6.7. – 10.7. 2008 - Pouť ke hrobu sv. Tomáše do Chennai

6. 7. 2008 neděle – hody v místní farnosti sv. Tomáše
Ráno jsme si mohli chvíli poležet, protože jsme jeli do Davangere až na oběd. Hodová mše se totiž měla slavit v hlavním kostele sv. Tomáše až v 17:30. Náš otec Binny věděl, že večerní mši nestíháme, tak sloužil ráno speciální mši jenom pro nás. Sám nám ji nabídl. Moc nás tím překvapil. Náš otec je naprosto maximálně pozorný.
Duchovně nasyceni jsme si následně výborně naplnili i naše žaludky, jedli nedělní snídani poprvé s našima klukama a konečně něco jiného:) O nedělích tu kluci vždy snídají idly - místní speciální knedlíky s čatný – kokosová omáčka, o které pravidelně přicházíme:-(. Naprosto jsme se při snídani přecpali.
Po snídani jsme se chtěli na hody pořádně vyfiknout, ale v celém středisku netekla kvůli porouchanému čerpadlu voda:-(. Kuchařkám jsme nechali velký meloun, ať jej ogarům k obědu naporcuje. Jak slyšely o Tyrupathi, tak si u nás hned objednali zlatě vypadající náramky odtamtud.
Když jsme ze střediska odcházeli, tak Vasant šecky ogary seřadil, aby nám mohli popřát šťastnou cestu. Řekli jsme jim, že jedeme ke sv. Tomáši a do Tyrupathi. Nejstarší dva ogaři říkali, že už Tyrupathi taky navštívili, ale všichni ostatní pouze doufají, že se tam dostanou v budoucnu. Líbilo se nám, jak za námi ogaři volali a mávali na nás. Už jsme se těšili, až se za nimi z výletu vrátíme.

Po obědě jsme v Suprabhě s děckama jen tak pohodově kecali. My seděli na schodech, děcka kolem nás ležely a společně si všichni vykládali. Hlavně Jarek pořád vtipkoval, takže se holky pořád smály... Vysvětlovali jsme jim, co znamená naše příjmení, že chrást znamená křoví, ale ve Slovenštině znamená něco jako strup. Jarek hned ukazoval, kde má jaké zranění z fotbalu, která si prý udržuje, protože ho dělají Chrásteckým...:-) Z toho holky samozřejmě nemohly. Byla jsem až sama překvapená, jak už jsme schopni s děckama hodinu sedět bez nějakého překladatele a povídat si... Saraswathi pak chtěla další naši pohádku. Tentokrát jim Jarek líčil O Otesánkovi. Ty jo, fakt je drsné vyprávět, že snědl své rodiče...:) Holky se nejdřív tvářily vyděšeně, ale postupně jim pojídání rolníků, prodavačů a vojáků připadlo stále zábavnější. Pohádku jsme zakončili poučením, že každé přání není třeba plnit za každou cenu. Pokud je Boží přání jiné, má se respektovat.
Pak otec chtěl ať vezmeme školní děcka na počítače. Zrovna tam přišel Kristuradž, brácha, který tu pracoval ve středisku dva roky. Před rokem praxi skončil a studuje v Šilongu teologii s bráchou Sidžuem. V Šilongu mají teď letní prázdniny, tak přijel na měsíc pomáhat do našeho střediska. Zajímavé mi připadlo, že jak se v celé Indii používá stejný čas, tak prý na Severovýchodě se stmívá už po čtvrté hodině, ale denní režim probíhá stejně jako v západní Indii, tak tráví spoustu času za tmy.
Některé holky ze Suprabhy nám líčily, že už Tyrupathi navštívily. Renuka, holka z ulice, prý už dokonce třikrát. Ta by byla asi schopna za námi dojet i na Moravu.

Po čaji jsme se začali vypravovat do kostela. Otcové a ostatní měli jet na mši až později, ale my jsme se bohužel nemohli účastnit celé mše, tak jsme chtěli jet aspoň na společný růženec. Původně jsme měli v plánu jít na hodovou mši ke sv. Tomáši a po ní vyrazit na naši třídenní pouť ke hrobu sv. Tomáše do Chennai. Bohužel vlak měl jet v deset hodin z Hospetu, do kterého trvá cesta busem déle, než jsme počítali.

Ze Suprabhy se nám odjíždělo těžko kvůli Umešovi. Otec Kuriakose si z něho dělal srandu a hned mu ohlásil, že jedeme do Chennai přes hinduistické poutní místo Tyrupathi, tak ať jede s náma. Umeš se toho samozřejmě chytl a že teda pojede. Opravdu se chtěl jít chystat a do poslední chvíle nám nevěřil, že si otec dělá jen srandu. Říkali jsme mu, že bychom ho sice moc rádi vzali, ale otec by to nedovolil. On se teda šel zeptat a otec opět vážně řekl, že může jet. Což nám vtipné nepřipadlo a bylo nám ho chudáka líto. Nechápal nás, proč mu tvrdíme, že nemůže, když mu otec do očí říká, že může. Nakonec se otec šel chystat do pokoje na mši a s druhým otcem a bratrem jsme Umešovi vysvětlili, že musí do školy atd. Šel nás doprovodit celý skleslý k rikši. Ach jo, z malých dětí by se neměla dělat sranda:(

Když jsme přijeli k farnímu kostelu, ač jsme v něm byli na mši jen o Vánocích a Velikonocích, cítíme se i tam už trochu jako doma. Obcházeli jsme si nazdobený kostel zvenku a zevnitř přes okno na nás volal jeden malý klučina Santoš, farník od nás ze Suprabhy. Po chvíli za námi vyběhla jedna farnice, učitelky ze St. Paul’s a kamarádka otce Joye. Vítala nás jak staré známé. Oznámila nám, že už zná termín své svatby – v prosinci s nějakým křesťanem z Bangalore. Prý až o něm zjistí víc, dá nám vědět. Teď se za ni a jeho máme hlavně modlit. Měla číst první čtení, tak byla nervózní a šla jej zase raději cvičit. Kostel byl opět až kýčovitě nazdoben, ale už jsme si asi zvykli, protože se nám to líbilo:) Vedle kostela stál nazdobený vůz se sochou sv. Tomáše. Po mši se mělo jít kolem kostela procesí za touto nazdobenou avií, s modlením se a za zpěvu zbožných písní – (prý trvalo dvě hodiny). Půl hodiny přede mší začala hrát před kostelem dechovka, no úplný „balkán! Vyhrávala tak divoce a hlasitě, že jsme se ocitli jakoby v Kosturicově filmu. Po pár písních přestala a v kostele jsme se společně pomodlili v kannadě růženec.

Bohužel z celé poutní mše jsme viděli jen slavnostní příchod všech kněží s biskupem. Alespoň jsme se všemi začali křížem a pak jsme rychle utíkali na rikšu a na bus. Moc nás mrzelo, že jsme nemohli zůstat do konce na této poutní mši a že přijdeme o speciální procesí. Vše bylo v kostele i okolo tak krásně nachystané a hody už po takové době v Davangere přece byly taky trochu naše..., ale asi to tak z nějakého důvodu mělo holt vyjít...


A tak začala naše cesta po dalších stopách (ty první jsme navštívili v Kerale) Sv. Tomáše v Indii.
Od počátku za nás sv. Tomáš orodoval. Jak je u nás zvykem, tak jsme vlak tak tak stihli. Z kostela se nám vůbec nechtělo, takže jsme z něj vyrazili pozdě. Naštěstí z nádraží akorát odjížděl jeden autobus, o kterém jsme tušili, že pojede do Hospetu. Utíkali jsme za ním a po chvíli nám řidič zastavil. Opravdu jel přes Hospet na sever. Měli jsme jím přijet do Hospetu přesně v deset, kdy měl odjíždět náš vlak. Takže abychom vlak, který je od autobusáku dalších deset minut rikšou, stihli, vyžadovalo to řízení shora. Četli jsme si z písma poutní čtení ke sv. Tomášovi a prosili jej ať vlak stihneme.

V buse jsme potkali milého mladíka, je z Hospetu a jel do Davangere navštívit svou přítelkyni. První v kraji, o kom víme, že si našel dívku sám. I on byl náležitě hrdý, že bude mít v prosinci „love“ sňatek. Seznámil se s ní prý před dvěmi lety na kamarádově svatbě a od té doby za ní jednou za dva měsíce jezdí strávit neděli. Tak ještě aby jim to jejich rodiče schválili:) Cesta byla moc příjemná, bylo po dešti, pozorovali jsme podvečer ve vesničkách podél cesty v krajině s kopci, jakoby z našeho Českého Středohoří. Představovali jsme si také, jaké by to bylo pěkné, kdybychom s námi jel malý Umeš... No, jde vidět, že už se těšíme, až budeme také rodiči:).

Cestou nás nezdržovaly auta, ale krávy vracící se navečer domů. Deset kilometrů před Hospetem se však naše rychle ubíhající cesta zkomlikovala. V okolí hospetských dolů náklaďáky naprosto zablokovaly příjezd z města i do města, navíc se na cestě v této zácpě stala nehoda. Hodinu jsme popojížděli jak šneci a to často náš autobus předjížděl ostatní auta skoro lesem... Spoléhali jsme tedy na zpoždění vlaku, který však vyjížděl z Hubli vzdáleného pouhé dvě hodiny. V Hospetu jsme rychle vzali rikšu ( před tím se ještě kráťoučce hádali s rikšáky o ceně za odvoz), doběhli na nástupiště a vlak akorát přijížděl, náš vagón zastavil přímo před námi, a že jich v Indii jezdívá i třicet. Nastoupili jsme a vlak se rozjel. Vlak měl stejně jako my půl hodiny zpoždění. Děkovali jsme sv. Tomáši, že nám vše tak krásně zařídil.

Ve vlaku jsme si hned rozdělali lehátka a šli spát. Spaní v indických vlacích je fakt pohoda, krásně jsme se na náš výlet vyspali:-)

7. 7. 2008 pondělí – Tirupathi – počtem poutníků největší poutní místo na světě
Probudili jsme se krásně vyspaní. Od neustále procházejících a jídlo nabízejících prodavačů jsme koupili čaj, sušenky a idli. Levné jídlo nabízené přímo pod nos jen podtrhuje komfort indických vlaků.

Naši pouť ke sv. Tomášovi jsme zahájili zastávkou ve městě Tyrupathi, odkud jsme vyrazili k největšímu poutnímu místu na světě – vesnice Thirumala. V počtu poutníků převyšuje Mekku i Jeruzalém. Už na nádraží se tísnily snad tisíce lidí, velká část z nich s oholenou hlavou.

Ke chrámům rozmístěným na kopcích okolo města jsme vyjeli autobusem. Na konci města jsme však museli čekat skoro hodinu. Indická prezidentka Pratibha Patil se účastnila svěcení nějaké sochy, a tak bylo široké okolí uzavřeno a čekali jsme až se svým průvodem projede. Ráno navštívila se svým manželem chrámy v Thirumale, protože zrovna dnes se slavilo na poutním místě nějaké výročí. Ač jsme se prezidentku snažili zahlédnout, tak se nám to nepodařilo. Projelo kolem nás asi sto aut, ale v kterém jela právě ona, jsme nezjistili. Vidět se s anglickou královnou v Braemaru při skotských hrách bylo mnohem jednodušší...:-(

Když jsme konečně dojeli busem nahoru k chrámům v Thirumale, už nás trápil hlad. Vydali jsme se do jedné z jídelen, které poskytují třikrát denně poutníkům jídlo zdarma. K samotné jídelně vedl dlouhý klecový had a když jsme se jím konečně dostali do budovy, zděsili jsme se těch lidí a hned prchali zpět. Řada k jídlu v samotné budově se zdála nekonečná, lidé se mačkali v úzkých chodbičkách jeden na druhého a posouvali se hlemýždí rychlostí směrem k jídlu. V tom se ale nahrnuli další lidi směrem do jídelny, takže prodrat se ven v tomto návalu lidí, bylo docela náročné. Bylo právě dvanáct hodin, možná skončila i nějaká púdža, tak všichni vyrazili na jídlo. Měli jsme štěstí, přijít o pár minut později, už bychom se zpátky ven asi neprodrali. Začínali jsme chápat, co to je největší poutní místo na světě. Vesnice byla plná různých stánků a chrámků, před kterými posedávali rodinky s vyholenými hlavy. To je totiž specialita Tirupathi. Poutníci věří, že bůh vyslyší jejich prosby a více jim požehná, když před ním s pokorou pokleknou. Vyholená hlava symbolizuje pokoru, odevzdání se...

Posilněni obyčejným jídlem z krámku, placeného měnou tohoto materiálního světa, jsme se procházeli mezi s davy poutníků mezi krámky. Narazili jsme na jeden povedený fotoateliér. Rodinky se v něm fotili s plakátovým pozadím místního boha Venkatešvary. Opodál jsme viděli dva zaměstnance, jak vyhazovali do odpadkového koše spoustu fotek z ateliéru. Ptali jsme se proč a prý si je lidi, nejspíš kvůli ceně, nevyzvedli. Pro kýčovitost fotek jsme si jich hned pár z koše vytáhli na památku. Zaměstnanci nechápali, ale hned nám začali nabízet spoustu dalších fotek. Odmítli jsme je a společně jsme se zasmáli naší sběratelské vášni:-).

Před hlavním chrámem nás hlídači opět poslali do dlouhého hada z mříží, kterým jsme došli ke chrámu. Tam jsme zjistili, že jsme měli před hadem koupit vstupenku za 50 rupek. Nakonec bylo dobře, že jsme tak neudělali. Poslali nás totiž do jiných dveří, kde jsme si mohli koupit vstupenku za 100 rupek a tak vejít do chrámu kratší chodbou a strávit tak kratší dobu ve frontě. Místo 6h „jen“ 3h ! A to byl všední den, o víkendech a svátcích může člověk strávit ve frontě celý den! Existují ještě i dražší daršany (oběť, dar chrámu za vidění božstva), které zajišťují ještě větší předběhnutí fronty. Ač jsme byli rádi, že jsme se vyhnuli šestihodinové frontě, tak se nám takové rozdělování na chudé a bohaté nelíbí. Nedokážeme si představit, že by před bazilikou sv. Petra v Římě či na jiných našich poutních místech byli takto dvě řady pro chudší a bohatší.

U vstupu po nás chtěli pasy, no ale my jsme si je zapomněli vzít. Jsme úplně blbí, už se tu cítíme jako doma, takže nám nedošlo, že vlastně jedeme do jiného státu a že nějakou průkazku musíme mít vždy při sobě. Měli jsme jen kartičku pojištěnce, ale jelikož tomu vůbec nerozuměli (vymluvili jsme se na odcizení kopiích pasů) a stačilo jim hlavně napsat o nás jen nějaké číslo jakože pasu, prošli jsme jen na kartičku pojištěnce.

Vešli jsme do podzemí a tam si nás zavolal jeden hlídač. Každý cizinec před vstupem do chrámu musí vyplnit speciální formulář – nejprve jméno, bydliště a pak jakého jsme náboženství. Napsali jsme, že jsme křesťané. S tím hlídač neměl žádný problém, Tirupathský chrám je jeden z mála, kam můžou úplně dovnitř před boha i cizinci. Hned po tom, co jsme vyplnili naše náboženství, následovala další věta. Měli jsme napsat, že i když jsme jiného náboženství, věříme v boha – a do prázdného políčka napsat: “Venkatešvaru“. Větu jsme odmítli vyplnit. Vysvětlovali jsme neustále hlídači, že to nemůžeme napsat. O řádek výš jsme přece vyplnili, že jsme křesťané a tudíž věříme jen v jednoho boha. Nechápal to a tvrdil nám, že v tom případě nemůžeme dovnitř. Ač jsme s tím byli smířeni, tak jsme se mu jen snažili vysvětlit, že bychom podváděli a lhali, kdybychom napsali, že věříme v jejich bohy. Říkali jsme mu, že lhát nechceme, že jen akceptujeme jejich náboženství a zajímá nás jejich kultura, proto chceme navštívit tento chrám. Žádali jsme ho, že i o oni, když už umožňují přístup do chrámu všem lidem, tak by měli akceptovat jejich náboženství a nenutit je něco vyplňovat. V tom nám ukázal předchozí formuláře, kde spousta turistů prý bez problému napsalo, že jsou křesťané či muslimové, ale že věří v tohoto jejich boha. Bylo nám to líto, ale naštěstí se mezi formuláři našlo několik, kteří měli kolonku prázdnou či vyplněnou jiným jménem boha... Hlídač nám vysvětloval, že to je nějaký omyl a stále se snažil nás přesvědčit, ať to tam prostě jen napíšem. My už byli rozhodnuti odejít, ale on se nás nakonec zeptal, proč má Mařenka na čele tečku jak Indové a zda máme rádi jejich kulturu. My, že tečky nám udělaly děcka, které učíme a že jejich kulturu máme rádi. Tak řekl, ať si udělám i já na čele puntík tím jejich červeným práškem a že možem jít i bez vyplnění. Nevíme, jestli to sice po nás za našimi zády nedopsal (a jestli to tak nedopsali i předchozím jinověrcům), ale Pán Bůh ví, že my jsme to nevyplnili.

Prošli jsme tak přes posledního hlídače, ale v tuto chvíli jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Další tři hodiny jsme strávili ve frontě, v níž se lidi mačkali jeden přes druhého a pomalu se občas posouvali nekonečnýma a uzoučkýma chodbama z mříží. Bylo navíc šílené horko a někteří lidi měli drzost a předbíhat. Asi dvacet vyholených mladíků a chlápků se navalilo do zpočátku spořádané fronty. Lidi z naší fronty se na ně začali vztekat a skoro to vypadalo, že možná bude i rvačka. Sice se nakonec situace uklidnila, ale semínka nesváru, udržení si své pozice v řadě a snahy mačkat se co nejvíce dopředu byla zaseta a pokojné čekání na spatření boha bylo to tam. Oholenci se celou dobu ve frontě chovali arogantně a vůbec ne tak, jak by se na pouti asi měli chovat... Hlavně že pak ale před svým bohem klekali a zvedali ruce, to byli najednou zbožní, ale před chrámem a za chrámem opět předbíhali a dělali si z ostatních srandu. Asi věří, že jejich bůh za chrám nevidí...

Představte si, že v té šestihodinové frontě se mačkalo i několik rodičů s malýma děckama. Aby je ostatní neumačkali, museli je nosit stále nad hlavou...no fakt drsná pouť.

Když jsme se konečně dostali ke chrámu, museli jsme projít detektorem kovů (pípal na náš batoh, jak vzteklý, ale nikdo si z toho nic nedělal) a pak už se spojili obě fronty – těch co platili jen 50 a nás, co jsme platili 100 a začla ještě větší mačkanice přímo v chrámu. Až teď chápeme, jak se lidi mohou ušlapat... Čekání bylo pro nás velkým zážitkem, ale být tam ještě další hodinu, tak už by nám ten uzavřený prostor lezl na mozek.

Uprostřed chrámu stejně jako ve všech hindú templech stála ve speciální místnosti černá socha, která zpřítomňuje (jak hinduisti věří) boha Venkatešwaru (nějaká forma či vtělení boha Višnua). K tomuto černému ověnčenému kameni se lidé hrnuli ve frontách, které se snažili organizovat místní dobrovolníci oblečení v jakoby skautských uniformách. Člověk by čekal, že když už poutníci ve frontě čekají tak dlouho, že si to pak v samotném chrámu chvíli užijí a v klidu se pomodlí, ale to by nesměla být hinduistů miliarda...každý měl asi tak sekundu na to, aby se snažil v koutě asi deset metrů vzdálené místnůstky vzadu uvidět ten černý kámen, vzpažit ruce a zvolat „Góóóvinda“ (každý nám vysvětloval jinak, co slovo znamená, ale asi se jedná o nějaké jméno pro vtělení boha Višnu). Více si nemohl dovolit, protože už ho vytlačovali další poutníci. Mě, které by zrovna sekunda docela stačila, bylo dopřáno víc. Brigádníci si mě zavolali stranou a nechali mě se dívat asi minutu. Já ale do dálky špatně vidím a ta socha byla fakt v hodně tmavém rohu, takže jsem stejně pořádně nic neviděla.

Když jsme úspěšně vyšli z nejsvětější svatyně chrámu na chrámové nádvoří, konečně jsme si trochu oddychli od mačkanice. Prošli jsme ještě kolem svamidžiho, který postupně lidi okuřoval, pokapával vodou a rozdával prasadam. Protože jsme ve frontě nebyli schopni a možná i ochotni rychle mu zaplatit, na nás žádné požehnání nevylil. Medailónky rozdávané za ním jsme ale obdrželi. Tak aspoň budeme mít něco pro Umeše, když chtěl tak moc jet s námi.

Chrám patří k nejbohatším z celé Indie, ročně získávají z daršanů miliardy. Pracují pro něj desítky tisíc zaměstnanců a stovky dobrovolníků. Bohatství na nás odevšad zářilo, na sloupech čerstvé nádherné květiny zavlažované protékající vodou, kterou jsme se museli chvílemi brodit. Střecha chrámové vimany (věž, pod níž se nachází svatyně chrámu), sloup před vimanou, výzdoba svatyně... zářily zlatem. V zadní části chrámového nádvoří byla jedna místnost prosklena. Nevěřili jsme vlastním očím. Za sklem poutníci mohli vidět, jak se počítají peníze z jejich daršanů. V místnosti se vedle sebe vyloženě máchalo v hromadách peněz asi třicet pracovníků a swamidžiů, vybírali a třídili bankovky. Jako poslední seděl hlavní polonahý swamidži, před ním koš a on do něj kladl svazky už napočítaných bankovek. Připadlo nám zvláštní, jak okázale se ukazuje bohatství, ale evropské baroko asi nepůsobilo ve své době o nic skromněji. Dnes by si u nás člověk řekl, mají už dost, nic jim dávat nebudeme:) V Indii poutníci sledovali místnost plnou prachů s nadšením. Z placení daršanů mají radost a příště ještě přidají, je zas pěkné, že nejsou sobečtí:)

Pro odpočinutí jsme si chvíli poseděli na nádvoří (bohužel se nemohlo fotit, tak je neuvidíte), pozorovali jsme poutníky a bylo nám jich až líto... co z takové pouti mají? Duchovní zážitek asi moc ne...nekonečná mačkanice ve frontě a pak jen sekunda před jejich bohem...holt ale věří, že jim požehnal a o to jim jde. Někteří pravda ještě vyskakovali před svatyní, aby se dotkli sochy nějakého zlatého boha na sloupu, ale tím pouť skončila. Ikdyž v Tirumale stojí spousta dalších menších chrámků, tak třeba po náročné návštěvě toho hlavního si jdou v klidu zameditovat do nich.

Pak jsme si prohlíželi na zdech plastiky s výjevy nějakého příběhu o jejich bozích, umělecky nic moc, pár let staré tuctové betonové odlitky. Stále se dívíme, jak je možné, že tomu lidi věří. Celé to je naprosto jak řecké báje, taková pohádka. Poslední zastavení bylo, že bohyně Lakšmí a Venkatešvara (vtělení Višnua) se vzali a požehnali celému světa... – a všichni byli šťastní až do smrti a zazvonil zvonec a pohádky je konec...shodou okolností opravdu každý zvoní na zvon, když se vychází z chrámu:)

Z chrámového nádvoří jsme vyšli před chrám na velké náměstí, kde už se mohlo fotit, ale zase nebylo moc co. S náměstím sv. Petra se to nedá srovnávat. Celé poutní místo, včetně obslužných budov pro poutníky, působí docela moderně, betonově, tuctově. Pozitivní na Thirumale je, že proti zbytku Indie bylo krásně uklizené.

V Evropě lidi nechtějí věřit různým zázrakům a hodně věcí v křesťanství jim připadne nevěrohodných a to je křesťanství mnohem blíž člověku než hinduismus. Ježíš se stal člověkem, byl jako my, kdežto tady není problém věřit v čtyřruké bohy a bohyně... Hinduisty prý obecně nezajímají filosofické otázky, co byla na začátku...neptají se proč bůh udělal to, anebo zase to, zda existuje nějaký základní koncept světa, kterým se musí řídit i bohové či ho oni vytvořili...připadne nám, že o svém náboženství nepřemýšlejí, ale jen mu slepě věří (a to kdoví jestli, možná ti meditující sádhuové). Spíš jen vykonávají obřady, jak je naučili rodiče. Nechceme se tím nijak povyšovat, spíš to píšeme, že nám je to líto a doufáme, že se mýlíme a někteří žijí svou víru opravdověji..., ale co jsme se potkali s poutníky a pak jsme s nimi mluvili např. ve vlaku, tak věděli o hinduismu méně než my. Vždy se ve vlaku začali přít, jak to s těma bohama vlastně bylo či je. Věděli jsme někdy více o jejich bozích a vtělení Višnua než oni. Už nás ani nepřekvapil jejich údiv nad tím, že Evropani nemůžou být hinduisti. Vysvětlovali jsme jim, že jejich náboženství je tradiční a jen jejich národa, že hinduista je jen ten, kdo pochází ze staré Indie a automaticky je při narození zařazen do kast podle rodičů, kdežto křesťanem se může stát každý pokřtěním a muslimem trojitým vyznáním: „Aláh je jediný bůh a Mohamed je jeho prorok.“ (tady si všichni hinduisti myslí, že muslimem se muž stává obřízkou). Tak nám bylo líto, že ani pořádně neví v jaké bohy věří. Víme, že tu řeší jiné starosti než my v Evropě, často jen to, co dát svým dětem najíst, ale přece na víře je krásné to, že neroste jen podle stupně vzdělání...hlubokou víru může mít nevzdělaný člověk někde v chudé zemi i vzdělaný ve vyspělé – jde přece o srdce... Snad se mýlíme, ale připadne nám, že místní víra neprochází většině hinduistů srdcem. Nechceme si idealizovat křesťanství. Víme, že i my se nechováme často tak, jak by si Pán přál, ale přece jen ústředním konceptem křesťanství je láska. Bůh je láska! Víra i naděje pominou, ale láska nikdy nepomine... Co je však hlavním konceptem hinduismu? Co nikdy nepomine? – bozi a veškeré duše živých bytostí...?

Původně jsme chtěli v Tirupathi přespat v nějaké noclehárně na zemi s poutníky, ale nějak nás to hinduistické uctívání zmohlo, že nás nakonec spíš lákalo odjet už do Chennai a prospat se v klidu sami. Chtěli jsme však ještě děckám koupit aspoň nějakou pozornost z jejich slavného poutního místa, takže jsme se nakupováním zdrželi a poslední vlak jsme nestíhali. Přesto jsme nasedli na bus od chrámů dolů do Thirupathi a doufali, že vlak bude mít opět zpoždění a do Chennai se ještě dostaneme. A taky že jo, přiběhli jsme na nádraží a vlak zrovna přijížděl. Problém však byl, že jsme si nestíhali jít koupit lístky. Nechtěli jsme riskovat, že nám vlak během kupování lístku ujede. Jeden chlápek nás však ujišťoval že za příplatek 25 rupek si můžeme lístky koupit ve vlaku, druzí cestující zas tvrdili, že to nejde a budeme mít problém...no a jak to dopadlo? Sv. Tomáš za nás opravdu celý výlet orodoval a průvodčí za celé tři hodiny nepřišel:) Tak jsme ušetřili a peníze schovali do kostela sv. Tomáše:)

Do Chennai jsme dorazili až v deset večer. Hned nás udivilo luxusní nádraží se starou budovou. I ulice vypadaly jakoby z jiné Indie, než na kterou jsme zvyklí. Rikšáci mají teda taky luxusnější ceny (i na restaurace jsme si později museli dávat pozor, zda se nejedná o nějakou luxusnější). S jedním jsme se však museli poposunout ke čtvrti levných hotelů Egmor, s pěkným starým nádražím v indosaracénském stylu. Náš průvodce je však deset let starý a z levných hotelů se staly drahé. Ale už i vyšší ceny jsme byli nakonec ochotni zaplatit, protože po hodině hledání volného pokoje jsme byli už dost unavení. Ale i drahé hotely měly plno. Nakonec nás zavolal jeden rikšák a odvezl nás kousek dál do levného hotelu, v němž měli konečně volno. Měli jsme čistý pokoj a dokonce s televizí, vedle hotelu jsme povečeřeli v restauraci, která vařila do půlnoci. Noc byla ve znamení komárů, bez moskytyéry se tu těžko spí...:(

8. 7. 2008 úterý
I přes komáry, jsme se pěkně vyspali a vyrazili čerství na prohlídku města. Navštívili jsme kostel sv. Ondřeje, ale obrovská neoklasicistní stavba nás nijak nezaujala, vevnitř vypadala jako většina protestantských kostelů v Británii. Navíc na nás kostel bez svatostánku působil prázdně.

Od kostela jsme jeli k pevnosti, která byla pevností jen názvem. V podstatě šlo jen o areál s několika starými zajímavými budovami, bohužel se rozpadajícími, ale hlavně se spoustou nových hnusných baráků, v nichž dnes sídlí parlament státu Tamilnádu (jehož je Chennai hlavním městem) a další papaláši. Odtud v 17. století Angličané řídili celou svou Východoindickou společnost. Dnes pevnost nijak slavnostně nevypadala, pouze anglikánský kostel svaté Marie vyčuhoval z jinak nezajímavého místa, sice neopravený, ale pěkný. V kostele se nám akorát nelíbilo, že krom kněžiště téměř všechny sochy a busty představovali anglické oficíry a úředníky místo svatých.

Nedaleko pevnosti jsme navštívili budovy soudu, kdysi určeného pro celou anglickou Indii. Údajně se jedná o po anglickém soudu největší soudní komplex na světě. Budovy navržené v indosaracénském stylu z červených cihel (v Chennai zřejmě oblíbený styl konce 19. stol.) se nám moc líbili. V zahradách mezi budovami se procházeli soudcové a všelijací jiní právníci. Bylo je jednoduché poznat, nosili na saku či sárí černý talár. Mezi těmito nóblesními muži a ženami se pohybovali chudí farmáři. Jsme si říkali, co za dveřmi těchto paláců asi řeší.

Bylo šílené horko, že jsme vůbec necítili hlad, jen jsme se osvěžili mléčnými výrobky a na ně jsme si chytře dali ovocné džusy a nakrájené ovoce...takže měl pak žaludek docela hodně práce:)

Šli jsme si odpočinout na pláž, kde jsme u jednoho stánku s mušlemi neodolali a Jarek ukecal dobrou cenu našeho mušlovitého lustru. Tak se už těšíme, jak si ho pak v našem pokoji v Kotvrdovicích pověsíme:) A taky jsem Mařence koupil mušlové náušnice, sponku..., no šak uvidíte, Mařenka si už plánovala, že v nich poletí domů...

Hned jak jsme přišli na pláž, začali nás místní otravovat a chtěli, ať si je vyfotíme... Nechápali, že chci fotit něco jiného než je....je jim zbytečné vysvětlovat, že mě je na nic fotka cizích lidí, kteří mi stojí před foťákem. Musíme se ale vždy snažit a nebýt na ně otrávení. U moře se mi to ale moc nedařilo:(

Na pláži bylo plno. Moře házelo na břeh pořádné vlny, takže v nich dost lidí divočilo. Hlavně jen kluci, holky stáli v oblečení jen na kraji a chytaly vlnky jen po kolena. Nevěřili byste, jak se opět kolem nás lidi nenápadně sešli a jen stáli a čuměli. Nechápeme!!! Sedli jsme si na pláž a střídavě se chodili koupat. Já si ani neopovážila vzít plavky, koupala jsme se normálně v dlouhé sukni a tričku jak ostatní ženské. Ale stejně, když jsem seděla na pláži, postupně se za mnou vytvořil oblouk chlapů, kteří jen stáli a čuměli a bavili se o nás, o nenápadnost se nikdo nesnažil:) Potom se ke mě nenápadně přisouvali chlápci z vedlejší sedící skupinky a vidím, že vedle mě pózují a druhý je se mnou fotí... ani je nenapadne se zeptat, Jarek mě ale pořád říká, ať na ně nejsem nepříjemná, že my si je taky fotíme...to je tolerantní manžel, co:) Ale prostě připadneme si pak jak opičky. My si taky sice fotíme nějaké Indy, ale pokud to jde, tak se jich zeptáme a připadne mi něco jiného, když fotíme zajímavé typy, než když se ti chlapy postupně fotí s nějakou Evropankou... kdyby se Jarek chtěl v Čechách fotit s kdejakou cizinkou, taky by mě to připadlo divné :) Nechápali jsme jejich zájem o nás o to víc, že jsme seděli na pláži v Chennai, kde bývá přes sezónu plno turistů.

Nicméně pak nám tento hlouček zvědavých chlapů pomohl, když nás chtěl ošidit prodavač zmrzliny, který po nás žádal dodatečně plážovou daň navíc. Odmítli jsme ji platit, on však nám nechtěl stále vrátit naše peníze, takže se chlápci kolem něho seskupili a uhodili na něho, dokonce jeden chtěl volat i policajty, což jsme se lekli, protože jsme neměli ty naše pasy:) Nakonec nám prodavač peníze vrátil a chlapi byli spokojení, že nám mohli pomoct.
Jeden milý kluk se pak s námi začal bavit. Hraje profesionálně za Chennai fotbal a jeho vzorem je Rosický a další naši hráči. Prý český fotbalový tým je jeho nejoblíbenější. Říkal nám, že teď studuje programování v Chennai, ale že od svého bratra, který žije v Německu, slyšel, že v Praze je výborná fakulta v tomto jeho oboru. Tak prý doufá, že mu vyjde od roku 2010 studovat u nás a hrát s českýma fotbalistama:) Tak jsme si vyměnili kontakty, že se v Česku navšívíme:-).

Kolem páté jsme se zvedli a šli jsme po pláži ke katedrále sv. Tomáše, která stojí na pobřeží. Moc příjemná procházka, pozorovali jsme rybáře a museli jsme obdivovat s jakýma loďkama vyplouvají na moře. Nedá se to ani loďkou nazvat. V podstatě si svázali lanem tři až šest trámů jako vor a na tom vyplouvají na docela hodně divoké moře. Jsou to prostě borci. Pláž byla ale také plná lepších větších loděk, podle nápisů jsme poznali, že to jsou dary od různých neziskovek po Tsunami.

K večeru na pláži přibývali milenecké páry, nevíme zda manželé nebo zda tu ve velkoměstě mohou spolu randit takto veřejně i párky před svatbou, ale každá opuštěná rybářská loďka byla okupována jedním párem. To bylo pěkné:)

Cesta od pláže ke kostelu byla plná suti, prý ještě po Tsunami. Moc čistě a důstojně cesta k hlavní katedrále nevypadala. Nad schody čněl dřevěný asi pětimetrový kůl, který tam prý zapíchl samotný svatý Tomáš, když dostal tento pozemek ke stavbě kostela. Traduje se, že jej tam zapíchl jako znamení ochrany této části města před divokým mořem. A prý opravdu, když ničivé tsunami v roce 2004 zaplavilo většinu jihoindického pobřeží, v okolí kostela si prý vlna vyžádala jen málo lidských životů.

Říkali jsme si, že by nám Pán Bůh mohl zařídit akorát mši. A co se nestalo. Právě začínala:) Při mši jsme mysleli na vás všechny. Interiér kostela se nám moc líbil, možná zatím nejhezčí, jaký jsme viděli, blízký našemu evropskému stylu. Dobré, že mají na zdech vyvěšeno dvanáct tabulí s popisem životních osudů jednotlivých apoštolů.

Po mši jsme v kostele zůstali, abychom se ještě soukromně v klidu pomodlili, avšak v kostele zůstalo s námi dost lidí a přišlo ještě plno dalších. A začali se dít věci. Všichni jásali, zpívali aleluja, zvedali ruce a chvílema přes sebe všichni křičeli. V úterý se tu totiž pravidelně konají charismatické modlitby v tamilštině a v pátek v angličtině. Avšak jazyk byl docela jedno, protože vždy po chvíli přešli chválící do modlení v jazycích, kterým rozumí jen Duch Svatý. Nic takového jsme dosud v kostele nezažili ( toto byla dokonce katedrála:-) a ač takové dary Ducha Svatého nemáme a moc jsme takovému hromadnému zmatenému modlení nerozuměli, bylo nám s chválícími příjemně. Vždy chvíli zpívali, pak začal pán před kazatelnou něco říkat a po chvíli se všichni přidávali a občas křičeli na celý kostel...co říkali, nevíme, ale určitě chválil Pána...

Pak jsme se šli podívat naproti kostelu po schodech dolů pod muzeum a katedrálu, ke hrobu sv. Tomáše (údajně jen tři kostely jsou postaveny nad hroby svatých apoštolů – sv. Petr v Římě, sv. Jakub v Santiagu de Compostela a sv. Tomáš tady v Chennai).

Kaple v místě hrobu sv.Tomáše byla tichá, vesměs jsme se v ní modlili sami, jen občas se někdo přišel pomodlit. Prostě úplně něco jiného než Tirupati:) Ostatky sv. Tomáše jsou už přeneseny v Itálii, v Chennai je uchováván jen kousek kůstky z jeho prstu. U jeho hrobu jsme prosili zvláště za naši víru a za víru celé naší rodiny a našich blízkých, bylo to krásné zakončení rušného dne.

I místního kněze nám poslal sám Pán. Když jsem si prohlížel zvenku kostel, otec mě viděl z kanceláře. Zavolal si mě a ptal se mě, co jsme zač, že nosím dóthí (sukně) a Mařenka sárí. Když slyšel, že poutníci, tak nás poslal přespat do nedalekého pastoračního domu. Za to jsme byli vděční, protože zase někde hledat prázdný pokoj se nám moc nechtělo. Navíc jsme původně plánovali, že pojedeme za město na místo, kde sv. Tomáš umřel, ale takhle pozdě večer jsme se báli, jak bychom tam sháněli nocleh. Druhý den jsme zjistili, že by se tam ani přespat pořádně nedalo.

Povečeřeli jsme nějaké housky. Během dne jsme jedli jen výbornou snídani – idli (ty místní knedlíky). To jsme si pochutnali. Pak už nic. Když někde cestujeme, zapomínáme úplně jíst. Chceme toho vidět co nejvíce, tak nemáme na jídlo čas. Navíc přes den bylo snad 40°C a k tomu šílená vlhkost, tak jsme ani hlad necítili. Jeli jsme hlavně na džusech a vodě...už pijeme i vodu z kohoutků, u kterých je napsáno pitná, šíleně smrdívá chlórem, ale zatím nám z ní nikdy nic nebylo. No na severu Indie si to pak nebudeme moci dovolit...

9. 7. 2008 středa
Ráno jsme vstávali před pátou, abychom stihli mši v 6:15 na Little Mount, místě, na němž byl sv. Tomáš v roce 72 zabit (v roce 52 přistál v indické Kerale a odtud přešel přes Dekkánskou náhorní plošinu do Chennai).

Místo se jmenuje Malá hora sv. Tomáše, tak jsme čekali nějaký pěkný kopeček za městem. Tak kopeček vypadal asi před mnoha lety. Dnes, když je Chennai několikamilionové město, je i kopeček zastavěn a kostel na prťavém kopečku se úplně ztrácí.

Po mši jsme se modlili u sošky Panny Marie Uzdravení nemocných za zdraví vás všech doma. Ženské se modlily růženec a u toho další dva chlapi foukali balónky, aby vyzdobili kostel na svatbu. Tu jsme však nestihli. Šli jsme se modlit do jeskyně, která je hned za kostelem ve skále na níž kostel stojí. Ač v jeskyni bylo strašné horko a neustále nás sál roj komárů, strávili jsme v ní velmi příjemnou duchovní hodinku:) Jeskyňka je velká asi tak 5 x 6 metrů, vepředu stojí malý oltář se sochou sv. Tomáše a uprostřed jeskyně leží kámen s otisky modlících se rukou svatého Tomáše (jak tomu alespoň věří místní křesťané), u větracího okénka jsou údajně další stopy po světcových rukou a při vstupu do jeskyně je v úrovni hlavy vyražen do skály kříž, který údajně od 16. do 18. století roníval na světcův svátek krev. Za kostelem na vršku skály je nadkrytý pramen, který si podle legendy vyprosil sv. Tomáš pro žíznivý zástup lidí, kteří jej následovali, aby slyšeli jeho učení o Ježíši. Údajně se vodou z něj uzdravila spousta lidí. I my jsme se z něho napili.

Poté, ač jsme vyšli z takového svatého místa, mezi námi nastal spor...já chtěl jet za město k pobřežním chrámům, Jarek chtěl navštívit další památky ve městě. Protože můj návrh nebyl v původním plánu, tak jsme nakonec strávili další den v Chennai. Když jsme jeli po mostě přes řeku, standardně řeka připomínala spíš hnijící stoku. Docela nás šokovalo, že stejně jako v nepálském Káthmandú se na jejích březích rozkládali slumy, v tom odporném puchu...:-( Domečky ve slumu však vypadaly krásně, postavené z listů (ne z plechu) stejně jako v Kerale. Podobné domečky, ale honosnější, jsme si fotili ve čtvrti Little Mount (na fotce vlevo).

Ve městě jsme navštívili hlavní hinduistický chrám. Byl jiný než ty, které jme dosud viděli. Pěkně barevný, čistý, postavený v tamilském stylu a s příjemnou atmosférou. Jen u vstupní brány na hlavní desce měli napsanou mylnou informaci. Psali, že sv. Tomáš navštívil toto místo v druhém století. Tak nám bylo líto, že si informace o jiném náboženství ani pořádně neověří a vytesají chybu..., asi neví, že byl apoštol, když ho nechají žít sto let po Kristu...

Pak na nás padla únava ze strašného horka...takže jsme pili jen ovocné džusy a opět ovocné džusy. Na jídlo jsme neměli ani pomyšlení. Od templu jsme se šli podívat opět ke katedrále. Naproti pastoračnímu domu, v němž jsme předchozí noc spali, stojí velká františkánská škola. Zastavili jsme se v ní, protože jsme v jejím dvoře viděli starý pěkný barokní kostel. Jedna stará sestra nás provedla kostelem a pak povykládala o jejich škole, kterou navštěvuje tři tisíce studentek. Dvůr vypadal jak jahodová zmrzlina:) Všechny holky byly oblečené do růžové uniformy. Sestra nám také líčila, jak to tu vypadalo po Tsunami. Všichni si to asi pamatujeme z našich televizních zpráv... Je ale pravda, že i tak si to asi nikdo z nás nedokáže představit, i jí, po čtyřech letech se zajíkal dech, když o tom mluvila.

Od katedrály jsme se ubírali k taneční škole - Kučipudská akademie (tradiční tanec Kučipudy pochází z Andhrapradéše), v níž jsme chtěli navštívit lekci.V polorozpadlém domě bylo úplně mrtvo, nikdo nikde, až po deseti minutách se nám podařilo někoho dovolat, nějaké ženské...ta nás pozvala, ať se přijdeme podívat na jejich hodinu tance v půl šesté.

Mezitím jsme jeli na druhou stranu města do hlavního muzea, prý největšího v Indii. Bylo půl páté, muzeum zavíralo v pět a stejně po nás chtěli zaplatit za dva 500 rupek. Místní platí za dva 30. Dvojí ceny nás tu fakt rozčilují. Navíc za půl hodiny člověk stihne projít jen jednu budovu, nedali se však ukecat. Jarek na ně vytáhl Gandího, jehož podobizna zdobí všechny bankovky, které přijímali od návštěvníků. On že byl pro rovnost lidí a že by měli teda jeho principy následovat, když se jím tak pyšní... Nepomohlo.
Koupili jsme si tedy jen za čtyři rupky vstup do areálu a prohlédli alespoň budovy z venku. Nakonec do archeologického muzea nás hlídač pustil, chápal nás:) Překvapilo mě, že místní Indové poklekávali i před sochami bohyní v muzeu...

Cestou do taneční akademie jsme přestupovali na bus u pláže, na níž jsme se šli ještě na skok projít po promenádě a v tom někdo volá „Jarek“. No a v několikamilionovém městě jsme se opět náhodou potkali s tím fotbalistou, který chce jít studovat do Čech na matfyz. Třeba je to znamení a opravdu se pak v Čechách ještě potkáme:).

Hodina tance byla vskutku zajímavá. Na koberečku seděl učitel – docela starší a docela tlustší a vedle něho bubeník.Učitel vyťukával klacíkem jednotlivé rytmy a celou hodinu jen seděl. Nevím, jak by sem se já od takového učitele něco naučila, ale jeho studentky zřejmě ano. Čtyři holky v tichosti tancovaly před ním jednotlivé rytmické prvky. Říkal, že toto se musí cvičit dokola jak abeceda a pak až z toho poskládá nějakou choreografii...toto jsou prý jen nejjednodušší prvky...ale nám už tak připadly dost složité.
Když nějaká holka udělala chybu, ne že by vstal a ukázal jí to správně, vše popisoval jen slovy..., ale prý je to velmi dobrý učitel, nám říkala maminka jedné tanečnice. Ona se odstěhovala s manželem do Ameriky, dcera se narodila už tam, ale do Indie jezdí často, aby si jejich děcka mohli vybrat z každé země to nejlepší. Dcera si vybrala tanec a fakt byla nejlepší. Jejich domácnost je zajímavá, matka mluví tamilsky, dcera jí odpovídá anglicky a tatínek mluví kanadsky.
Také jsme se během hodiny nemohli vynadívat na asi tříletou dcerku hlavního guru. Neustále se snažila napodobovat ostatní tanečnice, ale většinou to sklouzlo k tomu, že tančila to, co má naučené. A i to fakt vypadalo dobře. Když učitel někoho sprdl, ona vždy přiskočila, přikyvovala mu a pak se to sama snažila velice vážně předvést. Předváděla se, ale tak mile, brala to strašně vážně:)

Z taneční akademie jsme odjížděli až v půl osmé, takže jsme se cestou na vlak zastavili ještě v bazilice, naposledy se pomodlili u hrobu svatého Tomáše a poděkovali mu za pěkný výlet. Celou cestu z taneční školy až na vlak pršelo. Překvapilo nás, jak i takový slabý déšť nejsou schopné chennaiské kanalizace pobrat. Silnicemi tekly potoky. Jak to tady vypadá když je pořádný liják v období dešťů, nechceme ani tušit (východní monzun sem dorazí prý až v září, v říjnu). Večeři jsme si opět nestihli dát, takže jak v Kerale nás nakonec zachránily banány u vlaku.

Ve městě mě rozčilovaly plakáty nějakého politika, které visely opravdu všude. Onen vysmátý politik vypadal ve svých černých brýlích jak největší gunda (mafián, gauner). Nejvíc mňa štvalo, že na jeho plakátech v blízkosti kostelů byly fotky i nějakých kněží. Asi kandidují za jeho stranu:-(

V půl desáté jsme jeli nočním vlakem zpět do Bangalore. Byli jsme dost unavení, takže jsme si lehli rovnou na lehátka a během růžence jsme usnuli.

10. 7. 2008 čtvrtek
Do Bangalore jsme přijeli v půl paté ráno. Na nádraží vládla ještě noc, v hale i na prostranství před ním spali lidi. Ne bezdomovci, ale cestující. Jarek o takovém odpočinku venku taky uvažoval, ale nakonec jsem ho zlákala na snídani do nádražky, která zdaleka nebyla pajzlem jak bývá u nás. Výborně jsme si pochutnali na idli, což se tak stalo klíčovým jídlem, které jsme na pouti každý den snídali:)

V šest nám jel vlak do Davangere. Tím jsme tehdy jeli poprvé v listopadu s plnýma baťohama a nevěděli jsme, co nás tam čeká. Teď už jsme věděli, za kým tam pospícháme:)

Jo, po cestě jsme zase viděli spoustu chlapů čůrajících v čupu. No nechápali jsme, ale Jarek teď před chvílí tento podivný styl pochopil:) Obyčejní chlapi na ulici jsou farmáři a ti tu nosí lungy (dlouhá zavinovací sukně), takže je jasné, že čůrat ve stoje s vyhrnutou sukní není asi nejlepší nápad. Je ale strašné, jak tu všichni očurávají zdě u chodníků a různé rohy raději než nějakou trávu...některé místa už fakt tak smrdí, že je snad mají mezi sebou vyhlášené jako veřejné záchody. Asi si říkají, když už to tu smrdí, tak ať pořádně...

Do střediska jsme přišli zrovna o přestávce, tak nás kluci i učitelé mile vítali. Byli jsme vděční za to, jaké tu teď máme proti východnímu pobřeží super počasí. Teploty kolem 20° a příjemný větřík. Dali jsme si sprchu a šup na hodinu počítačů.

Speciální pozornost dnes věnujeme malinkatému Išwovi, který pořád brečí a chce maminku. Snažíme se ho nějak rozptylovat, vždy to ale zabere jen na chvíli....tak uvidíme, jak tu dlouho vydrží...Po večeři jsme pak do noci doučovali školní děcka. Jarek jim pomáhal s matematikou a já s fyzikou - naštěstí chtěli vysvětlit jen nějaké příklady s magnetickým polem a světové strany, takže to jsem ještě zvládla:).

Večer jsme zjistili, že si Jarek přivezl z výletu něco na památku – plíseň. Jak nosil baťůžek a do toho se pořádně potil, tak mu hned na zádech vyskočila. Radila jsme mu dát na to sádlo (jak naše babička, sádlo je na všechno:). Tak do listopadu s tou plísní snad už nějak vydrží...:-)