16.6. – 22.6. 2008

16. 6. 2008 pondělí
Tak jsme ten fotbal projeli:-( Sledoval jsem jej od 12:15 téměř beze zvuku sám. Po první půlce jsem šel na záchod a nechtě jsem vzbudil Máňu. Hned jsem ji musel líčit nadšení, jak pěkně hrajeme a že už vedeme 1:0. Ovšem druhou půlku jsme začali stejně jako minule naprosto katastrofálně a divím se, že jsme nedostali, hlavně teda díky Péťovi, žádného góla. Po přečkání krize jsme dokonce zvýšili na 2:0. No ale že se v poslední čtvrthodině budeme jen na vápně bránit a vepředu neustále ztrácet balóny, jsem si vůbec nepředstavoval. A bohužel už ani Péťa nezvládal zachraňovat všechny chyby obrany. No třetí gól v devadesáté minutě mi už přišel fakt moc. Přitom mi připadlo, že sudí byl na Turky přísnější. Drsné, jak poslal tureckého gólmana ven. No pak dostal ještě Baroš aj na lavečce žlutou, tak už žádný čas na vyrovnání nebyl. Mrzí nás to hlavně proto, že bychom sa před ogarama rádi vytáhli kvalitními výkony...:-( Ale jak nám napsal taťka – Turků je víc, tak je dnes na světě víc šťastných lidí:)

Je smutné, jak nám děcka postupně ze střediska odchází. Zase se nám alespoň míň děcek lépe učí a vládne tu větší klídek. Někdy to teda pro učitele přechází až v nicnedělání. Odpoledne jsme učili jen my počítače a do ostatních tříd učitelé nedošli. Ač dnes ve středisku byli tři.

Odpoledne kluci hráli fotbal se dvěma balóny, doporučuji vyzkoušet:) Večeřeli jsme jen sami s bratrem. Náš otec Binny je odjetý na pár dnů ve svém bývalém středisku. Nějak sám se rozhovor stočil k tomu, že tu učitelů nechodí do hodin. Nechtěli jsme takto bonzovat, ale bratr něco lehce naznačil... Učitelé už vidí, že je konec roku, ale přece nechodí do práce, aby nepracovali... To už raději otec může šetřit peníze a oni svůj čas. Také jsme bratrovi říkali, jak jsou děcka velmi špatné v matematice. Po roce ve středisku děcka v páté třídě nejsou schopné sčítat dvě dvojciferná čísla! Bratr se také divil. Prý za učitele matematiky Prasana má přijít od července nový učitel, protože Prasan nastoupí k policajtům. Jarek se svěřil bratrovi se svým šetřícím návrhem, že by otec mohl přijmout nového učitele až odjedeme. V červenci a srpnu budou teprve noví kluci přicházet, tak tu bude učitelů nadbytek. A akorát tím, že jsme holt aktivnější než oni, bude vždy nějaký učitel stejně jen někde sedět... Za těch posledních pár týdnů Jarek naučil v matice víc, než se naučili za celý rok... Obáváme se však, že otec Kuriakose bude proti. Zastává názor, že dobrovolníci nesmí sami učit. Podle mě ale musí vědět, že tady v Sujyoithi od začátku učíme sami. Za to jsme moc vděční, protože se tak cítíme více užiteční. Hlavně středisku chybí peníze, aby zaplatilo všem děckám školné, tak bychom rádi, aby takto ušetřili do října pár tisíc. Večer jsme vše při modlitbě svěřili Pánu a ať nás zaúkoluje tak, jak si on přeje...:)

Jsme strašlivě vděční za našeho nového bratra. Po večeři jsme se cítili blbě, že jsme si mu stěžovali na učitele, ale cítíme, že mu můžeme věřit, že z toho nenadělá rozbroje. Jsme rádi, že nám umí naslouchat:)

17. 6. 2008 úterý
Ráno odjeli náš oblíbenec Naga a hodní Sapiola s Gulešem. Každý si sbalil svou igelitku a sami jeli do nových hostelů. Chudák nejstarší Guleš (deváťák) neudržel slzy. Bojíme se, že s autistou Nagou se ve státním hostelu nikdo párat nebude, ikdyž učitelé říkali, že otec Kuriakose jeho státní hostel nějak nepřímo šéfuje, a proto prý se v něm o děcka pěkně starají.

Před hodinou počítačů jsme se bavili s bráchou o školách, které jsme studovali. Já mu vykládal, že jsme se na gymplu snažili okrajovat hodiny o výuku např. držením minuty ticha za Kennedyho apod. On že v semináři se taky podobně snažili všelijak vyhnout výuce, ale učitelé vždy řekli, ať si jiné záležitosti nechají na přestávku. Profesorům, o kterých brácha věděl, že potřebují k výuce své poznámky, tak jim je schovával:-). Prý už ale učitelé, když hledali, kdo za čertovinou stojí, tak chodili najisto za bratrem. Brácha se nezdá, ale bude pořádný vykuk.
Taky nám bratr líčil, jak když byl před třemi lety v našem středisku na krátké aspirantské praxi, že jeden tehdejší učitel po bráchových strašidelných příbězích sebejistě prohlašoval, že na duchy nevěří. Bratr pak s Dinešem (tehdy nepracoval ještě v terénu, ale učíval v Sujyothi) a malýma ogarama pro něj nachystal překvapení. Ogaři hráli duchy a bratr se jich jako bál, hrdinský učitel mu měl pomoct. Ze začátku měl brácha o ogary strach, protože ten učitel na ně chtěl přes plot běžet s nožem, ale brácha je naštěstí varoval a učitel je tak nedohnal. Postupně po pár nocích strašení se nakonec učitel sám začal opravdu bát:-)

V novinách jsme dnes četli, že kněz Raymond Mascarenhas byl mangalúrským biskupem prohlášen za služebníka Božího. Tento kněz žil na přelomu 19. a 20. století v Mangalúrú. Přeložil jako první Nový zákon do jazyka Konkeny (to mě docela udivilo, protože tímto jazykem mluví spousta křesťanů v Goi i Karnatace, ale nejspíš dříve používaly pro pastoraci pouze evropské jazyky). Založil kongregaci Betanie pro chudé, kteří chtěli žít řádovým životem, ale neměli dostatek peněz na drahé církevní školy. Dnes má kongregace 1300 sester.

Normálně Jarek má na šlapce úplný kráter. Nejprve to byla jen malá odřeninka z kriketu, poté co se ale koupe tady v té naší agresivní vodě a první dny to nedesinfikoval, tak se to ne a ne zahojit a ty minerály mu to spíš vyžírají. Ale jako v pohodě, to jen taková vsuvka:-)

Čím dál víc máme rádi naši kapličku. Je uzavřená a na kraji budovy, ne jak v Suprabhě hned vedle řvoucí televize. Takže tam vždy večer chodíme, zpíváme si a modlíme se. Je to super takové každodenní zakončení dne v kapli:)

18. 6. 2008 středa
Ráno přede mší se bratr hned ptal, zda už vím něco o babičce. Když jsme mu řekla, že bude muset jít na operaci, hned to šel říct otci Sonymu, který mši sloužil za naši babičku. Je to moc pěkné. Jsme tak díky novému bratru více jako rodina. Když se dovíme něco špatného o jednom z nás, hned se společně modlíme.

Po mši jsem Satiše a Viktora doprovodil do mlýna v Alurhetty. V podstatě v jednom baráku mají v jedné místnosti motor (nevím taťko jestli lepší než váš “Lenin“) a řemenicí z něj přenášejí točivý moment na různé mlýnky, každý je určen na odlišnou obilninu. My si nechali pomlít směs pro sambar – všemožná semínka, koření a něco připomínající lišejníky. Prý normálně si meleme na vlastním mlýnku, ale nedávno se porouchal, tak se chodí do vesnice. Vesnický mlýn ani nepůsobil romanticky, jak vodní v Nepálu.
Zajímavé mi na Indii připadne, že spousta věcí funguje moderně, ale rozdistribuované mezi drobnými lidmi. Na západě se mletí obilí koncentrovalo v megamlýnech, pěstování ve velkostatcích, obchod v supermarketech... V Indii většina obyvatelstva obdělává malá políčka, mele se po domech na malých elektrických mlýncích, prodává se v domečcích u silnice... Díky tomu, si myslím, je i bohatství více rozprostřeno mezi všemi a i chudí obyvatelé neživoří jak třeba v Africe.

Při snídani jsme se bavili o hudbě. Brácha nám říkal, že on studoval pouze západní, což je pro indickou církev typické. Noty se tu ale neučí stejně jako v indické.V podstatě se tu míchají západní a indický styl a výsledkem je hudba, která se nám často moc nezamlouvá. Pak nám ale začal vykládal o Angeli ašrámu v Mysoru. Vůbec jsme netušili, že ašrámy existují i v katolické církvi. Jak nám tento ašrám popisoval, tak nás úplně nadchl, protože se v něm nepěstuje evropská spiritualita, ale rozvíjí se tradiční karnatacká či indická. Strávil v něm kdysi jeden týden, což prý je minimální doba a my ji už bohužel mít nebudeme.
Vše v ašrámu učí a vede starý guru (učitel). Všichni po něm vše napodobují a opakují – např. začíná jíst jídlo jako první a když se od něj zvedne (prý čekává na pomalé jedlíky jako jsem já), tak se zvednou všichni. Jí se pouze vegetariánská jídla. Ráno se v ašrámu zahajuje hodinovou meditací, každý pod svým stromem (stejný druh, pod kterým dosáhl Budha svého osvícení, na meditaci údajně nejlepší :) Během dne se vyučuje a zpívá spousta náboženských písní, ale tradiční indické. Modlitby a písně jsou prý v sanskrtu, což je pro Indy posvátný jazyk, obdoba latiny v Evropě (ale víc jak o tisíc let starší). Mše se slouží normální latinská, protože v Karnatace nevznikl specifický obřad. Mimo meditace a bohoslužby, tráví každý čas sám ve svém pokoji.

Volný den jsme tentokrát strávili jen na pokoji, asi poprvé za celou dobu:) Chtěli jsme původně kolmo zajet na kopec u Očingadurgy. Jenže kola ve středisku stále nejsou opravená a ve vesnici není možnost si je půjčit. Navíc během dne několikrát pořádně zapršelo, takže jsme ke klidu našich kolegů zůstali na pokoji. Učitelé nám nedoporučovali jet na kole, protože je to prý nebezpečné. Mohli by nás prý napadnout nějací vesničani. Máme jet raději busem. Na takové přehnané strachy ale člověk nesmí brát ohled, podle místních je pro nás všechno nebezpečné. Přitom my se tu cítíme úplně neohroženi. Navíc já osobně vidím větší nebezpečí při cestě jejich autobusama, v nichž zemřelo mnohem více lidí, než kdy tady bylo přepadeno.
Jarek měl plno práce na počítači, takže celý den okupoval náš notebook. Říkala jsem si, že bych si mohla lehnout a jen tak odpočívat a nic nedělat – prostě se flákat. Ale vůbec mě to nešlo, asi už jsme si odvykli obyčejnému odpočívání a hlava pořád šrotuje, co by se mělo udělat. Asi bychom se měli učit umět jen tak pěkně odpočívat. I když vlastně spolu nám to někdy jde:) Ve středy si někdy jen tak ležíme a povídáme, ale samotná odpočívat neumím. Alespoň jsem si pročítala staré noviny a zlepšovala si tak svou angličtinu. Také jsem se snažila vylovit v paměti nějaké příběhy na dobrou noc a přeložit je. Byl to takový pohodový den :)Poslouchali jsme si písničky Karla Kryla. Tentokrát jsme nepovídali o našich „vzpomínkách na budoucnost“ ale vzpomínali jsme na minulost našeho státu. Cítili jsme velkou vděčnost za svobodu, kterou teď máme. Naopak jsme se modlili za ty lidi, kteří trpí kvůli tvrdému režimu....kdo ví co se vše děje např. v Severní Korei...

19. 6. 2008 čtvrtek
Musíme pochválit kluky, že jsou v našich hodinách čím dál poslušnější. Čas, trpělivost a modlitby působí a hodiny s nima jsou mnohem příjemnější.

Dneska bratr Josef u oběda prohlásil: „To je bez otce nuda, co?“ Nevěděli jsme, co na to odpovědět. Vůbec nám po otci zatím smutno nebylo, známe se s ním pouze pár týdnů a eště jsme si na sebe nestihli zvyknout. Ale z bratra jsme cítili, že mu kněz opravdově chybí. Jak jsme už psali, jeho rodina veškerá důležitá rozhodnutí řeší s knězem. Tak se nám líbilo, že už po pár dnech postrádá otce.

Josef už zašil asi patnáct píchlých balónů. V Suprabhě se každý týden píchl kopačák a otec už ogarům vyhrožoval, že jim žádný nedá, protože se bralo, že jsou tyto balóny na vyhození. Náš brácha si minulý týden koupil od opraváře nazouváků jeho speciální šídlo a celý týden během vyučování sedí před svým pokojem a páře, lepí a zašívá balóny.

Bratr se smál, jak někteří kluci mluví čím dál víc Jarkovou kannadou a dokonce jeho rytmem a akcentem. Není se čemu divit, když své jednoduché věty křičí každý den přes celé hřiště, tak se tím kde kdo lehce nakazí. A hlavně se to děckám líbí, takže ho pak napodobují, i když mluví jen mezi sebou (např. při fotbale jeho typická hláška: Ninu nydana, nynu thumba suomeri, dodha tapu - ty pomalu, ty maximální lenoch, velká chyba). Když u nás cizinci mluví trošku česky, taky mě to vždy připadne mnohem zajímavější:-).

Bratr nám u večeře říkal, že se dnes Sidha postí a odmítl večeři. Když však před modlitbou kolem něho prošel někdo s trochou jídla, vyskočil na něj, jak hladový tygr. Nakonec žákal po bratrovi, že chce jíst. Bratr mu ale řekl, že má smůlu, že měl jíst když jedli všichni.
Jinak Sidha má problémy v noci s močením, téměř každou noc se počurává, ač mu je asi čtrnáct let. Když se však některou noc nepočurá, hned to radostně hlásí a žádá si po bratrovi sladkost. Jak před pár dny v noci pršelo, tak se počuralo víc ogarů a dokonce už i docela staří. Ráno to pak ve třídě šíleně smrdělo.

Po společné modlitbě s děckama jsme šli opět do kapličky a nějak jsme se tam zapovídali. Pokračovali jsme i na pokoji a do dvou do noci se nám naše puse nezastavily. Bylo to moc příjemné, takto jsme vždy do noci kecávali o všem možným za svobodna:) Tak jsme rádi, že si na to najdeme čas i jako manželé:) Vesměs jsme vzpomínali na naše časy strávené na kolejích. Je super, že máme tento čas, prostředí a kamarády společné. Když jsme tak vzpomínali, říkali jsme si, že budeme mít strach naše děcka poslat studovat do Prahy:)
Ale budeme se za ně modlit, stejně jak naši rodičové:) Jejich modlitbám vděčíme za to, že nás Pán Bůh spojil:)

20. 6. 2008 pátek
Ráno nám odjel do hostelu malý tichý a poslušný Anappa, z kterého jsem vždy cítil, že mě má rád. Brečel, když se s námi loučil.

Dnes jsem hrála s klukama fotbal. Postavili mě do brány a fakt jsem si to užívala. Nejvíce se mi líbilo, jak se kluci věšeli na Jarka, když měli radost z gólu nebo jen tak z něčeho jiného. Je moc pěkné, jak se kluci nebojí dát najevo své city. Na mě se samozřejmě nevěší, jen malí, velcí si to o to víc užívají na Jarkovi. Vždy na něho skočí, obejmou ho a pohladí po jeho plešce, Satiš mu na ni občas dá i pusu:)
Pak mě baví pozorovat ty malé prcky – můj oblíbenec Chetu (foto vlevo), který je bývalý kluk ulice, je vlastně takový divoký anděl z ulice.
Mě osobně připadlo, že naši kluci hrají bezvadně, myslím že by naše Kotvrdovice porazili hravě:) Dva tu máme asi tak 17-letý a na jejich hru je radost se dívat. Satiš skvěle brání a Šivaradž skvěle balón servíruje i střílí, jenom je trochu líný běhat. Ale nejlépe hraje samozřejmě Jarek:)
No a jak dopadla má brankářská úloha? Nic moc, čtyři střely jsem nechytla, ale alespoň tři nějakým podivným způsobem ano:)
No já si myslím, že nejlepším hráčem je bratr, který se s balónem přímo mazlí. Ale suverénně největším talentem je malý Pravin z Mysoru. Nemá ještě sílu v nohách na střílení a postavu na odtlačení větších protihráčů, ale stejně se nikoho nebojí, klidně jde se mnou do souboje. Když vidí příležitost, jde naplno za balónem. Ale především mu to pálí. S bratrem prochází naší obranou a jenom si naťukávají balón. Na staré ogary možu křičet o dušu, že mosíju běžet dopředu, aby dostali přihrávku a dynamicky získávat výhodnější pozici, ale oni to stejně nechápou. Pravínovi je toto jasné tak nějak přirozeně. Jedinou mouchou je jeho frajerství a nejen ve fotbale.

A zpráva z našeho dvorku v Kotvrdovicích – naše koza má kolouška:) Taťka ho při každodenní kontrole lesa našel opuštěného a vysíleného, tak ho vzal domů. Koza ho vřele přijala a už od ní pije mléko jak od mámy. Před pár lety nám naše Betka (fenka) odkojila koťata, tak teď ať se ukáže koza:) Jarek akorát říká, aby z kozy taky nakonec nebyl povrhel:-).

Doučoval jsem Durgeše (foto vpravo), taky kluk ulice, který je velmi nadaný na tanec, Mařenka baští jeho taneční styl. Pak je taky nadaný na vybišu a hlavně pexeso. Se školou už je to horší. Problém už mu dělá sečíst 2+1. Chce vždy vše počítat na prstech, ale takhle jednoduchý příklad jsem mu sčítat na prstech nedovolil. Naprosto vážně na mě zvolal: „Počkej, počkej!“ a začal usilovně přemýšlet s očima v sloup. Po chvíli řekl správný výsledek, tak jsem ho pochválil. On se zcela vážně vyprsil a začal si jakože hladit kníry. Knír je prý v Indii symbolem šéfa, důstojné osoby, hrdiny... Děcka gesto používají často, ale Durgeš naprosto nejčastěji. Víťo, připomnělo mi to tvé gesto “mám fištróna“ – ukazovák na špičku nosu:-).
Durgeš používá ke sčítání přes desítku všech svých 28 prstních článků. Toto jeho počítání už je opravdu divočina. Po získání celkového počtu článků jej začne počítat nosem, protože oběma rukama označuje počet článků. Po několik minutách usilovného počítání článků vyhrkne naprosto špatný výsledek a je celý nešťastný, když mu jej odmítnu.

Před spaním jsme se dívali na první dvd z primice otce Sonyho. Úplně jsme ho litovali, musel neustále pózovat pro kameramana, aby dvd bylo co nejvíc duchovně chytlavé...:-) Hrála hudba a do toho byl otec brán detailně ze všech možných úhlů, jak se modlí. Taková nastrojená videa jsou tu velmi populární a až nutná.

Během dívání se na nás někdo klepal, otec Binny se nám konečně vrátil z návštěvy svého bývalého střediska. Přišel se s námi uvítat a oznámit nám, že sem zítra přijedou dva dobrovolníci z Anglie. Otec je velmi milý, jsme rádi, že se mu můžeme s ledasčím svěřit. Jsme moc vděčni, že ho tu máme. Myslíme, že ho i bratra máme vymodleného:).

21. 6. 2008 sobota – svatého Aloise Gonzagy
Den jsme začali mší za všechny Aloise. V naší rodině je jich požehnaně, tak přejeme všem hlavně Boží požehnání.

Doma vám začíná léto, tady sice teď zrovna pár dnů neprší, ale jinak červen, červenec a srpen má být období dešťů. V novinách jsou každý den zprávy a o obětech na životech kvůli povodním v pobřežních oblastech Indie. Mimo jiné jsou teď noviny opět plné sebevražd farmářů, kteří si berou životy na protest proti výrazně sníženým dávkám hnojiv, navíc dodávaným s velkým zpožděním. Dalším každodenním tématem je neustálý růst cen ropy. Právě včera psali, že všechny letenky podraží v rozsahu 400 – 1200 Kč.

Po snídani jsem šel prát. A zrovna šli farmáři sbírat kokosy. Dlouhatánským hákem vyloupávali zralé kusy z trsů na palmě. Samozřejmě při tom padalo dolů plno svinčíku, který vítr neustále nesl na mé bílé prádlo. No a jednou s kokosem sloupli i malinkou veverku, která spadla na beton přímo vedle mě. Myslel jsem, že je po ní, za chvíli se ale začla hýbat a po dvou minutách dokonce vrávoravě odběhla.

Bavili jsme se ráno s učitelkou Fatimou, protože nevypadala ve své kůži a řekla nám, že se postí. Prý ji maminka řekla, že alespoň jeden den v měsíci by neměla jíst. Zrovna včera jsme se o tom bavili s bratrem, který říkal stejně jako otcové, že posty se v Indii nedrží. Ikdyž Josefův taťka a sestry prý držívají často. Tak nám připadlo zvláštní, že muslimové jsou schopni je držet a katolíci ne. Kněží tu neustále kladou důraz na radost z Ježíšova vzkříšení a na lásku, což pravda v islámu není, ale podle nás by to nemělo znamenat, že se zruší půsty. Kor v dnešní konzumní společnosti, která přichází i do Indie. Jak říká Jarkova maminka: „Modlitba a půst otvírají do nebe bránu“.

Ráno jsme s děckama trénovali akční songy pro návštěvu. Po desáté k nám dorazili dva Francouci (otec Claude se synem Luisem) žijící však v Londýně, otec Thomas z Tumkuru, ještě jeden otec z Gulbergy a jejich řidič z Provinciálního domu v Bangalore. Děcka jim na uvítanou zazpívali a pak je otec Kuriakose provedl po farmě. Poté jsme měli sezení, kdy jsme měli sdílet zážitky z naší práce. Ve skutečnosti jsme jen mluvili my, co tady děláme atd., aby se mohl syn inspirovat. Jeho tatínek odjíždí v pondělí zpět do Londýna a syna tady nechává na zkušenou na deset dní. Musíme říct, že nám ho bylo líto. Luise vypadal dost unaveně a ze všeho docela i vystrašeně. Děcek se spíš bál, tak se budeme i za něho modlit, ať se mu tady těch pár dnů líbí.

Nebylo by to pravé indické uvítaní bez naškrobeného programu. Kněz Thomas právě slaví 75 let, takže fankšn byl uspořádán k jeho oslavě. Učitelka Fatima program uváděla a představovala jednotlivé hosty, kteří měli proslovy. Pár nejlepších zpěváků zazpívalo a pak jsme my s děckama předvedli ukazovačku Kdo stvořil v angličtině.

Obědvali jsme luxusně. Jsme rádi, že kvůli nám se nikdy žádné speciální jídlo nevařilo. Ale chápeme, že hosty chtěli pohostit co nejlépe. Bohužel francouzské chutě se dost liší od indických, tak jim stejně moc nechutná. Oba Francouzi se pořád divili, že my jsme neměli doteď žádné problémy a jíme rukama. Prý jak dlouho jsme se to učili. Tak jsme jim řekli, že na jednom přípravném víkendu nám bývalá dobrovolnice dala kurz a od prvního dne tu jíme rukama.

Po obědě se kvůli návštěvě zrušila výuka a hrál se volejbal a fotbal. Při hrách jsme zjistili, že Luisovi je 15 let. Mysleli jsme, že studuje na vysoké! Už nemáme evropský odhad. V Evropě bychom mu asi tipli tento věk, ale tady, jak jsou všechny děcka mnohem menší, tak on, který je pěkně urostlý, vypadal mnohem starší. Naši sedmnáctiletí kluci byli úplně mimo z toho, že jsou starší než tento pro ně dospělý urostlý Angličan.

Když jsme se dozvěděli Luisův věk, více jsme chápali, proč je tak vystrašený. Přece jen v patnácti letech je ještě děcko. Nedokážeme si představit, že bychom tu nechali třeba naši Máju. Claude pracuje v nějaké investiční společnosti jako její šéf. Vypadají, že jsou hodně ve vatě. Říkal, že tu synka nechává, aby poznal realitu světa. A taky prý otcům říkal, že mu třeba čas strávený s děckama ukáže cestu k salesiánům. Pro synka to bude určitě zážitek, ale deset dnů je strašně málo na to, aby si tu zvykl a víc se s děckama sžil. Ale lepší než nic, i když pro středisko takový dobrovolník je podle nás spíše přítěž.

Učitel Vasant při hrách chtěl, stejně jako všichni Indové, dostat od Clauda jeden šterlink. Claude ho ale nepochopil a vytáhl z peněženky plné všemožných kreditek bankovky a ukazoval je Vasantovi. V tom se seběhly děcka a všemožné eura a libry kolovaly mezi děckama. Pak jsem Claudovi v soukromí říkal, že není dobré ukazovat moc peníze. Bylo mi blbé, že poučuju starého bankéře, ale jak jsem viděl kolik prachů koluje mezi děckama, tak jsem mu to musel říct. Aby pro příště byl méně naivní. Snad se kvůli mému poučení neurazil.

Jinak Claude pracoval přes dvacet let v Brazílii pro City bank. Jeho manželka je Portugalka ( říkal, že se Brazilec skoro s Portugalcem nerozumí, jak se jejich portugalštiny liší), takže fandí teď při Euru Portugalsku. V Indii poznal v roce 1976 otce Thomase, protože sestry obou jsou řeholnice ze stejné kongregace.

Starý kněz Thomas, který je doprovázel, je i přes svůj věk stále velmi čiperný a pořád s děckama blbnul a hlavně neustále povzbuzoval Luise. Nás si pak na konci vzal také stranou a moc pěkně nám žehnal. Mluvil o sobě velmi pokorně, říkal, že nemá žádný talent ani vzdělání, ale za vše, co za život vykonal, vděčí Pánu. Podstatné, že je nebát se, vše složit do rukou Pána a milovat. Taky nám řekl, že ikdyž nás viděl před pár měsíci pouze hodinu, tak jsme mu blízcí, protože jsme z Československa stejně jako jeho dlouholetý provinciál stále žijící otec John Med. V jeho společnosti nám bylo moc dobře.

Když po čaji všichni odjeli zpět do Suprabhy, uvědomili jsme si, jak nám tu Pán žehná. Od prvního dne jsme se tu cítili jako doma a doteď jsme neměli žádný problém. Určitě je to díky vašim i našim modlitbám, ale také za to velmi vděčíme super přípravě od českých salesiánů:) Sadbo děkujeme:)

Večer jsme promítali na počítači děckám fotky z Nepálu, s překladem nám pomáhal učitel Vasan, který je ochotný a zvídavý. Děcka byly nadšené. Hlavně se smály tomu, že všechny nepálské děti mají pod nosem šimla (svíčku).

22. 6. 2008 neděle
Mši svatou sloužil otec Thomas a koncelebrovali naši otcové Kuriakos a Binny s dalším otcem z Gulbergy. Oficiálně vítali hosty z Anglie. Předpokládáme, že tu zřejmě nechají nějaký sponzorský dar, když se tu o ně všichni tak starají (nás např. při první mši nikdo oficiálně nevítal:)

Nemohli jsme se vynadívat na dcerku našeho učitele tance Richarda. Malinká holčička s obrovskýma očima, v oranžových šatečkách, se cítila být nepostradatelnou členku sboru. Vzala vždy mamince její papír s textem písniček, postavila se mezi členy sboru a strašně důležitě z papíru zpívala. Přitom podupávala do rytmu nohou a dlaní mávala přesně jak její tatínek, když učí děcka zpívat. Sice má teprve dva roky, takže eště vlastně ani neumí mluvit, ale už je vidět, že bude asi šikula po taťkovi.

Po mši jsme opět hráli s děckama divadlo, tentokrát Budulínka. Fatima už ale odešla do státního hostelu, tak to nemělo takovou šťávu. Jen Jesu pořád vymýšlel něco speciálního. Např. chtěl hrát v Budulínkovi slepici, co snáší vajíčka:)

Bavili jsme se s Claudem o ženských rozbíjejících kameny na silnici před střediskem. Claud říkal, že i v Brazílii, ale třeba i v Portugalsku ženské dřou víc jak chlapi. Clauda zaujal neustále něco předvádějící Jesu. Ptal se nás i otců na jeho minulost.

Po obědě jsme hráli oblíbené Lagori. Francouzi zatím odpočívali na pokoji. Až ke konci na chvíli za námi přišli také hrát. Když pak vytáhli foťák, měli na dlouho o zábavu postaráno. Děcka milují focení a nejraději by se fotily všichny zvlášť a s tou kamarádkou a pak stou, tam a pak zase jinde. No my na to nemáme. Vždy vyfotíme, co chceme a pak řekneme saku (=dost). Francouzi měli na ně větší trpělivost. Byli jsme nervózní, když jim pak dávali foťák do ruky, ať se podívají na jejich fotky. Máme vždy strach, že jim omylem spadne na zem, protože se děcka o něj samozřejmě přetahují.

Po čaji otec Kuriakose vyhlásil přátelský zápas v přehazované Evropa proti Indii. Byl to první zápas, o kterém jsme kdy slyšeli, že Evropská unie společně proti někomu hrála:) No a jak to dopadlo? Oba sety jsme prohráli:) Holky jsou prostě strašně dobré a i když Jarek i Luis chytali suprově a házeli pořádné šlupy, tak občas hodili do sítě či autu, zatímco Šruthi a spol. téměř nechybovaly:) Pár děcek nechtělo hrát proti nám, takže hrály za Evropu, ale stejně nám to nepomohlo:) Ale aspoň jsme zaskandovali, Jarek vymýšlel nová hesla a bylo veselo. Z hesel: Adneradu nakšatra, návu gelutené mátra! - dvánact hvězd, vyhráváme my. From Atlantic to Dněstr, no one is playing better! – Od Atlantiku po Dněstr, nikdo nehraje líp! Heslo už počítá s Ukrajinou jako dalším členem Unie:-).

Před odjezdem ze Suprabhy, jsme se snažili trochu Luise i jeho tatínka povzbudit, ať se o něho nebojí. Dali jsme Luisovi naše číslo, ať kdyžtak zavolá. Popřáli jsme mu, ať si těch pár dnů, co tady stráví, plně užije a je hlavně co nejvíce s děckama. Ti mu dodají vždy energii... Každý dobrovolník podle nás musí vše dělat s láskou, bez ní je dobrovolnictví jen práce, ale s láskou je to velká radost:) Ale to platí vlastně nejen pro dobrovolníky:)

Když jsme šli na autobusák, zastavil nám eště kus před nádražím autobus a autobusák se nás ptal, jestli chceme do Alurhatti. Už asi všichni řidiči vědí, že ti dva běloši jezdí do Dona Bosca:) Vynikající servis!:)

Dnes probíhaly v Davangere výběrové zkoušky na nějaké státní pozice. Od nás tam jeli oba naši učitelé – Vasan i Prasan. V autobuse jsme zjistili, že se jich účastnil i výběrčí peněz v autobuse, kterým jsme jeli večer zpátky do střediska. Ukazoval nám dnešní otázky. No síla. Má to být všeobecný test, ale že by se jim tam snažili zařadit nějaké logické otázky, aby vybrali např. lidi podle „pálení“, či nějaké důležité ohledně obecného rozhledu, ale vůbec. Nejvíce otázek se týkalo jejich ústavy, kdyby aspoň užitečné, ale aspoň dvě stránky otázek byly typu – jaké je číslo článku, kde je zmíněno to a to...

No prostě Indie – jsou odborníci na to, udělat ze zbytečných věcí strašně důležité..., ale že by uměli sčítat bez kalkulačky a měli ponětí, kde leží jaký světadíl to ne...

Jinak po večeři se už u nás ve středisku poslední dny netancuje a děcka zase divočí nebo hrají hry jak dřív. Asi je to tím, že jsme bratrovi říkali, že si nám kluci stěžovali, že nechtějí všichni tancovat, že si chtějí hrát jak byli doteď zvyklí. Bratr to s otcem asi nějak prodiskutoval a diskotéky budou jen občas.