25.2. – 2.3. 2008 - Druhá česká návštěva

25. 2. 2008 pondělí
Dnes jsme opět viděli ve městě pohřeb. Žádná dechovka a smutná nálada jako u nás. Mrtvého ozdobili a posadili do tureckého sedu v přední části autobusu, k oknu, aby šel vidět. Tento typ autobusu si rodina zesnulého pronajímá, indická verze našeho pohřebáku (teď jsem si vzpomněl, jak mně jedno ráno všechny spoje do školy ujely a já musel stopovat. Dovezl mě přímo před gympl pohřebák:-). Takto jezdili s autobusem po městě a pak nebožtíka zřejmě někde pochovali.

Děcka šly k večeru opět k holiči. Chudáky pořád předbíhali jiní chlapi, tak tam čekaly snad dvě hodiny. Jim to ale nevadilo, aspoň se nemusely učit. Chvíli jsem tam s nima seděla. Asi je před tím holič napomenul, protože narozdíl od minula seděly na lavečce naskládané jak sardinky a jen si šeptaly.
Zážitkem pro mně bylo vidět služby holiče dospělým po dostříhání či po doholení. Postříkal jim nejprve hlavu nějakou vodou. Pak jim ji pěstí vtloukal do hlavy, ty jo, takové rány! To ale nebylo vše! Pak vzal jejich hlavu za bradu a pořádně s ní trhl na jednu stranu a na druhou. Ozvalo se takové to křupnutí, fuj. To přece není zdravé. Tady je však vytahování prstních kloubů a škubání krční páteří strašně populární. S krkem to dělává například i náš otec Joy. Až se o tu jeho páteř bojíme. Zetore, jestli za náma přijedete, hlavně nechoď k holičovi, to by ten tvůj krk nemusel vydržet (anebo si raděj vem se sebou ten svůj límec:-).

Když jsme se vrátili od holiče, tak do střediska přišel opilý taťka od malého Thomase. Košili měl trochu zašpiněnou od krve a chtěl rychle zavolat nějakého otce. Otcové jsou právě pryč, tak jsme sehnali alespoň bratra, který přijel z Čitradurgi dřív. Bratr s ním něco řešil, ale po chvíli jej poslal pryč. Ptali jsme se pak, co chtěl a údajně přišel opilý domů k Sahaji Marry (dětská kuchařka, jeho švagrová ). Navštívil je s rozbitou lahví, kterou chtěl zabít Sahajina manžela. Ten byl naštěstí střízlivý, odzbrojil ho a asi i trochu zmlátil, proto byl trochu od krve. Měl ale ještě tu drzost a šel si stěžovat otcům, že byl švagrem zmlácen.

Většinu schopných farnic naší farnosti tvoří rodina kuchařky Sahaji. Pocházejí z Tamilnadu (drtivá většina katolíků v Karnatace jsou buď Tamilové či Keralané, výjimkou u nás je Shantina rodina z Harapanahalli, která je čistě karnatacká). Protože jsou chudí, tak se jim otec Kuriakose snaží pomáhat. Sahaji dal práci kuchařky, její manžel občas ve středisku vypomáhá (např. líčil zdi pro baráčky naších sousedů). Tento chlap je jedním ze dvou mužů, kteří každou neděli chodívají na mši. Prý se napije pouze tak jednou týdně. Jejich děcka žijí doma s nimi a vzorově studují či pracují. Mamka Tomáše a sestra kuchařky Sahaji má se svým věčně opilým manželem tři děti. Občas jí náš otec taky dá nějakou práci. Navíc jim otec pomohl postavit domeček v Oskempu (naše čtvrť). Od té doby se občas Sahájin manžel přijde do střediska podívat, zpravidla však opilí. Občas si chce s děckama hrát přehazovanou či fotbal, ale takovým agresivním stylem, že raději všechny děcka opouštějí hřiště. Protože to Tomáš doma s takovým taťkou nemá lehké, tak jej náš otec vzal k nám do střediska. Další sestrou kuchařky Sahaji je maminka naší malé Sahaji Mary. Má AIDS, manžel už ji na tuto chorobu umřel. Často prý ani nemá, co dát dceři k jídlu, proto si náš otec vzal i malou Sahaju do střediska. Muži, bohužel nejen v této rodině, tu často připravují těžký osud svým manželkám i dětem. Jak jsme psali minule, v chudých slumech měst se denně opíjí až 90% mužů.

Dozvěděli jsme se, že si děcka myslí, že je nám kolem dvaceti let. To jsme rádi:) Asi je to tím, že nás porovnávají s učitelkama a vidí, že my s nima blbneme, tak asi musíme být mladší. Večer se hromadně tančilo na hit Let´s dance. Všichni jsme se zapotili.

26. 2. 2008 úterý
Učitelka Kavita – ta námi už častěji zmiňovaná “tanečnice“ dnes u vybíjené zavedla speciální pravidlo. Teda asi už jej zavedla dávno, ale dnes mně byly oficiálně vysvětleno. Ona je učitelka a když je vybita, tak prostě není vybitá. Jasné, ne? Takový přístup nechápeme. Proč mají být dospělí při hře něco speciálního? Spíš bychom měli děcka učit svým příkladem dodržovat pravidla čehokoli. Prý je to kvůli tomu, aby družstvu pomohla. Což je blbost, protože v obou družstvech se vždy najde docela dost šikovnějších děcek, než je ona. Navíc když ona nehraje a nebere všem okolo balón, tak si i ty méně šikovné děcka víc zahrají a mohou se stát šikovnějšími.

Protože dnes chybělo dost učitelek, učili jsme sami. Probírali jsme ukazovací a přivlastňovací zájména - já, ty, on, ona, moje, tvoje... Já to psala na tabuli anglicky a překládala jsem jim to do kannady, ale psát kannadou moc neumíme, takže jsme vyvolávali děcka, aby slovo na tabuli správně napsaly. V sedmé třídě jsem nečekali, že takové základní slova nebudou umět dobře napsat ve svém jazyce. Navíc tabulku se zájmeny měly už z předchozích dnů správně napsanou v sešitě. Jarek umí kannadu trochu číst, ale asi se přehlédl. Vtom došel do hodiny otec a našel na tabuli jedno chybně napsané kanadské slovíčko. Připojil k nám hned další třídu i s její učitelkou, aby nás hlídala, jestli správně učíme. Pak mě otec začal vysvětlovat, že mám děckám dávat lehké příklady vět na procvičení. Řekla jsem, že jsme to dělali celou hodinu. Pak se ptal, proč mám na tabuli napsaný příklad věty v minulém čase. Tak jsem mu vysvětlila, že věta pochází z obtížného článku v učebnici, kterou jim dal on. Některé věty z článku jsou v minulém čase a bez procvičování a bez vysvětlení si slovíčka nezapamatují a nebudou článku rozumět. Otec to myslí dobře, ale má potřebu vše řídit a opravovat. Spíš ale nadělal zmatek. Potom mně začal v tabulce zájmen opravovat anglická slova, ale bohužel úplně špatně. V klidu jsem mu vysvětlila, že plete dohromady samostatná a nesamostatná zájmena. Jarek v duchu vřel. Později už v klidu na pokoji jsme si s Jarkem nad takovým přístupem museli povzdechnout:-) Asi tyto pasáže není zábavné číst, tak se omlouváme, ale nepíšeme tyto zprávy jako email, ale jako náš deník. Takže nezáživné odstavce prosím přeskakujte:)

27. 2. 2008 středa – příjezd druhé české návštěvy
Dnes jsme se celý den těšili na naši další českou návštěvu. Jen nás mrzelo, že si nemůžeme vzít volno. Učitelé jsou všichni na školení, takže musíme učit. Naše milá Bláňa a její kamarádi Míla, Jirka a Ivan měli přijet v pět, ale v Indii člověk nikdy neví. Trochu si vlakem zajeli až do Hospetu a dorazili tak až v deset. Zrovna jsme večeřeli a děcka za námi dolítli a volali: „Cizinci!“ Děcka je opět samy uvítaly a byly na ně moc milé. I Blanka si hned zamilovala Umeše, který ji briskně přivítal frází z učebnice. Ukázal na mě a řekl: „Ona je dobrá učitelka“, pak ukázal na sebe: „On je dobrý student.“ Při večeři jsme seděli už jen sami Češi, tak jsme se mohli bavit v klidu česky. Jen Umeš chodil pod okny a předváděl svou angličtinu, např. hladil psa a vyvolával na nás „G, O, D - dog“, takže jsem na něho volali, „Chyba G, O, D - god, D, O, G - dog.“

Na pokoji jsme s děckama kecali asi do dvanácti, o tom jak to tady chodí a o jejich plánech cesty. Zatím strávili jen pár dnů u moře v Gokarně. Chystají se do Modrých hor, kde žije částečně tradičně ještě několik kmenů, ale také divoká zvířata. Bláňa nás rozesmála, když nám řekla, že Míla – takový moc sympatický dobrodruh – samorost (asi 40 let) ji uklidňuje, že se nemusí bát. Má přece prak a petardy. Takže divocí sloni, tygři a kobry bojte se! Večer Míla moc dobrou náladu neměl, protože mu někdo v buse cestou do Davangere ukradl nový foťák. Blance zase na letišti ukradli z batohu nabíječku a sladkosti pro děcka.

Kluci spali v pokoji pro návštěvy. Bláňu jsme si vzali do naší postele. Leželi jsme všichni tři vedle sebe a nemohli jsme uvěřit, že jsme tu takto spolu. Vzpomínali jsme na své první okamžiky, kdy jsme se poznali. Já poznala Bláňu, když se ke mě na kolejní pokoj přistěhovala místo skutečné spolubydlící. Jarek ji znal jen lehce a potkal ji, když náhodou čundrovala, shodou okolností taky s Mílou, přes Hovězí. Pak spolu vykládali pět hodin ve vlaku cestou do Prahy. To jsme zrovna pracovala v Americe a v té chvíli by nás nenapadlo, že se jednou s Jarkem vezmeme a budeme všichni tři spolu o čtyři roky později spát na jedné posteli v Indii. No Boží cesty jsou nevyzpytatelné:) Kecali jsme až do dvou hodin.

28. 2. 2008 čtvrtek
Ráno šla Bláňa s námi učit. Míla s Ivanem šli na vycházku do města a Jirka, že raději bude odpočívat. Když jsme za ním přišli ať jde na oběd, ležel v horečkách, motala se mu hlava a těžce se potácel po místnosti. Vůbec nechtěl jíst, tak jsme mu dali prášek, vodu a nechali ho spát. Bylo nám ho moc líto, tak jsme se za něho modlili, aby sa uzdravil.

Děcka (Míla a spol.) nám dali razítka se zvířátky, takže jsme je hned využili k motivaci děcek ze střediska. Psali jsme s nima malé testíky, které je mimochodem strašně baví a motivují. Opravují si je pak navzájem, takže se cítí jako učitelky. Musíme říct Mary, ať takové malé testíky s nima taky píše. Také se osvědčilo, že dáváme za bezchybný úkol jedničku s hvězdičkou (hvězdička se kannadsky řekne “nakšatra“). Hodně děcek se kvůli hvězdičce začalo více snažit. Dnes jsme začali dávat razítka, tak to bude ještě lepší:-)

Vpodvečer se opět hrály zápasy ČR x Indie. Nejprve kluci hráli fotbal (chudák Jirka ale pořád ležel). Za Indii hrál sice i otec Joy, ale stejně prohráli 8:2. Jak přišly starší holky ze školy, hráli jsme opět zápas v přehazované. Vidži a Renuky (jak ta holka ulice, tak ta menší, co je taky taková holka-kluk) chtěly hrát s námi. Míla je super hráč, takže poprvé jsme vyhráli na body i házenou:-) Na sety zápas skončil 1:1, takže jsme jej vyhlásili jako remízu a děcka byly spokojené. Nejlepší bylo sledovat při zápase výměny mezi zelenou žábou (oblečena celá v zeleném) Šruty a Mílou. Házeli si balón jen mezi sebou a s každou další výměnou hodili míč tvrději a s větší rotací dokud to zpravidla Šruty psychicky nevydržela a hodila míč do sítě či autu.

Po zápase nás Míla pozval na pivo. Děkujeme! Jeli jsme do centra autorikšou. Při cestě řidič říkal klukům, že je viděl ráno tady v té ulici. Prostě cizinec v Davangere září. Nejprve jsme nakoupili ovoce na večerní ovocnou párty. Během toho nás ještě na trhu vyzpovídal policajt. Míla mu odpovídal jen česky:-) O nás policajt věděl, že jsme z Dona Bosca. A pak nás vedl míla do hospody. Šel na jistotu. Ráno už město prošmejdili. Poprvé jsme si byli v Davangere takto sednout v hospodě a pokecat. Cítila jsem se ale trochu nesvá s tím pivem. Přece jen v putyce seděli samí chlapy, tak na nás s Bláňou všichni dost čuměli. Navíc mi vadil ten pohled na alkoholiky. Indové moc nevydrží a vyloženě se chodí do hospody opít do němoty, ne jak my jen sednout na jedno pivo. Oni si nechali nalít do třetinky tvrdé pálenky a po chvíli jsme viděli, jak se zákazníci sesouvají na zem. Pak jsem pořád přemýšlela, co ten Jirka (horečky mu pořád neklesaly), takže jsem si pohodu moc neužila. Ale bylo to s nimi příjemný:-)

Vrátili jsme se do střediska akorát na modlitbu. Mary požádala Blanku o slůvko na dobrou noc, takže se všichni kromě ležícího Jirky představili a poděkovali. Nejvíce atraktivní pro děcka byl zarostlý Míla. Na Bláňu si pořád ty naše malé lajdačky ukazovaly, jak má široká lýtka. Místo příběhu jsme jim zazpívali české písničky. Nejprve Bláňa s Jarkem zazpívali Mezi horami a pak jsme dali všichni cikánskou Džamore... Vysvětlili jsme jim, že naši cikáni k nám přišli před staletími z indického Radžastánu a že mají svou kulturu, své písně a své tance. Jsou to takoví čeští lambany (některé děcka ve středisku jsou taky lambany). Nakonec se z písně stala pěkná divočina. I otec Joy se sešel dolů podívat, kdo to tak divoce vybekuje.

Po večeři jsme rozkrájeli ovoce. Otec Joy s námi zůstal a byl to super večer. S Bláňou prostě nemůže být něco nevydařeného. Kdo ji znáte, tak si dokážete představit jak perlila, aniž by často chtěla:) Otce krásně rozesmívala. My otce bereme spíše jako naše nadřízené, ale ona se tu chovala naprosto přirozeně jako doma. Dokonce se otec nešel dívat na televizi a seděl s námi až do jedenácti hodin. Byli jsme za takový jiný večer moc rádi.

Na pokoji jsme s Bláňou opět kecali do dvou hodin. Když nám povídala o vás, dalších našich kamarádech, bylo nám po vás smutno:( Už se na vás moc všechny těšíme:-)

29. 2. 2008 pátek – přestupný den
Máme tu den, co přijde pouze jednou za čtyři roky. Děcka ale vůbec nechápali, co je na dnešku tak zvláštního. Ráno, ještě než naši čeští kamarádi vstali, jsem se modlila k Panně Marii Hariharské za uzdravení Jirky a nechci tvrdit, že díky mým modlitbám, ale věřím, že na přímluvu Panny Marie se Jirka cítil ráno mnohem lépe. Horečky přestaly a mohl s děckama vyrazit na autobus. Když se sbalili, Anita jim ještě zatančila Bharat Natyam a museli jsme se rozloučit. Mrzelo nás, že od nás odjeli bez snídaně, protože původně měli vyrazit dřív, tak jsme je na snídani nenahlásili, což jsme raději měli udělat. Když jsem se s Bláňou loučila, neobešlo se to bez slz, máme se moc rádi a uvidíme se až za dlouho. Opět jsme s Jarkem byli rádi, že se vracíme do střediska a neodjíždíme, ale vracelo se nám samotným těžko. Vnesli nám tu domovinu a hned odjeli. Takže nám bylo smutno po všech a po všem, co máme v Česku. Ale naštěstí na smutek nebyl moc čas:) Šli jsme učit, takže jsme smuténku rozučili a vše běželo jako obvykle.

Dnes začal školící míting ženských skupin z Harapanahalliského táluku (něco jak náš okres). Ženské se učily vyrábět z látek pěkné opičky na pověšení a hraní pro děcka (podobné té naší doma na Hovězí, jak jsme si ji jako malí zapínali kolem krku, ale samozřejmě naše je pěknější). Budou je prodávat po třiceti korunách, tak si možná taky nějaké přivezeme domů na památku a abychom ženské podpořili.
Tyto ženské skupiny jsou prý v Karnatace strašně populární. Údajně skoro každá chudá ženská je v nějaké skupině. Karnatacká vláda skupiny mohutně podporuje. V každém pančjatu (středisková obec) je zaměstnaná nějaká osoba, která má místní ženské skupiny na starosti. Otcové se snaží ale sami vést ženské skupiny, protože prý ty státní často nejsou tak dobře vedeny, protože státní úředníci často neodvádí kvalitní práci.
A jak skupiny fungují? Protože muži zpravidla veškeré peníze prochlastávají a neumí s nimi zacházet, tak se jejich snaživější manželky dávají se svýma sousedkama dohromady. Založí skupinu, kterou zaregistrují. Při registraci dostanou základní školení, jak pracovat s penězi, jak si založit účet atd. Založí si účet v bance a společně ušetří trochu peněz. Peníze vloží na účet a doklad o ušetřených penězích je první vstupenkou ke všemožným praktickým školením, ale také k půjčkám např. na materiál či jiné výrobní prostředky... Tak se skupina rozvíjí a jednotlivé ženy v ní bohatnou, aniž by jejich peníze muži prochlastali, protože ty se jim ukládají na účet.

Večer byla sloužena slavnostnější mše, protože do Davangere za našimi sestrami přijelo na meeting spoustu dalších sester z celé jejich Bombajské provincie, tak tu bylo živo.

Během večerního blbnutí mě malé holky naháněly po zahradě. Protože krásně svítily hvězdičky, tak jsem začal na náhodnou primitivní melodii, jaká mi z krku vyrazila, zpívat slůvko: „nakšatra“ - hvězda. Do toho jsem začal poskakovat a šecky děcka, co tam se mnou byly, se přidaly. Pak jsme utvořili hada, já v jeho čele stále rukama blikal jako hvězdička a probíhali jsme zahradou. Ještě jsme s mojí chudou slovní zásobou vymyslely další slova: “kde je měsíc, tam je měsíc, nebojím se tmy, tma není“ a opět: “nakšatrá“. No trsali jsme na tuto “hvězdnou“ píseň alespoň dvacet minut. A všechny další dny ji děcka při večerním divočení chtěly znovu tančit.

1. 3. 2008 sobota
Máme tu první březen, vy máte doma asi první známky jara, tady teplota nepříjemně stoupá a stoupá. Každý den se už vyšplhá nad 30°C. Odpoledne byla zrušena výuka kvůli nějakému filmu, tak jsem vyráběla pro děcka přehledné tabulky s gramatikou. Na jeden arch jsem napsala tabulky se zájmeny, pak s číslovkami a pak s jednotlivými časy. Měla jsem z udělané práce radost:)

Ženské skupiny se dnes učily, jak si mohou samy levně vyrobit prací prášek, mýdlo, šampón... Máňa říkala, že stejně si hygienu vyrábí i ženské v Africe.

Ve večerním kroužku jsme vymalovávaly omalovánky, co nám dal Míla. Moc je to bavilo, takže ti kdo se ptáte, co poslat, toto je třeba pro děcka super. Jarek učil Ningappu na kytaru anglicky Zář tváře tvé, tak nám pěkně k malování zpívali.

Otec Kuriakose nám během debaty při večeři opět sděloval své komunistické názory. Fidel Castro a Hugo Chavez jsou jeho černí koně. Taky zastával teologii osvobození. Nevím jestli jsem ten název správně napsal, protože jsem se o ni nikdy dříve nezajímal, ale prostě tu latinoamerickou komunistickou. Tuším o ní pouze, že ji učitelský úřad papeže zavrhl. Tak jsem to řekl a on, že biskupové ji nepřijímají, protože by museli změnit způsob svého života, ale Kristus, že přišel pro chudé.

2. 3. 2008 Letare – 4. neděle postní
Brácha Peťa má narozeniny, takže si děcka kolem nás od rána zpívaly pro něho přání a pořád se vyptávaly, kdy mu už zavoláme. Po čaji, to se akorát u nás zasedá k obědu, nastala vhodná doba, takže se děcka nakupily k telefonu a zazpívaly Péťovi přání. Pak jsem telefon předala učitelce Sukani, které se Petr líbí a ona mu popřála anglicky všechno nejlepší. Protože se styděla, tak mi dala telefon zpátky, no akce:)

Dnes sme promítali fotky z Velké Británie. Tentokrát dole na televizi přes včera koupený DVD přehrávač. Škoda, že se nemohly dívat nejstarší děcka. Musely se učit na zkoušky. Pak nás ale o to víc mrzelo, že na další film, který běžel regulérně v telce, dostaly volno. Minule jsme byli sprdnuti, že jsme povídání o USA příliš protáhli, že děcka přišly o pět minut později na čaj, ale dneska se čaj kvůli filmu podával o půl hodiny později. Kdyby šlo o nějaký kvalitní film, neřekneme, ale když jsem vešla do místnosti, zrovna se v televizi střílelo. Je smutné, že se ani vedení nesnaží děcka podporovat v nesledování televize. Byli bychom rádi, kdyby nám pomáhali ukazovat jinou cestu a spíše je motivovat k tomu, aby dali přednost něčemu, při čem se můžou dozvědět něco z reality, něco o jiné zemi... Ale místo toho nám bylo řečeno, že máme promítat jen nahoře na počítači (s malým monitorem), aby se děcka dole mohly neomezeně dívat celou neděli na televizi. My zastáváme názor, že televize je demotivující a postupně učí člověka lenosti. Otcové nám to vysvětlují tak, že oni musí mít rádi, co děcka mají rádi. To sice ano, ale děcka někdy přece neví, co je dobré a od toho jsou tu dospělí, aby děcka směřovali a ukazovali jim jiné možnosti. Nemyslíme si, že by Don Bosco nechal své děcka celý den se dívat na televizi. Spíš si myslíme, že by se pro ně také snažil vymyslet kreativnější program. Otcové samozřejmě nemají čas, ale my ano, tak by nám stačila jen podpora. Prý to máme chápat tak, že v Indii chudí nemají právo do ničeho mluvit a u filmu si mohou projevit své emoce. To však podle nás vede chudé jen k další pasivitě. Bohatí majitelé televizních společností si o to více mnou ruce, že ti chudí jsou ještě pasivnější a víc jen hloupě konzumující. A proč podporovat takový virtuální svět už u dětí, kteří ještě mají možnosti otevřenější? Navíc je blbost, že děcka projevují u televize emoce. Pouze pasivně sedí a emoce jsou drženy pod pokličkou vevnitř. Proč raději nevytvořit nějakou činnost, kde prožívají své vlastní emoce? Víme, že u nás v Česku se taky spousta lidí dívá na televizi, ale naši blízcí doma vnímají televizi jako přežitek. Samozřejmě se v ní občas objeví dobrý film, ale všichni na Západě víme, že televize je postavená na tom, aby upoutala své diváky na co nejdelší část jejich dne. To Indové ve středisku vůbec neví. Nedokážu si představit, že sleduji celou neděli telku. Naše debata však probíhala v klidu. Otcové to nakonec s úsměvem uzavřeli tak, že jsme tradiční katolíci a nejdeme s dobou (Jarek prý má stejné názory jako stará matka otce Kuriakose.). To si sice nemyslíme, ale nevymluvíme jim to:) Vždyť skoro všichni naši kamarádi z vysoké se taky nedívají na televizi. Raději čas využijí lépe. A nejsou to tradiční katolíci. Televize v rozvojových zemích vede, viděla jsem to už v Africe, teď tady:) Škoda, že otec Kuriakose, který stále brojí proti chudobě nechápe, že televize je jedním z nástrojů bohatých, jak chudé nechat dál v pasivitě.

Naštěstí malé děcka ještě televize nebaví a blbnou s námi venku. Opět nás vytáhly na program na střeše. Tentokrát jsme hráli scénku o Bláni, Mílovi, Jirkovi a Ivanovi, jak jdou džunglí. Bláňa nám říkala, že se bojí divokých zvířat. Vydali se totiž do Modrých hor (Nilgiri hills), kam ochranáři vrací divoká zvířata (kobry, tygry, divoké slony...) do jejich původního divokého prostředí. Naše scénka dopadla úžasně. Míla prakem zabil tygra, uvařil z něho pro ostatní večeři, kobry uškrtil (od smrti uštknutím jej zachránil domorodý šaman) a slony ochočil a přijeli na nich společně do civilizace. Takové blbnutí děcka moooc baví.

Po večerním úklidu se nějak poškodil kabel od televizní antény (opravdu nešlo o naši sabotáž:-), a tak šecky děcka zůstaly ještě dlouho do tmy v zahradě a hrály skoro poslepu vybíjenou a různé jiné hry. Moc se nám líbilo, jak děcka bez televize spontánně trávily čas všemožnými hrami a povídáními v kroužcích pod hvězdičkami. Kluci si hráli s bagari – malá káča z tvrdého plastu, v níž je zalitý hřebík. Protože mi ty své moc nechtěli půjčovat a Umeš taky neměl, tak jsem mu řekl, ať mě zavede k obchodu, kde je prodávají. Myslel jsem, že to bude hned někde vedle střediska, ale procházeli jsme asi pět minut Oskempem. Protože bylo po sedmé, tak spousta chlapů už byla opilá a povolávali na nás. Dokonce jsme potkali našeho farníka Alexandra (toho, jak byl kdysi zmlácen). Snad nebyl opilí, ale táhl nějakého svého kamaráda, který byl teda pořádně:-(. Musíme sa víc modlit aj za místní farnost, hlavně za mladé farníky. V malém krámku jsme za dvě koruny koupili káču, za padesátník provázek a rychle jsme se vraceli zpátky do střediska. Měl jsem po cestě docela strach, aby se nám ve slumu za tmy něco nestalo. Držel jsem malého Umeše za ruku, který mě najisto prováděl uličkami mezi baráčky, odpadky, šáším, krávami... Líbilo se mi, že jak je malý tak si to štráduje beze strachu. Pravdou je, že spíš nějací opilci napadnou cizince než malého Inda, takže se malý Ind cítí i ve slumu v bezpečí. V zahradě jsme už nikoho neviděli, protože bratr opravil kabel a šecky děcka seděly před televizí. Chvilku jsem si hrál s káčou a pak jsem ji dal Umešovi, ať mi ji hlídá a když ji nebudu potřebovat, ať si s ní hraje. Řekl mi, že si ji zamkne do kufru, že se nemusím bát:-) Byl rád, že má svou, ikdyž napůl se mnou.

Po večeři, když už děcka byly nachystané ke spánku, jsme přišli za nimi do místnosti s kytarou a zpívali jim českou ukolébavku Než půjdeme spát. Nejprve moc nechápaly, proč mají být ticho a proč u písničky usínat, ale pak to díky Mary pochopily. Bylo to moc příjemné, já je postupně pohladila na dobrou noc, což děláme vždy, ale tentokrát jim Jarek do toho zpíval. Budeme se snažit vždy je v neděli takto uspávat:-).

Takže i vám: než půjdeme spát, rač nám požehnat....:-)