20.7. – 26.7. 2008

20. 7. 2008 neděle – „Maria má narozeniny...“
Hned brzy ráno mě Jarek probudil milou písničkou na kytaru...z postele se nám vůbec nechtělo, ale museli jsme vyrazit na mši do Davangere... Po cestě jsme ještě nakoupili sladké zákusky a manga pro děcka ze Suprabhy.

Do střediska jsme proto dojeli o něco později, ale s provinciálem jsme se ještě stihli rozloučit. Rychle jsme do sebe kopli výbornou snídani (kuchařka připravila výjimečně něco jiného, kvůli provinciálovi samozřejmě:) a rychle na mši. Nečekala jsem, že se za mě bude otec veřejně modlit. Po mši se hrálo Happy birthday a všichni farníci chodili přát. Naštěstí jsem tam nestála sama, učitel Ričrd slaví také zrovna dnes narozeniny:). Trapné bylo, že jsem na to nebyla připravená a nekoupila jsem farníkům žádné sladké. Tady totiž každý čeká, že když někdo slaví narozeniny, tak rozdá alespoň bonbóny. Tak mě bylo líto, že jsem jim nic nedala. Mysleli jsme jen na děcka, ale na farnost jsme zapomněli...

Po mši museli děcka výjimečně studovat, takže jsem pomáhala Saraswathi s angličtinou. Ta mě hned říkala, ať se těším na odpoledne, že pro mě připravili program.

Čekala jsem, že mě děcka budou přát, ale takový velkolepý program se vším všudy jsem fakt nečekala, prostě klasický slavnostní program, jak při všech místních oslavách. Musela jsem čekat s Jarkem venku, kde nás malá tanečnice Anita hlídala. Jak už byli všichni připraveni tleskat a zpívat uvítací písničku, tak nás Anita důležitě uvedla za ruku na naše židle. Učitelka Nelina vše pečlivě uváděla, úplně jako profesionální moderátorka. Já seděla spolu s otcem a Jarkem na čestném místě pro hosty vepředu jakože „na pódiu“ (vedle narozeninové nástěnky).
Musela jsem sfouknout svíčky na narozeninovém dortu a udělat to přesně tak, jak to tu dělávají všichni otcové a bratři – ukrojit kousek dortu, sníst ho a hned pak další kousek dát do pusy otci.
Děcka se předvedly se třemi tanečními vystoupeními (Umeš a Rajappa tančili převlečení za holky) a taky zazpívaly několik písniček... Nejvíce mě však dojaly jejich proslovy..., i malá „nejméně chytrá“, nazývaná všemi jako „dumi (= bečka, je fakt tlustá), Anita“ se přihlásila, že chce něco říct. Drala se na pódium ve svém stylu – ruky složené na prsách, hubu od ucha k ucha... Když ji uviděl otec, sykl na ni, ať si jde sednout. Ač Anita před publikem znervózněla (asi takhle stála poprvé), což šlo poznat podle jejího zákusu, který vždy svědčí o její horečné mozkové aktivitě, tak se nenechala odradit a začala děkovat, za co všechno je vděčná. Otec nejdříve lomil rukama, proč Nelina nechala mluvit asi nejméně vhodné děcko, ale postupně ho i nás přesvědčovala, že v ní něco dřímá. Nepotřebovali jsme překlad. Naprosto nás svým poděkováním dojala, oba jsme měli slzy v očích, protože nad ní jsme vždy lámali hůl. Nikdy necítila potřebu se učit a něco chápat, přesto se i nad svou odevzdanou prázdnou písemkou spokojeně rozchechtala. Teď nám děkovala, že jsme ji učili psát a počítat... Doteď jsme si mysleli, že jsme ji bohužel nic nenaučili, ale asi jsme ji přesto něco předali...

Ale všechny malé děcka nás překvapily svými dlouhými a pěknými proslovy...za vše děkovaly a ač jsem jim úplně vše nerozuměla, bylo to velmi dojemné... Na závěr děkoval otec Kuriakose. Jemu jsme rozuměla každé slovo, protože nejdřív mluvil anglicky a pak kannadsky. Takže jsem měla opět slzy v očích...

No a aby proslovů nebylo málo, tak jsem na závěr poděkovala já. Říkala jsem jim, že nikdy nezapomenu na narozeniny tady s nimi....poslední několikeré narozeniny jsem slavila v cizině, kam jsem jezdívala na brigády. Nikdy jsme se tam však necítila, tak dobře jako tady s nimi. Tady díky nim je to teď „naše doma“... Děcka mi dávají více než dolary, které jsem vydělávala v Americe, libry v Anglii... Také jsem jim říkala, ať se nebojí snít. Když jsem byla malá jako ony, hrávala jsem si často sama ve svém domečku na dvorku a snila o své budoucnosti – o tom, jak jednou budu velká a budu pomáhat nějakým chudým dětem v cizí daleké zemi... Tehdy to byl jen sen, který jsme si vlastně nedokázala ve skutečnosti ani představit. Skutečnost totiž tehdy byla taková, že jsme se bála sama vyjít za náš dům, do sklepa, kamkoli... Teď jsem ale tu:). Když něco člověk hodně chce, prosí za to a není to proti Boží vůli, tak Pán Bůh člověku pomůže:) A na závěr jsem se jim svěřila, že když mi přejí vše nejlepší, tak že cítím, že to nejlepší už mám, mám nejlepšího manžela... S tím děcka plně souhlasily:)

Děcka mně také dostaly tím, že vybraly od sebe navzájem po pěti rupkách a koupily mi dárek – budík s lampičkou. Člověk by řekl, že už kýčovitější věc snad ani nemůže existovat, ale my už se těšíme až si jej pak jednou doma dáme vedle naší postele a vždy jej večer rožneme a budeme se za tyto děcka modlit.

Před narozeninami jsme si ze srandy říkali, zda mi otec vystrojí k oslavě klasický function, při němž se brebentí jenom kannadou. A připadlo nám to jako blbost. No a po dnešním narozeninovém programu už mi to vůbec nepřipadne divné. Prostě chtěli cizincům udělat radost, tak to udělali po svém. Ani nám nepřišlo, že se celou dobu mluví nesrozumitelnou řečí:-).

Po čaji jsme vyrazili zpět do Sujyothi. Cestou jsme se konečně dostali na net a seznam.cz fungoval, takže jsme si po třech týdnech konečně přečetli všechny vaše emaily. Pokračovali jsme se čtením ještě pak v noci u nás na notebooku. Tak jsem si čtení zpráv z našich domovů dala jako dárek:)
Mega zpráva – naše třešeň za barákem na Hovězí letos mocně urodila! Jak to Bedy napsal v mailu: „úplně jak z podobenství o neúrodném fíkovníku“. Doteď ji zachraňovalo, že za její dlouhý věk se vždy doma našel nějaký dobrý vinař, který řekl: „sice stíní, ale dejme jí ještě šanci“. Himbajs, Pán Bůh nám dává další den, jdeme s tím něco udělat, ať sme aspoň jak ta třešna (šak je stará skoro stejně jak my)...
Bohužel nás zasáhla jedna velmi smutná zpráva. Otec Benjamin z Nepálu nám psal, že jednoho salesiánského kněze zabili lupiči. Ne v tom centru, ve kterém jsme spali v Kathamandu my, ale v jejich druhém salesiánském středisku ve městě Dharan. Prý se v noci vloupali do jeho kanceláře a chtěli peníze. On jim je dal, ale jim to nestačilo, tak ho zabili. Prý po sobě nechali na místě vzkaz od hindutvy (extémní hinduistická ideologie jejíž hlavní myšlenkou je, že místní region je pouze pro hinduisty). Myslíme si však, že hindutva byla jen zástěrkou obyčejným gaunerům. Prosíme tedy i vás za modlitby za tohoto otce, za salesiány, ať Pán jejich práci pro nepálské chudé lidi chrání a žehná jim. A vůbec za celý Nepál, aby se situace v zemi uklidnila. Nesváry mezi politickými stranami a místními jazykovými skupinami jen nahrávají všemožným banditům.

Večer jsme také volali i na Hovězí i do Kotvrdovic, tak to je vždy moc pěkné slyšet rodiče. Děkujeme vám za 27 let života:)

Po večeři i kluci připravili krátký program k mým narozeninám – zpěvy, proslovy a Jarkův tanec, který pobavil děcka nejvíce. Ukazoval děckám verbuňk, z jeho výskoků měli kluci strašnou prču:) Fakt naše lidové tance jsou proti jejich vymakanému ladnému Bharat Natyamu takové buranské:) Jde vidět, že u nás lidové tance byly tance prostého lidu, kdežto tady Bharat Natyam byl tanec, který vznikal v chrámech a patřil těm nejvyšším kastám a i z nich jej mohla tančit zase jen úzká skupina chrámových tanečníků..

U večeře otec chválil děcka, jak pěkně mluvily. Hlavně Durgeše, prý se hodně uklidnil a zlepšil. Otec si pochvaloval, že od té doby, co jsme tady ve středisku, tak ani jednou neutekl (před tím prý utíkal často zpět na ulici). Souhlasili jsme, že nám teď Durgeš připadne mnohem spokojenější, než když jsme přišli. I Durgeš měl moc pěkný proslov, v němž za vše děkoval.

21. 7. 2008 pondělí
Asi jsme Durgeše přechválili...brzo ráno za svítání, během ranní hygieny utekl. Vůbec nechápeme proč. Vypadal tu fakt šťastný, ale u těchto kluků, kteří odmala žili na ulici, je to těžké... Někdy je jen tak napadne, že by si mohli zase něco vydělat a bezmyšlenkovitě se seberou a utečou. S Durgešem utekl i nový kluk Šivu (správně se jmenuje Hariprasad, ale nechce aby se mu tak říkalo), který je zkušený dětský žebrák. Říkáme si, co teď asi Durgeš dělá a kde spí...vzpomínáme na jeho včerejší děkovný dojemný proslov. Asi se jím chtěl takto rozloučit.

Brácha nám ráno vykládal o své rodině. Prý není obvyklé, že by si manželé mezi sebou říkali křestním jménem a tykali si. Jeho sourozenci se prý s polovičkami zpravidla neoslovují. Jedna ségra když už musí, tak říká manželovi: “ri“. Slovo nenese žádný význam, pouze respekt. Např. pokud se dá za rozkaz, tak se rozkazu stává spíše zdvořilá pobídka. Vtipné oslovení manžela, ne? Jedna prý jej zásadně neoslovuje a v přítomnosti jejich dětí o něm mluví jako o otci těchto dětí. No jediný trochu uvolněnější nám připadl tatínek, který prý občas maminku žertovně oslovuje: “hluchá“. Prý jestli pojedeme v září na pouť do Hariharu, tak uvidíme celou jeho rodinu. Vždy mají objednanou jednu noclehárnu na dvě noci během pouti. Obsadí postupně pokoje od nejhornějšího patra, ženy doma předem připraví jídlo a pak společně celá rodina v největším pokoji jídává a modlí se. No prostě jak když se spolu poslední roky sjíždíme někde na horách my Chrásťaci.

Konečně trochu sprchlo, sice žádná síla, ale aspoň něco. Děkujeme za vaše modlitby, snad je to první vlašťovka.

Odedneška zastáváme funkci doktorů. Basavaradž onemocněl a ve vesnici teď doktor není, tak mu měříme teplotu a podáváme pravidelně paralen.

Učitel Ričrd měl dnes pro kluky první hodinu tance, i já se chci něco přiučit, takže jsem taky usedla mezi děcka. Nejprve nám povídal obecně o indických tancích a pak nás začal učit jednotlivé prvky Bharat Natyamu. Důležitý je pohyb prstů, jejichž kombinace se nazývají tzv. mudry (představují náboženské symboly, např. bohy). Také jsme se učili úvodní pozdrav Zemi (projev úcty) typický pro všechny indické tance a pak základní jednoduchý krok. Většina kluků je ale zatím dost nešikovná. Ale i tak si z nich Ričrd vybral čtyři, se kterýma začal nacvičovat sestavu na Den Nezávislosti 15. srpna.
Dvoum z nich to vůbec nejde, ale Ričrd je výborný učitel tance tak věřím, že i je rozhýbe. Večer tito kluci měli trénovat jednoduché kroky, takže jsem jim pomáhala a trénovala s nimi. Ráda bych se alespoň maličko naučila tomuto krásnému tanci (údajně nejstaršímu na světě).

Včera po přečtení mailu od otce Josefa z Filipín jsme si uvědomili, jak začíná být angličtina liturgickým jazykem. Ikdyž v Evropě nevýznamným, tak v bývalých angl. koloniích, kde počty duchovních rostou, vede. Např. v Indii všichni řeholníci a kněží používají především angličtinu, asi jak v Evropě ve středověku latinu. Ale naštěstí, pro “sprosty lid” se slouží v místních jazycích.

Taky jsme nadšení, že modlitba nás spojuje s vámi na dalších kontinentech. Modlíme se za vás šecky, za vaše problémy u nás, v Mexiku, Kongu, Bulharsku, Keni, Sudánu, Etiopii, Pakistánu, Nepálu, Filipínách, Mongolsku, Novém Zélandu, Indii, USA, Portugalsku, Švýcarsku, Německu, Číně, Rusku... Asi těch zemí, kde právě jste bude ještě víc, když si nevzpomene zahrneme vás do společné modlitby... A vy se zase ve svých zemích modlíte za nás a naše problémy, našich děcek a blízkých... Modlitba je tou nejmocnější Internacionálou.

22. 7. 2008 úterý – sv. Máří Magdalény...Hovězí se připravuje na nedělní velkou pouť:)
Opět jsem se dnes učila Bharat Natyam, tentokrát se i Jarek přišel zapojit...tomu ale spíš jdou ty naše lidové:) Večer jsem opět s klukama trénovala, pomáhal mi i Šankrappa, který už pobývá ve středisku druhý rok a tancuje výborně. Překvapuje mě, jak kluci berou trénování vážně, hned po večeři mě volají na tréning a ze všech sil se snaží neudělat chybu...

Připravila jsem pro děcka další anglický plagát, vystříhala jsem obrázky z časopisů a novin a vždy k nim napsala sloveso popisující činnost, kterou dotyčný na obrázku dělá. Večer jsme hned plakát vyvěsila děckám k samostudiu a moc se jim líbil. S obrázky se hned učí snadněji. Musíme se pochválit, děcka tu teď mají fakt vychytané samostudium. Rozvěsíme vždy po místnosti různé postry, které jsem připravila. Kluci si je postupně opisují a procvičují. Ze začátku totiž ti noví moc neví, co studovat nebo ani nemají zatím knížky. Díky postrům jen nesedí a nedělají že studují před prázdnou tabulkou, ale mají co procvičovat. Navíc Jarek vytiskl spoustu příkladů na sčítání a odečítání, tak kluci mají celou dobu co dělat. To jen my je nestačíme kontrolovat....:)

Otec Kuriakos chválil postry, hlavně ten obrázkový. Ale k postru s nepravidelnými slovesy měl připomínky:( Nutil mě, ať vyškrtnu sloveso “have“ (=mít), že to není sloveso. V kannadě toto sloveso sice neexistuje (opisují jej, že něco u někoho je), ale v angličtině to sloveso je. Už mě opět nevnímal, když jsem mu vysvětlovala, že postery dělám podle učebnice anglické gramatiky a v ní to v seznamu nepravidelných sloves samozřejmě je. Říkala jsem mu, že např. v předpřítomném čase má funkci jen pomocného slovesa, ale v mnoha větách je to normální významové sloveso a znamená mít, vlastnit..., ale on opakoval jen to své – vyškrtnout a učit děcka, že to není sloveso..., což ale nebudu...

Po modlitbě, když jsme šli do pokoje, se velký školní Santoš (ten jak mu řezal swamidži ruku) pověsil na Jarka a chtěl se s ním zase jen tak objímat. Jarek mu ze srandy říkal, ať ho neobjímá, že se bojí, že má Santoš vši a že je pak od něho chytnu já... V tom Santoš zpozorněl a hned se ptal, jak bych to jako mohla chytnout, jestli mě jako objímá nebo co. Tak mu Jarek říkal, že přece samozřejmě, když jsme manželé. Na to Santoš hned opovržlivě vyjekl: „ééé, idu waste!“ (ééé, no to se přece nedělá!) Prostě tady se objímají jen chlapi sami mezi sebou... A pak že je Evropa zvrácená...
No mě je někdy Santošovo objímání až nepříjemné. Často mně promačkává svaly a chytá mi na prso. Ale snažím se chápat, že ikdyž mu je asi patnáct, tak doma nejspíš moc obětí nezažil. No lepší než kdyby tak objímal Mařenku:-)

Těsně před spaním jsem slyšela v naší skříni strašný šramot, chvíli jsme jen poslouchali a přemýšleli, co se tam může hýbat. Strašně tam něco šustilo v našich igelitových taškách... Jarek se bál, že tam je nějaký škorpion. Tomu jsem nevěřila, musel by to být fakt mega kousek. Navíc nám bratr říkal, že do druhého patra vyleze jen fakt velmi zřídka. Po chvíli tedy Jarek vzal koště, pomalu jsme otevřeli skříň a Jarek z ní začal koštětem vypinkávat igelitové sáčky. A v tom „Džamp!“. Něco velkého ze skříně mezi námi tak rychle proskočilo, že jsme v první chvíli vůbec nechápali co. Akorát vejráme na vyděšenou kočku. Lítala dokola po pokoji a snažila se někudy vyběhnout ven. Byla šíleně rychlá. Než jsem jí stihla otevřít dveře, hledala si cestu ven přes koupelnu... Pak ji Jarek konečně koštětem vyhnal. Vůbec netušíme, jak se k nám dostala... Někdy míváme otevřené dveře do pokoje, ale vůbec jsme si nevšimli, že by někdy do pokoje vlezla. Navíc taky zpravidla míváme zavřenou skříň. Kdoví jak tam dlouho dlela, ale nic tam naštěstí nesmrdí... Ještěže začala šustit před spaním, kdyby až v noci, to bychom byli fakt pěkně vyjukaní...

23. 7. 2008 středa
Šivu, co utekl s Durgešem, se vrátil. Vylíčil, jak utekli. Prý to naplánoval zkušený prchač Durgeš. Když se všichni ogaři ráno šli umývat, tak proběhli nenápadně mezi palmami, přeskočili plot a po polích došli pěšky až do Davangere. Durgeš prý říkal, že pokud půjdou po cestě, tak je zmerčí buď Fatima jedoucí ráno do střediska, či je brzy dostihne nějaký zaměstnanec Dona Bosca. Prostě má za ušima. Prý měl Durgeš taky v plánu odjet do jiného města vlakem, protože ten jediný malé děcka dokáže vozit zadarmo (už dokonce dvakrát i nás:-). Bratr i učitelé nazývají ministra železnic (v současnosti Lalu Prasad) strýcem všech děcek ulice.

Ale Šivu, který už má jižní Indii vlakem docela zcestovalou, prý nakonec říkal Durgešovi, že chce raději studovat a vrátit se. Protože Šivu je nový a netrefil by sám zpět, Durgeš ho prý kamarádsky zavedl před bránu Suprabhy, rozloučil se s ním a utekl sám. Toto rozloučení nám připadne, jak z nějakého romantického filmu. Pořád na Durgeše musíme myslet, kde asi spí, co dělá, co jí...a proč ho to tak táhne zpět...zda se mu tak líbí tato zdánlivá svoboda... Spíše jsou ale děcka naopak nesvobodné, otroci ulice... U snídaně na nás Šivu hned radostně volal, že se vrátil a dokonce nám vrátil pár kartiček pexesa (obrázky motorek), které si se sebou vzal...

Protože je stále nadbytek učitelů, tak jsem odjel vyřídit do města nutný email. Při nákupu papírů do střediska jsem náhodou potkal Ningappu, loňského studenta Suprabhy. Moc mě takové setkání potěšilo. Pomohl mi s nákupem, já jej pak vzal rikšou na náš společný autobusák Ganeša Gudy. Říkal, že každý den vstává v pět ráno, do půl sedmé studuje, pak jede do školy, o půl čtvrté přijíždí domů, do večera pracuje na poli a před spaním opět studuje. Pěkné, že pokračuje dál zodpovědně ve studiu, ikdyž musí být z práce na farmě dost unavený...:-)

Rozřešena záhada nedělního kadění v poli. Pokaždé když jdeme ráno v neděli na bus, tak vidíme naše kluky, jak kadí v poli. Kdysi mě ten trochu autistický Nagaradž dokonce do pole vedl, aby mi svůj výtvor ukázal. No a dneska jsem viděl ogary jít ráno za bránu, tak jsem se ptal, kam jdou a oni, že kadit do pole. Posílal jsem je na záchod, ale Džagdiš že na záchodě to nechutně smrdí a taky nechutně vypadá, že na poli na čerstvém vzduchu je radost kadit. Taky teda dodal, že v noci nesvítívá na záchodě žárovka, tak ani přes noc na záchody nechodí, raději vydrží do rána. Záchody ogarů tak jsou téměř nevyužívány. Protože přes týden vstávají ogaři mnohem dřív než my a my jsme s nimi až po jejich ranní hygieně, tak jsme si mysleli, že se jedná o nějaký nedělní zvyk:-)
Ogaři se taky cítili pohoršeni, že používáme v Evropě na záchodě papír pravou rukou. Navzájem jsme se dobírali. Já je, že oni si musí pamatovat, kterou rukou se jí a kterou umývá po záchodě, pokud někdo jak naši nejmladší prvňáci nerozezná, která ruka je která, tak má smůlu. U nás se chráníme mazaněji – papír, mýdlo s vodou, lžička...:-) Nebrali to. Tak jsem jim ukázal, že už se teď taky po jejich stylu umývám levačkou. Což oni úplně vyprskli smíchem, protože jsem se přirozeně začal umývat ze zadu, ale místňáci se umývají zepředu, což mi nepřijde nejlepší, ale oni to musí takhle dělat, protože nosívají lungi (sukni).
Až do Nepálu jsem používal po velké papír, ale tam jsem jej naprosto vypustil a opravdu mi připadne voda mnohem vychytanější. Budu ji propagovat i doma po našem návratu:-). A jak nám říkal kdysi Míla, že se papíry v tomto regionu nemají házet do záchodu, ale do speciálního koše, aby neucpávali kanalizaci, tak se to tu opravdu traduje a mocně doporučuje. Ale podle mě je to blbost. Dnes mě v tom jenom utvrdil článek v novinách o Thajwanu, kde se to posledních padesát let mohutně doporučovalo a dnes se kvůli smradu z papírů v koši naopak začíná prosazovat, že papíry v záchodech nevadí. Spád trubek tu není nijak menší než u nás (možná jsou pravda trochu užší), v horku bakterie působí mnohem rychleji a jak psali v článku a jak jsem sám viděl – Indové narvou do záchodu všemožné odpadky. I skoro dospělí ogaři do záchodu vyhodí igelitové obaly od mýdel, šampónů... Takže ucpané budou spíš kvůli odpadkům než toaleťákům.

Otec Sonny přivezl večer čtyři nové kluky. Pozorně čtěte jejich jména: Čandra - Měsíc, Surya – Slunce (dvojčata k nerozeznání), Kiran - Paprsek, Mohan – Romantik (taky prý jiný název pro boha Krišnu). Všichni jsou Lambany z Harpanahalli taluku. Večer jsem se s nimi učila, jsou docela šikovní.

Otec nám říkal také příběh dalších dvou kluků Pravína (má strašlivě pisklavý hlásek, kterým neustále něco žádá) a Pramoda, kteří přišli do střediska minulý týden. Otec vyhnal jejich maminku i se všemi čtyřmi svými dětmi. Neměla kde bydlet, tak šla ke svému bratrovi, ale i odtam ji pak jeho manželka vyhnala. Teď se prý jejich maminku snaží jejich tatínek najít a zabít, protože má u sebe asi nějakou trochu větší sumu peněz, které samozřejmě potřebuje pro jejich společná děcka...no síla. Tak ji otec vzal alespoň dvě nejstarší děcka do ochrany. Další dvě jsou ale hodně malinké, takže s těmi nemůže pomoct... Tento případ řeší ze své pozice krajského šéfa Child Welfare Committee (výbor pro ochranu děcek).

Dandrač, brácha Jesua ze Suprabhy, tu zatím vypadá velmi spokojeně. Doufám, že když ho chválím, že další den neuteče jako Durgeš. Je hodně živý a potřebuje pořád něco dělat, teď si našel aktivitu – kreslení. Vždy když dopočítá příklad nebo dopíše slovo, kreslí mě:) V sobotu jsem je totiž učila kreslit člověka a kluci kreslili mě, protože jsem stála pořád před nimi u tabule. Dandrač od té doby pořád na tom jede a do toho si zpívá „Maria má... Slovo narozeniny si ale pořád nemůže zapamatovat.

Mandžu, ten nadaný hudebník, na nás pořád volá: "manžel, manželka..." Jednou jsme ho tyto slova učili a už se pořád ptá, kde mám manžela, Jarek manželku...

Četu je strašně roztomilý. Mívá teď službu při čaji a vždy si pohlídá, aby zrovna on nám přinesl čaj. Když mu za čaj poděkujeme, on se vždy tak nádherně radostně a až stydlivě usměje a v očích mu krásně zajiskří. Je kluk ulice, ale vůbec není ofrklý..., spíše naopak moc milý. Vůbec by nás nenapadlo, že nemá rodiče a žil s bráchou Mandžuem (ještě jiný než o kterém jsme kdy psali) na ulici. Že jsou bráchové jsme zjistili až dneska. Nijak se k sobě nehlásí. Ptali jsme se na ně bráchy. Prý se ví akorát o jejich babičce, protože pokud se jich někdo zeptá na mamku, tak se oba dva hrozně rozčílí, co je nám po ní. Zajímalo nás, kde takoví ogaři přečkávají monzunové období, v Mysoru docela deštivé. Prý když se večer zavřely obchody, tak si lehli před výlohu a od deště je chránila jen malá stříška.

Vypadává tu teď často elektrika, přes den i večer. Tak už několikátý večer trávíme večer na pokoji romanticky při svíčce...:)

24. 7. 2008 čtvrtek
Jako bych to fakt zakřikla. Dnes se po snídani Dandrač spolu s dalšími kluky pokusil utéct. Stáhl se sebou chytrého Davuda, který chce už několikátý den navštívit svou mamku, ale otec mu to nechce dovolit, protože by se určitě jen tak z domu nevrátil a pak se sebou opět stáhl Šivu, který asi jde s kýmkoli a kamkoli:-). Přitom se včera vrátil, protože chce raději studovat. Hlavně, že se jim to nepodařilo... Brácha je vyhmátl hned jak odcházeli.

Před obědem Ričrd vedl opět hodinu tance. Nechala jsem plagáty plagátama a šla se raději učit jejich krásnému a vznešenému Bharata Natyamu...hodiny tance mi fakt chybí, takže jsem teď moc ráda za změnu.

Odpoledne začalo konečně více pršet. Moc nás to rozradostnilo a ani nám nevadilo hrát hry ve vnitř. Hráli jsme kvůli novým děckám opět novinovou seznamovačku. Nejhorší bylo rozpoznat dvojčata Slunce a Měsíc:)

Po seznamovačce přestalo pršet, takže všichni huráá na hřiště. Nejlepší hráč fotbalu byl zcela bezkonkurenčně Dandrač. Střelil neuvěřitelných pět gólů. Já hrál teda v obraně a párkrát jsem ho přes sebe nechal projít, abych mu dal větší šanci, když chtěl dnes ráno utéct. Ale on šanci vždy dokonale využil. Kdybych dneska nehrál, tak by Dandrač našemu týmu nasekal mnohem víc gólů. Prohráli jsme 6:1. Po zápase jsme všichni Dandračovi tleskali a já mu za heroický výkon předal bonbón. Snad tak cítil, že je pro středisko důležitý:)
Zvláštní, že Dandrač se po nezdařeném útěku celý den choval jakoby lapené zvíře v kleci – hyperaktivně pobíhal, křičel... Při fotbale z něj skoro nebezpečná energie přímo zářila. Běhal po celém hřišti a byl k nezadržení. Večer jsem si ho a po něm stejně Šivu vzal na doučování. Věnoval jsem se jim, chválil je a snažil jsem se jim vysvětlit, že jsou šikovní a potřebují studovat, aby mohli žít normální život ve vlastním domě se šťastnou rodinou. Bohužel jsem si nestihl vzít stejně Davuda, kterého jsem odložil na další den.

Dnes nám došly dva dopisy. A nejen tak ledajaké. Psali jsme si je před rokem sami sobě. Úplně jsme na ně zapomněli. Když jsme je drželi v ruce, byli jsme zmatení, kdo nám to píše. Písmo se podobalo našemu, ale proč bychom si sobě psali?...no protože loni v březnu nám na jednom přípravném víkendu se salesiánama bylo řečeno: „Tak si teď představte, že už jste ve své dobrovolnické zemi a obdržíte dopis. Co byste si tak rádi napsali.“ Jarek psal vesměs o pocitech tehdy, já jsem psala spíše k současnému pobytu v Indii. Když jsme si četli můj dopis, vůbec nám nepřipadlo, že jsem to psala já. Byl to úplně jiný styl jazyka... Jarek se divil, prý jakoby nás nabádala nějaká kněžna nebo samotná Panna Maria. Normálně přece takto vznešeně nemluvím;-) Pamatuji si, že když jsem si sobě tento dopis měla psát, vůbec jsme nevěděla jak. Však jsem se také podepsala jako Vaše o rok mladší Marie. Moc nás dopisy potěšily. Dobrý nápad SADBO!:)

Otec Kuriakose nám říkal, že se až dnes dozvěděl, že dva tisíce děcek jen z naší Šimogské diecéze sponzorováno lidmi z Česka přes Českou katolickou charitu. Prý dokonce dvanácti děckám z Oskempu (slum vedle Suprabhy) a dvěma děckám naší kuchařky platí česká charita školné. Děcka z Oskempu jsou sponzorovány ale českou charitou jinou cestou než programem Adopce na dálku, takže nemůžeme zjistit jména Čechů.Ale každopádně nás moc potěšilo, že naše malá zemička má tolik dobrých lidí, kteří jsou pro tuto indickou diecézi moc důležití. Navíc jak kdysi říkal otec Michalel z Bidaru i u nich na severu charita sponzoruje stovky děcek. Takže v celé Karnatace jich bude opravdu spousta tisíc. Dmuli jsme se pýchou na náš nárůdek víc, než kdybysme vyhráli to červnové Euro.

Protože v dobu, kdy úředníci rozhodovali, kolik peněz otci Kuriakosovi přispějí na chod středisek, bylo ve střediscích minimum dětí (přelom starých a nových), usoudili že 4500 rupií bude stačit. Z toho není možné děti ani nakrmit ani zaplatit učitele. Takže je otec velmi velmi vděčný za sbírku z Hověžské farnosti, díky které může středisko běžet dál...otec věří, že pak se zase někde najdou peníze, prostě jak Don Bosco, modlil se a Pán poslal...

A teď poslední zajímavou věc, co nám dnes otec Kuriakose říkal:) Jeho bratr po svatbě jel s manželkou vydělávat peníze do Saudské Arábie. V letadle prý museli odevzdat Bibli, růžence, vše křesťanské. To jsme je litovali, ale tato situace ve wahabistickém režimu je obecně známá. Horší, že nám pak otec řekl, že tam zůstali pět let. Jsme až nechápali a divili se, jak v takovém prostředí beze mše svaté mohli vydržet (oba pocházejí z tradičních katolických rodin a jako většina keralských křesťanů se pokládá za tradiční syrské katolíky). Odjet do ciziny za výdělkem peněz pro rodinu se tu bere úplně normálně. Ale to, že se člověk pro peníze zřekne na takovou dobu mše svaté, čtení slova Božího... nám nepřipadne normální. Nechápeme, že to místním tradičním katolíkům, nepřipadne u svých příbuzných divné. Nám to připadne i jako těžký hřích – peníze mají přednost před životem s Bohem. Navíc se prací v těchto tyraniích jen podporují vládnoucí garnitury. Ale pohoršovat se nesmíme, modlit se za ně musíme, víme:) Teď prý žije jeho bratr se svou rodinou v Londýně.

Dneska prý ze Suprabhy utekl na ulici Jesu (brácha Dandrače). Přitom už minulý týden zdrhal. Tentokrát prý ale úplně profesionálně. Poskládal učebnice i sešity na hromádku k otci do jídelny ze vzkazem, že to je od něho...jako by tušil, že se zase vrátí, jen chce být zase chvíli „svobodný“. Jesu prý před pár sny dostal od učitelky pochvalu, jaký je šikovný student a Jesu, který to se všemi, hlavně teda se ženskými umí, jí druhý den za to donesl růži:)

25. 7. 2008 pátek
Poslední dva týdny, kdy je kluků málo, jsou rozděleni jen do tří tříd, na něž jsou čtyři učitelé a my dva. Takže první dvě hodiny většinou neučíme (máme tak aspoň čas vyrábět anglické plagáty, připravovat příklady do matematiky a další vychytávky na doučování a vyučování).

Dnes jsem hodinu tance prokecali s učitelkou Fatimou, tak příště se musím polepšit.

Fatima nám líčila, jak se o ni rodiče bojí. Obecně tu prý pro muslimské holky (asi ty z lepších rodin, protože v chudém Oskempu se to tak neřešilo) platí pravidlo: „Po šesté nechodit ven, protože je to nebezpečné“. Nám připadne takový strach dost vykonstruovaný a přehnaný...my tu žádné nebezpečí necítíme. Spíše nám připadne, že si jej tu postupně těmito řečmi vykonstruovali. Samotná holka, když pak jde po ulici po šesté hodině nebo někam cestuje, tak se na ni její muslimské okolí dívá blbě. Myslí si o ní, že se chová nezodpovědně, že si o něco koleduje nebo v horším případě, že je horších mravů. Chápu, že na samotné holky číhá všude obecně více nebezpečí, ale od šesti hodin nám to připadne fakt uhozené. Sice tma je už od sedmi, ale do osmi to tu všude žije, ulice jsou plné lidí. Vždyť je Indů miliarda. Myslíme si, že počty přepadení, znásilnění a zabití budou podobné jako u nás v Evropě.

Fatima např. když jela jednou po práci na noc k babičce do Chitradurgy a přijela tam v sedm večer, všechny ženské v rodině nemohly uvěřit, že cestovala v tuto dobu sama. Prý jí hned začaly nadávat, že nemá rozum... Prý to bylo až komické, přijela tam a místo uvítání ze všech stran dokola ty samé otázky: Jak si přijela? Sama?! Sama?! (Fatima nám taky každý svůj příběh vykládá jak dětem, takže každou větu postupně nejméně třikrát zopakuje. Toto nám vykládala asi pět minut a stále slyšíme její rozesmáté: „sama?“, které vykřikla snad stokrát:-)
Nakonec jim vysvětlila, že jela jen sama busem, že na nádraží ji čekal bratranec (kterého si ale nedomluvila a nečekala ho tam, ale její maminka ho ze strachu o ni během cesty raději zařídila) a ten ji zavezl k nim domů. Místo aby to ženské uklidnilo, tak ji sprdávaly dál za to, že jela sama busem...
Jindy se prý Fatima zdržela v práci a ujel jí autobus v šest. Další jel až za půl hodiny. Musel pro ni přijet strýc na motorce a zavézt ji do Davangere, aby nejela sama busem v půl sedmé! Takové nebezpečné prostředí si sami vsugerovávají...nebo jestli berou za nebezpečí i to, že s jejich dcerou bude v autobuse někdo mluvit?... Hinduisti nám připadnou mnohem uvolněnější.

Také nám říkala, že se do Zálivu nevdá, ani ona ani rodiče ji nechtějí pustit moc daleko, jsou na sebe příliš fixovaní. Ani nikoho bohatého, kdo pracuje v Zálivu ji neshání, protože pak takoví chlapi často do Zálivu jezdí pracovat na několik let a ženská tu zůstává sama s dětmi...takové manželství jí její rodiče také nepřejí...no snad jí vyberou dobře...ještěže jsme si my dva sebe už vybrali a není u nás zvyk vybírat ženicha a nevěstu vlastním děckám...takovou zodpovědnost bychom za ně převzít nechtěli...ať si ty nervy užijí samy:) Taky jsme jí říkali, že jsme v novinách četli, že hlavní indičtí imámové kritizují dhaurí (věno), které se neztotožňuje s islámem. Ona, že to je sice pravda, ale pokud chce aby si ji někdo vzal, tak holt rodiče budou muset platit, taková je vžitá indická tradice.

My jsme si Fatimě stěžovali, že nám připadne divné, že tu nikomu nechybí kannadsko-anglické slovníky. Koupíte zde jen slovník z angličtiny do kannady. Z toho jde zase jasně vidět, jak tu nejde o to učit děcka aktivitě, nýbrž jen pasivitě. Odmalička děcka překládají jen to, co druzí už řekli či napsali, ale ne své myšlenky, věty... Úkol, aby přeložily nějaké věty z kannadštiny do angličtiny nebo nějaké své povídání tu nedostávají. Proto jim takové slovníky nechybí... Nechápu, jak se takto jednostranně může učit jazyk. Asi taky proto ho tu skoro nikdo neumí, pouze ti, kteří prošli odmalička anglickou školou. Až se tady něco složitou cestou po mnoha letech naučíš, pak teprve můžeš začít skládat vlastní věty, ne že by už zkraje tě učili říct to, co bys rád... S naší bídnou slovní zásobou si ani nedokážeme představit, že bysme tu mohli konverzovat bez slovníků z našeho jazyka. Dycky když nějaké slovíčko nevíme, tak si jej najdeme, a tak si jej jeho užitím zapamatujeme. Tady se nejdříve učí tisíce slovíček a v budoucnu teprve budou mít nárok je používat.

Při debatě jsme se dostali i k našemu mangovému džusaři z muslimského bloku. Samozřejmě ho znala, i ona říkala, že dělá nejlepší džusy ve městě. Prý ho máme pozdravovat od Fatimy, vnučky Salima, obchodníka s citróny. Její děda začal před dávnými lety prodávat jako první ve městě citróny, tak ho zná celé město:-).
S džusařem Fatimu seznámil její oblíbený strýc, který prý má Fatimu moc rád. Dokonce jí zařídil i zaměstnání v Don Boscu, když mu řekla, že by tu ráda pracovala. Před tím prý učila v nějaké škole, kde brala 600 Rs (tehdy asi 300 Kč). Takže současná mzda pro učitele v Donu Boscu není nejhorší, jak jsme si mylně mysleli. Špatné soukromé školičky platí ještě hůř.
Taky musíme Fatimu pochválit, že nám připadne zodpovědná a hlavně aktivní, narozdíl od ostatních učitelů (vyjma Richarda). Sama vymýšlí pro děcka aktivity a připravuje pro ně pomůcky k výuce. Vůbec nám připadnou muslimové, které jsme potkali zodpovědnější a schopnější než hinduisté. Ani snad nemůžeme říct, že bysme s nějakým byli nespokojeni.

Školním klukům z alluretské školy dnes odpadlo odpolední vyučování, jelikož se tu dnes slaví hinduistický svátek Adži habba – svátek babiček, ale jde spíš o svátek nějaké bohyně, jejíž jméno zní v kannadě podobně jako pramatka. Tak jsme školní kluky vzali na počítače (ve škole je nemají) a střídavě s nimi Jarek procvičoval matematiku.

K počítačům za námi přišel bratr, že právě v Bangalore vybuchlo několik bomb. Hned si se všemi sourozenci volali, kdo se kde nachází a zda jsou v pořádku.

Po hrách jsme šli na procházku do vesnice, abychom obkoukli jak se svátek „babiček“ slaví. Bohužel jsme zapomněli baterku do foťáku doma v nabíječce. Na návsi jsme potkali naše školáky z Melakote, kterým vyučováním neodpadlo. Jarek se jich hned vyptával, kde je možno koupit sladké placky (ojlige), které jsou prý pro tento svátek typické. Kluci nám se smíchem odpověděli, že je nikde nekoupíme, protože si je každý dělá doma jen pro sebe... Jarek nadrzo, ať nám doporučí či nejlépe rovnou domluví nějaký dům, do kterého jít... Úplně jsem se styděla, protože i kluci byli z jeho otázky zaražení:). Myslela jsem si, že si Jarek dělá srandu, že se chce někam vetřít. Ale on fakt ne! Navrhl se procházet po vesnici. Předpokládal, že nás někdo určitě k sobě pozve:). A taky že jo.

Jdeme si jednou uličkou kolem chrámku a najednou nás někdo chytne za ruku – náš malý Sandýp ze střediska! Sandýp je strašně hodný, pěkný a nejen že nádherně zpívá, ale celkově vypadá jak andílek. Takže když nás chytl za ruku a jen tak tiše skromně s úsměvem řekl „Pojďte se mnou“, měla jsem pocit, že nás vede malý princ (fakt tak nějak si ho představuji:).
Zavedl nás do domu svého strýce, který ho pozval na večeři. Právě vykonával malou púdžu před vchodem do svého domu, kadidlo krásně vonělo. Strýc, jeho žena i děti byli velmi milí...mimo jeho rodinu se do jeho domečku přišlo na nás podívat plno dětí od sousedů a občas jen tak přišli kolemjdoucí, prohlídli si nás a odešli. Vesměs jsme s nimi povídali kanandsky. Jejich nejstarší dcera studuje druhý ročník PUC (gympl) a otec řekl, že bude studovat, stane se z ní bakalář, pak magistr a pak půjde učit do místní alluretské školy. Pěkně jí to naplánoval. Nabídli nám ojlige a čakli (takové tvrdé asi usmažené slané a trochu pálivé těsto). Moc jsme jim ale nechtěli ujídat a navíc jsme už měli jít pomalu zpět do střediska. Takže jsme se asi po čtvrt hodině rozloučili.

Jejich synek nás zavedl k hlavnímu chrámu, od kterého právě začínalo procesí. Chrám je skromný a z šesti chrámů ve vesnici ten nejstarší. Jmenuje se Mariamma templ (shoda s mým kannadským jménem je náhodná, podle bohyně Mariammy:-). Takže Maria není jen křesťanské jméno:) U chrámu stála spousta, kteří pokládali na schody před vstup do chrámu koše či krabice vyzdobené (vystlané) listím z Nim–stromu. Uprostřed listí pálili kadidlo či vonné tyčinky, obětovávali ojlige s kokosem a banánem, tzv. prasadam. Až se všichni chlapi shromáždili, vzali své koše s listím a v průvodu za doprovodu různých výkřiků šli za vesnici, kde tyto dary složili jako oběť u velkého starého Nim–stromu, který je prý symbolem bohyně Adži (podle legendy prý kdysi uzdravila nějakou vesnici od neštovic, proto si ji dnes vesničani připomínají). Z každé rodiny se prý průvodu zúčastnil jeden zástupce mužského pohlaví. Na věku nezáleží, jen na pohlaví. Ženské do průvodu nesměly, já si jej dovolila alespoň sledovat.

Když jsme už chtěli jít zpátky do střediska, tak nás zavolal z domu před námi náš učitel Rameš. Pozval nás k sobě domů. Narozdíl od všech ostatních dalších lidí, kteří nás zvali, jsme našeho učitele nemohli odmítnout. Domek mají mnohem skromnější než Sandýpův strýc. Takový ještě nedodělaný, cihle zevnitř neomítnuté, střecha už ale děravá... teď v období děštů jim tam chudákům musí pršet. Ale v domě vládla pohoda a to je hlavní. Rameš zavolal do střediska, že se zdržíme. Pozval nás na večeři. Takže jsme dostali druhou várku ojlige, dokonce s mlékem. Následně i speciální rýži s chutným sambarem. Manželka nám ukázala, ať dopijeme i mléko zbylé na talíři. Tím jsme však do sebe dostali všechno to koření a čili a úplně jsme se tou šlupkou rozkašlali až nám tekly slzy... Hlavně Jarek tam měl asi nějaký větší kousek, tak se chudáci divili, co s náma jejich jídlo udělalo. Manželka prý před mateřskou učila v Suprabhě a když odcházela, zařídila místo manželovi u nás v Sujyothi.

Nechtěli jsme u nich moc jíst, aby jim pak nechybělo. Nepočítali s náma na večeři. Rameš i jeho milá manželka nás však uklidňovali, že málo mít nebudou. Prý vždy vaří večeře víc. Každý večer prý někdo ze vsi přijde na návštěvu a dostane samozřejmě i večeři. Prostě večeře se tu dělá vždy více. Pak zase někdy oni navštíví jiný dům a tak si tu takto společně žijí...
Moc se nám líbí, jak jsou tu dveře každého domu otevřeny všem kolemjdoucím...tady v Indii nám to připadne úplně přirozené a normální, ale když si to představím u nás, tak to je nemožné. Prostě si představte, že máte přední i zadní dveře domu stále otevřené jako Rameš a kdykoli jakýkoli člověk z vesnice jimi může vstoupit dovnitř. Buď jen pozdraví a projde druhými dveřmi dál třeba k dalšímu domu, nebo si s vámi chvíli splkne... Každopádně žádné zvonění jako u nás. A nikdo tím nikoho nevyrušuje ani neobtěžuje... Prostě když tě zajímá, co se u souseda zrovna děje, jednoduché, jdeš se tam podívat:)

Celkově jsme si ale říkali, že na to, že Alurhetti je cikánská vesnice, tak jsou místní cikáni nohem méně živější než ti naši středoevropští, žádné zpěvy ani tance, slavili jen jídlem... Ani krom starých babiček nechodívají tradičně oblečení, prý je totiž tradiční oblečení drahé a hlavně náročné na čas, každá ženská si je musí šít sama. U nás se prý všichni oblečou do tradičního pouze jednou za rok na největší svátek – Dipaoli.

Večer jsme sledovali v telce zprávy. Během jedné hodiny vybuchlo v Bangalore devět bomb. Zemřela jedna žena a dvě bojují o život. Hlavně nikdo nechápe, proč. Prý to byli muslimští teroristé..., ale doteď v Bangalore a vesměs v celé Karnatace byl relativní klid... Jen na severu Indie občas takto blbnou. Takže prosíme o modlitby, ať tu všichni dostanou rozum a žijí tu všechny náboženství v míru. Prý takové útoky jsou jen ve státech, kde vládne BJP (hinduistická strana), která mimochodem má také své extrémisty za kterými jsou tisíce mrtvých muslimů. Strana prosazuje politiku podporující hinduismus a potlačující jiná náboženství, což v muslimském táboře vyvolává nevraživost. A někteří fanatičtí muslimové to vracejí zpátky tímto způsobem:-(

26. 7. 2008 sobota
Ráno utekl Davud. Mrzí mě, že jsem si na něho neudělal čas jak na Dandrače a Šivu po jejich minulém společném pokusu o útěk. Jak jsme psali, je nadaný na počítače, ale nejen. Strašně rychle vše chápal a často nás zaskočil, že zná věci, které málokdo i ze starších ogarů. Vypadá jako skrček (už mu bylo dvanáct), ale choval se někdy jako dospělý. Připadlo mi, jako by možná byl nějak poznamenán životem na ulici. Jako by mu chyběla taková ta jednoduchá dětská radost. Vyžadoval stále pozornost dospělých, spousta činností jej nebavilo, pokud je dělal pouze s vrstevníky a nemohl se tak předvést před dospělými.

Ve čtvrté třídě máme teď směsici velmi živých kluků – hyperaktivní a opravdu vtipný Dandrač, světaznalý malý mistr světa Šivu a pak nejmenší Praveen se strašně uječeným, až rozmazleným hlasem...fakt je jak rozmazlené malé děcko, ale spíš to tak hraje a už nám tím připadne i roztomilý:) Prostě je to tu směsice originálů...jak říká současný indický film Every child is special (Každé dítě je spešl), tak tady obzvláště..., čím dál víc si uvědomujeme, jak nám tito kluci budou doma chybět.
Když učím čtvrťáky angličtinu, musím na ně se stále novými zábavnými metodami učení, pak jsou úplně nadšení...posledně museli kreslit význam sloves a pak jim to snadněji díky jejich obrázkům lezlo do hlavy...

Po obědě se čistila nádrž na vodu pro středisko. Její stěny byly naprosto zaneseny solí z naší silně mineralizované vody. Ogaři se vyslekli do trenek a vlezli do nádrže. Vynesli spoustu kýblů soli. Když po dvou hodinách vylezli ven, tak už trochu vypadali jako bílí Evropané.

Odpolední hry jsou teď trochu složitější, vhledem k tomu, že je tu plno nových kluků, kteří neumí pořádně chytnou ani hodit balón. Takže prvně trénujeme a pak chvíli hrajeme přehazovanou a vybíjenou. Protože to klukům zatím moc nejde, tak jsem je učila zjednodušenou vybíjenou a poslední nevybitý je jakože koloušek – džinke marin. Tuto hru teď chtějí nejvíce, protože je baví, že posledního kolouška honím po hřišti a pak ho jakože jím, tím, že ho lechtám. Asi to není moc výchovné zabíjet zvířata, ale nikdy nevím, jakou blbost si děcka zapamatují a pak ji chtějí pořád dokola:)

Na hry přijeli do střediska z hostelu ve vedlejší vesnici Rampuře naši bývalí čtyři kluci (Rameš, komár Upendra, Aleš, Ravi). Prvně jsem je z dálky nepoznala, když na mě volali, takže jsem radost nijak neprojevovala, ale pak jsme se radostně uvítali:) Když pak přišel na hřiště Jarek, vyskákali na něho a nechtěli se ho pustit...takové setkání člověka dojímá:). Kluci si neumí stěžovat, říkají, že se mají dobře, ale v jejich očích a výrazu vidíme, jak by nejraději zůstali tu. Tam se jim nikdo nevěnuje, hry nehrají a co je nejhorší, prý tam s nimi není ani žádný vychovatel. Jen tam dochází kuchařka a hlídač. Nechápeme, jak takový hostel může oficiálně bez problému běžet. Copak to není trestné?! Určitě tu ve střediska někdy kluky štve, že tu musí dělat to a to a poslouchat neustále otce a učitele, ale pak v takovém prázdném hostelu jim musí chybět nějaký řád vedený dospělým...

Večer jsme vylezli se Sandýpem (zpívající andílek), Dandračem (kterému se snažíme dávat najevo, že je tu ve středisku pro nás důležitý, aby neměl tendence se vracet zase na ulici) a Sidhou (ten trochu postižený, špatně mluvící) na střechu a volali jsme babičce do nemocnice. Kluci se jí zeptali česky, jak se má. Pak jí Sandým zazpíval modlitební písničku za její uzdravení. Kluci se pak cítili jako borci:). Sandým se však radoval jen svým skromným úsměvem.

Před večeří chtěli kluci promítat fotky z Chennai. Museli jsme ale čekat, až nás bratr pustí do svého pokoje, kde jsou počítače. Mezitím jsme klukům povídali pohádku o Otesánkovi. Jarek ji teda spíš hrál. Bohužel se ale kluci nestihli dovědět šťastný konec. Skončili jen u toho jak nějaký podivný dřevěný obr (každá stvůra se tu nazývá “deua“) snědl vojáky...:) Na promítání jsme měli jen 15 minut, takže jsme z takové rychlovky neměla moc dobrý pocit, člověk pak neřekne v klidu vše, co by děcka mohlo zajímat...

U večeře Jarek ogarům rozdal slíbené obrázky od sv.Tomáše. Otec Sonny totiž po minulém problému s obrázky řekl, že je klidně můžeme rozdat jako dárek z našeho výletu. Kluci měli radost, hned si šli lepit Pannu Marii nebo Pána Ježíše do sešitů nebo do kufrů. Já přiznávám, že sem z toho dobrý pocit neměla a jen doufám, že z toho nebude mít středisko od hinduistů problémy. Bylo blbé, že tu byli zrovna ti naši staří kluci ze státního hostelu. Tak se modlím, aby to nenadělo neplechu, jen radost, co děcka z obrázků mají... Mimochodem Panna Maria je pro kluky jedna z bohyň. Ti nejmenší se mě však ptali, jestli to jsem já. Jjinou Mariu než mě ti nejmenší neznají...

Vasant pro nás připravil opět speciální sobotní večeři – vajíčkovou rýži. Tentokrát do ní dal nějaké silné čili a až moc dalšího koření. Obou nám z ní bylo těžko, Jarek mluvil o pálení žáhy a já poznala, co to pálení žáhy vlastně je.

Před spaním jsme se dověděli další tragickou zprávu. V Ahmadabádu, v hl.městě severoindického státu Gudžarát, došlo dnes během hodiny k sedmnácti výbuchům. Mrtvých je už v tuto chvíli více než deset. Je to strašné...! Doufám, že to už nebude pokračovat...
V zprávách ukazují, jak teď v každém větším městě psi vyhledávají bomby. Některé už i díky nim našli a zneškodnili. V Davangere prý byl taky nějaký slabý pokus o nějaký útok...ale nic se naštěstí nepodařilo.