29.6. – 5.7. 2008 - slavnost sv. Cyrila a Metoděje

29. 6. 2008 neděle – sv. Petra a Pavla
Ráno jsme jeli džípem společně s otcem Sonym do Suprabhy na mši. Zastavili jsme se v Gandhi Nagaru, ve čtvrti s jatkami. Obývají ji zpravidla muslimové, vyhlášení řezníky. V jedné ulici visely, domeček vedle domečku, pověšená kuřata, smrdělo to tam kuřecíma vnitřnostma. V druhé ulici visely skopové – kozy a ovce, v další ulici hovězí... Pozoroval jsem, jak řezníci šikovně zpracovávají právě zaříznutá zvířata. Prý v neděli brzo ráno je nejvíce zaručena čerstvost masa. Ptali jsme se pak bratra, jestli jí hovězí a říkal, že se tomu naučil až v semináři. Prý se doma nejedlo a taťka by jej nikdy nejedl. Tradiční indičtí křesťané nejí hovězí stejně jako hinduisti, ale pomalu se to už taky mění.

Hned jak jsme vystoupili v Suprabhě z džípu, uvítal nás Krišna – ten kluk, který má problémy se srdcem, jak ho doktoři odmítli operovat a dávali mu maximálně pár dní... Krišna stál před námi a vypadal pořád stejně vesele... tak jsme děkovali Pánu Bohu, že ho stále ochraňuje...

Při mši bratr Steven kázal velice plamenně o svatém Petru a Pavlovi. Pak jsme po mši popřáli malému Rajappovi, protože se jedná o tamilskou verzi jména Petr. Pavla nazývají Tamilové Činappa. Takže dnes jsme slavili “Rajappa matu Činappa haba“.

Po mši jsme si povídali s Luisem, moc se mu tu líbí a vůbec se mu nechce v úterý odjíždět. To nás potěšilo. Určitě se za něj doma i v Indii modlilo plno lidí, tak jej tu Pán ochraňoval.

S děckama jsme opět hráli divadlo, tentokrát museli předvádět jednotlivé televizní kanály. Já se jako dívala na televizi a přepínala jsem si mezi nimi. Na zpravodajském kanálu probíhaly zrovna zprávy ze světa:) Děcka s Jarkem předvedli živý vstup z České republiky, z Kotvrdovic. Malý Umeš hrál Lojzíka, který slavil včera narozeniny, takže jsem mohla v telce sledovat rodinnou oslavu. Malý Jesu hrál našeho taťky – Jesu má vždy své nápady, tak i tentokrát, během rodinné oslavy si lehl na zem a zvedal železnou tyčku jakože činku (otec asi musí vždy hlavně posilovat:-). Činka mu však spadla na hruď a Jesu upadl do bezvědomí (to on hraje nejraději a vždy se k tomu nějak dopracuje). Doktor – jedna holka mu však dala elektrické šoky a oslava vesele pokračovala dál – dětské improvizace...:) Jako celovečerní film chtěly děcka hrát Červenou Karkulku. Luis byl chudák docela v šoku, co to s nima hrajeme a proč vlk jí malou holčičku... My jsme na takové pohádky zvyklí odmala, tak nám kruté nepřipadnou a děcka si už také zvykly...ale je to asi takové divné, co?

Při obědě otcové Luisovi oznámili, že oba musí odjet kvůli schůzkám v Bangalore a Mysoru, tak tu zůstane sám jen s bratrem Stevnem. Luis jim chudák nechtěl věřit a pořád si myslel, že si dělají srandu, že ho tu nechají samotného. Nejvíce se bojí cesty do Bangalore, má jet sám (na nádraží ho už bude čekat otec Thomas). My ho ujišťovali, že se mu cesta vlakem bude líbit, on se ale stále snažil někoho přesvědčit, ať ho do Bangalore doprovodí. Jeho otec Claude píše ustarané smsky našim otcům... ať si prý pořádně zamkne zavazadla atd. Tak to dopadá, když pošle do světa patnáctiletého synka. Nevím, jak to dopadne, možná bratr Steven či Joseph pojede s ním.

Po obědě jsme se nejprve šli podívat kousek za plot střediska, protože v sousedství se děcka bavily na kolotoči. Když zaplatily jednu rupku, majitel jim kolotoč na pár minut roztočil. Takový ruční kolotoč jsme ještě neviděli. Pak jsme hráli opět lagori a po čaji jsme už museli jet. Děcka nám opět běžely zavolat autorikšu, přijely s ní k bráně a začaly spolu s námi smlouvat cenu. Braly smlouvání strašně vážně, hlavně Umeš byl na řidiče úplně drsný. Stál před rikšákem a vypadal tak razantně, že jestli nám nesníží cenu tak ho nepustí. My chtěli jet za 20, řidič za 25, děcka pořád žadonily 23, ale Umeš trval na 22. Nakonec sme usmlouvali 23 rupek a děcka jásaly radostí, že aspoň něco. Jen Umešovi se to pořád nezdálo. Nešlo nám ani o těch pět rupek, ale spíš o tu zábavu ze smlouvání s děckama:)

Po cestě na bus, jsme se zastavili na internetu. Mám z toho vždy blbý pocit, když nemáme volný den. Přitom rozumově vím, že se nemusím cítit blbě. Jsme s děckama fakt pořád, tak hodinu z nedělního dne můžeme strávit podle svého, zvlášť když nám bylo zkomplikováno chodit na internet kvůli chybě otců při výběru telefonního tarifu... ale stejně, vždy se bojím, že se pak otec na nás bude divně dívat, kde jsme se tak dlouho zdrželi...

Dozvěděli jsme se, že se Tomáši a Mirce Cvejnovým narodila holčička. Teď pořád v modlitbách vzpomínáme na šecky těhotné a novorozeňata. Malá Nikolka už je na světě, tak ať jí aj rodičom Pán žehná a dává zdraví.

V autobuse do Alurhatti jsme jen hrkali Zdrávasy, řidič opět s rychlostí nešetřil :( Po příjezdu jsem s děckama zase modelovala z plastelíny a Jarek zkoušel se staršíma klukama bubnovat a hrát na kytaru. Jeden ze starších kluků, Ranganath, bubnuje skvěle – hodně divoce a nahlas, bubny nešetří. Prý se tomu naučil v chrámu ve své vesnici. Třeba se i tady začne rýsovat nějaká malá kapelka:)

Jinak tu začínám mít druhého „Umeše“, malého Četu z Mysoru, je takový hodný, aktivní a zároveň na něm je vidět, že žil i tvrdým životem na ulici.

Když se po večeři rozezvučely repráky a kluci pařili zrovna na oblíbený hit „džinke marina“, Jarek se zeptal o čem ten song je. No a prý si hlavní hrdinka hitového muzikálu z loňského roku ve filmu představuje, že má kolouška. To Jarka nenechalo klidným a už si chystal večerní slůvko pro děcka. Nám totiž zrovna dnes došel email od mamky z Kotvrdovic, že na našem dvoře už poskakují dva koloušci. Jeden pán prý toho druhého našel včera v lese potrhaného a protože viděl, že už naši minulý týden jednoho zachránili a koza mu dává statečně pít mléka, tak proč nám nedonést druhého:) Takže mají naši doma veselo a koza musí dojit a dojit:) Jarek při slůvku děckám vykládal, jak náš taťka chodí každý den hlídat les, zda do něj někdo nevozí odpadky nebo nekrade dřevo. Případné odpadky uklízí, až náš obecní les je nejkrásnějším na světě. Před týdnem v lese zachránil kolouška a dnes chová na zahradě dva “džinke marin“. Oni, že v televizi vidí, jak o tom nějaká holka sní, ale když se budou pěkně starat o přírodu, tak budou moct klidně mít dva koloušky, jak naši u nás na dvoře. Taková je narozdíl od televize skutečnost:)

Ač jsem už byl hodně unavený, tak jsem sledoval finále Eura. Po první půlce jsem byl s vedením Španělů spokojený a šel jsem raděj spát. No Španělé nezklamali a Němce porazili, jak jsem se druhý den dozvěděl.

30. 6. 2008 pondělí
Učitelka Fatima nám dnes líčila jak muslimové zabíjejí maso, vše má přísné pravidla. Nemohou jen tak zvíře zabít, vždy používala slovo posvěcovat místo zabít. Nejprve se nad zvířetem musí v blízkosti mešity pomodlit. Odpovědný duchovní jej pak „obětuje“ (zabije). Teprve potom mohou jít se zvířetem domů a tam jej zpracovat a sníst. Hlava patří sestře majitele, zbytek se roztřetí – třetina chudým, třetina rodině a třetina majiteli. Když kupují maso v obchodě, tak se prý ptají, jestli bylo zvíře obětováno. Maso zvířete, které bylo zabito přímo bez modlitby prý muslimové jíst nemohou, např. ulovená zvířata. Ryby a kraby jíst mohou, protože prý nějaký svatý příbuzný Mohameda hodil v naštvání sekeru do řeky a usekl nějaké rybě hlavu. Tím posvětil všechny ryby a jinou vodní havěť. Ikdyž třeba chobotnice, hady a jiné potvory jíst nemohou. Když jsem namítl, že v Indonésii muslimové určitě jí i hady, tak rozumně odpověděla, že záleží na místních zvyklostech a že nám popisuje pouze jihoindickou islámskou tradici. Zajímalo by nás, jak to řeší muslimové např. v moderním Istanbulu. Nevěříme, že v supermarketech prodávají obětované kuřata, že třetina masa z jatek se dává chudým...

Odjeli nám další kluci, Upendra alias komár a další milí prcci. Jarek tak naposledy Upendru vyhazoval do vzduchu, to se klukům strašně líbí. Upendra navíc jak nic neváží, tak líce do vzduchu ze všech nejvíc. Nechápeme, že mu je třináct let. Vypadá na sedm:)

Na čaj za námi dojel otec Sonny s Luisem. Luis koupil děckám na rozloučenou každému mango a mangové fruko. Takže i my jsme si po večeři užívali mangových hod (teda Jarek fruko nepil, aby neporušil zasádu nepití z nerecyklovatelného obalu, ale kritizovat neekologický dar si nedovolil). Aspoň nám naše třešně, jahody a maliny tolik nechyběly:) Luis odjíždí zítra a bratr Steven ho doprovodí až do Bangalore. Kuchařka J. Mary si určitě po deseti dnech speciálního vyvařování pro Luise oddychne. Doufáme, že když už se tu kvůli němu spousta věcí měnila, tak že tu nechají pro středisko nějaké větší peníze.

Večer se stala nemilá událost. Jarek šel pověsit prádlo na střechu, já byla v koupelně, náš pokoj byl odemčený. Najednou v koupelně slyším, že někdo vchází do pokoje a šustí obalem od sušenek, které jsme měli rozdělané na stole. Vyšla jsem z koupelky a přistihla jsme malého Pravina. Kapse měl nacpané našima sušenkama. V jeho očích byl vidět strach a pocit provinění, ale ani se neomluvil, jen potichu zašeptal, že chce jednu sušenku. Vše musel vrátit a chvíli jsme mu vysvětlovala, co udělal špatného – vstoupil do cizího pokoje bez dovolení a hlavně kradl. Dělal že nerozumí,ale jasně rozuměl. Snažil se vše nějak zamluvit, prosil o pexesa, poslala jsem ho pryč, že pexeso není pro zloděje. Také jsme mu řekla, že to oznámím bratrovi. Sice se jednalo o blbé sušenky, ale jde o princip, odvážil se krást a to je prostě nechutný... I když sem přišel z mysorské ulice, tak stejně musí dostávat najevo, že se to nedělá. Pravin je zrovna takový malý machýrek. Ač je malý, tak mu všechno jde a často se cítí jako mistr světa.

1. 7. 2008 úterý
Právě za mnou přišel Pravin. Zaklepal, stál ve dveřích a se smutnýma očima řekl: „Sorry, Maria“. Pak se rozplakal. Bylo mě ho úplně líto, otec mu asi před chvílí domlouval a řekl mu, že by se měl omluvit. Vzala jsme ho za ruku a říkala jsem mu, že on je dobrý kluk, ale krádež je velmi špatná, tak ať to už víckrát nedělá... on plakal a slíbil, že už krást nebude... no kdoví, ale teď bylo vidět, že svého činu lituje...

Dopoledne se na naší farmě sela kukuřice. Ve vesnici se najmuli farmáři s párem volů a jednoduchým dřevěným pluhem (či možná spíš ruchadlem:-) a ženské. Vždy jeden farmář s párem volů rozryl brázdu, za ním šli dvě ženské a sely do brázdy kukuřici. Posléze se rozrývala brázda vedle a ženská do ní trubkou umístěnou za pluhem sypala hnojivo (ikdyž se letos komplikovaně shánělo, tak otec nějaké sehnal). Dohromady se oralo asi pěti volskými spřeženími. Jak jsme přišli na pole, tak se hned všichni u nás srotili, hlavně teda ženské, ale bohužel se styděly se nechat fotit.

Ještě pár zápasů a bude ze mě zkušený brankář(ka). Je to pohoda, když na mě zrovna neútočí, malý Četu, který mi dělá vždy obranu, mi povídá o svém městě Mysoru. Má tam babičku, která bydlí vedle vysokánského kostela. Četu jeho výšku mohutně popisoval – ukazoval na nejvyšší palmy a dával je jakože rukama mockrát na sebe. Babička bohužel nebydlí v domečku, ten nemá, spává doslova vedle kostela... na zemi. Doufám, že když je tak blízko Pánu Bohu fyzicky, nachází u něj pomoc i duševně. Malý Četu, když jede do Mysoru na prázdniny, spává v Donu Boscovi, který stojí z druhé strany kostela. Babička ho tam chodí navštěvovat. Rodiče prý má taky, ale nechtěl o nich mluvit, jsou prý někde daleko...

Už chápeme, proč tu plno krejčích nešije přesně podle vzaté míry a dokonce proč ani nechtějí brát míry. Ty čísla jsou jim na nic, když s nimi neumí pracovat. Krejčího tu často dělají ti nejchudší a např. náš nejstarší Manju zítra odjíždí do Hospetu, kde se bude u salesiánů učit na krejčího. Základku už asi nedokončí, protože mu studium moc nejde. Milý Manju v osmnácti letech, po roce ve středisku, neumí vůbec sčítat a odčítat. V Suprabhě učila skvěle matematiku Sukaňa. Měla zájem děcka naučit vše co nejlépe a měla ve svém učení systém. Tady bychom řekli, že byly zbytečně za učitele matematiky vyhozeny peníze. Snad teď přijmou někoho, kdo bude mít o výuku děcek větší zájem. Ikdyž my bychom byli rádi, kdyby do října, než odejdeme, zatím nikoho nezaměstnávali a raději nechali učit matiku nás. Po dlouhém rozvažování jsme však raději hlavnímu otci tento šetřící krok nenavrhli a nechali vše na Pánu.

2. 7. 2008 středa
Dnešní den volna jsme si přesunuli na následující týden, protože chceme jet na třídenní výlet. Období mezi odchodem starých a příchodem nových děcek využijeme k dalšímu poznávání Indie. Chtěli jsme jet do Mysoru do jednoho katolického ašrámu, který nám brácha doporučil. Bohužel v něm v tuto dobu není zrovna přítomen hlavní kněz – guru. Proto se tam vydáme nejspíš až v srpnu a příští týden místo toho pojedeme do Chenai (před čtyřmi lety postihnuté tsunami), kde navštívíme hrob sv. Tomáše a největší poutní místo na světě – hinduistické Tyrupathi.

Ráno odjeli nejstarší kluci do střediska Don Bosco v Hospetu.Vůbec se jim nechtělo, pořád se chodili za Jarkem objímat... budou nám tu chybět. Malí i velcí kluci nám každí dávají něco jiného... takže to bylo smutné loučení... Ale říkali jsme jim, že v listopadu by za nimi měli přijet dva noví dobrovolníci z Česka:) Pavle, Ondro, těšte se na ně:) Všech šest kluků odjelo jednou autorikšou. Což by ještě bylo v poho, ale každý si navíc se sebou vezl železný kufr, takže už jen ty kufry zaplnily rikšu. Nevěřili jsme, že se tam kluci mohou ještě někam nacpat, ale v přelidněné Indii je každý prostor nafukovací...
Sotva odjeli ogaři do Hospetu, tak otec Kuriakose zavolal, že se mají poslat do jednoho blízkého hostelu další čtyři ogaři. Středisko nám skoro osiřelo, obědvalo nás společně osm dospělých a osm ogarů. Večer i se školákama tu je dohromady okolo dvaceti děcek. Pro osm ogarů probíhala výuka dost uvolněně, což se nám moc nelíbilo:-( Dva kluci ve třídě se přece aspoň víc naučí... přitom tu na ně byli čtyři učitelé...

Odpoledne se hrála nová hra – klacíková nebo spíš kulhaná. Každý držel v ruce klacík asi 70 cm dlouhý. Jeden hráč se postavil k ostatním zády a ve vzpažených rukách nad hlavou měl na dlaních lehce položený svůj klacík ve vodorovné poloze. Jiný ho musel svým klacíkem zezadu co nejdále odhodit. Jakmile hráč přišel o klacík nad hlavou, otočil se a snažil se kohokoli co nejrychleji chytit. Což bylo náročné, protože pokud se honěný dotýkal klacíkem o jakýkoli kamínek na zemi (ideálním hřištěm je udusaná hlína bez trávy s občasnými kamínky), byl „v domečku“. Během honění se všichni hráči snažili chytajícímu odhazovat jeho klacík co nejdál. Jakmile se chytající někoho dotkne, hra končí. Chytající musí doskákat po jedné noze od výsledného místa jeho odhozené tyčky na původní místo. Přitom kolem jednonohého ogaři pobíhali, křičeli na něj: „Kunta lakedi kunta (kulhavý, klacík, kulhavý)“ a občas ho i svými hůlkami plácli laškovně přes zadek. Kdo byl chycen, tak se ujímá role s hůlkou nad hlavou a opět mu někdo z ostatních hůlku odhodí...

Po hře jsem se chvíli přes plot díval, jak na sousedním poli zemědělci sejí obilí, stejně jako včera u nás. Bylo zamračeno, všechna pole čerstvě pooraná a fučel silný vítr. Vybavilo se mi, jak jsem předloni jel stopem do Oderských vrchů na rodinný sraz. Příroda měla stejnou melancholickou náladu jako tehdy o říjnovém víkendu. Sledoval jsem práci na poli a bylo mi smutno po naší krajině.

Těšíme se už na nové kluky. Prý je pravděpodobné, že jich bude čím dál míň. Před čtyřmi roky, jich tu bývalo 90, poslední rok jen 60 (plus ti, co už chodí do normální školy, ale bydlí stále u nás). Myslela jsem, že kvůli finančním problémům střediska je každým rokem méně děcek, ale prý ne, prý celkově v Karnatace postupně ubývá „child labourů – pracujících děcek“. A to je super:)
Z těchto kluků, kteří nám tu zbyli, už odejde jen malý Papana. Ostatní si pobudou ve středisku ještě jeden rok, protože přišli pozdě a moc se toho ještě nenaučili. Mezi nováčky, kteří přišli před pár dny, patří Pravin (ne ten zlodějík) a Murgeš. Praveen je docela hyperaktivní a jde vidět, že není zvyklý někoho poslouchat, Murgeš je ale zlatý...ještě nechodil do školy, tak si ho dnes večer vzal Jarek na doučování. Baví mě pozorovat ten zlom v chování u nových děcek. Nejprve jsou úplně zakřiknuté, se všema se bojí bavit a postupně druhý, třetí den se dostanou do svého živlu. Dnes Pravin a Murgeš nejvíc dováděli při diskotéce.
Během diskošky, už za tmy, přišli další dva noví kluci. Jeden velký Sureš a druhý malý Rameš. Vedli se za ruku a úplně mě jich bylo líto, když jsem viděla ty jejich vystrašené oči. Neví co je tu čeká, ale věříme, že i jim se tady bude líbit. Jinak naši „staří“ kluci jsou super. Hned se kolem nich seběhli, vyptávali se na jméno, vesnici... a poplácávali je. Vědí, že tu budou zase jako jedna rodina:)

Ptali jsme se učitelů, jestli vážně každý nedostanou, třeba postupně, aspoň jeden den volna, když ve středisku nejsou skoro žádní ogaři. Prý to otec Kuriakose nedovolí, učitelé tu prý musí být, ikdyž nemají koho učit. Aspoň těm, kteří mají malé děcka, bych přála odpočinek a využít jejich čas rozumněji. Otec to ale možná myslí dobře. Místní tady totiž neumí moc trávit dovolenou, nejedou nikam na výlet, nemají možnost si zajít na nějakou kulturu... takže celý den jen pročumí před telkou a to v tom lepším případě, v tom horším – pijou...

3. 7. 2008 čtvrtek – svátek sv. apoštola Tomáše
Dnes ve farním kostele zasvěcenému sv. Tomáši začínají sváteční bohoslužby a vše vyvrcholí nedělními tomášskými hody.

Jarek chtěl jet ráno do Davangere zamluvit lístky na vlak, ale bohužel nám učitelé řekli, že je dnes v celé Indii vyhlášen stranou BJP bund (jako v Nepálu, čteno: „band“) – mega stávka, takže nejezdí ani autobusy ani rikšáci a obchody jsou zavřené. Tak snad zítra.

Jarek učil děcka matematiku, tento měsíc začíná odčítání. Sčítání se mu po měsíci už téměř podařilo kluky naučit...je to fakt ostuda, že se to za celý rok nenaučili. Říkali jsme otci, ať občas kontroluje co učitelé učí. Jinak se nemůže divit, že děcka rupou u SSLC zkoušek z matematiky (závěrečné zkoušky po desáté třídě). Jak mohou děcka počítat něco složitějšího, když neumí sčítat a odčítat...smutné je, že kdybychom na to neupozornili, tak to otcové ani neví...
Já jsem využila volné hodiny a šla opět pod palmy prát. To mi fakt bude chybět, je to úplná pohodička...svěží větřík, zpěv ptáků, bučení krav...když jsme odcházela s kýblem plným prádla, po sukni mi lezla obrovská housenka:)
Také teď volné hodiny využívám k dělání anglických plakátů. V Suprabhě je prý děcka využívají, tak i tady ať jim něco po nás zůstane:)

Odpoledne jsme vedli jako obvykle počítače a poté jsme s klukama hráli lagori.

Psali jsme už o super změně, kterou zavedl otec Binny. Večeříme hned v osm, zároveň s děckama, ne jak dřív - až v půl desáté. Takže hladovíme mnohem kratší dobu:) Bavili jsme se o místní korupci a mafiánství. Dostali jsme se ke knížce Kmotr. Otec nás překvapil, že ji četl. Prý rád čte. Od začátku cítíme, že je hodně vzdělaný. Vůbec nepředstavuje typického televizi sledujícího Inda.

Věnujeme teď větší pozornost novým děckám, zatím vypadá, že se tu všem líbí. Dnes malý Rameš předváděl své boční přemety – fakt super! Super už ale nebylo, jak ho chtěl každý napodobovat a předvádět se. Měli jsme docela strach z vyražených dechů..., ale kluci jsou snad ze železa:)

Jako slůvko na dobrou noc jsem říkala o další planetce z Malého prince – tentokrát o ochočení lišky...teď při loučení se starýma děckama a seznamování se s novýma to je vhodné téma:)

4. 7. 2008 pátek - sv. Prokopa
Ráno jsem jel do města zařídit jízdenky na neděli. Ač by normálně nebylo možné lístky takhle narychlo sehnat, díky skvělým službám indických železnic už máme lístky v ruce. Pět dní před odjezdem vlaku je možné koupit speciální rezervaci Thatkal, která stojí oproti běžné rezervaci pouze asi o třicet korun navíc. Míst pro Thatkal je však v každém vlaku míň než deset. Na nás naštěstí vyšla. Zpátky z Čenai pojedeme na speciální rezervaci pro cizince. Míst pro cizáky je v každém vlaku rezervováno taky jen pár, ale během monzunu skoro žádní turisti do Indie nejezdí, takže žádný problém. Ikdyž jsme museli platit všelijaké příplatky, tak nás cesta dlouhá 1100 km vyšla oba dohromady na 1400 rupek (580 Kč). Vlaky tu jezdí sice pomalu, ale komfortní a levné. Pak jsem ve městě nakoupil všemožné potřeby pro děcka a hlavně ovoce na zítřejší slavnost našich svatých věrozvěstů. V autobusu mi lidi pomohli všechno vyskládat na kraj silnice před střediskem.

V dnešních novinách jsme už po několikáté četli článek o narůstající rozvodovosti. Opět psali, že dosavadní hinduistický právní systém nereaguje pružně na současnou poptávku po rozvodech:-(. Hlavně mě zaujalo, že Indie uznává tři typy manželství – hinduistické, islámské (podle šáryi) a křesťanské. Křesťanské je identické s evropskými, islámské tradičně přiznává ženě nejmenší práva. Protože Indie má třeba takové věci jako manželství rozebrané v ústavě, tak je její ústava údajně nejdelší na světě.

Nový šestnáctiletý Sureš nás udivuje, jak je pilný a jak se snaží vše doučit. Pečlivě si vše zapisuje a vypracovává, vzorový student.

Po obědě mi brácha nabídl, že s ním mohu jet zkontrolovat farmu. Sedl jsem si na kolo za něj na nosič a jeli jsme. Žádného zloděje jsme samozřejmě nenačapali, ale kokosy v blízkosti plotu a daleko od budov opravdu zejí prázdnotou. Vykládali jsme o farmaření, bráchu by docela lákalo, kdyby neměl už jiné poslání. Brácha říkal, že prý se v každé vesnici jednou za rok pořádá závod volů (těch místních krásných štíhlých a dlouhonohých). Majitel vždy prý jede na voze za nimi. Vítězní voli dostanou do ucha zlaté náušnice.

Odpoledne jsme hráli s kluky basketbal, ale bez koše, takže spíš betonbal. Museli jsme se strefit do betonu, v němž jsou zasazeny volejbalové tyče na síť:)

Po nocích nás ještě starší školní ogaři žádají o pomoc s matematikou...ale složitější příklady se jim už těžko vysvětlují, když neumí anglicky a nám se zase těžko chápe zadání v kannadě, ale zatím to s Boží pomocí zvládáme:(

Před spaním jsme si moc mile psali s otcem Marcelem (náš oddávající kněz). Chtěli jsme mu popřát pěkné cyrilometodějské hody v jeho vysočanské farnosti a zároveň jsme mu děkovali, že nám s takovou láskou předává víru v Krista, kterou nám tito dva super bráši ze Soluně přinesli. Do Indie sice křesťanství přinesl sám sv. apoštol Tomáš, ale křesťanství se v hinduistickém moři moc neuchytilo. Tak Moraváci, chraňme si ji:)

5. 7. 2008 sobota – sv. Cyrila a Metoděje
Ráno jsme začali slavnostní mší. Otec Binny a bratr Joseph nám jsou fakt posláni od Pána Boha. Věříme, že je máme i díky vám vymodlené, až s nima se tu cítíme jako jedna rodina. Je to strašně příjemný a pro nás úplně nový pocit. Také v otci Binnym máme duchovního pastýře. Jde vidět, že mu nejde jen o řízení střediska, ale i o duchovní růst komunity a vlastně všech okolo.
Automaticky nám oba vyšli vstříc, když slyšeli, jak jim nadšeně povídáme o našem Cyrilu a Metodějovi. Ač se v Indii v dnešní den naši věrozvěsti neslaví, sloužil nám otec speciální mši. Chtěl, ať zpíváme česky. Ráno zněl v kapli krásný Ejhle oltář.

Skoro celé dopoledne jsme chystali pro děcka bojovku Na čísla. Chtěli jsme jim přiblížit jak to asi sv. Cyril a Metoděj museli mít těžké, když procházeli neznámým, často nebezpečným územím plným divochů... Nevzdali se a vždy pokračovali...
Takže jsme kluky rozdělili do dvou skupin, kde každý hráč dostal na čelo číslo. S tímto číslem, aniž by byl identifikován protihráčem, musel dojít k cíli. Jedno družstvo vycházelo od brány jakože z Konstantinopolu a mělo dojít kolem baráku, polem a mezi stromy až za záchody a dotknout se označené palmy – „dojít na Moravu“. Po cestě nepřátelským Balkánem si však museli dávat pozor na druhé družstvo – divochy, kteří bránili cestu „na Moravu“, aniž by rovněž byli identifikováni. Ti největší bojovníci drali obličejem hlínu. Obránci si dělali v poli zákopy, všichni vypadali do hry dost zažraní. Při hře bylo spoustu hádek kvůli švindlování. Tekly slzy pro nařknutí ze švindlování či odhalení pouhý kousek od cílové „Moravy“. No připadlo nám, že opravdu každý hrál hru na maximum. Po hře všichni dostali bonbón jako odměnu za svou vytrvalost a Šankrappa, který se dostal na Moravu dokonce třikrát, obdržel vítězné fruko, které zbylo od Luise:)

Odpoledne jsem byl za bráchou v jeho pokoji. Na stole má na stojanu otevřenou velkou Bibli. Jedná se o velký americký prostestanský překlad s mapkami a vysvětlivkami. Pokud ji nečte, má ji přikrytu pěknou pokrývkou.

Jéé, teď právě za našimi okny chudák Santoš (ten jak mu Swamidži řezal ruku) opakuje dokola anglickou básničku, kterou dostali ve škole za úkol. Je mě ho úplně líto. Akorát se mučí a stejně mu je taková básnička do života na nic. Ani jí nerozumí, mají ji jen umět zarecitovat. Kdyby je radši učili třeba nepravidelná slovesa, konverzační fráze... Oni nám skoro nerozumí, ale hlavně, že budou umět básničku, kterou stejně vlastně neumí. Jéé, chudák...vůbec mu to nejde..., ale jak se snaží...fakt vytrvalý.

Celý den jsme prožili pěkně slavnostně, učitelé nám od rána přáli „happy feast“. V hodině zpěvu jsme učili kluky novou píseň „Toto je den“ v angličtině a večer Jarek říkal slůvko na dobrou noc o tom, jak sv. Cyril a Method plnili vždy naplno své úkoly a zdolávali všechny překážky. Jako modlitební píseň jsme ogarům pustili od Hradišťanu krásný mužský velkomoravský chorál ve staroslověnštině. Dokonce jsme i luxusně povečeřeli, ale to spíš omylem. Měla se konat rozlučka s učitelem Prasadem, který však nedorazil, takže jsme kuře snědli s ostatními zaměstnanci na jeho, ale hlavně sv. Cyrila a Methoda počest. Já teda moc ne, protože jsem stále nepřišla na chuť místní přípravě. Nasekají celé kuře se vším na kousky a pak to smaží či vaří. Při žvýkání je pak stále třeba vytahovat drobné kůstky. Jarkovi ale kuře se sladkými kořeními – skořice, hřebíček, kardemon chutnalo.

Hlavně jsme si pochutnali na „džekfrujtu“- největším ovoci na světě. Tím jsme kluky pohostili na večeři. Takže dnes s námi hodovali - na oběd mango, k čaji meloun a k večeři tuto specialitku. Jeden meloun zbyl klukům ještě na zítřejší oběd.

Při přípravě džekfrujtu brácha vykládal, co všechno už jedl. Kdysi prý prakem sestřelil vránu a protože ho zajímalo, jak chutná, tak si ji upekl. Prý vůbec nebyla špatná, takové divoké tuhší tmavé kuřecí. Taky vykládal, že v Kerale se džekfrujt skoro ani neprodává, protože jej každý pěstuje na zahradě, jí se skoro jak chleba. Prý většina ovoce je tam mnohem levnější. Prý v semináři vždy po nocích tajně chodíval se spolubratry do zahrady na ovoce:-).