3.4. – 7.4. 2008 První dny v Sujyothi

3. 4. 2008 čtvrtek
Hned po probuzení jsem si šel dát k našemu oknu kaskasí. Od Vánoc mi strom každý den dával pár bobulí. Tak jsem mu poděkoval a zblajzl jeho dnešní příděl. Dokonce si dala i Máňa na rozloučenou a šli jsme douklízet náš pokoj.

Máme vyklizený pokoj a....a nevím co psát, před chvílí byl Umeš s klukama vylezlý na stromě před našim oknem a vyvolávali lítostivě Maria aunty, Jarek....Umeš ležel na větvi a začal zpívat „Lojza má narozeniny, my máme přání jediný“, já je pozorovala z okna a dozpívala jsem “štěstí, zdraví, hlavně to zdraví“... máme obrovské štěstí, že jsme tu poznali takové šikovné děti...děkujeme za celých pět krásných měsíců tu prožitých. Ač se nám teď bude velmi těžko naposledy snídat a odcházet z brány, tak věříme, že v druhém středisku se nám bude taky líbit. Otcové nás ujišťují, že ještě víc. Nechceme to ale porovnávat. Děcka ze Suprabhy budou mít u nás vždy místo v srdci, byly naše první Inďata. Tak teď už ahoooj, jdeme za vše poděkovat do kapličky, pak na snídani, na autobus....

Zdravíme z našeho druhého nového domova... z klučičího střediska Don Bosco Sujyothi ve vesnici Allurhety.

Sotva jsme vystoupili z autobusu, dýchla na nás vesnická pohoda a klídek a věděli jsme, že se tu budeme mít také pěkně. Na děcka v Suprabhě se snažíme nemyslet, ať nám není moc smutno. Nejhorší bylo se rozloučit s Umešem – jeho nešťastný, ale zároveň jakoby zádumčivý výraz nás doháněl k slzám, tak jsme museli jít pryč. Snažil se i trochu usmívat, ale když je nešťastný, tak má obličej vždy úplně jinak skřivený... a hlavně se jeho oči ptají PROČ. Naše velká Saraswati zase když je nešťastná, tak koktá. Superně to brala Fatimha, která je sice taky z našeho odjezdu smutná, ale je takové boží děcko, že smutnější chvíle nemohou překrýt její neustálou jízdu na veselé vlně. Hlavně nám vytkla, že se už nebude moct učit česky. Každý den po nás chtěla nová slovíčka, jako třeba kokosový strom:) Když nás viděla doopravdy odcházet, řešila to po svém – skočila na zem a dupala jako malé děcko (podobně i tančí, prostě podle nálady se všemožnými kopy a skoky:-). Za chvíli už ale byla opět v pohodě.

Konečně jsme se vybalili, trvalo nám to skoro celý den. Hlavně jsme provedli počáteční generální úklid... (a jak sledujeme, jak ten čas letí, možná i poslední:) Pokoj je luxusnější než v Suprabhě v tom, že máme vlastní skříně a teče sprcha. Sice chybí ten rozstřikovač, ale alespoň teče proud vody. Jedno okno tu nemůžeme vůbec otvírat, protože směřuje do chodby a je kousek od třídy (takže by nám v něm byly pořád vylepené děcka:-) a druhé okno je naproti terase, ve které děcka mají svou převlékárnu s kuframa s oblečením a na níž taky probíhá výuka. Trošku je nepříjemné, že nám jde tímto oknem do pokoje (a hlavně do koupelny:) vidět. Takže jsme to vyřešili šátkem přes celé okno. Jsme tu úplně v centru dění a o všem máme přehled:) A opět náš pokoj má společnou zeď s kaplí, ale naštěstí už ne společné ventilující okno. Kaple se nám líbí, je víc tichá, prostorná a dokonce vyzdobenější oproti Suprabhě.

Středisko leží asi sto metrů od silnice, ale když projíždí staré vyklepané autobusy, tak nám připadne, že nad náma přelétává letadlo. Barák je asi blbě postavený, protože se to právě v našem pokoji šíleně rozléhá.

Dnes jsme neučili. Děcka psaly testy, tak jsme s nimi hráli jen odpolední hry. Jarek fotbal a já s nejmenšíma vybíjenou. Pak je tu další skupinka kluků, těch nejstarších, co už jsou fakt úplní mladíci. Ti hrají volejbal.

Musíme říct, že se tu cítíme dobře, vůbec ne jako cizí a noví...je dobré, že se už s některýma děckama známe z dřívějších akcí. Takže na Jarka už volají Jarekappa. Chvíli se ale budem muset rozkoukávat, abychom věděli, kdo a jak s čím potřebuje v učení pomoct a kde všude můžeme být užiteční. V Suprabhě už jsme byli zaběhlí.

Večer jsme hráli tleskací hru na seznámení – to zas bude jmen, hlavně škoda, že se zase po Nepálu vymění a přijdou nové dětské tváře.

4. 4. 2008 pátek – pět měsíců, co jsme v Indii a osm měsíců, co jsme manželé:)
Zjišťujeme další výhody a nevýhody našeho druhého střediska. Výhodou je větší disciplína, každá hodina začíná a končí, jak má. Učitelé načas zahajují hodinu...V Suprabhě nás štvaly naše ukecané učitelky, které si ještě několik minut pod palmama vykecávaly a jen my se snažili začít včas... (a za to je třeba otec nesprdne:( Tady visí u vchodu kus železné traverzy, na kterou včas nějaký malý prcek zazvoní a všichni se buď organizovaně zklidní nebo naopak rozdivočí. V Suprabhě jen učitelky tleskaly. Asi tu je větší pořádek díky personálu, který krom jedné učitelky, tvoří samí chlapi. Připadne nám, že to tu vše lépe běží, ač se tu přes celý den žádný otec neobjeví. Je to paradoxní, ale právě asi díky tomu to tak je. Učitelé se tu necítí tak hlídaní otcem a nebojí se, co zase udělají špatně a berou tak na sebe více odpovědnosti. Ve výsledku jsou schopnější a středisko běží lépe. I nám vyhovuje, že tu každý den se střídající otcové přijíždějí až na večer, pouze přespí a ráno odjedou.

Výuku jsme zatím viděli jen jeden den, ale i tak nás moc mile překvapila. Nesystém tu sice určitě také bude, to si neděláme iluze, ale např.jsme ocenili že děcka zkoušejí i ústně a hlavně – děcka jsou v písemných testech mnohem úspěšnější než u nás. Test z angličtiny dnes psala čtvrtá třída. Já je hlídala. Proti čtvrté třídě v Suprabhě umí asi tak třikrát víc. Druhý ročník tu umí asi tolik co čtvrtý suprabhácký (malou, velkou abecedu, barvy, zvířata). Tady se ale angličtina učí častěji. Učili ji kromě učitelky Fathimy a bratra Roobina i dva bratři, které jsme vystřídali. V Suprabhě učí angličtinu jen Mary.

Pak je pro nás příjemné, že snídáme a pijeme čaj dohromady s děckama a se zaměstnanci. V Suprabhě vše bylo oddělené a jedlo se vždy jen zvlášť s komunitou. S tím ale souvisí nevýhoda: jídlo tu bude asi opravdu dost jednotvárné, jak nás otcové upozorňovali. To by nám nevadilo, ale spíš, že vše strašně smrdí kouřem od ohně, takže se cítíme pořád jak někde na čundru v lese:) Tyto kuchařky prý moc jídel připravovat neumí, což nechápeme. Přece když pracuji jako kuchařka, tak neřeknu že něco neumím, ale rychle se to doučím. Jedná se o typický indický přístup BARALA (což znamená neumím, neznám, nedovedu...). Za tuto odpověď jsme vždy děcka sprdávali, že když “barala“, tak právě o to víc se musí snažit a doučit se to. A ne to uzavřít “barala“ a skončit tak jako např. naše kuchařky:) Ke konci už to děcka neříkaly, fakt se mnohem víc snažily, což nás moc těšilo:)

Další nevýhodou jsou moskytiéry, máme jen dvě malé, v Suprabhě jsme měli jednu velkou. Nechceme ale spát odděleni sítí, tak snad nebudeme pro ně nějací zvrhlíci, když o ni budeme žádat:) Jak jsme psali, tady manželé spí často v úplně jiných místnostech... I tak ale populace Indie prudce roste:)

Také mně mrzí, že ve středisku chybí žehlička, prý si musím jít nechat vyžehlit věci do vesnice. To mi připadne divné, aby za mě někdo žehlil. Vím, že jim tak aspoň necháme vydělat, ale snažíme se šetřit a navíc jsem se při žehlení cítila víc jako spořádaná manželka:)

Bohužel tu máme k dispozici jen náš notebook, takže naše psaní románů bude složitější. V Suprabhě jsme po večerce oba usedli k počítačům a psali...pro vás to je ale výhoda - snad toho budem psát už míň:)

Večer jsme už doučovali, vzala jsem si kluka, co jako jediný propadl v testu z angličtiny, pak se ale ke mě přidal ještě jeden - Majdyn, což je prý speciální případ, co si potřebuje pořád povídat. To je ten, jak jsme kdysi psali, že jeho otec zabil matku a pak byl sám někým zabit. Už je v pohodě a je s ním sranda. Má krásná velká kukadla, přímo obrovská. Jak si chce pořád povídat, tak si taky musí hodně vymýšlet... Má hrozně rád všecky zvířátka, o které se zodpovědně stará. Jarka hned provázel jejich chlívkama a samozřejmě si navymýšlel, jak kterého králíka chytli jako divoké v lese a mnohé další zvířecí příběhy... Prý každý večer chce o něčem debatovat s otci během jejich večeře. Místo aby se díval na telku. Tím si u nás získal velké plus.

Líbí se nám tu, že tu i otec Joy má večerní slůvko pro kluky. V Suprabhě na společnou večerní modlitbu nechodil, díval se na televizi. Tady televize není (jen jedna společná pro všechny s málo programama). Takže tu otec tráví čas s děckama. A podle nás, díky tomu sám říká, že Sujyothi je mu bližší. Ale když vedeme debaty o televizi, nikdo nepřipouští, že dívaní na televizi krade čas, který jde využít mnohem lépe....

Kluci nám tu připadnou klidnější než v Subrabhě, ti naši se ve volném večerním čase nejraději mlátili, tady by jim to neprošlo...tam se těch pár mláticích kluků ztratí mezi tančícíma holkama, tady kdyby se všichni mlátili by bylo asi dost nápadné. Navíc nám připadnou kluci, alespoň ti starší, pilnější. Dnes si natahovali před spaním budík na 5:00, aby se ještě před testem z hindí stihli pár hodin učit.

V noci nás v našem pokoji navštívil netopýr, pořád lítal a energie mu nedocházela. Tím, že je tu ta farma, tak tu máme více havěti... často jsou tu i hadi, takže si večer musíme dávat pozor, ale jedovatí prý nejsou:)

5. 4. 2008 sobota
Dnes mě zaujal jeden malý ogar, který má na předloktí vytetovaný kříž a vedle něj trojzubec. Ujišťoval jsem se, co symboly znamenají a opravdu kříž znamená Jésua a trojzubec Šivu:-)

Ráno jsme jeli se školníma ogarama, co mají teď prázdniny, na vlečce tažené párkem volů. Vezli jsme pytle s obilím od střediska na farmu. Sulejman je zkoušel řídit. Bratr stál v klidu na voze jak asyrský vozataj, ale když vůz začal na jedněch dírách v cestě skákat, tak mu ogaři radši chytli nohy, aby ho zajistili. Na farmě Rubin zadal ogarům vykučovat keře a šáší. Malý pětiměsíční synek farmáře ležel nahatý na matraci. Ptal jsem se proč má kolem břicha provázek a prý je to místní zvyk, že všichni kluci jej nosí. Cestou zpátky jsme se bavili o nemoci kokosů. Skoro všechny palmy mají jen pár kokosů. Pouze pár zdravých palem je kokosama hojně obsypáno.

Ptal jsem se Majdyna na rodiče a když vysvětloval, že jsou mrtví, tak vyplázl do boku jazyk, přikousl si jej, škubl hlavou a obrátil oči v sloup. Stejné gesto udělal Umeš ze Suprabhy, když mluvil o svém mrtvém otci. Přijde nám toto gesto hrozně morbidní, když se mluví o rodičích, ale pravda, že jsme mu okamžitě porozuměli.

Ve volném čase děcka vytáhly hru, jakou známe od nás z dětství – logik.Tu hru jsme měli oba moc rádi, tak jsme se těšili. Přišlo zklamání, když jsme viděli, jak si děcka změnily pravidla v úplně nelogické. Tak jsme se je snažili naučit ty původní, ale stejně zatím ti, co to chtěli hrát, vůbec neuměli přemýšlet. Zapichovali figurky naprosto špatně. Ač jsou tu děcka často hodně chytré, tak praktické logické uvažování jim chybí. Nejsou zvyklí odmala logicky uvažovat, ani v matematice se logickým úlohám moc prostoru nevěnuje.

Při večeři nám otec vysvětloval, na co vše se dají použít listí ze stromu nim – pálenka, oleje, sambar, bábovku, všemožné léčebné masti a mnoho dalšího. Taky má i v období sucha dost listů, takže vrhá stín a vždy krásně voní, čímž zlepšuje vzduch. Je to ten strom, jak jej místňáci používají taky k všelijakým náboženským procesím, která probíhaly před velikonocemi při velkém davangerském festivalu. Je to prostě asi dokonalý strom, ale prý nám v Česku určitě růst nebude:-(.

Po večeři jsme poprvé okusili ovoce džekfruit, které je údajně největší na světě. Jeho kožovitá jakoby ostnatá šlupka by se mohla používat k masáži. Niku, připomíná tvůj implikátor Kuznětzova. Ve vnitř mezi jakoby lepkavými vlasy se nacházela dužnina k pochutnání. Sice nám chutnala, ale nevěděli jsme, zda bysme plod nazvali ovocem či zeleninou, protože nebyla příliš sladká. Údajně byl plod málo zralý. V dužnině se nacházely semena připomínající fazole, ale větší. Podle otce se jejich šlupky vyvařují na sambar. Po čištění jsme si lep z rukou museli rozpustit olejem a ten následně odmydlit a utřít do ručníku...:-) Práce víc jak užitku. Když ale Majdyn přišel uklízet z našeho stolu, zabavil všechna semena a šel s nima do kuchyně. V ohništi rozdělal s Venkatéšem oheň a opekl v něm semena. Chutnaly výborně, jako horké kaštany.

Švábi tu běžně žijí v přírodě jako běžní brouci a v noci nám vlétávají za světlem do pokoje. Doufáme, že se nebudou chtět ochočit a zůstat.

Bratr Rubin nám říkal, že prý podle meteorologů byl letošní březen nejchladnější za posledních sto třicet let (asi se delší dobu na jihu Indie ani teplota neměří). Prý velikonoční silné deště nikdo v březnu nepamatuje. Otec Kuriakose nám říkal, že jistě je poslal Pán, aby mu čeští dobrovolníci v Davangere nelekli horkem.

6. 4. 2008 neděle
Ráno jsme vstali brzy a museli na autobus do Davangere, holt už žádné sváteční nedělní vylehávání:( Při čekání na autobus jsme pozorovali probouzející vesnici. Vesničané se scházeli v jejím středu s kartáčkem v ruce a pozorovali nás. Snažili se mezi sebou obnovovat své kdysi nabyté anglické fráze. Nakonec se nás ale nikdo na nic nezeptal, řešili nás jen mezi sebou. Hlavně si ale po celých těch 15 minut čistili zuby:) Taky jel okolo traktor, asi s pichlým zadním kolem, čímž pádem byl nevyvážený a jedno přední kolo jelo pořád ve vzduchu. Takže u něj museli stát další čtyři chlapy, aby se traktor nepřevážil. Prostě kvalita všude okolo.

Když jsme se blížili ke středisku, měla jsem trochu sevřený žaludek, asi jsem se bála svých pocitů. V obou střediscích je od včerejška velmi málo děcek, protože skoro všechny odjely domů slavit hinduistický nový rok. Zůstanou doma až do úterka. Ve středisku zůstaly jen ty, co nemají žádné příbuzné či nebudou slavit (např. muslimové). Když jsme vešli branou do zahrady, těch pár děcek co ve středisku zbylo, za námi postupně přiběhlo, ale ne radostně jako dřív, ale jakoby smutně, tak v tichosti. Jen si nás objali a říkaly, jaktože jsme nepřijeli už včera, jak jsme původně ohlašovali a že je jim po nás smutno. Snažili jsme se je rozveselovat, ale uvnitř nám oboum bylo těžko. Ani jsme nedošli dovnitř, zůstali jsem až do mše s děckama venku a povídali si. Překvapilo nás, jak Jesu (ten kluk ulice, co čichal lepidlo) je k nám najednou milý a takový klidný. Máme ho také moc rádi. Když jsme šli od děcek na mši, shodli jsme se, že je nám divně. Bylo nám najednou moc líto, že tu už s nimi netrávíme každý den...

Navíc za námi došel Krišna a to mě úplně dostalo. Předváděl mi hned chození po rukách a prosil také o naši svatební fotku, kterou jsme dávali děckám a já s ním mluvila a říkala jsem si, jak dlouho tu ještě mezi námi bude (to je ten, co ho nevzali na operaci srdce, protože je to prý zbytečné). Pán je ale všemohoucí, tak mu vše svěřujeme do jeho rukou, on sám ví, co je pro Krišnovu duši nejlepší. Při mši jsme se modlili hlavně za něho.

Po mši jsme šli s pár děckama hned hrát náš oblíbený nedělní program – večer už holt nebudeme moct, budem muset jezdívat zpět do Alurhety. Hráli jsme tentokrát, že jsme v televizi a máme Stardance. Podle bodů od děcek jsem vyhrála opět já, předváděla jsme jim cikánské tance, ale podle mě byla nejlepší opět Fathima. Musím vám ji někdy natočit. Její tanec je fakt speciální, tančí jak potrefená, ale úžasně:)
Pak jsem navrhla Dramastar a zadávala jsem jim ať zahrají třeba psa, opici a tak. Postupně jsme přešli k povoláním. To si navzájem vypomáhali a já čuměla, jak umí najednou improvizovat. Šantě to sice nejprve nešlo, pořád se stydlivě smála, ale pak pochopila, že teď musí na chvíli zapomenout na Šantu, obkoukala hraní od Fathimy a hrála nakonec naprosto skvěle. Zadala jsme jim třeba zahrát policajta a ony sehrály spontánně vtipnou pěti-minutovou scénku s chytáním zloděje. Pak hrály doktora, takže sehrály havárku, pak svamidžiho, to předváděly jednotlivé bohy,u kterých meditovaly a dostávaly se do tranzu, takže pak tancovaly jak praštěné, no prostě super...:)

Po obědě jsme hráli jen nějaké menší hry venku a po čaji jsme už jen šli rychle na net a museli na bus. Tím, že máme na děcka jen pár hodin, snažíme se trávit každou chvilku s nimi. Dříve jsme si třeba po obědě chvilku odpočinuli, teď je to zase dobrý, že jsme celou neděli spolu. Když pak ale přijdou úplně nové děcka, tak si asi už tak blízko nebudeme. Ale kdo ví.

Na zastávce autobusu jsem potkal jednoho malého kluka z Allurhety. Stále si ještě nepamatuju jména všech ogarů, takže ani jeho. Líbilo se mi, že se ke mně znal, chtěl se mnou bavit a pomoct mi najít, co jsem potřeboval koupit.

V autobuse byla opět sranda. Dostává mě, jak se tady všichni mají tendenci mačkat. Na jednom místě se vytvořil v uličce chumel a každý přistupující se cpal do něho. Neměli snahu se rovnoměrně rozprostřít po uličce:) Také nechápeme, že jim není blbé se o nás bavit před námi – pořád na nás všichni jen ukazovali a rozuměli jsme jen Don Bosco, vůbec se nesnaží být nenápadní:)

Kluci nás pěkně uvítali, mávali na nás a ukazovali nám zkratku dírou v drátěném plotě. Hned chtěli hrát pexeso:) S dalšími šel Jarek ke koupelnám, kde kluci bubnovali na plastový kanystr. Nejlíp to šlo Harišovi. Ten přes rok chodí do školy v Chitradurze, ale na prázdniny přijel sem. Naladěná asi ještě zrána od Fathimy jsem začala na jejich bubnování skákat jak divoška. Pak jsem přišla do pokoje a bylo mně jaksi úzko. Jakoby po domově, takové to, že najednou odjedu z domu a je mi smutno... už jsme Suprabhu brali jako náš domov. Ale už píšu dvacet minut a děcka na mě čekají, tak je super, že na smutnění není čas:)

Hráli jsme s děckama elektriku a překvapily nás, jak byly schopné naslouchat pravidla a dodržovat je. To naše holky neuměly být chvíli potichu a poslouchat. Něco jim vysvětlit dalo mnohem víc zabrat.

U večeře jsme se bavili s bratrama o jednotlivých kastách a celkově o hinduismu. Tatínek bratra Juliena byl bohatým brahmínem. Prý díky kolegům v práci, kteří byli křesťané začal víc přemýšlet o náboženství a nakonec konvertoval ke křesťanství. Prý pro hinduistické swamiji(kněží) existuje kariérní postup. Taky nám tvrdil, že kasta nedotknutelných stále i v Karnatace existuje. Téměř v každé vesnici prý někoho takového najdeme - žijí mimo vesnici, nesmí pít stejnou vodu a dělají tu nejpodřadnější práci... Tak nevíme, protože otcové nám naopak tvrdí, že už neexistují, ale možná otcové neznají tak dobře venkov.

Ptali jsme se, proč všichni kluci nosí kolem pasu provázek – urdara. Toho jsme si všimli až teď, kdy jich je kolem nás plno. Bratři nevěděli, prý je to místní zvyk, že už jako batolata jej měli kolem břicha uvázaný, ikdyž jsou křesťané. Později jej kluci používá místo řemenu ke stažení kalhot. Dospělí jej prý už často nemají. Santoš ze Suprabhy nám ale vysvětloval, že to je pro ochranu proti jakýmukoli neštěstí. Prý když mu například něco spadne na hlavu, nebude mít narozdíl od nás problém:-).

Právě tu vedle našeho pokoje bratři Julien a Albert (oba jsou tu kvůli pořádání kempu) strašně buší do dveří svého pokoje, protože se jim nějakým způsobem podařilo petlici zevnitř pokoje zasunout, asi s dveřmi někdo klimbal. Tak uvidíme co vymyslí... Jarek jim radí pořádně kopnout...
O hodinu později....bratři jsou vylezlí na žebříku a horními mřížemi (okénko zkušeně odstranili) pomocí dlouhé tyče,zrcátka a naší čelovky se snaží posunout petlici....je to napínavé:)
Otevřeno!!!!!!!!:)

7. 4. 2008 pondělí - svátek Ugadi –hinduistický nový rok v Karnatace

Při čekání na otce Joye a jeho džíp, se kterým jsme měli jet na výlet, jsme hráli s děckama naše hry. Otec nás (29 děcek + 3 dospělí + otec řidič) pak jako sardinky dovezl nafukovacím džípem do jednoho parku, v němž jsme se potkali s děckama ze Suprabhy. Holky se nás hned chytly, tak jsme velkou část dne chodili hlavně s nima. Prošli jsme si park, v němž bylo postaveno i několik málo klecí pro medvěda, pávy a obora pro srnce. Prý do parku chodívají zamilovaní. Taky nám holky hlásily - tam pod stromem sedí manželka s manželem a připadlo jim to strašně vtipné. Na Ašwiny to však asi nějak zapůsobilo a pořád nás nutila, ať se s Jarkem držíme za ruku. Vždy když jsme se pustili, hned volala „Tapu“ (což znamená „Chyba“) a spojovala nás zpět. A dokonce nás chtěla fotit, takže díky ní máme dokonce i pěknou společnou fotku. Většina děcek blbla na houpačkách a průlezkách a my jsme s některými jen tak seděli v altánu a povídali si. Na oběd za námi přijeli oba otcové a donesli velký kotel rýže. Po obědě jsme vzali děcka, které chtěly hrát nějakou hru a šli jsme hrát bojovku na četníky a zloděje. Pravidla naštěstí pochopily a užily si to. Líbilo se nám, že hráli dohromady kluci a holky.

Pak už jsme si jen vychutnali čajovou přestávku bez čaje, jen o sušenkách. Děcka z altánu probíhaly pod točícím lanem rovnou do džípu. Suprabha nás opustila, jeli busem, my zpět džípem. Cestou jsme zažili dobrodrůžo, došel nám benzín. Napřed to ještě kluci nějak roztlačili, ale dva kilometry před vesnicí už ani kapka... Ogaři ač všichni hinduisti nebo muslimové začali spontánně prosit „Jesu, jeď, Jesu jeď, Maria pomoz“..., ale asi jsme prosili málo. Museli jsme dojít s ogarama po svých, alespoň jsme se tak víc sblížili. Ogarům se líbilo pochodování na pokřik „jedna, dva..., klobouk, hůl,...Arízóna...“ (i v následujících dnech na něj stále chtěli pochodovat po středisku:-). Líbila se nám moc krajina. Připomínala nám domovinu – rozorané pole a kolem brázd listnaté stromy, žádné palmy. Navíc po dešti to tu teď vše víc září zelenou. Otec si nechal poslat střediskovou rikšou pro benzín a dojel také v pořádku.

Ve vesnici je dnes každý domek ozdobený mangovými listy a mnohé domky jsou i nově natřené, to kvůli novému roku, který tu v noci začíná. Během dne se na něj hinduisti připravovali tak, že si dali koupel z listů stromu nym. Koupel je má od všeho špatného očistit. Pak společně pozorují měsíc. Na jedné straně cesty se scházejí chlapi a na druhé ženské:) Tím společným pozorováním měsíce údajně začíná nový rok. Všichni začnou radostně křičet a vítat jej. O následující večeři pak rodiny jedí sladké čapátý poleté mlékem a k tomu výborný čerstvý salát z mrkve a jakýchsi semínek. My jsme takovou večeři jedli ve středisku taky, ale Jarek si ji moc neužil. Asi z dnešního slunka chytl úpal a průjem dohromady. Hned, jak přišel z výletu, lehl, spal a nevnímal. Ale už vypadá lépe:)

Jinak tu pořád jezdí okolo nazdobené traktory s přístřeškem na vlečce. Celá rodiny sedící na vlečkách se tak vydávají či vrací z chrámu.
Dobrou noc a zítra ahoj v novém roce.