23.5. – 1.6. 2008 Prázdniny

24. 5. 2008 sobota – Sahaja Mary haba – svátek Panny Marie Pomocnice
Ráno otec Joy sloužil mši speciálně pro nás dva, protože náš bratr ráno odjel domů na svatbu staršího bráchy. Takže jsme při ní zpívali dokonce i česky:)

Dohromady tu teď tráví prázdniny asi jen sedmnáct děcek. Po mši jsme pro deset malých ogárků uspořádali turnaj v deskových hrách. Ti mezi sebou soutěžili v indickém karambolu, v českém pexesu a pak jsme se je snažili naučit piškvorky, ale jen některým to pálilo a pochopili trošku strategie. Většina není vůbec zvyklá přemýšlet.
Odpoledne Jarek pokračoval v hraní si s malýma děckama už sám. Já jsem vedla angličtinu pro ty starší, kteří tu tráví své dvouměsíční prázdniny a otec jim nakázal samostudium. Jejich ubytovny jsou zavřené a nemají domov, do nějž by se mohli či chtěli vrátit. Snažila jsme se do nich nacpat něco z gramatiky. Naštěstí se kluci snaží a poslouchají a dokonce chtějí delší domácí úkoly. To je až podezřelé. K večeru opět pršelo, asi už přichází monzun... Pán nám žehná i v počasí:)

Co nám moc nejede, je opět indické jídlo – 3x denně stejně pálivý sambar s rýží. Ta se bohužel jako počasí asi nezmění. Co mě však hned při návratu do Davangere nejvíc zarazilo byly černé tváře a malý vzrůst zvláště děcek. Nepálci se nám zdáli jen o trošku menší než my, turisti z Kannady či Ruska nám přišli jako obři, ale naše černé děcka v Davangere nám sahají nejvýš po prsa. No ale především – Nepálce jsme vůbec nezajímali, ale Karnatačani nás okamžitě po příjezdu už do Bangalore začali bombardovat svými otázkami na jméno a rodnou zem.

Jinak nestíhám prát, takže nám tu pořád voní či smrdí Nepál:) Večer jsme chtěli pouštět klukům fotky z Nepálu, ale spustila se taková bouřka a po ní nešel až do rána proud. Kluci najednou přestali být hrdiny a třásli se při hromobití strachem.

Před střediskem se před večerní modlitbou objevil škorpiónek. Sureš ho zabil bejzbolkou. Prý nezabije, ale rozhodně jejich kousnutí s člověkem pořádně zamává. Takže večer už nikam bez bot. Taky jsem dycky ogary před spaním vyháněl, aby šli kvůli zápachu před střediskem, močit až k zadním palmám, teď už mi to bude blbé.

25. 5. 2008 neděle
Po měsíci opět na mši s našimi farníky, ani jsem nečekala, že nás budou někteří tak vítat. Mše byla moc pěkná, slavil se opožděně svátek Těla a krve Páně. Pak jsme s našima děckama (píši našima, protože to jsou ty, které jsou s námi od začátku – Umeš, Fatima...) hráli venku hry. Po obědě se však už všechny chtěly dívat na televizi, tak jsme aspoň konečně jeli do města vyřídit věci jako např. koupení opasku pro Jarka... Na fotkách vám to možná nepřipadne, ale fakt jsme jak z koncentráku - Jarek má 71,9kg a já 54kg. Do Indie Jarek odjížděl s 85kg, ale v Nepálu jsme už shodili jen minimálně (Jarek před Nepálem 72,3kg). Takže jsme šli hned do krámu na sladké:) A protože mangová sezóna je v plném proudu, neodolali jsme mangovému koktejlu, který tu stojí dvakrát méně než v Nepálu...stal se teď naší vášní:)

Otcové a bratři stále řešili dnešní sčítání hlasů po státních volbách, které v týdnu postupně probíhaly v jednotlivých karnatackých krajích. Drtivě vyhrála extrémní BJP. Obsadila 110 křesel z 224, Kongres 80, JD 28 a o zbylých 6 křesel se podělili nezávislí kandidáti. Prý je to první vítězství BJP na jihu Indie. Otcové se trochu obávají, co může změna vlády přinést pro křesťany a církevní instituce. Zaujalo mě, že se lístky sčítají strojově. Prý by to ve velkých zemích dlouho trvalo. Já ale strojům věřím míň než lidem. Kdyby se v Americe při prezidentských volbách před osmi roky počítalo ručně, tak by možná svět byl méně pohroužen do válečných konfliktů, než tomu je dnes. Otec George Matthew mi k tomu v Bangalore řekl, že indické stroje nechybují. Nikdy ten stroj přece neviděl. Navíc občas může volič lístek nedostatečně označit a pak už má stroj na rozdíl od volební komise nedostatečnou informaci pro správné započítání. Nechápu tuto slepou důvěru v indické instituce. Jistota správného spočítání hlasů by měla mít větší prioritu než rychlost spočítání.

Když jsme dorazili šíleně nacpaným busem do klučičího střediska, zjistili jsme nepříjemnou zprávu. Jeden starší kluk – Santoš omylem vypil ředidlo k čištění. Myslel si, že je ve flašce voda. Nechápu, že tu někde tak ležela flaška s čistidlem. Složení přesně nevíme, protože na flašce je pouze napsáno, že roztok obsahuje čistící složku. Jazyk má sežraný do masa, pálí ho krk a hruď. Pije pořád vodu a nutíme ho zvracet. Přestože mu v nemocnici asi nepomůžou, tak se teď Jarek snaží přesvědčit vychovatele, že je lepší ho vzít k doktorovi, abysme nemohli být zodpovědní ze zanedbání péče, pokud by to bylo opravdu vážné. Blbé, že ani učitele ani nás to nenapadlo hned. Čekali jsme totiž, že přijede otec a rozhodne, co s ním, ale v sedm začalo lít jako z konve, takže už asi nedorazí. Bojíme se, že to bude mít pro něj následky. Musíme se modlit...

Stále bouří a prší, prý to ale není monzun, ten má začít až v červnu a protože je teprve 25. května, monzun to zajisté podle Indů nemůže ještě být:)

Santoš odjel faremní rikšou do nemocnice, tak uvidíme. Večer za námi přišla Mary ze Suprabhy. Přijela navštívit svou rodinu, která se tu stará o farmu. Příjemně jsme si popovídali. Ovšem říkala docela drsné věci. Minulý týden se na silnici nedaleko střediska stala velká nehoda. Autobus se snažil vyhnout krávě a protijedoucí rikše zároveň. Nezvládl to a několikrát se přetočil. Řidič na místě mrtev a všichni ostatní těžce zraněni. Nejsmutnější na tom bylo, že zatím co pasažéři bojovali o své životy, lidé z vesnic se k místě nehody seběhli a okrádali raněné o šperky a jiné cennosti. To je fakt nechutný. Ani bych to do těch Indů neřekla. Maryin bratranec staví barák na kraji naší malé vesnice a musí na stavbě přespávat, protože mu sousedi kradou materiál. Cihle teď sice chrání, ale přišel místo toho o mobil. Když na stavbě spal, někdo mu ho vzal z tašky. Hodně se tu, zvlášť v naší Lambany vesnici, krade, a proto i kluci chodí spávat na farmu, aby hlídali kokosy. Nedokáži si představit, že by se takto lidé navzájem okrádali v naši vesnici. Teď nás mrzí, že jsme kdysi po nařčení Aneše z krádeže vykládali otci Joyovi, že v Česku se moc krade a lidem to nepřipadne narozdíl od západní Evropy či Indie divné. Přitom v naších moravských vesnicích nám připadne docela bezpečno.

A poslední zpráva z dneška, před kuchyní se večer opět plazil had, ale malý a hlavně se rychle odplazil:) U nás je jednoduché chránit zmije, když je potkáme pouze jednou za čas někde na kameni, ale tady nám veškerá havěť leze skoro do baráku. Proto jsme samozřejmě taky pro jejich zabití v blízkosti střediska.

29. 5. 2008 čtvrtek
Ráno jsme už učili i malé prcky. Po prázdninách byli dost rozdivočení a protože se navíc spojily třídy, tak jsme je museli pořád napomínat. V poledne přijel náš nový otec Biny, složil si kufry do pokoje a odjel zatím za otcama do Davangere. Zdá se nám, že má asi po nějakém infarktu, protože špatně chodí a mluví. Vypadá milý. Před obědem měli kluci standardně hodinu zpěvu. Zpívali sóla a úplně nejlépe zpíval nejmenší Santoš. Zpíval až do krve. Opravdu takto prožívaný zpěv jsme tu ještě neviděli. Večer mu pak Jarek říkal, že musí zazpívat Marii později ještě jednou. Malý Santoš mu sice nerozuměl, ale když uslyšel slovo “vandu sarí“ ( znamená – “ještě jednou“), hned se mu vybavila písnička s tímto slovem a zpíval sice jinou píseň, ale opět celou duší:)

Kluci v angličtině mi dělají radost, během týdne udělali fakt velký pokrok. Při hrách jsem měla na starosti malé kluky při vybíjené a dost mně při nich chyběl nějaký dozor mluvící kannadou. Ani jsme pořádně nehráli, protože se kluci pořád hádali a dokonce i mlátili kvůli tomu, kdo je vybitý a kdo ne. Rozsoudit je nebylo vůbec lehké a přestože jsme začínali často hru od začátku, tak to nepomáhalo. Měla jsem chuť hru zrušit a poslat je pracovat, ale na to já nemám pravomoce:) Asi si kluci na sebe během prázdnin odvykli a musí opět hledat společnou vlnu.

Se Suréšem Mařenka večer hrála náš mlýn a pak hlavně piškvorky. Nejprve je pořád prohrával, pak je ale pochopil a strašně ho hra chytla. Je to super ogar, zvídavý a snaživý. Prolezl snad už všemi salesiánskými středisky v Karnatace, dřív z nich dycky utěkal a pak se do nich zase vracel. Moc děkoval, že jsme ho naučili tolik her, které pak může lehce hrát ve volném čase s kamarády v Tumkuru, kam nám v neděli odjede. Bude nám tu chybět. Ikdyž jsem nikdy neměl mladšího bráchu, tak Suréše jsem tak nějak někdy vnímal. Eště jsem s ním alespoň večer zkoušel lézt na palmu. Před Nepálem mi slíbil, že mě to naučí a dneska jsme spolu bohužel poslední den, protože do Hampi nepojede. Prý už tam byl třikrát a otec potřebuje, aby raději hlídal farmu. Na palmu jsem vylezl asi jen do tří metrů a už mě bolely stehna. Tak jsem se zase složitě soukal dolů.

Před spaním za námi přišel do pokoje Šaren, brácha od suprabhské Kotramy, která nejlíp zpívá Lojza má narozeniny:-). Narozdíl Kotramy je takový tichý. Vždy za Jarkem v tichosti přijde a chce se objímat. Přijel dnes z domu a chtěl se s námi ještě před spaním podělit o čerstvé buráky z jejich farmy. Bylo nám blbé si brát, když jich sám neměl moc, ale úplně na nás visel očima, zda nám chutnají a když viděl, že jo (dobrůtka:), hned nám cpal další. O zbytek se pak stejně podělil s dalšími kluky. Sidda (ten postižený) přišel s ním a jen se chtěl před spaním ještě obejmout. Vždy nás oba silně sevře, pak s úsměvem pokývá hlavou na znamení jakože hotovo a beze slova odejde.

30. 5. 2008 pátek – Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, rozlučkový výlet děcek do Hampi
Dnes nám nechyběli ani Suprabáci ani Sudžoťáci. Všichni společně jsme vyjeli ráno v osm na každoroční závěrečný poznávací výlet do Hampi. Hampi bývalo hlavním městem poslední velké hindské říše – Vidžajanar. Památky pochází ze 14.století až 16.století. Za pouhé dvě století díky obchodu s kořením a bavlnou vyrostlo její hlavní město Hampi tak, že v době největšího rozkvětu v první polovině 16. století, v něm žilo půl miliónu obyvatel. Téměř ze dne na den říše zanikla po katastrofální porážce u Talikota v roce 1565. Vítězné armády konfederace muslimských sultanátů ze severu zničily a dokonale vyrabovaly kvetoucí Hampi. Dnes je možné se procházet mezi zříceninami desítek chrámů roztroušených po balvanovitých kopcích. Jak píše průvodce “v podivně mystické krajině“.

Otec Koriakose zajistil dva busy z Dona Bosca v Chitradurze, v jednom jely holky a v tom druhém my s klukama. Jeli jsme stále druzí, což kluci nemohli unést a neustále hecovali řidiče ať je předjede. Pokud jsme předjížděli nějaký motorový dopravní prostředek, tak kluci na jeho pasažéry z plných plic křičeli a hvízdali. Ač se náš řidič sebevíc snažil, nedařilo se mu předjet autobus holek, protože ani holky se nechtěly nechat předjet, takže jejich řidič nám v předjetí bránil. Občas jsme měla z toho jejich soutěžení strach. Když kluci viděli, že řidič není schopen holky předjet, přemlouvali otce Joye ať se chopí řízení za něj.

Seděla jsem vepředu vedle Jesua ze Suprabhy, který mi držel místo. Už to vůbec není ten kluk ulice, co fetoval lepidlo, je bavič všech a prostě úžasný. Potřeboval jen čas a chápavý a láskyplný přístup od všech zaměstnanců. Celou cestu se mě držel za ruku a spokojeně si zpíval. A jelikož je výborný tanečník, občas si odskočil do uličky a rozjížděl své taneční kreace. V Karlových Lázních či jiných podobných discocentrech by se se svým tancem rozhodně neztratil. K němu se občas přidali i starší kluci. Takže se tancovalo a blblo. Hitem posledních dnů je muzikálový song Džinke marina, který během cesty hrál alespoň pětkrát. I holky jsme viděli tancovat na sedačkách a v uličkách. To by asi na našem školním výletě neprošlo. Ale stejně jako u nás bylo některým slabším kouskům během cesty zle. Marta a jiné holky zvracející z autobusu před námi mi připomněly mé kinedrylové období:-). Nakonec kousek před Hampi jsme cérky předjeli a ogaři byli spokojeni.

Cestou jsme taky obdivovali barvy přírody. Něco takového u nás nepotkáme. Jeli jsme alejí sytě červeně kvetoucích stromů, pak jsme viděli křiklavě červené keře, nechyběly ani žluté a oranžové stromy... díky příchodu prvních dešťů si příroda konečně hraje:)

Snídani, kterou nám kuchařky dopředu připravily, jsme snědli kousek před Hampi u jednoho chrámu. Lidi, co před chrámem zrovna púdžovali, si stoupli automaticky taky do řady. Měl jsem chuť jim řéct, že nejsou součástí našeho zájezdu, tak ať nesomrují, ale otci ani učitelům nevadili, tak jim děcka normálně všem naložili, jako by byli naši.

Jak jsme se přiblížili k Hampi, obdivovali jsme módu místních Lambánek (lidi z Radžastánu, příbuzní našich Rómů). Ač patří mezi nejchudší, tak na své tradiční pestrobarevné oblečení si peníze najdou. Bohužel jsme ani jednu nestihli vyfotit, tak až pak v listopadu v Radžastánu:) Idkyž naše vesnice Allurhetty je taky lambany, tak u nás chodí tradičně oblečeno jen pár nejstarších babiček. Naši Lambany už jsou usazení a nepatří už taky mezi nejchudší.

Posledních pár kilometrů jsme s Jarkem jeli v autobuse holek. Jarek tančil u řidiče, holky všude možně, no bylo veselo. Seděla jsme vedle Fatimy, ta když najednou uviděla obrovské balvany, které jsou roztroušené po celém Hampi, začala spontánně křičet, třepat se a vůbec radovat se z té krásy, jak to ona umí. Fatima je úplně úžasná, neustále šťastná, strašně nás baví trávit čas v její společnosti.

Do Hampi jsme dorazili před polednem. Památky se prolítávali rychlostí blesku. Na to jak Indové mají ke všemu lážo plážo přístup, tak výlety berou hopem. Bus nás vždy zavezl k nějakému chrámu, děcka vyskočily, proběhly kolem chrámu a zase šup do autobusu. Ale i tak se to děckám líbilo, ikdyž takové tempo nic pro nás. My jsme často čekávali před chrámem, protože pro nás cizince je vstupné do nejzachovalejších chrámů 25x dražší než pro místní. Kvůli pěti minutám se nám nechtělo ani náhodou platit takové vstupné.

Na pozdní oběd jsme všichni jeli do střediska Don Bosco, v blízkém krajském městě Hospet. U salesiánů nám otec Joy domluvil přespání. Děcka po obědě divočily na houpačkách. Ve středisku jsme nabrali malého Majdyna, který strávil poslední týdny u rodiny v Hospetu a asi se mu do střediska moc nechtělo, protože vůbec nemluvil a nijak se k nám neznal. Místní salesián nám řekl, že pokaždé když Majdyn tráví krátký čas u nich v druhém středisku, u něhož je malá farma, tak se nehne od krav:-). Z Majdyna bude prostě jednou velký chovatel či zvěrolékař...

Na večer jsme se jeli podívat k nedaleké přehradě, u níž se z nějakého podivného důvodu nesmělo fotit. Možná mají strach, že jim jejich dílo pak někdo napodobí nebo co, asi něco jako tajemství šéfkuchaře:) Škoda, zrovna za rozlehlou přehradu krásně zapadalo slunéčko. Otec už nás ale stejně zase hnal dál, tak jsme ani nemohli nasávat podvečerní atmosféry. Sešli jsme pod přehradu, kde je vybudován park s vodotrysky, jemuž uprostřed kraluje zpívající fontána. Cestou jsme s Ranganatem a Martou po sobě stříkali vodu, já se kryl novým deštníkem z Nepálu a vůbec jsme si všelijak užívaly tryskající vody okolo, což samozřejmě neuniklo pozornosti místních Indů a všichni si chtěli s křepčícím cizincem alespoň podat ruku.

Zpívající fontána ukazuje své umění každý večer stejně jako naše Křižíkovka v Praze, ovšem vodotrysky jsou asi 10x menší a fontána zpívá pouze popové hity oblíbených muzikálů. Ale podívaná přece jen na duši pohladila a hlavně děcka měly velký zážitek. Já taky, protože si mě přišel sednout do klína Jesu, pak Umeš a pak se ještě mezi mě a Jarka vetřela Fatima. Chvíle s těmato děckama jsou pro nás vzácné a tak jsem byla moc ráda, že si k nám přisedly a všichni jsme se mohli společně kochat pohledem na barevnou zpívající vodu.

Po programu už za tmy, asi v osm hodin, učitelé začaly počítat děcka. Podotýkám, že to bylo poprvé za celý den. Prostě u nás se počítá před každým odjetím busu z daného místa, tady se vždy nasedlo a věřilo se, že jsme všichni. Naštěstí jsme byli, ale oficiálním učitelem, který má za děti zodpovědnost, bych tady být nechtěla.

Cestou k autobusu jsme se bavili s otcem Joyem, jak bere svůj odchod. Ikdyž už chtěl dlouho změnu, tak nám říkal, že se do Bombaje netěší. Po šesti letech strávených zde bere Davangere jako svůj domov. Nikdy nebyl dál než na jihu Indie a velkoměsto Bombaj si ani nedokáže představit.

Na parkovišti jsme se museli rozloučit s děckama. Odjely svými autobusy zpátky do středisek a my se vydaly rikšou do hospetského Dona Bosca, abychom si další den památky více užili. Později nám děcka líčily, jak oba autobusy píchly kolo, a tak se dorazilo do střediska až ve dvě v noci.

Ve střediskovém kostele se otcové a bratři zrovna modlili litanii k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, tak jsme se přidali a po požehnání jsme společně velmi příjemně, ale i chutně povečeřeli. Místní veselá komunita se skládá ze dvou kněží a pěti bratrů. Pomáhají jim němečtí dobrovolníci, ale zrovna byli odjetí v Goa. Doufám, že je tam nežraly štěnice jako nás:-).

Otec Joy (shodou okolností se místní kněz jmenoval stejně jako náš) si s náma příjemně povykládal. Měl ponětí o České republice, ale hlavně nám vykládal o životě v Hospetu. Středisko v Hospetu slouží hlavně klukům, kteří pracovali se svými rodiči v nedalekých dolech. Už když jsme přijížděli ráno do města, viděli jsme krásné obrovské kuželovité kopce kolem přehrady a u některých rylo spousta bagrů a rypadel. Ty však prý jen nalámou obrovské kusy skály. Na ty pak naběhnou tisíce dělníků – včetně ženských a děcek a rozbíjejí je kladivy na menší šutry a vytřiďují rudné kameny. Většina rudy se pak zpravidla odveze do přístavu a odtud lodí do evropských hutí. Za tvrdou prací v lomech přichází celé rodiny z široka daleka, zvláště z míst, kde mají o práci nouzi. Dříve sami salesiáni museli sbírat děcka z lomů a přemlouvat rodiče, aby je nechaly raději u nich ve škole, dnes si už spousta rodičů uvědomuje, že jejich děcka potřebují vzdělání a vodí je sami do střediska. Středisko by už tak dnes potřebovalo mnohokráte rozšířit, aby uspokojilo všechny rodiče. Prozatím alespoň otevřeli jednu budovu na kraji města nedaleko lomů. Peníze jim shání jeden Holanďan, jenž kdysi jejich středisko navštívil a dnes se snaží obcházet evropské huťaře, aby alespoň málo ze svých výdělků poslali na vzdělání pro chudé Indy, kteří pro ně kutají rudu.

Mimo tuto školu pro děcka na základní škole je ve středisku zřízeno střední jednoleté učiliště (na obrázku vpravo svářecí dílna) pro všechny, kdo propadli z SSLC, státního testu po ukončení desáté třídy, čím by se nemohli hlásit na žádné jiné školy. Kdysi učilištěm prošel i náš nový bratr Josef, protože prý už bylo pozdě podat nějakou přihlášku. Nevíme, jestli rupl, ale je to docela možné, protože nám říkal, že osmičku a devítku strávil víc na hřišti reprezentací školy a plaváním v kanále než ve škole, kde měl pak špatné výsledky a taťka se na něj za to hněval. Prý šel s taťkou katechetou za místním farářem, protože prý je u nich normální, že se o důležitá rozhodnutí radí s knězem. Kněz jim doporučil, aby se brácha přihlásil právě na učňák do Hospetu. Po vyučení se svářečem se bratrovi u salesiánů zalíbilo a vstoupil k nim do nějakého toho předaspirantátu. A tak se brácha dostal k salesiánům. Mimo jiné brácha říkal, že u salesiánů se mu líbí, že může hrát celý život hry:-) Namítli jsme mu, že kněží v Indii už moc nesportují, ale pouze řídí středisko z kanceláře a on, že zná ze semináře nějakého osmdesátiletého salesiána, který celý život s děckama hrával a teď když už nemůže, tak vší silou alespoň fandí a trénuje mladé seminaristy při každodenních hrách k jejich odreagování se od studia. Tak to asi bude pro něj životní vzor:-)

Po večeři jsme vyšli před středisko a kluci z učňáku se modlili před sochou Panny Marie Pomocnice růženec. Přidali jsme se a po modlitbě nám otec dovolil jít k nim na internet k vyřízení nejdůležitějšího. Protože bylo připojení pomalé, tak jsme náročné poslání fotek z Nepálu odložili na další den. Před spaním jsme ještě otce otravovali, protože jsme si mysleli, že jsme klíče od našeho pokoje nechali u jeho počítače. Tak nám ještě znovu musel jít odemknout svou kancelář:-( Samozřejmě jsme pak klíče našli v batůžku.

31. 5. 2008 sobota – Hampi, tentokrát bez děcek
Den jsme začali mší svatou v kostele. Kostel byl zaplněný hlavně díky spoustě řádových sester, které v okolí mají zřízeny školy pro chudé holky. Ale zpěv mohutně podporovalo asi i dvacet kluků z místního učňáku za hudebního doprovodu hry mladých bratrů na tabla (dva vedle sebe spojené bubny) a takový ten indický akordeon ( něco mezi naším akordeonem a harmoniem, jednou rukou se hraje melodie, druhou se tahá vzduch).

socha Dona Bosca s učněm před hospetským střediskem

Líbí se nám, že v Hospetu má středisko postavený kostel a ti kluci, kteří projevují trochu zájem o víru, mohou navštěvovat každý den mše svaté a modlit se společně růženec. U nás ve středisku musí všichni studovat. Navíc by se u nás do kapličky v Suprabhě ani nevešli, do větší kaple v Sujyothi už by se ogaři možná nějak namačkali. Na jednu stranu je sice dobré, že otec Kuriakose plně respektuje náboženství rodičů děcek a opravdu se jim snaží dát hlavně dobré vzdělání a nejde mu o jejich náboženství. Ale na druhou stranu, některým děckám je křesťanství mnohem bližší než hinduismus a nedostává se jim moc šancí poznat křesťanství více. Navíc máme pocit, že každé salesiánské středisko potřebuje i nábožensky růst. A přece jen my jako křesťané cítíme, že největším darem, který bychom všem přáli je dar víry. My k ní můžeme ukazovat cestu, darovat víru může však samozřejmě jen samotný Pán.
socha Dona Bosca před hospetským střediskem:

A také nám jde i o to, aby v sobě děcka měly i po odchodu ze střediska pocit, že i ony mají pomáhat a vracet to, co zadarmo ve středisku dostaly. Aby dobré dílo solidarity rostlo. A to nám připadne je důsledkem křesťanského chápání světa. Sami místní Indové tvrdí, že ti, kdo pomáhají Indii jsou hlavně křesťané. V jejich školách chtějí všichni studovat. Hinduisté nemají vyhlášené školy pro bohaté ani pomocné školy s ubytovnami pro chudé. Jak jsme už jednou psali, necítí takovou potřebu pomáhat druhým, protože v jejich filosofii se spása dosahuje individuální cestou a kastovní systém je neměnitelným důsledkem minulých životů.

Po snídani jsme opustili středisko a až ve městě jsme zjistili, že jsme ve středisku nechali naši peněženku, naštěstí jsme v ní nechali pouze málo peněz a naštěstí to bylo u salesiánů, kteří částku určitě využijí pro chod střediska. Jen nám bylo trapně, že nás otcové musí mít za zmatkaře, když jsme večer otce otravovali jakože zapomenutými klíči, ale ráno jsme v pokoji skutečně nechali peněženku.

Místní otcové nám vykládali, že v hospetských dolech pracují již malé děti a tím, že téměř každý vydělává alespoň trochu peněz, tak je město v důsledku dražší než ostatní města v regionu. Ani nám město nepřišlo drahé, ale hlavně nám připadlo, že ikdyž je možná Hospet počtem obyvatel větší než Davangere, tak jde o naprostý zapadákov. Těžební velkoměsto s jednou hlavní, navíc rozbitou, ulicí. My jsme v něm ale konečně vyřídili resty – poslání pohledů z Nepálu a poslání fotek na internet, tak jsme ani žádnou extra kulturu či potěchu pro oko nepotřebovali. Akorát škoda, že jsme neměli čas se podívat do těch místních dolů.

Až přestalo odpoledne Slunko nejvíce pálit, vydali jsme se opět do Hampi. Cestou na autobus jsme uviděli prvně prodávat čerstvé fíky, tak jsme si taky jeden sáček koupili a teda škoda, že se u nás neprodávají. Čerstvé chutnají ještě lépe než sušené.

Abychom v Hampi ušetřili čas, půjčili jsme si kola, které nám však později pouze překážela, ale zase nám zajistila jiná dobrodružství. Dojeli jsme kousek za půjčovnu ke kopci, přes nějž podle cedulí vedla cesta k několika chrámům. Lákala nás procházka k nim, tak jsme kola zamčeli a vydali se cestičkou mezi obrovitánskými balvany přes kopce z navršených velkých šutrů. Ty výhledy, co se nám otevřely, byly nádherné. Kolem všude kopce jen z balvanů, na nich chrámy a pod námi starý chrám s náměstím, k němuž vedlo sloupořadí, v němž kdysi hlučel rušný bazar a za ním obrovský bazén. Procházeli jsme mezi sloupy a v tiché úctě jsme obdivovali dávné indické předky. Muselo to být kdysi opravdu slavné město. Zároveň jsme na těchto opuštěných rozvalinách cítili pomíjivost slávy. Musel jsem si zazpívat Kde je, kde je sláva Říma.

Moc nás taky těšilo, že jsme nemuseli platit do chrámu žádné vstupné. Přitom se nám líbil nejvíc. Byl zasazen mezi skálami a s minimem návštěvníků. Potkali jsme v něm dva bělochy, kteří měli na starosti spoustu malých Inďat. Zrovna pro ně pořádali běžecké závody od brány k chrámu.

Když jsme šli kolem bývalého bazénu, pasáček u něj pásl kozy. Jako většina Indů se i on dal s námi do řeči a překvapil nás, jak dobře uměl anglicky. Protože jsem šel bosky, tak nám poradil cestu, abych se moc nepopíchal.

Za dalším chrámem se před námi objevila poklidně tekoucí řeka, která ve svých zákrutách lákala ke koupání. Kameny však byly popsané výstrahami o zákazu koupání kvůli nebezpečným vírům. Chtěl jsem si alespoň od místních rybářů půjčit jejich kulatou loďku, abych si vyzkoušel, jak moc je v ní těžké netočit se a udržet přímý směr, ale lakomci mi ji nepůjčili. Mařenka byla ráda.

Když jsme se vraceli zpět ke kolům, šli jsme se strachem, jestli tam naše kola ještě najdeme. Našli a dokonce nám z košíku ani nezmizely naše slaďoučké fíky. Nicméně moje kolo nám nešlo odemčít, ale naštěstí šel okolo soused majitele půjčovny kol. Hned majiteli zatelefonoval a ten přijel obratem na motorce, zmáčkl na zámku před tím pro nás neviditelný knoflík a zámek se okamžitě otevřel:-).

Vyjeli jsme se k dalšímu chrámu, po chvíli se naše kola opravdu staly jen přítěží. Napojili jsme se totiž na cestu, kterou jsme už procházeli a po níž se kvůli schodům na kole nedalo jet. Tak jsme kola přetahovali v rukách. Střídavě přes písek a přes obrovské ploché kameny jsme dojeli k dalším zříceninám. U nich jsme zjistili, že Jarek píchl zadní kolo. I přes mrzutosti jsme si stále užívali mimořádnou krásu místa. Balvanovitá krajina s protékající temnou říčkou a všude okolo rozsetými troskami chrámů působila zvláštně chmurně. Mrzelo nás, že třeba na tento krátký nenáročný okruh včera učitelé děcka nevzali. Mohly by tak chodit mezi velkými balvany, které se jim líbily a víc si užít i mimořádné přírody. Oni vždy jen vystoupili u brány chrámu z busu a za pět minut do něj zase nastoupili.

Zkoušeli jsme ukecávat vstup do jednoho z hlavních chrámů Vittala, jednak proto, že Indům celý rok pomáháme zadarmo a jednak proto, že jsme přišli 15 minut před zavíračkou. Ani náhodou! Prostě jsme cizinci a zajisté máme na to, abychom zaplatili lístek 25krát dražší, 250 rupií. Turistům u nás by se taky nelíbilo, kdyby měli platit několikrát víc než my, jak to bývalo po revoluci. Taková diskriminace cizinců nám vadí. Už jsme málem ukecali hlídače, aby nás pustil, ale protože právě dorazila další cizinců zvědavá skupina, tak naráz před nimi začal být opět nepřístupný a ať si jdeme koupit cizinecký lístek. Tak jsme se jim na ten jejich drahý chrám vyprdli. Na obrázku vpravo jsou královské váhy, na nichž byl při náboženských slavnostech král vyvažován zlatem, které bylo pak rozdáno chudým.

Po celém dnu neustále stejných otázek ze strany Indů „What is your name?“ jsme už byli nepříjemní na skupinku kluků, která nám před Vittalou položila samozřejmě stejnou otázku. Nevíme, k čemu potřebují znát naše jména, když je hned zapomenou nebo naši zem, když netuší vůbec nic o drtivé většině zemí. Opravdu nás už někdy štve, jak se kolem nás pořád vytváří hlouček zvědavých Indů, kteří vytahují mobily a fotí si nás. Málokdo se zeptá, zda si nás může vyfotit. Co ale nejvíc nechápeme, když se před nás postaví a řeknou: „Vyfoť si mě.“ Nedokáži si představit, že bysme se takhle chovali k cizincům v Česku. Chybí nám tu nepálské soukromí:)

indická rodina piknikující před svým náklaďákem

Nicméně jsme se nakonec s touto poslední zvědavou skupinkou docela spřátelili. Když Jarek čepoval vodu, zvali mě na večeři. Já jsem odmítla, ale pak došel Jarek rozezlený na indickou mentalitu a když viděl piknikující skupinku lidí na trávě, rozhodl se, že se mezi ně vetře tak, jak to tu dělají všichni Indové:) Takže se jich Jarek zeptal trapně vtěrkařsky, jestli mají pro nás jídlo navíc a oni nás hned velmi vstřícně přivítali. Posadili nás mezi sebe na rozprostřené pytle a naložili nám rýži se zeleninovým sambarem. Zjistili jsme, že skupinka kluků, která nás zvala na večeři k nim také patří. Sedělo jich tam asi okolo třiceti a všichni tvořili jednu velkou rodinu. Vyjeli si náklaďákem na čtyřdenní výlet nebo spíš možná pouť protože většinu času strávili púdžováním v nějakém chrámu u Hospetu. Shodou okolností žijí kousek od Davangere v Hariharu a vraceli se zrovna domů. Vzali by nás, ale my museli ještě bohužel vrátit kola. Bylo nám trochu líto, že jsme přišli o cestu v náklaďáku s takovou milou rodinou. Ale jelikož začalo pršet a Jarek měl píchlé kolo, naložili rychle naše kola na střechu, nás posadili vedle sebe na korbu a zavezli nás do nejbližší vesnice, o které tvrdili, že je to Hampi. Bohužel nebylo, ale hlavně, že jsme byli zachráněni před deštěm. Ve vesnici jsme kola vecpali složitě do autorikše a ta nás zavezla zpět do vesnice Hampi.

Při čekání na bus do Hospetu jsme se museli smát, jak se tu uspávají děti. Čekali jsme v jedné restauračce, od níž měli majitelé oddělený soukromý pokoj pouze plentou. Sledovali zrovna všichni televizi. Aby asi malé mimčo televize nerušila, zavěsili mezi stoly v restauraci ze stropu obrovskou pružinu, z ní visela látka a do ní dali mimčo. Zapružili dolů – nahoru a šli se opět dívat na telku. Nám se zdvíhal žaludek, jen když jsme houpání sledovali očima. A ještě pak maminka dítěte dala pod tuto speciální kolíbku pometlo, asi kdyby se náhodou urvala:-) Neviděli jsme, že by někdo měl strach, že do dítěte nějaký zákazník omylem kopne. A to se klidně mohlo stát, protože dítě se houpalo těsně nad zemí a bylo navíc tak zabalené do látek, že by nás nepadlo, že uvnitř houpajícího se balíku usíná dítě. Na obrázku vpravo houpám děcko, to jako ten visící károvaný vak:-)

V Hospetu jsme si našli ubytovnu hned u autobusáku, protože nám jel ve čtyři hodiny bus do Davangere a nechtěli jsme za tmy chodit dlouhou cestu městem. V Nepálu jsme v levnějších pokojích přespávali v mnohem čistějším prostředí:) Tady jsme měli opět trochu strach ze štěnic. Naštěstí jsme věděli, že v půl čtvrté vstáváme:) Šli jsme si před spaním koupit ještě pár sladkých zákusků, většinou všechny ze sušeného mléka, popř. z halvy, což je taková lepivá strašně sladká hmota, možná taky ze sušeného mléka.

1. 6. 2008 neděle – Mezinárodní den dětí, konec prázdnin

3:30 budíček a ve čtyři hodiny express bus do Davangere. Poprvé se nám stalo, že bus odjížděl dříve než měl a jel dokonce kratší dobu než měl. Opravdu super express, ale taky expresně drahý a pořád podezřívám prodavače lístků (každý bus má vlastního), že nás ošidil. Cestující sice říkali, že nám dal dobrou cenu, ale spíš se prodavače báli. Přijeli jsme před sedmou, tak jsme se prošli pěšky až do střediska. Ženské umývaly zem před svými domy a sypaly ozdobné rangoli. Na ulici před střediskem pokračuje stavba nové čtyřproudé cesty, uprostřed jsou navozeny haldy kamení, které od rána do večera roztloukávají ženské, i o nedělích. Chudery, fakt tak dřou, tak doufáme, že jim peníze jejich manželé nepropijí...

Mši svatou jsme slavili slavnostněji než jindy, protože nám ji sloužili tři kněží, otec Kuriakose a naši dva noví kněží. Doufáme, že se jim tady bude líbit, přece jen než si po přesunu zvyknou...

Po mši svaté jsme opět s těma, které nebaví televize, soutěžili v tančení. Vyhrál ji Jarek se svým tučňákovým tancem, přijel jako zahraniční host pocházející z Antarktidy. Těsně se jako druhá umístila Fatima, která to opět rozjížděla, využívala ke své performanci i stromy, no škoda že jsme ji nenatočili. To by ale zase nebylo ono, protože před kamerou se vždy zasekne.

Po obědě jsme s holkami hráli českou hru Mlýn a pak jsme děckám promítali fotky z Nepálu. Nejvíce zájmu projevovali Jesu a Fatima. Největší srandu měly děcka z toho, jak jsme jim předváděli tibetskou modlitbu „Ó mani, padme hom“. A byly překvapené, že do většiny vesnic v horách se nedostane člověk autem a musí jít pěšky několik dní. Líbilo se jim to, ale prý by v horách žít nechtěly, protože by se tam bály.

Po čaji jsme konečně vzali děcka na dlouho slibované kolotoče, které přijely do Davangere na prázdniny. Dobře, že nám to vyšlo akorát na konec prázdnin a zároveň na Mezinárodní den dětí (ikdyž Indové jej slaví stejně kdysi v listopadu). Děcka utvořily dvojice a šlo se do města. Ty jo, ten průvod děcek, dohromady si jich vykračovalo přes šedesát. Skandovalo se Doooon Bosco, Bosco Bosco... apod. Takže cesta utekla rychle.

U vstupu do areálu bratr naštěstí ukecal slevu na lístky a platili jen za čtyřicet dětí. Prvně jsme děcka vzali na bezpečnější kolotoč, kolo s kabinkami, které se točili sice rychle ale jen při zemi. My s Jarkem jeli taky a docela jsem se báli, že se naše vozidlo urve:). Pak jsme si prošli pouť se všemožnými krámky, u nichž se nám učitelky docela na dlouho odpojily a kupovaly si náramky. Ještěže nás provázel bratr Steven.

Až za tmy jsme vzali děcka na malé ruské kolo. Nejdříve jsme se docela báli děcka na kolo pustit, protože jednotlivé kukaně nebyly zavíratelné a mohlo se snadno vypadnout, ale bratr i provozovatelé ruského kola nás ujišťovali o bezpečnosti atrakce. Nakonec jsme pouze těm nejmenším děckám zaplatili místo ruského kola jednoduchý vláček. Já na kolo nešla, pouze jsem děcka fotila. Musela jsem se smát, když mi pak děcka celé šťastné popisovali, jak se Jarek celou dobu modlil jen „Santa Maria“, zatímco Fatima si prý vyzpěvovala „Lojza má narozeniny...“. Fatima se totiž mimo jiné zajímá o češtinu, neustále po nás opakuje, co říkáme a chce znát nová slovíčka. A vždy nás překvapí, že si je po týdnu pamatuje. Mimo jednoduché angličtiny umí asi čtyři místní jazyky.
Pak jsme děckám koupili něco malého na zub a vydali se zpět do střediska. Bylo nám jasné, že nejsme všichni, ale to se tu neřeší, jak u nás. Tady jsou děcka víc otrkané a není pro ně problém se odněkud někam v noci dostat. Utekl nám Jesu a Renuka. Volali jsme do střediska a prý se nenápadně vrátili hned, jak jsme vyšli.
Před střediskem se děcka seřadily a hromadně nám hlasitě a upřímně děkovaly. Vlastně tak děkovaly hlavně vám všem, kteří jste nám přispěli na různé aktivity pro děcka.
Dodatečně nás mrzelo, že jsme rozmluvili dvěma holkám jít místo ruského kola na jinou divokou atrakci – takové to točící se a houpající se rameno. Říkali jsme jim, že potom bývá většině lidí na blití a tak nakonec nešli. Mohli si to zkusit, přeci jen je to zážitek a vlastně o nic nejde, když tak se poblijí, nic víc:) Nedali jsme jim tak příležitost, kterou asi už mít nebudou.

Protože jsme přišli hodně pozdě z kolotočů, už jsme zůstali na noc v Suprabhě. Takže jsme se po dlouhé době modlili před spaním se suprabháckýma děckama a říkali jsme jim Slůvko na dobrou noc. S některýma jsme se museli rozloučit, protože už odcházely do jiných hostelů. Dvě z nejstarších holek odjíždějí až do Shimogy. Manjula, která tu strávila ve středisku tři roky, byla kvůli odchodu moc nešťastná. Dnes se vrátila z prázdnin a hned si k nám sedla a povídala. Je moc milá a bude tu chybět. Speciálně se modlíme za její víru, protože se cítí být křesťankou, tak jí přejeme, aby našla tu svou cestu. Ráno po mši jsme se také museli rozloučit se Surešem, který odjížděl do školy zpět do Dona Bosca v Tumkuru. Pořád jsem mu musel mávat a bylo mi skoro do breku, že už se neuvidíme. Bude nám tu moc chybět a také se za něho musíme modlit. Mrzí mě, že jsem mu nic nedal na památku. Slíbili jsme mu, že mu pošleme naši svatební fotku. Chtěl bych ji ale poslat i s nějakou knížkou, protože Sureš se neustále o vše zajímal a přáli bysme mu, aby začal číst a zajímat se víc o reálný svět, který se v karnatacké telce nenajde. Jenomže sehnat dobrodružnou knížku v kannadě je vážný problém.

Před spaním jsme se oba shodli, proč asi Jesu a Renuka nechtěli jít na kolotoče. Oba jsou street children a zažili toho ve víru města asi už víc než dost. A teď když ve středisku našli teplo domova, vůbec se jim odtud nechce hnout a do města už vůbec. Jesu aspoň jel na výlet do Hampi, Renuka nechtěla, prý jen chtěla strávit den sama v klidu ve středisku. Možná se i oba báli, že by je město mohlo lákat k zůstání v něm. Oba zpočátku nejvíce utíkali a teď jsou to ti, co se nechtějí na krok od střediska hnout.