16.3. – 24.3. 2008 Svatý týden

16. 3. 2008 Květná neděle
Stejně jako před Vánocemi přišel zpovídat a krátce lidem kázat (nazývali to rekolekcí) vysoký kněz z farnosti svatého Tomáše. Chtěl jsem k němu jít ke zpovědi, ale vyšla na mě řada k našemu otci Kuriakosovi. Tak mi bylo trapné, že jsem k němu šel opět se stejným papírkem hříchů jako minule:-(napsaný červenou prupiskou). Poté jsme všichni vyšli na zahradu, kde otcové pod stromem požehnali palmové listy a každý jsme si jeden vzali. Za zpěvu „Hosana“ jsme šli průvodem zpátky do střediska na mši.

Dnes mě překvapilo, že bratr Viktor u oběda zmínil případ svého strýce, který je kněz a přestoupil k protestantům. Indická společnost je zpravidla dost striktní k dodržování slibů, ale i v ní se evidentně sliby porušují. Např. Shantini rodiče, kteří jsou oba křesťané, spolu nežijí (její tatínek dost pije).

Neděli jsme strávili jako obvykle příjemnou pohodou. Hráli jsme si s děckama, pak nás naši malý divadelníci opět vytáhli na drama na střechu. Opět se hrál populární příběh o Bláni, jak putuje junglí. Přidali jsme však novinku, naši Karkulku. Fatima je úplně super, vše si pamatuje a umí krásně hrát, ani jsme nečekali, že se výkony děcek budou tak zlepšovat. Hlavně je super, že je to baví – sám se tak vytvořil náš divadelní kroužek:) Cestou ze střechy se nás Fatima ptala, jak se řekne anglicky sever, východ, západ, jih. Nevíme, jestli jsme se přesně pochopili, ale jestli jo, tak nás překvapuje, že zná světové strany.

Dole na hřišti se hrál zápas mezi holkama chodící už do normální školy a mezi Suprabačkama. Vylezli jsme si s děckama na plot a fandili odtud. Starší holky jsou fakt dost dobré, není se čemu divit, když už tu hrají přehazovanou třetí rok den co den.

Jesú byl dneska opět jak z divokých vajec. Před obědem zpíval na celé kolo nějaké písničky a ukazoval při nich podle mě sprostá gesta. Umeš a další ogaři se tím hrozně bavili. Během dne si opět odbíhal do města a připadlo mi, že po návratu byl až příliš hyperaktivní. Večer bral holkám věci a nechtěl je vrátit. Tak sem ho chytil a dal sem mu pár facek. On se naštval, přelezl plot a utekl. Chvilku jsem se bál, jestli se vrátí, ale za chvilku už opět dělal v zahradě rambajs. Šel jsem se zeptat Marry, kde bere peníze a zda něco nefetuje, protože podle mě smrdí po ředidle. Marry vůbec netušila něco o nějakém čichání bělící barvy, o kterém nám vykládal otec Joy, ale řekla nám, že Jesú přišel do střediska s několika stovkama rupií. Prý si malé děcka uklízením a žebráním vydělají docela dost peněz. Část peněz prý mu otec Joy vzal, aby je všechny neutratil, ale něco prý mu raději nechal a ty Jesú jak lord utrácí.

Navečer jsme šli s Jarkem pro nově ušité sárí. Jarek mě koupil k Velikonocům novou látku na sárí a protože nám na něm záleželo, zkusili jsme raději jiného krejčího, blíž k centru města. Příště ale půjdem zase k tomu našemu, je levnější a příjemnější. Tento, ačkoli jsem mu několikrát zdůrazňovala, že chci vše volné (očekávám, že v Čechách pak zase naberu svou váhu:), tak mě blůzu od sárí ušil tak, že jsem ji nemohla ani dopnout. Navíc mě štval, že mi ji nechtěl dovolit vyzkoušet a přesvědčoval mě, že je vše OK. Bylo mě jasné od pohledu, že je malá. Takže ji musel přešívat a tvářil se přitom, jako bych si já vymrčovala...

Je před největším davangerským svátkem. Město je už celé osvětélkované, dokonce přijely kolotoče a na každém rohu se prodává čerstvá tráva pro ovečky. Téměř u každého domku se vykrmuje jedna ovce, kterou ve středu majitelé zabijí a s celou rodinou snědí.

17. 3. 2008 pondělí
Devítiletý Jesú se dnes opět choval jako největší king. Chodil večer po zahradě se svou novou hračkou – pistolí, která vydávala zvuky jak revolver a navíc i červeně svítila na cíl, kam střílí. No prostě šílené. Takové hračky nesnáším! Vím, že z toho děcka namají rozum, ale dospělí by jim to měli vysvětlovat a ne to brát jako každou jinou hračku. Tady se to asi tak nebere, nikoho to tak moc nepohoršilo.

Je špatné, že dospělí dávají žebrajícím děckám peníze, které pak nemají motivaci chodit do školy, když si na ulici vydělají mnohem víc. Jesu, ač se jmenuje česky Ježíš, není křesťan, ale ke křesťanství celá rodina asi nějak tíhne. Jesu nosí na krku velký kříž. Je to takový bavič, už z jeho očí jde poznat, že už kde co zažil. Nesnese ale řád. Neumí se přizpůsobit příkazům, že teď je hodina, teď seď ve třídě, pak jsou hry, teď si hrej na hřišti... To pro něho není, potřebuje svobodu a speciální pozornost. Otcové to zatím tolerují, protože by jinak utekl, ale něco by se s ním měli postupně snažit dělat, hlavně kvůli ostatním. Je to blbé vůči dalším děckám, které by samozřejmě taky chtěly v něčem volnost a nedostanou ji. Navíc Jesú fetuje. Napřed jsme si nebyli jistí, ale několikrát za den, kdy si na chvilku přelezl plot střediska, tak jsme poté z něho cítili lepidlo. Byl strašně hyperaktivní a když nebylo po jeho, tak sprostý. Další den jsme se tedy ptali otců, zda vědí, že fetuje. Věděli to, ale když mu to zakážou, tak uteče. Když ho pošlou do speciálního odvykávacího střediska, taky uteče. Takže jen doufají, že časem pomocí láskyplného přístupu toho nechá. Asi to bude jediné řešení, jít na něho přátelsky a s láskou.

Dnes je naše učitelka Kavitha v Bangalore na předtáčení soutěže ve vykládání vtipů. Dostanou vždy téma a mají pět minut na přípravu vtipu. Hodnotí se projev a vtipnost. Nám se moc nadaná nezdá, ale štěstí jí samozřejmě přejeme. Zarazilo nás však, že nás i otce prosila o modlitby. Otcové říkali, že se za ni budou modlit. Nám takové modlitby za něčí úspěch v televizní soutěži moc nesedí. Modlíme se obecně za ni, ale třeba právě prohra jí víc naučí...kdo ví...

Spousta děcek, které neodjely na svátek domů opět smutnilo.Také dnes po obědě utekla naše oblíbenkyně – malá Reka. Sestry ji však asi po hodině dovedly, potkaly ji náhodou u železnice. Chtěla domů na hlavní davangerský festival. Usvědčila ji ale školní uniforma, jakou nosí pouze naše děcka. Začínám oceňovat nošení uniforem:-).

18. 3. 2008 úterý
Dnes přišla pro Reku její maminka, aby si ji odvedla na oslavu festivalu domů. Dnes ovšem pro změnu Reka domů nechtěla. Vykrucovala se, převlíkala se schválně co nejpomaleji a brečela, že domů nechce...prostě děcka...:-)

Hlavní událostí dne byl odchod starších holek, chodících už do normální školy, domů na prázdniny. Skončily jim zkoušky a dnes naše středisko opustily na dva měsíce, které stráví doma. Brečely jak želvy. My jsme měli taky na krajíčku. Budou nám tu chybět. Jejich neustálé provokování, každodenní ranní buzení při úklidu chodby před našim pokojem... Hlavně je pro nás smutné, že až se vrátí, budeme už v klučicím středisku.

Nejvíce brečely Nétra a Mandžula, které se už s těmito holkami po prázdninách nepotkají. Za dva týdny budou mít po zkouškách, kterými dokončí poslední desátou třídu a z našeho střediska odejdou napořád. Bude to pro ně hodně těžké, po třech letech to tu už vnímají jako svůj domov.

Včera na noc Jesú utekl do města. Několikrát během noci volal do střediska a chtěl mluvit jedině s otcem Kuriakosem, který však měl vždy bohužel jinou práci. Další ráno jsme Jesúa viděli spát před střediskem pod sochou Panny Marie. Na zahradě prospal s bolehlavem celý den. Nejspíše se předrogoval, ale každopádně si přinesl další vyžebrané peníze. Je to hrozné, myslíme si, že ani neví, že mu tu čichání ničí tělo. Řekli jsme Marry, aby si s ním o tom promluvila. Mluvila s ním, a prý ji ukázal, kde si bělidlo kupuje - v nějaké fabrice na lepení papírů. Domluvila se s ním, že až si to bude chtít zase koupit, tak ať jí řekne a ona mu pomůže koupit raději nějakou jinou medicínu.

Večer mi Umeš líčil, že zítra přijede do Davangere jeho oblíbený herec, hrdina karnatackých akčních filmů Daršan. Prý má Davangere moc rád a nemůže si nechat ujít púdžu v hlavním chrámě města Durgambika templu.

Protože jsem byl zvědavý, jak vypadá město v noci před hlavním svátkem, tak jsem na kole vyrazil na krátkou prohlídku do okolí Durgambiky templu. Přeplněné ulice lidí a žehnající slon mě už nijak nepřekvapily. Spíš mi vadilo, že mě opět nějací výrostci obtěžovali, neustále dolézali, skákali mi před foťák a měli dotěrné otázky. Tak jsem se raději rychle vrátil zpátky do střediska. Když jsem projížděl bránou, tak jsem si všiml dvou mladíků s motorkou v naší zahradě. Orvávali listí z našeho nym – stromu (užívá se k náboženským oslavám). Zařval jsem na ně, ať okamžitě zmizí. Žádali jen o pár větviček na púdžu do chrámu. Nekompromisně jsem je vyhnal. Ptal jsem se pak otce, zda jsem udělal dobře a pochválil mňa, že jo:-).

19. 3. 2008 středa, Durga festival – největší Davangerský festival
Před snídaní přijel bratr Julian, který studuje teologii. V dubnu a květnu, o svých prázdninách bude pomáhat organizovat kempy pro děcka z davangerského distriktu.

Tento festival je něco jako naše hody. Město Davangere prý ochraňuje bohyně Durga, která na obrázcích vypadá docela krvelačně. Svýma asi osmi rukama seká hlavu všemožným zvířatům a démonům, kteří však údajně představují narozdíl od ní síly zla. Tento festival se koná jen jednou za dva či tři roky, asi proto že je fakt velkolepý. Celé město je ověnčeno žárovkama a lidé vykonávají různé zvyky. Dnešek je prvním a hlavním dnem festivalu. Do téměř každého davangerského domečku se sjela rodina ze širokého okolí, aby společně zabili ovci, kterou dodnes po několik dní vykrmovali před svým domečkem. Protože se velké rodiny často do domečku ani nevlezou, tak před mnoha domkama je možné vidět rozšiřující stany (otci nazvané extension tent). V těch přespávají příbuzní, kteří přijeli zdaleka široka.

Protože nám na hlavní den festivalu vyšlo zrovna volno, takže jsme hned po snídani vyrazili do ulic pozorovat oslavy. Těšilo nás, že všichni v okolní čtvrti znali naše otce a hrozně si je pochvalovali, že dávají vzdělání děckám ze čtvrti. Když jsme procházeli jednou úzkou, krásně barevnou uličkou, najednou na nás volaly Shruthi a Joithy (ty školní holky, které včera odešly z našeho střediska na prázdniny). Byli jsme z tohoto náhodného setkání moc šťastní. Bydlí ve vesnici dvě hodiny odtud, ale dnes přijely ke Šrutiné tetě, a my zrovna šli jejich ulicí...děkujeme Pane:) Pozvali nás domů, do malinkatého domečku se dvěma pokoji. Nahrnulo se tam ale s náma tolik lidí, že domek musel být nafukovací. Dali jsme si čaj, popovídali a pokračovali v naší cestě. Překvapilo nás, jak byla Shruthi najednou milá, tichá a plná péče. Normálně se totiž s Jarkem jen pořád provokuje. Teď před příbuznýma se chovala jak andílek a pořád se na nás usmívala a něco nám nabízela. Jarek by nepohrdl ani nabízeným obědem, ale já jsem se bála jíst kdovíjak upravené maso a navíc se mi nechtělo dlouho čekat...

Procházeje městem jsme viděli spoustu zabitých nebo zabíjených ovcí, některé to měly ještě před sebou a šly teprve v průvodu celé rodiny do chrámu. Často ovce hinduistům zabíjeli muslimové. Je pěkné, jak se tu jednotlivé náboženství potřebují:) Proti nám chodili lidi z chrámu s posvěcenýma svíčkama a květinama, naším směrem nás předbíhaly skupinky provolávající nějaké hesla a často houf uprostřed vedl nahou asi patnáctiletou holku obskládanou jen větvičkami s listím ze stromu nym. Výraz holek v obličeji působil docela vystrašeně. Prý tak rodina děkuje bohu za nějaké uzdravení, které v minulém roce učinil. Holka jde provázena celou svou rodinou a údajně je to pro ni čest, že takhle může jít do chrámu. Malé děcka byly často nahaté, ozdobené jen zelenou větvičkou uvázanou za šňůrku kolem zadku:) Před chrámem jsme potkali ale i docela dost mužů pouze ve slipech se sukýnkou z nym listí. Udělali vždy pár kroků směrem k chrámu, lehli si na zem, zvedli se a zase ušli pár kroků. Do chrámu jsme se nešli podívat, protože už i jen v jeho okolí nás obtěžovaly tlačenice. V davu si poutník mohl zaplatit požehnání od bůžka. Chlápků a ženských se soškou nějakého bůžka a smetákem, kterým nejdřív potřeli bůžka a pak hlavu platícího poutníka, bylo docela dost. My jsme si u jednoho krámku koupili alespoň sítko na sypání rangoli. Bohužel měli pouze muslimské a hinduistické motivy. Jediným univerzálním byla svíčka, kterou si ale můžeme vysypat před barák i jako křesťani – Kristus je světlo světa.
Do střediska jsme se vrátili akorát na oběd, příjemně naladěni z hodové atmosféry. Těšilo nás vidět celé rodiny pohromadě, jen nám bylo blbé odmítat pozvání na společné jezení skopového. Kuchařky dnes připravily speciální hodové oilige – placky plněné sladkýma pomletýma luštěninama.

Odpoledne jsem musela použít všechny své umělecké schopnosti – dostala jsem za úkol namalovat vzkříšeného Ježíše Krista. No nejprve jsem se před tím pomodlila a obraz vyšel s Boží pomocí docela dobře, až jsem se divila :-)

Po čaji nás pozvala naše sousedka Fatima (sedmnáctiletá holka, která si občas chodívá s děckama odpoledne zahrát vybíjenou) k nim na návštěvu. Nemohli jsme odmítnout, ale i nás zajímalo, jak se slaví vevnitř v domech, navíc docela bohatých Indů (jejich dům je poslední velký barák, za ním začíná chudá čtvrt Oskemp). Slaví se po indicku – to znamená docela suše – jen televizí. Většina členů rodiny seděla v obyváku a sledovala nahlas nějaký film, tatínek byl před domkem a míchal kotel se skopovým, občas mu někdo pomáhal. Byla tam s náma ještě Anuša a Nagama, Anuša byla znechucená z ovčí hlavy. V tlamě má ovce po zabití vražený konec své nohy na znamení přemožení zla. Dostali jsme džus, posunkama lehce prohodili pár vět. Konverzace s domorodci nám vždy připadne komická, protože nikdo většinou anglicky neumí. My se sice cítíme blbě, že nevíme o čem se s nimi bavit, ale jim to očividně nevadí. Návštěvy tu často asi probíhají v tichosti. Zjistili jsme alespoň čím se naši sousedé živí. Překvapilo nás, že sportem. Otec trénuje v atletickém klubu a teta vzpírá. Fatima a její bratr zatím studují, ale ona závodně plave a on horolezí (pouze na umělé stěně ve městě). Jejich starší sestra taky sportuje, ale letos je na mateřské, tak má pauzu.
Chtěli jsme už jít domů, ale ještě jsme byli přemluveni na návštěvu do domu její babičky. Cestou se k nám přidali nějací kluci ze čtvrti, co nás viděli na sobotních ovčích zápasech a vešli i do domu Fatiminy babičky! I oni dostali občerstvení, protože jsou přeci naši kamarádi:-) My je ale vůbec neznali! Prostě pohoda...:-) Oba baráky byly plné všemožných příbuzných, kteří odpoledne trávili spaním či díváním se na televizi. Příbuzní seděli či leželi všude po zemi. Než jsme odešli, tak nás Fatima ještě pozvala na večeři, to prý už bude skopové hotové.

Před setměním jsme si ještě vyšli na procházku do vedlejší vesnice – opět k vápenkám. Už jsme tam šli potřetí, tak nám bylo trapně, že tam zase očumujeme a fotíme. Když Jarek vylezl na nejvyšší vápenku, tak jel zrovna kolem náklaďák a z jeho korby na něj někdo řval: „Jarekapáá“ (indická podoba Jarkova jmena:-). To nám připadlo vtipné a cítili jsme se tu už jako doma. Pak se u nás zastavil další ogar na kole a ptal se Jarka, jestli si ho pamatuje. Prý mu jednou ve městě radil, kde najde obchod s cedéčkama. Zval nás k sobě domů, ale už se stmívalo a museli jsme do střediska.

V devět hodin jsme šli na večeři k Fatimě. Vyšli jsme po schodech na střechu domu, kde už hodovalo spoustu hostů. Nechal jsem si si naložit ode všeho – rýže, čapátý, zeleninový sambar, výborné skopové kary, čerstvá rajčata, cibuli a okurky. Mánička se masa bála a nechtěla se moc zdržovat, tak si zahrála na vegetariána a snědla jen trochu zeleniny. Užíval jsem si příjemnou atmosféru – při měsíčku si na střeše vykládaly skupinky přátel při výborném jídle. Hosté se postupně u nás vystřídali, aby zjistili, co jsme zač. Jeden asi třicetiletý příjemný chlapík, který uměl dobře anglicky, s námi poseděl delší dobu a zajímal se o naši práci. Učí fyziku na Saint Paul (dívčí klášterní základní škola). Překvapilo ho, že sousední barák je salesiánské středisko. Ptal se nás, zda známe kostel svatého Tomáše a zval nás do něj na velikonoce, ale nepochopili jsme, jestli je křesťan. Před odchodem nás Fatima zvala k sobě domů i na další dny, kdy se bude stále slavit. Omluvili jsme se, protože zítra začínají velikonoce. Ona na to, že může jít na mši s námi. Toho jsme se zalekli, protože bychom neradi, aby se o nás šířilo, že někoho obracíme. Zvláštní, že si skoro vůbec nerozumíme, ale ona s námi stejně chce trávit čas. Doufáme, že zítra nepřijde.

Ve středisku na nás čekalo milé překvapení –vrátila se nám malá Sahaja Mary. Radostně jsme ji vítali, ona se nejprve styděla a spíše dělala, že nás nevidí. Když jsme přišli dolů dávat děckám dobrou noc, seděla jsem chvíli s Anitou u televize a povídala jsem jí o festivalu. V tom mi někdo vložil hlavu do klína....Sahaja se přišla tulit:) Po chvíli i Jarka začala provokovat a najednou to už byla celá ona – boží děcko věčně se řechtající jakékoli ptákovině. Vykládala nám, že byla u příbuzných (že to bylo v sousedním státě netušila), protože se její tetě narodilo malé krásné pápu (miminko:-).

20. 3. 2008 Zelený čtvrtek
Dnes si pro mě přišly školní děcka, kterým ještě neskončily zkoušky, ať se s nimi jdu učit. Jelikož Anuša, Renuka i Sahaja jsou těžce nestudijní typy, abych je namotivovala, začaly jsme anglickou soutěží. Ta je moc bavila. Ve skupinkách museli co nejdříve napsat slovo na A, B...podle toho které písmeno jsme ukázala. Dále jsem pak měla kostky s číslovkama, takže jsem jim vždy ukázala dvě kostky s číslovkama a ony měly co nejrychleji říct anglicky jejich součet, při odečítání jsem narazila. Neumí odečítat pokud se rozdíl přehoupne přes desítku např. 32 – 4... Takové jednoduché příklady hádaly na třikrát, přitom jsou v páté a v sedmé třídě, kde probírají mnohem složitější látku než u nás! Tento indický nesystém nás tady rozčiluje. Jejich školství je založeno na kvantitě, ale ne na kvalitě. Děcka nemají jednoduché znalosti, ale musí do sebe cpát složité nepotřebné znalosti, kterým vůbec nerozumí a neumí je použít....Takže pak jsem s děckama procvičovala sčítání, odčítání a později i násobení. Naštěstí je to bavilo a měli radost ze správné odpovědi.

Překvapilo mě, jak se Jesú dnes v hodině angličtiny snažil. Od úterka, co si s ním Marry promluvila se docela drží. Do hodin si sice chodí do kterých chce a kdy chce, ale lepidlo už necítíme.

Taky nás těší, že když děckám kontrolujeme slovníčky a tlačíme na ně, aby si je udržovaly a učily se z nich, že se to zlepšuje.

Po čaji jsme se začali vypravovat na slavnostní velikonoční obřad do hlavního farního kostela sv. Tomáše. Otcové museli jet dřív, takže my jsme jeli s našimi pěti křesťany (Sahaja povolení nedostala) a s Mary autorikšou. Řádně jsme se všichni vyparádili. Já si dala nové zelené sárí, když je Zelený čtvrtek.Všichni jsme se nacpali do jedné autorikše, takže jsme seděli i tři na sobě, dokonce se s námi svezl kus cesty ještě nějaký cizý chlap. Kvůli policajtům jsme museli jet bočníma horšíma cestama, takže to byla docela houpačka.
Obřad byl moc pěkný, před bohoslužbou oběti se 12 mužů posadilo před oltář a kněz jim umýval nohy a rozdával chléb. Při proměňování se rudé zapadající slunce opřelo do levých oken kostela, což jen umocnilo atmosféru chvíle. Po mši jsme všichni dostali jednu housku. Prý i na Hovězí se dříve rozdávali na Zelený čtvrtek po mši koláčky – tzv. jidášky. Nějaké zvyky bychom rádi po našem příjezdu oživili:-)

Po obřadu jsme chvíli adorovali s ostatními farníky v Getsemanské zahradě, sestry moc pěkně zpívaly. Naše děcka nás ale po chvíli volaly, že už pro nás přijel otec Joy džípem (sloužil mši v malajalamském kostele). Říkali jsme si, že dnes je nejvhodnější den, kdy se s děckama – jen s těmi, kteří se modlí každý den růženec, pomodlit nějak speciálně. Měli jsme připravené osobní přímluvy a děkování v kannadě, které jsme chtěli střídat s písněmi. Chtěli jsme se výjimečně modlit na střeše při svíčce. Je tam speciální atmosféra a více klidu. Cestou do střediska jsme se ptali otce Joye, zda se tedy dnes můžeme modlit s křesťanskýma děckama na střeše a on, že samozřejmě ano. Tak jsme tam šli chystat svíčky a Jarek chtěl i pár palem na navození Getsemanské zahrady. V tom se vrátil druhý otec a ptal se ho, kam nese ty větvě. Když mu Jarek odpověděl, že se chceme dnes výjimečně modlit s křesťanskýma děckama na střeše, tak nám to striktně zakázal. Prý nemáme vymýšlet nic speciálního a máme se s nimi modlit jako normálně. To nás moc mrzelo. Velikonoce jsou naše největší svátky, proto jsme chtěli pro těch pár křesťánků něco speciálního. Navíc na Zelený čtvrtek se má hlavně adorovat. O to víc nás mrzelo, že právě od duchovního otce jsme dostali zákaz. Holt ale musíme poslouchat. Byli jsme z takového přístupu smutní, ale útěchu jsme našli v modlitbě. Nakonec jsme se s děckama modlili jako normálně u počítačů. Ale svíčku jsme tam vzali. Jarek zpíval a jedna holka střídavě četla naše připravené prosby v kannadě. Myslím, že nám všem bylo při modlitbě dobře.

Při společné modlitbě jsme s Jarkem v duchu zvláště mysleli na Shantu (17-letá moc hodná křesťanka) a na jejího mladšího bratra Rajappu. Dnes měli těžký večer. Už několik dnů se těšili, že je přijde navštívit tatínek, který nežije s jejich maminkou, ale pracuje v nedalekém Hariharu. Dnes přišel, ale úplně opilý. Nemohl se ani vymáčknout, jen na Jarka ukazoval gesta, jak je nešťastný a sám. Jarek se snažil děcka odehnat, aby z něho neměly srandu a jej trochu povzbudit, že má šikovné děcka... Měl hlad, tak mu Shanta donesla z dětské kuchyně zbytek jídla. Pak však přišel otec a uviděl ho. Začal nadávat a poručil Rajappovi odnést jídlo zpátky do kuchyně a tatínka poslal pryč. Chápeme otce, je samozřejmě špatné, když sem chodí opilí rodiče, děcka to pak těžce nesou a ostatní se jim posmívají. Ale zase by měl otec akceptovat, že to je rodič a měl by ho sprdnout mimo Shantu a Rajappu, popř. důstojněji. Ani si nedokážeme představit jak bylo Shantě a Rajappovi, když mu museli odnést zpátky jeho večeři...

Otec nám dodatečně svůj postoj k večerní modlitbě vysvětloval tak, že tady ve středisku jsou jen tři křesťané (mrzelo nás, že ani neřekne přesný počet - je jich tu šest) a že musíme chápat, že jsme v hinduistické zemi. Z toho nám ale pořád nevyplývalo, že nemá cenu alespoň o velikonocích se těmto šesti křesťanům více věnovat. Prý kdybychom pro ně chystali něco speciálního, tak budem upoutavat pozornost ostatních děcek, kteří se teď po večeři ještě mají učit na zkoušky. Druhý otec nás potěšil, že s námi cítil. V kuchyni mňa poplácal po ramenu a řekl, ať kvůli tomu nejsu naštvaný a Marie nešťastná.

Pro to všechno jsme měli větší potřebu se dnes modlit, šli jsme tedy alespoň samy na střechu a v klidu se spolu modlili hlavně za naši komunitu a místní křesťany. Je nám líto, že se o ně v naší farnosti nikdo moc nestará. Přitom je jich tu tak málo. Víme, že otec má plno práce a žije hlavně prací pro chudé děti. Nechceme ho soudit, jen máme pocit, že by neměl zapomínat, že je hlavně duchovním pastýřem. Ten nám tu osobně chybí. A když jsme tedy chtěli aspoň my nabídnout adoraci, nedostali jsme povolení. S takovými věcmi člověk nepočítal, že nás tu potkají. Ale nebojte se, vše bereme tak, jak to přichází. Víme, že Pán je tu s námi. Vše zdánlivě špatné se snažíme využít k dobrému. O to víc se modlíme:)

Zrovna jsem při dnešním obřadu rozmítala nad tím, jak neumím snášet křivdu a mám potřebu se vždy ospravedlňovat. Modlila jsme se, ať umíme být pokorní a umíme nést všechny naše kříže jako nesl Pán Ježíš. Když mu křivdili, vše trpělivě snášel a nehněval se na mučitele, ale naopak se za ně modlil...možná tato příhoda s otcem byla hned naší zkouškou poslušnosti a pokory...takže jsme se raději místo hněvu hned modlili.

Modlili jsme také za manžele našich farnic. Většina projektů je založena jen pro ženy, protože ty jsou tady na všem hůř. Ale právě o to víc si říkáme, že je potřeba se věnovat mužům. U nich problém začíná. Ti propíjejí společné peníze a rodina pak nemá, co jíst. Věřím, že pomalu se dá i tady tyto chlapy ze slumu učit zodpovědnosti, povídat si s nima o životních hodnotách, o jejich problémem... Tady v Indii ale zatím máme pocit, že se věci řeší jen na povrchu, jako by byla důležitá jen čísla projektů, počty chudých dětí, které dostaly vzdělání... Samozřejmě, že pomáhat chudým je správné a každý bychom měli po svém způsobu pomáhat chudému světu. Nechápeme ale otcův komunistický sen, že se jednou všichni v Indii budou mít stejně dobře. Nejraději by chudobu vymazal ze světa...

Při dnešní modlitbě jsem silně cítila, že chudobu svět potřebuje. Jarek to samé při modlitbě vyslovil, že toto vždy strašně cítí, když se baví s otcem. Prý cítí, jako by pro něj nebyla podstatná spása lidí, ale utopie už tady na zemi. Přitom chudí mají méně překážek k duchovnějšímu a pokornějšímu životu než bohatí. Navíc Ježíš blahoslavil chudé a trpící. Tedy je asi nechtěl vymazat ze světa, ale asi mají zde na zemi speciální úkol. Nevíme, kdo to řekl, možná Matka Tereza nebo Vojtěch Kodet v té své přednášce o chudobě : „Svět chudobu potřebuje.“ Možná právě díky modlitbám a utrpení všech chudých se děje spoustu dobrého na tomto světě. Kdyby se tu v Indii všichni měli dobře, kdoví kdo by si na Pána Boha vzpomněl.
V bohatém západním světě víra umírá. My, co máme to štěstí a jsme z toho bohatšího světa však máme taky speciální úkol. My nesmíme být slepí, ale máme v chudých vidět Krista a pomáhat jim. Díky této pomoci chudým se můžeme posvěcovat. Modlitba, Ramadán – postní měsíc a zakát – almužna jsou tři z pěti pilířů islámu. I u nás se říká, že tyto tři činnosti otvírají nebe, ale už se tolik nezdůrazňují. Tady je doceňujeme o to víc (akorát ten půst nám moc nejde, protože veškeré jídlo bereme jako postní:-).
Věříme, že pro Boží království není důležité jakou má člověk školu, ale spíše jak využil darů od naše Stvořitele pro druhé, jak plnil Bohem mu daný úkol – chudí i bohatí jsme dostali dary i úkoly, co s nimi. A naše vlast je v nebi, proto tam máme směřovat a pomáhat i druhým, abychom se všichni společně jednou setkali na věčném mejdanu (Svaťa Karásek).

Na střeše jsme se nejen modlili, ale také plánovali jaké zvyky a co vše pak budeme chtít doma s našimi dětmi, ale i s vámi dělat:) Tak se těšte, je toho habaděj:)

21. 3. 2008 Velký pátek
Tady ho nazývají dobrý pátek, tak si z nich děláme srandu, že to, co se stalo bylo dobré, ale mohlo to být lepší...

Dopoledne jsme normálně učili. Já pokračovala v matematice se školníma děckama, které mají studijné volno před zkouškami.

Už po obědě jsme se museli chystat do kostela. Chtěli jít do syrského, protože jejich farnost nám připadne více rodinnější. Navíc mají nádherné zpěvy a zajímalo nás, jak probíhají dnešní obřady u nich! Když do syrského, tak jsem si oblékl dótý z Keraly. Mařenka si vzala nové čúdý. Otec Kuriakose mě varoval, že pokud nemám opasek, že mi může při častém vstávání dótý spadnout, ale mé zkušené uzlování stáhlo bez problémů dótý na dlouhé čtyři hodiny.

Velkopáteční obřady v syrském kostele sv. Josefa začínaly ve tři hodiny. Pozvaný kněz celebrující mši nás překvapil, protože při kázání vykládal asi dost vtipů, kterým se všichni smáli. Alespoň nás na chvíli probudil, protože krásné malajalamské zpěvy dokonale uspávají. Po obřadu jsme vyšli ven. Na ulici byla zapíchaná železa s čísly zastavení křížové cesty. Začali jsme se modlit křížovou cestu, kterou by nám asi připadlo vhodnější se modlit před obřadem. Najednou se ale úplně zatáhla obloha (jako tehdy v Jeruzalémě:) a spustil se pořádný déšť. Vydrželi jsme do čtvrtého zastavení, pak nás kněz všechny poslal domodlit se křížovou cestu do kostela. Tam ze všech tekly na zem čůrky vody. Na konec obřadu se u vchodu vystavil kříž s ukřižovaným Ježíšem, který každý políbil a pak dostal do dlaně nalitou žluč. Nevíme, co to bylo, ale žluté a hořké to bylo dost.

Žádná autorikša nás nechtěla vzít do střediska za cenu, kterou jsme byli ochotni zaplatit, tak jsme šli příjemnou vycházkou zpátky do střediska. Naštěstí už přestalo pršet. Obloha byla ale pořád tak zvláštně zatáhlá a když zapadalo slunko, vše bylo zvláštně zabarvené... Připadali jsme si jak v nějaké sci-fi krajině. S radostí jsme uvítali tuto změnu počasí.

Otcové s ostatními šli na obřady do hlavního kostela sv. Tomáše, kam přišlo prý strašně moc lidí. Jen klanění se kříži trvalo hodinu a půl. Chtěla jít s nimi i Manjula – je sice hinduistka, ale na nedělní mše chodí pravidelně a spíše je jí bližší křesťanství. Otec ji ale nechtěl vzít, že se musí učit na závěrečné zkoušky, které čekají všechny vycházející studenty v Karnatace příští týden. Učí se poctivě celé dny. Navíc v čase obřadu se hráli míčové hry, kterých se pro odreagování má účastnit. Bylo nám jí líto, že s námi nemůže prožívat Velikonoce, ikdyž chce... Jde vidět, že hledá...

Je zajímavé, že tu mají místo určené pro hrob, ale nejsvětější svátost v něm není. Tělo Kristovo uloží někde mimo kostel, který zůstane úplně prázdný... Oboje má něco do sebe... náš hrob s eucharistií, místo k rozjímání, ale i jejich prázdnota...

Večer ze střechy jsme viděli všude po Oskempu pálit ohně. Hinduisté si prý připomínají, jak nějaký Káman se svou manželkou chtěl nějak podvést boha Šivu. Ten ho za to v rozčílení zabil. Proto dnešní noc hinduisti pálí postavu muže na hranici. Prý se při tom říká nějaká básnička: Kámanana makalu, kalasula makalu, bímanana makalu, bigšabeda makalu... – kámanovi děti jsou zlodějovi děti, silákovi děti, žebrákovi děti... Když jsem to po děckách opakoval před dospělýma, tak mi říkali, že se to nemá říkat, děcka se naopak náramně bavily. I muslimové dnes slavili – narození proroka Mohameda.

Usínali jsme a trochu jsme si povzdechli nad tím, že jsme mysleli, že tu v komunitě bude více duchovní atmosféra alespoň během Velikonoc. Ale více duchovní nám připadne např. u Jarka doma. Tady si otcové i bratři opět hned po obřadu pustili telku a vše běželo jak normálně. Víme, že televize se tu nebere jako u nás a ani je nenapadne, že by si měli dát například od televize půst... Prosím vás, nechápejte to, že se pohoršujeme, jak jsme napsali, jen jsme si povzdechli...:-)

22. 3. 2008 Bílá sobota
Tady ji nazývají Svatá, naše Bílá je lepší:). Dnes ale rozhodně bílá nebyla, spíše barevná. Letos totiž vyšel zrovna na dnešek hinduistický svátek Holi Festival. Což je festival barev. Od rána lidi po sobě hážou různé barvy, což má prý několik významů. Jednak se se tím naznačuje, že se zapomíná na rozdíly mezi lidmi a že se máme všichni spolu radovat. Zároveň se připomíná, že manželka včera zabitého Kámana šla prosit Šivu o život pro manžela a ten jí ho vzkřísil. Dnes ráno se barevně oslavavalo a radovalo ze znovuzrození. No řekněte, není to už moc podobné s naší zítřejší velikonoční oslavou vzkříšení včera ukřižovaného Krista?

Všechny náboženství jsou tu tak propletené a letos opravdu svátky různých náboženství vychází až podezřele na stejné dny. Ve čtvrtek jsme v kostelích četli čtení o Mojžíšovi, skrze něhož Hospodin předává Židům příkaz, jak zabíjet o velikonocích beránka. Den před tím jsme procházeli ulicemi Davangere a všude hinduisti zabíjeli své beránky a ovečky. Dokonce ovci jedli společně s celou rodinou, jak je přikázáno ve Starém zákoně, pouze nespěchali:-) Město vypadalo jako vystřihlé ze starozákonních dob.
Tento týden je tu fakt plný svátků – hinduisti slaví činy svých bohů, křesťané Velikonoce a samozřejmě i muslimové nejsou pozadu. Jak jsme psali, včera oslavovali narozeniny svého proroka Mohameda.
V místních novinách byly na přední stránce otištěny tři fotky ze včerejšího dne – otec Joy s křesťany při křížové cestě, hinduisti pálící Kámana a muslimové v mešitě oslavující narození proroka...

Dnešní boj s barvami probíhal naštěstí až po snídani. Otec vyhlásil, že se může blbnout od desíti do dvanácti a dodal i potřebné barvy. Vyšlo se na hřiště a začala válka. My s Jarkem jsme byli nakonec barevní nejvíc. Bylo super sledovat, jak se zbarvení obličeje během boje mění:) Od včerejška stále poprchává, takže když došly barvy, využilo se bahno... Hlavně kluci se pořádně vydováděli v kalužích. Házelo se prostě vším možným, co nějak barví. Například Krišna a další kluci o nás rozbili vajíčka a rajčata.... Když jsme se pak podívali na ulici, viděli jsme jezdit na motorkách lidi celé červené, další zase zelené... no je to veselý festival.
Po takovém boji bylo náročné se umýt, hlavně nám připadlo, že smrdíme pořád po vajíčkách. A co teprve to oblečení, to se nám vůbec nechtělo prát. Takže až do oběda jsme se umývali a dávali věci do pořádku. Odpoledne měly děcka samostudium, takže jsme se opět snažili je učit, jak se učit...

K čaji jsme děckám rozdali perníčky a keksíky, co nám upekla mamka Chrástecká spolu s cérkama. Děcka byli nadšené, moc moc děkovali a obdivovali, že to Jarkova maminka nesla kvůli nim až do letadla:) Ještě jednou i my moc děkujeme.

Odpoledne začalo dost pršet , takže se hry musely hrát vevnitř. Bylo docela náročné všechny děcka překřičet. Hrály se různé honičky a tak. Jednou jsem musela já být kočka a otec tygr a musel mě honit. Vůbec mě ale nemohl chytnout, přece jen je mezi námi dost věkový rozdíl, takže jsem se pak raději nechala chytnout...

Během her jsem pomáhal bratrům a Richardovi chystat horní halu na zítřejší vzkříšení. Obdivujeme, jak Šibi ohýbal látky na oltáři a tímto způsobem jednoduše, ale krásně oltář vyzdobil.

Po večeři Mařenka dostala horečku a třásla jí zimnice. Ani jsme nevěděli jestli na obřady pojedeme. Nakonec se jí trochu ulevilo, oblékla si nové růžové sárí, já svou novou modrou kurtu a jeli jsme všichni společně do sv. Tomáše. Bohužel jsem zapomněl foťák. Obřad měl začínat v půl jedenácté, ale začal až po jedenácté. Kostel byl nádherně nazdobený, hlavně ten oltář, stejně jako u nás Šibim pomocí látek a pár květin. Ostatní květiny byly přikryté bílou plachtou a napravo od oltáře byl z papíru vyrobený veliký hrob, z kterého vycházel vzkříšený Ježíš. Celý hrob byl také zatím přikryt bílou plachtou.

Mše začínala venku, kde stále pršelo. Naštěstí má však kostel vchod s velkým přístřeškem. Posvětil se paškál a potichu se vešlo potmě dovnitř. Obřady probíhaly stejně jako u nás. Jen nám při Sláva nezazněly naše krásné varhany, ale divoký keyboard. Četly se jen tři čtení ze starého zákona, my jsme si ale během dlouhého kázaní poprvé konečně přečetli všechna vigilijní čtení.
Po obřadu vládla před kostelem moc příjemná atmosféra. Všichni si přáli šťastné Velikonoce a objevovali své příbuzné. Představte si, že náš bratr Viktor z druhého střediska původem z jižní Karnataky zjistil, že jeho bratranec už dva roky v Davangere učí. A byl to ten učitel Kiran, se kterým jsme večeřeli u Fatimy na střeše před třemi dny a který nevěděl, že je ve městě salesiánské středisko, přestože jeho bratranec je ve středisku na roční praxi. A další bratr Albert, který přijel před pár dny na výpomoc s letními kempy pochází ze stejné tamilské vesnice jako oni. S učitelem Kiranem navíc přišli na mši další dva obyvatelé jejich vesnice. Takže to bylo pro všech pět spoluvesničanů o to veselejší vzkříšení. To my jsme nikoho z Hovězí ani z Kotvrdovic na vzkříšení nepotkali:-( Prý je ale normální, že v jakékoli části Indie, potkáš svého příbuzného – bratrancem se nazývají i vzdálenější příbuzní.
Otcové s bratrama šli ještě na faru posedět s farářema. My zůstali s děckama před kostelem. Nalezli jsme si všichni do zadní části džípu a zpívali a blbli. Přestože neznáme jejich jazyk a oni neumí anglicky, každý z nás viděl pár slůvek, které stačily k tomu, aby se bujaře vtipkovalo. Na takové vtipkování je Jarek super:) Takže nám ani nevadilo, že sme na otce čekali další hodinu až do dvou v noci.

23.3. 2008 neděle - VZKŘÍŠENÍ
Probudila jsme se sice s horečkou, která mně moc netěšila, ale radost ze Vzkříšení byla samozřejmě větší. Vůbec nevím, co mě tak najednou sklátilo. Horečka mě vyskočila na 38,7°C a asi každých 30 minut jsem musela chodit na záchod se strašnými křečemi v břichu. Více děcek ve středisku onemocnělo, protože od pátku pořád prší a dost se ochladilo, ale že by mě tak sklátilo ochlazení, které je navíc pro nás příjemné?

Prý to může být z těch včerejších barev, co jsme po sobě všichni házeli. Děcka mi řekly až pozdě, že na puse je to nebezpečný, ať si to jdu vždy rychle umýt, protože je to jedovatý. Takže mě zřejmě nějaké chemikálie v břichu dělaly paseku. Jarkovi mnohem méně. Umešovi prý taky začalo být špatně. Otcové si z nás dělali srandu, jak jsme propojeni:) Na mši mně horečka klesla, ale bohužel jsem musela odcházet na záchod:) Zrovna když jsem si odskočila, tak se prý Jarek modlil za Umeše, aby zůstal stále takový čestný a poctivý a kdyby si Pán přál, aby se mu dal i poznat... A v tom prý Umeš přišel na mši. Na nedělní mši chodí pravidelně i některé děcka, co jsou hinduisti... Umeš se sice někdy modlívá růženec, ale na mši jsme ho viděli poprvé.

Na oběd byly po dlouhé době oběd hody, dokonce jako dezert sladký pajsam. Mařenka si kvůli nemocnému břichu bohužel ničeho neužila. Bratr Albert u oběda vykládal o starém salesiánovi z Bangalore, hluboce duchovním otci Verkelovi, který údajně inicioval nový růženec světla. Jan Pavel II jej pak upravený vyhlásil za platný pro celou církev.

Chtěl jsem jet koupit děckám nějaké ovoce, aby věděly, že dneska slavíme hlavní svátky my křesťané. Ale skoro celý den pršelo, tak jsem to nechal na další den. Místo toho jsem jim k čaji rozdal bonbóny, které jste nám poslali v balíčku, díky Zdiši.

O půl páté jsme si pustili televizi k papežovu požehnání Urbi et orbi. Bohužel to tentokrát vysílala pouze CCN. Správný kanál jsme našli, když už papež přál v jazyce malajalam. Dycky su při Urbiet Orbi dojatý, ale teď v Indii o to víc. Prý letos svatý otec začal kvůli dešti na náměstí dřív. Pršelo v Česku, Římě a později jsme se dozvěděli, že i u Ivy v Kongu. V lednu nám otec říkal, že až do monzunů, nebude pršet, ale před týdnem pršelo a teď už tu prší třetí den. Prý to Karnataka nepamatuje už víc jak sto let.

Já jsem celý den proležela, Jarek jej strávil s děckama. Mrzelo mě, že Vzkříšení tak probendím a nehraju si s děckama. Zvlášť když se jich plno nudilo, protože pršelo. Jarek jim chtěl aspoň některým nabídnout promítání fotek z ČR, ale bohužel jsme nedostali povolení od našeho hlavního otce. Řekl nám, že se všechny děcka chtějí dívat na televizi, aniž by věděl o těch, které nás právě o promítání požádaly. Už ale víme, že to nemá vůbec cenu říkat, protože když je rozhodnuto, jiný názor se už neposlouchá... Televize je tu ten nejjednodušší prostředek, jak děcka uklidnit...

K večeru jsme si vzala Bibli a byla jsme nakonec ráda, že mám konečně čas si ji v klidu tak dlouho číst. Pak mě ale Jarek přišel navštívit s děckama. Umeš mi nesl černý čaj, a spolu s ním došla Šanta a Minakši. Opečovávali mě, jak kdybych byla kdoví jak nemocná. Příjemně jsme si povídali o jejich rodinách a pak chtěli vidět naše fotky, tak jsme jim vás všechny ukazovali. Divili jsme se, kolik našich sourozenců a kamarádů znají už jménem:) Bylo s nimi moc dobře, hodinu jsme si spolu povídali, pak už museli na večeři.

Krásnou chvilkou dne byly telefonáty domů – do Kotvrdovic a na Hovězí (mamka byla nějaká na měkko, tak jsem pak po telefonu byl též). Máme vás moc rádi, tak ahooooj,ale dnes spíše ALELUJA, radujme se!