2.6. – 8.6. 2008 Výměna otců

5.6. 2008 čtvrtek – Světový den životního prostředí
Ráno jsme dostali novokněžské požehnání od otce Sonyho a pak jsme opět učili. Učíme teď každou hodinu každý sám, vesměs do jaké přijdeme třídy, tam učíme. Pevný rozvrh se nastolí až zase přijdou nové děcka. Teď se počty děcek pořád mění.

Celý den tu strávil nějaký student sociální práce. Prý má strávit v davangerském Don Boscu dva týdny, pouze jeden den u nás. Před obědem vykládal děckám krátce o ochraně životního prostředí a pak jim zadal úkol, aby donesly co nejvíce listů. Za pět minut děcka přiběhly se stovkami listů. Učitelé jim vyhodili ty, které byly utrhnuté vícekrát, spočítali je a vyhlásili vítěze. Přišlo nám škoda, že po nich ani nechtěli znát užití či alespoň názvy rostlin. Přece není žádné umění narvat listy. Taková nedotažená hra moc vztahu k přírodě nenaučí. Pravda, že ani učitelé jména rostlin neznali, tak to se pak těžko učí.

U oběda nás náš aktivní bratr požádal, jestli bychom si i my nechtěli připravit hodinu o ochraně životného prostředí. Tak jsme před čajem děckám povídali o znečištění vod, vzduchu, půdy a jak mu můžeme každý z nás zamezovat. Hlavně jsme kladli důraz na to, aby vším šetřily. Děcka céprájí vším – papírem, sáčky, elektrikou... Děcka také musely mezi jednotlivými odpadky, co jsme jim přinesli, vybrat vše, co je z plastu. Po té jsme jim vysvětlili, proč je velmi škodlivé ho pálit a je lepší ho raději uložit někde do jámy (Recyklace tu široko daleko nefrčí). Řekli jsme jim, že se u nás plasty třídí a že bychom i tady rádi zavedli třídění plastů. Bratr navrhl, že se za záchody vykope jáma, do níž se budou moci ukládat. Avšak zatím k tomu nemáme povolení od otců, protože začíná období dešťů a prý by se v jámě množili komáři:( Hlavně že nás brácha podporuje:). Velký důraz jsme také kladli na vyhazování odpadků. Postěžovali jsme si jim, že se nám vůbec nelíbí, když na školním výletě všichni, i učitelé, vyhazují talíře od jídla, kam se jim zlíbí. Nebo že pro nikoho není problém vyhodit cokoli kdykoli z autobusu či vlaku. Žádali jsme alespoň tyto malé, aby se nad tím snažili zamyslet a začali alespoň oni toto chování měnit. Hrozně je zaujalo, když jsme jim řekli, že např. v Singapuru může jít člověk za vyhazování odpadků do vězení.
Děcka po skončení přednášky chodili po jednom děkovat, že byla přednáška moc zajímavá. Jsou vděčni za všechno:)

V Česku jsem snad nikdy nepotkal nikoho s šesti prsty. V Davangere už znám tři takové lidi, např. Guopi z načeho střediska. By nás zajímalo, jestli to může být ze všeho toho znečištění indické půdy, vody i vzduchu...
Včera se objevila v novinách zpráva, že v našem Davangerském kraji, jen pár desítek kilometrů od nás, by chtěli těžaři začít dobývat platinu. Zemědělci i lidé protestují, protože se bojí totální devastace půdy i spodních vod. Zisk by stejně šel především do kapes bohatých.

Odpoledne se ozývaly střediskem šílené zvuky. Nesly se z plechové střechy nad třídami děcek, ale nebyl jsem schopen zjistit, kdo za nimi stojí. Až když jsem šel věšet na střechu prádlo, tak vidím, že po střeše poskakují a snad se i kloužou asi tři vrány. Scéna jak z nějakého toho večerníčku o vráně. Nekecám – ty vrány rozpustile dováděly a chechtaly se tomu, co vlnitý plech pod jejich pařátky vyluzuje:-).
I v noci se ozývají venku docela prapodivné zvuky, jako třeba právě teď o půlnoci. Asi za většinu můžou palmy, jejíchž kmeny a větve vrzají. Včera mi po půlnoci připadlo, jakoby někdo rachotil s nějakýma bednama ve třídách, kde mají ogaři své železné kufry a kde jsem dnes slyšel vrány. Kvůli zlodějům jsem se tam raději šel podívat. Když jsem tam došel, tak ticho. Jak jsem se vrátil na pokoj, tak zase... Asi za to taky mohly nějaké zvířátka či palmové listy na plechové střeše. Často celé velké ratolesti z palem odpadají a pokud spadnou na plechovou střechu, tak to asi taky musí udělat pořádnou ránu.

6. 6. 2008 pátek
Při ranní mši otec připomínal památku sv. Norberta a samotného ho napadlo slavit tuto mši za naši republiku. Věděl, že je jedním z našich patronů, což ani my sami jsme nejdřív moc netušili, proč zrovna dneska slouží mši za naši vlast. Každopádně nás sloužená mše za domovinu moc potěšila a mysleli jsme na vás v modlitbách. Otec Binny je velmi všímavý ohledně našich rodin a taky je velmi zbožný, každou noc tráví spoustu času v kleče před svatostánkem.

V předobědové hodině zpěvu malý Santoš opět perlil, naše natáčení ho ještě více hnalo k předvádění se. Vždy když někdo jiný zpívá a mu se jeho zpěv zdá příliš monotónní, hned po něm naskočí na „podium“ a spustí ty své oktávy, do toho taneční kreace a všichni jsme z něho u vytržení. Ikdyž nejmenší, tak na zpěv nejšikovnější a hlavně nejhlasitější. Asi z něho vyroste další kolejní Jarin:-). Přímo béká, jak dyby pocházel z Valašska. Narozdíl od ostatních děcek navíc nejraději zpívá lidovky, které zná nejspíš od mamky.

Jinak od té doby, co se tu přistěhoval otec Binny, jíme mnohem luxusněji. Každý den si pochutnáme na malém ovoci a k čaji dokonce přikousneme chleba. Až je nám to blbé, když víme, že ve středisku nejsou peníze na pořádné zaplacení učitelů. Stejné jídlo, jaké jedí děcka nám a bratrovi doteď stačilo. Sice jsme si vám stěžovali, ale zároveň nás těšilo, že tak můžeme aspoň trochu pro Pána něco obětovat.

Sidda při večeři nazval Nur Ahmeda nějak jako “sabhu“, což prý je nějaké hanlivé hinduistické oslovení pro muslimy. Nur Ahmed si to nenechal líbit a drsně Siddovi křápl pěstí do obličeje. Sidda se šíleně rozeřval a šel si stěžovat otci Kuriakosovi. Sidda je sice hrozně hodný, ale někdy dost provokuje a nedohlédne důsledky.

Večer jsme říkali slůvko na dobrou noc – vyprávěli jsme klukům ten příběh o dvou kamarádech u řeky a na kopci. Vždy mě překvapí, jak pak chodí kluci děkovat a osobně rukou potřepat. Také mi přišli říct, že se modlí za naši babičku, aby byla zdravá. Otec jim asi o babičce říkal při večerní modlitbě, no jsou to hodní kluci...:) To je krásná výhoda věřících...když se doslechnou o nějaké smutné zprávě, nesplácnou jen nad neštěstím ruce a nepovzdychnou nad tím, že nemůžou nijak pomoct, ale věří, že mohou pomoct alespoň modlitbou. Ani netušíme, jakou bude mít sílu... Moc nás v Indii povzbuzuje, že se tu modlitba bere úplně automaticky. I když se děcka modlily třeba k Šivovi, Pán Bůh jejich modlitby určitě slyšel:) Ač naše děcka věří v Šivu, Krišnu a další jiné bohy, tak samy často mluví o jednom jediném hlavním Bohu. S tím jsme se setkali už u mnoha hinduistů a budhistů. Všichni asi uvnitř cítíme svrchovanost Jednoho... každý máme jen jinou cestu...

7. 6. 2008 sobota - Fráňa se Zuzkou si dnes na Hovězí udělují svátost manželství
Moc na vás Franjo a Zuzko celý den myslíme a modlíme se za vás!

Včera mi Prasan řekl, že dnes hrajeme na Euru zahajovací zápas se Švýcarskem. Vůbec jsme tu ani netušili, že nějaké Euro začíná. No ale když jo, tak to se budeme dívat a fandit.

Celý den dnes probíhá stávka autobusů proti zdražování benzínu. Kvůli rostoucím cenám ropy vláda odsouhlasila zvýšení cen benzínu o pět rupií (dvě koruny) a nafty o tři rupky. Indy štve zdražování a myslí si, že stávkami něčeho dosáhnou. Původně jsme měli vzít děcka ze Sujyothi na kolotoče, ale nešlo se do města dopravit.

Hodinu počítačů jsme vedli pro starší děcka, které už chodí do školy. Některé ani nevěděli, jak napsat velká písmena, což nás dost naštvalo. Současný brácha, ale podle znalostí děcek i dříve brácha Rubin, jenom nechává děcka hrát na počítači hry. Tak jsme mu řekli, že když tolik děcek může pracovat pouze na třech počítačích, tak je hřích krátký čas pro každého promrhat hraním her. On že je teda bude učit psát všemi deseti podle nějakého kurzu. Nakonec jsme mu to rozmluvili, že podstatnější je, aby se naučily, jak si už po pár hodinách napsat pomalu pár řádek než zabíjet čas náročnýma nudnýma cvičeníma.
To je přesná ukázka indického přístupu. Máš-li počítač a děcko, které jej nikdy nevidělo, ale má jen deset hodin na naučení základů, tak mu nejdřív budeš pět hodin vykládat o teorii a historii (zcela vážně – malé děcka ví o Charlesu Babbageovi, já se o něm dozvěděl asi předloni z nějakých matfyzáckých skript) onoho stroje a zbylých pět hodin mu začneš rychlým kvapem diktovat cvičení k psaní všemi deseti.
Jinak brácha ve volných pětiminutovkách, kdy se nemodlí, nespí či se nevěnuje děckám, paří na kompu hry:-).

Odpoledne se zase spustil liják. Naštěstí trval jen chvíli, takže jsme po čaji mohli hrát hry venku. Poslední dny bývá často celý den úplně zamračeno, což je tady pro nás něco nezvyklého. Jsme sice rádi, že se výrazně ochladilo, ale zase tři měsíce jen zamračeno s občasným deštěm bude možná až depresivní..., no prý by to tak nemělo být úplně každý den:) V Kerale ano, tam prý prší od rána do večera vtahu několik měsíců, přestávky jsou prý akorát k nadechnutí...no fuj...

Ogaři našli před pár dny malé veverečky, skoro ještě holátka. Brácha je vzal k sobě do pokoje. Spinkají si ve vatě a ogaři jim o přestávkách kapátkem dávají pít mléka. Prý až vyrostou, budou naprosto ochočené. Navrhoval jsem bráchovi, abysme je trénovali, že jak pískne, poběžím s nima k palmám, budu je učit lozit navrch a donést kokosy do kuchyně. Po čase už to budou zvládat pouze na písknutí sami:-)

Vpodvečer jsme s kluky poprvé umělecky tvořili. Bláni, vytáhla jsme ještě zásoby plastelín od tebe a modelovali jsme zvířátka. Strašně je to bavilo...malý Santoš měl výtvory naprosto šílené, zato u Šapiolových výtvorů už šlo krásně rozpoznat, co představují. Styděla jsme se jim pak něco předvádět:)

Večer se tu otec Joy přijel rozloučit. Posledních pět dnů strávil otec doma v Kerale. Maminka zrovna onemocněla, tak se oni staral. Z Keraly přijel i se svým nejlepší kamarádem Jollym, který mu bude první dny pomáhat se zabydlováním se v Bombaji. Zaměstnanci pro otce zabili a připravili králíka a kuřata k jeho poslední večeři v Alluretti. Při večeři byla sranda, zaměstnanci se s otcem pěkně rozloučili. Po večeři měl otec k ogarům své poslední večerní slůvko. Protože jsme se kvůli Nepálu neúčastnili jeho rozlučkových oslav, při nichž všem děkoval, začal nám děkovat při této příležitosti. Úplně nás to dojalo. Nechceme se chlubit, ale spíš chválit Pána, že nám dává z darů svého Ducha k šíření Božího království.
Otec nám děkoval hlavně za to, že jsme ho učili více duchovnímu životu a že se díky nám přiblížil více k Pánu Bohu. To byla pro nás fakt šupka, za kterou vděčíme Pánu Bohu.

Na začátku nás na otci Joyovi hodně mrzelo, že tráví až moc času u televize. Nechtěli jsme se ale pohoršovat, jen jsme se za něj o to více modlili... Postupem času se pak vše začalo měnit a my s otcem trávili víc a víc pěkných chvil u večerních debat nad různými duchovními i neduchovními tématy. Cítili jsme se bližší a bližší a vždy jsme se těšili, až budeme zase spolu večeřet. Oceňovali jsme, že se nás otec Joy snažil ve všem podporovat. Dokázali jsme si také dělat ze sebe navzájem srandu (a nejvíc Bláňo ty během ovocného večera:-). Děkoval nám právě i za to, že jsme k němu byli upřímní a bavili se s ním na rovinu. S druhým otcem nám to bohužel moc nejde, protože při všech svých starostech o děcka a jak pro ně sehnat peníze, se moc neumí soustředit na delší konverzaci na jiné téma... Otec Kuriakose žije naplno svými dětmi..., ale to taky oceňujeme:)

Jo a prý je otec Joy rád, že poznal spoustu zvyků, zpěvů a tanců z naší české kultury:).
Aby ne, když je ta naše nejlepší:)

Před spaním jsme volali Fráňovi a Zuzce na jejich svatební hostinu, malý Santoš jim zpíval do telefonu svou oblíbenou lidovou písničku. Divíme se, že ještě mluví po takovém výkonu.

Bohužel kanál, který vysílá přímé přenosy z Eura už není několik měsíců zaplacen, takže se dívat nebudeme. Mě to teda osobně nevadí, ale Jarek a učitelé se chtěli dívat.

Kluci dnes výjimečně neměli po večerní modlitbě zakázané hry, tak jsme s nimi ještě chvíli hráli. Máme tu jednoho kluka, Četu, který je úplně nadšený z pochodu Raz a dva ... a klobouk a hůl a chleba sůl... Vždy když mu to Jarek předvádí, tak kolem něho utíká, hledí na něj a řehtá se. Někdy stačí fakt málo k zaujmutí a potěšení:) Přitom zrovna Četu, jako bývalý kluk ulice, umí být v některých chvílích docela drsný, ale u pochodu se směje jak andílek.

8. 6. 2008 neděle
Dnešek byl ve znamení slz na rozloučenou s otcem Joyem a Mary.

Ráno jsme jeli v přecpaném autobuse do DVG na mši. Typicky jsme ráno nestíhali, takže jsme si bus museli stopnout přímo u střediska.

Do Suprabhy už dorazily skoro všechny do školy chodící holky. Vrátily se z prázdnin a některé z nich ještě smutní po domově. Zvláště Vidži byla podezřele tichá a ani se s náma nechtěla bavit:-(.

Poslední mše svatá otce Joye byla smutná. Tématem svatých čtení bylo “milosrdenství chci, a ne oběť.“ Při závěrečném velmi osobním rozloučení před požehnáním se mu vrhnuly slzy do očí, takže si musel na minutu sednout, aby se zklidnil a mohl nám požehnat. A aby slz nebylo málo, hned po mši farníci připravili krátký rozlučkový program.
Děcka zpívaly, bratr i otec měl děkovný dojemný proslov, pak i několik farníků mu děkovalo. Jedna ženská mu pověsila na krk květinový náhrdelník, jaký nosí ženich na svatbě či jaký dostává při oslavách vyznamenaný host. Ale nejlepší, že mu děkovala jako otci Georgovi:-) Otec sice sloužíval nedělní mši v Suprabhě jen občas, ale za to se při kázání všichni vždy pořádně zasmáli:) Program ukončil otec Joy svým děkováním všem farníkům.

Po mši se pro změnu loučilo s Mary miss. Chtěla prý ze střediska nenápadně odejít, aby se právě vyhla tomuto loučení s děckama, ale otcové pro ni tento malý rozlučkový program stejně zorganizovali. V noci odjíždí do Bangalore a opouští tak po třech letech středisko. Bude tu hodně chybět. Trávila tu s děckama dvacet čtyři hodin denně, tudíž jsou na ni děcka, bratr i otcové moc zvyklí. Všechny úkoly se vesměs vždy házely na ni.
Proto jí otcové za vše děkovali, což si určitě zasloužila. Tím, jak byla otcům ze všech zaměstnanců nejbližší, dostávala nejvíce sprda, když něco nefungovalo. Děcka jí tančili a zpívali. Jesu pro Mary tančil sólo tanec na písničku Bangárya bull,bull... Tanec však postrádal energii, z Jesúa čišel velký smutek. My jsme Mary zatančili narychlo slepený tanec „Máme doma trnku“(víc podle nás než podle tradiční choreografie, kterou jsem zapomněl) a pak jí ještě Jarek zatančil odzemek. Jeho skákání a figury se děckám moc líbily. Umeš Jarka hned po programu napodoboval. Bratr Steven děkoval Mary za její obětavost a pozornost pro děcka, s kterými trávila veškerý čas. Proslovem rozbrečel dost děcek a když pak měla Mary závěrečné děkování, tak malý Jesu už brečel nahlas. Jak se Jesu o velikonocích vrátil do střediska, tak se mu Mary dost věnovala, aby mu pomohla od fetování. Tak se na ni asi citově dost upnul.

Prostě dnešek byl fakt velký doják... I nás Mary dojala. Děkovala nám, kolik se toho od nás naučila. Prý si hlavně díky nám uvědomila, jak je čas drahý a jak je potřeba každou chvíli dobře využít. Když nás prý vidí, jak využíváme naplno čas, i ona se chce snažit být více aktivní a neztrácet ani minutu.
Člověk někdy ani neví, co se od druhého naučil a co druhého naučil on. Od sebe navzájem se učíme víc, víc jak ve školních lavicích, či čtením knih...
My Mary vděčíme zase za to, že nás učila, jak být poslušný a pokorný. Jinak tady fakt snad ani tu minutu neztrácíme. Den tu máme tak nabytý, že to ani jinak nejde. Pořád něco nestíháme, takže se snažíme každou volnou i nevolnou chvilku zorganizovat. Často si ale všimneme, že nemáme čas sami na sebe. Ač si stále připomínáme, že se nesmíme starat jen o děcka, ale i sami o sebe, tak často usínáme a říkáme si, že jsme si ani neřekli nic pěkného a neprojevili k sobě žádný cit:( To je asi riziko manželských dobrovolníků, ale s pomocí Boží se občas najde chvilka, která naše manželství upevňuje. Musíme se ale pořád snažit více myslet jeden na druhého. Děcka odejdou, ale manželství potrvá.

Na závěr rozlučkového programu se na Mary všechny děcka vrhly a lkaly a lkaly. Umeš ale skočil na záda otci Joyovi a ukazoval nám, že on nechce pustit pryč otce Joye.

Po pozdním obědě jsme jen tak seděli venku s děckama. Nemělo cenu už vymýšlet něco speciálního, takže jsme jen tak seděli, vykládali a spontánně blbnuli. Nejprve jsme ale zavolali naší babičce Šebelové k narozeninám. Děcka si opět chtěly zazpívat „Bábi, má narozeniny“, pak nám vzala sluchátko Fatima a řekla babičce bez chyby „Vařila myšičku kašičku“. Děcka i babičku přání moc potěšilo:)

Přáli bychom vám vidět, co Fatima vyváděla. Hráli jsme si na všemožné životní situace, ale ona to vždy zvrhla úplně jiným směrem...máme to natočené, tak pak někdy ukážeme.

Do střediska se přišla rozloučit i s maminkou křesťanka Aneša. Nastupuje od nového roku do Saint Paul’s. Tato divoška nám bude sice o nedělích ve středisku chybět, ale kvalitní školu ji přejeme. Nevíme, jak moc je chytrá, ale státní škola, kterou doteď navštěvovala ji nic nenaučila, tak snad jí s pomocí sester půjde škola líp.

Saraswati zase chtěla, abysme vykládali další českou pohádku. Vyprávěla jsem jim Popelku a po ní už přišel čas na čaj a my se museli loučit.

Nejprve jsme se rozloučili s otcem Joyem. Dobře, že se spolu uvidíme ještě v Bombaji, jak budeme odlítat za vámi:) Líbilo se nám, že otec celé odpoledne jen tak chodil po středisku a bavil se s děckama a zaměstnanci. Neustále si nějak dobíral muslimky Rešmu a učitelku Fatimu, které se jen neustále řehtaly. Líbí se nám, že otec byl k zaměstnancům vždy vstřícný a kamarádský, takže jej všichni měli rádi. Přestože tu ve středisku vydělávají málo, tak díky otci Joyovi v přátelském prostředí rádi pracují. Loni v říjnu před tím, než jsme přijeli do střediska, otec pro všechny zaměstnance uspořádal třídenní výlet v Goi. Celý pobyt jim v pětihvězdičkovém hotelu zaplatila nějaká otcova známá z Goi. Prý výlet stál asi čtyřicet tisíc korun, což si zaměstnanci velice pochvalovali. Učitel Vasant na výlet neustále vzpomíná.

Pak jsme se rozloučili s děckama, které se už příští týden rozjedou do jiných hostelů, přáli jsme jim, ať jsou šikovné a poctivě studují. Loučení bylo takové rychlé:(

Ze střediska jsem musela bosky, protože mi někdo během mše ukradl přede dveřma pantofle:( A to se zrovna četlo “milosrdenství chci a ne oběti“. Museli jsme tak ještě ve městě koupit nové. Jarek mi zatím půjčil své nazouváky, takže se na nás lidi dívali ještě o to víc. Já šla v sárí a ve velkých lodích a Jarek – cizinec bosky. Na internetu jsme zjistili dobrou zprávu o našich letenkách. Už je máme vydané a čekají na nás u otce George Matthew v Bangalore. Stoupající ceny ropy neustále zdražují ceny letenek, takhle už máme cenu jistou. Je příjemné vědět, že už máme letenky zpět za vámi. Moc se na vás těšíme:)

Večeřeli jsme jen s otcem Kuriakosem. Náš otec Binny s bratrem Josephem budou zůstávat každou neděli v Suprabhě, aby prohlubovali společný komunitní život. Bavili jsme se o finančních problémech střediska. Každým rokem přibývá dětí, kterým otec musí (chce) platit školné a školní pomůcky do státních škol. Také čím dál víc přibývá bývalých žáků střediska, kteří už studují střední. Tyto všechny otec chce podporovat až do konce studií. Rodiče na to nemají a otec nechce připustit, že by měli ze školy odejít. Každý rok doufá, že se nakonec peníze někde najdou. Teď je velmi vděčný za peníze ze sbírky, kterou pan farář z Hovězí před Velikonocemi uspořádal. Její část jsme nechali v Nepálu pro výstavbu nového salesiánského střediska v Kathmandu a zbytek předáme našemu otci právě na děcka z Davangere. Peněz je však potřeba mnohem více, takže se kdyžtak těšíme na další sponzory:)

V noci se za námi přišla rozloučit Mary. Večer strávila se svou rodinou na farmě. Odjíždí do bangalorského neznáma. Tak se za ni modlíme, ať se jí na novém místě líbí a najde cestu, kterou má pro ni Pán nachystanou.