23.6. – 28.6. 2008

23. 6. 2008 pondělí – svatojánská noc
Čím dále méně děcek, hodně učitelů, takže jsme dnes měli oba dvě hodiny volné. Musím říct, že jsem radši, když se nezastavím:) Ne že bychom se nudili, Jarek dodělává aspoň deník, já připravuji anglické plagáty i pro toto středisko, ale stejně, těšíme se, až bude zase plný stav děcek. Učitelé, kterým i přes nízký počet děcek otec volno nedá, tu jen tak znuděně pochodují.

Odpoledne jsem vedla sama počítače, Jarek vybíral s bratrem hovna z ucpaných dětských záchodů. To je aspoň dobrovolník:) Otec Binny prý navrhuje, aby se bioplyn z našich a kravských hoven používal v kuchyni na vaření. Prý se to tak tady v Indii normálně dělá, např. hospetské středisko takhle vaří už leta. Byli jsme překvapeni z takové eko-vychytávky v zemi, která se topí v odpadcích.

Na druhou hodinu počítačů za mnou přišla učitelka Fatima, takže už jsem nemohla učit tak naplno a vše děckám vysvětlovat, protože se mě pořád ptala na něco z České republiky. Já se jí teda taky ptala:) Jak vnímá nošení svého hábitu a zda musí nebo chce...? Prý sama chce, cítí se tak bezpečněji na ulici, nikdo ji nezastavuje a nemluví na ni. Ale měla jsem z jejího vysvětlení pocit, že ji to takhle osvětlili spíš rodiče, než že by měla sama nějakou špatnou zkušenost s obtěžováním. Také jsem se ptala, zda má vyhlídnutého ženicha a prý si sice může vyhlídnout sama a pak to říct rodičům a ti by to domluvili, ale že víc věří mamince, která ví víc o životě, a tak jí vybere určitě lepšího ženicha, než ona sama by byla schopna. No má v rodiče absolutní důvěru ve všem...

Opět jsme se museli smát, když jsme četli taťkovu sms. Musíme ho ale velmi pochválit, opravdu nám posílá z internetu od listopadu každý den pravidelně jednu zprávu. To je vytrvalost, co?:) Jsme za sms moc vděčni, přestože se z nich často nic nedozvíme. Až z mamčiného emailu víme víc. Chodí nám sms typu: Dnes tu máme krásně, mějte se taťka. Dnes však zabodoval, napsal: „Ráno jsem neměl čas napsat, tak píšu až teď, mějte se taťka...“ Říkali jsme si, co by asi tak napsal ráno, když teď jen napsal, že nenapsal:) Sice se ze zpráv nic nedozvídáme, ale těší nás:)

Náš nový otec je přísný na přítomnost všech děcek na celou modlitbu. Při večerní modlitbě jsem naháněl Džagdiše, aby přestal uklízet kuchyň a šel se modlit. On, že nemusí. Já, že všichni musí. On, že ne, že je bůh a zaujmul nějaké asi božské postavení – stál na jedné noze, chodidlo druhé nohy měl na koleně stojící nohy a pravou ruku zvedl s otevřenou dlaní vedle sebe. Okamžitě jsem ho hnal za modlícíma se děckama, ač stále protestoval, že ho otec seřve, že jde pozdě. Docela mě zarazilo, že je schopen o sobě jako hinduista mluvit, že je bůh. Sice to říkal ve srandě, ale u nás, podle mě, by si malí křesťani nedovolili říct, že jsou Ježíš.

A protože je dnes svatojánská noc, jdeme spát na střechu. Bez ohně, v tichosti, ale hlavně, že pod kouzelným svatojánským nebem.

24. 6. 2008 úterý – narození sv. Jana Křtitele
Jaká byla svatojánská noc? Nejdříve jsme zkoušeli usnout jen pod plachtou, ale docela profukovalo, tak Jarek donesl raději spacák, který však nechal jen mě, že mu není zima. Kolem nás šuměli ve větru se třepetající vršky palem, krásně svítil měsíček, romantika... Už jsme ale dlouho pod širákem nespali, a tak to asi na nás bylo nezvykle moc čerstvého vzduchu. Moc jsme se nevyspali a celý den jsme byli unavení. Hlavně Jarek se jaksi nachladil. Takže tak to dopadá, když tu chceme udržovat nějaké české tradice:)

Když jsme odpoledne učili počítače, překvapoval nás malý Suraj. Je neobyčejně chytrý, strašně mu to pálí. Stačí mu říct něco jen jednou a on si to už pamatuje a sám přichází na další věci a hlavně když si třeba nějaké slovo nemůže zapamatovat, přeruší svou činnost a speluje si slovo pořád dokola, prostě ideální student:) Žil pár let s maminkou v Goi, takže umí docela dobře hindí a angličtinu. Bohužel vůbec nezná kannadské písmo, proto u nás musí chodit do nejnižší třídy. Místní písmo je opravdu nesmyslně komplikované. Děcka ztratí spoustu času jeho učením. Čas by mohli využít k naučení se něčeho užitečnějšího. Ale Číňané jsou na tom vlastně ještě mnohem hůř...:-)

Protože je málo kluků, všichni kluci museli hrát fotbal. Jarkův tým vyhrál 13:9. To je skóre, co:) Ale hrálo se opět s dvěma balóny. Jarkovi nebylo dobře, tak jen chytal.

Při fotbale si ke mě sedla učitelka Fatima a povídala mi o předchozích dobrovolnících. Vzpomínala hlavně na jednu holku z Malty, která odtud nechtěla odjet a pořád brečela, až ji bratr Steven musel odvézt vlakem na letiště do Bangalore. Fatima mi říkala, že je strašně šťastná od té doby, co tu pracuje. Má spoustu nových přátel ze zahraničí a zažívá zde pořád srandu. Prý minulí dobrovolníci většinou nechtěli jíst indické jídlo, tak si vařili svoje. Učitelé jim s vařením pomáhali a byla u toho prý vždy velká sranda. Tuto zábavu tu s námi nezažívají, protože my se naopak snažíme jíst stejné jídlo, co místní. Oni by však asi byli radši, kdybychom se nepřizpůsobovali a ukazovali jim naše specialitky:) Nechtěla bych tu ale vyvařovat na úkor času, který trávíme s děckama. Také prý minulí dobrovolníci dělali každých 14 dní nějaké párty. Nechápeme kdy. Vždyť tady je denní program tak nabytý a učitelé i my musíme být pořád s děckama. No asi jsme pro zaměstnance spíše takoví sušší dobrovolníci:) Ale holt my hlavně cítíme, že jsme tu kvůli děckám, takže party se zaměstnanci nás ani nenapadly uspořádat. Ale zjistíme si alespoň jejich narozeniny a nějakou pozornost snad vymyslíme:) Bohužel teď s učitelama trávíme méně času, protože co přijel otec, tak jíme a povídáme u stolu vždy s ním a bratrem.

Fatima také dlouho a pěkně mluvila o svých rodičích. Prý je velmi vděčna za svobodu, kterou jako holka v muslimské rodině dostávala. Tatínek k ní prý vždy mluvil spíše jako ke klukovi. Prý jí věří, ví, že je rozumná, má pevnou víru a správné názory.
Svěřila se mi, že si nedokáže představit, že se najednou vdá a bude žít bez svých rodičů. Nestrávila bez nich doteď ani jeden den, o všem je zvyklá se s nimi radit. Den bez toho, aby je viděla, si nedokáže představit.
Najednou začít žít s úplně nějakým cizím chlapem musí být fakt šílené. Říkala, že teď už to bývá lepší, protože se před svatbou pár zpravidla sejde (ne však sami) a povídají si o tom, co a jak kdo vidí. To se přece ale vůbec nepoznají!!!
Ale je pravda, že když je tu pořád zvykem se vdávat kolem 18 let, tak věříme, že holce její rodiče vyberou lepšího manžela než ona sama... Fatimě už bude ale 27, tak si myslíme, že by to už zvládla sama:)
Říkala, že má jednoho dobrého kamaráda. Prý si na ni zjistil kontakt, když ji viděl na nějaké svatbě. Zaujala ho, když vše překládala a vysvětlovala jednomu cizinci. Prý si doteď volají a říkají si své radosti a strasti. Prý se jí i ptal na svatbu, ona mu ale řekla, že takto ať jejich kamarádství nevidí. Výběr ženicha chce opravdu nechat na rodičích, víc tomu prý rozumí. On to prý akceptuje. Připadne mi líto, že si mohou jen volat, ale ne se vidět. Kdyby je prý někdo viděl, mohl by si to špatně vyložit, hned by to řekl rodičům a byl by problém (zas až tak velkou svobodu nemá:-).

Dříve prý měla jiného kamaráda. Odmalička jezdívala na prázdniny k babičce, kde trávila s jedním stejně starým klukem celé prázdniny. On se jí před pár lety oženil a ona nebyla schopna jít na jeho svatbu, jak jí to bolelo (tvrdila, že ale do něj nebyla nikdy zamilovaná, prý se jen plně věnovala studiu a nezajímaly ji tyto věci). Ale přece tam city musely být, když to tak těžce nesla. Prý ji jednou navštívil se svou ženou a dítětem a bylo to pro ni hrozné. Od té doby se rozhodla s ním přerušit přátelství. Volá mu jen k narozeninám. Vždy pozdraví i jeho manželku, ta se jí prý naposledy ptala, jestli jejího manžela miluje. Fatima jí v klidu vysvětlila, že je jí blízký jen kvůli tomu, že spolu strávili celé dětství, ale že teď je majetkem své manželky, tak ať se nebojí.

Fatima se prý dřív dívala hodně na TV. Co ale pracuje v Don Boscu, už jen občas. Do kina prý může chodit jen s tatínkem. Jo a taky prý musí být doma vždy před 18:30.
Pak jsme se bavili o náboženství. Není pro ni problém mít nejlepšího kamaráda hinduistu nebo křesťana, např. prý se chodívala často radit s problémy k otci Joyovi. Ale manžel musí být muslim. Plně toleruje jiná náboženství, ale cítí, že její víra je ta nejlepší cesta. Stejně jako my:) Modlí se poctivě 5x denně k Mohamedovi, aby se přimlouval za její prosby u Boha. Stejně jako my k Pánu Ježíši.
Takže tolik zprávy z muslimského světa tady v Indii...jak vidíte, teď díky mobilům si i muslimky mohou dovolit kamaráda alespoň na telefonu. Ale pozor, Fatima např. nevlastní mobil. Říká, že nechce aby jí někdo volal, to by pak mohlo být nebezpečné..., ale chlapi mobil mít můžou. Ona jim kdyžtak zavolá, když chce (zní to feministicky, co?). A když by jí chlap hodně chtěl zavolat, může jí zavolat domů či do práce.

V Indii jsou obecně holky více hlídány. I když jsou dospělé a je jim třeba 25, musí na kolejích všechny dodržovat stejná přísná pravidla. Ne jak u nás, kde na kolejích vládne možná až moc velká volnost:) Tady koleje fungují tak, že studentky musí pořád studovat. Mají pevný řád, přísnější než např. u nás na středoškolských internátech. Když chtějí vyjít ven, musí dostat povolení a vrátit se do večera. Prý je to kvůli tomu, že na holky číhá ve městě mnohem větší nebezpečí. Mně to tak zatím teda nepřipadlo.

Večer jsme říkali děckám slůvko na dobrou noc – příběh z Malého prince, ale poněkud upravený a domyšlený:)

25. 6. 2008 středa – volný den
Jarek tu od rána spí, nějak se o Svatojánské noci nachladil:( Snad mu po obědě bude už líp. Chceme jít na internet zjišťovat, jestli nás třeba někdo nechce jako učitelé od prosince zaměstnat:)
Poslouchám si teď Učedníky... je pěkné, že někdo pro nás složil a nazpíval takové pěkné písničky:)

Bohužel ani odpoledne Jarkovi nebylo lépe, tak jsme po obědě vyrazila do Davangere sama. Moc se nám od sebe nechtělo:) Jsme už osmý měsíc 24h pořád spolu a teď nás čekali čtyři hodiny bez vzájemné společnosti:) Fakt to bylo takové divné jít sama, měla jsem pocit, že Jarek přece musí jít někde vedle mě.

Jela jsem strašně luxusním busem, zvenku sice úplně obyčejný, ale vevnitř dvě televize a všude závěsky a záclonky. Nicméně řidič jel jak ďábel, takže jsem se bála úplně stejně jak v nějaké rachotině. V Davangere jsem vybrala peníze na naše letenky, nakoupila nám nějaké sladké dobroty, abychom trochu tloustli a stáhla vaše milé emaily. Pak už jsme musela pospíchat domů, aby bratr s otcem neměli strach. Nakázali mi do sedmi být zpět, mají pocit, že tu na mě samotnou číhá asi všude nebezpečí...

Ve městě mě vzal jeden rikša, který mně říkal, že nás už zná. Ptal se, kde mám manžela... Prý nás už jednou vezl do Suprabhy.

Když jsem čekala na autobusáku a přijel bus do Alurhetti, tak jsem vzdala se do něj cpát. Byl jednak úplně rozbitý a jednak strašně plný, že bych musela stát v otevřených dveřích. V tom vidím, že na mě volají chlápci z jedné rikše, že jedou do Allurhati, tak ať jedu s nima. Myslela jsem, že je to autorikša z naší farmy, tak jsme k nim šla. Nebyl to sice náš autorikšák, ale nasedla jsem k nim. Až pak jsem si uvědomila, že to nemusí být úplně bezpečné, když pojedeme 12km polama. Už jsem ale seděla, tak jsem se jen modlila. Chlápci vypadali ale úplně v pohodě a říkali mně, že mě znají od jednoho našeho učitele, který je řidičův bratranec. To mě uklidnilo. Cestou jsme navíc přibrali ještě jednu starší paní. Ta bohužel v další vesnici vystoupila. Řidič pak začal mít blbé otázky a kecy, ale dělala jsem, že nerozumím. Naštěstí když byl trapnější a trapnější, tak jsme už jeli kolem střediska, kde jsem konečně vystoupila. A běžela jsem za svým chorým manželem. Uff – přečkali jsme jeden bez druhého dlouhé čtyři hodiny:-).

No a já po tom, co mě Mařenka opustila jsem potě se spal, pak už mě spaní nebavilo, tak jsem se chtěl podívat na nějaký filmek, ale máme pouze pro děcka animované pohádky. Po třetím Bolkovi a Lolkovi mi začalo být smutno, tak jsem si pustil video ze svatby, abych vás všechny blízké měl aspoň takhle blízko sebe. Byl jsem úplně naměkko, že nám dal Pán Bůh vás šecky příbuzné a kamarády. Bylo mi hned lepš, jak sem vás všechny viděl dovádět. Už se těším, až vás všechny zase uvidíme.

Večer jsme se dívali na salesiánské CD z mongolských misií. Také síla...v zimě klesají teploty až k -40 °C , přitom je většina Mongolska jižněji než naše republika (bomba, že v Evropě máme Golfský proud!!). Pak jsme si navzájem oživovali naše znalosti o Čingischánově říši, to musela být síla... jak však vzrostla, tak zanikla, ani po sobě nezanechala nějakou kulturu jak Alexandrova říše. Dnešní Mongolsko má méně než tři milióny obyvatel. Pak jsme četli o krutém komunismu... před revolucí v zemi působilo v 700 klášterech 110 tisíc mnichů, komunisti skoro všechny odvlékli na Sibiř odkud se už nikdy nevrátili... Po pádu komunismu, nastal další problém... Sovětský svaz přestal dotovat mongolskou ekonomiku, která se zhroutila a spoustu lidí se ocitlo bez práce. Chlapi to řeší alkoholem, děti utíkají na ulici, trend narůstá...:-( Před třemi lety v Mongolsku žilo až 10 tisíc dětí ulice. Během kruté zimy žijí v odpadních a teplovodních šachtách, ve smradu a špíně, ale v teple. Děcka žijí v +50° Celsia, ve vysoké vlhkosti, takže horší než v prádelně. Pro jídlo však musí vylézt ven do -40° a něco vyžebrat...holky často shánějí obživu prostitucí... Samotná mongolská vláda požádala v roce 1992 katolickou církev o pomoc s uchováním a znovuobjevením tradiční kultury země mladým lidem. Tak ať Pán žehná jejich práci.

26. 6. 2008 čtvrtek
Občas mi vadí, když se o nás personál baví jako o cizincích. Eště navíc používají anglické slovíčko „foreigner“, tak tomu rozumím. Jak kdyby nás nemohli jmenovat nebo nám říkat dobrovolníci. Nemyslí to špatně, ale škatulka cizinec se mi nějak nelíbí.
Někdy jíme sójovou rýži, což je směs rýže, sóji a další zeleniny, která se jen vysype z bedýnky do vody a po pár minutách varu se může podávat. Bedýnky jsou rozesílány z USA jako pomoc do středisek chudých zemí pro strádající děcka (nápis: nasyť strádající děti). Naštěstí kuchařky rýži vždy alespoň dochucují, tak nechutná špatně. Dospělým Indům sice nikomu nechutná, ale spousta děcek říká, že nejraději jedí tu “naši rýži“. Když nechápeme, tak vysvětlují: „no přece vaši cizineckou rýži“:-). Učitelé naopak říkají, že tu naši rýži nemají rádi. Svět se prostě dělí na Indii a cizinu:-)

Zprávy o počasí: Prší každý den jen trošku. Sice pořádný slejvák, ale po deseti minutách je pryč. Většinou prší kolem poledne a pak až večer, takže venkovní činnosti a hry nejsou nijak narušeny. Dnes v poledne pršelo a zároveň svítilo slunko. Ogaři mi radostně vysvětlovali, že opice (slunce) si bere (dává mu thálí) slepici (déšť) – taková zvířecí svatbička. Páč jsem si nebyl úplně jistý, zda jim rozumím, tak jsem se šel zeptat bráchy, co říkají a prý jo, že rozumím dobře. On jako malý se taky radovával, ale u nich říkali, že si bere liška vránu. Pravda, že když tu svítí v poledne slunce téměř nad hlavou, tak se ani moc nechce věřit, že může pršet. U nás při nižším slunci déšt není až tak neobvyklý, tak nás místo oddavek dobytka rozradostňuje duha (tuším, že musí pro ni být slunce pod 57° nad obzorem).

Zprávy o zemědělcích: Prý si tu berou životy nejen kvůli protestu proti svému zadlužení se firmám, které dodávají hnojiva, ale taky svou sebevraždou aspoň zajistí zbytku rodiny obživu. Vdova po sebevražedném farmáři prý dostává podporu od státu, sice asi nic moc, ale lepší než nic. Docela kontraproduktivní pomoc státu.

Večer spal v jídelně malý hada. Objevili ho tam kluci, když chystali na večeři. Guopi jej, bez mrknutí oka, klackem rozpůlil a pak se v klidu všichni navečeřeli. Otec Kuriakose nám při večeři povídal, jak měl hada jednou v koupelně. To bysme asi jen tak nerozdýchali... Prý vylezl po kamenné zdi do prvního patra.

Jak su teď poslední dny nějaký chorý, tož mám u huby jakéhosi škaredého boláka. Šeci sa pořád ptajú, o co de, tak aspoň malým ogarom sem dával stejnou odpověď, jakou tady děcka používají skoro na šecko:“bohyně Čigungamma“. Jméno jsem si rychle vymyslel. Děcka mě ale hnedka opravil, že správně je Čikungunja. Musel jsem se smát, že náhodné slovo se hned podobá jménu nějakého boha. Dnes ráno jsme četli v novinách, že na jihu Karnataky se vyskytlo opět několik případů čigungaji, tedy ne nemoci, ale choroby přenášené komárem. Takže sem děckám tvrdil, že mám nějakou hroznou chorobu, kterou na mě seslala nějaká bohyně:-).

27. 6. 2008 pátek – svatba sestřenice Hany a Zdeňka
Dnes ráno odcházel do hostelu Vinyaka, nejstarší ogar, který nás tu od začátku občas dost štval. Ale na poslední dva týdny se už nějak usadil a včera nám přišel smutně oznámit, že odchází. Ráno při loučení bylo smutno mu i nám, že už se neuvidíme.

Celý den jsme dnes mysleli na Hanu a Zdeňka. Nejen aby zvládli vyslovit své „Ano“ a ženich dobře osmažil řízky (ženich byl opravdu tak šikovný, že stihl sám navařit pro své svatebčany:), ale hlavně jsme prosili o požehnání do celého jejich manželství. Večer jsme Haně volali. Čerstvá paní Jodasová se cítila velmi spokojná:) Svatbu měli malinkou, ale moc pěknou.

Jarek už naplno opět učil, ale fotbal raději ještě nehrál. Takže jsem ho zastoupila. Bratr mě poslal do branky a učitelku Fatimu nakonec přesvědčil, aby chytala v druhé brance. Byla sranda. Díky dlouhé sukni jsem chytla několik gólů. Vždy hledám balón, kde je a hle, on pod sukní:) Vyhráli jsme, hlavně díky super obraně – malinkatý, hubeňoučký Upendra, kterému pro jeho vzhled říkají sole (= komár). Váží snad jen dvacet kilo, ikdyž mu je už 12 let. A teď naše skóre – 16 : 12 :-). Hráváme teď vždy se dvěma balóny, takže góly občas lítaly ze všech stran.

Dnes děti v České republice přinesli domů vysvědčení a huráááááá začínají prázdniny...U nás jsou prázdniny nejoblíbenější částí roku všech školáků, v Indii je tomu jinak. Když jsme se ptala děcek ve středisku, které už chodí regulérně do školy, jestli mají radši prázdniny nebo školu, skoro všechny odpověděly, že školu. O prázdninách je doma čeká jen práce a práce a často jim rodiče nemají dát co jíst...Takže se těší zpět do školy, v níž dostávají pravidelně jídlo a zažívají s kamarády srandu... Sirotci se navíc o prázdninách cítí mnohem více osaměle, někteří nemají ani babičku či tetu, za kterými by mohli jít...

Večer jsme volali malým školačkám domů na Hovězí. Kačka přinesla domů krásné vysvědčení a i malá Majda se už stala školačkou! Představte si, že měly dnes pasování na školáky v kempu u Velkého splavu. Majda si tak donesla domů vysvědčení, kterým se nám chlubila do telefonu: „Čištění zubů – jednička...“.:)

28. 6. 2008 sobota – brácha Lojza narozeniny
Otec nám ráno sloužil mši za Lojzíka a za čerstvé manželství Hany a Zdeňka.

Na oběd se v našem středisku zastavil bratr Steven. Ředitel školy ze sousední vesnice, který se zná s otcem Kuriakosem, chtěl pro deváťáky přednášku o křesťansví, protože v rámci nějakého předmětu probírají různá náboženství. Prý se jim takové pozvání dostalo poprvé, to se nám líbilo. Děcka prý měly plno otázek, např. kdo je Ježíš, jestli se může zjevit, kdy přijde, jaké jsou rozdíly mezi katolíky, protestanty... a spoustu dalších otázek. Bratr se odtam vrátil úplně nabitý:) Dokonce při obědě ve zkratce vykládal o křesťanství i našim učitelům.

Pak přišel obědvat za námi a vykládal nám zprávy, jak se daří děckám v nových hostelích. No spíše se jim nedaří. Naši malý kluci Mohan (Baroš), Dadapeer (Čech) a Santoš-zpěvák, kteří byli posláni do hostelu pro nejmenší, už z něj utekli...po několika dnech je však našli a jsou zpět v hostelu. No snad si kluci zvyknou.
Malý Naga byl poslán do hostelu pro bývalé děcké pracovníky, který má přísné pravidla utéct se z něj nedá.
Naše milá Fatima je prý v nějakém přísném hostelu, takže asi nebude moc přijít jen tak na návštěvu do Suprabhy. Studuje na čistě anglické škole, což je super, protože ona je fakt na jazyky velmi nadaná. Máme radost, že ji tam otec poslal, ač nám ve středisku moc chybí.

Těsně před fotbalem přišel pořádný slejvák, takže opravdu to dnes byla skvělá podívaná. Co chvíli se někdo válel v bahně, někdy jich bylo i několik na sobě. Jarek v rekonvalescenci nejdříve jen chytal, ale když už lovil balón ze sítě popáté, šel do útoku. Ač se pádu bránil seč mohl, tak se do bahna jednou taky posadil. Jak děcka byli víc a víc zasviněné od bahna, odhazovali oblečení a hráli už pouze v kraťasích. Ale na těch jejich hnědých tělíčcích ani pak nešlo poznat, že jsou zabahněná (na fotce vpravo Upendra a Pravin).

Nejlepší bylo pozorovat našeho učitele tance Richarda. Ten když utíká za balónem, jakoby tancoval... Ale hraje teda na sto procent. Žádný jiný učitel nehraje fotbal každý den jak on, dokonce i v bahně. Dnes se navíc po každém obdrženém gólu, pořádně vztekal:-)

Hned po zápase se zase spustil liják. Od sedmi hodin jsme klukům, kteří dokážou odejít od televize, ukazovali další fotky, tentokrát z naší svatby. Moc dobrý pocit z toho ale bohužel nemám:( Jarek měl ještě nějaké povinnosti, takže za mnou přišel až v půlce a já nejsem tak dobrá v kannadě jako on, takže moje popisování fotek mi nepřišlo tak záživné.