8.4. – 18.4. 2008 Kemp pro býválé žáky

8. 4. 2008 úterý
Ve středisku se mše slouží večer, čímž máme také ráno čas na doučování. Navíc vstáváme dřív, protože náš pokoj je opravdu více v centru dění a když kluci vstávají, nejde se neprobudit, když je okolo pořádný rambajs. Takže se budeme muset učit chodit spávat před půlnocí, když nás budí kolem šesté. Od sedmé do půl deváté doučujeme. Zatím máme stále zájemce, kteří se nedají odbýt. Pak jsou tu tři malí kluci, kteří mají prázdniny a máme je nějak zabavit. Divím se, jak jsem je zaujala omalovánkama. Strašně je to baví, ale moc jim to teda zatím nejde:)

Protože po Jugady zatím přijelo jen pár kluků, výuka probíhala dost volně a to až tak, že učitelé do hodiny vůbec nechodili, nebo jen děcka hlídali. Takže jsem pro jednotlivé třídy uspořádala anglickou soutěž. Opět jsem narazila na odčítání. I sedmáci mají problém odečíst např. 57-29. Není pro ně problém říct 52.

Pouze prázdniny sem přijel strávit z Tumkuru Suréš, kterému už je šestnáct, ale teprve půjde po prázdninách do desítky. Vykládal, že dřív žil v Bangalore na ulici, několikrát utekl ze salesiánských středisek, ale teď chce vše dohnat a pilně studovat. Taky ho už tak neláká velkoměsto, ale naopak se mu líbí tady na farmě. Ikdyž je malý, tak svaly na něm jenom hrají. Asi nějak posiluje, protože se mně hned po představení se ptal, jestli cvičím, mačkal mi svaly a prý kolik sním ragí koulí. On prý pět a jestli chcu být svalnáč, tak musím začít jest ragí koule. Docela jsem se asi ztrapnil číslem jedna ragí koule za den. Když ony ty černé koule chutnají, jak šrot...:-( Ale začneme je odteď až do Nepálu každý den pojídat, abysme teda nabrali sílu.

K večeru už přijížděli první děcka na týdenní kemp. Oficiálně začíná dnes večer, ale většina děcek dojede až zítra. Kemp je určen pro bývalé studenty našich středisek, kteří studují 8. či 9. ročník. Nepředstavujte si však tábor jako u nás. Program je zhruba takový – ráno samostudium, dopoledne hodiny angličtiny a matematiky, odpoledne hry vevnitř, práce okolo střediska a pak míčové hry. Večer samostudium, po něm večerní program, v 10:15 modlitba a spát. Jsou tu holky a kluci dohromady, takže musíme občas dělat noční obchůzky:)

Po večeři se pustila hudba na plné pecky ( velký reprák visíci ze stropu je výhodou proti Suprabhě) a divoce se tančilo. Vlastně jen my a kluci, někteří opravdu váleli. Holky se styděli před klukama přidat. Snad se časem trochu uvolní.

K naší večeři, kterou jíme vždy společně s otcem v jídelně přišel opět Majdyn. Už jsme o něm něco psali. Je to opravdu zajímavá postavička. Nerad se dívá na televizi a nejvíce ho baví povídání. Pusu opravdu nezastaví. Většina jeho historek, často vymyšlených se točí kolem zvířat. Člověk se na něho pořád musí dívat, protože má neuvěřitelně velké oči s dlouhýma řasama. Je strašně chytrý, ale chce prý dělat jen to, co si on vymyslí, ne co mu někdo přikazuje. Prý má ale často velmi užitečné nápady, naposledy sám tajně vyrobil krásnou boudu pro štěňátka. Majdyn je náš pravidelný zájemce na doučování. Potřebuje pořád pozornost, holt je to asi tím, že ztratil oba rodiče dost drastickým způsobem.

Kemp začíná...bylo nám řečeno, že bratři budou potřebovat pomoc, ale kde a co, to si zase budeme muset zjistit sami za běhu. Tady se nic dopředu neřeší... Prostě Indie, práci si tu musíme hledat většinou sami:) Navíc v našich obou střediscích nejsou zvyklí dobrovolníkům dávat nějak velmi zodpovědné úkoly. Otcové zatím vždy o předchozích dobrovolnících říkali, že tu byli hlavně pro volné chvíle na hraní s děckama. My jsme rádi, že k tomu alespoň učíme a vedeme kroužky.

9. 4. 2008 středa
Volný den jsme si odložili až po kempu, teď chceme bratrům pomoci co nejvíce. Dopoledne jsme ale ještě učili naše kluky. Chvíli to zabere než ti nejdivočejší pochopí, že i nás musí v hodině poslouchat. Ale jsou fakt šikovní, jen mě štve, že jich většina chodí do hodiny bez pera, takto se fakt nedá studovat:(

Odpoledne jsme měli připravit nějaké hry pro kempové děcka. Nejprve se hrály hry, které připravil bratr – zjišťujeme, že je typické, že nehrají všichni z týmu, ale často jen jeden a holky se k reprezentaci svého týmu skoro vůbec nedostanou....a také se tu neřeší nijak bezpečnost při hrách. Při honění ocasů jsme docela trpěli, protože uprostřed haly stojí dva kachlema obložené sloupy a kolikrát ten poslední hráč bylo o ně díky odstředivé síle skoro rozplácnut. Pak jsme hráli naši hru najdi svého druha. Rozdali jsme lístečky se zvířaty, každé zvíře bylo na nich čtyřikrát a děcka se pomocí zvuků a předvádění měly navzájem najít. Dříve kompletní skupina čtyř stejných zvířat vyhrává. Ovšem hrát hru s puberťačkama asi nebyl dobrý nápad. Kluci se v pohodě odvázali, ale holky ač jsme jim ukazovali co dělat, nebyly schopné odbourat bariéry, uvolnit se a zvíře předvést. Chodily jen trapně s lístečkem. Všude se asi holky víc stydí, tady je to ale kvůli podřadnějšímu postavení žen ještě výraznější.

Máme moc velkou radost z toho, že na kemp přijela Anitha (na fotce). Je to jedna moc šikovná holka, která už chodí do normální školy, ale bydlí stále v Suprabhě a v dubnu odjela na prázdniny. Zítra nám přijedou další naše školačky:)

Po čaji patří hřiště našim klukům, takže jsme s táborovýma děckama pracovali. Seděli jsme pod palmama a vyráběli košťata. Jeeé, to mě bavilo, taková dobrá změna a fakt pohoda:)

Já jsem pak hrála s holkama přehazovanou. Jde vidět, že v normálních školách se s míčem asi moc nehraje. Chytat balón jim moc nešlo, jen Anitě ze Suprabhy:) Kluci hráli házenou.

Představte si, že tu někdo má jakousi digitální hru (asi tetris) a hraje na ní stále dokola známá část Dvořákovi humoresky. Tak jsme se hned všem chlubili, že se jedná o píseň z Česka. Postupně se diví, jak naše malá zemička je velká:)

10. 4. 2008 čtvrtek
Máme druhý den kempu a zatím je to pro nás docela nabité. Přebíháme od kempových děcek k našim klukům a přestávku máme až v noci. Pořád se nevrátili všichni kluci z oslav Ugadi (ač všichni měli nařízen návrat v úterý večer:-), takže třídy jsou spojené, ale protože chybí i dost učitelů, tak učíme naše kluky a k tomu pomáháme bratrovi v jeho hodinách angličtiny. Bratr jim jen diktuje otázky, na které si mají večer napsat odpovědi. Ale bohužel má moc rychlé tempo a polovina děcek nestíhá a píše úplné nesmysly. Takže jsme mu navrhli, že budeme psát jeho otázky na tabuli. Opět je to tu o kvantitě, ale ne o kvalitě:( Co nejvíce otázek, přitom polovina děcek jich většinu ani neumí přečíst...

Mezi odpoledními hrami jsme hráli naši seznamovačku s práskáním novinama po hlavě. Hra děcka pěkně rozproudila. Pak se ale hrály hry od bratrů, které jsou určeny většinou jen pro zástupce týmů a ostatní se jen dívají. Atmosféra samozřejmě umírala. Navrhli jsme pak na závěr řazení týmů podle výšky, data narození a abecedně podle jména. Bratr řekl, že děcka neumí spelovat své jméno, proto to není vhodný úkol. Zaráží nás, jak tu někdy dělají z děcek neschopné a naopak v hodině, kdy se asi učitelům nechce psát vše na tabuli, se předpokládá, že vše zvládnou samy. Jestli si opravdu myslí, že neumí spelovat své jméno (což si nemyslíme, protože se to tu učí od druhé třídy), tak je ostuda, že je včera učili ve fiktivní konverzaci spelovat cizí jména a ne ty jejich. Museli tak ráno procvičovat konverzaci „Jmenuji se (úplně jiné jméno) a je mi (úplně jiný věk)“. To je ale Indie, občas neuvěřitelná... (ostatně to hlásá i reklama její vládní agentury pro cestovní ruch – incredible:-)

Celkově nám tento kemp připadne zatím mrtvější, spíš bychom jej nazvali letní školou. Holky se stydí hrát hry a není tu vedoucí, který by rozpumpovával atmosféru. Tito bratři, co přijeli organizovat kemp, si srandu ze sebe před děckama dělat neumí. Jediného takového, kterého jsme tu zatím potkali, byl bratr Siju. Ten uměl navnadit děcka i k té nejnudnější hře. Každý takový dar nemá. Je to však druhý den, tak věříme, že děcka samy ožijí. Nám se atmosféra těžko rozpumpovává, když neovládáme jazyk.

Práce pod palmami opět moc zpříjemnila odpoledne, s holkama jsme si pěkně povídaly. Ty z církevních škol mají nejlepší angličtinu.

Přestože jsme v Indii skoro půl roku, pořád nás zaráží, že se neví, co bude zítra. Plán kempu sice máme, ale každý den se vše mění. U nás jsme zvyklí, že kemp je naplánovaný a plán se snaží všichni dodržet. Tady však dokonce ani jeden bratr neví, co plánuje druhý a vlastně se domluví až na poslední chvíli. My tak máme vždy pár minut, kdy můžeme vymyslet, jak přiložíme ruku k dílu. Pro nás je to však dobrá zkušenost, když si budem u nás stěžovat, že něco nefunguje, vzpomenem si na indickou organizaci:)

Jinak musíme uznat, že se nám v tomto středisku líbí víc, protože je tu všude cítit větší pohoda. Asi je to hodně tím, že tu zaměstnanci nejsou kontrolovaní otcem Kuriakosem, kterého se tu všichni docela bojí. A přiznáváme, že i nám se lépe pracuje v této uvolněné atmosféře. Věříme, že nám tuto změna střediska poslal Pán. Nevíme, jak dál bychom obstávali ve zkoušce poslušnosti ve všech rozkazech otce.

Ve středisku se nám líbí spontaneita kluků, která byla v holčičím středisku slabší. Když se tu večer pustí kazeťák, kluci neskutečně řádí. Někteří jsou fakt super tanečníci. Zvláště na malé Durgešovi můžu oči nechat. Umí neskutečně hýbat rytmicky celým tělem. Na vyblbnutí je tento klučičí neorámcovaný tanec mnohem lepší, než v Suprabhě přesně tančené sestavy z filmů. Holky z kempu se však opět styděly se přidat, jen se na nás dívaly a chtěly mě odtáhnout za roh, kde jsem měla s nimi tančit. Mě se ale z toho tanečního kotle nechtělo. Jen doufám teda, že nevadí, že tu jako jediná holka takto s malýma klukama blbnu. S těma staršíma raději netancuji.

Zapomněli jsme napsat, že náš druhý otec Joy se uzdravuje. V době, kdy jsme přijeli, mu vypadávaly docela na hodně místech vlasy a vousy (údajně nějaká dědičná choroba, která se občas projeví). Teď se však uzdravuje, vypadá opravdu líp a dokonce se mu i vrací vlasy. Věříme že je to díky modlitbám. Jeho maminka se za něj stále modlí a prý vykonala nějakou velkou pouť a od té doby se otec cítí lépe. My jsme se za něho také pořád modlili. Máme radost, že se neuzdravuje jen fyzicky. Začal mnohem víc času trávit s děckama a moc dobře se nám s ním teď spolupracuje. Bude nám moc chybět, až v květnu odejde.

Bratr Julian půjčil kvůli kempům v Bangalore dataprojektor a dnes před spaním děckám pustil, dokonce jedním velkým reprákem dobře ozvučený, americký animovaný film Duch. Ikdyž jsem docela odpůrce těchto moderních na počítači dělaných filmů pouze pro efekt a k vydělání peněz, tak jsem byl z filmu nadšený. Hlavním hrdinou totiž byl mustang Duch z prérie, na jehož straně stála příroda s americkýma Indiánama a proti němu naše civilizace symbolizovaná staviteli železnice a americkými vojáky. Hlavně mě hrozně potěšilo, že film alespoň maličko mohl děcka posunout k pozitivnímu vztahu k přírodě, který v Indii chybí. Nás to učily všemožné májovky, sítnovky a jiné indiánky, v nichž byl hrdinou rudoch spjatý s přírodou. Místní děcka bohužel vůbec nečtou a sledují jen ty nejprimitivnější jihoindické filmy. Takže pán bůh zaplať za dnešní film.

11. 4. 2008 pátek
Opět jsme s bratrem Albertem učili kempové děcka. Vzali jsme si tu slabší skupinku. Vše napsané na tabuli jsme jim vysvětlovali a pomáhali jsme jim na otázky rovnou odpovídat. Když jsme ale večer opravovali sešity všech, tak i ty děcka, které se pokládaly za chytré, tak měly ve větách šíleně moc chyb. Proto jsme řekli bratrovi, že takto rychlým tempem to nejde dělat, že někdy méně znamená více.

Odpoledne každý tým děcek dostal určité téma a na to měly vymyslet krátkou scénku. Jejich nápady a ztvárnění bylo bohužel docela ubohé. Ale mají to těžké, když se neměli od koho učit. To už nedělní improvizace v Suprabhě má lepší spád. Jen jedna skupinka, která hrála scénku parodující vyučovací hodinu byla dost vtipná. Ocenili jsme však témata jako Ochrana přírody, Ochrana stromů...

Opět jsme si oba užívali podvečerní práci v naší kokosové farmě. Musím ale říct, že holky jsou docela lenošky, udělají pár proutků na koště a hned, že je bolí ruka a to a to...pro mě je to relax a fakt mě taková práce baví. Kor když pracujeme jen půl hodiny!

Já už jsem se dnes přidal na práci k ogarům. Včerejší vyrábění košťat mi stačilo. Ikdyž jsem se dnes u holek musel alespoň zastavit, protože se některé, hlavně Minakši, zajímaly víc o kokosy než o košťata, a tak jsem taky okoštoval:-). S ogarama jsme kolem cérek nosili staré suché palmové větve“, nebo lépe velké ratolesti?(kannadsky “mate“:-), do “dřevárky“ či spíš “ratolesťárky“. Ale hlavně – Sulejman mi našel tři metry dlouhou kůži z hada:-) Mařenka mi z ní ušije snad čelenku a budu konečně jak Vinetou, který ji měl z chřestýší kůže. Ogaři viděli i živého hada dole u farmy. Ač hráli před chvílí scénku o ochraně přírody, tak ho hned chtěli umlátit. Nakonec jsme je ale s bratrem od toho odradili.

Po večeři jsme s klukama opět tančili. Už tu máme pár jedinců, kteří se stávají našimi oblíbenci – tanečník Durgeš a malý Četu, který chce pořád po Jarkovi český pochodový pokřik Raz a dva..a klobouk a hůl...dopředu, dozadu, doboku a přísun... Je z pochodu úplně nadšený. A líbí se nám, že je taky takový pracovitý. Pak je tu jeden mírně postižený, trochu asociální kluk. Jmenuje se Sidda a je mu asi 14 let. Je úplně úžasný. Není postižený tak, že by se o sebe nedokázal postarat, je i docela chytrý, jen špatně mluví a chová se zvláštně. Ale srdce má upřímné. Uvědomujeme si, že díky takovým lidem je svět krásnější. Je pořád šťastný a potřebuje pořád něco dělat pro druhé. Protože chodí už do normální školy, tak má prázdniny a nemusí se ve středisku účastnit hodin. Našel si tedy aktivitu. Je hlavní sekretář kempu, zapisuje body, přináší pomůcky, hlídá zamčení místnosti s pomůckama, no radost ho sledovat. Když má velkou radost, skočí na Jarka a objímá se. Nám se mimojiné stará o pitný režim:) Včera jsem s ním hrála jednu indickou hru s kamínkama a jelikož mně to vůbec nešlo, tak mně to neustále zlehčoval.

Na návštěvu přijela Mary - naše učitelka angličtiny ze Suprahby. Moc rádi jsme ji zase viděli. Prý přijela, aby se naučila nějaké nové hry. To je celá Mary, pořád by se chtěla něco učit, vše by chtěla umět, ale ještě s ničím systematicky nezačala. Ale máme ji moc rádi:)

Večer jsme se všichni sešli na hřišti a zahájila se soutěž týmů ve zpívání. Kouzelná atmosféra – ticho, tma a zpěv děcek... Některé jejich zpěvy nás úplně chytaly za srdce. Jarek, otec Joy a učitelka Marry soutěž porodcovali. V přestávce jsme byli na podium pozváni i my, ale zpíval jen Jarek. Moc pěkně jim zazpíval “Když sa búček zeleňá“ a pak křesťanskou “Chvalte služebníci“. Děcka se pak měly snažit zpívat tak nahlas, jak umí Jarek:)

Před spaním jsme se dočkali toho, po čem jsme od začátku kempu toužili:) – schůzky vedoucích. Sešli jsme se my a bratři. Bratr Julien se ptal,co se nám zatím na kepmu nelíbí – řekli jsme hlavně tedy, že výuka angličtiny je podle nás dost špatně vedená. Okopírovali jen jeden papír s fiktivní konverzací a ten si děcka ani nemohly vyplnit se svými údaji, navíc jim ho nepřeložili a děcka nerozumí, co čtou. Měli spíše okopírovat papír s otázkami, které se jim hodí pro běžnou konverzaci a jen ty procvičovat. Neztrácet dva dny psaním otázek a odpovědí. Děcka jsou tu prý hlavně od toho, aby mluvily a mluvily, ale zatím vlastně anglicky vůbec nemluvily. Tak jsme se dohodli, že ranní konverzace budou venku ve dvojicích a budou se procvičovat dané otázky. Také jsme navrhli, že by bylo dobré využít okolní přírodu ke hrám a učit je tak pozitivnímu vztahu k přírodě. Měli jsme ze schůzky radost, už jsme ji ani nečekali:)

12. 4. 2008 sobota
Ranní konverzace šla jen polovině děcek, což jsme na to, že ji takhle procvičovaly poprvé, pokládali za úspěch. Bratr Julian však řekl, že takto to holt nejde, když polovina nic nedělá a od zítřka budou děcka stát v lajně a jeden bude předříkávat a oni opakovat. Prostě drill. Snažili jsme se mu vysvětlit, že jde o to, aby je to bavilo a přemýšlely nad tím, co říkají a také je motivovat k dalšímu studiu. Chtěli jsme, aby si vyzkoušely přirozenou konverzaci ve dvojici... na to nám bylo řečeno, že učit se s radostí si můžeme dovolit my v Evropě, kde jsme už dál, ale tady, že děcka potřebují drill. S tím nesouhlasíme, ale nemůžeme s tím nic dělat. Jen je nám líto děcek, že opravdu jen drilují a ani neví co a proč....Není to tím, že Evropa si to může dovolit, ale protože se Evropa snaží svůj systém měnit a vylepšovat.

Odpoledne děcka soutěžily ve vyprávění vtipů a předvádění pantomimických scének. Jen nejstarší Kavitha byla dobrá. Jiní nevěděli co dělat, tak jsme se s Jarkem domluvili, že zkusíme na večerní program něco vymyslet.

Při vyrábění košťat jsem opět seděla s holkama. Ptaly se, jak a kde jsme se s Jarkem potkali a jaké to je, mít LOVE marriage. Také je zajímalo, jestli máme rádi navzájem své rodiče a tak. Byly překvapené, když jsme řekla, že moc. Pak si mě postupně stěžovaly, že je čeká jen domluvené manželství a že to je strašné. Prý se nemůžou do nikoho zamilovat, jen být přátelé. Myslela jsme, že to tu holky berou, tak jak to je. Vždyť tu v Indii domlouvané manželství byly a asi ještě dlouho budou naprostou sazmořejmostí, tak jsme měla pocit, že tu nad tím nikdo nepřemýšlí. Měla jsme ale radost, že ano:). Holky o tom mluvily aspoň půl hodiny. Pořád dokola říkaly, že si nechtějí vzít nikoho cizího a vymýšlely cesty, jak z toho ven. Prý se ani buď vdávat nebudou nebo se odstěhují...

Večer se konaly Olympijské hry. Původně se mělo začínat venku, tak Jarek chystal louče a olympijský oheň. Chtěl doběhnout s olympijským pochodní, zažehnout olympijský oheň a vůbec předvést takové minislavnostní zahájení her. Pak se ale program z neznámeho důvodu přesunul dovnitř. Možná to bylo dobře, protože místo otce Joye přijel otec Kuriakose a tomu by se možná zahájení s ohněm nelíbilo. Tak jsme alespoň sehráli pantomimickou scénku, jak podle staré řecké báje byl od Promethea oheň přinesen lidem na zem. Pak děcka soutěžily až do půl dvanácté.

Řekneme vám, že se tu na bezpečnost při hrách nijak nehledí. Kluci museli co nejrychleji utíkat s propletenými rukama mezi lýtky a jejich pády na hlavu byly někdy dost kruté. Pro holky se volily mnohem volnější soutěže, ale i tak trvalo dlouho, než se nějaké přemohly, aby šly soutěžit. Nejvíce je ale bavil hokej s košťaty. To byla dobrá divočina, jen občas zajeli pro balónek do publika, a my měli strach, že vypíchnou košťatama děckám oči. Pak se závodilo se svázanýma nohama, v dofoukání balónku do cíle, strefení propisky uvázané na zadku do úzké flašky atd. Dobré, ale dlouhé. O půlnoci jsme zapadli do pokoje a ještě jsme si připravovali fotky z různých zemí na případné promítání. Děcka totiž vůbec nemají ponětí kde leží Amerika, Afrika... ač je jim třeba už patnáct let.

13. 4. 2008 neděle
Mši sloužil výjimečně otec Joy tady ve středisku, protože bratři i my nemůžeme od kempových děcek odjet. Otec mluvil moc pěkně k děckám. Během kázání se i ony zapojovaly. V Suprabhě otec Kuriakose moc nechce brát děcka na mši, ale v jiných střediscích jsou asi děcka víc vedeny ke křesťanství, protože některé kempové přišli na mši téměř automaticky a dokonce uměly odpovídat. Po mši měl navíc otec pro všechny děcka hodinu o životních hodnotách. Pořád jsem od tam slyšela smích. Já teď čekám na Jarka, který šel s bratrem a učitelem Wasantem připravit honbu za pokladem, ale ještě stále se nevrátili. V tuto dobu už přitom měly vyrážet za pokladem děcka. Už mám šílený hlad, tak se asi půjdu najíst.

Přišel jsem z přípravy pokladovky a cítím se totálně vysmažený. Poprvé jsem stravil přes tři hodiny na indickém slunci v pravé poledne. Od teď mi už odpolední slunce bude připadat jak příjemné solárko (teda vlastně nevím, zda je v solárku příjemně:-). Nechápu, že jsme neustále viděli farmáře, jak normálně pracují na poli. Ani nevypadali ze slunka unaveně. Na jihu Evropy si všichni dávají přes poledne kolik hodin pauzu a přitom slunko nemá indickou energii... Tu se jede v poklidném tempu od rána do večera, slunko neslunko.

Je večer a máme za sebou honbu za pokladem, která nám ale moc akční nepřipadla. Sedmdesát děcek bratři rozdělili jen do dvou skupin, takže úkoly doopravdy plnila jen hrstka nejaktivnějších. Navíc papírky s jednotlivými úkoly byly dost těžko schované a nebylo na nich dobře napovězeno další stanoviště. Bratr Julian to tak ale chtěl schválně, aby to prý děcka neměly jednoduché. Nakonec to ale dopadalo tak, že se děckám neustále radilo. Na jednom stanovišti děcka měly odpovídat na jednoduché anglické otázky. Učitel Wasant to však bratrovi kazil tím, že vše děckám překládal. Nedal šanci vůbec těm chytřejším. Hned celou skupinku odsoudil, že tomu nerozumí. Přitom potřebovali jen trošku více času, ale nedostali šanci. S tím se tu setkáváme neustále. Někdy se na děcka nakládají zbytečně těžké a nepotřebné věci a jindy jim nenechají přemýšlet nad tím, co by měly dávno znát.

Šlo se na protější kopec, my jsme si krajinu užívali, ale děcka jsme litovali. Oni narozdíl on nás šly bez bot a terén byl fakt dost drsný. Kameně byly to nejmenší, hlavním problémem byly ostny. Několik jich nám probodlo pantofle, děckám však nohy:-(. Bratři však řekli, že děcka musí být silné, žádné měkkoty. Měli jsme je popohánět, to mně ale moc nešlo, když si jdu sama v botech. Toto vše jsme ještě chápali, protože je pravda, že většina zemědělců tu takto chodí bez bot. Nejhorší však pro nás bylo, když nás děcka postupně začaly žádat o vodu (nesli jsme si pro sebe trochu v našem baťůžku). Rádi bychom jim dali, vydrželi bychom to, ale neměli jsme jí tolik, abychom dali všem co žádali. A nešlo dát jen jednomu či dvoum. Museli jsme pořád říkat NE. Postupně byly ale děcka úplně k pláči žíznivé, neustále škemraly, jak moc chtějí pít. Prosily aspoň o trošku a bylo jich čím dál víc. My museli řešit dilema, zda dát napít nějaké malé holce a způsobit tak bitku o další hlt mezi ostatními, na které nevystačí nebo ji jen podpořit slovem... Bratři nám v klidu říkali, ať to neřešíme, prý děcka musí také umět trpět a něco vydržet. Indie je tvrdá. To nám připadalo drsné, přece jen jako vedoucí měli říct děckám přede hrou „Pořádně se napijte“. Prý je takové věci mají napadnout. Ale vždyť jsou to ještě děcka:( Bylo nám líto, že si takto tu hru vůbec neužijí.

Jinak vtipné pro změnu bylo, že první papírek Jarek schoval na označený strom u silnice a než k němu za hodinu děcka dorazily, strom už mezitím jedna rodina skácela a připravovala si ho už pro sebe na topení:) Taková náhoda, kolem silnice roste mrtě stromů a oni porazí zrovna tento:) Papírek se však v jeho pařízku našel:) Na kopec měl jednu skupinu děcek dovést král a druhou královna, tak musely jednoho ze svého středu ozdobit jako krále. Když jsme vyšli na kopec, otevřely se před náma krásné výhledy a v jednom směru bylo vidět jezero, už zdálky ale dost špinavé. Co ale neudělaly některé děcka pro hlt vody. Nehleděly napravo ani nalevo a utíkaly z kopce dolů se do jezera napít. Leželo ale dost daleko, to už by měly lepší se vrátit do střediska, žízeň ale byla asi tak velká, že nepřemýšlely. Viděly vodu, tak se za ní vydaly. Pak ale musely celý kopec znovu vylézt a jít s námi správným směrem do střediska. Děcka nabraly vodu i do flašek, vypadala odporně, ale jen některé děcka ji odmítly. Jsme zvědaví, co s nimi udělá.

Na kopci vesničané pěstují ve svahu nějaké obilniny, nejspíš ragí. Ale museli byste to pole po sklizni vidět. Prý na Valašsku zakopneš enem o šutr... U nás je ale všude věcej hlíny než na tom kopcu. Enem drobné kamení, nevím z čeho to obilí roste. Možná pod vrchní vrstvou šutrů už je vrstva hlíny, ale nedohrábl jsem na ni.

U jednoho z posledních stanovišť pokladovky rozstřikovač zavlažoval na poli buráky. Na něj se už vrhly skoro všechny děcka a pily z něho vodu. Takže měly osvěžení i se sprchou. Taky pár rostlinek podzemnice olejné sklidily a rozdělily se i s náma. Tak jsme jedli poprvé čerstvé mlaďounké buráčky. To, co se jí, jsou vlastně malé hlízky, takové maličké zemáčky. Posledními stanovišti se už procházelo za tmy, kluci museli lézt na strom a hledat ve tmě malý papírek, ale šikulové to zvládli.

Ve středisku před sochou Dona Bosca děcka čekal poklad – sladký zákusek a pálivé burizony. Přijel za námi i bratr Steven ze Suprabhy a učil děcka různé písničky. Bratr Julien si nám zatím stěžoval na táborová děcka. Prý je nic nezajímá a jsou drzí. Většina že je jich tady třetím rokem a někteří si toho vůbec neváží. Je fakt, že někteří jsou hodně drzí. Zvláště jeden malý prcek, tu nemá co dělat. Neplní žádné pokyny, do ničeho se nezapojuje a akorát všechny provokuje. Když mu to vrátí, řve jak pavián. Chová se jak rozmazlené děcko z nějaké bohaté rodiny. Ale to, že všechny nic nezajímá bychom neřekli. Pokud má bratr takový pocit, o to víc je třeba snažit se děcka motivovat a probouzet v nich zájem o cokoli. Bratr má ale spíše názor, že je to zbytečné. Nám připadne, že kupříkladu hon za pokladem byl tak špatně zorganizovaná hra, že by nemohla bavit žádné děcko. Ikdyž jsem se během přípravy snažil bratrovi doporučit nějaké změny, tak neprošly. Proto jsem už dopředu čekal, že hra bude fiasko.

Kvůli probouzení zájmu jsme si s bratrem domluvili na zítřek povídání nad fotkama z jednotlivých námi navštívených zemí, o něž nás děcka žádaly. Znají stěží jen svou Karnataku a nemají vůbec tušení o světě. Při odpovídání otázek na jednom stanovišti děcka ani nevěděli hlavní město Indie. Neznali ani jejich národní posvátnou řeku Gangu. Ale poznáváme mezi nimi děcka, které by si rády otevřely více své obzory. Kvůli těm má cenu se snažit, navíc nevíme, na co se kdy chytnou ti bezzájmoví.

Po večeři se opět hrály různé hry, které připravili naši bratři Steven a Roobin. Hry děcka pořádně rozproudily. Po tom, co jsme viděli, tak už se nebudeme bát navrhnout děckám nějakou drsnější soutěž či hru. Když jsme přijeli do Indie a hned druhý týden jsme měli připravovat pro děcka večerní soutěže, dost jsme se krotili, protože jsme nevěděli, co si vše můžeme dovolit. Navíc v holčičím středisku to s upjatostí bylo mnohem horší. Bratři však pro děcka připravili soutěže jako praskání balónků uvázaných na zadku pomocí vzájemného narážení zadků, lovení špendlíku pusou v hromádce mouky pomocí foukání apod.

Dnes jsme nejeli do Suprabhy a děcka prý byly smutné a nechápaly, že musíme pomáhat s kempem. Už je uvidíme jen jednou, pak strávíme měsíc v Nepálu a když přijedeme, tak už pomalu budou odcházet ze střediska do normálních škol a přijdou nové děcka...

14. 4. 2008 pondělí
Odpoledne hráli kluci na hřišti dobrou hru – boj o vlajku. Jarek se při hře také dost vyřádil, ale teď si vedle mne pořád nadává, že byl v posledním kole srab a s vlajkou nevyběhl. To jsou problémy, co?:)

S holkama jsou hry o dost nudnější, jsou strašně zdechlé, čím starší, tím horší... Chtějí hrát jen přehazovanou, protože u ní mohou jen stát na místě. Zvláště jedna, bohužel zrovna jedna ze dvou křesťanek na kempu, je nejzdechlejší. Jen se tu nosí, předvádí se před klukama, na otce vše hraje a vyhýbá se veškeré práci. Naproti tomu je zde několik skvělých děcek, např. Jarkův oblíbenec – Sureš. Je sirotek, a na to, že mu je šestnáct, je velmi rozumný a vyspělý. O vše se zajímá a s Jarkem si chce pořád povídat. Říkal nám, že se cítí jako křesťan. Včera učil Jarka lézt na kokosovou palmu a chudákovi mu při tom prdly v rozkroku gatě.

Po večeři jsme pouštěli přes dataprojektor naše fotky z USA, Anglie, Maroka, Keni a Česka. Bratr Julien vše velmi pěkně komentoval a děckám se to moc líbilo. Pak nám děkovaly, že jsme je provedli po světě. Když jsme ukazovali fotky z té nejkrásnější země, samozřejmě z té naší a děcka viděly naše, jak sedí u sebe v objetí u ohně, moc se jim to líbilo a chtěly snímek vrátit. Bohužel tu není moc běžné, že by si manželé projevovali lásku, ale jde vidět, že se to děckám líbí. Povídání nad fotkama se protáhlo, takže film, co pak bratři ještě pustili běžel až do půl jedné. Naštěstí přijel na dnešní noc otec Joy, který nebyl z pozdní večerky nijak naštvaný. Nicméně film byl šílený. Levné americké ztvárnění Tarzana. Bohatá slečinka ze San Franciska se přivdala za Tarzanem do africké džungle. Jediné dobré na filmu bylo, že před ním děcka viděly moje fotky ze San Franciska, a tak hned poznaly most Golden Gate přímo ve filmu.

15. 4. 2008 úterý
Kempové děcka psaly ráno testy z angličtiny, takže jsme měli opravování až nad hlavu, také jsme každého ústně zkoušeli. Někteří neřekli ani slovo, ale třeba Minakši napsala test bez chyby. Děcka, které chodí do křesťanské školy St. Paul’s, kde učí angličtinu přímo sestry jsou mnohem, mnohem šikovnější. Jde vidět, když někdo bere učení jako službu a někdo jen jako nutné povolání. Sestry jsou prý přísné a trvají na plnění povinností.

Včera a dneska plno děcek, které pili v neděli vodu z bahňáku, zvracelo a chodilo s utrápeným výrazem. Snad si budou pamatovat, že taková voda se nepije, pro zdůraznění jsem jim vždy pravil: „Já jsem ti říkal: Nepij tu hnusnou vodu!“

Dneska jsme s ogarama opět jako každý den nosili kokosové ratolesti do dřevárky. Už jsme museli zajít hodně hluboko do kokosového háje. Ogaři mě nijak neposlouchají, tak si shazují kokosi, jak diví. Nedovolí si to jen před otcema. Když jsem viděl, že ani bratrovi to nijak nevadí a že pár nalezených kokosů nechal děckám, tak jsem začal taky házet. A asi napopáté jsem se trefil a shodil jsem tři ořechy. Podělil jsem se s ogarama a užíval si chuť mého prvního sestřeleného kokosu. Připadne mi lepší kokosy sněst přímo než je zničit vařením v hnusném sambaru. Donesl jsem i Mařence. Budeme muset před Nepálem sněst každý den aspoň jeden, aby jsme pořád neztráceli váhu.

Při večeři bratr Albert pěkně říkal, že během dne můžeme jíst sebelepší jídlo, ale večer před spaním nás může hřát pouze vzpomínka na štěstí děcek, o které jsme se starali. Možná to říkal, aby nemyslel na to, jak mu to jídlo nechutná:-). Indie je prý země tisíce chutí. To si často snažíme namlouvat u oběda, když je pořád stále stejně chilovatý. Tisíc chutí a koření možná mají, ale neumí s něma vařit. Do všeho prdnou chili a výsledek je vždy stejný…někdy vám to uvaříme:-)

Večer měl bratr Julian připravený pro děcka kvíz. Pro děcka to byl zážitek, protože jsme se ocitli jakoby v opravdové televizi. Bratr vše předem připravil na počítači a pak přes náš notebook pouštěl kvízové otázky na plátno.

Lucko a Tomáši, vaše Agátka se v Indii stala hvězdou stříbrného plátna:) Máme ji na ploše našeho počítače, takže se z plátna na děcka usmívá docela často:) Pavli a pozor, ty si se taky objevila v jedné kvízové otázce:) Bratr sice nezkoušel děcka z tvého jména, ale ze jména instrumentu skotského dudáka, vedle kterého stojíš na fotce z Eddinburgu :-).

Kvíz začal pozdě, takže když bylo půl desáté, kdy děcka už měly být hodinu po večeři, tak jsme začali být dost nervózní, aby otec Kuriakose bratry nesprdl. Taky že ano, ve 21:40 otec došel s vážnou tváří a nakázal bratrovi končit. My bychom na jeho místě opravdu skončili, bratr však nám připadne docela paličatý a soutěž dojel až do konce. Takže jsme se pak modlili, ať z toho nemá problémy. On nám pak vysvětloval, že prošel jako ogar mnoha kempama a nikdy jako účastník nechtěl jít brzo spát a vždy dělával i po večerech rachot. Proto prý je lepší děcka na těch pár dnů zaměstnávat od rána až do večera. Vydrží to bez problémů a dospí se doma. Akorát že otec nebere jiné pohledy. S tím maximálním zapřažením děcek mu musím dát zapravdu, protože jsem dělával taky dycky po nocích bugr.

My si musíme ale otce Kuriakose pochválit, protože na nás se v poslední době pořád usmívá. Věříme, že zabraly modlitby. Dokonce nás někdy až moc chválí a jsme z toho pak rozpačití. Dnes přijel na návštěvu viceprovinciál. My jsme zrovna učili a otec mu hned říkal, jak jsme strašně pracovití a nevzali jsme si během kempu ani volno, abychom mohli pomáhat. Pak mi začal viceprovinciál chválit mnou vyrobené plakáty s anglickou gramatikou, které mu otec ukázal v Suprabhě. Tak jsme byli celí nesví z takového až nepřirozeného chválení najednou:) Viceprovinciál si pak dřepl k jednomu klukovi, který měl z fotbalu kolem oka monokl a začal mu kolem oka hladit rukou svrchu dolů jakoby rukou stíral špatnou energii. Nevíme, co to je za speciální metodu, ale monokl se prý podle viceprovinciála zmenšil.

16. 4. 2008 středa
Učili jsme kempové děcka angličtinu. Chudáci mají zmatek v psaní malých a velkých písmen. Ve škole je učí psát každé slovíčko s velkým písmenem a děcka to pak takto píšou i ve větách.

Protože už pár dnů jsme sháněli jedno pexeso a nechtěli jsme, aby s ním nějaké kempové děcka odjely, tak jsme včera večer řekli bratrovi, aby ohlásil po modlitbě, ať je děcka vrátí. Ale nikdo se k vracení neměl. Dneska za mnou přišli ogaři, že pexeso je u jednoho kempového ogara v kufru. Tak jsem tam šel a našli jsme v kufru igelitku, v ní pexeso a sbalenou jednu podložku na kterých děcka spávají. Manikanta se nijak nebránil, že si chtěl věci odnést. Místo něho se nám omluvil starší kluk Mukunda, jehož je prý Manikanta starší brácha nebo asi spíš příbuzný. Docela nám vadilo, že se Manikanta ani nijak nestyděl. Řekli jsme bratrovi, aby aspoň večer děckám zdůraznil, že takové chování není pěkné. Tento ogar teda patří k těm, co nemají o nic zájem a ještě neustále provokuje.

Při práci pod palmama jsme opět s holkama vykládaly. Super, že některé starší z nich už mluví docela dobře anglicky. Minakši (na fotce), jedna z nejchytřejších a nejdivočejších holek, se mi svěřovala se svými problémy s maminkou. Prý svou mamku nemá vůbec ráda, protože prý pořád jen lže a nadává. Prý konvertovala z hinduismu k protestantům, pak se jí to ale nelíbilo, tak se vrátila k hinduismu. Minakši říkala, že ona hinduismus ráda nemá. Připadnou jí prý divné příběhy o bozích... Prý se chce stát křesťankou (studuje v St. Paul’s u sester, takže ke křesťanství má každý den blízko). Už několikrát žádala sestry, aby mohla být pokřtěná. Ty jí, ale řekly, ať počká. Chápeme, že nechtějí hned nechat kde koho pokřtít, přece jen je Minakši pořád děcko, tak si sestry chtějí být jisté, že o křesťanství opravdu stojí. Navíc bych řekla, že mají strach z vlády. Obracení na křesťanství se tu dost hlídá.

Další otázky holek byly úplně z jiného soudku. Jedna se mně zeptala: „Máš Jarka ráda?“ Odpověděla jsem: „Samozřejmě ano, je to můj manžel.“ Další holka pak dodala svou otázku: „Bije tě?“ Já: „Neee.“ A padla poslední otázka: „A biješ ty ho?“ ….na první dojem, se to zdá vtipné, ale když si člověk uvědomí, že se tak ptají, protože v jejich rodinách to takto funguje, je to smutné… Muži tu hodně pijou a své manželky a děti často bijí, láska mezi nimi nenašla místo… proto holky opět říkaly, že nemají rády domluvená manželství. Závidí nám Evropanům, že si holka může vzít koho si sama vybere a ne koho dohodí rodiče. Naše Evropa má zase jiné mouchy – manželství se bere až moc volně, takže nakonec jich více a více končí rozvody. Rozvody v Indii sice téměř neznají, ale nejde podle toho soudit, že jsou jejich rodiny a celé společnost uspořádanější.

Dnes odjeli oba bratři Julian a Albert, kteří přijeli organizovat kemp, takže vedeme kemp s bratrem Roobinem už jen sami. Večer děcka všude nacvičovaly tance a zpěvy na zítřejší slavnostní zakončení, kdy má přijet opět ten samý úředník, který přijel na svátek Dona Bosca.

17. 4. 2008 čtvrtek
Ráno děcka museli kvůli návštěvě uklízet okolo střediska. Měla jsme na starosti holky. Udivilo mě, jak neumí rozeznávat, co do přírody patří a nepatří. Díky tomu všudypřítomnému nepořádku na ulici už ani neví, co je čistá příroda. Např. sbíraly zbytky od kokosů, ale papírky od bonbónů a igelitové sáčky nechávaly ležet. Takže jsem s nimi chodila a upozorňovala na jednotlivé papírky a povídaly jsme si o ochraně přírody. Opět mě štvalo, jak jsou holky líné. Jen některé sbíraly odpadky normálnějším tempem, ale i ty mě naštvaly, když to pak vše vyhodily ke plotu a myslely, že je uklizeno. Tak se sice v Indii opravdu uklízí, ale nejde nám to podporovat. Musí se někde začít a pomalu děcka učit, že nemohou vyhazovat jen tak odpadky. Kdo jiný má začít než vychovatelé ve střediscích. Tady však i otcové řeknou: „To je Indie, neřeš to.“ Ale takovou ji právě nemohou nechat být! Indů je tolik, že se hlavně oni musí snažit svou přírodu chránit. Plánujeme, že si o tom s otcama opravdu vážně promluvíme. Bylo by dobré, aby se alespoň v salesiánských střediscích děcka učily nevyhazovat papírky, ale počkaly až uvidí koš. Nemyslet si, že mám uklizeno, když všechny odpadky vyhodím k vedlejšímu keři, jak otcové například naporučili po našem pondělním pikniku v parku. Odpadky jsme mohli bez problému odvést džípem se sebou do střediska a být tak příkladem pro děcka. Nebo to, že by se plasty neměly pálit, o tom tu nikdo neuvažuje… Nicméně jsem nakonec holky donutila papírky pod keřem posbírat a donést je k ohni, kde je kluci spálili.
Slavnostní program pro úředníky ze školského oboru měl začít v poledne, ale nakonec začal až ve dvě, protože vysoký úředník měl zpoždění, děcka však chudáci musely čekat a sedět v hlavním sále. Jsou ale zvyklé. My jsme zatím měli setkání s Raji. Naše koordinátorka z naší přijímající organizace BREADS za námi přijela z Bangalore, aby si s náma popovídala o tom, jak hodnotíme tuto půlku naší služby. Chtěla vědět, co se nám nelíbí a jak by třeba ona jako hlavní zástupce nás dobrovolníků nám mohla pomoct. Povídání bylo moc příjemné, takové přátelské a připadlo nám, že nám fakt rozumí. Že má spíše naše evropské myšlení než indické. Souhlasila s námi např. i co se týče právě těch odpadků a dále např. nesystematické výuky. Dále jsme si trochu postěžovali, že bychom ocenili větší podporu ze strany kumunity, když navrhujeme nějaké aktivity pro děcka. Nebo aby se alespoň někdy přišli podívat ať už na promítání fotek, či naše kroužky... Také jsme jí říkali, že se často dovídáme až daný den či spíše pár minut předem, co máme dělat a pak se nemůžeme tak dobře připravit. No a poslední věc, spíše pro další dobrovolníky, kterou jsme připomínali, že tu chybí přesnější určení úkolu, který je potřeba plnit. Vesměs si tu věškerou práci musíme hledat samy, a to každý dobrovolník nemusí dělat, takže se pak může cítit neužitečný. Sami jsme si našli v rozvrhu dne čas na doučování, v sobotu večer na kroužky, v neděli na divadla a promítání. Během kempu to probíhalo stejně, nikdo nebyl schopen říct přesný úkol, a když ano, tak jen pár minut dopředu. Takže sami jsme museli pozorovat, kde je potřeba pomoct. Kdyby ale existoval přesný týdenní plán kdy a co dělat, bylo by to určitě lepší v tom, že by dobrovolník cítil větší zodpovědnost. Tady je vše hodně volné, takže záleží opravdu jen na aktivitě dobrovolníka. Což je do určité míry přirozené, každý jsme jiný a můžeme nabídnout jiné věci, takže počítají asi s tím, že to časem vyplyne. Ale nám se tento vágní přístup nelíbí.

Program se nám líbil zatím ze všech organizovaných oslav nejvíce. Uváděli ho totiž samy děcka, hlavním moderátorem byl Mandža Naik a ten atmosféru příjemně uvolňoval. Dvě nejstarší holky měly spontánní proslovy o svém životě a jak jim otcové z Don Bosca pomohli. Pak opět naběhl Mandža a volal na děcka, jaktože jeho sestřičce Džóty (opět sestřenice:-) za takový proslov děcka pořádně nezatleskaly. A v tomto stylu rozpumpovával dětské publikum... Dále byly na programu klasicky tance a sólové zpěvy... Na závěr přišlo oficiální děkování. Děcka děkovaly otcům, bratrům, kuchařkám a pak teda i nám. To bylo pěkné, protože začaly najednou i ostatní děcka spontánně křičet:-). Program uzavřel otec Kuriakose proslovem, ve kterém se mi nejvíce líbilo, že všechny děcka, které procházejí a dokonce které kdy prošly salesiánskými středisky, tak jsou součástí salesiánské rodiny.

Mandža Naik a jeho sestřenice Džóty Bai jsou už podle druhého jména Lambany. Takové jsou standardní druhá jména mužů a žen Lambany. Džóty prý někde příbuzné má, Mandža je úplný sirotek. Jak nám Mandža řekl s krásným úsměvem hned po našem příjezdu do střediska, má pouze Pána Boha a všechno, co potřebuje k životu má od otce Kuriakose. Oba jsou krásně čistí, dobrosrdeční a přejícní. Mandža bydlí ve středisku od dětství, jeho sestřenka už začala bydlet ve státním hostelu při college, kterou začne studovat. Džóty je navíc proti Manžovi moc temperamentní. Mandža se vždy s námi jen tak klidně s úsměvem obejme, Džóty naopak přiletí, plácne nás či pořádným stiskem obejme a hned na nás něco s hubou od ucha k uchu pokřikuje.

Po programu Raji odjela, aby si pro změnu sedla s našima oběma otci. Byli jsme trochu nervozní, co z toho vyplyne…takže jsme se raději za poklidný výsledek Rajiny návštěvy pomodlili desátek růžence.

V podvečer si děcka připravovaly chýše z palmových větví, mezi nimiž měl být uprostřed v noci zapálen slavnostní závěrečný oheň. Všichni jsme se pak vydali na dřevo na naši farmu. Přijela na dnešní večer i Mary ze Suprabhy, takže jsme se s pár děckama a bratrama zastavili u její rodiny dole na farmě (jsou hlavními zaměstnanci farmy). Její bratranec má krásné malé pětiměšíční miminko Blessy, takže jsme si užila konečně i chování miminka. U nás doma je teď plno nových miminek a nám tu chybí:-).

Když už se stmívalo, bratr Steven a Roobin nám oznámili, ať si připravíme oblečení z listí a pochodeň a zahrajeme bohy, kteří slavnostně zapálí oheň. Tak to vidíte, jak to tu funguje. Moc se nám po tmě mezi stromy ven nechtělo, báli jsme se hadů, ale naštěstí jsme žádného nepotkali:-).

Takže jsme se nahastrošili do listové sukýnky a listové kouruny a ponořili obličej do mouky. Jakmile táborové děcka dole na hřišti u svých týmových chýší zažádaly o oheň dostatečně silně, byl nám dán signál a vyšli jsme děcka pozdravit ze střechy se zapálenou pochodní. Pár kluků ze Sujyothi nás doprovázelo bubnováním, troubením a divošskými pokřiky. Oblečení měli vyrobené z palmových listů. Ogary celé přepychově namaskoval taneční učitel Richard.

Pak jsme sešli důstojně jako bohové před našimi trubači dolů. Když jsme zápálili oheň, naše družina kolem něho začala divoce skákat. My si však zachovávali stále svou vážnost. Vydrželi jsme tak skoro hodinu. Jen občas jsme předvedli nějaké výrazné pochvalné gesto. Jednotlivá družstva ukázala svá divošská tančení kolem ohně. Zachováváním vážné tváře obklopen křepčícími divochy kolem ohně jsem se dostal do zvláštní přemýšlivé nálady. Připadlo mi zvláštní, že hinduisti si hrají na příchod divošských přírodních bohů. Mně celý ten jejich panteón miliónů bohů připadne stejně divošský. Tak jsem si říkal, jestli to křepčení jen hrají, anebo jej třeba cítí jako určitý náboženský rituál. Když se pro ně stane bohem černý šutr po broušení, proč by jím nemohl být přinesený oheň, kolem něhož se pořádně zakřepčí. Zvlášť když se křepčení téměř nelišilo od místních náboženských oslav. Pak jsem se ptal místních a prý si na uctívání opravdu jen hráli. Když měly přijít na řadu hry, tak jsme jako bohové odešli.

Vrátili jsme se jako Maria a Jarek, akorát nás všude po těle kousala zatvrdlá mouka:-). Přišli jsme zrovna, když čtyři holky se zavázanýma očima soutěžily, která dřív uválí z těsta čapátý. Ovšem není těsto jako těsto. Toto bylo z kravích hoven! Když se to pak holky po sundání šátku dověděly, smály se a zamatlaly mimojiné i nás. U nás nevíme, jak by taková hra prošla. Pak se přetahovalo lanem, hrály se scénky.. Bratr Steven skvěle rozpumpovával atmosféru svými vymyšlenými divošskými akčními songy. Pak někdo z ničeho nic začal házet po ostatních balónky naplněné vodou, které měly sloužit k další soutěži. Kluci je měli co nejdříve rozsednout. Poslední soutěží bylo plnění láhví vodou pomocí předávání vody ve štafetě z dlaně do dlaně. U ohně měl poslední večer kempu speciální atmosféru. Ani se nám od ohně nechtělo.

Na závěr se u vchodu pustila na plno hudba a začala diskotéka. I holky se trochu odvázaly a tančily dohromady s klukama. Ti ovšem neměli chybu. Jsou opravdu nápadití tanečníci. I bratři a učitelé s náma tančili, takže myslím, že všichni byli dokonale spokojeni. Po tanci jsem byla dost vyřízená, takže nevím, jak budu s mojí kondičkou zvládat tůru v Nepálu:(

O půlnoci jsme se společně pomodlili a pak jsme se šli konečně v klidu navečeřet a šupito spát.

18. 4. 2008 pátek
Dnes od rána panovala ve středisku smutná nálada. Kemp končí a děcka se pomalu rozjíždí do svých vesnic. Poslední skupinka holek a kluků odjela k večeru. Z kempu tu zůstalo jen pár kluků, kteří nikoho nemají a tudíž nemají kde strávit prázdniny. Takže než se zase otevře jejich škola a hostel, zůstanou tady. Kdybyste je viděli, chodí jako tělo bez duše. Jsou smutní, že jim všichni odjeli. Jeden z nich Sulejman, takový na první pohled nejdrzejší kluk, je ve skutečnosti nejcitlivější a nese hořce konec kempu. Naštěstí tu má Jarka, kterého si velmi oblíbil, tak za ním pořád chodí. Večer za námi došel a radostně hlásil, že mu právě volala do střediska Halama (jedna holka z kempu) a chtěl po nás jednu rupku, aby jí zase ráno mohl zavolat zpátky. Musíme říct, že jsme byli překvapeni, jak se vztahy mezi holkama a klukama uvolnili. První dny to vypadalo, že se spolu ani nebudou vůbec bavit, postupně jsme ale začali sledovat různé doteky. Překvapilo nás, že se někteří vodili za rámě a poslední dny si dokonce několik děcek leželo vzájemně v klínech a kluci se ptali holek, který z nich se jim libí. Takže jde vidět, že mládež je všude stejná:-) Všichni tu ale vědí, že mohou být nanejvýš kamarádi. Skutečný partner jim bude vybrán jejich rodinou. Sirotkům prý vybírají protějšky otcové. Zatím se prý ale nestalo, že by se dali dohromady dva bývalí studenti, co se znají z kempu.

Dnes sme už opět učili naše děcka, protože tu je pořád málo učitelů a navíc jsme nechtěli rušit kempové děcka. Jak jsme psali, rozebírali kdo se komu líbí, takže kdybychom přišli s nějakou hrou, asi bychom je jen rušili:-)

Děcek tu zůstalo pořád přes sedmdesát, ale bez padesáti kempových tu cítíme smutek. Po odpoledních hrách venku jsem chtěla jít pracovat na počítači, ale v celém středisku nám najednou připadlo takové ticho, že mně bylo víc a víc smutno po děckách, co odjely. Takže jsme raději šli oba s klukama pracovat na farmu a vytrhávali jsme plevel – kongresovou trávu (název je stejný jak jedna z hlavních indických politických stran:-).

Když jsme se tu přestěhovali a trávili jsme čas jen mezi klukama, připadlo mi to po pár dnech jako opravdu příjemná změna. Když pak přijížděli postupně první holky na kemp a nechtěly se do ničeho zapojovat, říkala jsme si, že by kemp jen s klukama byl jednodušší. Postupně jsme si ale k sobě našli všichni cestu a teď nám tu holky opět chybí. Ale zase si zvykneme:-)

Večer dojel otec Joy a strávili jsme spolu příjemnou večeři a pak pěknou mši a nabrali tak sílu alespoň na usnutí:-). Padla na nás úplná únava, takže se těšíme, že si zítra užijeme po sedmnácti dnech volno (které však beztak propíšeme na počítači... najde se však ještě někdo, kdo čte naše elaboráty?:)

Tak ahoooooj