3.3. – 15.3. 2008

3. 3. 2008 pondělí
Začali jsme v angličtině se psaním slovníčků. Doteď si děcka psaly tři slovíčka na jednu stránku, další úplně jinam a těžko pak v tomto zmatku studovat. Postupně je také učíme jak se slovíčka učit. Předvádíme to pořád dokola, protože je šílené, jak se vydrží celou hodinu jen dívat do sešitu nebo bezmyšlenkovitě něco opisovat. Domluvili jsme se s Mary na pravidelných týdenních testech ze slovíček.

Dnes jsem se ptal Mary a Stevena, co vlastně studují. Nazývají svou školu college (kolidž) stejně jako indickou střední, zde nazývanou PUC (předuniverzitní studium, tříleté). Tato kolidž je však již škola univerzitního typu. Oba mají stejných sedm předmětů – politiku, ekonomii, kannadu, anglickou literaturu (zpravidla za semestr dopodrobna rozeberou jednu Shakespearovu hru a pár básní nějakých anglických autorů)... Mary školu studuje dálkově v Davangere, bratr denně v Harapanahalli. Bratr studoval tři roky filozofii, po ní musí získat titul bakaláře. Proto studuje tuto college, aby po ní studoval další dva roky teologii. Provinciál si prý přál, aby studoval nějakou technickou školu, ale to prý bratra nebaví, tak si vybral tuto college. Mně udivuje, co se na vysoké škole v Indii studuje. U nás každá výška je specificky zaměřená na úzký obor studia. Po maturitě už nikdo o češtinu a anglickou literaturu nezavadí. Jedině, že by studoval bohemistiku či anglistiku. Podle toho, co jsem však viděl, že studují, tak tato college je asi něco jako humanitně zaměřený gympl. Ale během našeho gymplu jsem alespoň museli přečíst desítky knížek od světových i českých autorů (a jak jsme za to Petrouškové vděční co :-). Tady pouze rozeberou podle učebnice jednu divadelní hru, ne že by nějaké četli (vidět je nejlepší, ale chápu, že tu není divadelní tradice). Jen nás dál udivuje indické školství. K čemu bude absolventu této školy jeho studium netuším. Otec Kuriakose říkal, že absolventi této školy se zpravidla uplatní jako úředníci ve státní zprávě.

4. 3. 2008 úterý
Dnes jsou tomu právě čtyři měsíce, co jsme přistáli v Indii. Tak jsme si s Jarkem promítali dosavadní zážitky. Je nám tu dobře a jsme tu rádi:-) Ale ze všeho nejradši jsme rádi, že žijeme v Česku a už za devět měsíců se domů vrátíme:) Čtyři měsíce je akorát doba, kdy dobrovolník vidí kolem sebe spoustu špatného. Řekli jsme si, že se tím nesmíme rozčilovat a nechat otrávit. Musíme to brát tak, jak to tu běží. Protože i když se snažíme do naší výuky vložit co nejvíce systému nebo prosazovat týmovější pravidla při hrách, tak stejně po roce odjedeme a Indie si poběží pořád stejně dál (řekla sem ve svým bordelu – ale nemyslela sem to tak drsně, ale prostě v tom svém zmatku). Tento zmatek všude patrný je v protikladu s jakýmsi řádem, který je vytvářen stále silně zakódovaným hierarchickým systémem. Tento systém nedovoluje, aby ten dělal to a ten tamto. Ale je pravda, že tu jsou lidi usměvaví, milí a hodní. Také víme, že tu nejsme od toho, abychom odsuzovali. Ale nedá nám to nad věcmi nepřemýšlet a občas se o tom bavit s místními. Každý den si v modlitbách připomínáme, že jsme tu kvůli děckám. Snažíme se jim dávat co nejvíce naší lásky, po které touží nejvíce. Je sice drsné, když si člověk představí, že je po roce stejně šoupnou do nějakého hostelu či domů, kde se jim zase nikdo nebude věnovat. Doufáme ale, že rok strávený tady ve středisku jim může maličko pomáhat do celého dalšího života. Aspoň na nějakou dobu zakusily být milováni (a to nejen od nás, ale hlavně od otců) a věříme, že tento pocit v srdci jim zůstane a třeba ho budou mít potřebu zase cítit a předávat dál....možná to zní naivně, ale láska dělá divy:)

Myslíme si, že děcka ve středisku zažívají neobyčejně krásný rok. Mají tu kamarády, pořád se jim tu někdo věnuje, mohou si hrát a mluvit do věcí okolo střediska. To pak najednou po roce skončí. Přijdou do normální školy, kde je děcek plno a nikdo se s nimi nepiple. A i když bydlí v hostelu spravovaným sestrami, které je určitě také mají moc rádi, tak zase naráží na mnohem přísnější režim než tady. Není tam čas vyhrazen na hru na hřišti, naopak se pořád musí učit. I když toto vše nese své problémy a děcka takovou změnu často nezvládají a utíkají zpátky sem, tak většina si časem na svůj hostel a školu zvykne. Proto otec nechce nic ve středisku měnit. Je rád, že může dát děckám aspoň jeden rok šťastného dětství.

Indie vyhrála v kricketu nad Austrálií, což prý je něco neuvěřitelného. Teď je asi nejlepší na planetě, možná v celém Vesmíru. Strašně se to tu prožívá.

Otec Kuriakose se nás dnes ptal, kdy odjíždíme do Nepálu. Říkal nám, že tam byl dvakrát v salesiánských střediscích. Prý se tam budeme mít báječně, protože se každý den jí maso... Tak jsme mu říkali, že budeme v Himalájích, které nejsou Káthmandú a určitě chudí lidi v horách pro nás nebudou zabíjet svůj dobytek. Otec se hned chytl slůvka Himaláje a neustále nás přesvědčoval, že budeme v Nepálu, ne v Himalájích. Nenechal si vysvětlit, že ikdyž nebudeme v 8000 mn.m., tak že rozhodně budeme v Himalájích. Z celého rozhovoru nám přišlo, že ze dvou krátkých pobytů hlavního města si myslí, že už zná Nepál. I s druhým otcem nám říkali, že jsme měli jet vlakem a ne letět. Uviděli bysme prý celou Indii. Nechápali, že my nechceme poznávat indická nádraží a krajinu přes okno vlaku, ale přímo navštěvovat vesnice a jejich obyvatele. A proto raději strávíme den v letadle než týden ve vlaku a ušetřených šest dnů v horách.

5. 3. 2008 středa – Šiva rátrí festival
Dnes se má jíst celý den jen ovoce, obzvláště melouny. Ty se dnes ve městě prodávaly na každém rohu. Protože je dnešek velkým hinduistickým svátek a my zrovna měli volno, tak jsme toho využili. Nejprve jsme sice pracovali na počítači, po obědě jsme si však už vychutnali, že nemusíme jít učit, lebedili jsme si a povídali. O tom, co budeme asi dělat za rok... Co jsme dělali před rokem a dvěma... A vzpomínali jsme na vás. Udělalo se nám po vás smutno. Mně hlavně Zetore po ptákovinách, které jsme spolu vyvádívali. A když jsem si večer od tebe přečetl mail, tak mňa ukrutně potěšil. Úplně jak na zavolanú. Estli za náma přijedete v říjnu do Indie,tak to bude žúžo.

Po čaji jsme vyrazili do města do našeho oblíbeného obchodu Čenabasapy, v němž jsme si chtěli koupit k velikonocům nové oblečení – Jarek mně sárí a já mu kurtu. Jarkovi se strašně líbí, když chodím v sárí, takže doufám, že je pak budu moct nosit třeba aspoň u nás na plesy, abych je vynosila. Když si Jarek zkoušel kurtu, tak se zeptal i na boty. Nosí se k ní takové speciální zdobené, trochu jakoby kašpárkovské. Tady chodíme bosí, ale chtěl by si je třeba pak vzít doma na ples... Prodavači mu však řekli, že tyto boty jsou jen na stání. Prý se v nich při oslavách vyjde na pódium a pak se zase odejde:-) Při tanci by se prý okamžitě rozpadly. Dobré botky, co?:)

V jednom malém obchůdku jsem si za dvacku koupila prstýnky na nohu, co tu nosí vdané ženské. To byla akce. Nemohla jsme žádné prstýnky dostat na mé ukazováky. Prodavač s dcerou a synem sledovali, jestli to na své prsty narvu nebo ne. Po několika roztaženích prstenů se to nakonec povedlo.

Vůbec tu nejíme cukr ani nic sladkého. Už pomalu ztrácíme váhu, takže i když je půst, dali jsme si alespoň dnes ve městě slaďoučký nápoj z cukrové třtiny.

Cestou zpět jsme se zastavili v hinduistickém chrámu zasvěcenému Šivovi. Celá ulice byla vyzdobena světýlkama, všude se mačkalo plno lidí. Většina z nich stála ve frontě do chrámu, aby se v něm poklonili svému Šivovi a přinesli mu malou oběť. Jakmile ochranka chrámu uviděla nás cizince, pozvala nás také dolů do chrámu. Vyhradili nám cestu východem, takže jsme všechny předběhli a dostali se dovnitř. Cítili jsme se blbě, ale zase jsme nechtěli odmítnout. V podzemí byla ozdobená socha Šivy, kolem něj všude spousta květin, které tam postupně lidi házejí. U sochy stál svamidži (jakoby náš kněz) s ohněm, nad který si každý postupně vložil ruce a potřel obličej, za to pak se muselo dát na talířek pár drobných. U východu z chrámu každý dostával prasadam (posvátné jídlo). Sladkou kaši v kokosovém ořechu (kesarybat). Ta nám bodla:) Okolo chrámu stálo ještě několik menších oltáříků a bůžků, ke kterým se lidé chodili modlit. Pak tam jen tak stáli, povídali a čekali. Vše prý začne až kolem půlnoci – tance, speciální program a velké vaření pro všechny bdící.

Domů z města jsme jeli rikšou. Po cestě jsme nabrali ještě jednu babičku. Ta si poručila zastavit u pouličního prodavače melounů. Když už jsme tam stáli, tak jsem jeden vodní a jeden oranžový taky koupil. Prodavač vůbec nechtěl smlouvat až ho nějaký nakupující přesvědčil, že je Šiva ratrí a že by mi měl dát slevu:-) Tak jsme alespoň měli, co přivést z města k večeři.

Do střediska jsme se vraceli skoro až v deset, kdy už malé děcka většinou usínají. Najednou vidíme přes zahradu utíkat ubrečenou Anešu. Volali jsme na ni, co se děje. Ona jen hystericky křičela, ať ji necháme být, že chce pryč. Takže sem se za ni rozběhla a chytla ji, úplně se pláčem podlomila a jen pořád hystericky křičela. Nerozuměla sem jí. Snažila jsem se ji uklidnit. Jarek pak došel s otcem a ten nám vysvětlil, že se nějaké holce ztratil náhrdelník (sará za pár korun), který se teď našel v Anušiným kufru. Každý na ni křičel, že je zlodějka. Ona však tvrdí, že nic neukradla. Prý na pět minut půjčila klíč Ambice a Radice a jedna z nich jí ho tam zřejmě strčila. Aneša nemohla unést nařčení z krádeže, tak je řešila útěkem. Po pěti minutách se uklidnila. Vrátili jsme se všichni do střediska a otec řekl děckám, ať na ni už nekřičí, že je zlodějka. Kdo to ukradl už nezjistíme...

Šli jsme dnešní Šivovu noc(ratrí) v klidu prospat. Hinduisté si připomínají Šivův sňatek s bohyní Parvátí a jeho nebeský svatební tanec po celou noc. Ikdyž mě ráno mrzelo, že dnešní velký svátek nestrávíme v Gokarně či jiném poutním místě zasvěceném Šivovi, abychom viděli divoké taneční oslavy, tak se mi poklidný den moc líbil.

6. 3. 2008 čtvrtek
Dnes nás při testu v angličtině potěšili slabí studenti. Měli méně chyb než ti chytří, kteří vykřikovali: „další slovíčko, další, už to mám!“ Nakonec zjistili, že mají většinu slovíček špatně a očekávané razítko nedostali. Anita se pak dokonce rozbrečela. Až nám jí bylo líto, ale taková suverénnost není dobrá, tak se snad trochu poučili.

Při čaji sme povídali o naší potřebě mít kolem sebe čisté prostředí. Tady nepořádek na ulicích nikdo neřeší, každému jde jen o pořádek ve svém domě. V tomto se liší všechny rozvojové a rozvinuté země, ale přece jednou i tady musí přijít doba, kdy nad tím lidé začnou přemýšlet a město bude investovat do košů a ve školách se bude připomínat: nevyhazuj odpadky. My se to taky museli učit. Včera v obchodě nám dali k nakoupeným věcem dalších pět igelitových tašek, na co tolik plastu?
Jarek do debaty vytáhl příklad starostování našeho taťky. Sice asi není typický český starosta, ale za příklad stojí:-) V neděli při vycházce v lese sbírají s mamkou odpadky. V neděli po zábavě časně ráno čistí poblité a počůrané zastávky, aby babičky při čekání na autobus do kostela nestáli v tomto svinčíku. Já v tom vyrůstala, tak mi to připadlo vždy normální, je přece starosta, tak se stará a chce udržovat pořádek. Když si ale představím jinou vesnici a tam bych viděla starostu v neděli ráno umývat zastávky, tak by mi to asi přišlo zvláštní. Je určitě dobré předávat zodpovědnost i na své podřízené a nedělat vše jen sám, ale důležité je i občas se neštítit práce svých podřízených. Práce přece šlechtí, není žádná podřadná. Jsem ráda za balení masa v anglickém velkomrazírenské továrně. Vím, že to nebyla moje budoucí práce, ale každá taková práce mě něčemu naučila.
Takový přístup si v Indii vůbec nedokážeme představit. Jak stále píšeme, společnost je ovládána silným hierarchickým systémem a starosta ani kněz by tu nemohl dělat nějakou činnost svých podřízených. Bohatý by rovněž nedělal práci chudých... Kastovní systém tu je silně zakořeněn.

7. 3. 2008 pátek
Někteří kluci, které si tu otcové nechávají několikátým rokem, by potřebovali přísnější ruku. Prý jsou to speciální případy a nevydrží nikde jinde. Což je ale možná právě kvůli tomu, že jim chybí přísnější výchova. Tady se jim toleruje to, co ostatním ne. A to jim podle nás jedině škodí. Máme strach, co z nich vyroste. Ale hlavně taky, že nám časem zkazí i pracovitého Umeše a jiné malé slušné kluky. Vesměs tu nemají žádné povinnosti, neuklízí, často se koupou v době, kdy mají všichni studovat. Večer, kdy je volný program se baví tím, že se mlátí. Asi to v určitém věku baví každého kluka, ale přihlížet jak se mlátí mi nepřipadne zrovna nejlepší řešení od dospělého. Každý rodič by přece napomenul své děcka. Pochybujeme, že by Don Bosco nechal kluky ve svém středisku se ve volném čase mlátit. Možná to otcové neví, což nám připadne nemožné. Když je otec v hlavní hale, mlátí se vedle na chodbě. Každopádně se mlátívají každý den... V chlapeckém středisku by jim to neprošlo, tady si jich nikdo nevšímá....a to škodí hlavně jim samotným. Jarek s nimi aspoň poslední dny koná kohoutí zápasy na jedné noze, což je rozumnější předvádění síly. Nebo s nimi cvičívá kozáčka, prisadku a jiné odzemkové figury.

Jedna z našich sester byla převelena do Bombaje. Prý na svou žádost, protože s prací v Davangere nebyla příliš spokojena. Tak nás bude bývat na ranní mši pouze šest.

8. 3. 2008 sobota – MDŽ
Mezinárodní den žen se slavil v celé Indii. Pořádaly se různé přednášky pro ženy o jejich právech. Tady připomenutí ženských práv má smysl. Ženy jsou tu brány často mnohem víc podřadně. Jarek ale otcům říkal, že v ČR by spíš měl být zaveden MDM (mezinárodní den mužů), což nechápu kam mířil:).

Při hrách se někdy některým děckám i učitelkám nechce hrát. Když však uvidí přicházet otce Kuriakose, okamžitě začnou mohutně hrát, aby je viděl v zápalu hry. Už jsme si toho všimli dřív, ale dnes mně zarazilo, že i lenoch Santoš se naráz zvedl a začal hrát před otcem fotbal.

V sobotním kroužku jsme kreslili co jiného než ženy – jednu českou princeznu a jednu indickou.

Před večerní modlitbou jsem seděla venku s Fatimou (ta chytrá a čiperná muslimka) a Sarasvaty (14-letá hinduistka, co se nás pořád drží) a ptala jsem se jich, zda znají nějaké pohádky. Prý ne, tak jsem jim začala vyprávět naši Červenou Karkulku. Anglicko-kanadsky-rukama-nohama.Strašně je to bavilo, až do chvíle, kdy pořád nechápali, že vlk opravdu snědl babičku. Bohužel nás právě v tom zavolali na modlitbu, takže jsme v tomto drastickém momentu museli skončit. Děcka odcházely dost zmatené z toho, co povídáme v Čechách dětem za pohádky:)

9. 3. 2008 Smrtná neděle
Po mši se opět modlila křížová cesta, obdivovala jsem jak staré babičky při každém zastavení klekali a stoupali pořád dokola. Jsou samá kost a kůže, ale sil asi mají ještě dost.
Při křížové cestě nám chyběla Sahaja Mary. Minulý týden kvůli tomu, že ji jedna učitelka v její škole namlátila, tak šla ze školy ke svojí babičce a odtam ji nějací příbuzní odvezli na návštěvu do sousedního státu Tamil Nadu. Její rodina nijak nedbá na vzdělání a je jim jedno, že právě probíhají ve všech školách zkoušky. Už ji postrádáme víc jak týden.
Zato máme obrovskou radost z Renuky. To je ta holka ulice, co přišla někdy v prosinci a jak jsme o ní psali, že je agresivní. Teď je strašně milá, úplně k nepoznání. Při hrách se dokonce jako jediná vzdává balónu ve prospěch slabších, píše úkoly a dnes si vyprosila, že chce jít na mši. Ikdyž je hinduistka, tak jí to otcové dovolili.

V týdnu do střediska přivezli Krišnu, sirotka, povedeného napůl kluka ulice a napůl salesiána:-). Jeho hlavní domovské středisko je bangalorské Bosco Mane, ale občas pobývá v našem středisku, protože z Davangere pochází a má tu i své příbuzné. Taky už ale prošel asi dalšími pěti salesiánskými středisky v různých městech Karnataky – proto salesián:-). Ale když se mu něco v nějakém středisku nezdá, tak se sebere a žije nějaký čas na ulici. Než jej to přestane bavit a opět se v nějakém středisku objeví. V našem středisku bude teď do Velikonoc čekat na operaci srdce, které má prý hodně slabé. Salesiáni mu získali pro tuto operaci sponzora.

Celé dopoledne zavážely tatovky pozemky za zdí našeho střediska hlínou. Bratr říkal, že majitel bude chtít asi pozemky použít, ale protože byly naprosto zaneseny odpadky, tak to vyřešil navážkou. Tu se pozemky nečistí a odpadky se snad asi nikde nesbírají.

Při obědě volali bratrovi Viktorovi rodiče. Pak nás všechny prosil, abysme se modlili za jeho malého bratrance, který má jít na nějakou komplikovanou operaci.

11. 3. 2008 úterý
Mamka (kotvrdovská) má narozeniny, my máme přání jediný....:) V první hodině angličtiny, když jsem psala datum na tabuli, tak jsem děckám hned řekla o mamčiných narozeninách. Všechny hned mohutně chtěly přát českou písní. Takže o obědové přestávce jsem vytočila mamčino číslo do práce, a dala telefon k zpívajícímu hloučku dětí. Po jejich přání jsem odešla do ústraní, abych se od mamky něco dozvěděla. Umeš a Anita se mě ale pořád drželi a chtěli mamku ještě pozdravit. Rozhovor byl vtipný, protože mamka neumí anglicky a děcka vlastně taky ne... Mamka mně zadala úkol všem moc poděkovat a všechny pohladit. Všichni seděli pěkně vedle sebe připraveni na modlitbu před jídlem, tak jsem je obešla, pohladila a vysvětlila, že to je od mojí mamky. Dávaly mě radostí pusu do dlaní a tak... prostě děcka jsou super:-)

Ráno Umeš a Santoš koupali fenku Mary. Manjula u koupelny rozdělala oheň a v kotli nad ním ohřála vodu. Mary sa měla asi jak nikdy. Ogaři ju celú namydlili, pak ji pořádně vydřeli kožuch šlupkama od kokosu a nakonec ju teplú vodú celú krásně opláchli. Dirigovala je učitelka Nellina, která když viděla, že všechny štěňata sú narozdíl od Mary černé, tak sa mě ptala, zda bude měť moja Mařenka taky černé děti:-(

Naopak učitelka Mary hned od rána měla přísnou náladu a všechny děcka ze čtvrté třídy strašně zmlátila prutem. V testu na barvy totiž opět skoro nikdo žádnou nenapsal. Je to samozřejmě špatné, že se neučí, ale když ty holky opravdu pořád nechápou jak se učit. Takže nás ty rány také bolely. Ony jsou ale zvyklé, sice brečí, ale po hodině už jsou zase ve svém živlu. Nicméně večer jsme si je všechny vzali a snažili se jim vysvětlit, jak se učit a jak více chápat čtení a psaní v angličtině. Byly poslušné a snažily se. Škoda, že jsme po hodině museli končit, otec nás volal na mši. Při ní jsme prosili i za tady ty děcka. Po mši se šel ještě Jarek za nima učit, já za staršíma holkama, co mají zítra zkoušky.

Fatima už je třetí den nemocná. Přes den jen leží na zemi v rohu pro nemocná děcka. Celá je zakrytá přikrývkou a lomcuje s ní horečka (takhle tu leží skoro každý den alespoň jedno děcko). Dnes večer se mnou chvilku seděla venku a pořád mě o cosi žádala a já až po chvíli pochopila, že chce dovykládat tu Karkulku. Moc mě potěšilo, že si pohádku pamatuje. Takže jsem pokračovala jak vlk snědl i Karkulku, ale pak hodný myslivec všechny zachránil a vlk se utopil ve studni. Nebyla tam Sarasvati, která umí líp anglicky, ale Fatima mi tvrdila, že mi rozumí a všem okolo překládala pohádku postupně dál. Docela by mě zajímala její verze:)

Víte, jakou část dne mám tady já osobně nejradši? Večer. Když už máme po večeři a jdeme dát děckám dobrou noc. To tu vládne moc příjemná pokojná atmosféra. Jsme rádi, že máme za sebou pěkně prožitý den, a že se nikomu nic nestalo... Některé děcka už spí, některé ještě čekají na naše pohlazení. Často se musíme sklonit a dostaneme puse z obou stran. Co je ale nejmilejší, tak že děkují... a v Indii není obvyklé za něco děkovat. Thank you tu používají hlavně cizinci (ekvivalent v kannadě používáme snad jen my, každý dospělý po něm na nás hodí nechápavý ale usměvavý pohled). Ale děcka začaly samy a moc nás těší, že třeba poděkují za to, že jsme se konkrétně jim dnes věnovali a pomohli s úkolem nebo že jsme s nimi hráli tamto či ono. Vidíme, že spousta z nich ví, že to není samozřejmé. Večer jsou prostě všechny ještě většími andílky:-)

Před spaním jsme si s Jarkem pustili písničky od Kryla. Usínala jsem a cítila jsem se tak víc jako u nás doma, ale zároveň spokojená s prací tady... Cítila jsem velkou radost za to, co tu vše máme – hlavně super děcka. Děkujeme Pánu Bohu, že se tu máme tak pěkně a zatím bez problémů. Psali jsme sice poslední měsíc také dost negativních věcí, ale to je po určité době přirozené a nebojte se, vše bereme s nadhledem. Všichni máme své chyby a hlavní je, že se tu máme všichni rádi.

12. 3. 2008 středa
Volný den je super, člověk má pocit, že ho nepotřebuje, ale když není, tak moc chybí. Začal nám velmi radostnou zprávou. Ráno jsme šli na internet a dočetli jsme se, že rodina Chrásteckých bude v srpnu, dá-li Pán Bůh, o jedno Boží stvoření větší. Metud s Marci čekají třetí přírůstek:) Takže rozšiřujeme náš seznam k modlení:-)

Po čaji jsme museli do města koupit pantofle. Řekneme vám, že koupit na Jarka boty v Davangere byl skoro nadlidský úkol. Peťa (můj dvoumetrový brácha), by tu musel asi chodit nahý, protože by tu na sebe nic nesehnal.

A živé zprávy z našeho pokoje – Jarek právě cvičí sedy-lehy. Trénuje totiž už do Nepálu. Já už musím taky konečně začít, takže končím s psaním a jdu posilovat lýtka ....ahóóój

Při večeři nám bratr Steven vykládal o své farnosti. Pochází z tamilské vesnice asi dvě hodiny cesty odsud. Údajně sousední státy nemají tolik přistěhovalců jako Karnataka (tu se nachází celé vesnice a města Telugů, Konkeni, Keralců, Marutý, Tamilů, Lambany...). a křesťané v Karnatace zpravidla nejsou kannadou mluvící. Když byl bratr malý, tak byly mše v jeho kostele slouženy zpravidla tamilsky, ale poté si kannadská menšina stěžovala u biskupů, že ve své vlasti ani pořádně nemají ve svém jazyce slouženy mše a od té doby se musí všude sloužit kannadou. Takže bratr říkal, že už by ani neuměl ve svém rodném jazyce při mši odpovídat. Na jednu stranu mi to připadne zvláštní, na druhou stranu pěkné, že pro nás není podstatné v jakém jazyce je mše sloužena.
V syrském kostele ve městě se slouží v jazyce Malajalam, ale farnost spadá pod syrského biskupa. Protože spousta vzdělaných Keralanů odešla za prací do Karnataky, tak bylo v Karnatace založeno syrské biskupství, což je asi obdoba řeckokatolického exarchátu v České republice. Keralané tedy mají oproti jiným národům v Karnatace výhodu, že jsou jim alespoň do velkých měst posíláni kněží z Keraly sloužící v jejich jazyce a ritu. Otec nám ale řekl, že už se v Karnatace sloužívají dokonce i syrské mše v jazyce kannada, nejspíše pro potomky keralských přistěhovalců.

Po večeři jsme si ještě s Jarkem sedli na střechu - terasu, abychom se na ní v klidu pomodlili i se zpěvy z Taizé. Půst tu totiž nijak zvlášť neprožíváme, vesměs se ani od ničeho nepostíme. Dokonce jsme naopak začali jíst cukr, protože z té jejich rýže hubneme. Seděli jsme uprostřed střechy a Jarek krásně zpíval do nebes, do toho byly z povzdálí slyšet zpěvy z hinduistických chámů. Když jsme odcházeli, Jarek zpíval španělskou písničku, v níž se zpívá, že půjdeme do noci hledat naše jediné světlo. A zrovna v tu chvíli se zářivkama rozsvítila celá jedna městská čtvrť, kde byl předtím nejspíš výpadek proudu. Tak to bylo takové pěkné zakončení naší modlitby:-) Do té čtvrti s naším jediným světlem jsme se však už nevypravili, ale šli jsme standardně na pokoj spát:-)

13. 3. 2008 čtvrtek
Dnešní ráno pro nás začalo nečekanou zprávou. Otec nám při snídani řekl, že by potřeboval, abychom od dubna pomáhali po zbytek našeho pobytu v klučičím středisku (ve vesnici 12 km odtud). Odchází odtam dva bratři, kteří tam rok pomáhali, na studia do Keraly, a tak na celé středisko zůstane jen jeden bratr. Všichni dobrovolníci pracovali doteď tam, sem do Suprabhy jezdívali jen na neděli kvůli mši. My jsme první, kteří pomáhali v holčičích středisku, protože otec Joy potřeboval pomoct s naplňováním databáze ztracených dětí. S touto prací jsme skončili v prosinci.
Rozumem chápu, že budeme víc potřeba v Aluretty. Celý duben by měli být na prázdninách v Aluretty i bývalí studenti, takže s dubnem jsme počítali, ale ne že tam už zůstaneme celý zbytek roku. Nejsme tu ale kvůli sobě a je jedno, kde jsme si my zvykly, víme, že máme jít tam, kde nás Pán posílá. Ale i když toto vše rozum chápe, srdce bolí. Prostě sme si tu na vše zvykli a máme tady všechny rády. Brali jsme to tu jako náš roční domov a teď tato změna. Kdyby to bylo alespoň od června, kdy odtud odejde většina děcek a přijdou nové, které už na nás a my na ně nebudeme tak zvyklí.... Nedokáži si představit, jak tady těm za pár dní říkáme, že se stěhujeme.
Prý víkendy budeme trávit tady, ale takové roztrhané to už není ono. Doteď bylo super, že jsme s děckama prožívali každý den od rána do večera. Díky tomu, vznikly tak pevné vztahy. Teď přes týden budeme děcka v Alurety hlavně učit, ale na blbnutí a na koníčky moc času přes týden mít nebudeme. Víkendy strávíme pro změnu tady v Suprabě, což bude jinší v tom, že tu budeme už jen jakoby na návštěvě...
Zatím jsme to řekli jen pár učitelkám. Nechtějí nás pustit. Nezávisle na tom, než jsem jim to řekla, tak mě jedna učitelka říkala, jak se děcka zlepšily od té doby, co tu učíme. Všechny učitelky prý říkají, že se podle našich hodin učí, jak učit a motivovat děcka. To nás potěšilo. Možná právě proto máme jet i do druhého střediska...Odevzdáváme to vše Pánu Bohu a věříme, že nám bude i nadále pomáhat, ať už tady či v Alurety.

Téměř všechny dny jsou tu zpravidla stejně horké a slunečné. Ale celý dnešek vypadalo, že se spustí déšť. Dusno a zamračeno s občasným prosvítáním slunka navozovalo zvláštní atmosféru. Při západu slunce celé nebe hořelo oranžovými mraky a dokonce spadlo pár kápek pro navnadění Matky země. Věřte, že každá malá změna počasí nám pořádně zpestří den. Večer když děcka dovečeřeli, tak začalo pršet – takový vlahý májový deštík. Děcka jako každý večer v posledním týdnu chtěly se mnou při blbnutí tančit nakšatra – tanec. Říkal jsem jim, že žádné hvězdičky nejdou vidět, tak ať raději tančíme s deštěm. Bohužel právě mě napadnuvší melodie písně Mole bantu (Přišel déšť, slova jsme s děckama rychle vymyslely) nezaútočila dostatečně na mainstrýmové fanoušky či možná horké léto nezvládne přijmout dva hity. Nakonec jsme jen radostně křepčili (šecky děcka ze střediska) mezi kapkami a každý křičel něco svého radostného o dešti, vodě, blescích (v dáli se dokonce pořádně blýskalo)...

Po modlitbě Umeš a Santoš u kuchyně stále poskakovali radostí z deště, tak jsem šla za nimi. Ikdyž mini deštík, udělal velkou radost. Soutěžili jsme, kdo první spolkne kapku, Umeš vyhrál. Pak se přidaly i další děcka. Když se víc rozpršelo, tak se děcka běžely schovat do dětské kuchyně a já sem si vychutnávala chození v dešti. Dívala sem se na kluky v kuchyni, jak připravují psům jídlo. Nejmenší a nejpracovitější Umeš rozděloval porce kuřete a rýže, ostatní vesměs jen kecali. Bylo mě s nima tak dobře, že jsem ani nechtěla pomyslet, že za tři týdny se máme stěhovat.

Před spaním jsme šli za staršíma děckama, které v tuto dobu ještě studují. Myslím si, že se opravdu hodně děcek mnohem víc snaží a zlepšuje se...

14. 3. 2008 pátek - indická svatba
Dnes jsme dostali všichni pozvání na svatbu Sudhy (občas vede děckám hodiny jógy), sestry jednoho našeho zaměstnance. Zapomeňte na to, že naše svatba byla velká. Byla nejmenší ze všech indických! Náš zaměstnanec Dyneš týden před svatbou spolu s dalšími pěti bratry (nerozlišuje se často bratr a bratranec, sestra a sestřenice) se vydal do různých koutů davangerského kraje a zvali své nejvzdálenější příbuzné a známé. Tři dny před svatbou pozval také celé naše středisko, chápete? Celé – všechny děcka! Dopředu se prý nikdy neví, kolik hostů přijde, ale očekávají tak pět tisíc!!!!!!!!!! A nemyslete si, opravdu všichni dostanou jídlo. Pak že je Indie chudá....jo je, ale to právě díky těmto svatbám:-). Dinešova rodina není bohatá, patří mezi střední vrstvu, ale takových rodin je v Indii nejvíc. Rodina navíc musí zaplatit další svatební výdaje – zlato, sárí a hlavně peníze ženichově rodině...

Asi kolem jedné hodiny jsme vyrazili s děckama na svatbu otcovým džípem, na dvakrát, ale i tak namačkaní jak sardinky. Před obrovskou halou zvenku vyzdobenou žárovičkami od střechy až po zem se všude procházelo plno lidí, jak na nějakém městském festivalu. Vešli jsme do hlavní haly, v níž bylo nachystané podium se čtyřmi židlemi. Ženili se dva bratři naráz (ušetřili na pořádání pouze jedné svatby, naopak obě rodiny nevěst musely dhaurí – věno zaplatit standardně:-). Celý plac před podiem byl zaplněn plastovými židlemi, na nichž seděli lidé a čekali na novomanželské páry až se vrátí zpět do sálu. Právě totiž skončil hinduistický obřad, při němž ženiši předali nevěstám thálí (řetízek pro manželku) a nevěsty se šly převléknout do nového sárí, už ne bílého. Dyneš oblečený stejně jako Jarek v kurtě se šálou nás hned přivítal a popřál nám, ať se pěkně bavíme. Trochu nás mrzelo, že jsme přijeli až po obřadu, ale chápeme, že otec nechtěl, aby se při něm sedmdesát děcek nudilo a možná i vyrušovalo.

Jedna naše učitelka Kavita bydlí nedaleko haly, tak nás učitele a otce Joye pozvala na chvilku k sobě domů. Odskočili jsme si k ní na dvacet minut. Bydlí s rodičema a rodinou bratra v malém ale útulném domku s obchůdkem. V patře nad nimi bydlí už cizí rodina. Opět nás překvapily igelitem stále potáhlé sedačky (přece se jim taky musí z igelitu pařit zadek:-). Rodiče i švagrová s dětmi byli moc příjemní. Když jsme od nich odcházeli, tak jsem se Kavity ptala, kdy se ona bude vdávat. Je jí už 26 – takže na indické poměry má nejvyšší čas (spousta holek se vdává hned v osmnácti). Prý tento rok, ale zatím ještě neví s kým. To je drsné co? Prostě ví, že se tento rok vdá, ale neví za koho. Prý ji její rodiče mají moc rádi, tak se jí snaží najít někoho dobrého, a to je těžké. Většinou prý nápadníci nemají dobré zaměstnání.

Dnešní novomanželé jsou samozřejmě také dohození. Prý se před svatbou viděli jen dvakrát. Ani si nevolávali. Je to něco, co nedokážeme pochopit. Slibovat a odevzdávat se někomu, koho vůbec neznám. Mít za manžela nějakého cizího chlapa...

Když jsme se vrátili do sálu, oba novomanželské páry stály nazdobené na podiu s kamennou tváří a kolem nich se střídali postupně lidi na focení, samozřejmě také s kamennou tváří. Vše fotili dva fotografové a zabíral jeden kameraman. To video bych ani nechtěla vidět. Video má přece natáčet pohyb, ale on zabíral stále dokola kamenné tváře.

My jsme čekali na druhého otce, takže jsme byli všichni i s děckama posláni do dolního patra na oběd. To bylo něco. Hala plná dlouhých úzkých stolečků. My jsme zabrali celé dvě dlouhé řady. Nejprve nám všem byly rozdány banánové listy jako talíře, pak hrnek vody, kterým si každý tento list umyl a pak postupně chodili číšníci (nepředstavujte si někoho v saku, prostě ve špinavém lungi). První nesl sůl, další zeleninu, další rýži, další sladké, další pálivé, no prostě mňamka. Děcka byly nadšené a my samozřejmě taky:)

Když jsme se vrátili po obědě do sálu, stále se nic nezměnilo. Na podiu se stále střídali kamenné tváře. Vydržela bych to maximálně půl hodiny, oni celé odpoledne! Pak jsme se s nimi fotili my všichni zaměstnanci z Dona Bosca. Dívala jsem se na naše děcka a nešlo se nesmát, navíc jsem si představovala to video, které s námi natočil... Pak jsme se fotili ještě všichni i s děckama. Když jsme už odcházeli ze sálu, tak k nám přiletěla asi čtyřicetiletá matróna se svýma dcerama a chtěla se s námi vyfotit. Stále jsme ji odmítali, ale ona byla neodbytná. Když nás Sukanya ujistila, že není trapné se jít fotit ještě jednou s cizíma ženskýma, tak jsme se s ní vrátili na pódium. V tom to ale asi novomanžely přestalo bavit nebo si řekli, že tu ženskou s rodinkou ani neznají a že se stejně chce fotit hlavně s náma, tak slezli z pódia a ukončili focení. A my se cítili před novomanžely trapně, že jsme se chtěli ještě jednou fotit.

Kolem třetí hodiny se svatba v sále ukončila. Tyto dvě hodiny, které jsme popsali ovšem nebyla celá svatba. Vše začalo už včera navečer, kdy se konaly zásnuby. Prováděly se celou noc různé hinduistické rituály – např. se nevěsta i ženich celí obarvily žlutým pudrem. Pak několik žen dalo v soukromí masáž nevěstám a pár mužů zase ženichům. Celou noc se vykládalo a hrály se společenské hry k pobavení. Mezi nima se občas sloužili púdže (hinduistická bohoslužba), při kterých se zpívalo, ale za celou se netancovalo. Naše učitelky včera na zásnubní večer šly, ale nám o něm bohužel neřekly, tak popisujeme pouze zprostředkované informace.

Snoubenci mezi zásnubami a svatbou nespali ani tři hodiny. Takže se ani nedivíme, že se na fotografa pouze mračili. Rozpuštěním svatebčanů pro ně svatba ještě neskončila. Odjedou do domu ženichů, kde budou už jen s nejbližší rodinou slavit po další čtyři dny...

Ve středisku jsme se ještě ptali, jak je to s tím dhaurí (věnem), ale každý nám říkal něco jiného. Nejlepší varianta (skoro se nevyskytující) je, že se rodiče domluví a zatáhnou svatbu společně a dají společně i nějaké peníze dětem do začátku. Nejhorší variantou (nevyskytující se jen zřídka) je, že celou svatbu včetně thálí a dalšího zlata plus věna zaplatí rodina nevěsty a rodiče ženicha si ještě celé věno nechají.

15. 3. 2008 sobota – beraní zápasy
Po obědě nás otcové poslali za poznáváním indické kultury. Naše město příští týden čeká největší svátek – něco jakoby hody, konají se však jednou za dva či tři roky. Téměř každá hinduistická rodina si pořídila ovci, kterou se snaží v posledních dnech a týdnech co nejvíce vykrmit a na svátek pak pozvou celou rodinu, ovci zabijí a společně ji sní. Takže teď je město plné nejen prasat, ale před každým domkem navíc stojí černá ovečka s obarvenými rohy. Skoro celý týden se budou ve městě konat různé kulturní akce, které byly dnes zahájeny na velkém hřišti baraními zápasy (příští sobotu budou zápasy chlapů). Přestože je den před Květnou nedělí, tak jsme na zápasy vyrazili:-(.

Hned po našem příchodu jsme se rázem stali pro lidi větší atrakcí než ovce. Je nám to nepříjemné, ale zvykáme si. Pozorovali jsme několik zápasů. Z obvodu velkého kruhu, kolem kterého všichni postávali či posedávali vždy několik chlapů vyvedlo svého barana, pak se s ním rozběhli proti soupeřovu baranu a který víc obstál třeskot hlav, zvítězil. Někdy barani nechtěli bojovat, tak utekli zpět do publika. Už po chvíli nám toto barany-barany-duc, začalo připadat takové nějaké nehumánní a chtěli jsme odejít. Ale zrovna pro nás přišel hlavní fotograf a nutil nás do centra kruhu, aby si nás vyfotil s ovcemi. Nechtěli sme, ale Indy někdy nejde odmítnout. Když jsme kráčeli doprostřed obrovského kruhu, styděli jsme se až běda. Natáčela nás místní televize a fotografové cvakali jak o život. Po tomto slavném fotografování nás volal moderátor z hlavního podia, abychom si šli sednout za ním. (U pódia se prý i někde na ovce sázelo a točili se v sázkách údajně velké peníze.) My jsme nechtěli, tak jsme šli zpět mezi lidi. Moderátor ale přes mikrofon tak naléhal, že nás lidi dotlačili na podium. Seděli jsme tam jak nějací papaláši. Naštěstí moderátor neuměl anglicky, tak se nás na nic neptal. Jiný z pořadatelů nám hodil dva červené ručníky, abysme si je pověsili přes rameno a nabyli tak indického stylu (akorát nám šíleně začerveňaly prádlo:-( Kolem nás všichni pochvalně tleskali, jak nám ručníky sluší:-)

Po chvíli jsme už museli odejít zpět do střediska, proto jsme pod záminkou koupě džusu co nejnápadněji z pódia odešli. Přesto nás následoval velký dav mladých kluků, kteří se jeden přes druhého vyptávali na naše jména a naši zemi. Bylo to tak nepříjemné, že jsme se snažili co nejrychleji uniknout do nějaké uličky. Ovšem oni stále za námi a tlačili se na nás. Naštěstí se naráz z čistého nebe objevil vedle nás Karibasava (kluk z našeho střediska) na kole. Okamžitě jsme mu kolo vzali, skočili na něj a co nejrychleji se snažili odjet. Než jsme se však rozjeli, jeden z kluků, který byl asi trochu mentálně postižený, na mě nepříjemně šahal, takže jsem byla na něho dost škaredá. Takovým středem pozornosti jsme asi ještě nikde nebyli, bylo to pro nás až skoro šokující. Do střediska jsme se vrátili jakoby nic. Ještě že otec Kuriakose odjížděl z baraních zápasů, když my jsme přijížděli. Kdyby viděl, jak jeho dobrovolníci jsou středem pozornosti celého města, už by nás asi nikam nepustil.

Dnes do střediska mladý vysoký farník od svatého Tomáše přivedl Jesúa a jeho bráchu Dandrače. Asi jsme o nich psali o Vánocích. Brzo po Vánocích ogaři z chlapeckého střediska utekli a do dneška žili na ulici. Rodiče ogarů jsou prý hrozní alkoholici a vůbec nemají o své děcka zájem. Jeden jediný bratranec poctivě pracuje a snaží se pomáhat celé své velké rodině. Nevíme, jestli je křesťan, ale kamarádí s tím vysokým od svatého Tomáše, který mu pomáhá a dycky nějaké jeho příbuzné dovede do Dona Bosca. Zajímavé, že Jesú se za křesťana považuje a má po rukách vytetované kříže.
Středisko bohužel Jesúovi po tolika měsících svobody připadne malé. Neustále si odbíhal do města, vrátil se spoustou čokolády, všechny děcka jí podělil s tím, že má narozeniny. Nikoho neposlouchal a dělal si, co chtěl. Otec Joy ogarům prohlédl oči a pusu, jestli nečichají lepidlo. Pak jim zavolal Vidži a řekl jí, že se má o ně starat, že za ně bude zodpovědná. Ogaři jí prý mají rádi.

Zakončení dnešního dne bylo moc příjemné. Po večeři jsme si sedli na schody od kuchyně a děcka (Umeš, Kotrama...), které chodily na záchod, se u nás postupně zastavovaly a povídaly si s náma. Nakonec se většina z nich mačkala v mém klíně a Jarek nás všechny bavil. Zpíval veselé ukazovací písničky (tady se říká action songy). Takové spontánní poklidné noční posezení nás pěkně pohladilo na duši. Za každého, kdo nesedí večer před televizí jsme vděční.