15.2. – 24.2. 2008 - První česká návštěva

15. 2. 2008 pátek
Dnes, v plné síle, jsme začali opět učit. Byli jsme překvapeni, jak vyšší ročníky za těch deset dní postoupili v učebnici. Zdálo se nám to až podězřelé. Taky že při večerním doučování nás děcka prosili, ať jim dovysvětlíme to a to a pomůžeme jim s předchozími cvičeními. Takové rychlé tempo je na nic. Však sem to hned musela Mary říct. V sedmé třídě během hodiny napsala šest otázek a odpovědí, ani jim to nepřečetla a nepřeložila a jen jim dala za úkol to do příští hodiny umět. A jak asi? Ty děcka ani neumí přečíst základní slovíčka, prostě je šupli do sedmé třídy, protože už je málo času. Ale zdaleka na to nemají a tento Mary přístup jim jedině škodí. Cítí se úplně blbé. Prosila jsem Mary, ať vše děckám čte, překládá a vysvětluje, že je zbytečné jim dávat učit celé věty, kterým nerozumí, lépe udělá, když jim zadá jen slovíčka. Nakonec tedy zadala mě, ať s nimi ty věty procvičím v době obědové přestávky. Stihli jsme ani ne polovinu.

Vrátila se dnes Aneša, která prý utekla předevčírem ze školy domů. Přivedla ji její maminka, prý ji doma nechtějí, protože je moc aktivní a ani ji nestíhají hlídat. Ikdyž zpátky ve středisku, vypadá spokojeně. Hrála s náma hry opět s její velkou energií. Holky se tu občas pohádají, pobijí a pak to řeší útěkem, což byl případ Aneši.

Během naší dovolené do střediska přišly nové holky. Nejstarší Saritha, křesťanka, už kdysi naším střediskem prošla. Její maminka se prý živí prostitucí. Náš otec Kuriakose Sarithu a její sestry jako nadané holky poslal do podle otců nejlepší školy pro holky ve městě - St. Paul’s. Po čase ale utekla ze školy na ulici do Bangalore. Chodila o nedělích do kostela, ve kterém sloužil mše známý kněz otce Kuriakose. Dal našemu otci echo a minulý týden ji otec Kuriakose přivezl do našeho střediska. Díky výuce v St. Paul’s je z děcek v angličtině, ale asi nejen v ní, jasně nejlepší. Zároveň je dost líná, takže se moc nesnaží, o to víc je ale suverénní. Po večerech však pěkně vede modlitbu růžence. Asi se naučila modlit u sester, protože rodinné zázemí nemá.
St. Paul’s řídí jedny řeholnice (tuším založené Růženou z Limy, jejíž fotka se v konventu hodně objevuje), školné je vysoké. Většina děcek se z našeho střediska posílá do státních škol. Pouze nejnadanější do církevních, které se však musí platit. Zajímavé je, že prý dnes ve státních školách bývá ve třídách zpravidla méně než padesát dětí, zatímco v církevních i šedesát. Přesto bohatí preferují církevní. Učitelé ve státních školách jsou údajně dobře zaplaceni, ale přesto prý se nesnažívají dobře učit. V církevních učívají hodně předmětů řeholnice a zbytek zpravidla křesťané zapálení do předávání vzdělání, méně do svého finančního ohodnocení. Další výhodou církevních škol je, že mají jméno. Přestože hinduističtí swamidžiové (kněží) zakládají nové kvalitní školy, tak zatím stále nemají tak dobré jméno. Dobré jméno přiláká děti bohatých, kteří motivují své děti ke studiu. Chudé děcka bez rodinného zázemí, které naši otcové umístí mezi děti z dobrého zázemí, jsou tak motivovány svými spolužáky. Z těchto dvou hlavních důvodů prý počet děcek ve třídě není hlavním faktorem pro kvalitu výuky.

Spoustu děcek ve středisku teď chodí v novém oblečení. Přivezli jim je doktoři ze Španělska. Holky jsou nadšené, že mají jiné šatičky. Jsou jak my Hani a Luci za mlada o letních prázdniných, střídají si mezi sebou své oblečky každý den. My jsme byli jen tři, jich je 70:-).

16. 2. 2008 sobota
I po Kerale pokračuje vstávání v 6h, což by nebyl problém, kdybychom chodili spát před půlnocí:( Ráno byla sloužena mše u sester, protože jim v týdnu přijela na vizitaci generální představená z Říma. Bylo pro nás milé potkat někoho z Evropy. Generální byla španělské národnosti a měla se sebou překladatelku. Sestry z Říma dostaly víza jen na měsíc. Víc jim nechtěla indická ambasáda dát, prý co by tu tak dlouho dělaly. Křesťany tu v Indii vláda moc nechce, ač všichni ví, že oni nejvíc tu vedou projekty pro chudé děti a přes ně tu proudí spousta peněz z Evropy. Po ranní mši generální představená naších sester odjela do Bombaje.

Odpoledne jsme doučovali školní děcka. Štvali nás, že chtěly místo studia jen blbnout, obzvláště neustále provokující Sahaja Mary. Je drsné, že školní děcka umí přečíst články z učebnic, ale neumí z nich přeložit ani základní věty.

Při žehlení v pracovním pokoji jsem v rohu objevila balík z Hovězí pro Jaroslava a Marii:) Hned jsme se na něj vrhli. Děkujeme Zdiši za poslaní a všem za napsání dopisů. Číst ručně psané dopisy je zase něco jiného. Všechny výtvory Majdy a Kačky máme vystavené kolem zrcadla:-) Ukazovali jsme hned všem česká pexesa a vánoční fotku Kačky, Majdy a Barči převlečených za Svatou rodinu. Kačka jako sv. Josef na ní chová Barču jako Ježíška. Všem se fotka moc líbila, jen jedna holčička se zeptala, proč ten Ježíšek má jen jednu nohu (na fotce z profilu Barči není druhá vidět:-). Otcům jsme hned k čaji nabídli perníčky.

S Umešem jsem dnes večer začal cvičit na flétnu Zář tváře tvé, což teda bude větší oříšek než Toto je den. Máňa s děckama dneska malovala motýly. Ty, co už je měly namalované, tak naráz začaly z ničeho nic malovat kostely a kříže. Hrozně mi své výtvory ukazovaly a říkaly: “Jesú!“. Eště, že ten tajný policajt nepřišel na dnešní malování. To bysme asi měli hned zaděláno na problémy, jak by uviděl křesťanské motivy.

17. 2. 2008 neděle – 2. postní
Po mši svaté se modlila společně křížová cesta, škoda, že dost farníků odešlo. Chodilo se postupně kolem vyzdobené třídy, kde bývá nedělní mše, zastavení jsme si představovali, já ty hověžské (Když si chci vybavit zastavení křížové cesty, tak si musím představit, jak jdou zastavení u nás v kostele.). Tři ministranti před námi drželi malý křížek a dvě svíčky. My jsme se modlili naši křížovou cestu z kancionálu. Ještěže jsme si český kancionál vzali, takto v kannadě bychom z křížové cesty asi moc neměli. Také si teď z něho večer zpíváme postní písničky. Máme je mnohem hezčí než oni tady. Oni navíc nemají moc speciálních písniček pro liturgické období a zpívají pořád dokola ty samé. Úplně se těšíme zase na mši do Jedovnic a na Hovězí:-)

Včera v noci přijel na pětidenní návštěvu náš Jolly z Kočínu – kamarád otce Joye. Je to veselý týpek. Moc se nám líbí, že ač je zvyklý se pohybovat ve společnosti hvězd - je profesionální fotograf, tak nám připadne úplně obyčejný. Jeho velkým koníčkem je kouzlení, takže děcka i my tu se několikrát denně bavíme kousky keralského Davida Copperfielda.

V neděli pro děcka vždy připravujeme nějaké nové hry. Dnes jsme je naučili naši tleskanou na jména. Netušili jsme, že hra získá až takový úspěch. Skoro celý den sedělo po středisku v kruhu několik tleskajících skupinek vyvolávajících svá jména.

K večeru mě opět malé holky vytáhly na střechu na jejich program. Pro zpestření jsem jim navrhla hrát nějaké divadlo. Se slovem drama mají spojené jen drama Don Bosco, které jsme s nimi nacvičovali. Takže první, co je samotné napadlo, byl pohřeb:) Po sehrávce pohřbu jsem navrhla improvizaci rodiny. Malá Rešma hrála maminku, já tatínka a Sahaja a Reka naše nezbedné děti, které se právě vrátily pozdě ze školy...bylo super, že jim šlo dobře takto spontánně se vcítit do role. Pak jsme navrhly hrát svatbu. Sahaja hrála Mariammu, Reka Jarekappu, já kněze. Odpověděli na otázky, předali thálí a měli si dát první manželský polibek na ruku, což pro ně představovalo ten největší „trapas“. Pak pro tento novomanželský pár ostatní děcka tančily a zpívaly. Po nějaké době došli za mnou jako za farářem opět na návštěvu, tentokrát Mariamma už byla těhotná. Zůstali na faře přes noc a zrovna se jim narodilo mimino:-) Pojmenovali je Jesu, dítě hrála malá divoká Rešma. Oslavovali jsme její narození, pak ji učili chodit... Pak za námi na střechu došel Jarek a ten hrál televizi. My jsme se jakože dívali a přeblikávali kanály. Jarek musel měnit z romantického filmu, na sport, na zprávy, na Superstar... Zkoušely si to pak i ostatní děcka. Vidži stále tesknící po bratru Sijuovi, hrála ho:-) Jarek hrál reportéra a dělal se „Sijuem“ živě vysílaný rozhovor. Bylo to sranda a hlavně děcka konečně hrály odvázaně.

Večerní modlitba dnes probíhala venku. Děcka byly naskládané v řadách na zemi připravené se modlit. Když je Jarek svrchu uviděl, ze srandy si sedl do meditativní polohy na rantl balkónu jako jejich guru - celý v bílém působil fakt dost věrohodně. V hinduistických chrámech tu často bývá navrchu nad vchodem umístěna v lotosovém sedu socha nějakého gurua -duchovního vůdce. Takže tak na chvíli ještě před modlitbou způsobil rozruch, ale bratr seděl pod balkónem, tak nevěděl, čemu se děcka smějí, Jarek zase rychle zmizel.

Před spaním kamarád Jolly rozdělal s otcem Joyem feni – kešu alkoholový nápoj z Goi. Volali i nás. Mě se tam ale vůbec nechtělo, protože seděli u televize, jen ji sledovali a nepovídali si. Taková kultura nás tady dost mrzí. Připadne mi to jak v Americe, kde jsem taky byla překvapená z toho, že když se navštíví kamarádi, tak společně sledují telku a nemluví. Navíc jsem byla dost unavená, ale Jarek tam ze slušnosti šel. Přišel znechucen. Snažil se občas rozpoutat debatu, ale oni opravdu chtěli jen sledovat telku. U nás se u vína přece kecá a zpívá :-)

18. 2. 2008 pondělí
Ve volných chvílích opravuji dopisy od adoptivních dětí pro jejich americké sponzory. Celkem 29 bývalých, těch nejlepších, je takto sponzorováno. Musí psát dvakrát ročně svým sponzorům do Ameriky. Jejich dopisy byly fakt vychytané, otec jim dal různé podněty ke psaní. Je to tak mnohem lepší, často ty naše děcka z Keni píšou to samé dokola. Chudé děcka tam ani tu nejsou zvyklé se vyjadřovat a bez pomoci dospělých to nezvládají. Tady to indické děcka psali v Kannadě, Mary to překládala a já to teď opravuji. Některá příjmení amerických sponzorů jsou česká:) Hodně ale hlavně polská.

V hodině angličtiny jsme bohužel opět kroutili hlavou. V osmé třídě, která je tak jen nazvaná, jsou bohužel dvě ze čtyř děcek na mnohem nižší úrovni. Aniž by s nimi Mary dodělala předchozí učebnici, začala s nimi další, aby prý byly na ni připraveny, až půjdou do školy. Pořád ale nechápe, že takto rychle je to k ničemu. Učí je teď číst báseň, která je v knížce, jejíchž spoustu slov děcka neumí ani přečíst. Nám s Jarkem dělalo problém ji pochopit. Ptala jsem se, jestli tomu děcka rozumí. Mary řekla že jo, tak to děcka zkoušely překládat, ale bohužel jim to moc nešlo.
Nechápeme, proč se děcka učí jazyk na poezii, ve které neplatí normální gramatika, ale spíše je pro ni klíčový rytmus a melodie. Navíc tyto těžké anglické básně jsou plné archaismů. Angličtina Shakespeara je těžká i pro dospělé. I příběhy nejsou přiměřené jejich věku. Zřejmě učebnice nepíší pedagogové, ale vědci, co se chtějí předvést.
Děcka by se raději měly učit základní fráze a základní gramatiku. V osmé třídě tu často ani nerozumí otázce „How old are you?“, ale hlavně že se učí anglickou poezii. Občas nás toto nesystematické vzdělávání dost štve (a to nejen v angličtině). Hodinu Mary dovršila perličkou - za domácí úkol se měly báseň naučit nazpaměť! Ptali jsme se proč? Prý je čeká brzo test (její) a musí to umět. Nedá si poradit. Její testy nejsou testy na vědomosti z angličtiny a na přemýšlení. Asi sem už psala nejzbytečnější otázky z minulého testu - v článku na straně xy je Manesa čtoucí nebo píšící?, nebo kolik tepů za den udělá naše srdce?

V obědové přestávce jsme šli volat Jarkové sestře, Zdišce k narozeninám. Zdiši, ještě jednou vše nejlepší – hlavně Boží požehnání. Protože nám došel kredit, volali jsme z budky. Ovšem nepředstavujte si naši budku, ale strom a na něm zavěšený telefon:-) U protějšího obchodu seděl ve stínu chlápek s medvědem na řetaze. Ty jo, obrovský černý chlupáč, ten musí v tomto horku trpět. Jeho majitel z něj žije. Dáš-li medvědovi peníz, dostaneš požehnání od boha, kterého medvěd představuje. Bohužel medvěd ze svého žehnání moc nemá. Naopak majitel mu řetaz čumáčkem provlékl tak škaredě, že jej měl od něj urvaný a bimbal mu pouze na kousku kůže.

Během odpoledních her vešlo do zahrady asi pět vážných holek s transparentem. Byla na něm fotka jejich spolužačky s textem, že potřebuje 30 000 Kč na operaci srdce. Pod vším byl podepsán ředitel jejich školy a každá částka se zaznamenávala do sešitu. Připadlo nám drsné, že v Indii se teprve začíná se zdravotním pojištěním. Pravda, že na lehkých zákrocích a vyšetřeních se pacienti podílejí spíše symbolicky. Platí za ně stát, ale s vážnou chorobou jim nepomůže.

Při fotbale k nám přišel bratr, přerušil hru, řekl, že se má nafoukat balón, dal další pokyny, jak hrát a odešel. Bojím se, že chytá moresy našeho otce, který taky nesleduje, jak se děcka při hře baví, ale musí hlavně chod hry nějakým způsobem pozměnit. Přitom s balónem jak kameň se nám blbě hraje a taky jak jím ogaři rádi kopají do zdi (proti tomu bratr ani otec nic nemají), tak jej spíš propíchnou o ostnatý drát na zdi či o trní za ní, když ji přestřelí. Když ale balón propíchnou, tak dostanou sprda a hrají pak dlouho s propíchlákem. Hlavně mňa ale štve, že sa dobře rozehraná hra přerušuje. Naopak se nám líbí, že otec Joy nás i ogary bere spíš jako partnery, než podřízené, které je potřeba stále korigovat.

Večer jsme se nějakým způsobem dostali k tématu charismatiků. Otec Kuriakose i bratr byli hrozně proti. Prý i biskupové to zakazují, je to jenom o zvednutých rukách a neuznávají kněze... No samé předpotopní názory. Bojíme se, že podle otcova uvažování už nás jenom pro jejich obranu, bude považovat za charouše, stejně jako nás považuje za bushofily, protože jsme nechtěli vidět za každým problémem amerického prezidenta.

Každý večer se s děckama opět modlíme růženec. Jen je blbé, že se teď máme modlit venku, kde není takový klid. Přidává se k nám spoustu dalších děcek, které jdou okolo ze záchodu nebo účelově jako Mahanta, aby se vyhnuly studiu před spaním. Pravidelně se s námi modlí někteří hinduisti (např. Umeš). Ale ty, co si jen na chvíli pro zpestření odskočí, tak ty bratr posílá pryč. Po modlitbě jsme dnes poprvé zkoušeli s děckama předkládat své osobní díky Bohu. První pokus byl neúspěšný. Děcka nás nepochopily a jen postupně dokola řekly: děkuji.

19. 2. 2008 úterý
Dnes byl špatný den pro naši učitelku angličtiny, Mary. Otec Kuriakose se přišel podívat do hodiny angličtiny, podíval se do sešitů děcek v nichž byly samé neopravené úkoly s chybama. Otec je výbušný, tak se neudržel a hned ji sprdl. Docela škaredě. Dal jí přednášku o tom jak učit a o tom, jak je důležité opravovat chyby. Což měl otec určitě pravdu a je to chyba Mary, ale bylo dost špatné, že ji sprdl před děckama. Takhle by ji zesměšňovat před děckama jako ředitel a náš duchovní pastýř neměl. Mary se z toho složila a celý den brečela. Zasekla se a už neučila - jak malé děcko. Takto to tu funguje. Nedokážeme si představit, že z ničeho nic přestaneme učit a ať si děcka dělají, co chtějí. Po zbytek dne jsme učili jen my.
Otci jsme pak říkali, že úkoly opravujeme my a vysvětlujeme děckám chyby (nicméně děcka stejně dělají dokola ty stejné chyby). Teď sme tu dlouho nebyli, tak to nemají opravené, protože to Mary nevidí jako důležité. Pořád byl na ni dost naštvaný. Prý bez dovolení děckám dala těžší učebnici a že si dělá, co chce. Poprosil nás, ať ji i my učíme jak učit, protože neučí systematicky. Otec se nás pak ptal jak vidíme my její hodiny, protože mezi děckama z Alurhety a našimi je dost velký rozdíl v angličtině. To otce mrzí, protože angličtinu bere za moc důležitou. Bez angličtiny tu děcka nezískají dobrou práci. Popravdě jsme mu poprvé řekli, že učí zbrkle a nic nevysvětluje, protože to holt asi neumí. Ale taky jsme dodali, že je jasné, že učitel na děcka nestačí sám. Jsou potřeba rodiče, kteří mají na děcka větší vliv a pravidelně na své děti dohlížejí. Bez nich se vyučuje hůř.
Cítili jsme se pak blbě, že jsme si na ni jakoby stěžovali, ale zase si uvědomujeme, že to je i pro její dobro. Ona se musí naučit přijímat radu, kritiku a hlavně se snažit být stále lepší učitelkou. Navíc všechny připomínky k učení říkáme hned jí, takže jsme neřekli otci nic, co by od nás před tím neslyšela. Hlavně nám už ale bylo líto děcek. Opravdu jim takové učení moc nepomáhá. Takže když už vznikla taková situace, nechtěli jsme držet problémy pro sebe a řekli jsme je. Je tu teď dost napjatá atmosféra mezi otcem a Mary, takže se modlíme, ať to vše dobře dopadne.
Odpoledne bylo veseleji. Při čaji si otec Joy dobíral Jollyho, že má i jako ženatý moc kamarádek a že se chová jak volný pták...:-) Otec Joy s Jollym se k nám přidal na fotbal, ikdyž Jolly po chvíli odešel, že není zvyklý běhat a davangerské horké počasí mu nesvědčí (zvláštní, že nám přišla horší keralská vysoká vlhkost). Potěšilo mě, že Džollymu přijde kriket nudný, ale má rád fotbal, při kterém všichni stále běhají.

Na večerní doučování si teď máme brát jen osmáky a sedmáky. Takže jim pomalu vše vysvětlujeme a procvičujeme s nimi probranou látku.

Po růženci Saritha začala mlít nějaké litanie, ve kterých se objevovali i naše jména. Když jsme pak zase zkoušeli, aby sami každý řekli nějaké díky, tak nám Saritha řekla, že už vše řekla, takže není potřeba nic dodávat. Pochopili jsme, že asi Pánu svěřila do ochrany šecky, které zná. Umí se asi modlit díky sestrám z konventu, ale my jsme chtěli, aby právě každý řekl alespoň osobní krátkou prosbičku či dík. Takhle modlitbě stále chybí spontánnost, která je důležitá pro budování osobního vztahu s Bohem.

20. 2. 2008 středa – první česká návštěva v Davangere
Dnes jsme se od rána těšili na naši první českou návštěvu – naši „šéfku“ ze SADBY Janu Švecovou a její tři spolucestovatelky:-). Akorát jejich příjezd vyšel pěkně na náš volný den a zrovna i jedinou noc v tomto týdnu byly pokoje pro hosty volné. Kolem poledne jsme vyhlíželi na silnici z jaké autorikši svítí bílá tvář, abychom je nasměrovali do našeho střediska. Bílá tu opravdu září, takže jsme se jednoduše poznali. Děcka, ještě než holky autorikšovi zaplatily, přiběhly k bráně a samy od sebe je vítaly písničkou. Bylo to od nich milé. Všechny děcka se na návštěvu pověsily a vyzvídaly, takže bylo asi dobře, že jich je dnes ve středisku jen málo. Většina děcek totiž dnes odjela s otcama do druhého střediska na setkání rodičů.

Pro nás bylo příjemné se opět bavit česky, ikdyž v první chvíli nám to nešlo přes pusu. Zvykli jsme si, že na češtinu přepínáme pouze mezi sebou. Otec přijel až po obědě a my se tak mohli celou dobu bavit jen česky:-). Zazpívali jsme si před jídlem, dali pokřik ... - no super!:-) Po obědě, který naše kuchařka připravila speciálně méně pálivý, jsme holky provedli po středisku. Děcka z nich byly nadšené. Hned se předváděly. Začaly holkám zpívat českou píseň: „Lojza, má narozeniny“. Když jsme říkali holkám, že se tu sebe nemůžeme dotýkat, tak schválně chtěly vidět reakci dětí. Takže sem jako nenápadně přišla k Jarkovi a pohladila ho po paži. V tu chvíli se od nás malé holky odtáhly a zakryly si obličej, jakože se stydí. Když jsme pak seděli v jídelně, volaly na nás a ukazovaly ostatním děckám, co jsem udělala. To si přece manželka nemůže dovolovat:-)

Vyrazili jsme na krátkou vycházku do města. Posilněni džusem z cukrové třtiny jsme se vrátili do střediska, kde nás čekal zápas v házené Česko x Indie. Hrálo nás v našem družstvu nejprve pouze šest Čechů a proti nám hrálo asi dvacet holek. Když jsme prohrávali, tak nám přišlo pár holek na pomoc – Vidži, Renuka...:-) Ale marně, stejně sme prohráli, ale hlavní bylo, že sme si zahráli a že jsme jim ukázali, že nejde o to vyhrát, ale nechat každého zahrát. Točili jsme se a střídali v podávání. Tady je zvykem, že podává jen ten nejlepší a uprostřed nemůže hrát nikdo slabší.

Po zápase jsme vzali holky do vedlejší vesnice se podívat na vápenky. Vesničani byli překvapeni z takového velkého množství cizinců. Aspoň si teď třeba myslí, že je jejich vesnice ve světě slavná:-) Vraceli jsme se už za tmy. Po dlouhé době jsme se večer jen tak procházeli. Většinou v tuto dubu doučujeme děcka či se o středách vracíme z města unaveni potřebnými zařizováními. Tentokrát jsme si užívali letní večerní indickou procházku.

Večer si holky s našima holkama mohly zatančit. Po společné modlitbě jim Irena řekla děkovné slůvko na dobrou noc a šli jsme povečeřet. Časový posun dělá divy. Holky už byly unavené a chtěly jít po večeři spát. Ale Janu jsme nenechali:) Pozvali jsme ji na splk pod naši protikomárovou síť a plkaly jsme až do jedné. Bylo super se bavit o česky o Česku. Na chvíli jsme se tam přenesli. Také bylo pro nás dobré si povykládat o našich zkušenostech tady, zvláště probrat ty nepříjemnější. Jana taky strávila rok v Indii, tak věděla, o čem mluvíme.

21. 2. 2008 čtvrtek
Ráno jsem se probudila se zmatenými pocity. Nevěděla jsem, jestli jsem doma nebo v Indii. Naše milá česká návštěva mě úplně zmátla:-) Po výborné snídani jsme pozvali nahoru nejlepší tanečnici Anitu, aby holkám ještě zatančila Bharat Nathyam. Byla statečná. Protože jsme nesehnali kazeťák, tak si zpívala sama. Šikula. Pak už nás holky opustily. Pokračovaly ve svém cestování směrem do Hampi. Šli jsme je doprovodit a děcka za námi hned vyběhly a ujišťovaly se, že my tu zůstáváme. Musím říct, že jsme byli rádi, že my nikam neodjíždíme, ale vracíme se do střediska za děckama.

Při jedné hodině jsme slyšeli z vedlejší třídy pláč Šešikumara - takového divokého, pravda někdy trochu protivného prvňáčka, který moc neposlouchá, ale asi má takovou nějakou dispozici, hyperaktivitu či kýhošlaka. Druhou hodinu jsme šli prvňáky učit a děcka nám hned ukazovaly jeho krvavou ranku na hlavě. Nelina to s rákoskou přehnala. Ač se podle nás do salesiánského střediska, kde by měla být výchova podle Dona Bosca, rákoska nehodí, už jsme si na ni trochu zvykli. Učitelé holt nejsou Don Bosco a některé situace neumí zvládat tak, jak by měli. Navíc za Donem Boscem děcka šly sami, tady byly poslány, protože nechodily do školy. Proto děcka často necítí respekt a poslouchat učitele je nebaví. Ale každý trest by měl mít svou míru, ne mlátit děcka do krve. Hlavně by děcka neměly být bity za to, že něčemu nerozumí. Když už, tak jen za to, že neplní domácí úkoly, vyloženě dělají učitelům naschvály...

Při hodině počítačů se najednou Mary objevila. Ptali jsme se jí, jak jí je. Prý pořád hrozně, a že neučí, protože by se nemohla vůbec soustředit. Zítra se vrátí do střediska otec, tak si s ním prý o všem v klidu promluví. Mary se cítí ukřivděná, protože má pocit, že se snaží jak může, a to je pravda. Chce odtud odejít. My si osobně myslíme, že by jí změna prostředí a jiná profese víc prospěla. Z našeho střediska už je dost vyčerpaná. Otec ji však chce pustit nejdříve v květnu, kdy nastoupí do střediska nové děti. Do té doby neví, co bude dělat, učit tu prý nechce. Tak jsem se ji snažila povzbudit, ať to nebere vše tak tragicky, ale spíš naopak jako výzvu se nad vším zamyslet a uvědomit si své chyby. Otcovi ať jeho scénu před dětmi odpustí. Otec žije holt jen pro děcka a někdy neodhadne přístup k dospělým. Někdy se chová až příliš autoritativně. Popřála jsem jí sílu, protože to není určitě poslední problém v jejím životě a jestli každý problém bude vždy řešit probrečením dvou dnů, tak se z toho brzo zblázní (což také sama říká).

Otcové říkali, že se v Karnatace, na rozdíl např. od Keraly, nepropadá. Ani se děcka neposílají do zvláštních škol. Deseti třídami projde každý. Přijde nám zvláštní, že tu chybí strach z neúspěchu. Pak chodí do páté třídy děcka jako Rajappa, který stále neumí ani Kannadu, ale už se učí anglicky a příští rok začnou hindí. Protože nezvládl základní znalosti, tak jenom dál před sebou hrne všechny další znalosti a nikdy už je nezvládne pochopit, ale školou projde. Taky nám přijde, že tu není zvykem průběžně děcka zkoušet. Možná je to i pohodlností učitelů. Děcka by ale měly být neustále nuceny se průběžně učit, protože ještě nemůžou zvládnout naučit se dvakrát ročně na hlavní testy. U nás mají čtvrtletky velký význam, ale ne rozhodující. Protože děcka ze škol mají teď před celoročníma zkouškama, tak studují dlouho do noci. Udivuje nás, kolik času tu věnují studiu. Ve srovnání s českýma děckama by měly vědět mnohem víc věcí, ale bohužel se většina z nich neumí učit. Studijní čas využijí jen minimálně.

Večer jsme se modlili s děckama opět růženec. O jeden desátek se holky hádaly, která jej bude předříkávat, ale další desátek nechali předříkávat dokonce nás česky (druhou půlku se samozřejmě děcka modlily v kannadě). Tak jsme se na modlitbu alespoň lépe soustředili. Tentokrát se osobní modlitba o něco víc povedla. Jarek nadhodil poděkování a prosbu za holky z Čech, co nás tu navštívily. Aneša se hned chytla a začala za ně děkovat, ale takovým svým odrzlým tónem a navíc, aby byla důležitější mluvívá se zkřivenou pusou:-) Její prosba na nás působila stylem: Tak Bože, jo, prosíme Tě, jo, za ty holky...

V poslední době ve středisku přibývá komárů, tak nám Ningappa dal speciální jakoby vonnou tyčinku, která je má údajně zabíjet či je minimálně odpuzovat. Její pach, ale odpuzoval i Máňu, tak jsme ji zase brzo típli:-)

22. 2. 2008 pátek
Při čaji se opět rozhořela bouřlivá debata. Dopoledne jsem totiž opravovala dopisy od adoptivních dětí pro sponzory do Ameriky a zarazila mě v nich častá věta na rozloučenou „modlím se k Bohu, aby Ti dal prosperitu a úspěchy v tvém podnikání“. Ptali jsme se kněží, jestli modlitby za úspěch v podnikání jsou v Indii běžné. Prý samozřejmě, že jo. Nezdálo se jim na tom nic špatného. V podstatě na tom není nic špatného, máme Bohu odevzdávat všechny naše trable, ale my si nedokážeme představit, že se modlíme za úspěch v podnikání. Spíše bych měl v modlitbě žádat Boha, aby moje podnikání vedl dobrým směrem, aby mi pomáhal odolávat hříchu – podvodům a korupci, abych hlavně výdělek mojí firmy uměl dobře využít i pro druhé, nejen pro svoje blaho... Já se osobně samozřejmě taky modlím za mou práci, ale ne za můj úspěch, ale za to, abych měla trpělivost a předala děckám v hodině to, co potřebují. Prý je tady normální se modlit za prosperitu a úspěchy. Chápe se to tu jinak, než to chápeme my. Nevidí rozdíl mezi modlitbou o prosperitu a naší modlitbou, my jo. Podle nás je důležité si přesně v této situaci uvědomit o co žádám. Z našeho prostředí víme, že podnikatelé často zapomínají na své rodiny a tráví většinu času vyděláváním peněz a zapomínají na pravé hodnoty v životě. Jsme tu od toho, abychom se podíleli na Božím království, které není závislé na množství majetku. Otcové nám odporovali, že podnikatelům dal Pán dary, tak je jen využívají. Asi tu mají samé dobré podnikatele, ale od nás známe jen pár nezkažených podnikatelů (např. z našich rodin:-). Pro každého podnikatele je určitě těžké odolávat svodům bohatství. Musí řešit dilema přidat vlastním dělníkům, nebo raději sledovat větší výdělek firmy. Snadno se tak člověk stane otrokem peněz. A jak podle křesťanské, tak i podle indické filosofie by člověk neměl lpět na věcech pozemských. Ty pominou. Vyplnění modliteb za úspěšný bussiness může taky člověka nakonec od Boha odvést. Ježíš řekl, že spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království. Doufáme, že vejdou, ale bohatství je určitě pro ně jistou překážkou. Otcové nám hned oponovali, že radikálně používáme a vysvětlujeme pasáže z Písma.

Nakonec jsme to ukončili tak, že jsme rádi, že např. Jarkova maminka, ač velmi chytrá a nadaná, nedala přednost kariéře a svým pracovním úspěchům, ale raději vychovala osm dětí. Kdyby využila své nadání ke svým úspěchům v práci, možná by Jarek nebyl na světě. A to by přece nešlo:-). Takže děkujeme maminko.

Všechny děcka zajímala cena Mániných nových kotníkových řetízků. Museli jsme jim říkat, že je to dárek, jehož cena se nesděluje. Kuchařky i děcka mě hned začaly nutit, abych Máni koupil alespoň nějaké šuntové thálí, aby vypadala jako má vdaná žena. Máňa mně má prý zase koupit hodinky:-).

Zajímavé, jak děcka ve středisku, ale i v jeho okolí uctívají symboly kříže a Ježíše. Hinduisti nosí na krku růžence. Jésua líbají stejně muslimové i hinduisti. Děcka milují naše otce, tak asi mají rády i jejich boha. Malý muslimové ještě asi nemají ponětí o svém bohu a hinduisti Ježíše asi zařadili do svého panteónu.

Před spaním jsme se modlili hlavně za bohaté lidi. Uvědomili jsme si, že se víc modlíme za chudé a trpící, ale těm Ježíš zaslíbil své Království. Bohatí jsou však možná ve větších nástrahách hříchu.

23. 2. 2008 sobota
Otec Kuriakose dnes odpoledne vedl hodinu angličtiny pro školní děcka. Na tabuli napsal několik chyb a v sešitech děcek jsem viděla spoustu věcí neopravených a látku učil naprosto zmateně, že chtěl za hodinu probrat asi veškerou gramatiku. Mrzelo nás, že sprdl škaredě Mary, ale pak jde učit velké školní děcka a sám dělá chyby. Všichni je děláme, proto je lepší nikoho suverénně nepoučovat. Otci, narozdíl od Mary, jsme o chybách neřekli. Před děckama by nám to bylo trapné a později jsme už neměli odvahu. Vše se snažím vidět pozitivně a cením si, že si otec mezi svými povinnostmi najde čas i na doučování děcek. Mají před zkouškama, tak jim chtěl, co nejvíce pomoc.

Odpoledne běžel v telce nějaký kasovní trhák Džogi, takže děcka si místo hraní her vydobyly dívání na film. Sekretářka Mala nás předem odrazovala, že film je jenom o mlátičkách, tak se na něj nemáme dívat. Potěšilo nás, že rozlišuje mezi filmy. Přijde nám, že nepatří mezi televizní fandy a dokonce umí i rozlišovat, co jejím dětem škodí.

Pár aktivních neposedů si s náma šlo raději na hřiště hrát. Potěšilo nás, že dali přednost nám před „superfilmem“. Během her přijely na návštěvu studentky z Keraly, které ve městě studují zdravku a otce Joye znají, protože občas v syrském kostele sloužívá mše. Darovaly děckám nějaké oblečení a pak si přišly za náma na hřiště hrát. Kdyby je slyšeli nějací hinduištičtí radikálové, tak by možná středisku hned zadělali na problémy. Studentky si vzaly malé děcka do kroužku a učily je křesťanské písně. Pak je učily pokřik „Jesus, I love you“. To nám znělo od hinduistických děcek divně. My bychom neměly odvahu něco takového děcka vůbec učit. Je možné, že v Kerale se to tak nebere.

Dnes se naše konverzace nad čajem dostala ke svatebním zvykům. Ve většině indických států si ženichova rodina říká, kolik chce zaplatit od nevěstiny rodiny za to, že si ji jejich chlapec vezme – tzv. dhaurí. Mít tu samé dcerky prý někdy vede i ke ztrátě svého domu, tak se to stalo v případě naší učitelky Nelinny. Její otec kvůli svým dcerám musel prodat pole i dům a teď tře bídu z nouzí. Překvapilo nás, že i Joshymu, bratrovi otce Joy, rodina nevěsty platila. Otec to vyřkl s naprostou samozřejmostí. Potom ale dodal, že některá moderní manželství z lásky se už od dhaurí oprošťují. V Africe je tomu obráceně, ženich platí za nevěstu, protože ji bere z domu a rodina tak ztrácí fyzickou a finanční sílu v domě.

Konečně jsem skončila s kontrolou překladů dopisů od dětí. Otec Joy Mary vytkl, že v dopisech odsazovala odstavce a že se podepisovala napravo. To je prý stará forma dopisů. Teď se prý dopisy píšou jinak. Taková naškrobenost nám tu připadne strašně nepřirozená. Navíc kdo ví, jak se píšou dopisy v Americe. Děckám by víc prospělo, kdyby to samy musely psát v angličtině, klidně s chybama, ale důležité by bylo, že by to bylo přímo od nich. Projevily by tak větší snahu a přirozeně se zdokonalovaly ve studiu, které jim sponzoři platí. Navíc dopis rukou je podle nás mnohem hezčí.

Ve výtvarném kroužku jsme dnes kreslili krtečka podle pexesa, které si nám Zdiško poslala. Děkujeme. Některé výtvory se fakt povedli. Děckám sice často musím vést ruku, protože nemají cit a neví vůbec, kde začít. Ale moc je to baví.

A nakonec zpráva z domova:) Malá Agátka se dnes stala křesťankou. Radujme se:) Tak ať ji vždy v životě vedou ctnosti vlité Duchem Svatým: víra, naděje a láska.

24. 2. 2008 neděle – 3. postní
Po mši svaté jsme se opět modlili křížovou cestu. Mysleli jsme při ní na naše farnice, které nesou taky dost těžké kříže. Skoro všichni jejich manželé jsou alkoholici. Naše farnost je opravdu dost zvláštní. Vesměs na mši chodí jen ženy s dětmi, pak některé děcka ze střediska, co jsou hinduisti, pak bratři salesiáni, tři řeholnice a my. Otec Joy tvrdil, že prý tak 90% chlapů a 40% žen farnosti tvoří alkoholici. Farníci všichni pochází z chudých poměrů Oskempu a nevybočují svým chováním z chování chudých obyvatel této čtvrti. Ve všech chudinských čtvrtích se strašně pije levný alkohol.

Před obědem jsme ještě pár děcek vytáhli od televize ven a hráli jsme na jelena. Po obědě nám otcové na dva dny předali zodpovědnost, protože celá komunita odjížděla do Čitradurgi na krátké duchovní cvičení:-). Prý máme mít středisko na starosti. Nejhorší bude asi nahánět učitele do hodin:(

Ve tři hodiny začalo opět naše cestopisné promítání – tentokrát jsem ukazovala fotky z USA, kde jsem pracovala v létě 2004. Děcka to bavilo. Byli překvapeni, že někde existují tak obrovské stromy (sekvoje) a tak hluboká údolí (Grand kaňon)...jen škoda, že na neděli spousta děcek odjede domů. Těm, které zůstávají, to zpestří klasický zeměpis. Nakonec jsme promítání ukončili diskoškou po americkém stylu. Napřed se děcka zdráhaly, najednou se styděly, ale pak ty nejmenší se mnou začaly křepčit tak, až po písničkách nechtěly přestat. Vznikla super nálada, jen škoda, že starší se styděly zapojit.

Po čaji nás děcka opět vytáhly na střechu na program – nechtěli hrát nic jiného než opět svatbu Mariammy a Jarekappy. Opět pak Maria otěhotněla, tak se hrály křtiny a pak sme hráli na rodinku se zlobivýma dětma. Střešní programy získávají na popularitě. Dnes hrálo mnohem víc děcek a to už není ono. Ale hlavně, že se děcka baví:)

Večer se hrálo oblíbené pexeso a pak různé deskové hry s kameny. Jarek je naučil náš mlýn. Saraswathi byla smutná, protože prý její maminka odjíždí za prací do Andhrapradéše (sousední stát).

Před modlitbou mě ještě Fatima (krásná muslimská divoška) napodobovala, jak jsem dnes tančila na americké písničky. Narozdíl ode mě tančila fakt super:) Pak se nějak zklidnila a učila mě jógu. Při večeři jsme seděli u stolu jen my dva. Přišel za námi Umeš a chtěl si povídat. Dozvěděli jsme se, že než přišel do střediska, tak dva roky pásl dobytek! Tatínek mu už umřel, tak se musel doma hodně otáčet. Tento malinkatý Umeš pásl čtyři velké buvoly, prý se jich vůbec nebál a oni ho museli poslouchat... no, úplně ho vidím. Je šikovný na všechno, hlavně je ale pracovitý, tak jej za to furt chválíme.

Říkali jsme děckám slůvko na dobrou noc – příběh o pravém hrdinovi. O jednom malém klukovi, který rád četl dobrodružné knížky o hrdinech a chtěl se také stát jednou hrdinou. Později však vystudoval na kněze a odešel sloužit na ostrov Molokai – na místo, kde byli odváženi lidi trpící malomocenstvím. Celý život jim pomáhal a stal se pro ně Otcem vyhoštěných. Po několika letech se také nakazil leprou a zemřel. Pak jsme krátce povídali o tom, kdo je podle nás hrdina. Ne ten slavný herec z filmu a ne ten slavný kriketista, ale třeba někdo, koho vůbec neznáme, protože žije ve vedlejším slumu. Někdo, kdo se dokáže třeba jako náš otec Kuriakose pro druhé obětovat. Tak jsme je vybídli k vzájemné pomoci mezi sebou, namísto častého se rvaní.

Tak dobrou noooooooooooc!