25.3. – 2.4. 2008 Poslední týden v Suprabhě

25. 3. 2008 úterý – Jarek má narozeniny, my máme pšání jediný.. !(“přání“ děcka nevysloví:-)
Dnes je Jarkovi 27 let:) To už nám zní spíše jak třicátník, pořád se ale cítíme jako dvacátníci:) Děcka mu nejprve ráno zpívaly a přály neorganizovaně po česku, pak ale před vyučováním organizovaně po anglicku – Happy birthday. Učitelky a bratři mu připravili narozeninovou nástěnku, večer před tím si ode mě vyžádali jeho fotky. Některé děcka při přání Jarkovi dávaly puse na tváře, tak to bylo takové milé. Anita a jiné šikovné holky mu chtěly hrozně tančit, ale nakonec na to nebyl čas, tak se večer Jarkovi omlouvaly, žemu nezatančily.

Jarek jel před obědem všem koupit ovoce. Na oběd všichni dostali jeden banán a kousek melounu a na večeři každý mandarinku. Bylo krásné vidět, jak jsou děcka vděčné a jak se o vše chtějí dělit. Dostanou mandarinku jednou za sto let, ale neužily by si ji pořádně, kdyby se o ni nerozdělily s někým, koho mají rádi. To je krásné:-) Takže nám postupně všechny chodily cpát do pusy jejich měsíčky mandarinek. Nechtěli jsme jim ujídat, ale odmítnutí by je mrzelo víc. Stejně to dělají děcka v neděli, kdy dostávají od otce dvě rupie (1 Kč). Koupí si nějaké bonbóny a i s tím málem co mají, se přijdou za námi podělit. Těší je to mnohem víc než kdyby vše snědly jen samy. To české děti moc neumí...

Děcka psaly testy z kannady, tak jsme místo učení hlídali nové holky. Jsou to bývalé studentky, kterým skončila normální škola a mají prázdniny. Bohužel nikoho nemají, nebo maximálně tatínka, co spí a žebrá na ulici a spíš děcka pošle žebrat než do školy. Takže budou trávit prázdniny v Suprabhě.

Odpoledne i večer jsme připravovali děcka na zítřejší test z angličtiny. Mary se opět někam vypařila, jako by jí nešlo o dobré výsledky děcek.

Dnes na nás konečně vysvitlo sluníčko, pravda, že už nám chybělo:) Také se vrátilo sluníčko Sahaja Mary, dovedla ji její babička. Sahaje se sice zpět do školy nechtělo, ale odpoledne po zkouškách už byla zase ve svém živlu.Vždy musí dát o sobě vědět, když prochází kolem. Třeba a se jen dotkne a dělá jakože nic, zakryje si nenápadně obličej a tiše se uchychtává.

Máme slavnou učitelku. V osm hodin jsme všichni seděli nalepení u televize a čekali na vystoupení Kavithy v soutěži o nejlepší vtip. My jsme ničemu nerozuměli, ale na podium přišla vtipně a porotci ji evidentně chválili. Takže postoupila do dalšího kola. Nás překvapilo, že ji známe jen v sárí, do televize si však vzala kalhotový kostýmek. Prý je jedinou ženou mezi devatenácti chlapama, tak snad proto vystupovala chlapským stylem:-).

26. 3. 2008 středa
Ráno se psal test z angličtiny, prošla asi tak polovina. Ti co prošli, za námi chodili a děkovali za přípravu. Když jsme opravovali testy, docela jsme se pobavili nad Jesuovou písemkou. Prohlašuje o sobě, že je free boy a to tedy je. První zadání napsat čísla od 1-50 splnil docela dobře, barvy také ale zeleninu vůbec neuměl a tak zkusil štěstí - náhodné kombinace písmen. Bohužel se ani jednou nestrefil.

Dnes slavila 17. narozeniny Shanta (ta hodná křesťanka), s děckama jsme jí zpívali naši narozeninovou a pak jsme jí ještě s Jarkem osobně přáli. Hlavně ať ji Pán chrání, je to moc citlivá a hodná holka. Ptali jsme se jí, jestli se bude příští rok vdávat a úplně šílela, že by jo. Pak říkala, že si chce vzít, ale až později, nějakého hodného muže, který nebude pít. To je pěkný závazek. Jako dárek jsme jí dali růženec z poutního místa Harihar. Ještě druhý den moc děkovala.

Protože je po vydatných deštích a na hřišti stojí kaluže, tak na trochu suchém kousku jsme včera začali hrát s ogarama Lagori. Už jsem této hře stihl propadnout. Jedná se o jednodušší ale mnohem zábavnější verzi indické vášně – cricketu. Dvě družstva jsou rozdělena na hlídající v poli (fielding) a utíkající (running). Utíkající se po jednom střídají v hodu tenisákem od mety na věž (vzdálenost přiměřená, naše zpravidla kolem šesti metrů) zpravidla z devíti kamenů (asi 30 cm vysoká, z plochých kamenů, ani moc stabilní ani moc labilní). Každý má tři pokusy (pokud tenisák tečne věž, která se nezboří, dostává další tři pokusy – tzv. mat muru). Pokud ani jedním pokusem věž hráč neshodí či po prvním odrazu od země je tenisák chycen do rukou hráče „v poli“, je házející hráč vyautován. Pokud jsou vyautováni všichni utíkající hráči, mění se role družstev (fielding x running). Pokud házející věž shodí, cílem jeho družstva je, aby znovu postavili věž dřív než se jich dotkne tenisák. Proto se nazývají utíkající, fielding do nich šijí tenisákem až to někdy bolí. Hráči v poli však nesmějí s tenisákem utíkat, pouze si jej přihrávat. V případě že running dostaví věž, skáčí radostí, křičí: „lago,lago,..., lagori“ a získávají jeden bod. Až se vrátíme domů, hru bych rád zavedl i u nás, akorát se bojím, že bude na naše ogary moc drsná. Dneska mě nejlepší házeč Karibasava docela solidně pohmoždil tenisákem stehno a někteří kluci mívají občas na krajíčku, ale pro vítězství se jsou schopni rychle otřepat.

Také tu ogaři až do velikonoční neděle hrávali hru s bagarí (asi pět cm velká káča z tvrdého plastu v níž je zasazen hřebík). Vždy jeden káču omotá provázkem, jeho konec si nechají mezi prsty a káču šikovně vyhodí. Káča se vrtí na zemi a ostatní hráči po ní háží stejným stylem své káče, tak aby ji sestřelili a zároveň se jejich káča točila dál. Komu se to podaří má bod.

V neděli navečer na chvíli přestalo pršet (nebe hrálo všemožnýma barvama, vypadlo jakoby z katastrofického filmu), tak ogaři vyběhli hned ven a mezi kalužema hráli tuto hru s káčema. Já jsem se zvládl naučit káču akorát roztočit. To k radosti stačilo. Protože se často káče při srážce rozpadají, zakázal jsem ogarům házet po mojí (a Umešově) káče. A když jsem viděl, jak při prudkém sestřelování soupeřovi káče od sebe prudce odskakují náhodnými směry, tak jsem jim alespoň doporučoval, ať hru raděj nehrají (hned jsem viděl, že káča může někoho zranit). Samozřejmě si nenechali poradit a do pár minut bylo rozbité okno. Otec jim hned další den hru zakázal, nějaké káče zabavil a řekl jim, že mají mezi sebou dohromady vybrat 25Kč na novou tabulku skla. Oni hned se začali bránit, že i já jsem si hrál s bagarí a abych taky platil. Tak jsem je seřval, že jsem jim jasně řekl,že hrají blbou hru a doprovodem citoslovcí jsem předváděl své hody a jejich hody. Asi jsem je tím nějak pobavil. Každopádně vždy když mě teď potkají, tak přesně opakují mé rozčílení a nějak svalují rozbití skla na mě. Pokud je to před otcem, tak je mi to nepříjemné, protože jim nerozumím a nerad bych, aby si otec nakonec myslel, že jsem je v jejich hloupé hře ještě podporoval. Ikdyž jsem se mu to vysvětloval, tak kdo ví jestli mě pochopil. Peníze by od nich vybrat měl, protože obzvlášť starší ogaři potřebují disciplínu, dodržování pravidel a vynucení splnění trestů. Přijde mi, že rostou trochu jako dřevo v lese. Vždycky se nad jejich prohřeškama mávne rukou.

Když Mamata (asi jedenáctiletá holka) dnes odnášela židli, tak spadla škaredě na pusu, že ji měla hned plnou krve. Ale ani necekla, šla si ji se mnou vypláchnout vodou a za dvě minuty už zase hrála přehazovanou.

Při večeři nám bratr vykládal o jihoindických hrách. Lagori a bagari patří ještě mezi celkem bezpečné hry. Popisoval hry, při kterých létají vzduchem klacky, kameny, ogaři při nich vsází peníze, často při nich teče krev a občas z nich mají ogaři prý i trvalé následky (např. přijdou o oko). Přijde mi dobře, že takové hry už byly v Evropě docela vytlačeny právě kvůli celoživotním následkům děcek a maximální snahou u nás bývá bezpečnost. Tu se však prostředí s děckama už odmalička nemazlí a místní chudí kluci si nijak tyto následky her nepřipouští.

27. 3. 2008 čtvrtek
Dnes nás opět zarazilo, jak tu vzdělaní lidi neumí pracovat s informacemi z médií. Prostě nám bratr i otcové vždy řeknou „to psali v Hindú, takže to je pravda“. Neumí si jakoby vytvářet vlastní názor nebo nad problémem přemýšlet z jiného možného úhlu. Bavili jsme se o problému Tibetu a oni, že v novinách píšou, že Čína Tibeťanům nijak neškodí, naopak jejich mniši začali vraždit Číňany. Tuto zprávu vydanou evidentně nějakou čínskou vládní tiskovou agenturou používala redakce novin Hindú ve svém editoriálu jako argument. Indové se Číny bojí a chtějí mít se svým sousedem co nejlepší vztahy. Všechny články popisují změnu na vládních postech, dostavbu nových letišť, čísla růstu ekonomiky mocného souseda... Ale nic o mrtvých hornících, živořících dělnicích, vystěhovávaných rolnících,... Vidíme, jak jsou média obzvláště v chudých zemích nebezpečnou zbraní. Došla jsme k závěru, že tato pasivita v přemýšlení pramení v neřešení už od mala životního úkolu –nalezení partnera na celý život:) U nás mně připadne, že každý z nás velkou část dospívajícího života řeší, kde a jak potkat toho pravého či pravou. Tady ví, že se tento rok vdají či ožení, ale zůstávají pasivní, vše domluví rodiče... Zdá se to jako blbost, ale hledání svého protějšku nás nutí k aktivitě, k utváření vlastních názorů, přetváření se pro něj, aby jsme se sami před ním mohli postavit a být mu partnerem...:-)

Je nám líto naší učitelky Badě. Její manžel pracuje jako voják v Radžastánu a za ženou přijíždí jen jednou ročně na dva měsíce. Vzítí jsou už pět let, ale pořád nemají děti. Během dvou měsíců moc šancí na početí nemají, někdy třeba když to blbě vyjde, jen jednu... Takže když zrovna neotěhotní, musí čekat další rok....to mi připadne šílené! Je nám jich obou líto. Naštěstí aspoň její manžel vypadá jako vzorný a hodný chlap, tak doufáme, že to odloučení neřeší jinýma ženskýma jako spoustu chlapů tady. Tak hodně tatínků od našich děcek přineslo do rodiny AIDS.

Zrovna dnes ráno volali Ašwiny, že jí umřel tatínek – právě na AIDS. To ale ona neví. Bohužel nakazil i její maminku. Prostě šílené. Všichni učitelé nám říkali, že jen pil a bil jejich maminku i své děti. Takže raději Ašwiny bydlí tady ve středisku i se svou mladší sestrou Anithou (ne tanečnice). Ašwiny plakala, přece jen to byl otec, ale Anitha se pouze tvářila vážně. Odpoledne odjely na týden domů.

Krišna odjel večer do Bangalore, kde ho čeká operace srdce. Ten, co ti Jani volal před dvěma týdny, večer před tvým odletem domů. Docela nám přirostl k srdci. Byl divoký, ale zároveň hodný kluk ulice. Naučil Jesúa nazývat se free-boyem, ale když jsme se bavili o Jesúově fetování, tak nám za oknem rozuměl a hned nám hlásil, že ikdyž bydlí na ulici, tak s bělobou nechce mít nic společného. Doufáme, že mu operace dobře dopadne. Před svým odjezdem předal našim klukům Dandračovi, Malikarovi a Santošovi poselství jak přežít v případě nouze – vetřít se na svatbu. Dnes odpoledne s nimi utekl. Připojili se k procházející svatbě, na níž se pak dobře zadarmo najedli:) Na místních několika tisícových svatbách se kde kdo ztratí:-) Takže kdoví kolik je nakonec opravdových hostů:-)

Večer se už děcka připravovali na jiné zkoušky než angličtinu, tak jsme si vyšli ke sledování západu slunka na střechu. Říkáme si, že bychom jej měli stíhat častěji - stejně tak, jak za západem jezdí skoro každý den naši (Kuncovi). Seděli jsme, pozorovali divoké barvy zapadajícího slunka za naším jediným velkým kopcem Batu Guda a vychutnávali si indickou pohodu.

28. 3. 2008 pátek
Fotka naší Anita (malá nejšikovnější tanečnice) byla otištěna v novinách:) Tancovala včera spolu s ostatníma našima holkama na programu pořádaném pro chudé ženy z okolí k MDŽ (kvůli postní době posunuto až na včerejšek). Je krásné vidět malé holky, které minulý rok žily velice tvrdě, jak díky otcům mají možnost rozvíjet svůj talent.

Dnes jsme měli volno, protože ve středu jsme psali s děckama testy. Volna jsme si ale moc neužili. Fotili jsme děcka po jednotlivých třídách a vybírali z našich fotek některé k vyvolání, abychom je před naším odchodem do druhého střediska dali děckám i otcům. Když jsme děcka fotili, bylo jim to podezřelé a hned se ptali, proč, jestli někam odcházíme a drželi se nás jak klíšťata...Jen jsme mlčeli, nechtěli jsme to říkat moc dopředu, aby to neřešily. Tady se vše oznamuje až na poslední chvíli. Mary jim ale asi něco naznačila, protože postupně za náma Umeš, Malikardžunat a další děcka chodily a jen se nás špitnutím zeptaly: „Alurety?“ Jen jsme kývli a zavedli raději řeč na něco jiného. Naštěstí děcka zatím vidí, že jsme tu, tak to ještě neřeší.

Odpoledne jsme jeli do města vyvolat fotky a sháněli jsme novou kartu do foťáku. Takovou co jsme chtěli nikde neměli, s technikou je to tu holt vše dost pozadu. Nicméně nás opět zarazilo jejich kumulování stejných obchodů. Na jedné části ulice se prodávají jen elektrospotřebiče (jinde je neseženete), melouny koupíte pouze v jednom z pěti melouno-krámů stojících vedle sebe. Na dalším místě vedle sebe smaží pět chlapíků úplně stejné pochutiny. Nechápeme, že to obchodníkům nevadí. Takhle si dokonale konkurují. Spíš asi mají dohodnuté kartelové ceny. U nás chce každý vydělat, tak když vidí, že v daném místě je trh obsazen, otevře si obchod raději v jiné ulici, kde chybí. Asi jsou Indové hodně konzervativní a do nového obchodu na netradičním místě by nešly. Pro nás je to však nevýhoda, protože něco hledáme – např. něco rychlého k zakousnutí, pořád nikde nic a až na konci ulice asi deset rychlých občerstvení... Proč se alespoň tito drobní krámkaři nerozprostřou po ulici, nevíme:-)
Prý to ale není nic proti Číně, kde má toto rozdělení mnohem větší rozměry. Nejvíce mého bratrance Jeníka zarazila ulice – obchod vedle obchodu pouze s trezory. Tuším, že tehdy řekl 27 obchodů:-)

Místní prodavači vynikají i v jiných schopnostech. Dnes jsme přišli do několika obchodů s látkami a já prodavačům ukázal fotku kriketových hvězd z tiskovky, kterou nám nechal fotograf Jolly. Hlavy jsem raději ustřihl, abych nevypadal moc trapně:-). Ukázal jsem na kurtu hráče Gangoliho a poručil si: „tuto látku“. Prodavači hned ochotně, že se podívají, ale všichni vytahovali látky úplně jiných barev, vzorů a materiálů. Nakonec jsem si hodně podobnou látku musel najít sám.
Po látce jsem si ještě přál k narozeninám štětku na holení, protože tu se ještě postaru chlapi mydlí pastou, ne pěnou ve spreji. Ač mi Mařenka stále doporučovala nylonovou za deset korun, tak jsem ji nakonec překecal na přírodní za třicet. Teď když už ně je sedmadvacet a mám taťko stejnú štětku jakú sa pěníš dycky ty, tak sa cítím už konečně jak chlap:-)
Aby ani Mařenka nepřišla zkrátka při mých narozkách, zašli jsme si do cukrárny, nebo spíše do malého rychlo stravovacího bufetu se vším, co Indie zná. Ač se nám podnik zdál proti džus-barům nějaký drahý, tak jsme nakonec za 65Kč málem umřeli na přeslazení. Objednali jsme si dva šejky a zmrzlinový pohár. Zmrzlinář nám nebyl schopen vybrat naše oblíbené zmrzliny, tak jsme si nakonec objednali jedinou kombinaci se srozumitelným názvem – líbánky. Mezi spoustami kopečků vynikající zmrzliny (pokrytá jakoby alobalem, který se ale rozpadal v ústech, přesto jsme se jej báli dávat do pusy) plavaly hromady všemožných oříšků a kandovaného ovoce (ale ne takového toho českého vyschlého s jednou univerzální umělou cukrovou chutí). Představte si, že Mařenka svůj pohár nedojedla (přitom neustále říká, jak jí tu chybí sladké od nás). No šejky, jsme vypili, protože už byly zaplacené, ale daly zabrat. Někdy příště si dáme společně za deset korun jeden pohár a bude nám to stačit.

Ve městě jsme ještě objevili, že neustále se rozpadající nazouváky nám opraví pouliční ševci. Za 2,50 Kč je botka zase jako nová.

Otec dnes odpoledne a večer obcházel stejně jako poslední dny domy našich farníků. Prý je tu zvyk, že po velikonocích farář navštíví a novou svěcenou vodou vysvětí všechny domy. Společně se pomodlí a kněz jde navštívit další rodinu. Prý ve velkých farnostech navštíví i kolem tři sta domů. Tento zvyk se nám líbí.

Sahaja Mary dnes odjela na prázdniny domů. Prý ač jí maminka nemá kolikrát co dát jíst, stejně chce být u ní. Je nemocná AIDS a příznaky nemoci jsou na ní už dost vidět.

29. 3. 2008 sobota
Dnes slavil bratr Steven 28. narozeniny. Přání ráno u nástěnky bylo tradiční. Otec chtěl akorát abych přinesl kytaru a hrál mu Happy birthday, což takhle z fleku nejsem schopen. Zahrál jsem alespoň Toto je den. Function k bratrovým narozeninám se odsunulo na neurčito. Protože se budeme přesouvat do Alurety, asi už děcka tančit neuvidíme.

Sobotní večery máme moc rádi, chodí se spát později, takže si po večeři povídáme s děckama na schodech od kuchyně. Procházejí postupně na záchod a zastavují se u nás. Dnes jsme s klukama zkoušeli páku. Bohužel však dnes neměl asi otec moc náladu na naše srandičky s děckama. Někdo mu telefonoval a tak Ningappa nám přišel říct, ať jsme potichu. Potom jsme už podle nás my nemluvili, jen jsme se snažili občas děcka napomínat ať šeptají. Ale podotýkáme, že ve středisku plném děcek je normální, že se tu většinou telefonuje v ruchu. Teď jsme se ale na přání otce snažili co nejvíce děcka klidnit. Otec nám pak ale vyčetl, že musel telefonát zrušit, prý k nám třikrát někoho posílal, ale my nic. Snažili jsme se mu omluvit a říct mu, že tu byl Ningappa jen jednou a od té chvíle jsme se snažili být opravdu ticho. Otec už nás ale opět nevnímal. Naopak nám řekl, že na schodech před kuchyní nemáme s děckama sedávat, že musíme dodržovat určitá pravidla domu. No kdyby nám je tak někdo řekl... Navíc se na schodech s druhým otcem často sedává, tak nás nenapadlo, že se to nesmí. Otec byl holt asi dnes podrážděný.

Když jsme šli dát děckám dobrou noc, Jesú nás ze srandy provokoval, abysme si s ním zahráli šlapáka. (Máňa jej naučila ogary hrát a hra je dost baví.) Tak jsem jenom ze srandy v naprostém tichu Jesúovi skočil na nohu. Otec sledující televizi ale pohyb zaregistroval a hned šel ke mně, abych se tu nesnažil organizovat nějakou zábavu, nerušil děcka sledující televizi, ale šel hned spát:-) Kupodivu se Mařence stalo za minutu to samé (Jesú je dokonalý provokatér:-).

My tedy šli a snažili se o to víc za nás všechny tady modlit. Televize tu hraje často na plné pecky a ruší tak děcka při studiu, děcka a někdy i nás při usínání... To nám připadlo nejvíce líto, že to nikomu nevadí, ale smích děcek, který by nám měl být všem radostí, ruší... My jsme však vděční za děcka, co baví obyčejné blbnutí než čumění na telku... Modlíme se hlavně, aby nám otec takovým přístupem nebral energii, kterou jsme přijeli dávat děckám. Zatím je ale vše dobré, opravdu:) Možná vám to zní drsně, když to najednou takto čtete, ale v té spoustě pozitivních věcí se nám tady ty negativní zážitky ztrácí. Stále se snažíme vidět v otci otce a ne jen šéfa, kterého musíme poslouchat, ale kterého chceme poslouchat:-) Navíc věříme, že vše zdánlivě špatné umí Pán Bůh díky modlitbám proměnit. Všechno odevzdáváme každý večer Pánu Bohu:-)

30. 3. 2008 neděle
„Kotramma má narozeniny...“ - jedna z mála malých holek, která zná své datum narození. Darovali jsme jí nafukovací balónek, zazpívali jí a dali jí hobla. To tu neznají.

Na oběd nás přijel navštívit otec Paes z Chitradurgi. Hned jak nás uviděl, tak nám oznamoval, že delegátem pro misie se stal otec Klement z České republiky. Dozvěděli jsme se, že otec Paes učil oba naše otce i nejmladšího Alberta (přijel pouze na organizování dětských táborů). To je pěkné, že je takhle přijel zkontrolovat.

Nejsmutnější zpráva dne je o Krišnovi. Otec nám dnes řekl, že doktoři v Bangalore nakonec odmítli jeho operaci srdce, protože mu prý už nejde pomoct a má tak před sebou už jen pár dnů života. Nemůžeme tomu uvěřit, určitě ani on ne. Pořád říkal, že po operaci už bude zase hrát naplno fotbal... Nevíme přesně, co řekli mu, ale není hloupý, tak mu asi vše dojde. Musí to být šílené. Prosíme za něho o modlitby. Ježíš je život a On činí zázraky... Ale neznáme vůli Páně. Možná je toto pro spásu jeho duše lepší cesta, kterou my těžko chápeme...
Vzpomenuli jsme si, jak kdysi tuším otec Maňák na nějaké primici kázal o jednom knězi. Doktoři mu před svěcením dávali už jen pár dní života. Biskup ani nevěděl, jestli jej má vysvětit. On však přesto chtěl a řekl si, že svou primiční mši bude sloužit, jako by měla být jeho poslední mší. Tak i každou další sloužil jako svou poslední. Nakonec jich odsloužil bezpočet a stal se později polským primasem – kardinál Višinský, představeným někdejšího krakovského biskupa Wojtyly...

Tak ještě jednou prosíme o modlitby za Krišnu.

31. 3. 2008 pondělí
Při snídani bratr četl noviny a upozornil nás na velmi dobrý článek o Spojených státech, samozřejmě opět kritický. Vypozorovali jsme, že v indických novinách se kritiky Ameriky nijak nebojí, ale kritika Číny téměř neexistuje. Až je nám to podezřelé a nahání nám to strach. Jak jsme psali, mediím tu všichni věří, takže je mohou jednoduše manipulovat. Řekli jsme jim tedy opět náš pohled, že všemu, co je v novinách nevěříme. A že je hlavně divné, že jejich noviny otiskují negativa jen o USA, ale o Číně jen neutrální informace. Zveřejnili, že umřelo při současných nepokojích asi jen třináct Tibeťanů. Bylo nám to vše podezřelé, tak jsme se podívali na net a ejhle - úplně jiné zprávy než z indických novin. Čína konečně přiznala, že nechala střílet ostrými náboji do protestujících Tibeťanů. Západní média zveřejňují desetinásobné počty obětí než čínské, ale především poslední zahraniční novinář (BBC) v regionu, musel zemi před pár dny opustit. Otiskování zpráv vydávaných agenturou poslouchající čínskou komunistickou partaj naprosto mystifikuje lidi. Zvláštní, že Indům nepřipadnou takové černobílé zprávy nápadné. Je nám z toho smutno. Indie se Číny bojí a navíc spousta lidí zde sympatizuje s komunismem (náš hlavní otec), takže nevidí důvod, proč by měli Tibeťany bránit. Zvlášť když by svobodný Tibet spustil vlnu nepokojů ve všech severních oblastech Indie, jejichž obyvatelé by také chtěli samostatnost. Máme pocit, že i vzdělaní lidé se tu nejraději chytnou nějaké jednoduché myšlenky, která je jim předložena a tu už nemění, protože nechtějí nad problémem přemýšlet z jiných stran. Např. při jedné naší počáteční debatě, kdy otec mluvil poprvé negativně o USA, Jarek vnesl do debaty i druhou stránku problému. V Evropě díky USA Hitler prohrál válku a kdyby se Amerika do války zapojila dřív, mohlo zemřít mnohem méně lidí. A že není dobré vše hned jednoznačně odsuzovat... Otec z toho pochopil, že je Jarek podpůrce Bushe a tato nálepka asi už Jarkovi zůstane. Ač jsme několikrát otci říkali, že ani jeden nepodporujeme Bushe a nelíbí se nám spoustu věcí v americké společnosti i politice, otec pořád zastává počáteční černobílou myšlenku a Jarek je pro něho podpůrce Bushe. Tak ho dokonce občas i představuje dalším kněžím, např. včera otci Paesovi:-(

Odpoledne se hrál fotbalový zápas v klučičím středisku Sujyothi. Kluci ze Suprabhy spolu s Jarkem hráli proti místním klukům a bratrům. Bratři chtěli sehrát rozlučkový zápas před jejich odjezdem na studia do Keraly. Zápas náš tým prohrál 6:2, přece jen je v klučičím středisku lepší výběr fotbalistů. Pak jsme jeli sami s klukama busem do Davangere. Čekali jsme asi hodinu na zastávce, všechny busy jen projížděli...:( Ovšem kluci nás bavili - Santoš, Umeš, Malikar... Všichni jsou nám tak blízcí, že nám budou moc chybět. V autobuse hráli nahlas různé vypalovačky, tak už jsme chtěli začít tančit, ale najednou náš bus nemohl jet dál. Lidi z předchozího autobusu (ve vesnici nám nezastavil:-(, který se polámal, nám zatarasili cestu. Pak dokonale zaplnili celý náš bus. Po páté hodině tu jezdí autobusy s lidmi namačkanými i na střeše. Jarek se na takovou cestu už těší:)

Bratr Steven nám u večeře hodnotil naše středisko a vycítili jsme, že tu moc spokojený není. Cítí se tu sám. Prý je tu velký rozdíl oproti jiným komunitám, kde je řeholníků jednak víc a kde žijí víc rodinně a mají vyhrazený čas i na společný odpočinek. Stěžoval si, že ani u jídla se neschází všichni a bohužel ani na pravidelné ranní a večerní modlitby. A v tom je možná ten problém. Komunita není promodlená. Tady je prý jen práce a vše příliš individuální. Stejně tak i otec Joy už chce změnu. Je tu už šest let a říká, že to je až příliš. Připadne nám už ze střediska unavený. Ikdyž posledních pár týdnů (od té doby, co jej navštívil jeho kamarád Jolly) nám připadne, že má nějak víc energie. S děckama každý den hraje fotbal a vůbec s nima tráví více času. V květnu mají přijít dva noví kněží a nový bratr do klučičího střediska. Už se za ně začínáme modlit:-)

1. 4. 2008 úterý
Učitelka Mary zůstala u svého strýce v Alurhety (pracuje tam na farmě), takže jsme opravné testy z angličtiny museli psát sami. Opět to ale všichni nenapsali. Se sedmákama jsem to psala večer a poslední cvičení jsme dopisovali až po večeři. Všichni prošli a bylo krásné vidět, jak se radují, že látku konečně pochopili a dobře napsali test. Už proto má cenu psát opravné testy. Stoupne jim hned sebevědomí a mají větší motivaci studovat dál. Postupně chodili děkovat, že testem prošli. Já zase děkovala jim:)

Dnes šel Oskempem svatební průvod. Opět jej vedli bubeníci a svatebčané křepčili. Nad snoubenci byl nesen baldachýn. Hned jak děcka průvod zmerčily, tak začaly křičet: „svatba Jarekappý a Mariammý“.

Otcem Kuriakose nám při večeři řekl šokující informaci. U velkých hinduistických chrámů během velkých svátků určitá kasta žen prodává své tělo z náboženských důvodů. Už prý jako holky je rodiče zasvětili nějakému bohu právě za tímto účelem. Holky pochází z vesnic a jejich rodiče jsou zpravidla negramotní. Říkal, že během Durgambika festivalu byla kolem chrámu určitě spousta takových žen. Prý kdysi jedné takové pomohl sehnat práci, takže toho potom nechala. Zůstali jí ale z tohoto „zasvěcování“ dvě děti.

Na Aprila jsme zapomněli a nikdo nás ani z Česka nenapálil. Jarek prý až večer poslal pro Saraswhati, že jí volá mamka. Utíkala hned dolů k telefonu a chudina nic, tak jí Jarek pak vysvětlil, co je April – můrka dýna. Dělala uraženou, ale pak o tom pořád ve srandě mluvila.

2.4. 2008 středa
Ráno odjížděli bratři po deseti měsících ze střediska, změny berou v pohodě, prostě vědí, že zasvětili celý život Bohu a Ten je všude. S námi obyčejnými dobrovolníky to bude určitě poslední den horší:) Nevěřím, že to bude bez slz:)
Už jsme se s bratry loučili večer. Předali jsme jim salesiánské kšiltovky, které jsi nám Jani přivezla, díky. Bratr Viktor nám vykládal, že pochází z tamilské vesnice (tak pro nás městečko nazýval on:-) mající 10 000 obyvatel. Z vesnice bylo vysvěceno 24 kněží a i z okolních vesnic dohromady 65. Úplně nám to číslo vyrazilo dech. Dnes prý ale i jejich vesnici trápí nízká porodnost.

Měli jsme volný den, ale vůbec jsme si ho neužili. Otec nám u snídaně ohlásil, že večer máme poslat džípem naše věci do druhého střediska a ráno tam dojet busem. Takže jsme se museli jít balit, fuj fuj, to nebylo vůbec příjemné. Já měkota měla pořád na krajíčku. Navíc toho bylo tolik, nevíme, jak se nám ty krámy tak rozmnožily a už vůbec nevíme, jak se budeme balit do domů:). Odpoledne jsme vyrazili do města. Původně jsme chtěli jít s naší sousedkou Fatimou plavat, ale zjistila nám, že bohužel každou středu mají zavřeno a společné plavání pro muže a ženy je jen ráno od 6 do 7. Tak jsme jeli alespoň koupit pro mě plavky. To co nám však v obchodě nabízeli byly úplné šaty, prostě vše zahalené, s rukávama a s kanýrovanou sukýnkou, takže jsme nic nekoupili. Pouze jedny plavky byly bez rukávů a s jednoduchou sukýnkou, ale bohužel v mega velikosti. Pak jsme si dali opět výborné džusíky a objevili jsme jeden park, s čistým trávníkem a se zajímavými keři, které měly trojrozměrné listy. Chvíli jsme si na trávě poseděli a vychutnávali město. Teď už tu budeme jezdit jen občas. I když jsme si stěžovali, žili jsme v Davangere docela kulturně. V tomto nám bude město chybět, ale zase vesnice má jiná kouzla:)

Dávali jsme si v našem rychlém občerstvení u hlavní cesty opět smažené vychytávky – seděla jsem tam na židlích jako jediná ženská. Vychutnávali jsme si večer na indické ulici. Zrovna vedle nás vykonal svou potřebu jeden volek.

Včera před spaním v televizi pouštěli přímý přenos z Davangere, z náměstí před Durgambikou templem. Nějací dospělí studenti předváděli vtipnou scénku, hráli si jakoby na školu. Nejvtipnější mi přišlo, že scénka byla totálně amatérská, jakoby sehraná někde na chatě pro pobavení kamarádů, ale je sledovali tisíce lidí na náměstí a mnohem víc lidí ještě v televizi. Zarazilo mě, že něco takového je tu možné. Doteď jsem měl spíš pocit, že každé vystoupení musí být dokonale předvedené, až naškrobeně. Učitelky mi pak říkali, že před chrámem každý večer od Durga festivalu probíhá nějaká kultura. Tak jsme na ni dnes chtěli jít, ale ve městě jsme se dozvěděli, že včerejší show byla závěrečná. Tak dnes nevyšlo ani plavání ani kultura.

V jednom knihkupectví jsem se opět ptal prodavače na nějakou dobrodružnou literaturu pro děcka v kannadě. Doporučil mi pouze knížky s indickou mytologií. Nic jiného neměl ani neznal. Nechápu...

Přišli jsme do střediska akorát na divočinu. Šli jsme tančit za holkama, ale nešlo to. Přišla za mnou Manjula a ptala se, jestli fakt zítra odjíždíme. Objala mě a začala potichounku plakat. Postupně se chodily ptát i další děcka, takže jsem byla taky úplně naměkko. Po společné modlitbě jim otec náš odchod oznámil oficiálně, takže jsme jim za vše moc a moc poděkovali a slíbili, že každou neděli se uvidíme. Radost jsme jim však udělali tím, že jsme každému dali fotku se svými spolužáky a pak naši svatební, kterou moc chtěly. Napsali jsme tam kannadou něco jako: „Krátce po naší svatbě jsi se i ty stal na krátkou chvíli naším dítětem. V našich srdcích však zůstaneš navždy.“
Jak jsme domluvili, postupně za náma chodily holky a plakaly a plakaly, utíkaly si hned u otce vydobýt, ať tu přijíždíme alespoň na sobotu a neděli kvůli kreslení. Z některých holek jsme ale měli pocit, že se spíš předháněly, která brečí víc. Naopak kluci stáli jen vedle nás a mlčky nás pozorovali. Jejich zamračené kamenné tváře nám vháněly slzy do očí. Po večeři jsem šla ještě něco Mary vyřídit a uviděla jsem ty čtyři kluky, jak smutně stojí opření o sebe a drží se za ramena. Pak jsme šla zpět a to už stáli odděleně každý na nějakém svém místečku a smutněli. Uměš seděl u stolu v kanceláři vedle naší jídelny a držel si hlavu v dlaních. Jen jsem ho pohladila a musela jít dál. Takové citové chvíle jsme očekávali až na konci, bohužel je zažíváme už dnes...

Usínali jsme ve vyklizeném pokoji a za všechny chvíle strávené tady jsme vděčni.