Deník » 2008 » Indie » červenec » 11.7. – 19.7. 2008

11.7. – 19.7. 2008



11. 7. 2008 pátek
Během hodiny zpěvu utekl malý Išwa. Učitelé si mysleli, že je s bratrem a bratr zase, že je v hodině. Ono ale je lehké z našeho střediska utéct, brána je stále otevřená... Já si osobně myslím, že je dobře, že je doma...je ještě moc malý...

Včera dorazil Dandrač, bratr Jesúa. Před víc jak měsícem ze Suprabhy opět utekl, ale už je zase zpátky.

Fatima se mě ptala, jakou mám kvalifikaci, čímž myslela titul. Stejně se mě ptali ve vlaku z Tirupathi ti studenti. Už tu lidi nezajímá, čím se vlastně zabýváš, ale titul. Připadne mi, že se tu hrozně dá na papíry a tituly, mnohem víc jak u nás. Když sem se těch ogarů ptal, co studují oni, tak dva, že business a další IT, ale ani po delším ptaní jsem stále nevěděl, co přesně studují, na co se specializují či alespoň čím by se chtěli zabývat. Jen jsem se dozvěděl, že oba chtějí vydělávat větší peníze v zahraniční firmě, nejlépe přímo v zahraničí. Jejich univerzita bude asi podobná škola, jakou studuje Vasant, trochu lepší gympl se všeobecnějším zaměřením na určitý obor. Nemám pocit, že by tu školství (i vysoké) mělo vysokou úroveň. Právě psali v novinách, že pouze třetina absolventů výšky je připraveno na nástup do práce. Ikdyž stejný pohled je na školství u nás a sám jsem dřív značně kritizoval svou střední i výšku, zjišťuji, že byly obě vynikající. Určitě se tu najde i spousta kvalitních škol, ale hlavně asi ve velkoměstech typu Bangalore a školné na nich bude stát horentní sumu (kdysi studenti ve vlaku mluvili o davangerském školném 70 000 Rs). Např. Vasanta stojí jeho dvouleté studium k získání titulu magistra i se zkouškami pouze 8000 Rs. Pro místní to představuje veliké peníze, ale v přepočtu na naše jsou tři tisíce školného za dva roky úplné nic.

Jiný článek v novinách popisoval testování učitelů prvního stupně škol v Orisse nějakou britskou nevládní organizací. Jen třetina z nich byla schopna správně sčítat a odčítat příklady děcek třetích a čtvrtých tříd. Ani se tomu moc nedivíme. Orissa je však určitě zaostalejší než naše Karnataka. Ale nevíme, jak by dopadli naši učitelé:-).

Odpoledne všichni kluci hráli fotbal, tak jsem chtěla připravovat anglické plagáty na pokoji, ale přišla za mnou učitelka Fatima a měla povídavou. Prý se tu někdy cítí sama... Vasant říkal, že možná bude mít nějakého bohatého manžela z Dubaje, jak to tu občas u muslimek chodí.

Otec Kuriakos nám řekl, ať máme slůvko na dobrou noc o svatém Tomáši. Byli jsme ale trochu nesví, protože tu ve středisku nemáme moc mluvit o křesťanských záležitostech. Jen o Vánocích a na sv. Dona Bosca se to tu veřejně toleruje. Jinak otcové a bratři říkají jako slůvka na dobrou noc často myšlenky z Bible, avšak neříkají, že to řekl Ježíš... No ale my jsme teď měli přiblížit život sv. Tomáše, popisovat apoštola bez zmínění Ježíše však nejde. Nicméně jsme byli klidní, když nám to dal za úkol hlavní otec. Věřili jsme, že nás pak žádný hinduista nenařkne z toho, že obracíme děcka na křesťanství... to my ale ne, my se za ně jen modlíme, aby se obrátili sami:) Takže jsme v příběhu řekli o večeři a o tom, jak Tomáš ostatním apoštolům nevěřil, že Ježíš vstal z mrtvých a pak že vložil roce do jeho ran a prohlásil: „Pán můj a Bůh můj.“ Od té doby že měl tak silnou víru, že ji šel šířit do světa a přišel v roce 52 až do Keraly a díky němu tu máme naše otce. Pak jsme řekli, že byl zabit v Chennai a o pár zázracích, které se mu přičítají (např. záchrana lidských životů v okolí basiliky před Tsunami). Jako poučení jsme vysvětlili, že není špatné pochybovat, že je dobré přemýšlet o bohu a ne jen slepě věřit tomu, co nám kdo řekne... Když mě brácha překládal, tak jsme viděli, že je nervózní... přece jen je nový, a tak se taky bojí možných problémů ze strany hinduistů. Ale rozumově si říkáme přece proč se bát? Můžou být jedině rádi, že jejich děckám křesťané poskytují zadarmo školu...

Bratrovi jsme říkali, že by radikální hinduisti neměli mít nic proti, protože jde jen o obecný přehled, informaci o jiném náboženství... na školách se má správně učit o všech náboženstvích. I my známe příběhy jejich bohů, tak proč by oni neměli znát naše příběhy...nikdo jim nic nevnucuje, jen občas řekne...
Po slůvku jsme každému chtěli dát malou nálepku z Tirupathi a od sv. Tomáše. Bratr měl ale strach dávat křesťanský obrázek, tak nám raději řekl, ať se nejprve zeptáme otce. Tak jsme předali jen hinduistické z Tirupathi, kluci byli nadšení, že dostali něco z Tirupathi, ale překvapilo nás, jak moc chtěli i ty druhé křesťanské obrázky. Někteří dokonce, že raději teda nechtějí obrázek z Tirupathi, ale radši Jesua nebo Pannu Marii. Je fakt, že jim to na obrázku sluší víc než těm jejich bohům. Museli jsme jim říct, že ty až později.

U večeře jsme to pak s bratrem rozebírali. Říkal dokonce, že ve střediscích Dona Bosca je zakázáno dávat děckám i hinduistické obrázky. Střediska Don Bosco se snaží být jasně nestranné vůči jakýmkoli náboženstvím. Což chápeme, ale nikdo nám to doteď neřekl a to jsme před večeří otci Sonymu i vlastně bratrovi říkali, že máme pro děcka malé obrázky z Tirupathi. Ale asi to moc nevnímali, a tak nám k tomu nic neřekli. Chápeme, že zbytečně nechtějí v děckách podporovat uctívání opičích, sloních... bohů. My taky ne, ale když jsme byli na jejich největším poutním místě, chtěli jsme jim něco malého dovést na památku.

Když jsme obrázky kupovali, napadlo nás, zda jsou vhodné. Ale pak jsme si řekli, že malou nálepkou nic nepodporujeme, jde jen o památku a navíc i kdyby, musíme jejich náboženství respektovat... Ohledně křesťanských obrázků jsme bratrovi říkali, že jsme si na začátku také mysleli, že je nesmíme dávat, ale doteď jsme viděli u tolika děcek v kufru vylepenou Pannu Marii nebo Jesua, někdy i v jejich sešitech, tak jsme si říkali, že to asi nevadí. Víme, že děcka mají obrázky rádi a my nechtěli přivést jen obrázek z Tirupathi a od hrobu sv. Tomáše nic. Bratr říkal, že křesťanské obrázky můžou děcka dostat od různých jiných křesťanů, ale salesiáni podle nějakých místních směrnic nic takového dělat nemají.

Před spaním jsme se raději modlili ať z našeho slůvka na dobrou noc a z hinduistických obrázků není žádný problém (přece někteří kluci jsou muslimové, tak aby se někdo radikální neobjevil). Po růženci jsme usínali mnohem klidnější. Říkali jsme si, že se už těšíme domů, kde víme co a jak si můžeme dovolit. Tady to pořád člověk ještě zjišťuje.


12. 7. 2008 sobota
Ráno otec Sonny při mši svaté prosil za déšť. Letošní monzun je prý strašně slabý a farmářům vše usychá, akutně potřebují, aby zapršelo. Tak křesťané slouží všude mše a hinduisti vykonávají obřady ve svých chrámech, všichni prosí o déšť...

Při snídani jsme se ještě o včerejším problému s obrázky bavili s otcem Sonnym, on byl naprosto v pohodě. Prý se sice normálně nedávají hinduistické obrázky, ale když jsme jim je přivezli z Tirupathi, není to žádný velký problém a křesťanské jsme jim prý klidně také mohli dát na památku z našeho z výletu. Také s námi souhlasil, že není nic špatného, aby děcka věděli základní věci o křesťanství. Rodiče vědí, že Don Bosco je křesťanská organizace a tak musí počítat, že výchova je v křesťanském duchu. Ale samozřejmě Don Bosco školy se snaží být sekulární a dávají jen minimálně prostoru povídání o křesťanství. Nebo alespoň tady to tak funguje.

Děcek málo, učitelů plno, tak využívám čas, kdy neučím a dělám stále anglické plagáty. Jarka dnes fotbal úplně zničil, hráli se třemi balóny, přes 2,5 h a konečné skóre bylo 39:35. Jarek při honičce za balónem udělal excelentní parakotoul ze kterého okamžitě vyskočil a letěl s balónem dál na branku. Všichni se pak báli, zda ho něco nebolí, ale ani škrábnutí, jen špinavé tričko:) Docela šíleně hraje malý Četu, který se nikdy nebojí jít do jakéhokoli souboje o balón s kýmkoli. Rozletěnému Jarkovi se klidně postaví do cesty, Jarek se vždy bojí,že ho raz nějak poláme. Jarek mu říkal,že tak nesmí hrávat, ale Četu, že se nebojí, že hraje naplno.

Večer se promítaní fotek nekonalo, protože nešel proud. Jen na UPS běžela telka. Chvíli jsme tam seděli s klukama – zrovna běžel film odehrávající se v současném světě, ale hlavním gundou byla bohyně kálí (pokud se nemaskovala za člověka, tak měla zelenou barvu), které vraždila každého, kdo se jí znelíbil a hrdinou byl naopak nějaký bůh vyšší kategorie. Kálí prohrála. Film nepoužíval kýčovité střihy, efekty, tak se nám docela líbil.

Malý Murgeš, nový klučina, si hned po mém příchodu k telce ke mě přisednul a vzal si moji ruku do klína a spokojeně se díval. Podle jeho návyků bych řekla, že musí být z uspořádané rodiny... Škola ani hry ho nijak neberou, ale baví ho se pořád usmívat. Několikrát za den si nás jen tak najde, obejme a nakloní si nás, aby nám dal pusu na tvář. Až nám ji oběma dá, usměje se a zas někam odběhne. Je to první klučina, který má takovou potřebu se pořád s námi objímat. S Umešem např. se sice máme velmi rádi, myslím, že všichni tři cítíme stejně velkou náklonnost, ale nedáváme si to tak najevo. Jen na Jarka někdy vyskočí a drží se ho, ale mě takto neobjímá, vždy jen očima a slovy se moc pěkně vítáme.


13. 7. 2008 neděle
Je tak pěkné jak za námi děcka-suprabáci přiběhnou na ulici a vítají nás hned u autorikše. Jsou tu strašně pozorní na cokoli nového. Tentokrát jsem přišla v náušnicích z mušlí a hned se o tom navzájem všechny musely informovat. Na mši bylo plno děcek, přijely totiž na dvoudenní návštěvu bývalí naši studenti, kteří teď studují u salesiánů v Čitradurze.

Po mši jsme hráli ve stínu pod stromy hry, ale bez divoké Manžuly a Fatimy tomu chybí šťáva. Stýská se nám po nich. Také kulturní program, na který si děcka zase chtěly hrát, byl už nudný... Všichni sice chtěli něco předvádět, ale když k tomu mělo dojít, styděli se a nakonec nic pořádně nepředvedli...

Po obědě jsme si moc pěkně povykládali se Šantou a jejím bráchem Rajappou (to jsou ti hodní malí křesťani). Chtěli povídat o Chennai, a tak jsme jim říkali o sv. Tomáši. Rajappa je ještě hodně malý a často úplně mimo. Když Jarek položil otázku, kdo to byl sv. Tomáš, tak malý Rajappa, ač byl v neděli na poutní mši u sv. Tomáše, tak spontánně a vážně řekl „mental“. Zřejmě si myslel, že Jarek bude povídat zase nějakou šílenou pohádku o Otesánkovi. Když pak Jarek položil druhou otázku, jestli si pamatuje, co se stalo, když Ježíš navštívil učedníky i s Tomášem, tak Rajappa opět vyhrkl „varta“ což znamená bitka... Šanta jako starší sestra ho sprdla a my raději změnili téma. Těší nás, že jsme si dokázali se Šantou dlouho povídat. Ona je sice v hodinách angličtiny hodně slabá, ale v reálné konverzaci nám všemu rozumí a dokáže sdělit spoustu věcí. My mluvili naší kannadou a ona svou angličtinou. Třeba nám říkala, že se vdá tak za čtyři roky.

Bubeník Manju, který přijel s Harišou na nedělní mši, s ogarama ze Suprabhy chytili, prý někde nedaleko střediska, patnácticentimetrovou rybu. Donesli ji do bečky ve středisku a šecky děcka ju moc obdivovaly. Když se ji Rajappa snažil chytnout do ruky, tak ho Manju hned začal mlátit, že ji chce zabít. Renuka (ta z ulice) hned mezi ně skočila a začala Rajappu drsně bránit, že si chtěl rybu jen prohlédnout. Renuka je zlatá. Ikdyž z ulice, připadne nám hrozně čestná. Rajappa a Šanta jsou takový tišší a v mnoha směrech ne moc nadaní, tak jsou často otloukánky, minulou neděli jim oběma natloukl Jesú. Pěkné, že mají alespoň v Renuce zastání.

Na oběd přijeli na návštěvu otcové z Bangalore. Po čaji chtěli navštívit i klučičí středisko, tak jsme jeli rovnou s nimi zpět do střediska. Takže jsme se zase nedostali na net a už nám od vás všech chybí zprávy...
Kluci byli rádi, že jsme se vrátili ze Suprabhy tak brzy. Jarek šel hned hrát fotbal a já hrála pexesa a piškvorky s těma malýma prckama.

Přišli nás navštívit Haleš a Manju, kteří odešli před týdnem do státního hostelu ve vedlejší dědině Rampuře. Alespoň hodinu si hráli s kluky fotbal. Chudáci byli úplně nešťastní, že v jejich hostelu nemají žádný čas vymezený na hry, prý tam nemůžou hrát fotbal (Haleš hraje skvěle), vybíjenou... – nic. Tak nás prosili aspoň o pexesa. Dala jsem jim jen jedno, měla jsem jim dát ale víc...snad zase někdy přijdou.

učení Manjua na kytaru V sedm přišel čas na naše koníčky. Jarek s klukama bubnoval a drnkal na kytaru. Bylo je určitě slyšet až v Davangere, tak to bylo veselé. Do střediska se totiž vrátil po dlouhé době bývalý kluk Mandžu, který je výborný hudebník, rytmus má v těle, takže nakonec on učil Jarka bubnovat... Já dole s kluky malovala, tentokrát si poprvé vyzkoušeli vodovky (Bláni, pořád mi slouží ty od tebe:). Měli kreslit dům, ale jen u některých výsledná díla připomínala dům, ale malování je bavilo a to je hlavní.

V týdnu bubeníka Manjua z ulice vyzvedl bratr Kristurádž, který tu teď přijel z dalekého Šilongu (tam, jak studuje bratr Sidžu) na prázdniny. Před dvěmi lety zde skončil svou tříletou praxi. Náš hlavní otec si jej vyžádal na tyto prázdniny, aby sehnal bývalé kluky ulice, kteří se už opět tlučí bůhvíkde. Během bratrovi dlouhé praxe si brácha s ogary vytvořil dobré vztahy, založil s nimi kapelu... Ale když odešel, tak se ogaři zase rozprchli. No a brácha teď obchází chudší čtvrtě ve městě (např. Gandhí Nagar odkud je Manju) a ptá se ogarů, zda neznají toho a toho ogara. Tento čtrnáctiletý (na svůj věk zakrslý) bubeník Mandžu se prý často živí bubnováním po hinduistických chrámech. Kristurádž říkal, že velké peníze takto vydělané ho vždy zlákali a utekl za nima z Dona Bosca. Bubnuje skvěle, na západní i indickou muziku. I dobrého muzikanta Kristurádže prý učil bubnovat. Snad tu teď vydrží delší dobu, protože ho brácha ovedl i s jeho mladším bráchou Kuothym (jeho jméno se pro Čecha vyslovuje stejně jako „opice“, nejsme schopni rozlišit drobnou nuanci v místních hláskách, což ho rozčiluje:-).

Večeře byla po dlouhé době s otcem Kuriakosem velice příjemná. Před spaním jsme si jen zase povzdechli, co asi chudiny školní děcka v Suprabhě, které musely celou neděli studovat definice typu, co je to počítač, nebo např.: „Vyjmenuj slovně procesorové softwary: „. Toto děcka umí odříkat, ale na počítači pak neví, jak psát velká a malá písmena. Ale chápeme, že ve škole se stovkou studentů ve třídě není možné jít na počítače, kterých škola vlastní jen pár, a to kdoví jestli. Ale kdyby je teda alespoň nemučili nesmyslnýma definicema a říkali jim to nějak lidštěji...


14. 7. 2008 pondělí
Když dnes brácha přijel ze Suprabhy (brácha i otec tam mají trávívat celou neděli až do pondělí, aby alespoň v neděli byli s celou komunitou), ptal se nás, jestli chceme slyšet, co otec Kuriakose říkal o nás bangalorským otcům. Chválil nás, jak jsme přizpůsobiví a v ničem si nevymrčujeme a to i teď, když jsme v Sujyothi, kde je jídlo pořád stejné a i on přiznává, že strašné. Prý tu doteď takové dobrovolníky neměli... My si nestěžujeme a oni pak mají pocit, že jejich indické jídlo milujeme a pak ho budeme chtít vařit i v Čechách:) Ale holt si jen nechceme vymýšlet. Vy však víte, co si o jejich jídle myslíme a jak se těšíme na naše:) Já už dokonce mám vymyšlený jídelníček, co budeme postupně jíst první týden po příletu:) Myslím, že ale všichni čeští dobrovolníci se takto přizpůsobují. Podle nás to my východňáci máme víc v krvi, kdežto zápaďáci se nestydí vymrčovat. Za tuto skromnost možná vděčíme komunismu???:)

Odpoledne teď nefunguje elektrika, tak jsou kluci nešťastní, že nemají s námi svou oblíbenou hodinu počítačů.

Všichni kluci i učitelé tu hrají fotbal bez bot (jen Jarek v pantoflích), takže se tu každý den přihodí nějaký úraz... před pár dny si pochroumal prst na noze bratr a musel dokonce jít k doktorovi na injekci. Velcí kluci hráli volejbal, malí si tudíž nemohli ani škrtnout. Podle nás potřebují nejprve tréning než se začne hrát, ale holt tady to tak nevidí. Ikdyž jsme, Viťošu a jiní, dycky na Roháčovu habaďůru nadávali, tak nás určitě naučila pinkat si s balónem ( až teď zpětně tu Máni vychvaluju našeho tříďase:-). Tak jsme ogary nakonec vzali bokem a hráli opět náš zjednodušený basket, který je bavil:)

Teď máme počasí jak u nás v létě, příjemně teploučko, žádný hic. Ale farmáři jsou nešťastnější víc a víc...potřebují, aby už konečně dorazil pořádný monzun.

Kvůli šílené minerální vodě, kterou ve středisku čerpáme (údajně z 200 m hluboké studny), se opět polámal náš filtrující přístroj, tak jsme šli do vesnice pro flašku vody, ale nikde neměli:( Když jsme šli zpět, opět nás následoval zástup chlapů a malých děcek, kteří si nás fotili na mobile... U střediska nás dojeli dva téměř dospělí kluci na jednom kole, vyzvěděli naše jména a odjeli zpět....

Přišli noví tři kluci Davut a bráchové Pravin a Pramod. Malý Pravin je od začátku tak živý, že by nikdo netipl, že právě přišel... uklidnit ho v hodině bude asi hodně těžké...

Jsme nadšení z velkého Sureše, který dorazil někdy před pár týdny. Pracoval prý místo školy na farmě svého docela bohatého dědy. Zvláštní, že ikdyž bohatý, tak o majetek se s rodinou nedělí. Příbuzní prý jen musí na jeho polích dřít. Suréš říkal, že jezdil na farmě s traktorem, ale troufl by si prý klidně i na náklaďák. Suréš jedno ráno např. vůbec nezná násobení. Vysvětlili jsme mu to během pár minut a ukázali mu tabulku s malou násobilkou Večer ji uměl a následující ráno násobil libovolná čísla jak nikdo ve středisku. Učí se během každé volné chvilky. Večer, když s ním chceme látku procvičovat, už vše umí...


15. 7. 2008 úterý
V hodině počítačů si nový Davut sedl k programu malování a do minuty téměř jedním tahem nakreslil skvělou kočku. Takhle bych ji já nebyl schopen nakreslit. Pak briskně napsal, co ostatní ogaři pomaličku louskali. Nechali jsme ho hrát hry. Chtěl závodní auta. Prst z plynu nesundal, pořád jel na maximum. Pak nám bratr vysvětloval, že už kdysi strávil nějaký čas v Suprabhě, ale stejně nám připadne extrémně nadaný.

Je nám líto školních děcek...dostávají šíleně moc úkolů, které hlavně spočívají v opisování a přepisování učebnice. Děcka pak až do noci jen slepě opisují, bolí je už ruka, ale v hlavě z toho moc nezůstává... Ani nemají čas, abysme se jim látku vysvětlovali. Učitelé to asi myslí dobře, předpokládají, že si opisováním dané učivo musí několikrát přečíst, ale bohužel je chyba, že už není čas děcka v tomto prověřit. Takže klukům nejde o to se z látky něco naučit, ale jen splnit úkol a co nejrychleji jej nějak slušně napsat. Bohužel nevidíme, že by tu nastávala ta druhá fáze, která prý má po opsání látky následovat – udělání si výpisků a podle nich už se naučení mluvit o daném tématu.

Také tu dnes přijel za námi přespat bratr Kristuradž. Byl překvapen jak tu kluci, kteří mají před závěrečnýma zkouškami 10. ročníku neumí vůbec anglicky. Proto nás žádal, ať je učíme hlavně slovesa, gramatika tak nevadí, když umí slovesa, nějak se domluví. To si také myslíme, ale bohužel tu na školní děcka nemáme moc času, přes týden doučujeme děcka z naší jednoroční školy, školní přepisují učebnice a v sobotu školní musí pracovat, protože přes týden s ničím nepomáhají, když přichází ze školy pozdě. A v neděli trávíme v Suprabhě. Doučujeme je jen někdy až v noci po modlitbě. Mívají ale tolik úkolů, že často ač by rádi, tak nemají čas, abychom je něco doučovali ani před spaním.
Navíc otcové a učitelé nám řekli, ať s kluky procvičujeme hlavně čtení. Sice nám vadí, že čtou něco, čemu vůbec nerozumí, ale brácha nám to vysvětlil tak, že většina děcek tu nebude potřebovat angličtinu. Jen ti, co jdou dál studovat na střední a na vysokou... Takže většině děckám jde jen o to projít závěrečnou zkouškou z angličtiny, při níž právě jen musí přečíst nějaký článek. A tady se je právě snažíme připravit hlavně na tuto zkoušku. Je jedno, že v praxi sice nic umět nebudou, jde o to projít zkouškou.

Při večerní diskotéce jsem se nemohla vynadívat na některé naše nejmenší tanečníky. Přála bych vám fakt některé naše kluky vidět. Úplně nejlépe tancují ti, kteří pochází z ulice. Nevím, jestli mívají na ulici nějaké taneční párty, ale všichni, kteří sem přišli z ulice, jsou fakt nejlepší...

Také bychom vám přáli slyšet malého Sandýpa, jak zpívá večerní modlitbu. Vždy sedí v turku přede všema klukama a předzpívává modlitební písničky. Ostatní jej napodobují. Někdy mi až běhá mráz po zádech, jak krásně a procítěně zpívá (hlas ještě neprošel mutací)... Je navíc moc milý, chytrý, čestný a pracovitý, krom zpěvu naprosto tichý.

modlitba s nástroji Dnes však byla modlitba ještě speciálnější – bratr Kristurádž hrál na kytaru a nový Mandžu na bubny. Ten je fakt velmi nadaný:) Doufáme, že brzo zase neuteče. Už tu byl prý před třemi lety a chodil i rok do normální školy, ale pak opět utekl a vydělával si bubnováním v chrámech. Škola ho sice zatím baví a jde mu, ale prý ho někdy zláká svoboda a tak uteče... Je drsné, že spousta kluků z ulice tady trpí tím, že si nemůže ledasco koupit jak dřív. Je to smutné, ale na ulici si vždy hodně vyžebrali nebo ukradli... Cítili se jako boháči proti tomu, že tady dostávají od otce jen dvě rupky v neděli. Snad tu ale většina pochopí, že takové bohatství, které měli na ulici je jen zdánlivé. I kdyby jim nešlo o studium, tak si nikdy z toho nenašetří na svatbu, na rodinu..., aby mohli žít normální život mimo ulici. Tady však dostávají vzdělání, díky kterému pak mohou získat lepší práci a žít spořádanější život.

Jeden z prvních bývalých studentů tu prý příští rok nastoupí jako učitel. I náš super učitel Richard je prý bývalý student Dona Bosca. Richard se narodil v Kerale u hranic s Karnatakou. Jako křesťan mluví Konkeny, muslimové v tomto kraji mluví malajalam a hindové Tulu. Richard odešel do nedalekého Mangaluru studovat klasickou taneční a hudební školu. Stála ho měsíčně už před deseti lety 500 Rs, učili je prý slavní umělci, kteří skládají pro filmový průmysl. Po této škole si Richard dodělal u salesiánů v Hospetu jednoletý kurz krejčovství a PUC (náš gympl). Tam poznal našeho otce.
Po školách učil rok v bangalorském Bosco Mane. Odtam si jej náš otec zavolal do Davangere. Pracoval tu pět let. Zamiloval se do jedné hindusky v sousední vsi. Vzali se a odešli spolu k němu domů, kde žili rok. Ptal jsem se, co tam dělal a prý nabíral energii, tak nevíme, ale ani bysme se nedivili, kdyby jej místní práce úplně vysála. Richard neumí nic šidit. Po roce si jej otec znovu zavolal zpět, už tu pracuje další čtyři roky. Mají krásnou holčičku. Otec Kuriakose říkal, že žijí krásným harmonickým manželstvím. Manželka ale zatím chodí do kostela jen občas, tak ji ani jejich malou nechce pokřtít. Prý konverze jsou pro faráře nebezpečné (naposledy otec pokřtil loni o velikonocích tajně šest hinduistů), tak chce vidět opravdový zájem.
Na Richardovi obdivujeme, že má potřebu to, co zadarmo dostal, dávat za opravdu nízký plat zpět dalším chudým klukům. Je super, že takových bývalých studentů přibývá.

U večeře jsme povídali s bratrama a otcem o Gandhím. Mysleli jsme, že byl i proti kastovnictví, ale prý ne, protože prý věděl, že bez kastovního systému by se hinduistická Indie zhroutila... I bratři s tím souhlasili. Kasty tu jsou tedy stále legální, jen na jejich základě nesmí docházet k žádné diskriminaci. Označení šudrú jako nedotknutelných je tedy zakázáno. Ten kdo např. nechce jíst s někým z nižší kasty u stejného stolu, může být i potrestán. Podobný příklad se prý nedávno stal v blízké vesnici. Prodavačka nechtěla nabídnout muži z nižší kasty sklenici s vodou. Dala mu jen plastový kelímek, aby ho mohla hned vyhodit a nezašpinit si tak ty své sklenice.
Křesťané a muslimové jsou prý teoreticky mimo kasty, ale prakticky se k nim pořád hlásí, protože tím, že jich je velká část z té nejnižší, požívají od státu mnohé výhody. Stát vede pozitivní diskriminaci vůči nižších kastám. Ani např. v Kerale biskupové nejsou proti kastám, které si konvertité se sebou přinášejí do církve.


16. 7. 2008 středa – volný den
Ráno i přes dnešní volno jsme šli pomoct dolů Vasantovi s hlídáním děcek při samostudiu. Vasant se dvakrát denně sprchuje, na nás se dívá trochu podivně, že my jen jednou:-). Tak ho vždy střídáme, aby se mohl jít osprchovat. Je tu teď jen on s klukama 24 h denně. Prasad odešel před měsícem a my doufáme, že středisko bude šetřit peníze a přijme někoho k Vasantovi až my budeme odjíždět. Často slyšíme, že nás přece tím a tím nechtějí obtěžovat, ale jsme tady, abychom jím pomáhali, tak ať nás nešetří!

Před snídaní se řešil problém s Majdynem. To je ten sirotek, co jeho tatínek zabil svou manželku a pak po propuštění z vězení byl někým zabit... Majdyn tu proto mezi otci má výjimečné postavení, více mu tolerují a často stojí při něm, aby tak měl pocit, že má aspoň někoho... Majdyn navíc miluje všechny zvířata, takže má protekci, že nemusí pracovat jako ostatní, jen se stará o králíky, psy a holuby. Volnější přístup ho ale podle nás spíš rozmazluje.
Dnes své chování přehnal. Představte si, že vzal volejbalový a fotbalový míč a donesl je do vesnice a tam je prodal! Prý je prodal, protože mu někdo ve vesnici za ně slíbil speciálního ptáka do naší “voliéry“, asi papoucha. Také prodal všechny své sešity a propisky kvůli pár sladkostem! Vše za pár rupek. Je fakt strašné, že si neváží toho, co vše pro něj otcové dělají. Kdyby tu byl nový, tak neřekneme, ale o Majdyna se už otcové starají dva roky a stejně si toho často neváží... Všichni to tu s ním myslí dobře, ale aby ho tak akorát nerozmazlili a nepodporovali jeho sobecké jednání. Dnes však dostal pořádně nařezáno od otce i bratra. Náš na všem šetřící otec byl úplně bez sebe. I velcí ogaři musí nejdříve po několik týdnú psát jen křídou na tabulku, aby se ušetřilo za papíry a prupisky. A Majdyn si dovolil všechno prodat.

Po snídani jsme vyrazili do města, už jsme nebyli přes dva týdny na netu, tak už nám chybí zprávy z domu a od kamarádů. Ale bohužel máme smůlu a zrovna dnes seznam.cz nefungoval. Dávali jsme mu šanci až do šesti, celý den jsme ve městě pročekali a nic:( Den jsme ale strávili pěkně, např. pitím úplně nejlepšího mangového džusu. Majitel nás už vítá rukou, jsme jeho častí středeční zákazníci. Mangové džusy vymačkává z odrůdy Alfons (pojmenované po Španělském králi, který si ji po objevení Indie zamiloval), o které Jarek četl poprvé v letadle, to jsme tehdy netušili, že jí tak propadneme:) Za 15 Kč jsme se úplně přejedli dose (s výborným kardemonem) s čatny omáčkou – takové placky, něco jak lívance. Tento oběd jsme si dávali na ulici, seděli jsme před malou skromnou restaurací, pili vodu z kohoutku a cítili se tu v Indii fakt už jak doma. Vůbec nám už nepřipadne divné, že tu sme...

Po tomto výborném obědě jsme si dopřáli poprvé koupit čokoládu, bohužel největší mají čtyřicetigramové. Sedli jsme si s ní do parku a odpočívali pokojně na trávě:) Do toho jsme smlsli banánové dvojče (ty tu nikdo nechce kupovat, protože se všichni bojí, že budou mít po nich dvojčata, jsou proto levnější a my si je rádi kupujeme:) Když jsme tak leželi vyvalení na trávě a mě bolelo z přejezení břicho, tak jsme si vybavili, že takto naposledy jsme se přejedli doma a že mě to vlastně vůbec není příjemné ( Jarkovi jo:) Takže nedělní přejídání nám tu nechybí (Jarkovi jo:)

Jan Tleskač se svým létajícím kolem Cestou na autobus jsme narazili na ulici, ve které obchody prodávali pouze pneumatiky, desítky obchodů jen s pneumatikama, ale sehnat balenou vodu v dané čtvrti byl problém:-). Na autobusáku bylo nejvtipnější létající kolo na které by byl pyšný i Jan Tleskač. Chlápek měl po kole rozvěšených asi čtyřicet slepic, svázaných po párech za nohy hlavou dolů. Kdyby začaly všechny naráz mávat, tak by se kolo určitě i s majitelem muselo vznést.

Cestou od autobusu nás zastavil náš farmář Kašappa. Staví si na kraji vesnice nový domek. Právě mu zedníci omítali jídelnu. Zavedl nás dovnitř a ukazoval nám své budoucí království. Místní baráky se staví obetonováváním železných armatur, prostě železobeton (něco pro přepjatě betonového Šruba:-). Marušce se na baráku hlavně nelíbilo, že mezi ložnicí a kuchyní bylo ve zdi zasazené velké okno.

Když jsme se vrátili do střediska, děcka výjimečně nestudovali, ale dívali se na televizi na mistrovství v boxu a pak na Spidermana, protože následující den měly místní vesnické školy prázdniny. Využili jsme klidu a vylezli jsme si úplně nahoru na nádrž na střeše. Měli jsme nádherný výhled do celé krajiny. Zrovna zapadalo Slunko... A k tomu jsme jedli další čokoládu:) Ještěže venku, protože jak si naše střeva asi odvykly na sladké, tak jsme strašně po té čokoládě prděli:) Pamatuješ Lojzi a Pavli na Anglii?:)

Před spaním jsme se dívali na Jen počkej zajíci, tak jsme shlédli i večerníček:)


17. 7. 2008 čtvrtek
Školní kluci měli dnes prázdniny, v melakotské škole se konala nějaká velká oslava a všichni učitelé ze širokého okolí tam byli pozváni. Takže jsme se se školákama učili...

Také se dnes cvičily písně na zítřek, má přijet na kontrolu provinciál:)

Před spaním mi začalo docházet, jak mně budou tyto děcka pak doma chybět. Sice se moc těšíme domů a čím blíže k listopadu, tak tím více, ale zároveň si uvědomujeme, že tu máme poslední tři měsíce a tak si každý den vychutnáváme co nejvíc...
Tento večer jsem měla představu, že jdu po Blansku, něco nakupuju a cítím takovou jakoby prázdnotu. Cítila jsem smutek, že už nás nikdo nebude tahat do svých tříd, ve čtyři hodiny nepůjdeme nikam na hřiště a večer nikoho nebudeme mučit s angličtinou... Viděla jsem hlavně Umeše, Četua a bylo mi líto, že už neuslyším to jejich volání „Auntie, Maria auntie“. Tak bysme se chtěli se všema děckama ještě někdy potkat...ale máme naději...jednou na megaparty v nebi:)


18. 7. 2008 pátek
Odpoledne nám odjel bratr Joseph do Suprabhy za provinciálem, který přijel na oficiální návštěvu, takže bude mít s jednotlivými členy komunity pohovory atd. Zůstali jsme tak na kluky spolu s Vasantem sami. Před spaním nám přijel pomoct bratr Kristurádž. Přišli za ním bývalí studenti z místního státního hostelu v dědině – Hariša... Překvapilo mě, že ogaři mohli přijít tak pozdě. Bratr nám vysvětlil, že tento státní hostel spravuje spolu s asi dalšími pěti pouze jeden chlapík. Poskytuje ogarům vychovatele pouze na pár hodin denně. Nejvíc pobudou v hostelu kuchařky, které se tam stavují třikrát denně, aby připravily jídlo. Od večera do rána si ogaři můžou dělat, co chcú. Divím se, že je tam ještě něco drží. Prý zvládají i samostudium bez dozoru...

Večeřeli jsme róthi. Tyto suché placky se vyrábějí z jawry, na vodu nenáročné obilniny. Plodině prý stačí tři deštíky, aby se urodila. Proto jak říkal brácha, se v severní Karnatace jídává třikrát denně. No nic moc...

Dneska prý utekl ze Suprabhy Jesú.

Po dlouhé době jsme volali do Kotvrdovic. Přijela k nám na prázdniny sestřenice Lucka s malou Agátkou, takže jsem si nemohla nechat ujít být s nimi u nás alespoň prostřednictvím telefonu:).


19. 7. 2008 sobota
Mazéééc. Po dlouhé době jsem šel zkontrolovat děcka při ranní práci. Už po pár metrech k vodnímu tanku mi proletěla nad hlavou vrána a lehce mě na ni drápla. Úplně mě vylekala. Révanna a jiní u tanku se jenom chechtali. Mávali na mě ať k nim rychle doběhnu, že vrány dneska útočí, že už i na ně se jich pár sneslo. Ogaři nabírali vodu. Cestou zpátky jsem se lehce rozhlížel, zda na mě neletí nějaká vrána. No než jsem došel k baráku, stejně se jedna dokonale tiše a nenápadně snesla na mou hlavu. Docela sem už byl vystrašený. Ogaři se ale pořád smáli, tak sem to začínal brát jako zajímavou hru. Nejmenší ogaři se však postupně začínali bát čím dál víc. Na palmách u střediska posedávala asi desítka vrána, šíleně krákaly a neustále na ogary střídavě útočili. Začal jsem po nich házet kameně jak ogaři, ale vůbec to nepomáhalo, spíš naopak.
Po chvíli jsem si všiml, že u zdi sedí dvě vrány. Hodil jsem po nich, ale ony nic. Šel jsem se na ně podívat a odehnat je, ale vtom: „vžum“, jedna vrána z palmy mi opět přelétla přes hlavu. Z těch sedících vran byla jedna nějaká zraněná, nemohla ani chodit,ta druhá ji solidárně utěšovala. Nakonec po dlouhém odhánění odlétla. Došlo mi, že vrány naprosto oddaně brání svoji družku. Ogarům jsem doporučil si dát na hlavu kýble, když půjdou okolo té choré a Kristurádžovi jsem šel říct, že vrány útočí na děcka a že by se raněná měla někam daleko přenést. Ten děcka zaúkoloval. Révanna ji měl odnést na palmovém listě a Kuothy mu měl nad hlavou mávat metlou, aby odháněl vrány. Povedlo se!
Révanna mě pak přesvědčoval, že vrány na hlavě mohou uhranout. Měl bych se jít okamžitě celý okúpat a jít na očistnou púdžu:-). Koupání jsem provedl, ale na mši jsem musel čekat až do neděle.
Dopoledne odjeli všichni učitelé do Suprabhy na společný meeting s provinciálem. My jsme zatím zabavili děcka hromadným malováním. Učila jsme je malovat postavu. Některé výtvory dopadly šíleně, trochu lepší hlavonožci. Tak jsme si počítali, kolikrát se nám hlava vleze do výšky našeho těla a pak to zkoušeli malovat.

modlitební píseň při programu pro provinciála Po obědě jsme čekali na provinciála, a tak si kluci krátili čekání našimi pohádkami, děkujeme za poslání – Jen počkej zajíci a Bolek a Lolek. Po třetí hodině konečně provinciál přijel. Kluci ho uvítali krátkým programem, hlavně písničkami, ale nakonec i jedním tancem. Otec Kuriakose řekl Richardovi dvě hodiny před programem, že má nacvičit s kluky i nějaký tanec... Ričrd byl na otce dost naštvaný, protože jako poctivý učitel, nemá rád takovou narychlo práci. Tance pak nevypadá, jak by měl a on se pak stydí poslat kluky tančit takový tanec před návštěvu..., no ale musel poslechnout. No ale Richard zpíval nějakou prastarou modlitbu z Bhagawathgíty v sanskrtu, ale tak překrásně. Má prostě pro karnatickou muziku mimořádné nadání.

náš otec s provinciálem Po programu a čaji jsme šli hrát hry. Protože je teď pořád ještě málo kluků, tak brácha poslal všechny hrát fotbal. Aby si tak i ti noví malí mohli ozkoušet co nejvíce kopnutí do balónu, hrálo se se třemi balóny. Do toho se vrátil otec Kuriakos s provinciálem z návštěvy farmy a zasáhl do hry a celou ji vlastně zrušil. Zakázal hrát s více než jedním balónem, že prý je to pro kluky matoucí (je to samozřejmě bavilo:-). Starší ogary poslal nesmyslně studovat, vždy je přitom sobotní večer volný i pro všechny školáky. Hry ogaři ukončují často až za tmy. Mladší poslal hrát vybišu. Bylo nám líto, že otec sprdl bráchy, který se tak snaží, před provinciálem. Ale zase aspoň provinciál vidí, jak to tu často chodí. Otec zasáhne a vše změní aniž by si vyslechl, proč to tak dotyčný zavedl... Když provinciál odjížděl, tak se po hřišti loudali zevlující nudící se ogaři. Místo aby se představenému ukázalo, jak to tu o sobotách na hřišti žije a jak ogaři umí hrát, tak se ukázalo, jak se jim umí zkazit hra.

Večer jsme hlídali děcka s Vasantem opět sami. Ten nám připravil k večeři svou specialitku (vaječnou rýži, ale fakt chutnou:-), tak jsme měli v jídelně menší párty. S kluky, kteří se nedívali na telku, jsme hráli piškvorky a mlýn. Také s námi volali babičce do nemocnice. Malý Rameš natrénoval pozdrav: „Ahoj babičko, jak se máš?“ Do telefonu jí to opakoval asi třikrát, škoda jen, že byl špatný signál a babičku jsme moc neslyšeli:(

Posledních pár dnů nás obtěžují velké výpadky proudu. Často elektrika nejde po většinu dne. V Suprabhě mají problém ženské, které plní na počítači databázi ztracených dětí. Počítače na UPS vydrží jít maximálně dvě hodiny... My také tak tak udržujeme náš notebook a mobile při chodu. Mysleli jsme, že někde déšť poničil el. vedení, ale prý naopak kvůli slabému období dešťů v přehradách chybí voda, a tak vláda omezuje dodávky elektřiny. Zatím v tom ale není systém, před dvěma roky se aspoň znal čas odkdy dokdy a kde půjde elektřina... Teď třeba minutu jde a pak zase hodinu ne. Právě začíná poprchat, dost se ochladilo, tak snad bude pár dnů pršet...


Deník » 2008 » Indie » červenec » 11.7. – 19.7. 2008