9.6. – 15.6. 2008

10. 6. 2008 úterý
Často slyšíme děcka, jak na sebe pokřikují našimi jednoduchými kannadskými větami. Některé Jarek říká tak často, že se jim vryli do paměti a používají je víc než jejich správné gramatické verze. Co flek tu za okny slyšíme: „Nynu jake suomari? Nynu jake ketadu?“ = Ty proč lenoch? Ty proč špatně? Zní to dost pesimisticky, když tohle jsou nejčastější Jarkovi věty..., ale při hodinách je spousta kluků líných přemýšlet a dokola dělají ty samé chyby.

Při obědě jsem se ptal bratra, jakto, že po pěti stoletích vlády muslimských panovníků v Indii, je země stále převážně hinduistickou, když v Africe a na blízkém východě pod jejich vládou téměř naprosto vymizelo křesťanství. Jestli to není tím, že hinduisté mají hlavní úkol – mít, co nejvíce dětí. Bratr vysvětloval, že muslimští dobyvatelé se chovali k porobenému obyvatelstvu velice krutě a to se právě proto proti nim stavělo a nepřijímalo nové náboženství. A co vím z dějepisu, tak Arabové v prvních stoletích při dobytí nových území bývali k obyvatelstvu velice tolerantní. Jen používáním výhod pro konvertity obraceli velká množství laxních věřících na islám. Podobně zabírala na Čechy komunistická normalizace. Zvláštní, že krutá pronásledování lidi proti útlaku zatvrzují, ale vtíravá pohodlnost si nás naprosto podmaňuje.

Bratr taky vykládal, že podle legend když připlul svatý Tomáš do Indie, tak se mu nedařilo obracet hinduisty na křesťanství. Říkali mu, že jednoho Boha – Brahmana taky znají a jeho hlavní tři manifestace – Brahmu, Šivu a Višnu taky. Navíc první křesťané neměli zdaleka tak rozpracovanou teologii, jako tehdy hinduisté. Svatý apoštol prý přesvědčil skupinu brahmínů až zázrakem, když při jejich púdži vylil nad hlavou vodu a nechal ji levitovat. Obrácení brahmínů už pak následovaly tisíce příslušníků nižších kast.

Kvůli dešti jsme dnes hráli hry vevnitř, což byla docela zabíračka. Prasan i Vasant museli odjet domů za svými povinnostmi a bratr neustále odbíhal řešit s opraváři výměnu filtru na pitnou vodu. Takže zorganizovat šedesát kluků s naší kannadou byla fakt síla. V místních holotřídách se zvuk šíleně rozlíhá a i kdyby mluvili jen tři děcka, tak nadělají rambajsu za deset. Ale samozřejmě jich mluvilo mnohem víc, protože my nemáme takovou autoritu, že by nás děcka na slovo poslouchaly, jako učitele s rákoskou:(
Děcka nebyly často schopné dodržovat pravidla hry (ač byla velmi jednoduchá), takže pak kazily hru všem ostatním. Nevím, jestli už si nevzpomínám, ale mám pocit, že jako malá jsme se s holkama snažily vždy dodržovat pravidla...prostě samy si tak škodí, ale takové jsou holt asi všechny děcka...

Od neděle, asi jen kvůli Euru, sportovní televize přenášející televizní zápasy vysílá zadarmo! Po modlitbě se tak všichni šli dívat na zápas Rusko – Španělsko. Jen teda naši nejstarší kluci, které čekají tento rok závěrečné zkoušky po 10.ročníku, se nesmí dívat na TV. Po modlitbě musí studovat. Jéé, nedokáži si představit, že bych vesměs po celý rok strávila každý den celý jen učením... Já jsem se šla místo fotbalu v klidu pomodlit do kaple.

Středisko je od soboty a snad pouze do zítřka bez filtrované vody. Ikdyž se koupil do střediska za peníze Temp Metalu v prosinci ten nejlepší filtr, tak je potřeba ho každé dva měsíce opravovat. Prý je to kvůli extrémně mineralizované vodě, která se tahá z hloubky 200 m pod povrchem. U nás se výrobci minerálek předhání, která má více lepších minerálů, tady by bylo nejlepší vodu kvůli minerálům destilovat. Už po jednom hltu nás natahuje na zvracení. Naštěstí otec Sony dnes dovezl v bečce vodu ze Suprabhy. Tam otcové nedávno koupili stejný filtr, jaký se používá zde. Protože tamní voda je chutná přímo, z asi jen deset metrů hluboké studny, tak filtr tam prý vydrží dlouho bez opravy. Nedokážeme si představit, že bysme měli pít celý rok místní nefiltrovanou vodu, což dřív děcka normálně pily. Chuť je mnohem horší než slaná, navíc nám připadne, že nezažene žízeň. Děcka prý z ní mívaly spoustu chorob zubů, dásní, kůže... Takže mamko, děkujeme moc Temp Metalu.

Jinak pokud máte někdo zajímavé poučné příběhy pro děcka na dobrou noc, prosím napište:) A SADBO – zahrňte vyprávění příběhů do úkolů při přípravných víkendech, každý min pět:) a akční songy, těch tu taky není nikdy dost!!!!!!!!!!!

11. 6. 2008 středa
Od včerejšího večera jede středisko bez jediného učitele, tak jsme na děcka s bratrem a otcem sami. Ráno jsme je na střídačku hlídali při samostudiu. Rozčilovalo nás, že děcka automaticky, když jsme je hlídali jen my, začaly postupně hlučet. Nemáme rákosku, tak se nás nebojí. Navíc na nás nejsou zvyklé jak děcka v Suprabhě, takže přirozený respekt si teprve vytváříme. Na vyučování už dva učitelé přišli, ale moc se jim učit nechtělo. Vesměs jsme poctivě učili jen my. Když pak osmáci dělali ve třídě bez učitele hluk a přistihla jsme je, jak se perou, už jsem nevydržela a šla jsem pro učitele. Požádala jsme ho, aby šel učit. Že se nestydí - vykecávat a nejít do hodiny! Toto je negativní dopad dobrovolníků, někteří učitelé jich využívají a nejraději by hodili všechnu svou práci na dobrovolníky a sami se poflakovali... Tento učitel za chvíli ze střediska odchází a tak na to dost prdí... I když tu učitelé dostávají nízký plat, tak stejně by měli vykonávat svou práci zodpovědně a jako učitelé být příkladem pro děcka! Takto je učí akorát neplnit povinnosti....Ten druhý pro změnu učí strašně pasivně, ještě jsme ho neviděli v hodině učit. Vždy jen sedí za stolem, čte si noviny a děcka něco píšou. Ve třídě sice vládne hrobové ticho, ale učitel má přece v hodině učit! Opisovat si děcka mají až v samostudiu. Toto nás dost štve a píšeme si k bodům do závěrečného hodnocení pro otce:)

Při každém obědě a večeři teď díky otci Binymu jíme jogurt, který dokonale neutralizuje pálivost čili v jídle. To ale nebereme jako komfort, protože na farmě se nadojí spousta mléka a přišlo nám doteď škoda jej nejogurtovat. Jinak jogurt tady všichni špatně nazývají tvaroh.

Večer jsme všichni sledovali zápas Česká republika x Portugalsko. Já se těšila hlavně na naši hymnu, ale doběhla jsem pozdě a stihla jsme jí jen kousek:( Jarek ji prý ale zpíval vážně v pozoru, aby se nenechal zahanbit děckama, které každé ráno při nástupu zpívají v pozoru indickou hymnu. Ogaři neměli chybu. Fandili s námi „Češi, Češi“, v jejich podání „Šeši, šeši“. Hádali se kdo z nich je který český hráč. Hanumanta a Mohan stáli pořád vedle nás a tvrdili, že jsou Petr Čech a Milan Baroš. Když se na obrazovce jejich jmenovci objevili, tak přímo předváděli jejich gesta a výkony. No sranda. Přáli jsme si hlavně kvůli ogarům, abychom vyhráli. Jak jsme dostali góla, byli potichu a celí nešťastní, zato naši vyrovnávací branku oslavovali mohutným řevem a skákáním. Když odcházeli všichni po prvním poločase povinně spát, tak skóre 1:1 všechny naplňovalo radostným očekáváním. Ještěže neviděli druhý poločas, nastoupili jsme do něj hrozně, co? Výsledek 3:1 nepotěšil. Vždy mi taková utkání byla jedno, ale teď když jsme v cizině, tak bychom se tu rádi pochlubili třeba vítězstvím celého Eura:) Tak snad v nedělu budeme mít víc štěstí.

12. 6. 2008 čtvrtek – Anti-Child Labour's Day
Dnes se v Indii připomíná Anti-Child Labour's Day (= den proti dětské práci). Téměř všechny naše děcka, bývalí pracanti, odjely do Davangere na „fankšn“. Vystupovaly tam s několika proslovy a tanci. Celkem se prý účastnilo programu šestnáct organizací, naše děcka prý byly nejlepší, čemuž věříme, protože mají nejlepšího učitele tance Richarda:) My bychom opět akorát přitahovali pozornost, tak jsme nejeli, ale namísto včerejšku jsme si vzali den volna.
Večer byl záznam programu vysílán v místní televizi. Jo a víte, že jsme se v televizi už objevili i my? Během naší cesty po Nepálu, prý promítali sestřih z ovčích zápasů z Durgambika festivalu, při nichž jsme byli davem dotlačeni do úplného středu ringu, kde jsme byli oficiálně uvítáni.

Jinak jsme den volna strávili typicky pracovně. Já dělala prezentaci o našem středisku pro naši vysílající organizaci BREADS a Jarek psal deník a předělával stránky. Dopoledne jsme si však uzmuli chvilku jen pro sebe a lebedění. Musíme se přece umět chvíli i zastavit. Odpočívali jsme a povídali si o tom, co budeme dělat až přijedeme domů... takové vzpomínky na budoucnost:)
Jarek by rád zavedl nějaký nový křesťanský rodinný zvyk podle vzoru rodiny našeho bratra Josepha. Jejich rodina je zasvěcena Božskému Srdci a vždy na tento svátek se celá rodina sjede, otec koupí a zabije berana a celá rodina jej během dne sní a slaví jakoby paschu, která je popsána ve Starém Zákoně. Jejich tatínek důkladně dbá na společné rodinné modlitby a také hlídá, aby každý člen alespoň jednou za rok jel na exercicie. I ho jako řeholníka se vždy otec ptá, zda už letos na nějakých byl. Prý se u nich říká, že správný otec musí hlídat tři věci – zda se každý člen rodiny modlí a navštěvuje nedělní mše, zda byl každý letos na exerciciích a zda jsou ploty kolem rodinného pozemku na svém místě a v pořádku:-) Taky se nám líbilo, že prý v jeho farnosti farář jednoročně zamluví pro farníky někde exercicie. Bysme taky někdy mohli jet až budem doma na nějaké duchovní cvičení společně s více farníky.

Bratr poslední dny stříhá v době her klukům vlasy. Stejně jako Rubinovi mu šlo stříhání pěkně od ruky. Oba se to naučili v semináři.

Odpoledne jsme jeli do města na internet a vyzvednout ke krejčímu pracovní blůzy k sárí. Jsme si teda vybrali krejčího... řekli jsme náhodně jednomu na ulici blízko autobusáku. Vůbec si nechtěl psát mé míry a dokonce mě ani přeměřit. Jen se podíval a řekl nějaké čísla. Já tvrdila, že chci vše větší a volnější, on si ale mlel své, že prostě má pravdu. No a teď jsme viděli ten výsledek. Nemohla jsme se do blúz samozřejmě vůbec dostat. Nechápeme jejich logiku. Přece je lepší něco ušít větší a pak to kdyžtak jednou projet, než malé a pak to složitě párat. Navíc to jeho párání! Měl jen obrovské nůžky, navíc byl asi trochu slepý nebo opilý, nevíme...ale nadělal mi do látky nůžkami několik děr... měli jsme chuť mu vůbec nezaplatit, když nám ještě zničil materiál, ale bylo nám ho líto, tak jsme mu dali alespoň 50 Rs.

Na internetu jsem si přečetl, že jedna kamarádka z kolejí jede za měsíc do Raičúru pomoct stavět jezuitům hostel a školu pro děcka z kasty nedotknutelných. Taky shání na podporu projektu peníze. Tak jsem se pak ptal otce, jak to s těmi nedotknutelnými je a vysvětloval, že teda někde stále existují, ale nesmí se jim tak říkat. Oficiálně žádné kasty neexistují, ale jejich existence je veřejným tajemstvím.

Přijeli jsme z města akorát na večeři, bylo u ní veselo. Sidha během ní pořád otravoval otce a snažil se mu vnutit, že má rozbitou hlavu. Otec ho uklidňoval, že na ní nic nemá a líčil nám historku, kdy Sidha tvrdil, že ho ve dřevárce kousl had. Hned ho vezli do nemocnice a až druhý den zjistili, že Sidha kecal, prý se jenom píchl o nějakou větev. Sidha má prostě svůj svět (možná trochu podobný tvému, Frkáči:-). Přáli bychom vám ho vidět když se raduje z nějaké maličkosti. Krčí rameny (má takový nějaký zvláštní tik), jakoby se stydí a přitom se vesele směje.

Po večeři a modlitbě jsme si půjčili salesiánské DVD o misiích v Súdánu. Celým filmem provázel Allancherry (salesiánský delegát pro misie) a my cítili radost, že ho známe, že jsme se s ním potkali při vyslání v Turíně:) Děkujeme všem dobrovolníkům a SADBĚ za tuto cestu:)
Jak jsme sledovali film, v našich toulavých nohách to opět prazvláštně škubalo:-). Člověk by chtěl všude pomoci..., ale vše necháváme na Pánu Bohu, on ví nejlépe kam nás kdy poslat:) Víme, že po Indii bychom rádi založili rodinu a pomáhali doma, ale nějaké dobrovolné práce během prázdnin by s náma naše děcka někdy mohly zvládnout, ne?:) Na delší dobu bychom ale už nechtěli odjet:)

Jinak zprávy o počasí – stále přeprchá, tak aprílově, hlavně se ale silně ochladilo, až je nám i zima, hlavně se vždy přemáháme do studené sprchy. Ale vždy se narozdíl od děcek přemůžeme. Ti teď chudáci docela smrdí. I když se někteří umyjí, tak si obléknou oblečení, které jim pořádně kvůli neustálým dešťům nevyschlo, ale zatuchlo a třída je pak plná smradu.
Díky dešťům míváme v místnostech děcek často potopu, protože např. jeden okap je chytře sveden přímo do tříd, v níž mají děcka své kufry. Přes třídu pak teče říčka spádem do jiné odtokové trubky:-). Říkáme si, že barák je postaven tak neprakticky možná schválně, aby děcka i přes období dešťů měly co dělat. Když už nemůžou pracovat venku, vytírají středisko:)

13. 6. 2008 pátek
Ráno nám otec odvezl v autorikše dalších pět děcek do nového hostelu. Naše oblíbence – zpěváka Santoše, milého Hanumantu a taky české hráče Petra Čecha a Milana Baroše:) Všichni to jsou takoví prcci, tak snad se k nim v novém hostelu budou chovat pěkně. Normální hostely jsou určeny pro děcka až od páté třídy výš, ale tento hostel je určen speciálně pro mladší.

Když jsme přijeli z Nepálu, ve středisku chyběly křídy. Učitelům nechyběly...:-) Brali jsme, že teda jsou prázdniny, tak to tak nevadí. Otec pak měl nějaké dovést, ale protože na to stále zapomínal, tak jsme je nakonec koupili sami. Protože už ty naše došly, tak jsme poslední dny opět bez kříd. Včera se konečně koupili nové, ale Prasan si je dnes zamkl do své učitelské skříňky a odjel domů do Harapanahalli řešit opět své nové pracovní místo u policie. Co si nekoupíme, to nemáme. Bez kříd se pořádně nedá učit, ale krom nás se po nich nikdo neshání:-(.

Dopoledne bratr vyhnal ze svého pokoje škorpióna, který spal v rohu za počítači už asi několik dnů. Velký jak něco, prý kdyby kousl děcka, tak to asi nepřežijí. Ale i dospělí musí rychle do nemocnice. Je to síla, musíme si dávat pozor. Prý už několik nocí brácha slyšíval z koutu za záložními zdroji divné chrastění, ale nevěnoval mu pozornost. Včera přes noc lezl kolem bratrovi postele a on se, asi Boží pomocí, zrovna probral a uvěznil ho mezi škatule. Nechápali jsme, že ho rovnou nezabil. Brácha je moc mírumilovný a navíc se dnes slaví svátek, na jihu Indie hodně uctívaného, svatého Antonína, který kázal i rybám, tak proto jej asi ušetřil:-). Ráno po probuzení si bratr myslel, že se mu o škorpiónovi jen zdálo, ale naštěstí uviděl škatule, tak ho šel vyhodit. Učitel Rameš škorpiónovi zmáčkl klackem ocas a vystříkal mu tak jeho jed. Bratra prý kdysi jako malého kousl na skautském táboře úplně malinkatý škorpión. V nejbližší vesnici naštěstí dostal nějakou tabletu s protijedem. I tak ale celou noc protrpěl v hrozné bolesti a ochrnula mu půlka těla. Nejhorší prý pro něj bylo, že nemohl k ulehčení bolesti řvát, protože všude kolem spali jeho vrstevníci a mezi nimi navíc dokonce holky:-) Ráno už prý bolest i ochrnutí ustoupily. Bodnutí tohoto velkého škorpióna by prý bylo mnohem horší.

Při odpolední vybíjené mě úplně překvapil malý Naga. Suraj ho vytáhl za ruce z hřiště, takže pak kluci křičely, že Naga byl mimo hřiště, a proto je out. Já ani oni jsme neviděli, že ho tam vytáhl Suraj. On se najednou rozbrečel a řekl, jak to bylo. Takže se mu Suraj musel omluvit a Naga mohl znova hrát. Jenže malý Naga se zablokoval a vzal si do hlavy, že za to musí Surajovi ublížit. Vzal do ruky velký kameň a mířil na něho. Takže jsem šla za ním, kameň vyhodila a vysvětlila mu, že je to nebezpečné a hlavně zbytečné. A ať jde zase hrát. On nevnímal, mlel si pořád své, hledal další kameně a sledoval Suraje, kdy by po něm kámen mohl hodit. Takže jsem musela neustále sledovat Nagu a co chvíli mu házení rozmlouvat. Napřed přísně, pak mile, že je přece hodný kluk, ale ani jedna varianta nezabírala. On je asi trochu autista a když se blokne, tak nic nepomáhá. Většinou jsou tu děcka naštvané chvíli a hned jsou zase kamarádi. Naga vydržel celou hodinu a půl. Postupně už alespoň bral menší kameny. Vždy se ale při tom na mě díval, asi už cítil, že je to špatný. Asi po dalších dvaceti minutách na mě zase volal, ukazoval kameň a mluvil něco o krvi. Naga na nás mluví pořád suverénně jen kannadou a ani se nesnaží používat jednoduchý jazyk, abysme mu rozuměli, takže jsem si zavolala děcka, aby mi to přeložily. Prý mi vysvětloval, že na Suraje musí kameň hodit, aby mu tekla krev. Už jsem ale věděla, že je to jeho podivná hra a nechce to udělat. Když se mu pak náhodou Suraj dostal do blízkosti a dřepěl kousek před ním, Naga napřáhl ruku s kameněm přímo nad jeho hlavu a díval se na mě, jestli teda může. Kroutila jsem hlavou, zdvihl teda druhou ruku s menším kameněm a znova se na mě díval, zda dám souhlas. Když jsem ho nedala a znova jsme mu připomněla, že je přece hodný kluk, tak chvíli přemýšlel a mezitím Suraj zase odběhl. Když už byl Suraj dost daleko, tak po něm Naga nakonec opravdu kameň hodil. Nic se Surajovi nestalo, naštěstí ho Naga jen lehce trefil do šlapky. Protože jsem ale Nagovi slíbila, jestli kameň hodí, jdeme za učitelem, tak jsem musela slovo dodržet a Guopi oba zavedl za Ramešem.

Šestiprstý Guopi vypadá trošku zvláštně, někdy až hrůzostrašně. V puse má sice všechny zuby, ale všelijakých tvarů. Občas se začne smát jako nějaký upír po svém vítězství nad kořistí. Kdysi jsem byl sám po tmě v kuchyni a on na mě svítě si baterkou na obličej vyskočil právě s tímto smíchem. Vypadal jak Frankenstein, v tu chvíli mi docela nahnal strach. Často nás i učitele provokovává. Respekt cítí asi jen k otcům, které má rád. Nebaví ho vůbec škola, takže tráví celé dny prací na farmě a je spokojený. Občas ze střediska uteče a vrátí se do něj zase až po mnoha měsících.

Ptal jsem se velkého Santoše z Čitradurgi (ještě jiný než o kterých jsme zatím dosud psali), od čeho má kolem celé paže dokola takovou jizvu. Prý když byl malý ogar, tak těžce onemocněl a rodiče ho vzali do chrámu bohyně Maramy v Čitradurze(místo do nemocnice). Místní swamidži za jeho zdraví sloužil púdžu a při ní mu nožem dokola rozřízl kůži na paži. Ptal jsem se, kolik vyteklo krve a tvrdil mi, že půl flašky. Asi si to už nepamatuje, půl litru na malé děcko by muselo být hrozně moc, ale i kdyby vyteklo jen pár kapek, tak mi přijde takové púdžovaní v dnešní době šílené. Sice jsme si z toho pak dělali srandu, co asi s tou krví swamidžiové provádí, jestli se v ní koupou..., ale Santoš stejně vypadal přesvědčeně o správnosti púdži. I mi ukazoval měděný prstýnek na palci u nohy, který mu zaručuje ochranu bohyně Maramy, zároveň mu visel na krku pěkný křížek s Kristem:-). Hariša, kterému púdžování připadlo krvelačné, tak se hned ozval, že on má jediného boha Ježíše. Hariša se i pravidelně účastní nedělních mší svatých.

Večer jsme o řezání pro bohyni říkali otci Kuriakosovi a on nám vykládal, že v některých vesnicích stále existují dokonce rodiny, které kvůli vyřešení nějakých problémů jsou schopny bohům obětovat své děti. To jsme právě včera četli v novinách, že policie našla nějaké dlouho hledané dítě mrtvé, už v rozkladu, na dně nějaké studny. Policie má podezření, že dítě do ní bylo hozeno z náboženských důvodů. To se tady teda dějí věci...:-(

14. 6. 2008 sobota
Dnes byli učitelé velmi aktivní a podruhé hodině přišli za Jarkem do třídy, že si tuto hodinu máme vzít odpočinek. Prý totiž kluci včera bratrovi říkali, že jsme učili celý den jen my dva, takže jim bratr asi naznačil, že tak by to asi nemělo fungovat. A to jsme vám před pár měsíci psali, jak tu funguje pořádek, co:( Asi je to ale tím, že už je konec roku a učitelé jen čekají až se tyto děcka postupně rozejdou a začne pro ně nový školní rok...

Odpoledne potřebovali farmáři pomoct na farmě tahat kokosové listy a vytrhávat „kongres trávu“ za orajícím traktorem. Takže jsem tam s kluky šla taky. Jarek zůstal ve středisku. Dokud bratr kluky nerozdělil do družstev a nevyhlásil soutěž v tahání kongresu, lenošili až hrůza, hlavně ti starší. A pak hráli jak jsou utahaní. Já chtěla jít příkladem, tak jsem chtěla také pracovat. Jeden kluk mi však udupal místo v hlíně a pořád mě přesvědčoval, že já musím jen sedět a hlídat. Nedala jsem se a také tahala kokosové listí. Jenže pak mně říkali, že musím být opatrná skrz hady. Takže jsem pak chodila pomalu jak šnek a taky jsme se nepředřela. Pořád jsem sledovala, jestli pod kokosovým listem, který zvedám, nebude had. Nicméně jsem si našla další činnost a vyráběla jsem stará známá košťata a vzpomínala na holky z kempu.

Cestou z farmy jsme se zastavili u rodiny farmáře. Manželka, její snacha s malýma capartama a další pomocnice z farmy seděly na železné posteli před domem a jen tak plkaly jak u nás doma na balkóně:)

Bratr dnes vykládal děckám o různých slavných objevitelích a milovník zvířat Majdyn se bratra hned zeptal, kdo objevil zvířata:-).

Večer jsem vytáhla omalovánky od tety Zdeny. Byla jsme překvapená, jaký o ně měli i kluci zájem a jak byli zabraní do vymalovávání. Většina z nich ale nebyla schopna pojmenovat správně barvu a najít k ní odpovídající pastelku. Takže to bylo pořád „Antýý, Jarekapááá, jénu kalr“ (Teto, Jarekappáá, jaká barva?).

15.6. 2008 neděle
Ráno jsme se vypravili na bus, ještě poněkud spící. Probralo nás na cestě až zjištění, že nemáme čím zaplatit autobus. Takže jsme do busu nenastoupili a vrátili zpět do střediska. Nevěděli jsme kdy pojede další bus, tak jsme si stopli kolem jedoucí nákladní rikšu. Sedli jsme si na korbu a užívali si cestu. Cítili jsme se skoro, jako kdybychom jeli na nákladním vagóně. Machoši jízdu na náklaďáku ještě musíme zvládnout:-)

Hned po příjezdu mě ogaři volali pod palmy. Ukázali mi svůj nový úlovek – krásného zeleného papoucha. Přiletěl prý včera večer do zahrady. Santoš s Umešem jej chytli a přistřihli mu křídla. Nemohl létat, ale i tak čiperně šplhal po stromě, že jsme měli problém jej chytit. Užili jsme si při tom srandy:-)

Během mše svaté jsme vzpomínali na otce Marcela (náš oddávající kněz). Už se na něho moc těšíme:) Jinak dneska naše pražská katedrála slaví patrocinium – pouť. Možná Klausíkovi přijedou na nádvoří i nějaké kolotoče, když si ho naši poslanci tak pěkně zase zvolili:-(.

Po mši jsme přáli k svátku našim sestrám. Zakladatelka jejich kongregace Maria Michaela skládala v dnešní den první sliby. Prý i jejich novicky dnes v Kalkatě skládají první sliby. Taky vykládali, že právě vrcholí jejich několikaměsíční kurz pro prostitutky, kterým se snaží pomoct dostat z jejich situace.

Dnes jsem si vzala do kostela červené sárí z Nepálu, které je o trošku kratší než indické a už sem budila pohoršení. Viděla jsem, jak vždy oči ženských sjedou dolů ke kotníkům. Naše kuchařka si mě pak zavolala do kuchyně a postupně mi sárí popotahovala. Prostě tady musí být vše podle pravidel... Nebylo vůbec krátké a kotníky jsme měla vesměs schované, ale nebylo holt až na zem... Tady se sice taky nosí krátké sárí, ale dovolit si to mohou jen farmářky. A jak Jarkovi kdysi řekli, že on přes den lungi nemůže nosit, že to nosí jen farmáři a dělníci, tak já holt nemůžu nosit sárí nad kotníky:( Jako kdyby být farmářem byla nějaká ostuda. Přitom co by si tu bez nich počali.

Do oběda jsme si jako obvykle hráli s děckama na televizní soutěž. Jarek ji vyhlásil jako „Giligiliduntalaka“. Tak zní jeden pokřik děcek a gili znamená zároveň papoušek. Zeleného papoucha chtěl Jarek předat jako hlavní cenu. Bohužel čipernému papouchu se i bez křídel podařilo zdrhnout ze zajetí. Proto se soutěž přejmenovala na Don Bosco Superstar, jak zní jiný pokřik děcek. Hlavní cena pro vítěze se změnila na hobla – tajemné slovo, které děcka během soutěže řešily. Opět a zase byla úplně nejlepší Fatima, hltali jsme každé její gesto. Nestydí se ze sebe udělat srandu a hlavně – má své nápady. Tentokrát měla předvádět vystrašeného člověka a pak předvádět ducha. Potkat ji v noci, tak se fakt bojím, přes den jsme se ale museli pořád smát. Umeš, který byl celou dobu vylezlý nad námi na stromě, hrál kouzelnou opici–rozhodčího a bodoval. Jinak skvěle vystupoval i Jarek, který hrál vzácného hosta z Afriky a jeho afro–song opěvující posvátnou horu Uhuru vzbudil pozornost dokonce lidí jdoucích po ulici:)

Po obědě jsme hráli náš mlýn a pak oblíbené lagori. Nechtělo se nám opět od suprabháků, ale bylo nám líto našich kluků, že jsou ve středisku celou neděli sami. Takže jsme po čaji vyrazili. Spolu s námi opouštělo středisko i pět holek. Stěhují se do hostelu k sestrám do Harapanahali. Chudinka Nagama plakala:(

Jak jsme dojeli zpět do klučičího střediska, kluci hned volali, že chtějí zase malovat. Takže jsme vybarvovali omalovánky. Strašně je to baví.

Teď je zase jedenáct večer, oba jsme unaveni, ale Jarek chce ještě vydržet na náš fotbal proti Turkům. Tak dobrou noc a ať vyhrajeme:)