ikdyž místní učitel studuje ke své aprobaci (chemie, fyzika, matika, biologie dohromady) na základní škole pouze jeden rok.
Nový učitel se jmenuje Kumar, před rokem skončil školu, rok trávil doma jako nezaměstnaný, anglicky moc neumí, takže zatím o něm nic moc nevíme...jen to, že pořád telefonuje (např. náš Vasant ani nemá telefon, protože na něj z místního platu nenašetří)... Jarek si posteskl, když ho viděl učit prvňáky. S těmi Jarek zatím jen procvičuje sčítání do desíti, protože v něm pořád dělají hodně chyb...a nový učitel jim psal na tabuli krát a děleno...ach jo...holt ale umí kannadsky, tak otec věří, že děcka naučí víc. No doufáme, že ano. Víme, že my za chvíli odjedeme, takže opravdu doufáme, že budou jeho hodiny klukům větším přínosem než ty naše, kterých teď budeme mívat méně.

Brácha nám říkal, že ostatní střediska nefungují jak toto, prý jen tady o všem rozhoduje pouze otec a je zbytečné vést s otcem diskusi a navrhovat něco jiného než je právě jeho okamžitá představa (ta se teda taky dost rychle mění). Všichni musíme poslouchat...

Po obědě došli školní kluci ze školy. Prý je učitelé poslali všechny domů, aby pak neručili za to, že v jejich škole děcka oslepnou či se jim přihodí nějaký úraz. Dnes tu totiž bylo asi dvacetiprocentní zatmění Slunce (16:40 – 18:06 místního času). A protože člověk může díváním se do slunce oslepnout, tak se asi vytvořila pověra, že vůbec se může přihodit nějaké neštěstí a je lepší být zavřený doma a nic nedělat. Tak i ve středisku platil zákaz her venku a všichni museli sedět od půl páté do půl sedmé před televizí. Sledovali jsme přímý přenos úplného zatmění z Číny.
My se musíme přiznat, že jsme tajně sedli na střechu, postupně na sebe nasadili naše troje sluneční brýle a každý z nás se na pět sekund na Slunce zadíval – opravdu had sežral jen maličko Slunce...spousta děcek nám barvitě popisovala, jak dnes velký had ukousne Slunce. Ač v této době všichni vědí, že hadem to není, tak se to stejně traduje dále.
Na střeše jsme si dali banány a plánovali další akce pro kluky:) Ti nám stále připomínají naše první výročí svatby, které nás čeká v pondělí. Prý nacvičují nějaké tance, tak nás upozorňují, abychom se i my předvedli...no zkoušeli jsem na pokoji nějaký vtipný tanec vyjadřující naše seznámení, ale teda zatím nic moc extra:)

Před večerní modlitbou jsme měli děckám vysvětlit, jak a proč dochází k zatmění Slunce. Použili jsme reálné Slunce a Měsíc, naše dvojčata. Jako Zemi jsme použili globus. Surya stál v jednom koutě místnosti pod zářivkou a kluci přes jeho bráchu Čandru neviděli na globus v našich rukách, tak došlo k “surya graha“ – zatmění Slunce:-)

Večeři nám opět připravil speciálně Vasant. Palja (vedlejší chod) byla z listů stromu drumstick. Normálně nám připravuje palju z jeho plodů, o kterých mluví jako o afrodiziaku. Vždy na nás při řeči o drumsticku významně mrká.:-) Chová se k nám mile a když do střediska nepřijede otec, vařívá nám speciální večeři. Dneska se mě o samotě po výborné večeři zeptal, zda by bylo možné mu nějak přispět na poslední rok studia. Má zaplatit 4000 Rs jako školné. I jsem to čekal, protože se prostě choval trochu až moc mile a často vzpomínal školné. Takže mě nezaskočil. Řekl jsem mu, že o tom popřemýšlíme. Připadne nám hodný, učí, protože ho to baví a děcka má rád. To, že se snažil být na nás milý a vařil nám jednou týdně speciální jídlo beru jako přirozené. Bavili jsme se s Máňou, že ho určitě nějakou částkou podpoříme. Řekli jsme mu to. Ještě uvidíme kolik.

Protože dnes nepřijel otec, tak jsme neměli mši svatou. Večer po společné modlitbě s děckama, jsme se s bráchem domluvili, že se sejdeme my tři v kapli a pomodlíme se alespoň litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, když je první pátek. Bylo to takové příjemné, rodinné. Po modlitbě si Jarek všiml ve dveřích sedět nemocného Nagaraje, zeptal se tedy hned bráchy, jestli ho můžeme pozvat dál a společně se s ním pomodlit kannadsky Otče náš za jeho uzdravení (Otče náš se tu děcka modlí několikrát denně, tak ho všechny umí). Pak jsme s ním zazpívali několik modlitebních písniček - kannadských i českých a poslali ho klidně spát.

My se teď prohlížíme, jestli na sobě nenajdeme nějaké známky Nagarajovy nemoci... no snad ne:)

2. 8. 2008 sobota
Nagaraj k nám ráno došel s čerstvými jasmínovými ale i jinými růžovými kvítky a vyzdobil opět náš oltářík v pokoji. Pak si začal u našeho ozdobeného obrázku Panny Marie sloužit svou vlastní púdžu. Mával kolem obrázků svíčkou a vypadal opravdu zbožně...jeho modlitby jsou vyslyšeny, rána se mu hojí a bolí čím dál méně:) Nagaradž taky ráno kvítky vyzdobil v kapli sošku Panny Marie Pomocnice a všechny oltářní džbány (plastika z níž vystupuje kříž).

V sobotu vede Vasant pro všechny kluky o první hodině tělocvik. Dnes ale odjel na svatbu svého spolužáka, tak hodinu vedl brácha a že bude na střeše jóga. Takže jsem se jí taky zúčastnila...hodina probíhala jednoduše...všichni sme vylezli nahoru na střechu, postupně se uvolnili, lehli na podložky, zavřeli oči a 40 minut v klidu spali...kolem nás šuměly palmy a zpívaly ptáci...sluníčko lehce svítilo, hřálo tak akorát....no super hodina...jen pak některých nevzbudila ani přestávka:)

No tím Máňa myslí sebe, protože všichni ogaři doletěli do pokoje a hlásili, že má manželka prospala hodinu jógy. I bratr se pak nad tím usmíval, nejspíš proto, že jich taky asi většinu prospal, jak nám v týdnu popisoval...

Po obědě jsem zašel do vesnice, aby mi krejčí zašil gatě a Máni zmenšil živůtky k sárí. Náš krejčí právě obědval, tak mě poslal k sousednímu. Ten zase kouřil, tak na mě pokynul, ať počkám. Pak se dal do oprav. Živůtky jsem zatím donesl k vedlejšímu už najezenému krejčímu, aby je přešil, protože minule je stáhl míň, než jsem mu říkal. Spravil to a neplatil jsem mu, protože to byla náprava minulé chyby, ale překvapilo mne, že kuřák taky nechtěl platit, prý to nestálo za řeč. Nebyl jsem ho schopen přesvědčit, aby si svých zasloužených pět rupek vzal. Asi si mě chtěl zavázat, pravda, že příště tam s takovou budu muset. Takže dneska pro nás krejčíci šili zdarma. To překvapí, když si místní neřeknou o víc, ale dokonce o nic, když vidí cizince.

Odpoledne jsem pomáhala s angličtinou školním osmákům, překládala jsem jim jejich článek v učebnici. Pomocí obrázků a různých pomůcek to snad pochopili a snad si takto i nějaké slova více zapamatují, když už jim je člověk vysvětluje všemožnou cestou. Také jsme se u toho nasmáli:)

Učil jsem matiku páťáky, mezi které byl přeřazen Davut. Všichni dostali papír s násobilkou. První jej spočítal Davut, celý jej zvládl už jen Sureš. Davut chtěl další příklady, tak jsem mu vysvětloval, to samé, co těm nejstarším. Když zrovna už neměl, co počítat, tak si stále na papíře počítal nějaké své věci, kterým jsem nerozuměl. Prostě psal na papír hromady čísel... Působil na mě, jak nějaký matematický génius.

Zastavil se tu hodný Manja (ten hodný Lambany, který má jen Boha a otce Kuriakose) z hostelu ve vedlejší vesnici Rampuře. Prý se má dobře, ale jídlo je tam šílené a také mu vadí, že se tam o ně nikdo nestará... Jak jsme už psali, není tam žádný zaměstnanec, který by je tam hlídal. Prosil nás, ať se tam za nimi někdy zastavíme. Rádi bychom, ale otec Kuriakose nechce, abychom pomáhali někde jinde než ve středisku. Prý se bojí problémů. Tak škoda...

Během dne jsme s bráchou chystali záhony a k večeru jsme do nich nasázeli fazoli (na obrázku vpravo). Přijel i otec Sonny, tak nám pomohl. Brácha je nadšený, že může něco pěstovat a chtěl by nejraději pěstovat všechno.

Kluci večer přišli do pokoje a vyhrkli: “Ahoj babičko, jak se máš?“ Poslední dvě soboty jsme jí volali společně do nemocnice, tak chtěli i dnes. Dneska je však už babička v pořádku doma, tak je sice mrzelo, že nebudou volat, ale byli rádi, že se uzdravuje.

Po večerní modlitbě jsme promítali děckám naše videa ze svatby, moc se jim líbily (díky Lojzo), hlavně Jarkovi tance měly úspěch a naše cukroví...to by nejraději snědli monitor:) My teda také:) Musíme ale říct, jak už nějaký pátek sme v prostředí, kde se manželé sebe nesmí na veřejnosti nijak dotýkat, tak sme tím poznamenaní... Když na videu náhodou mezi námi padla nějaká pusa, hned jsme se styděli...kluci se tomu samozřejmě smáli...také jsme se styděli za občasné popíjení vína či slivovice. Vesměs se totiž popíjelo po všech večerech před svatbou a po svatbě, tak bylo těžké na tuto scénu občas nekliknout. A když pak viděli fotky z vody, na nichž je plno lidí v plavkách, křivili se jim obličeje pohoršením.

Později jsem ogarům vysvětloval, že u nás je zvyk se při oslavách trochu napít vína či slivovice. Že ale jen málo pro radost a stačí, že to není jako tady, kde půlka vesnice končí pod stolem. Tak tvrdili, že u nás to je s pitím dobré a v Indii špatné. Tak kdyby to tak byla naprostá pravda...