9.2. – 14.2. 2008 - Kerala

9. 2. 2008 sobota – příjezd do Munaru
Ráno, jak jinak než ve znamení spěchu, jsme se šli podívat na hlavní místní hinduistický chrám Thirunakkara Šiva. Keralské chrámy se liší od karnatackých, jsou většinou postaveny v jakoby čínském stylu (Kerala po staletí obchodovala s Říší Středu). Vstupuje se do nich hlavní honosnou branou, uprostřed chrámového nádvoří se nachází hlavní svatyně(v Kerale zpravidla pro cizince nepřístupná) s největším bohem a kolem ní jsou roztroušeny malé svatyňky dalších bůžků. Většinou Indové všechny svatyně obejdou, osahají, zapálí v nich svíčky a v hlavní chrámu obětují nějaké jídlo. Před vstupem do chrámu se během púdže (bohoslužba) zvoní na zvon.

Rozloučili jsme se s “rudým“ městem a vyjeli jsme našim bezokenným, polorozbitým autobusem do vyšších poloh Keraly. Nelžu, přední části busu byly posvazovány lany. Naštěstí moje modlitby byly vyslyšeny a náš řidič nikam moc nespěchal, takže jsme si cestu i přes chladný průvan užívali. Stoupali jsme a stoupali. Cestou nás překvapovaly místní luxusní domy, ne jeden z dvaceti, ale každý třetí dům ve vesnici vypadal jak zámek, různé balustrády, vyzdobené štíty... Takové luxusní domy nejsou běžné ani v Evropě. Bylo by mi trapné si takový zámek postavit vedle chudých chatrčí, ale tady to asi každému připadne normální. Postavení domku, pokud člověk vlastní půdu, už prý není tak nákladné. Z vyprávění naších salesiánských bratrů, je prý pro Keralany typické, že domkem chtějí ukázat, jak se mají dobře. Jsou schopni si peníze i půjčit, aby si postavili honosný dům. Vevnitř ale údajně žádný luxus nepotřebují a žijí skromně jako v těch chudých domcích.

Během cesty nás také zaujaly křesťanské stavby – spousta velikánských kostelů a hlavně zvláštní úzké vysoké věže připomínající svou dekorací spíš islámské stavby ( s vrcholem zakončeným křížem, ne půlměsícem). V těchto věžích dole stála socha svatého Antonína, Šebestiána, Tomáše či Josefa, nad ní o patro níž zdravila socha Panny Marie a v nejvyšším patře Krista. Věže byly roztroušeny všude po vesnicích a městech, kolem cest a u křižovatek. Bohužel nemáme jejich žádnou fotku.
Se stoupající výškou se silnice postupně víc a více zužovala a zatáčky se víc klikatily. Nechápu, jak jsme si vždy vyhnuli s protijedoucím busem nebo náklaďákem, ale každé takové míjení dobře dopadlo a my se začínali kochat výhledy. Otevřely se před námi krásné pohledy na hory poseté čajovníky. Taková čerstvá zelená to byl balzám pro oči.

Po pěti hodinách jsme dorazili do Munaru, města ve výšce 1600 m n.m. Vystoupili jsme u svatyně sv. Antonína, který je v Kerale tak populární nejspíš díky františkánům, jejichž řády jsou zde hodně rozšířené. Městečko bylo sice rušné, ale příjemně horské. Potkávali jsme západní turisty, ale mnohem více město ukazovalo svou tvář centra čajového průmyslu (připomínalo spíš větší vesnici, ale v jejím čajovém okrsku údajně žije 160 tisíc lidí). Ikdyž vysoko, bylo nám teplo.

Přímo naproti sv. Antonínovi jsme uviděli ceduli s názvem hotelu Krishna Lodge, ve kterém jsme podle průvodce chtěli přespat. Abychom ušetřili čas, šli jsme se rovnou ubytovat, abychom ušetřili peníze, zaplatili jsme pouze jednolůžkový pokoj:-). V noci jsme si náš nápad pochvalovali, protože byla kosa a jen dobře, že jsme se mačkali.

Vyrazili jsme na procházku do čajových plantáží kolem Munaru. Po hodině nám ale výhledy zakryl hustý mrak, který však nebránil autorikšákům, aby vyváželi další turisty na vyhlídku. Bohužel bylo vidět jen pár metrů před sebe:-(. Protože se asi místní indičtí turisti nemohli kochat výhledy, tak byli na větvi z Mařenčina sárí a stále na nás něco pokřikovali. Místo očekávané vyhlídky jsme se tedy šli projít pěšinkou mezi čaji, kterou jsme došli k vesničce. Mezi čajovníkovými kopečky na úzkém rovném pásku neosázeném čajovníky měli kluci udělané malé cricketové hřiště a hráli cricket dokonce i v tomto hustém mraku. Odpinkávali míček asi jen popaměti. Kamkoli ale míček odpálili, musel růst čajový keřík:-). Na chvíli jsme se u hřiště zastavili s ženskýma, co šly právě z plantáží. Dávali nám ochutnat jimi nasbíraný kardamon. Na závěr nám položily oblíbenou otázku, jestli jsme manželé zamilovaní nebo dohožení (love or arranged:-).

Po munarských kopcích se pěstuje čaj, káva a kardamon. Uprostřed čajových plantáží bývají volně vysazovány “silver tree“ – stříbrné stromy, které se používají na papír, ale snad i na nábytek. Kardamon na rozdíl od čaje roste v terasách běžného lesa na prudkých svazích. Potřebné bobulky se sbírají na zemi pod rostlinou v listí. Na kávovou plantáž jsme bohužel nenarazili.

Nedali jsme se mračny odradit a dopřáli jsme si romantický odpočinek na velkých kamenech mezi čaji. Trpělivost přinesla růže a nakonec nám ještě vykouklo slunce. Do města jsme se vrátili až za tmy a nestihli jsme představení, které se v městské hale hraje každou sobotu. No nemůžeme stihnout vše:-). O kultuře nám řekl jeden prodavač v malém turistickém obchůdku se suvenýry. Když zjistil, že žijeme v Davangere, tak nám hned zavolal svého kamaráda z Karnataky a chtěl ať se s ním bavíme kannadou:-). Tak jsme si vyměnili pár základních konverzačních otázek a spěchali jsme do hotelu.

Náš hotel, i když patřil do nejlevnější kategorie, tak stál na pěkném místě nad řekou a vždy když jsme šli přes balkón na záchod, tak jsme se jí kochali a poslouchali její klokotání. Navíc náš levný hotel měl sprchu s horkou vodou, a protože se fakt dost ochladilo a nebyli jsme na to připraveni, tak horká sprcha bodla:-). Pokoj sice trošičku smrděl, ale chytře jsme to vyřešili – koupili jsme ovoce goua, které víc voní než chutná. Poté co jsme je snědli, tak jeho šlupky nám voněly ještě celý další den:-).

10. 2. 2008 neděle – výlet na Top Station
Ráno jsme přišli na autobusovou zastávku a ptali se po busu na Top Station - nejvýše položená vesnice na jihu Indie, ležící na hranici s Tamilnadu. Odtud jsme chtěli chodit celý den po horách. Bohužel nám každý říkal jinou dobu odjezdu autobusu, většina místních tvrdila v sedm. Proto jsme nešli na mši svatou, ale čekali na zastávce. Nakonec ale autobus přijel až po osmé, takže nás mrzelo, že jsme dopravu nenechali na Pánu Bohu a nešli raději o sedmé na mši.

Hory a jezera se po ránu vynořovaly z mlh a mraků. Protože jsme se výhledy chtěli kochat, ale ranní chladný průvan v bezokenném autobuse nás od toho odrazoval, navlékli jsme na sebe, co se dalo - na sebe trička, která byla naším nejteplejším oblečení, kolem hlavy omotali šátky, a přikryli se lungi. Na rozdíl od místních, které výhledy zas až tak nezajímaly, jsme roletu nestáhli. V jedné zatáčce jsme pod sebou zahlédli v trávě spící slony, nedaleko cedule upozorňovala na možnost jízdy na jejich hřbetu. Čím více jsme stoupali, tím více příbývalo oblačnosti. Posledního půl kilometru po překročení hranice do Tamilnadu se pěkná asfaltka změnila v rozbitou kamenitou cestu. Na Top Stationu, ve výšce 2000 m.n.m. nebylo vůbec vidět a bylo dost chladno.

V místní chajdě-restauraci jsme si dali teplý čaj s plackami a nálada nám hned povyskočila. Při čaji jsme si prohlíželi fotky místního průvodce, abychom se dozvěděli, jak vypadají kopce bez mračen. Po rozehřátí jsme se v hospůdce rozloučili s místními průvodci a vyrazili k jimi doporučenému místu pěkné vyhlídky. Po cestě jsme u stánků ochutnávali jednotlivá neznámá ovoce. Jarek celou dobu jak o život zpíval píseň Slunce ať svítí, kde jsi ty. Ale stalé nic. Pořád v nás ale zůstávala naděje, že něco uvidíme. Došli jsme k vyhlídce, brána zavřená, asi kvůli špatnému počasí. Bránu jsme přelezli, po nás pak i další Indové. Ti se však po chvíli vrátili zpět. My jsme však procházeje cestičky na prudkém hřbetu kopce dál zpívali dokola stejnou písničku:-) V tom se najednou mrak kolem nás roztrhal. Uviděli jsme před sebou dva velikánské kopce a mezi nimi hluboké údolí. Krása! Vydrželo to tak sice asi jen pět minut, ale i tak jsme za to byli moc vděční a chválili jsme Stvořitele toho všeho (už konečně jinými písněmi:-). Když jsme přelízali bránu zpět, stáli u ní nějací dva indičtí turisti. Ptali se nás, jestli jsme platili. Řekli jsme jim, že není komu. Jeden z nich neváhal a řekl, ať mu zaplatíme čtyřicet rupií. Zasmáli jsme se mu, že to tak pěkně zkouší a vysvětlili mu, že on není majitel a nemá po nás co chtít. Tak nám dovolil odejít:-).

Jarek měl chuť na horu, která se nám na chvíli odhalila z mraků, vylézt, ale nakonec nás vysoké vstupné (250 Kč/os) do přírodní rezervace hory odradilo. Později měl ještě chuť jít na kopec zkratkou přes džungli, ale vyšli z ní staří manželé obtěžkáni pytli a tvrdili nám, že lesem se na kopec rozhodně nedostaneme. Ukazovali nám, pro jaké byliny šli na sběr do lesa. Vše bylo nějaké listí, údajně vonné k snědku.

Vydali jsme se tedy zpátky do Munnaru přes čajové plantáže, ikdyž vstup do nich zakazovali místní průvodci i cedule (vlastníkem většiny plantáží v Kerale je bohatá rodina Tata). Zpívali jsme si a slunce nás občas potěšilo svou přítomností, to byl najednou hic. Tak jsme byli nakonec vděční, že je pod mrakem. Při naší procházce jsme v jednu chvíli procházeli lesem. Jarek začal mluvit o tygrech, kteří žijí v asi čtyřicet kilometrů vzdáleném národním parku. Najednou jsem se začla bát. Měla jsme pocit, že od tam určitě kvůli turistům utekl sem a co teda budeme dělat, když ho potkáme. Naštěstí něž jsme vymysleli řešení, les skončil a opět jsme se procházeli už jen mezi čaji.

U silnice jsme potkali sedět ženské, které právě přes obědovku odpočívaly. Ptali jsme se jich, jestli v neděli nemají volno a vysvětlovaly nám, že ne a že silnice se opravují i v neděli. Samozřejmě se ptaly, zda se máme rádi či jsme naaranžovaní:-).

Pomalu jsme scházeli serpentinami po silnici dolů k přehradě, která připomínala jezero z indického filmu Joni Bosco, natáčeného kolem Munnaru. Protože jsme měli před sebou ještě velký kus cesty, tak jsme začali stopovat. Hned nám zastavil tranzit plný tamilských učitelů, pětatřicátníků, kamarádů ze studií. Každoročně spolu tráví týden dovolené. Letos si vyjeli na výlet do Keraly, ale po svých se jim vůbec nechtělo, všude se prý posouvají pouze autem. Zjištujeme, že pro Indy je typické přijet přímo k nějakému místu a pak se zase popovézt k dalšímu. Šlapající turisty jsme potkávali pouze evropské.

U jezera rostl starý eukalyptový les, v němž však byly pro turisty nachystány stánky se suvenýry a jinými lákadly na jejich kapsu. Naše kapsy těmto jednoduchým nástrahám bez problémů odolaly. Chvíli jsme poseděli na kraji lesa u jezera na spadlém kmenu stromu. Kochali jsme se krásnými výhledy na hory okolo, ale po té, co Jarek na noze strhl první pijavici se nám už nesedělo tak klidně. Raději jsme opět vyrazili.

Stopovali jsme k dalšímu jezeru, jezdily ale pouze auta nacpané indickými turisty. Pak se jedno malé, ale plně obsazené auto pro nás vrátilo. V zatáčce na úzké silnici se komplikovaně otočili a řekli nám, ať se k nim nějak nacpeme, protože se blíží veliký liják. Autíčko bylo plné k prasknutí. Byli jsme jim za pomoc moc vděční, protože liják vypadal opravdu jako pravý monzunový. Přestože pršelo, nechtělo se nám s nimi rovnou do města a nechali jsme se vysadit u slonů, kde nás marně jejich majitelé přemlouvali na projížďku. Nechápali, že když už za to chtějí tolik peněz (150kč za 15 min), tak nechceme při jízdě moknout. Nabízeli deštník, ale stejně nás neukecali. Aspoň jsme slony dlouho pozorovali a dali jsme si u nich čaj a placku. Když přestalo pršet, vydali jsme se malou cestičkou po svahu k jezeru. Lidé nás odrazovali, ať úzkou kluzkou (a tedy nebezpečnou) cestičkou nechodíme, ale nám se nechtělo šlapat po silnici. No sotva jsme ušli pár kroků, Jarek ležel dole v keříku. Nic se mu sice nestalo, ale jeho bílé oblečení už moc bíle nezářilo.

Na dolní přehradě byla postavena elektrárna (kdo ví, jestli ne s českými turbínami:-), z které ale vedl podezřele pouze jeden úzký drát (asi ji vedou zemí, ale stejnak). Místní policajt nám hned začal vysvětlovat, jak elektrárna funguje:-). Tak jsme mu řekli, že vše známe a že turbínu uvnitř nejspíš vyráběl Mánin děda. Koupili jsme si pečenou kukuřici a šli se za stromy převléct do čistého oblečení. V tom za námi ten policajt opět došel a začal cosi brumlat pod vousy, ať mu dáme dýžko. Nechápali jsme za co. Že po nás chtějí dýžko průvodci, to ještě chápem, ale policajt, který je tu do toho, aby právě dbal o spokojenost turistů... Tak jsme se na něj škaredě podívali. Hned se své provinění snažil zamluvit, začal nesmyslně vykládat o nějakém chlápkovi, co bydlí nedaleko v jednom domě se čtrnácti psy.

Do Munaru jsme dorazili opět až za tmy. Když jsme ráno nebyli na mši, alespoň jsme se šli do kostela pomodlit křížovou cestu. Měli jsme štěstí na výběr restaurace. Pochopili jsme, že se asi jedná o řetězec muslimských restaurací v Kerale. Připravují jídla z celého světa – Mexiko, Maroko, Izrael... Hlavně nás potěšilo, že v jídelním lístku vedle každého anglického názvu jídla zářila jeho fotka. To my cizinci potřebujeme. Nevěděli jsme, jaké dobrotě dát přednost. Hromada jídla nakonec stála pouze pár rupek. Abychom neděli pořádně oslavili, zapili jsme jídlo lahodným lassí a nakonec ještě vynikajícím zelenomátovým čajem, jako v Maroku... A už jsme se těšili ráno na snídani:-)

11. 2. 2008 pondělí - Kočín
Dnes jsme už museli opustit horskou přírodu, což se nám vůbec nechtělo. Abychom se jí nabažili co nejvíc, ještě jsme se před odjezdem časně ráno vydali na kopec. Rikša nás zavezl 18 km k pěkné hřebenovce. My jsme pouze vyběhli do půlky jejího prvního kopce, i tak to ale stálo za to! Oblačnost se rozpustila a my jsme konečně uviděli hory v celé její kráse, navíc ozářené vycházejícím sluncem. Vždy, když mám silný zážitek z horských výhledů, tak se mi vybavují předchozí horské zážitky a říkám si, jaké hory mi zrovna tyto připomínají. Tentokrát mi však Munnarské hory nepřipomínaly žádné jiné, jaké jsem dosud shlédl (Vlastně jeden travnatý svah mi připomenul rumunské pastevecké Apusseni. Ale to bylo vše.:-) V tichosti jsme seděli na kamenech a kochali se. Napravo od nás ozářené plýtké hřbítky zarostlé tropickými lesy, nalevo čajové plantáže teprve čekající ve stínu hor na sluníčko, za nimi skalnaté nejvyšší jihoindické hory. Cestou dolů s kopce už sluníčko přibíralo na síle a Máňa občas v trávě uslyšela šuštění, prý asi hadí. Udajně tu nejsou nebezpeční, ale stejně jsme raději spěchali dolů k čekajícímu rikšákovi.

Při zpáteční cestě do Munnaru jsme měli štěstí, že jsme mohli vidět sklizeň čaje. Ženské chodili v uličkách mezi čajovníkovými keříky a speciálními nůžkami odstřihovali čerstvé lístky, jako by zastřihávali živý plot. Vyskočili jsme pro pár fotek (aspoň jsme je nerušili od práce, mít víc času, tak bych s nima chtěl vykládat:-) z rikši a pokračovali dál v cestě.

Po výborné snídani ve včera objevené restauraci - ovoce v tvarohu s mátovým čajem, jsme strávili opět skoro pět hodin v autobuse směrem do pobřežního města Kočínu. Ve městě asi dvacet minut vzdáleném od Kočínu nás jelo v autobuse už jen pár a řidiči se asi nechtělo zajíždět do velkoměsta, tak nám oznámil, že má porouchaný autobus, ať si přestoupíme na nějaký jiný spoj a dojedeme sami. Možná mu křivdíme, ale na žádný problém to opravdu nevypadalo. Dost nám to zkomlikovalo situaci, protože jsme měli domluvený sraz s otcovým (Joy) nejlepším kamarádem Jollym. Čekal nás na státním autobusáku a busy z tohoto města bohužel jely na jiné nádraží. Cestovali jsme se na naše smluvené místo v ucpané městské dopravě složitě skoro další hodinu. Bylo nám trapně, že na nás někdo musel čekat. Na nádraží jsme se celkem rychle poznali. Jolly nás čekal se svým mladým kamarádem Bidžuem. Naložili nás na své motorky a zavezli nás se ubytovat do střediska Don Bosco Vennela.

Kochi je obrovské město skládající se z historické části Fort Kochi ležící na poloostrově, moderního pevninského Ernakulam a pár dalších ostrovů, uměle vytvořený ostrov slouží jako přístav. Kanály a bažiny se rozkládají všude, dokonce v moderních čtvrtích mezi mrakodrapy. Počet obyvatel města bez aglomerace (aglomerací je celá Kerala) je dva milióny. Ikdyž je největším městem, přístavem, business centrem a srdcem Keraly, tak není jejím hlavním městem. Stát Kerala vznikl po vyhlášení nezávislosti Indie. Jednotlivý regionální rádžové se vzdali své moci a mnoho malých, ale bohatých rádžaství (rádžovo královoství:-) se spojilo v jeden stát. Nejvýznamějšími byly Kočínské a Travankúrské (Trivandrum), přičemž hlavní město připadlo na hraniční Travankúrské město Trivandrum.

Jen jsme odhodili baťohy v krásném pokoji pro hosty a jeli jsme s našimi novými přáteli na prohlídku města. Já seděla na motorce za tím mladým kamarádem. Motorka měla nevýhodu, že za sedátkem nebyl držák na ruce a já se tak neměla pořádně čeho držet. Občas to s námi dost skákalo a Jarek mi nakázal, že se musím chytnout ho. Tady ale nejsme v Evropě, ale v Indii. A to se tu nedělá. Všechny ženské co jezdí vzadu tak se řidiče nedotýkají, buď se drží vzadu nebo vůbec. Navíc sedávají bokem, jako dřív u nás sedávaly šlechtičny na koni. Když provoz na silnici houstl a houstl a my měli před sebou ještě 15 km, tak sem ho čapla. Cítila jsem ale z něho nervozitu, navíc byl jak párátko, takže jsem se bála, že ho z motorky shodím. Nakonec jsem se ho jen tak lehce držela. Raději jsem se vůbec neotáčela za sebe, auta tu totiž vůbec nedodržují odstup.

To já jsem si jízdu užíval. Protože pálilo slunko, tak jsme zastavili u jednoho obchůdku, v němž jsem si koupil šátek na hlavu. S pirátským šátkem, na rychlé motorce kličkující mezi auty... Šestiproudovka vedla přístavem, bažinami s hejny ptáků, mezi mrakodrapy, moderními bulváry, průlivem s lovícími rybáři... No nasával jsem po motorkářsky krásu okolo.

Ač jsem jinak proti individuální dopravě, tak díky motorkám kamarádů jsme zvládli vidět ve městě spoustu věcí. Busem bychom se v roztáhlém městě s přecpanými silnicemi štrachali mnohem déle a většinu času bychom strávili v autobuse. Bohužel nám nevyhovovalo, že jsem se nemohli projít uličkama a vychutnávat si pohodu sami v našem stylu. Prvně jsme jeli do židovského města, s krásnými úzkými uličkami, něco jako naše Zlatá v Praze, ale řekli bychom, že mnohem hezčí a ne jen jedna a krátká. Sice nebyly tak upravené jako u nás, ale zase krom té hlavní sloužily její domky stále pro normální lidi. Na hlavní uličce bylo v domcích spousta zajímavých obchůdků, které bychom rádi prošmejdili. A hlavně nás lákalo se jen tak procházet, což naši Kočíňané nechápali. Asi dvě stě metrů nás nechali jít pěšky:-). Kvůli nim jsme však i při procházení spěchali, abychom je zbytečně neobtěžovali.

Stará synagoga Pardesi byla pěkná, v její přední části byla popsána na obrazech historie Židů v Kerale. Údajně první Židé přišli hned po pádu Jeruzaléma. Indický rádža (král) je uvítal a dal jim půdu. Dokonce postupně jejich vesnice získalz od Kočínského rádži jistý způsob nezávislosti, staly se malým rádžanátem. Bohužel po příchodů Evropanů, jimi začali být Židé pronásledováni, opustili své vesnice a přestěhovali se do Kočínu pod ochranu rádži. Od vzniku státu Izrael, se Židé postupně začali vystěhovávat do nového státu. Nyní funguje v Kočí pouze malá židovská komunita o několika desítkách členů.
Fotit se v synagoze nemohlo, navíc jsem si za pět korun musel ve vedlejším obchůdku půjčit kalhoty a převléct si je místo své lungi (indickou chlapskou sukni dali naroveň evropským kraťasům). Vstupné do synagogy přitom činilo pouze jednu korunu. Samozřejmě výzdoba synagogy nedosahovala honosnosti např. španělské v Praze a spíš nám připadla neudržovaná, ale to jí právě dodávalo stejně jako celé staré kočínské čtvrti kouzlo.

Po synagoze jsme navštívili palác Matančery, který nechali rádžovi postavit Portugalci jako projev úcty, především však k získání obchodních výhod. Opět jsme obdivovali dřevořezbu a malby na stěnách, hodně z maleb se však právě restaurovalo. Jednalo se o výjevy z indické mytologie. Ve spodním patře byly tyto výjevy už drsně erotické. Myslím, že by tam měl být dětem zakázán přístup. Nevím, jak se pak takovému bohu mají děti v chrámu klanět.

Uličkami se starými neopravenými domy jsme dojeli ke sto let staré bazilice Svatého kříže, zajímavě barevné, ale s našimi kostely se nedá srovnávat. A pro změnu ulicí luxusních domů jsme se dostali ke kostelu svatého Františka, údajně nejstaršímu Evropany postavenému kostelu v jižní Indie. V roce 1524 v něm byl pochovám Vasco de Gama (pak si ho převezli Portugalci zpět). Vypadal jako naše františkánské kostely. Bohužel jej zavřely pět minut před naším příjezdem.

Na kočínské pláži, která je posetá čínskými sítěmi, jsme si dvakrát vyzkoušeli tahání sítě z vody pomocí lan. Síť je obrovskými kameny dobře vyvážená, ale i tak je ji třeba zvedat ve více lidech. Za den ji prý místní rybáři tahají třistakrát. Chtěli po nás malé dýško. Prý teď není sezóna a voda v kanálech není slaná, a proto je málo ryb, což kecali. Tito rybáři totiž slouží na hlavní pláži především jako atrakce pro turisty. Džolly jim ale řekl, že nejsme turisti, tak ať po nás nic nechtějí. Ale je pravdou, že nám každý říká něco jiného o slanosti vody v kanálech, tak nevíme, kde je pravda.

Jolly nás od sítí zavedl kousek dál na pláž, kde zapadalo slunko. Protože je umělecký fotograf, tak se rozhodl při západu fotit nás. Musel s námi mít trpělivost – romantické výrazy nám moc nešly:-). Zařadili jsme se tak ale mezi kriketové, filmové a jiné hvězdy, přírodní úkazy (nedávno fotil z letadla Himaláje) a mnoho dalšího pozoruhodného, co Jolly už zaznamenal svým fotoaparátem.

Když jsem se procházeli večerním přístavem, začal nám jeden mladíček nabízet ke koupi čerstvé mořské plody. Zeptal se nás na národnost a po odpovědi na nás začal vesele dokola volat: „Exmas!“. Nechápali jsme, proč na nás volá „Vánoce“, až Mařence došlo, že myslí: Jak se máš? Vylezlo z něho, že má českou přítelkyni, která prý vždy jednou za půl roku za ním na měsíc přijede. Teď prý ale bohužel cestuje sama po severní Indii. Příště prý přijede v srpnu a vezmou se:-) No říkal samé povídačky, kterým podle nás nevěří ani on. A jaké další slova uměl česky? Miláčku a miluji tě. Byl to takový veselý týpek, jmenoval se Babu, ale jeho miláček mu prý říká Babu Drákula.

Když jsme na pláži čekali na odskočivšího se Jollyho kamaráda Bidžua, tak nám Jolly zatím předváděl své kouzelnické kousky s mobilem a penězi. Čuměli jsme. Prý se to učí sám z TV, má fakt šikovné ruce. No a Bidžu je kočínský model. Poprvé jsem se vezla na motorce s modelem:) Je pravda, že tak úplně vypadal. Taky hodně sportuje a dokonce ovládá keralské bojové umění Kalari, ale byl docela stydlivý, tak nám z něho nic nepředvedl. Jolly nám dodatečně vysvětloval, proč je Bidžu neoholený – protože stále truchlí od posledním rozchodu.

Z přístavu jsme se ještě chtěli vrátit do židovských uliček projít starožitnictví. Bohužel se prý turisti bojí chodit potmě sami, takže obchody nemají být pro koho otevřené. Pouze jeden jsme ještě stihli před zavíračkou, ale i ten stál za to! Bylo to úplné muzeum. Mohli jste si např. koupit obrovská stará vstupní palácová vrata, překrásně vyřezávaná ze dřeva, nebo krásně dekorované skříně, sochy bohů, koňský kočár, fontánu... To, co by u nás stát vyhlásil národním dědictvím a nejspíše umístil do muzea, si v Indii může koupit každý průměrný západní turista. Pravda palácová vrata vyšly na půl miliónu, ale i tak už byly prodány nějakému Američanovi. Většina těchto překrásných dřevěných výtvorů prý pochází z Radžastánu, kde je toho prý ještě stále víc než dost. Přišlo nám líto, že krásné staré předměty opouští své původní místo a budou umístěny v nějakých moderních amerických “zámcích“. U nás se s takovými historickými cennostmi obchoduje jen nelegálně a jsou zpravidla kradené, tu se jich majitelé sami zbavují a indickému státu je to jedno.

Prohlídku města jsme zakončili noční motorkářskou projížďkou kolem přístavu (poprvé jsme viděli tanker) a moderními bulváry Ernakulamu. Nechápali jsme. Jako bychom se ocitli v jiném světě, naprosto odlišném od zbytku Indie, co jsme zatím viděli. Takové bulváry neznáme snad ani z Evropy. Svítilo to tu jak v New Yorku či Londýně. Největší obchody, přebíjející svým leskem všechny ostatní, byly zlatnictví. Neviděla jsem nikde bídu, prý jsem se ale špatně dívala. Jarek prý viděl mezi jednotlivými proudy silnice na ostrůvku ležet žebráky či opilce. Chudí v Kočínu samozřejmě také žijí, ale netvoří je místní Keralané, ale přistěhovalci z jiných států.

Ve středisku na nás čekala zdravá zeleninová večeře. Kněz Joysen (všimněte si,všichni začínají na „Dž“) nás provedl po středisku. Kluci zrovna trénovali hru na hudební nástroje. Představte si v jedné místnosti v jednom rohu šest varhan, v dalším rohu kolikero bubnů, v další místnosti kolikero houslí, ve vedlejší místnosti asi deset harmonik. Všichni kluci trénovali najednou. Nevíme, jak se mohli slyšet. Středisko se stará o umělecky nadané kluky z chudých poměrů posbíraných z celé Keraly. Kerala je známá bohatou uměleckou tradicí, proto se salesiáni snaží poskytnout dobré učitele a nástroje i chudším talentovaným klukům. Přes den kluci tráví čas ve škole, ráno a večer trénují.

Dnešní den byl nabitý, ráno krásné vysoké hory, potom velkoměsto, které se nám moc líbilo, mělo své kouzlo, hlavně historická část. Ale asi mě žádné město nesvědčí, usínala jsem opět s migrénou.

12. 2. 2008 úterý - výstup na Mallayatúr
Ráno příjemně sprchlo, tak se alespoň trochu ochladilo. Přede mší jsme ještě pozorovali, jak kluci ve středisku trénovali zpěv. Místo do-re-mi-fa-so-la-si Indové trénují stejnou oktávu na sa-ri-ga-ma-pa-da-ni. Při nácviku různých melodií si ogaři rytmicky klepali rukou do stehna.V půl sedmé jsme šli na mši. Jeden z ogarů hrál při mši na harmonium, mnohem lepší hudba něž náš slavný keyboard v Davangere. Všechny místa v kostele byly obsazené, standardně napravo ženy, napravo muži.

Po mši Džolly s jeho kamarádem pro nás opět přijeli na motorkách. Chtěli nám ještě ukázat další palác, ležící na okraji Kočínu. Moc se nám s nimi nechtělo nikam jezdit, protože jsme se báli, že je obtěžujeme a navíc, že si stejně prohlídku města s nimi neužijeme, protože oni budou spěchat a pořád někam popojíždět. Navíc Jolly moc anglicky nerozumí, takže konverzaci často raději vzdáváme. Proto jsme se modlili, ať Pán nějak zařídí dnešní dopoledne, abychom je neobtěžovali a všem se nám spolu líbilo.

Zavezli nás nejdříve na snídani do restaurace svých známých a objednali všem stejně idli a burákové čatný. Po snídani nám ukázali svůj farní kostel – také sv. Máří Magdalény jako na Hovězí. Najednou nám bylo smutno po mé rodné vesnici. Představili nás s místními dvěma kněžími – farářem a mladým kaplanem. Stejně prý po svém vysvěcení kaplanoval v této farnosti náš otec Joy. Během půl roku vzniklo mezi partou mladých farníků a otcem Joyem přátelství na celý život, nejbližší jsou si s Jollym, s kterým se několikrát ročně navštěvují.

Od kostela jsme ujeli pouze pár set metrů mezi palmami a ocitli jsme se opět mezi kanály, vypadalo to jako na vesnici, přitom uprostřed velkoměsta. Zrovna chlapi lezli na palmy a odsekávali šťávu na keralské pivo toddy. Z ostrůvků mezi kanály se ozývalo pravidelné toddy ťukání. O kus dál nám Jolly ukázal vilu slavného indického hráče kriketu. Stála u kanálu nedaleko obyčejných domků místních lidí.

U Jollyho ateliéru se k nám přidala na skútru Jollyho manželka, moc milá, veselá a temperamentní ženská a hlavně mluvící anglicky. Dokonce odmalička navštěvovala anglické školy, takže jako keralská Tamilka prý neumí psát ani malayalam ani tamilsky:-). Připadlo nám zvláštní, že si kvůli naší návštěvě vzala volno, ale asi to tu pro učitele na střední škole není problém stejně jako v našem středisku. Cestou jsme potkali jejího tatínka, který právě vykonával svou pravidelnou zdravotní čtyřkilometrovou denní procházku. Moc milý starý pán. Držel nás za ruku a přesvědčoval nás, ať k nim přijdeme na oběd.

V paláci byli vystaveny rádžovi korunovační klenoty, staré mince a další historické předměty. Ovšem takových rozměrů jako ve včerejším obchodě, expozice nedosahovala. Celkově vzato to byl pěkný palác s obrovskou zahradou. Potkali jsme tam spoustu školních výletů. Indičtí učitelé mají děti stoprocentně zorganizované. Jedno se druhého drží za ramena a sunou se jak jedna velká housenka. Navíc jak mají stejnou uniformu, tak to působí fakt vtipně.

Jollyho manželka nám řekla, že do zámeckého parku začíná čím dál více párů chodit na rande. Pomalu se v Karale objevuje chození před svatbou. Pravda je to vliv naší kultury, ale myslíme si, že to tu místní mladí taky potřebují. Vůbec se neznat a pak najednou hned mít děti nemusí všichni dobře zvládnout. Pak se není čemu divit, že tu ženy o svých mužích nemluví pěkně. Rozvody tu sice nejsou obvyklé jako u nás, ale dost manželů žije úplně odděleně:( Jolly se svou ženou se znali odmalička, v dospělosti to mezi nimi začalo jiskřit, pak spolu začali chodit a nakonec řekli rodičům a ti svatbu domluvili. Takže jsou semi-love, semi-aranžovaní:-). Manželka krásně mluvila o Jollym. Prý pro ni neustále vymýšlí všelijaká překvapení, výlety... Takže se spolu rozhodně nenudí. Manželka je moderní žena, takže např. nenosí thálí. Na rodinné oslavy si jej prý ale bere, aby nepohoršovala starší ženy. Jolly jí to toleruje, možná protože ona mu prý na oplátku musí tolerovat, že má spoustu kamarádek (to nám dodatečně řekl otec Joy). Oba tak tvoří moderní indický pár.

Na zahradě se náš profesionální fotograf Jolly chtěl na nás realizovat, tak nás různě stavěl ke stromům a květinám. Cítili jsme se jako na svatbě, s tím rozdílem, že jsme byli ve špinavém oblečení, já navíc v lungi, takže mi Jollyho manželka mezi čtyřma očima decentně naznačila, že lungi není formální oděv, který by se hodil na nošení po městě. Ikdyž mi to říkal už otec Kuriakose, tak jsem nemínil měnit svou pohodlnou sukni (ani nebylo za co, protože dótý schnulo na pokoji). Zvláštní, že místním nevadí, když cizinci nosí tílko a kraťasy, ale vadí jim když přes den nedělník nosí pěknou chlapskou zavinovačku sahající až na zem.

Došli jsme do dolní části zahrady, kde byla koupelna, takový rybníček, obehnaný letním skromným sídlem. Nedaleko se pásli jeleni. Paláce keralských rádžů se nám sice líbí, ale když je porovnáme s našimi hrady a zámky, tak spíše připomínají naše bohaté selské stavení.

U jelenů jsme potkali výrostky, kteří všichni milovali fotbal a když jsme jim řekli, že jsme z Česka, tak začali přes Nedvěda a Čecha jmenovat naše fotbalisty. Docela nás potěšili, protože v Karnatace všichni znají pouze kriket. Kerala a Goa jsou prý bašty indického fotbalu.

Protože jsme se ptali, zda se v Kočínu v templech také užívají k bohoslužbám sloni, tak nás Jolly z paláce k jednomu takovému chrámu zavezl. Bohužel měli kněží právě obědovou přestávku, tak byl chrám zavřený. Později jsme se dozvěděli, že se v Kerale při velkých slavnostech užívají sloni dokonce i v křesťanských kostelech, např. při pouti či posvícení farního kostela. Prý jde v průvodu obětních darů. Na Hovězí jsem loni vynášel při vánoční půlnoční z kostela psa. A v Kerale si do kostela vženou bez nějakých řečí nazdobené slony. Teprve u chrámu jsme se dověděli, že Jollyho manželka konvertovala z hinduismu ke křesťanství. Škoda, že jsme neměli víc času se jí ptát ohledně tohoto náboženství.

Kolem poledne nás Jolly zavezl domů na čaj. Bydlí teď s manželkou u jejích rodičů. Doma s nimi bydlí ještě její svobodná sestra. Hned se nás ptala na bombajskou modelku Janu Gupta, která pochází z Čech. Vzala si nějakého Inda a je prý v Indii strašně slavná. Nic jsme o ní netušili. Pak se nás ptala, jestli filmy z Hollywoodu ukazují naší kulturu. Vzhledem k tomu, že nepatříme mezi televizní diváky, nemohli jsme jí odpovědět. Prý tráví hodně času díváním se na televizi, aby poznala cizí kultury. Tak jsme jí řekli alespoň náš názor, že takto ji asi nepozná z toho správného úhlu. Když už, tak ať si raději přečte nějaké knížky.

Ještě jsem stihl udělat trapas. Když jsme jako správní zvědavci očumovali každý pokoj v domě, tak v kuchyni jsem začal obdivovat, že místo trávníku mají za okny vodu a že takto mohou oknem nasedat do lodě. Bohužel přímo pod oknem se válela obrovská hromada odpadků. Maminka hned běžela a zavírala okno, abych neviděl ten svinčík. Jak je tady zvykem, odpad se nevynáší, ale háže se za dům a pokud jej voda neodplaví, tak se časem spálí. No kdyby je aspoň naše návštěva donutila začít odpad odvážet na nějakou skládku, tak by to bylo pěkné.

Před odjezdem nás tatínek, který se už vrátil z procházky, opět chytl za ruky a zdržoval nás, že musíme zůstat na jídlo. Prý pokud jsme nesnědli rýži, tak o návštěvě nemůžeme vůbec hovořit a prý plány cesty jsou od toho, aby se měnili... Rádi bychom zůstali, ale to už bychom nestihli odpoledne vylézt na horu svatého Tomáše. Než jsme odjeli, tak se spustil pořádný slejvák, takže jsme do střediska odjížděli autorikšou.

Ikdyž jsme se ráno báli trávit den s Jollym a Bidžuem, tak nakonec Pán Bůh vše zařídil. Díky manželce, která nám vše překládala, jsme se výborně bavili my i naši hostitelé. Jolly je vtipálek a připadlo nám, že jsme dopoledne strávili ve srandě jakoby se starými známými. Až nám bylo líto, že jsme je museli opustit. Naštěstí Jolly slíbil, že přijede do Davangere hned v sobotu den po nás:-).

Ve středisku jsme se trochu odpočali, najedli se a šli poděkovat a rozloučit se s našimi salesiánskými hostiteli. Zastihli jsme bohužel pouze jednoho otce, ale zrovna ředitele tiskařského centra. Provedl nás krátce jejich tiskárnou, ve které se tisknou salesiánské publikace pro celou Bangalorskou provincii. Pak už jsme rychle vyrazili autobusem směr poutní místo Malayatoor. Cesta do dalšího města Alva nám trvala místo patnácti minut, celou hodinu. Autobusový výběrčí chtěl vydělat co nejvíc, tak mnoha cestujícím zatajil, že jede oklikou přes různé dědinky. Už tak jsme měli málo času, tak jsme byli naštvaní, že ještě ho prosedíme v buse, ale snažili jsme se důvěřovat Pánu. Pořád jsem si říkala, že nás do tohoto autobusu asi kvůli něčemu poslal.

Když jsme konečně vystoupili z autobusu, ujal se nás na zastávce asi padesátiletý pán. Prý jestli jedeme na Malayatoor, že on tam teď před Velikonocemi chodí každou neděli s manželkou pěšky. Pomohl nám najít další autobus našim směrem. Taky se nás ptal, jestli jsme byli v Kolíně nad Rýnem na setkání mládeže s papežem. Jeho bratr prý pracuje v Německu, tak jej jel navštívit v době této akce, aby se setkal i s papežem. Když s námi čekal na zastávce směrem na Malayatoor, z jednoho autobusu vystoupila jeho sestra. Oba byli rádi, že se náhodně po dlouhé době potkali. Pak už dojel náš autobus a my našemu průvodci byli vděční za jeho pomoc, protože nás předtím každý posílal jinam.

Projížděli jsme městečkem Kaladi, v němž se narodil Adi Shankaracharya (788 – 820 AD), indický filozof, jehož učením bylo, že je pouze jeden Bůh, Brahman. Přestože však se hinduisté i nadále klanějí tisícům bohů, uctívají i tohoto guru. Postavili mu chrámy a dokonce takovou šikmou věž jako z Pizzy, akorát červenou. Stojí přímo u autobusového nádraží. Při čekání na něm nás praštil do očí billboard – uprostřed nápis Shiva a od něj paprsky do všech stran k jménům Višnu, Ježíš, Budha, Mohammed... Indové jsou schopni do toho svého babylónu bohů zaplantat i jakékoli cizí učitele a bohy.

V autobuse s námi cestovali i ženy z místního matriarchálního kmene Nair. Chodí oblečené celé v bílém (asi něco jako sárí) a v uchu mají obrovské zlaté kulaté náušnice. Takové pěkné babičky. S pomocí spolucestujících jsme vystoupili ve správné vesnici. Na návsi nás hned uvítal kostel sv. Tomáše, do něhož se lidé zrovna scházeli na mši. My však měli namířeno na kopec. U kostela byl vchod branou k posvátné řece Perijar, která protéká půlkou Keraly. Když je svatá, tak jsme k ní po schodech sestoupili, umyli si v ní aspoň ruce a už pelášili nahoru.

Bylo skoro půl šesté, světlo bývá do sedmi, výšlap nahoru trvá tak hodinu. A to jsme chtěli ještě sejít dolů a dostat se autobusem do DB střediska v Tričůru (3h daleko). Takže jsme zvolili docela rychlé tempo. Cestou pod kopec jsem ale musela stále zastavovat, abych vyfotila přepychové vilky místních vesničanů. Pak jsme musela Jarka stále dobíhat. Vesničané nás zdravili a ukazovali nám cestu směrem k hoře. Asi se moc cizích turistů o toto místo nezajímá. Upatí kopce obklopovaly vodní nádrže napájející žíznivý dobytek. Slunko už naštěstí nepražilo, ale vysoká vlhkost asi v Kerale trápí pořád. Do kopce jsem měla občas už mžitky, ale bylo příjemné si takto dávat do těla cestou k posvátnému místu:-). Kopec byl vesměs celý posetý balvany, takže se obtížným terénem šlapalo prudce nahoru. Krásná poutní cesta:-). Asi ve dvou třetinách kopce začínala křížová cesta, na níž jsme potkali další poutníky. Modlili jsme se ji trochu ve spěchu. U jednoho zastavení byl na stromě zavěšený dřevěný domek, který používá pořádková hlídka při velkých poutích, např. o každé postní neděli, to na kopec chodí prý až desítky tisíc lidí.

Na horu jsme vylezli akorát když zapadalo Slunko. Vychutnali jsme si krásný západ. Výhledy byly nádherné, krom strany od moře kopec obklopovaly další kopce, strašně zajímavých tvarů. Na vrcholku stály tři kaple, velké socha sv. Tomáše a pak ještě několik menších křížů, soch a kapliček. V první kapli stojí obrovský kříž, v druhé největší se každé ráno slouží mše svatá, třetí nejstarší, prý byla hodně poničená od o ní se otírajících slonů. Proto byla opravena a vypadá nejzachovaleji. O kousek dál stojí fara.

Svatý Tomáš přistál roku 52 AD v tehdejším centru střední Keraly Kodungalúru. Založil v něm křesťanskou obec. Když šel později přes hory do Madrásu (Čenai) tak se na kopci Malayatúr modlil (podle jiné legendy byl na něj zahnán nějakými pronásledovateli). Na skále se během modlitby objevilo znamení kříže. Vesničané z údolí se na horu postupně začínali chodit modlit, což byl začátek tohoto poutního místa. Napadlo nás, že jak se dnes obnovují staré poutní cesty, tak byste někdo mohli v Indii založit novou (my už to bohužel nestihneme:-) po stopách svatého Tomáše. Vyrazit od Arabského moře z Keraly k Bengálskému zálivu do Čenai. Podle map asi kolem 600 km. Tolik k legendě a motivující poznámce.

Dohromady nás nebylo na kopci víc jak dvacet. Soumrak duchovní atmosféru ještě zesílil. I kdyby tu sv.Tomáš nikdy nebyl a byla to jen vymyšlená legenda, cítili jsme, že toto místo je promodlené. Vybavovali jsme si citáty z Písma, které vyslovil apoštol, kterého dnes všichni nazývají “Nevěřící Tomáš“, přitom šel hlásat radostnou zvěst z apoštolů úplně nejdál: „Pán můj a Bůh můj.“ Uvědomovali jsme si, že Kristus poté mluvil i o nás, kteří jsme v Krista uvěřili, přestože jsme jej neviděli. A že tato víra nám byla předána právě díky horlivým apoštolům Tomášova kalibru. Klid, příroda, Nejsvětější Svátost - cítili jsme Boží přítomnost, vděk, že tu s ním můžeme být, dojetí...

Napili jsme se z pramene, který podle legendy zachránil sv. Tomáše před vyčerpáním a věří se v jeho zázračné účinky. Sbíral jsem do batohu spoustu malých kaménků, po kterých možná šlapal svatý Tomáš a které vám přivezeme z tohoto krásného svatého místa na památku. Šli jsme se pomodlit do kapličky. Vůbec se nám nechtělo dolů, jet spát do střediska ve městě... Nešlo hned z takového místa odejít.

Ptali jsme se tedy na poslední autobus z vesnice a bylo nám řečeno, že odjíždí asi za půl hodiny. Za tu dobu jsme nemohli stihnout sejít. Ani nás to tak nemrzelo a hned nás oba nezávisle napadla myšlenka, že se tu třeba dá na faře přespat. Šli jsme se zeptat sester, které připravovaly oltář ke mši (dnes výjimečně večer – to nám to pěkně vyšlo:-). Ty nás poslaly za otcem, který zrovna dozpovídal. Ten nás však poslal spát dolů do vesnice, v níž stojí poutní dům. My jsme se však pořád ve vnitř nevzdávali naděje, že to nějak vyjde a budeme tu moc spát. Šli jsme na mši a svěřili naše přání (opět pouze v duchu a nezávisle na sobě:-) Pánu Bohu. Oba jsme věřili, že nám s tím pomůže. Cítila jsem klid, ať Pánu důvěřujeme. Však on ví nejvíc co nám prospěje. Mše svatá byla moc pěkná, ne latinská, ale syrská. Zpěvy jsou hodně působivé. Kaple byla ze všech stran dokořán otevřená, tak pěkně profukovalo. Po mši se s námi bavili dva indičtí poutníci z nedalekých vesnic a nabízeli pomoc, že nás dolů do vesnice doprovodí. V tom přišel otec, ať ještě počkáme, že zkusí zavolat dolů farářovi a zeptá se ho, co může pro nás udělat.

Otec se vrátil a oznámil nám, že tu můžeme přespat, odděleně, já se sestrama a Jarek s poutníky. Byli jsme moc šťastní a hned jsme šli poděkovat Pánu Bohu. Jsme za takové zkoušky trpělivosti a důvěry moc vděční. Když nás odpoledne vzal špatný autobus a ztratili jsme tak hodinu, snažili jsme se nenaštvat a věřit, že to k něčemu bude. Oba jsme čas využili k modlitbě. A opravdu. Pomocí modlitby Pán dokáže přeměnit všechno zdánlivě špatné a zbytečné v dobré. Kdybychom dorazili podle plánu, stihli bychom sejít dolů a nenapadlo by nás žádat o nocleh. O moc bychom se ochudili. Pán to má nahoře všechno lépe naplánováno než my v našich diářcích. Zavolali jsme do salesiánského střediska v Tričůru a omluvili se, že nedorazíme.

Jarek šel ke zpovědi a já si zatím modlila sama v kapličce. Pak jsme se modlili společně i zpěvem, něco jak tehdy v Harapanahali, ale bohužel nás po chvíli přerušil otec a pozval nás na večeři, kterou jsme však mile uvítali. Moc příjemně jsme si popovídali. Otec byl sečtělý a věděl toho spoustu i o Evropě a Americe. Zajímal se o poutní místa u nás, znal Medžugorje. Po jídle nám nabídl keralskou černou halvu:-). Pak se šel zase modlit a my jsme se šli umýt a pomalu spát. Přece jen naše tempo je dost unavující.

Celá fara je zařízená prostě, žádný luxus, to se nám moc líbilo. Spali jsme na dřevěných postelích bez madrací, pouze s tenkou rohoží, takové postní postele:) Spát odděleně pro nás byl praktický problém. Máme vše jednou, jeden kartáček, jedno mýdlo... Tak jsme si pořád něco složitě předávali. Překládkové místo sehrál stůl na balkóně, aby Jarek nenarušil ženský prostor a já mužský:) Než jsem se umyla, sestry se vrátily z modlitby a už spaly. Byla to pro mě čest spát se sestrama. Já měla klidnou noc, skoro do šesti se mi spalo pěkně sladce. Jarek se víc budil, protože měli v místnosti puštěný větrák přímo nad ním. Spal s třema chlapama, kteří byli u místního otce nejspíš na soukromých duchovních cvičeních. Prý se jeho soused za noc několikrát probudil, vždy si klekl vedle postele a začal se modlit. Připomenulo mu to, jak nám Pavel Čáp vykládal o svatém Dominiku Saviovi, který se také tak modlíval.

13. 2. 2008 středa - Tričůr
Ikdyž jsme se dohodli, že vstaneme v 6:15, tak jsem nemohl vyspávat, protože už od pěti hodin se mí sousedé v kleče modlili každý v jiném rohu. Šel jsem se modlit do kaple, kterou nebylo pro hustou mlhu vidět. Na vyhlídkovém místě nad studánkou jsem potkal asi deset chlapů, oblečených pouze v dótý. Leželi na kamenech a hlasitě si vykládali a smáli se. Protože se moc k tomuto místu nehodili a za chvíli se po nich slehla zem, tak jsem usoudil, že to byly nejspíš před prací sportující hinduisti z okolních vesnic.

V domluvený čas budíčku jsem šel pro Mařenku, protože v 6:30 začínaly v kostelíku ranní chvály. Kostel opět ze všech stran větral a když se spustily větráky na stropě, tak z pravých dveří vplouvaly do kostela chomáče mlhy a levými zase vycházely. To byly super ranní chvály:-).

Otec se opravdu pořád modlil. Po ranních chválách jsme ho viděli chodit po skále s růžencem. Když jsme pili opět z pramene, tak na nás zavolal ať jdeme na snídani. Při ní se nemluvilo, asi proto, že se jí účastnili i sestry a moji duchovně se obnovující spolunocležníci. Po mši nás otec vzal k sobě do kanceláře a předal nám různé brožurky (na stolech měl snad o všech poutních místech, znali jsme pouze evrropské) a také růžence. Ty nám bylo blbé vzít, chtěli jsme je koupit pro naše mamky, ale on nám je chtěl mermomocí darovat. Pořád s nimi ale chodil na ruce a nevypadal, že nám je dá. Zašel s námi ještě ke kapli, z níž přes okénko vytáhl svěcenou vodu a že nám je chce osobně požehnat. Prý je moc rád, že nás poznal a mohl si s námi povídat. Zatím potkával pouze Evropany, co jsou nevěřící a často i rozvedení, tak byl rád, že poznal i nějaký věřící manželský pár. Při našem povídání se mu líbilo, že jsme se před svatbou podle něho dlouho připravovali. To se tu prý nedělá.

Požehnal nám nejprve růžence. Pak nám spojil naše ruce a začal žehnat nám. V té chvíli nám došlo, že je nejspíš charismatik. Vložil na nás ruce a po klasické modlitbě se začal nad námi modlit v jazycích. Cítili jsme obrovskou sílu a Boží blízkost. Oba jsme nevydržely a tekly nám slzy štěstí. Otec nám pak dal pár rad do života, hlavně se týkaly našich budoucích dětí. Žehnal hlavně našim dětem a žádal nás, ať nic neodsouváme a když děti přijdou, ať je s radostí přijmeme. Ptal se nás, jestli máme nějaké plány ohledně počtu dětí. Řekli jsme mu, že to necháme na Pánu Bohu. To rád slyšel, protože v Kerale prý dnes skoro každý křesťanský pár chce mít jedno nebo maximálně dvě děti, tak tu křesťanství pomalu stárne a umírá. S knězem jsme si navzájem za vše moc děkovali. Celá doba strávená na hoře svatého Tomáše byla pro nás duchovním zážitkem, ale tato chvíle byla nejsilnější. Pán Bůh nám vše krásně zařídil.

Po požehnání jsme se šli růženec hned pomodlit. Svěřovali jsme při něm Pánu pod ochranu vás všechny a taky naše budoucí děti. Po chvíli za námi otec znovu došel s dalšíma růžencama, tentokrát dvěma dřevěnýma. Ty si schováme pro naše děti, když hlavně jim patřilo jeho požehnání. V půl desáté začala pravidelná mše svatá, na níž se nás sešlo všeho všudy deset, získala takovou rodinnou atmosféru. Pak už jsme se se všemi definitivně rozloučili a sešli s kopce dolů.

Po cestě dolů jsme Pánu děkovali za čas strávený na kopci. Dobře, že jsme tam nešli v neděli s davy poutníků, jak nám bylo doporučováno. Tak jsme přijeli na pouť ke svatému Františku Xaverskému do Goi, což nás tak moc duchovně neobohatilo.

U jezera jsme dali sbohem vítající, s námi se však naopak loučící, soše svatého Tomáše na velkém balvanu. Odpočívali u ní tři malé kozénky. Slunko svítilo víc a víc, naštěstí už z Keraly odjíždíme. Tlaková níže, která se tu nečekaně tento týden držela nám byla taky asi poslána svrchu.

Při čekání na autobus jsem neodolal lákání místní vesnické restaurace. Obědval v ní navíc i řidič našeho autobusu, tak nám nemohl ujet. Objednal jsem si jediné jídlo, které měli – keralskou rýži (bílá s hnědými čárkami, zrníčka jsou strašně nafouklá ) se sambarem (zeleninová omáčka) a všemožnými luštěninovými a jinými zeleninovými přílohami (včetně pickles - v slané omáčce nakládané ovoce či zelenina). Mařenka chtěla pouze něco malého sladkého a dva smažené banány v těstíčku. Asi padesátiletý pořízek a nejspíš majitel, mi kopec jídla přinesl na nerezovém taléřku. Sedl si k vedlejšímu stolu a povídal si s řidičem. Sledoval po očku můj talíř a když mi něco došlo, zavolal na manželku, aby mi danou přílohu doplnila. Když jsem dojedl, tak dokonce sám přiběhl s další várkou rýže na lopatce. Protože se náš řidič zvedal, tak jsem jej musel odmítnout, alespoň jsem se nepřecpal. Když jsme chtěli platit, tak si řekl o původně ohlášených dvanáct korun. Teprve jsme pochopili cestovatele, kteří tvrdívají, jak je v Indii (asi hlavně ve vesnicích) jídlo šíleně levné.

Dorazili jsme po dálnici, který se dálnici podobala asi jen na 5 km, do Tričůru, podle průvodce prý nejkulturnějšího města Keraly. Podle otce Joye se tu prý určitě i přes den někde něco hraje. No ještě že jsme kvůli tomuto městu neobětovali náš čas strávený na hoře svatého Tomáše. Město bylo zatím největší zapadákov, který jsme navštívili. V informačním středisku nám řekli, že se hraje jen v sobotu večer a teď nikde nic neuvidíme. Když jsme přišli k hlavnímu hinduistickému templu, tak byl právě přes obědovku zavřený. Do nějakého obyčejnějšího nedaleko nás coby Evropany nepustili. Chtěli jsme tedy aspoň nakoupit nějaké dřevěné keralské suvenýry, kterých jsme viděli doposud všude plno, ale nechtělo se nám je táhnout několik dní Keralou, ale v Tričůru nic. Všude jen obchody s řetízkama, tak jsme nakonec jeden navštívili. Jarek mě koupil cinkrlátka na kotníky. Nosí to naše holky ve středisku a mu se líbí jak to cinká, mě teda taky:-).

Při tomto našem bloudění jsme narazili na uměleckou kolidž. V její zahradě jsme uviděli se válet spoustu všelijakých plastik, tak jsme vešli dovnitř, že zahradu pouze lehce omrkneme. Hned k nám ale přiběhl chlápek, že se máme ohlásit řediteli. Tak jsme vešli dovnitř a mladý říďa nás hned začal provázet budovou po ateliérech. Všichni studenti byli zvědaví, co jsme zač. Ve fotografickém ateliéru si nás dokonce začali fotit. Cítil jsem se, čím dál trapněji. Nevěděl jsem jak komentovat, co nám studenti s říďou ukazovali, abychom si neudělali ještě větší trapas. Navíc naše vzezření mělo docela ránu - batůžky, v ruce flašky s pitnou vodou a Lonely Planet... A necháme se provázet školou jak nějaká zahraniční umělecká delegace. Zajímalo by mě, co si o nás mysleli. Každopádně jsme byli rádi, když jsme ze školy vypadli.

Došli jsme k dominantě města – bílé katedrále, pěkná a s dobrým nápadem – Bible-věží. Asi jsme ostudy, ale nechali jsme se nahoru vyvést výtahem, takže jsme zatím nechápali, proč se ta věž takhle jmenuje. Výhledy na město byly zajímavé v tom, že jsme viděli jen pár červených střech okolo katedrály a dál kam až oko dohlédlo, už jen palmy. Jen občas z palem vyčuhoval komín či věž pro mobilní signál. Palmy vše převyšovaly. Když jsme šli po schodech dolů čuměli jsme na ty umělecké výtvory po zdech. Vždy několik pater bylo pomalováno ve stylu jednoho autora, vše výjevy z Nového zákona. Moc se nám líbily. V katedrále byla právě sloužena mše svatá. Krásné zpěvy se rozléhaly široko daleko.

V malém džus-baru před katedrálou jsme si dali výborný hroznový a datlový shake (mléčný koktejl), ještě teď se nám sbíhají sliny. Cestou na nádraží jsme se na pět minut zastavili u malého chrámku na púdžu pro prasadam:-). Přilákala nás její muzika – bubny s takovým dřevěným asi klarinetem. Ještě jsme koupili keralskou halvu, abychom měli pro naše otce nějaké vítané.

Noční vlak do Bangalore odjíždějící v osm jsme akorát stihli. Hned jak jsme vylezli na naše lehátka, tak jsme usnuli. Tentokrát se mi však nespalo už tak dobře. Lidi pod námi nechali puštěný větrák a fučel přímo na nás. Bylo mi to dost nepříjemný, ale byla jsem lenošná lézt dolů. Až skoro ráno jsem se donutila slézt dolů a vypnout ho. Jarkovi se zase těžko spalo, protože měl prý celou noc divoké sny o Nepálu. Mrzl a dusil se v nich řídkým horským vzduchem. Až ráno ve vlaku jsme si vzpomněli, že jsme se chtěli v Tričůru stavit za otcem Wernerem, kterého jsme potkali ve vlaku cestou do Keraly, tak jsme mu později aspoň zavolali a omluvili se mu.

14. 2. 2008 čtvrtek – z Bangalore domů
Do Bangalore jsme přijeli v sedm hodin ráno, vystoupili jsme ve stanici blízko BREADS, kde jsme byli domluveni s otcem Matthewem, že nám nechá připravený pokoj, než nám pojede odpoledne vlak do Davangere. Takže jsme si opět chvíli pohověli v „našem prvním“ pokoji. Na vedlejší ulici jsme pojedli výbornou sladkou snídani. Překvapilo nás, jak byla levná. V Bangalore bychom takovou cenu za takové dobroty nečekali. Pak jsme museli do centra, chtěli jsme do velkého knihkupectví a koupit si průvodce po Nepálu. Nechali jsme se dovézt na hlavní třídu. Na chvíli jsme se opět ocitli v luxusu. Všichni místní kolem nás chodili evropsky oblíklý ( to Keralané ikdyž bohatí, tak drží své tradice), já v sárí a Jarek v lungi jsme působili dost out.

V BREADS nás čekala milá kontrola. Naše “šéfka“ Jana ze Sadby si nás osobně přijela do Indie zkontrolovat. Bylo super vidět někoho z Čech. Když jsme ji uviděli ve dveřích, připadla nám strašně bílá. Krom sebe na tu barvu nejsme vůbec zvyklí. Také nám připadla nezvykle vysoká. Ve středisku jsem z ženských nejvyšší já. Bohužel jsme na sebe měli jen chvíli. Otcové nás pak všecky pozvali na oběd do provinciálního domu. Tam se za nimi vždy těšíme. Cítíme tam určité zázemí. Pak přišlo už jen rozloučení a rikšou honem na nádraží. Vlak jsme stihli tak tak. Vlaky tu jsou strašně dlouhé a když člověk čeká na opačné straně, než má zamluvené místo, tak dá prodrání na opačnou stranu vlaku zabrat. Trvalo nám deset minut, než jsme se procpali přes davy lidí k našemu vozu.

Cestou jsme si četli naše české noviny, které nám přivezla Jana. Byli jsme za ně moc vděční. Vůbec tu nestíháme sledovat zprávy z domova, takže jsme vůbec nevěděli, že se volí prezident. České noviny byli středem pozornosti i našich spolucestujících. Fotili si do mobilu náš televizní program, naše reklamy... Také jsem začala číst průvodce o Nepálu, který nás zneklidnil. Několik úvodních stránek je věnovaných bezpečnosti. Bohužel jsou prý turisti čím dál víc terčem násilností. I ve vysoko položených místech došlo k několika případům proříznutí stanu a ke krádežím. Prý zloději většinou neubližují fyzicky, tak to jsme rádi:-). Ale bez stanu a bez bot (což je prý žádané zboží mezi všemi Nepálci) se dá těžko pokračovat v treku. No, nelekejte se rodičové, takové věci musí být v každém průvodci. Věříme, že nám se nic nestane. Přesto bychom byli rádi, kdyby se k nám někdo přidal? Tak co vy na to?:)

Ve vlaku jsme seděli s dvouma mladýma studentama ze severní Indie, kteří nám byli moc sympatičtí. Pro nás bylo obohacující bavit se s někým z jiného koutu země a taky s někým bohatým. Kluci, ač pocházeli z bohatých rodin, vypadali pokorně (ročně platí jen za školné 75 tisíc korun, plus k tomu další výlohy na živobytí...). Prý až dostudují, musí si sehnat co nejdříve kdekoli po světě práci a několik let pracovat, aby vše rodičům splatili. Tím, že se tu studium platí, tak studenti berou školu dost vážně. Ne jak u nás, kde jich spousta svůj čas jen propaří. Ikdyž taky říkali, že občas pořádají různé party. Nechceme ale říct, že nejsme vděční, že u nás je vysoká škola zadarmo. Snad to u nás vydrží co nejdéle:-).

Jarek se jich ptal, jestli jako studovaní, budoucí naděje národa, mají nějaké plány pro lepší budoucnost Indie. Řekli, že chtějí pracovat v nějaké firmě a nechápali přesně Jarkovu otázku. Vysvětlil jim, zda chtějí podporovat různé ekologické, vzdělávací, rozvojové projekty... Ke všemu byli dost skeptičtí, prý se tady nedá nic měnit. Taková odpověď Jarka rozdráždila a začal s nimi diskutovat. Kritizoval jejich pasivní přístup - raději nebudu dělat nic, protože stejně ničemu nepomůžu. Ikdyby nakonec daný projekt nebo aktivita nepomohla, hlavní je, že si člověk na konci života může říct: Snažil jsem se pro druhé udělat co nejvíce podle svých možností (každý pomáhá jinak a jinde, právě podle svých darů, a v tom je ta krása:-). S tím souhlasili. Říkali, že ví, že např. dávání almužny žebrákům Indii škodí. Akorát to podporuje další a další a děti místo školy raději žebrají. Proto almužnu žebrákům nedávají, toto vidíme stejně. Ale vůbec je dosud nenapadlo podporovat spousty rozvojových projektů v zemi, snad jim naše debata ukázala nějaké nové obzory a budou se v budoucnu zajímat víc než jen o blaho své rodiny. Kdo jiný než vzdělaní Indové by měli takové sociální a ekologické problémy svojí země řešit?

Povídání s nimi bylo moc příjemné. Ani nám nevadilo, že vlak měl hodinu zpoždění. Do našeho střediska jsme dorazili v době večerního divočení. Někdo první z dálky spatřil Jarka díky jeho bílému oblečení. Uslyšeli jsme, jak někdo volá na celé kolo JAREKAPAAAAAAAA a za chvíli se k nám přiřítilo hejno dětí. Tyto okamžiky spontánní radosti jsou nádherné. Všechny jsme hned postupně objali a radovali se s nimi. Umeš nás ale hned sprdl, že podvádíme, protože jsme odjeli ne na deset, ale na jedenáct dnů:-). Pak nám děcka ohlásily smutnější zprávy. Aneše a Sahaja Mary utekly domů. Sahaju dnes bratr přivezl zpět. Prý teď u kuchyně jí a brečí. Šli jsme za ní, objali ji a sprdli, že nás chtěla opustit. Je to herečka, hned se na nás usmívala. Potřebuje hlavně pozornost. Nechtěla nás pak ani nechat pořádně najíst a volala nás ke společné modlitbě růžence. Šli jsme se tedy za děckama modlit. Navzájem jsme si dali křížek na dobrou noc a byli jsme šťastni, že jsme v pořádku mezi děckama. Bratr nám říkal, že teď když jsme tu, tak už Sahaja neuteče. Prý si ji máme vzít pak se sebou do Česka:-) Tak pro nás bude muset přijet asi na letiště autobus, protože nám všechny děcka budou chybět:-).

Končíme povídání z Keraly jak jinak než: Sv. Tomáši, oroduj za nás!