19.4. – 23.4. 2008 Dny před Nepálem

19. 4. 2008 sobota – náhradní volno za kemp
Ano, ano, od rána oba píšeme a píšeme – dopisujeme staré zprávy. Teď čerstvě jen krátce o našich spolupracovnících:

Naše středisko v podstatě řídí velmi pohodový, hodný a vzdělaný bratr Rúbin. Bude v červnu po věčných slibech vystřídán. Pochází z vesnice, takže se o farmu umí dobře starat.

Učitelský sbor se skládá z pěti učitelů a jedné učitelky. Dva mladí učitelé pracují ve středisku teprve dva roky. Jmenují se Prasad a Vasant. Velký vtipálek Vasant nás každé ráno vždy vítá českou větou: “Dobré ráno dámy a pánové.” Tím, že nemají ještě své rodiny, tak musí s děckama trávit většinu času. Mají pouze jeden den v měsíci dovolenou. Starší učitelé už mají rodiny. Rameš žije přímo ve vesnici Allurethi. Kaluthi pracuje u nás pouze extérně. A posledním je onen výborný tanečník Richard bydlící v sousední vesnici. Už jsme vám o něm psali, že se jedná o našeho nejschopnějšího farníka. Vážíme si ho pro jeho nasazení, obětavost a pokoru. Jak tráví dvouměsíční prázdniny? Od pondělí do soboty připravuje kempy pro děcka z vesnic. Večer tu ještě přijel z jednoho vesnického kempu hlídat středisková děcka. Vesnické kempy probíhají ve škole, do které děcka z místní dědiny ráno přijdou a stráví v ní čas studiem, hrami a nácvikem písní a tanců. Před večerem děcka odchází domů. Kempu, ze kterého přijel se účastní 125 děcek, Richard jej má celý na povel, pomáhají mu pouze tři učitelé a kuchařka z místní školy. Zítra prý kemp slavnostně zakončí a polovinu neděle Richard stráví v Suprabhě s farností, pouze nedělní odpoledne mu zbude volno na manželku s miminkem.

Učitelka angličtiny Fatima je muslimka. Když odchází ze střediska, nasadí si černý hábit a jde na autobus. Ve středisku se však chová zcela uvolněně, normálně žertuje s učiteli a společně s nimi jí. Skoro bychom řekli, že ji chlapi berou jako jednoho z nich. Asi tu černou nosí pouze kvůli příbuzným, ne jako zahalené muslimky v Davangere, které když potkáme na ulici a ptáme se jich např. na cestu, tak se na Jarka nechtějí ani podívat a skoro chtějí pře námi utéct.

Bohužel jak jsme se bavili s učitelama, tak většina z nich by si nejraději našla jinou lépe placenou práci. Oboje naše střediska platí učitele měsíčně ani ne 1000 Kč. Učitelkám peníze až tak nevadí, ale chlapi by raději učili ve státní škole za 5000 Kč. Vasant usilovně obchází konkurzy na všemožné státní posty. Zkouškové zadání na tyto pozice je posíláno centrálně z Bangalore, ale probíhá ve všech krajských městech Karnataky. Pokud se uchazeč vleze do vybíraného počtu přijímaných, tak mu jsou nabídnuta volná místa z celého státu a on si musí nějaké vybrat a za pracovním místem se přestěhovat.

Dalšími zaměstnanci jsou dvě kuchařky, které ač vaří moc pálivě, tak kupodivu mně od nich zatím chutná jídlo víc než od kuchařky v Suprabhě, ale Jarek často vzpomíná na J-Mary. Mě asi hlavně prospěla změna. Ač je jídlo mnohem obyčejnější, víc mi chutná. Musíme ale kuchařky pochválit. Zvládly teď během kempu připravovat jídlo pro 150 děcek úplně hravě.

Dále tu pracují farmáři. Jeden tu dochází z vesnice a celé dny seká dřevo, či dělá jinou tvrdou práci. Ostatní farmáři jsou členové rodiny strýce od učitelky Mary ze Suprabhy, tři její bratranci se svými rodinami bydlí dole v domečku na farmě a obdělávají půdu a dva z nich navíc jezdí autorikšami v Davangere.

Se všemi je nám tady dobře:-).

Musím říct, že se nám v tomto středisku moc líbí. Ráno se probouzíme výhledem na kokosovou farmu. Snídáme společně s děckama a kousek od nás přežvykují krávy. Mši s námi slaví ještěrky, kterým se nejvíce líbí u svatostánku…. hlavně pak všude děti a děti – ti jsou stejně milí úplně všude. Ale přestože se mi tu líbí, po našem českém domově se nám pořád stýská. Fakt si říkám, že už nikam nebudeme na dlouho jezdit, abychom neměli tendenci popohánět čas… Doma se mi nestává, abych se těšila až uteče šest měsíců:-). Nedávno nám došla zpráva, že k našim domů přiletěly opět po roce vlaštovky… Díky těmto malým zprávám si uvědomujeme, jak je naše země krásná. Těšíme se, jak budeme společně příští jaro poslouchat uvítací písně vlaštovek na našem dvorku a přitom pít kávu pod ořechem:-)

Během večerní práce mě Sulejman se Suréšem učí filmový hit Nénandané, jendendu čandáné... Stále neumíme v kannadě Otče náš, ale půlku tohoto cajdáku už zvládám.

Suréš, s nímž trávím docela dost času vykládáním či doučováním, dostal spolu s velkým Santošem od otce Kuriakose za úkol hlídat přes noc kokosový sad. Prý nám neustále Allureťáci kradou kokosy. Každou noc tak ogaři po večeři odchází spát na farmu a ráno přichází až na snídani. Tvrdí, že se během těchto dvanácti hodin na farmě i učí, ale spíš si myslím, že se na ní zašívají. Na obrázku vidíte, jak Suréš hlídá kokosy, neunikne mu žádný - kokos:-)

Bratr Rúbin večer sledoval finále keralské Superstar, ve které šlo o dva milióny českých korun. Ze záběrů jsme poznali hlavní stadion v Trivandrumu zaplněný lidmi. Překvapilo mě, že hlavním hostem, kritizujícím soutěžící byl nějaký starý tamilský hudebník a protože neuměl malajalam, tak mluvil anglicky. Prý v Kerale se normálně používá na veřejných místech angličtina, narozdíl od Karnataky, kde je to nepřípustné.

Za pět dní odjíždíme do Nepálu, ale jsme nějak podezřele v klidu. Kdybychom odlétali z domu, tak bychom v tuto chvíli sháněli co nejvíce informací a připravovali se na cestu. Tady nám jaksi nedochází, že jedeme do nejvyšších hor světa. Pořád jsme obklopeni jinou prací, takže nemáme ani čas číst průvodce. Pořád nevíme, na jaký trek se vydáme. Také teď nečteme noviny a nemáme přístup na internet, abychom zjistili, jak se má Nepál po volbách. Je možné, že přijedeme do království a odjedeme z republiky. Hlavně ať vše proběhne klidně. Jednu věc však starostlivá Mařenka zařídila:-). Napsala na český konzulát do Káthmándú, aby o nás věděli, kdyby se cokoli přihodilo:).

Krom toho, že jsme celý náš volný den strávili psaním na počítači a přípravou dalších her, tak jsme se šli navečer projít do vesnice. Ještě nás místní lidé neznají, takže se na nás doslova valily otázky: Vaše jméno? Vaše zem? Chtěli jsme se v klidu sami projít, ale bohužel místní děcka se nechtěly nechat odbýt. Rudý západ slunce jsme si tak moc neužili, protože jsme je museli neustále odpálkovávat.

20. 4. 2008 neděle – opět v Suprabhě
Vystoupili jsme z autorikše před Suprabhou a už nás vítal radostný křik děcek, je to nádherné se za nimi vracet. Malá Rekha a Umeš nám hned skočili do náruče. Do snídaně jsem s děckama jen tak kecala a Jarek hrál s kluky lagori. Po mši svaté jsme si šli s děckama hrát na televizní soutěž Superstar, kterou jsem moderovala, Jarek hrál zahraničního hosta a děcka soutěžící. Nejprve vždy soutěžíme v sólovém tanci, pak v sólovém zpěvu a nakonec v divadelních scénkách. Necháme děcka samy přemýšlet a rozvíjet improvizovaný děj, někdy se divíme, co z toho vyleze. Ať dnes hrály na policajta, rodinu či učitele, tak to vždy skončilo alespoň jedním “death body“ (tak nazývají mrtvého). Hráli jsme nově i na zoologickou, hrát opice a skákat po stromě šlo děckám nejlépe:)

Obědvalo se slavnostně, protože nás navštívili bývalí salesiánští provinciálové, jeden z nich působí od svých šedesáti let jako misionář v Keni. Ty jo, v takovém věku se vydat do cizí země. A strávil v ní již přes dvacet let. Děcka byly unešené, jak jim jeden z knězů ukazoval umělé zuby. Zatímco děcka vzácné návštěvě tančily a zpívaly, tak my jsme se konečně dostali na internet.

Po čaji jsme chystali s děckama výlet na kolotoče, které přijely do Davangere na do dobu prázdnin. Chtěli jsme se tak s nimi před Nepálem rozloučit, ale bohužel nám počasí nepřálo. Z ničeho nic se obloha zatáhla, začal strašlivý vichr a těžký, ne silný, opravdu těžký déšť. Takovou smršť jsme tu ještě nezažili. Než se stihly pozavírat okna, tak v dětské hale popadaly tabule a nástěnky. Pod západními dveřmi protékala voda do dětské haly a musela se stále hadrami vysávat. Doufali jsme, že to přejde a s děckama vyrazíme na pouť, ale bohužel déšť trval více jak hodinu. Děcka tedy hned automaticky navrhly, že půjdeme další neděli. To už ale bohužel budeme chodit po Himalájích a když přijedeme zpět, atrakce už v Davangere zřejmě nebudou. Asi to tak mělo být, třeba by se na nich někomu něco stalo. Děcka sice byly smutné, že prší, ale pak se radovaly, že nemůžeme v takovém nečase přece odjet do Sujyothi. Škemrali ať u nich přespíme a zase si spolu malujeme a hrajeme. Je těžké vysvětlovat, proč tu nemůžeme spát...

Cestou na bus jsme se snažili koupit ve městě toaleťák, ale marně. Když konečně pomocí gest pochopili, co chceme, tak se začervenali a zakroutili hlavou. Také jsme se osvěžili džusíkem z cukrové třtiny a pálivýma smaženýma dobrůtkama. Těm jsme tu přišli na chuť:)

Naši kluci se nemohli dočkat až přijedeme večer domů a dáme jim pexeso. Úplně je obdivujeme, jak na něm frčí:) Chtěli jsme jít brzo spát, ale zatím se nám to tady nedaří. Jak je náš pokoj umístěn mezi děckama, máme větší potřebu s nimi být fakt pořád. Takže zatím ani k našemu pokoji nemám vztah, protože vždy kolem půlnoci padnem zničeni do postele a ráno v šest už nás kluci budí.

22. 4. 2008 úterý – Den Země
První přípravy do Nepálu: dali jsme si větrat spacáky, sundala jsme si prstýnky z prstů na nohách – znamení vdané ženy (kvůli pohorkám samozřejmě:-), stříháme pexeso pro děcka do salesiánského střediska v Nepálu.

Dnes jsme děckám při předobědové kulturní hodině sdělili, že se po celém světě dnes slaví Den Země a povídali jsme jim proč a jak máme přírodu chránit. Nejprve jsme se ptali na jejich návrhy. Jeden přes druhého jen říkali „Chodit pěšky“ a na konec jeden vykřikl „Nebo utíkat!“
Pak jsme jim zazpívali přeloženou písničku „Kdo stvořil....náš otec Bůh“ Chtěli jsme písní poukázat na spoustu krásných věcí, které máme na naší zemi a je jich potřeba si vážit. Nejvíce je samozřejmě bavily štípající včely a dupající slony:)

Těšila jsem se, že dnes už nic jiného nebudu psát, ale bohužel:) Ač dnes Den Země, tak kluci přírodě škodili. Zabili kobru. Všichni jsme jim však byli vděčni, protože se plazila od záchodů ke kuchyni. Poprvé jsem viděla zabíjení hada. To byla akce! Hrajeme s děckama volejbal a najednou ti nejmladší, kteří hráli vybíjenou, utíkali k palmám a křičeli „HAUUU“. I náš volejbal šel stranou a všichni utíkali zabíjet hada. Nejprve po něm kluci házali cihle a šutry, ale had pořád vypadal OK. Pak ho Sulejman odvážně jako jediný chytl do ruky za ocas a práskl s ním o zem, to sem fakt obdivovala. Nicméně had se připlazil opět k chodníku, tam ho Sulejman zase chytl a třískal s ním o chodník stejně, jako se tu pere prádlo. Poté ho vítězoslavně nesl na hřiště, kde had postupně dodělal. Děcka pak kolem hada pózovaly. Prý to byla kobra, naštěstí dlouhá jen asi jeden a půl metru.

Had se tu v blízkosti střediska objeví tak jednou za 14 dní. Prý předminulou neděli odpoledne, kdy jsme byli odjetí kvůli mši v Suprabhě, zabil Sulejman mnohem většího hada. Jeden malý kluk ho objevil jak je stočený pod keříkem vedle kuchyně. Sulejman opět přišel, prý se ho opět pokoušel chytnout, ale had ho chtěl kousnout, takže se ho pak snažil zabít dlouhou bambusovou tyčí, ale had měl tuhý kořínek. Údajně to prý byla kobra královská, dlouhá přes šest metrů. Fuuuuuuj! Sulejman ji prý nakonec vzal stejným způsobem jako dnes za konec a dotáhl ji na silnici, kde ji chtěl nechat zajet autem. Ale bus, co jel, se jí složitě vyhnul. Řidič nechtěl zajet zvíře boha Šivy. Pak jel ale nějaký džíp, který hada konečně rozjel na tři kusy. Takže po těchto zážitcích si tu fakt budeme dávat pozor a po tmě už nikam:)
Sulejman nám stále říkal, že dostane od otce Kuriakose pět korun za zabití hada. Prý mu je minule otec vyplatil. Nevíme jestli je dostal, protože ho večer otec pořádně sprdl za to, jak zase hada zabíjel. Prý na ňho vůbec neměl šahat, protože jednou může být Sulejman pomalejší a had ho uštkne. Prý když kousne kobra, tak ikdyž se jede do nemocnice pro sérum, tak už často člověku není pomoci. Tak jsme pak museli svůj obdiv k Sulejmanovi obrátit v poučující vysvětlování, že by na hady opravdu neměl chytat. Sulejman se ale suverénně přel, že už zabil desítky hadů a že se jich nebojí.
Sulejman na první pohled vypadá jako pořádně drzý unuděný suomary (kannadsky lenoch). Pamatuju si, jak hned při prvním setkaní mě naštval svým drzým chováním, tak jsem ho pak ignoroval, aby si jej uvědomil. Po čase jsem však pochopil, že pod tou šlupkou floutka je hrozně citlivý ogar, který když je potřeba, tak pomůže a když se skutečně děje něco, u čeho dobrodruh nemůže chybět, tak je okamžitě ve střehu a úkol zvládne s naprostým nasazením a najlepš. Prostě většinu času spící medvěd, který se ale rád nechá probudit.

K večeru se tu strhla šílená bouřka podobná té v neděli, s větrem a nebem soustavně ozářeným blesky. Místní nechápou, co se to s počasím děje, v toto dobu má jen a jen svítit Slunce, holt naše Matka Země se ozývá. Obě dvě střediska nejsou vůbec stavěné proti dešti. Stačí málo a všude zatíká. Po chvíli jsou všude kaluže vody. Asi se to architektovi kvůli třem měsícům období dešťů nechtělo řešit.

A máme za sebou první úspěšné volání ze skypu na naše indické číslo. Sestřenice Hana nás pozdravila z Prahy. Stálo ji to jen 1,8 Kč za minutu, jen často vypadával signál:-(.

Večer jsem se šel podívat do učitelského pokoje a Prasad i Vasant oba studovali. Ptal jsem se, na co se připravují a studují stejného bakaláře, jak Mary a Steven. K získání učitelského místa v Karnatace je potřeba jednoletý kurz pedagogiky daného předmětu, ale k získání místa učitele ve státní škole je zpravidla třeba mít titul bakalář či magistr. Už je ale jedno v jakém oboru, proto opět studují nejjednodušší, ale podle mě nejméně užitečný obor. Kupříkladu Prasad učí matematiku, takže všechny ty humanitní předměty, které studuje k získání bakaláře mu budou platné jak mrtvému zimník. U nás se pravda ve státní sféře taky hledí jaký papír si kdo vydobyl, ale v Indii mi to připadne ještě extrémnější. Na druhou stranu chápu, že tímto způsobem se země brání korupci a udělování teplých státních míst širokému příbuzenstvu.