4.2. – 8.2. 2008 - Kerala

4. 2. 2008 pondělí - půlté výročí naší svatby
Ráno v sedm, kdy děcka měly ranní samostudium, jsme jim naposledy zamávali, zachytli naposled Umešovi smutné oči a vyrazili autorikšou na vlak. Cestou do Bangalore jsme si připomněli naše půlroční výročí od svatby. Jak jsme tu teď pořád spolu, připadne nám to mnohem déle, než jen půl roku.

V Bangalore jsme měli před odjezdem našeho nočního vlaku do Keraly celé odpoledne až do večera čas. Vyrazili jsme tedy do botanické zahrady. Cesta z nádrží však trvala šíleně dlouho. Bangalore je nechutně ucpané velkoměsto, zlatá Praha... Nevím, jak dlouho může takhle rychle rostoucí město vydržet bez podzemní dopravy.

Na oslavu našeho výročí jsme v temné putyce poobědvali a “slavnostně“ si připili vynikajícím čerstvý ovocným shakem (ty nám budou pak v Čechách chybět). Jinak botanická zahrada celkem ušla, čistá ale hlavně plná opiček, které bylo úžasné pozorovat. Nechápeme, jak dokážou skákat a chytat se takových malých větviček a to ještě v korunách stromů, které se už naklánějí nad vodou jezera. Některé stromy v parku vypadaly moc zajímavě. Jen škoda, že jsme neměli více času si je prohlédnout. Říkali jsme si, že se těšíme, až budeme jednou v klidu jednou procestovávat s našima děckama Českou republiku. Budem sedět pod nějakým obyčejným bukem a budem říkat děckám: „Jo, jo, to tehdá v Indii jsme viděli mnohem vychytanější stromy, ale tento je lepší. Na tento strom se můžeme dívat, opírat se, lozit, objímat a to celé hodiny, nikam nespěcháme.“ (doufám, že až jednou budou naše děti číst tento deník, tak nás neobviní z toho, že jsme je stále nikam nevzali, jak jsme si plánovali a jen pracujem a pracujeme:-)

Z parku jsme se snažili dostat autorikšou na druhý konec města do centra BREADS (naše přijímající organizace), kde jsme měli sraz s obchodním agentem, který nám zařídil letenky do Nepálu. Otec George Matthew nám poskytl opět náš pokoj, v němž jsme strávili první dny po našem příletu do Indie. Bylo příjemné se po třech měsících vrátit do našeho prvního indického bydliště. V sedm jsme šli s otcem na mši a na večeři do provinciálního domu. Všichni otcové nás moc mile uvítali. Setkání s nimi pro nás bylo pohlazením pro duši. Starý otec Thomas a mladý Jude slavili narozeniny, takže jsme vychytali i luxusní večeři, dokonce s polívkou...jééé ty babičiny - jak mě tu chybí:-( Vůbec se tu nevaří, přitom se u nás říká, že polévka je grunt. Tady to platí o rýži, u které my už ale po hodině od oběda zase cítíme hlad. Na večeři přišla i Rakušanka Julia, která právě skončila svou roční dobrovolnickou službu a chystala se na návrat domů dalšího dne. Vůbec nevěděla, co bude doma dělat a byla úplně nešťastná, že musí odjet. To my nechápeme. Přestože se nám tu moc líbí, tak se těšíme domů - za našimi rodinami, kamarády a konečně na náš obyčejný rodinný život. Pořád si plánujeme, co pak doma podnikneme...:) Je smutné, že se někdo netěší domů. Asi se nemá moc za kým vracet. Každý nemá takové štěstí. Proto jsme my za vás všechny moc vděční:)

Na nádraží jsme hned poznali, že vlak má namířeno do Keraly – země se silnou křesťanskou tradicí. Na nástupišti čekala spousta řeholních sester a kněží – jednomu starému otci Wernerovi jsme pomohli se zavazadly. Ráno si nás ještě ve vlaku našel, dal nám své číslo a pozval nás k sobě domů do Thrissuru ( kde budeme náš výlet končit). Jinak my jsme hned po prvním desátku růžence vytuhli a spali jak zabití. Místní vlaky skýtají výborný spací luxus...

5. 2. 2008 úterý - Trivandrum
Probudili jsme se až kolem osmé ráno a z vlakového okénka nás hned uvítala krásně zelená příroda. Jarek byl nešťastný, že prospal projíždění horama Západního Ghátu, ale i tak byly výhledy krásné - kopečky poseté palmami, mezi nimi se klikatily řeky, u kterých lidé vyráběli tvárnice. A hlavně díky mlze vládlo zatím příjemné počasí, ne horko, jímž nás všichni strašili. Na snídani jsme si dali místní keralské specialitky, které se roznášeli po vlaku. Servis jídla a pití je ve vlaku nepřetržitý. Nejen jiné jídlo nám oznámilo, že už projíždíme Keralou, ale např. i náš soused, který se modlil růženec. V této zemi je díky sv. apoštolu Tomášovi a později syrským obchodníkům křesťanství tradiční a silné.

Jen tak sedět ve dveřích vlaku a pozorovat okolní krajinu je možné vydržet celé hodiny. Všude v těsné blízkosti trati byly mezi palmami rozesety malé baráčky s prudkými střechami pokrytými červenými taškami. Připomínalo nám to Gou, ale připadlo nám tu hezčeji (možná máme vzpomínky na Gou poznamenané nocí se štěnicemi). Od Tričúru zmizely kopce a u Kočínu se v krajině naopak objevily kanály a bažiny. Mezi močály se vypínali i dvacetipatrové věžáky. Uprostřed bažin mezi kokosovými palmami se pásly krávy, které asi věděli, kam šlápnout a co sežrat. Vysvitlo slunéčko a začalo být nepříjemné dusno.

Asi ve 3h odpoledne jsme dojeli téměř na úplný jih Indie, do hlavního města Keraly, do Trivandrumu. Město nám vůbec nepřipadlo jako indické, po chvíli nám došlo proč – nikde žádné krávy, prasata ani voly táhnoucí vozy (za celou dobu jsme v keralských zahlédli pouze občas pár koz ). Prošli jsme moderní hlavní třídou (tradičně se jmenuje Gandhí road) se spoustou obchodů kr staré části města.

Po projítí starou bránou jsme se ocitli na velikém náměstí s palácem a poutním chrámem Šrí Padmanabhasvámí, zasvěcenému Višnově inkarnaci ležící na několikahlavém hadovi. Většinu náměstí však zabírala nádrž, nejspíše dříve užívaná poutníky k umytí po cestě. Cesta k chrámu byla stejně jako zámecké schody v Praze plná stánků se suvenýry pro turisty.

Prohlédli jsme si krásný dřevěný palác z 18 stol. Kdybyste viděli ty vyřezávané stropy, balkóny a vůbec všechny ty dřevěné vychytávky... A chudák radža si ho užil jen jeden rok, pak umřel a potomci se nějak nedohodli, tak byl až do roku 1990 prázdný a zavřený. Posledních osmnáct let jej spravuje stát a slouží jako muzeum. Provázela nás moc milá průvodkyně. Byli jsme nadšení, když nám ukázala dárek z Čech indickému králi – trůn z českého křišťálového skla. Luxusní, jen škoda, že u něj měli chybu v nápise, místo Bohemia Bohimia. Po prohlídce nás naše milá průvodkyně zavedla před palác a požádala o spropitné. Když jsme jí dali 20 rupií (10kč), tak se rázem změnila v neskutečně nepříjemnou ženskou. Z očí jí sršely blesky a na ostatní personál křičela něco o naší drzosti. Holt je zvyklá na jiné turisty. Nechápe, že nejsme turisti a šetříme na všem, co můžem.

Dost nás rozčiluje, že v turistických místech bílá tvář znamená pro místní peníze. Vždy se majitelé restaurací překřikují, ať jdeme k nim. Pak se ale asi diví, když sníme jen smaženou vegetariánskou rýži. Indové sedící kolem nás si toho často dávají mnohem více. Taky rikšáci zjišťují, že smlouváme, jak můžeme a že z nás toho moc nekápne. Nicméně jsme si z dřevěného paláce odnesli inspiraci pro naši dřevěničku, už jen najít tu armádu řezbářů:-)

Chtěli jsme se jít podívat i do poutního hinduistického chrámu postaveného v drávidském stylu s východním gopuramem (věž tvaru pyramidy) čnícím do výšky třiceti metrů, ale bohužel vchod hlídali chápci s bambusovou holí a pouštěli pouze hindy. Indičtí turisti si chodili do převlékárny vyměnit kalhoty za dhótý (bílá zavinovací sukně, kterou nosí v Kerale skoro každý, včetně všech politiků) a vysvléknout košili (některé odhalené turistické pupky mi moc bohoslužebné nepřipadly). Nás ale podle tváře vypoklonkovali i odtamtud. Takže informace z průvodce Lonely planet, že ke vstupu si stačí obléknout tradiční oblečení je zastaralá (možná kdybysme byli černí aspoň jak italové, tak by to prošlo).

Cestou do střediska Don Bosco, v němž jsme měli zajištěný nocleh, jsme se zastavili na tréningu keralského bojového uměn Kalari. Zrovna ale cvičili jen začátečníci. Nicméně i tak mi to připadlo zajímavé. V temné sklepní tělocvičně s dupanou podlahou, dokola po stěnách se svíčkami a posvátnými oltáříky, cvičili jeden děda, pět malých skoro nahých (jen takovou hadérkou převázaný rozkrok) olejem potřených kluků společně se čtyřmi holkami, které ale byly úplně normálně oblečené. Zkoušeli pouze všemožné kopy, výskoky a výpady. Bojové umění používá i meče, nože, štíty..., ale to by předvedli asi až bojovníci vyšších úrovní.
V Don Bosco centru nás uvítal jen jeden kněz. Nešlo o normální chlapecké středisko, pouze o farní dům s farářem a zaměstnanci při kostele Panny Marie. Klasické chlapecké středisko pro kluky ulice stojí naproti nádraží. V Kerale se údajně nachází pouze málo chudoby. Gramotnost je prý téměř stoprocentní a slamy vznikají pouze díky přílivu za prací přicházivších imigrantů ze sousedních států.
Hned po příchodu do pokoje jsme zkontrolovali povlečení a uviděli jsme stejné krvavé skvrnky jako v Goi, takže jsme se zděsili. Pořád jsme ale věřili, že na pokoji štěnice nejsou, protože vše jinak působilo velmi čistě.

Vyrazili jsme ještě na večerní procházku po městě. Já osobně bych raději šla trapně spát, ale Jarek chtěl ještě jednou zkusit zda nás v tradičnějším oblečení přece jen nevpustí do poutního chrámu. No nepustili, ale alespoň jsme bránou zahlédli, jak dav věřících běží s pochodněmi chrámem nesouce nějaká nosítka s bohem. Součástí rozlehlého chrámu byla v podloubí pěkně umístěná ubytovna pro poutníky, do které nás lákali na noc. Vedle sebe naskládané, ležící Indky si povídaly a usínaly. Vládla tam příjemná poutnická atmosféra. Město samé, obzvláště staré tmavé uličky kolem chrámu, mělo svou zvláštní atmosféru. Jen nám ji kazily všude vlající rudé vlajky a komunistický míting. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká v Kotayamu.

6. 2. 2008 Popeleční středa – výlet do Tamilnádu k paláci a vodopádům
Naše dovolenka je opravdu ve znamení spěchu. Už v 6:30 jsme začali den mší svatou. Zaplněný kostel byl striktně rozdělený na mužskou a ženskou část. Ženy sedí na zemi napravo a muži nalevo. Jen to vždy porušuje Jarek, který sedí vedle mě. Babičky, představte si, že máte sedět hodinu v tureckém sedu a několikrát během toho vstát a opět sednout. Docela síla, co?:-) Je mi vždy těch starých lidí líto, ale oni jsou zvyklí a nepřipadne jim to neobvyklé. Všichni starší chlapi v kostele byly oblečení v dhótý, mladí spíše v kalhotách.

Ještě s popelcem na čele jsme utíkali na autobus, který jel do Tamilnádu (hlavní město leží téměř na hranicích Keraly) na jih k nejjižnějšímu místu Indie – mysu Kumarí. My jsme však už po šedesáti kilometrech cesty vystoupili a vydali se přes vesničky k obrovskému dřevěnému paláci Padmanabaphuram.

Cestou k němu jsme uviděli velké moderní do ulice čnící průčelí kostela. Vešli jsme dovnitř a ukázalo se, že jde jen o malou svatyni sv. Šebestiána, plně v hinduistickém stylu. Lidé se modlili v opojení vonných tyčinek, každý nejprve ošahal všechny “svaté“ kouty, místa a sošky, jak se to dělává v hinduistických chrámech a teprve pak se začal modlit. Ani jsme si nebyli jisti, zda se jedná o křesťanskou modlitebnu či hinduisti povýšili naše svaté na bohy. Nicméně největší zážitek pro nás připravil „muž v okovech“. Prostě do svatyně vešel chlápek se svázanýma nohama v poutech, řetaz vedoucí od okovů si držel v ruce. Sedl si na zem a začal se modlit. Nevíme, zda měl okovy kvůli speciálnímu prožívání půstu dnešního dne, přísnému pokání či si jen kriminálník vybral bez svolení bachařů propustku.

Po cestě jsme pozorovali zaplavená políčka, vesnické domečky s palmolistovou střešní krytinou (údajně se musí každý rok po monzunu obnovovat, ale prý skvěle izoluje odvody i tepla), lidi koupající se v potocích. Ženské byly často oblečené pouze v ženském dhótý (ženská zavinovačka uvázaná nad prsama), což dříve bylo v Kerale i pro ženy tradiční oblečení (dnes už ve městech převažuje ramena zakrývající sárí). Políčka i kokosové háje zářili vlahou zelení, ne vyprahlostí jak u nás v Davangere.

Při příchodu k pokladnám paláce nás opět omráčila mnohem vyšší cena pro zahraniční turisty. Takže jsem začala smlouvat. Poslali mě za šéfem muzea, který měl na ruce růžencový prstýnek. Vysvětlili jsme mu, že jsme dobrovolníci z Dona Bosca, ale bohužel jsme neměli žádný potvrzující dokument. Když už jsme to měli ukecané na jedno plné turistické vstupné a jedno dětské (bylo pořád dost vysoké), chtěla jsem to zkusit ještě na dvě dětské, ale Jarek už kývl, že děkuje, takže sem mu nemohla protiřečit. Nato, že palác z venku vypadal jak valašské Karlovské muzeum, nám přišlo vstupné příliš vysoké. Smlouvání mě fakt nebaví, ale musím, protože to Jarek hodil na mě.
Vyřezávání nedosahovalo vychytávek včerejšího paláce, ale zase jsme si mohli palác celý prolézt sami, bez peněz chtivé průvodkyně. Uprostřed paláců bývá vždy bazének, kde se král koupával. Podle spoře oděných soch se v těchto bazéncích asi děly neřesti... Proti tomu jak to bylo v Indii dřív podle zachovaných uměleckých děl zvrhlé, se dnes muži nemohou své vlastní ženy pomalu ani dotknout. Dokonce často manželé (ať ve spokojeném manželství) spávají odděleně! Jedinou celokamennou stavbou v paláci byl taneční “salón“. Její střechu nesly sloupy vytesané do tvarů indických bohů, které obklopovaly lesklý černý dokonale hladký “parket“, který spíš připomínal ledové kluziště. Tak nádherná podlaha a král si na ní ani nikdy nezatančil. Pouze sledoval profesionální chrámové tanečnice.

Nad palácem se tyčila vysoká nádherná hora a když jsme ještě před palácem uviděli reklamu na blízké vodopády, tak jsme nakonec změnili původní plán a místo pláže jsme se vydali směrem do kopců. Cestu busem jsem protrpěla, silnice úzká, podél ní vykopaný rygól zřejmě na vodovod. Myslím, že kola našeho busu často jela jen pár centimetrů od rygólu. Jen mě uklidňovalo, že v našem busu jelo neustále několik sester. Prostě svatá Kerala, nějaké vystoupily, jiné nastoupily. Tak sem si říkala, že nejsem v autobuse určitě jediná, kdo se modlí. Jarek se rozplýval nad zavodňovacími kanály, který tekly rovnoběžně se silnicí. Prý by v Kerale naše šumavské kanály asi nikdo neobdivoval. Akorát u nás se z nich dá pít, tady se v nich pralo, koupalo...
Projížděli jsme kaučukovníkovými lesy, které byly v tuto dobu (období sucha) bez listí a zářili na slunci svou stříbrnou šedí. Přidal jsem si jako v lese u nás o předjaří. Kaučukovník poznáte podle sloupnuté kůry metr nad zemí, zakončené trubičkou, z které skapává do vaničky guma. Jo a Fráňo, tu rostlinu, co jsem si kdysi u vás o velikonocách vyšmigrustoval a pak ji léta zastřihával na koleji do tvaru 3D-srdce (nikdo v ní srdce nepoznal:-), není kaučukovník. Roste v Indii jako plevel, ale každý se diví, proč ji nazývám kaučukovník.

Po hodině a půl jsme se doštrachali k vodopádům. Reklama na plakátě dost vtipně zkreslovala (asi byla pořízena uprostřed monzunového období). Jarek naznal, že vodopády v tuto dobu mají stejný průtok jako hověžský splav, akorát byly možná dvakrát vyšší. Nicméně nás nadchly, protože se jimi nekochali žádní západní turisti, ale jen místní, rodinky na výletě, party spolupracovníků... Navíc masáž padající vody z této výšky akorát stačila, i tak dala dost zabrat. Já se samozřejmě mohla koupat jen v oblečení, takže jsme je pak v klidu sušili na kamenech. U vodopádu jsme se seznámili s jedním milým Bombajanem Samírem, který byl na výletě i s rodiči, manželkou a dětmi. Protože v tuto dobu sucha kolem vodopádů turistika asi moc nenesla, tak se nám prodavači lístků snažili prodat lístky na loďky i po vyschlém korytě či vybrat peníze za pohlazení slonem. Za vodopád jsme naštěstí zaplatili pouze pět rupií.

K večeru jsme se vydali zpět do keralského Trivandrumu. Pro změnu šílel v buse Jarek. Sedli jsme si na přední místa vedle řidiče, takže měl přímý výhled na silnici a to fakt nedoporučujeme. Jednak nejsou silnice moc široké (v Kerale ještě víc než jinde), ale hlavně všude podél nich žije strašně moooc lidí. Pobřeží a v podstatě celá Kerala je hrozně přelidněná (šestkrát větší hustota než v Česku, pobřeží ještě několikanásobně víc). Jeli jsme 60 km, a jedna vesnice přecházela v druhou, žádné přirozené rozhraní. Pobřeží Keraly a Tamilnádu je jedno velké megapolis. Ikdyž rostou mimo velká města všude lesy, tak v těch lesích všude bydlí lidé. No a tito lidé jsou asi všichni hluší a slepí, nedbající na troubení aut. Fakt jsme měli několikrát pocit, že toho člověka na kole nebo toho chodce sejmeme.
Při projížďce vesnicemi nás všude provázely rudé vlajky se srpem a kladivem a velké billboardy na zlatnictví. Představte si, že v Koťasích nebo na Hovězí jsou všechny ploty pomalovány obrovskými reklamami na zlaté šperky. Navíc každé Hovězí či Jedovnice by u nás musely mít svá zlatnictví, protože ve většině vesnic, kterými jsme projížděli, nechyběl obchod se šperky (i když asi ne tak luxusními, na které lákaly plagáty).
Kerala je vůbec trochu postavená na hlavu. V jednu chvíli jsme se podívali v autobuse z okénka doleva a tam na domě obrovský hákový kříž (neznamená sice to, co u nás, ale Evropanovi stejně fašismus evokuje). Podíváme se z okénka doprava a tam komunistická vlajka a obrázek Lenina. Podíváme se vedle sebe a kolem nás sedí několik řádových sester. Podíváme se na přední sklo u řidiče a odtam na nás bliká obrázek Ježíše s indickým bohem Ganéšou. Míjíme projíždějící bus s velkým nápisem na předním skle „Jesus loves you“. No řekněte, kde jinde toto najdete?

Dnes jsme se postili o banánu a vodě, ale takhle bysme se rádi postili i v Davangere. Pozdní snídaně banány, pozdní oběd ta nejvychytanější banánová úprava – skoro tlustší než delší banán plněný sladkou obilnou směsí a to vše usmažené v těstíčku (Mařence směs nechutnala, ale já se rozplýval blahem). Na večeři jsme si dali jen samotné banány. Nepředstavujte si naše banány, ty tu nejsou moc obvyklé, protože jsou pro Indy příliš obyčejné. Oni své speciální menší ale o to sladší odrůdy nazývají “plentn“. Existují jich desítky druhů s rozličnými chutěmi - některé připomínají jablka, jiné melouny, ananasy... Keralané znají spoustu různých úprav jednotlivých odrůd – některé se hodí do těstíčka, jiné na slané chipsy...:-) Mařenka říkala, že bysme někdy v Česku mohli zkusit indické úpravy banánů, ale asi se v Evropě tyto plentn nedají sehnat.

Večeříme na pokoji banány, podíváme se pořádně na noviny, do kterých nám je prodavač zabalil a z nich na nás září naše česká škodovka. V Kerale jsme jich viděli docela hodně. Ach jo, jestli se na silnice ještě budou cpát osobní auta, tak už se tu doprava úplně ucpe. Přitom jejich autobusy jezdí neustále, všude a strašně levně.

Večer jsme se šli ještě malinko projít a Mařenka mi nakonec ustoupila v mém přání koupit si místní keralské dhótý. Stále mi totiž tvrdila, že v Davangere jej kvuli otcům nosit nebudu či pouze po večerech a v Česku mi bude ležet jen ve šteláři. Tak jsem ji slíbil, že to teda ne. Jak přijedu z práce dom do Kotvrdovic, tak se okamžitě převléknu do dhótý a podvečery trávené beztak většinou s rodinou budu pouze v sukni:-). Snad se nebude po vesnici šířit, že starosta má zetě transsexuála:-).

7. 2. 2008 čtvrtek – plavba do Alepí
Využili jsme noclehu zadarmo v Don Bosco i na druhou noc. Už samotné ráno začalo spěchem. Oblíkali jsme se neskutečně rychle, protože jakmile jsme vylezli z moskytyéry, začal nechutný nálet hladových komárů. Rozloučili jsme se s otcem a kolem šesté opět vypadli. Chtěli jsme totiž ještě před odjezdem z města vidět muzeum a rádžův palác, které jsme večer nestihli. Muzeum Napier z devatenáctého století postavené v Indo-čínském stylu se nám líbilo, ale hlavně nás po ránu nadchla atmosféra v parcích kolem muzea. Všichni cvičili a my nehli ani rukou ani nohou a jen je pozorovali. Do řeči se s námi dala bandička starých veselých dědoušků, kteří chodí do parku každé ráno na zdravotní čtyřiceti minutovou procházku a pak na půlhodinové poklábosení. Dělali si ze sebe navzájem srandu a byli rádi, že mají na pět minut někoho dalšího k pobavení, navíc cizince. K nedalekému paláci Puthe Maliga jsme už bohužel nestíhali dojít.

Jarek je totiž ještě zvědavější než já a chtěl vidět tréning kalari ještě jednou. Když jsme navštívili předevčírem tréning začátečníků, tak v tu samou dobu na druhé straně města probíhaly mistrovská exhibiční utkání. Dozvěděli jsme se to až druhý den z novin. Jarka to mrzelo a když nám ve středisku někdo řekl, že ráno trénují mistři, tak se tam chtěl jít ještě podívat. Ač jsem byla pro to, jet už raději autobusem do Kolamu, kde nám měla odplouvat jediná loď směr Alepý, tak jako hodná manželka jsem chtěl splnit manželovo přání a vydali jsme se ještě do střediska Kalari. Cvičitelé asi dosahovali lepší úrovně než ti předchozí, víc sebou házeli a krátce šermovali s bambusovými holemi, ale speciální zbraně k boji nepoužili. Pak následovaly naše typické trty na bus... Fakt pohodové líbánky:-). Bus jsme stihli tak tak. Do Kolamu náš bus dojel přesně v deset, kdy podle jednoho z průvodců měla vyplouvat loď. Naštěstí odjížděla až v půl jedenácté, jak psali v Lonely Planet. Jarek ukecal aspoň desetiprocentní slevu na loď a stihli jsme se i nasnídat. Měli jsme výborné keralské placky porota. Ráda bych se pro vás všechny dobroty naučila připravovat, ale nevím, kdy bude čas na učení:-).

Nalodili jsme se a v plné kráse vypluli. Naše loď byla docela malá, taková stará a útulná. Posádku tvořilo asi pět indických pasažérů, Češi jen my dva, několik Francouzů a zbylých čtyřicet anglicky mluvící turisti - Angláni, Australani a Amíci. Měli jsme před sebou 8,5 hodiny plavby keralskýma kanálama po malabarském pobřeží.
Za celou dobu jsme se nádherné a hlavně různorodé plavby nenabažili. Chvílemi jsme pluli po tak obrovském jezeře, až připomínalo širé moře, takže to s naší loďkou docela houpalo. Břehy rozlehlých jezer byly lemovány starými čínskými sítěmi (tahají se nahoru pomocí lan a závaží), na kterých odpočívaly hejna bílých ptáků. Občas jsme vpluli do uzkého kanálu, v němž jsme viděli místním lidem skoro do kuchyně. Ženy často vyráběly koir (vlákna z rozmočených chlupů kokosových ořechů ) či už z něj pomocí kolovrátku přadly dlouhá vlákna a následně lana. Jejich manželé převáželi koir, ovoce, ryby a jiné zboží po kanálech a jejich děti se vracely ze školy naskládaní natěsno na malých přívozech. Po celou plavbu jsme pozorovali rybáře na dřevěných kánoích, jak se snaží něco ulovit. Jejich rozhazování sítě obdivujeme doteď. Celé pobřeží i kanály zdobily zelené palmy, no balzám pro oči.
Cestou jsme udělali dvě zastávky. Na oběd jsme zakotvili u luxusně vypadající restaurace, takže jsme pouze přešlapovali u houpací sítě na molu. S námi čekal na ostatní obědvající pasažéry mladý Frantík, který nám svým chováním i vzhledem připomínal spíš Čecha. Mařence to ale po chvíli nedalo a šla se do restaurace zeptat na ceny. Vrátila se s tím, že vegetariánské menu stojí jen 17Kč. Do minuty jsme seděli u stolku vedle tlustého amerického páru. Oběd jsme dostali naservírovaný na palmovém listě (typické zvláště pro Keralu). Začal jsem automaticky jest rukama, což asi sousedy muselo vylekat. Hned jak jsem si to uvědomil, tak jsem se jim omluvil a začal jest lžičkou. Spolucestující si dávali všelijaké vychytávky, ale hlavně skoro nic nedojedli. Stálo mě spoustu přemáhání, abych po nich nezačal dojídat. Naštěstí nás už volal kapitán, abychom se nalodili. Na druhou čajovou zastávku jsme vyhodili kotvu v úzkém kanále u bufíku, který vypadal jako vodácký od Vltavy. K čaji jsme posvačili místní smažené dobrůtky. Když si tak pochutnáváme, zničehonic plc a Jarkovi přistálo na ruce, kousínek od čaje nechutné vraní (vrán je v celé Indii jak u nás vrabců) hovno:-) Ještě že né do čaje:-) Ten jsme v klidu dopili a pak teprve si Jarek šel ze sebe smýt trus.
Trochu smutnější zážitek z lodi se týká turistů. Nechceme se nad nimi pohoršovat, ale chceme vám popsat situaci. Většina z nich hned po nalodění otevřela knížku a celou dobu si četla. Nechápeme, proč si čtou o nějakém vymyšleném dobrodružství, když zažívají svoje vlastní. Občas sice zvedli oči a podívali se na krajinu, ale neuměli si plavbu vychutnávat jako my. Vypadali znuděně. Postupně jich docela dost vytuhlo a téměř celou cestu prospali – chápete je? Proč si zaplatili tolik peněz a nakonec plavbu prospali? Spát můžou doma... Doufáme, že dokážeme jednou předat našim dětem, jak se jen tak čumí do přírody a těší se z toho. Když jsme pozorovali názvy jednotlivých knížek, tak jsme se už museli začít smát:-) Jedna Angličanka četla knihu Půl žlutého slunce, druhá nezávisle na ní Tajemství tisíce Sluncí.
Pár minut jsme dokonce pluli uzkým kanálem podél mořského pobřeží. Od divokého mořského příboje nás oddělovala pouze několik metrů široká hráz. Vzpomenuli jsme si na tsunami, asi musela zaplavit celou tuto nádhernou kanály protkanou oblast.
Zato my jsme si chvilkama připadali jak na Vltavě. Zpívali jsme si, seděli na boku lodě a kopali nad vodou nohama, pohodička... Rozdíl pravda byl ten, že jsme nemuseli pádlovat:-) Až nám z té vodní nálady začalo být smutno po vás kamarádech. Těšíme se na nějakou další plavbu po našich řekách:-)
Překvapovalo nás, kolik mostů jsme cestou míjeli a jak zely prázdnotou. Spojovaly ostrůvky s pevninou, ale přitom nám připadlo, že snad všichni v okolí dávají přednost lodím před auty. Ale Kerala je asi dost bohatá, že si prázdné mosty může dovolit stavět.
Jak jsme se blížili k městu Alepí, přibývalo v kanálech vodních hyacintů (prý kanály postupně víc a víc zamořují). Jarek mě chtěl jeden kvetoucí vylovit, ale já se bála, že přitom spadne z lodě, takže jsem jeho snahu nakonec ani neocenila:-(.

Do Alepý jsme dorazili až za tmy. Hned v přístavišti na nás čekal Joshy, bratr našeho otce Joye, u kterého jsme měli přespat. Dokonce si kvůli nám vypůjčil auto. Nejprve nás vzal na večerní projížďku do přístaviště hausbótů – místní luxusní plovoucí dřevěné a proutěné hotely (nájem za den 7000Kč, ale zápaďáci si je najímají s celou posádkou včetně kuchařů:-(. Z přístaviště nás dovezl na pláž. Moře bylo dost divoké, tak jsme se do něj raději nešli koupat. Na pláži vládla příjemná večerní atmosféra, spoustu místních rodinek s malými dětmi jen tak sedělo na písku a povídalo si, úplně jiný svět něž jaký známe z Karnataky. Jarek se od jednoho taťky naučil chytat po písku běhající kraby, dlaní po něm bouchl, krab se lekl či se zaryl nohama do písku a pak jej stačilo jen rychle chytit za tělo mezi prsty.

Nasmáli jsme se, když nám Joshy řekl, že jeho dcerka, která má právě dva měsíce a v neděli bude pokřtěna (na křtiny jsme mimochodem pozváni, ale nemůžeme, protože v neděli bysme rádi chodili už po horách) stále nemá jméno. Ptali jsme se, jak jí zatím říkají, prý baby. Jména dětí se tu dost prožívají - po kom bude atd. Rodinní příslušníci se nějak nemohou dohodnout, takže konečné rozhodnutí padne až v sobotu večer před křtem. Bohužel malou neuvidíme, protože podle místní tradice bydlí žena po porodu až do křtin v domě své matky. Joshy bydlí po celou dobu, jako před narozením malé, v domě svých rodičů, kde jsme měli spát.

Cestou z města k němu domů jsme docela šíleli. Auto asi nemělo dobře umyté sklo a všechny protijedoucí auta svítily dálkovými, možná mají jinak seřízená světla. Výsledek byl, že nic nebylo možné před sebou vidět, pouze světla. Navíc ikdyž byla čtyřproudovka dostatečně široká, tak divokému indickému stylu jízdy nestačila, motorky a auta se mezi sebou neustále proplétaly. Předjíždějící auta se zařazovaly těsně před předjeté vozidlo. Modlili jsme se ať nepotkáme nějakého chodce či cyklistu, protože bychom je určitě museli smést. Vidět šli pouze jasně svítící objekty – auta a motorky.

Očekávané vysvobození přišlo asi po dvaceti minutách. Joshy odbočil k motelové restauraci na večeři. Jeho rodiče nakupovali věci malé dcerce ke křtu, proto se nám omluvil, že maminka nám nemůže uvařit večeři. Po vjezdu na parkoviště jsme se začali děsit ceny večeře, na parkovišti luxusní restaurace navigoval hosty takový ten zaměstnanec v kšiltovce, jak jej známe z amerických filmů. Chtěli jsme Joshyho pozvat, ale tušili jsme, že to neprojde, protože nás bere jako své hosty, o které se musí starat. Takže jsme se cítili blbě, že za nás bude hodně platit, přitom luxus nepotřebujeme. Navíc nám bylo trapné do restaurace vstoupit, protože jsme byli za celý den zaprášení a od písku z pláže, já navíc v lungi, která se prý bere jako oblečení pro pracanty, ne k noblesní večeři. Při vstupu nás úslužně uvítalo několik recepčních, kteří nás předali vrchnímu starému číšníkovi. Ten uměl dobře anglicky a zavedl nás do nekuřáckého salónku. Celá restaurace byla klimatizovaná snad na osmnáct stupňů, takže nám okamžitě začala být zima. Nestíhali jsme koulet oči - vše pochromované, pěkné tradiční ale decentní malby visící na zdech, mladí číšníci kolem nás poskakovali jak diví. Když jsme otevřeli jídelní lístek, tak nám spadl kámen ze srdce. Ceny překvapivě dosahovaly levné české restaurace, tedy asi dvakrát dražší než v indických restauracích, kde jídáváme obvykle. Možná je to tím, že Indové si jídla moc váží a nedokážou na něm rýžovat. Vzpomenuli jsme si, jak jsem přijel ze Skotska na Mařenčiny státnice. Abychom její ukončení studia oslavili, tak jsem ji pozval na kampu do restaurace na pěkném místě u Vltavy. Oběd se špatnou obsluhou, špinavými sklenicemi, zkaženými brambory, stojící několik tisíc, byl v naprostém kontrastu s touto levnou večeří.
Jarek si objednal “mínu molí“ - rybu se smetanovou kari omáčkou (připomínalo to naši svíčkovou), moc moc dobré. Mě doneslo několik číšníků hořící pánev se steakem, ještě to přede mnou z té pánve několik minut prskalo. Moc jsme si pochutnali, ikdyž Jarkovi připadlo mé jídlo tím ohněm nějaké moc spálené, ale dojídal po mě ze dna pánve. Objednali jsme si po celé Indii rozšířené pivo Kingfisher, které je dost silné a hlavně je ho pinta (asi 0,6 litru). Mladý číšník nám jej pomalu a dlouho odborně naléval do sklenic a během toho se nenápadně zeptal odkud pocházíme. Tím, jak se zeptal, nás pobavil, protože toto je vlezlá otázka úplně každého Inda na ulici, ale do této chvíle si od nás číšníci drželi seriózní odstup. Pivo nám příjemně pomohlo překonat Joshyho jazykovou bariéru. Dokonce jsme si všichni navzájem ujídali z talířů, komu co chutnalo.

Když ale zavelel k rychlému přesunu domů, začalo nás znervózňovat, že Joshy vypil celou pintu a měl domů řídit ještě 15 km. Vypil jakoby naše dvě dvanáctky. Taky to na něm bylo znát. Když nastartoval a vyjížděl z parkoviště, tak málem srazil kšiltovkového navigátora, který mu ukazoval, kudy vyjet. Našemu řidiči však nepřipadlo nic divné. Naštěstí jsme za chvíli sjeli z hlavní silnice, po které jel podle nás šíleně rychle, na úzkou okrsku, na níž už veškerý provoz usnul. Ikdyž jel pomaleji, tak pro nás byla jízda nepříjemná, protože jsme občas potkávali neosvětlené a často přiopilé cyklisty. Celou cestu jsme se modlili a následně Pánu děkovali, že jsme dorazili v pořádku.

Přijeli jsme do malé vesničky roztroušené mezi palmami. Domek rodičů otce Joye byl postaven před jeho primicí, takže je asi šest let starý, přízemní s pěti pokoji, obehnaný dokola všemožnými ovocnými palmami. Vzbudili jsme jeho rodiče:-(. Neuměli moc anglicky, ale byli moc milí. Hned nám ukázali, co koupili na křtiny své vnučce -zlaté náramky, zlatý řetízek, bíle dlouhé šatečky, jak na princeznu a pak řůžové šatečky na oslavu. To vše tu prý musí být, bez zlata se neobejde žádná sláva. Hrůza, jak se tu vyhazují peníze. I chudí se alespoň trochu snaží dodržovat tyto zvyklosti. Největším životním výdajem bývá svatba. Pořád se slaví tradičně a musí se pozvat celá vesnice (i hinduisti) a bohužel nikdo nic nepřispívá. Např. sestra otce Joye měla na svatbě 1200 lidí, Joshy 1500 lidí!!!!! Na mši a pak i na obědě! Takže jak vidíte, my jsme měli úplně malou svatbu. Když jsme jim řekli náš počet hostů, tak kývali, že to je malinká svatba. Otci Joyovi přišlo na primici dokonce 1800 hostů. Zde mají spojenu primici se svěcením, takže je vždy přítomen i biskup. Žádný z farníků nic nepřispěl, primici z většiny zaplatila sestra, která pracuje v Kuvajtu. Na nedělní křtiny prý pozvali jen 250 lidí, míň si nemůžou dovolit. Drsné co? Navíc se ti všichni hosté přijdou jen najíst. Ani se netancuje ani nezpívá, jen se prý dívá na to, jak tančí nějaké profesionální tanečnice. Ovšem později nám Indové ze severu popisovali, že na severu Indie se svatby slaví mnohem divočeji, obřad probíhá celou noc a pak všichni tančí.

Otec Joy nám později vysvětlil, že chudší rodiny pozvou na oslavu taky všechny ze vsi, ale každá rodina uzná, jak je slavící rodina bohatá a podle toho pošle počet svých zástupců, takže chudším slavícím přijde na svatbu třeba pouze tři sta hostů.

Před spaním jsme si prohlíželi alba z jejich svatby. Nevěsta byla oblečena v bílých šatech a opět ověnčená zlatem. Na oslavu se už ale nevěsta převléká do rudého sárí, který ji ženich dává darem spolu s thálí (velký zlatý náhrdelník sloužící stejně jako naše snubní prsteny, žena by jej celý život měla nosit na krku).

Spali jsme v pokoji manželky, takže i tu nás překvapilo, že manželé opravdu spí odděleně. Madrace měla stále zabalené v igelitu, pouze povlečené prostěradlem. Aby je asi nemuseli prášit:-).

8. 2. 2008 pátek – plavba do Kotayámu
Brzy ráno jsme s bratrem vyrazili na vycházku po vesnici, která se právě probouzela. Sluneční paprsky se jen těžce prodíraly oparem, což dodávalo místu zvláštní ranní náladu. Bratr nás zavedl k blízkým jezerům, kde jako malý kluci s otcem Joyem rybařili. Na hrázích mezi jezery žilo na malém kousku země několik rodin. Joshy zašel do jedné chaloupky a přivedl nám místní rybářku. Síť přinesla mnohem menší, než používali včerejší rybáři na loďkách, ale i tak nám připadla pořádně těžká (po obvodu silonové sítě jsou přivázaná malá hlíněná závažíčka, která rychle klesají ke dnu, ryby tak uvíznou v prostoru mezi dnem a sítí). Postavila se s poskládanou sítí na kraj hráze, při zakroucení trupem zleva doprava rozhodila před sebe síť, přičemž provázek od ní jí zůstal v ruce. Počkala pět sekund a vylovila z vody síť. Uvízly v ní jen samé malé rybky, ale prý na kari omáčku stačily. Každopádně mít po minutě naloveno k snědku nám připadlo vysoce efektivní. Pomáhal jsem jí vytahovat drobné rybky ze sítě a ty potvůrky mě svými ostrými ploutvičkami pořezaly.
Procházeli jsme se po hrázích mezi jezery. Joshy nás představoval ženám s dětmi, které vycházely ze svých domečků obklopených vodou (vyjít s komáry musí být náročné), aby si prohlédly cizince. Když jim říkal, že jsme od otce Joye, tak se na nás mile smály. I na malé ploše před baráčky zvládaly chovat slepice, kachny, psy a kozy. Jejich chlapi z loděk těžili písek ze dna prostředku jezera, jiní upravovali hráze jezera, aby v něm mohly chovat mořské plody pro restaurace. Lidé mezi těmito jezery žijí skoro jako obojživelníci.

Po snídani jsme se rozloučili pouze s maminkou, protože tatínek, který pracuje ve stejné firmě s Joshym, už byl od šesti hodin v práci. Joshy nás vezl zpět do města a cestou nám ještě ukázal jejich farní syrský kostel. Připadlo nám, že vypadá zanedbaně jako vesnické kostelíky v Goi, ale je možné, že v této vlhké oblasti se musí domy malovat každý rok, aby nečernaly. No ale myšlence, že keralští relativně bohatí křesťané se o dům Páně moc nestarají, se člověk neubrání. Třeba ale peníze utrácí pro potřebnější bližní.
Za vesnicí jsme projížděli mezi dunami bílého písku, který se tu těží pro výrobu skla. V jedné vesnici jsme potkali předvolební dav s muslimskými vlajkami, prý zemřel starosta či radní, byly vypsány nové doplňující volby, tak proto ten humbuk. Taťko představte si, že se v Koťasích před zastupitelskými volbami schází dav s vlajkami skandující hesla na vaši podporu:-). Hinduistické vesnice se poznaly, protože u křižovatky v nich stála prosklená kaple se sochou meditujícího Šri Narajány. Údajně žil někdy před sto lety v Kerale a kázal příslušníkům nižších kast, takže takový Gandhí Keraly. Jeho sochy je možné vidět po celé Kerale.
Na ucpané čtyřproudovce plné šílených kličkujících řidičů a bráchovým zběsilým předjížděním přerušil na chvíli naši nervozitu z provozu kráčející slon nesoucí si hromadu jídla (palmové listí). Joshy vysvětloval, že sloni jsou v Kerale velice oblíbení, zvláště k náboženským oslavám. Každý, komu rostou na zahradě palmy, tak stárnoucí listí odsekává pro slony chované v okolí. Slon s majitelem obchází kraj a odnáší si na chobotu každodenní stravu.
Joshy nás dovezl přímo do přístaviště, poděkovali jsme mu a on spěchal rychle do práce. Jen kvůli nám si posunul začátek směny o několik hodin. Asi je tu ale běžné, že když starší brácha a navíc kněz něco žádá, tak se mu vyhoví. Otec Joy nám řekl, ať se nijak nestrachujeme, že budeme bratra obtěžovat. Prý si podle nás automaticky změní svůj program.

Nasedli jsme do dřevěné kanoe, jejíž kapitán se nám nabídl jako první. Náš kapitán a průvodce hned strčil Jarkovi pádlo, spíš teda jen takovou rozšířenou krátkou tyč. Pádlování s tímto dřívkem bylo mnohem náročnější než u nás. Já se však vezla jak královna, nad námi totiž byla stlučená stříška proti slunci, a seděli jsme na koberečku na malých sedátcích.
Za městem jsme vpluli na krátkou exkurzi do opravny lodí. Takové potopené rozpadlé vraky prý ještě budou opravovat, no nechtěla bych na nich pak plout.
Průvodce nám u břehu jezera ukázal odstavenou hadí loď. Tyto úzké dlouhé veslice pojmou snad sto lidí. Dříve převážely po kanálech bojovníky do bitev. Dnes se na nich během největšího keralského festivalu Onam pořádají závody o Nehrúúv pohár. Před lety mezi sebou o pohár soutěžili pouze obyvatelé okolních měst a vesnic. I náš kapitán se závodu kdysi účastnil. Dnes se závod postupně stává celosvětovou atrakcí.
Když jsme vypluli z kanálu na větší jezero, kde se kolem nás proháněly houseboty, měla jsem docela strach, že se uděláme. Vlny s námi docela házely, takže jsme už vymýšleli strategii co budeme zachraňovat první. Já ale pořád ujišťovala Jarka, že na břeh určitě nedoplavu. Naštěstí jsme jezero bez cvaknutí přepluli a vpluli do kanálu bez hausbótů. Po hodině jsme zakotvili. Prošli jsme se mezi rýžovými poli podívat se k menšímu jezeru. Kolem jeho břehu vyčuhovalo několik prťavých ostrůvků a na každém z nich stál vždy jeden domek. Sousedé k sobě na návštěvu plavou nebo plují:-) Chvíli jsme si povídali s vesničankami, ale jejich malé děcka, které vytáhly z plachty pověšené na stromě a sloužící jim jako kolébka, se nás báli, tak jsme je nechtěli dlouho děsit a raději jsme odešli. Přišlo nám drsné, jak mamky malé děcka pomalovávají. Tříměsíční děcko bylo zmalované jak klaun, černé linky kolem očí jak kočka... No Luci, představ si, že tak pomalováváš malou Agátku.
Pak jsme šli k dalšímu kanálu, který byl totálně celý zarostlý hyacintama. Litovali jsme bidlaře, kteří tama probidlovávali s mega lodí. Holt do kanálu se vypouští kde co, takže hyacinty rostou jak o život. Náš průvodce tama s námi nechtěl jet, tak jsme šli po břehu a navštívili místní hospodu, protože Jarek chtěl ochutnat místní kokosové pivo “tody“. Chtěli jsme vidět samotný sběr, ale bohužel tody-muži lozí na palmu pouze zrána a zvečera. Useknou květ palmy, buší do něj velikou kostí (později jsme už bezpečně věděli, že ťukání v palmovém háji nepochází od datlů:-) a sbírají šťávu do pohárku. Alespoň jsme si v hospodě jednoho tody-muže se sběrnou výbavičkou vyfotili. Kalné bílé pivo Jarkovi šmakovalo, ale na mě chutnalo až moc zkvašeně. Prý až po jednom dnu kvašení nabere ty správné grády, takže si Jarek koupil litr se sebou. Z hospody jsme už pluli stejnou cestou zpátky do přístavu. Na jednom poloostrově u jezera se shromažďovaly spousty lidí, po úzké cestičce na břehu mezi rákosím přicházeli lidé v zástupu jak husy, u břehu přistávaly houfně loďky. Průvodce nám vysvětloval, že z širokého okolí se lidé přichází a připlouvají rozloučit na pohřeb se zesnulým.
Asi deset minut před přistáním začal kapitán u sebe vybírat ze dna vodu. Prý loď propouští. Ještěže nám to oznámil až ke konci plavby:-).Ikdyž jsme byli domluvení, že zaplatíme tři hodiny plavby, tak nám kvůli pěti minutám zpoždění naúčtoval tři a půl. Protože jsme byli spokojeni, tak jsme se s ním nechtěli handrkovat, zaplatili jsme a šli.

V přístavišti jsme se hned nalodili na veřejný trajekt, kterým jsme pluli další 2,5h do města Kotayam. Lístek pro jednoho stál pět korun. Většinu posádky tvořili indičtí pasažéři. Vzhled k ucpanosti silnic a častým dopravním nehodám na nich je možná trajekt jistotou, že se do cíle určitě dorazí.
Nejdříve jsme pluli přes veliké jezero Vembanad. Slunce se zlatilo v nedozírné vodní ploše a my s tody-pivem na přídi se nemohli té krásy nabažit. Kolem nás křížovaly snad stovky hausbótů. Z jezera jsme vpluli do širokých pravoúhle se křížících kanálů, které rozdělovaly rýžová pole na rozsáhlé parcely. Zastavovali jsme po každých pár stech metrech u obou břehů. Někdy ani jednotlivé zastávky neodděloval kanál, prostě měl každý u svého domku lodní zastávku. U jedné zastávky stál pouze kostel s domkem. Přišlo mi pěkné, že kostel má vlastní zastávku a každý se může po cestě na chvíli u Pána zastavit. Před kostelem jsme potkali lodní karavanu převážející trávu. Nejspíše rolníci z rýžových polí dováželi ze vzdálených luk trávu pro svůj dobytek.
Na jedné zastávce nastoupilo dost hlučících chlapů. Když už jsme odrazili od břehu, tak do naší lodi vskočil chlápek a začal kopat do jiného před chvíli nastoupivšího. Ten se ho na oplátku marně snažil shodit do řeky a začala rvačka. Naháněli se po palubě, běhali po úzkém bohu lodi... jako ve filmu. Po pár minutách je zaměstnanci lodi od sebe nadobro odtrhli a na nejbližší zastávce si později naskočivší rváč vystoupil. Oba byli asi docela divní a nejspíš opilí. Toho druhého jsme vezli dál, přestože se se všema asi jeho známýma vztekle hádal. Dokonce liskl jedné ženské, co jej okřikovala, zřejmě své manželce. Pak vylezl na střechu naší lodě. Asi se tam nadýchal mírného svěžího vánku, protože když se vrátil, tak už vypadal uklidněně.
Bavilo nás pozorovat, jak naše loď vytváří vlny a jak zavírají lekníny. V důlu vlny se lekníny vždy ladně zavřeli a následně na vrchu vlny zase otevřeli. V úzkých kanálech Kotayamského předměstí se koupaly a dováděly děcka. Čím víc jsme se blížili městu Kotayam, tím víc přibývalo rudých komunistických vlajek. V Kotajámu oba břehy kanálů spojovaly zvedací mosty. Mostní hlídač, nejčastěji hubený chápek s cigaretou v puse, pro naši loď nadzvedl most a hned za námi jej zase spustil.

Po přistání v Kotajámu jsme byli maličko “vepři“. Jeden kulhající rikša se nám nevtíravě snažil nabídnout své nejlepší služby skvělou angličtinou. Což byl ze začátku pro “vepře“ problém. Nakonec jsme ale nasedli, přestože jsme stále moc nevěděli, kam chceme jet. Vyrazili jsme směr centrum. Podíváme se pořádně před sebe na sedadlo řidiče a tam v angličtině Kafkův citát, kterému nerozumíme ani v češtině. Když jsme mu řekli, že autor citátu žil v naší vlasti, tak se nás zeptal, zda jsme z Prahy. Pak jsme se ho zeptali, zda je Kafka jeho oblíbený autor a on, že jej má celého přečteného. Úplně nám spadla čelist a styděli se, že my jsme od něj nic nečetli. Protože směrem do centra přibývalo rudých vlajek, tak jsem se ho zeptal, jak stranu volí a co si myslí o komunistech. Řekl, že se o politiku nezajímá, protože všichni politici mu připadnou zkorumpovaní a moci chtiví. Nechápali jsme, jak se ten člověk tady zjevil. V Karnatace nikdo nic o Evropě neví a hlavně vůbec nečtou, ani študovaní, které jsme měli možnost potkat. A tento rikša četl Kavku! Cestou nám doporučoval nějaké hotely, my jsme chtěli nejlevnější, ale obstojný. Dovezl nás před hotel, který byl i v Lonely Planet popsán jako příjemný a nejlevnější hotel. Taky nám doporučil jít večer na hlavní náměstí, protože se na něm každý večer hraje divadelní představení. Přestože jsme z rikšáka byli celí nadšení, tak jsme mu usmlouvali cenu za odvoz na minimum. Jenom máchl rezignovaně rukou, vzal peníze a odjel:-(.

Ubytovali jsme se plesaje nad super levným a krásným pokojem se samostatnou sprchou(kam se hrabe Goa s předraženým štěnicovým kamrlíkem). Akorát v něm bylo k zalknutí, ale venku bylo dusno téměř stejné. V Kerale, se spoustou jezer a kanálů, je vysoká vlhkost, která i teploty pod třicet stupňů činí nepříjemnými.

Vyrazili jsme do města, nejprve k ortodoxním syrským kostelům. Na ulici nám však každý doporučoval jiné místo k čekání na aubus. Nakonec jsme se asi po půl hodině dočkali správného autobusu, nastoupili do něj, ale byl nechutně přecpaný. Jarek téměř celý vyčuhoval ven, ale fakt jen téměř, protože se ho drželo ještě několika dalších lidí zvenku. Navíc byl bus strašně nakloněný na naši stranu a řidič jel jako o život. Měla jsem pocit, že se vysypeme jako hrášek. Nedokázala jsem jet takto dál. Naštěstí mě Jarek chápal a na další zastávce jsme si vystoupili a jeli raději rikšou – dráž ale bezpečněji.

Bohužel jsme před kostel Čeriapally došli skoro za tmy. Kostelník právě zavíral kostel, ale pro nás ještě počkal a dokonce nám rožnul v kněžišti světla, abychom viděli čtyři stalet staré pěkně zachovalé fresky. Alespoň jsme se před oltářem krátce pomodlili za jednotu křesťanů a vyšli ven. Kostel byl postaven v milém indicko-barokním stylu stejně jako v Goi (tam ale zmizely původní vyzdobené interiéry). Vedle kostela stála budova kostelní kapituly, zahrada kostela zářila čistotou. Místu vládla pokojná tichá atmosféra.
Město Kotájam je centrem ortodoxních křesťanů. Křesťané v Kerale a Tamilnadu (sousední jižní stát) odvozují podle tradice přijetí křesťanství od samotného svatého apoštola Tomáše. Velkým impulsem pro rozšíření křesťanství však byl ve 4. stol. příchod syrských obchodníků i s kněžími. O dvanáct století později portugalští kolonizátoři po svém příjezdu do Indie objevili na jižním pobřeží křesťanské komunity a začali od nich násilím vyžadovat loajalitu s katolickou církví. V té době syrští ortodoxní křesťané přesunuli své centrum dále do vnitrozemí, do města Kotayámu a postavily kostely Čeriapally a ještě starší Valijapally.
Ve farní zahradě jsme prosili za odpuštění starých i současných hříchů nejednoty, pýchy a násilí na spolubratrech. Prosili jsme písní Spoj nás v jedno Pane o jednotu. Je to ostuda, že jsme my křesťané tak roztříštěni. Přitom věříme v jednoho stejného Boha.
Pak jsme se šli podívat na druhý ještě starší kostel Valijapally z roku 1550. Bohužel byl více zanedbaný. Jarkovi se líbil, na mě i přes krásné výhledy na město působil trochu strašidelně (na fotkách velké kamenné hrobky, které stály vedle kostela). Pod kopcem, na kterém stál jsme viděli další čtyři ortodoxní kostely. Tato čtvrť byla asi před staletími duchovním centrem syrských křesťanů.

Z poklidné čtvrti syrských kostelů jsme se vrátili do rušného centra, ponořeného do rudé barvy. Právě se totiž ve městě konal 19. sjezd komunistické strany Keraly. Okolo hlavního náměstí vlály všude rudé vlajky se srpy a kladivy, komunistickými hesly... Odevšad nás zdravily tváře Lenina a Marxe. Takto to ani v Praze asi nikdy nevypadalo. I Kremelské náměstí by se za tuto výzdobu v dřívějších dobách nemuselo stydět. Komunistická propaganda vyvěsila fotky svaté ženy Matky Terezy, Gandhího či Šri Narajány vedle fotky Lenina, vraha miliónů lidí. Těžko se nám to chápe. Lidé v Kerale vypadají opravdu bohatší a vzdělanější než v jiných státech Indie. Svobodně si volí komunistickou stranu, která údajně brání většímu bohatnutí bohatých, ale přece jen máme obavy, aby to nebyl jen líbivý začátek se špatným koncem. Z novin i od lidí, s kterýma se občas bavíme, víme, že současná komunistická vláda je dost zkorumpovaná - např.nedávnem prodala rozlehlé státní pozemky za směšný peníz bohaté softwarové firmě. Půda je v celé Indii a obzvláště v Kerale kvůli přelidnění strašně drahá a pro obyčejné lidi téměř nedostupná.

Jak je město Kotayam malé (asi pouze dvě stě tisíc), tak je kulturní. Každý den se na “Rudém“ náměstí koná zdarma nějaké představení. Dnes se muselo čekat do devíti hodin až skončil poslední komunistický řečník, ale stálo to za to. Shlédli jsme tradiční keralské drama – Katakali, tedy spíše jeho dvouhodinový sestřih, protože celé hry, ztvárňující příběhy indické mytologie, trvají i šest hodin. Herci jsou navlečeni do barevných impozantních kostýmů s maskami představující bohy. Hra je pantomimická doprovázená hudbou – zpěváci, chór a bubny či jiné rytmické nástroje. Tak nějak jsme si představovali staré řecké drama -mytologický námět i podobné zpracování. Bylo to super, ale po dvou hodinách za mírného deštíku mně to stačilo a prchli jsme do hotelu:)

Do hotelu jsme stihli dojít akorát včas před velikým lijákem. Nesnesitelné dusno po celé odpoledne jej předpovídalo a my se na něj těšili jak malé děcka. Ikdyž nám všichni tvrdili, že únor v Kerale je suchý, tak dnes přišla nad Keralu tlaková výše se srážkami a ochladila počasí pro následující dny. Vlastně poprvé jsme tu slyšeli tak silný rachot deště. Spali jsme přímo u okna, tak jsme si déšť chtěli vychutnávat, ale rázem na mě padla únava a bylo po romantice.