28.1. – 3.2. 2008 - Oslava svátku Dona Bosca

28. 1. 2008 pondělí
Není vše růžové a tento týden pro nás nezačal zrovna mile. Vše špatné bereme jako zkoušky, které nás mají posílit. Začalo to, když se po čaji hrály venku hry. Většina děcek se her neúčastnila, protože trénovaly tance na svátek Dona Bosca. Jarek se rozhodl, že toho využije, vezme Karibusavu a bude ho učit na bubny. Po chvíli ale došel otec Kuriakose a ptal se mě, kde je Jarek, jaktože si nehraje s děckama. Tak jsem mu řekla, že trénuje s Karibem na bubny písničku, co chtějí dát jako dárek otci Joyovi (2. února). Prý trénovat má jindy a teď ať jde hrát fotbal, protože přišli výjimečně kluci z druhého střediska. Trošku Jarka mrzelo, že po něm chtějí, aby písničku s děckama zahrál na oslavě, ale není mu dán čas k nacvičování. Buď se děcka učí nebo si musí hrát a večer před spaním už to zase vadí otcům, že je na děcka prý moc pozdě, takže kdy... Ale hlavně že tance se trénují i během vyučování. Při fotbale se Jarek chtěl postavit alespoň do branky, protože se mu kvůli každodennímu fotbalu nehojí na šlapce rána už několik týdnů. Ale otec po chvíli přišel a nechtěl, aby hrál v bráně. Zvykáme si, že otec řídí každý krok každého svého zaměstnance. Jarek to naštěstí bere pozitivně. Říká, že to alespoň prospěje jeho ješitnosti, ikdyž v danou chvíli to v něm hodně vře.

V půl sedmé jsme jako obvykle sešli dolů za děckama na večerní doučování. Zarazilo nás, že všechny děcka někde lítaly a neměly se k tomu, aby se chystaly k učení. Říkaly nám, že se dnes nebudou učit, protože Šruthi (starší holka, vypadající jak černoška) zemřela maminka, a proto půjdeme všichni společně k nim domů. Přišla mi šílená představa, že se sedmdesáti rozpustilýma děckama přijdeme do domu nebožtíka. Zeptal jsem se na to Mary a ta nám vážně odpověděla, že úmrtí je v Karnatace mnohem důležitější událostí než narození a každý alespoň trochu znající nějakého příbuzného nebožtíka musí jít navštívit nebožtíka před jeho pohřbem domů.
Pořád nám to připadalo zvláštní, zvlášť proto, že nás otec nechce nikde moc ukazovat, abychom nepřitahovali pozornost. Tak se Jarek šel zeptat otce, jaký je program, že nám děcka říkají, že samostudium nebude. A on na Jarka škaredě vyjel, ať neposlouchá děcka, ale ptá se ho. Jarek mu na to hned odpověděl, že se ho právě ptá. Otec ale neměl zájem vůbec Jarka poslouchat, pořád dokola rozčíleně opakoval, že máme poslouchat jeho a odešel se s děckama rozloučit s maminkou od Shruthi. My jsme stáli zkoprnělí na zahradě a nevěděli jsme, co teda máme dělat. Jarek se hned modlil, aby ho opustila zlost, já cítila strašnou úzkost. Nesnáším když se někomu křivdí, a kor někomu blízkému, mému manželovi. Našeho otce máme moc rádi, i přesto že je občas tak iracionálně výbušný, každý máme nějaké chyby. Nemyslí to zle a po chvíli ani netuší, že se něco dělo a že vyvolal nepříjemné napětí. Snažíme se ho chápat. Víme, že celý život odevzdal chudým děckám, má kolem všech svých projektů hrozně moc starostí. Jako problém nám však připadne, že tu vše na něm visí. Každou blbost tady řídí a zaměstnanci se bojí cokoli udělat bez jeho svolení, i kdyby to byla sebelepší věc. Bojí se, že by je sprdl. Demotivuje je to natolik, že raději nedělají nic. Což nám připadne hodně líto. Organizace založená jen na jednom člověku nefunguje zdravě. Tím, že otec nepředává svým zaměstnancům žádnou zodpovědnost a pravomoci, tak v době jeho nepřítomnosti tu nastává bezvládí a nepěkný zmatek.
Bratr Steven slyšel část našeho rozhovoru, tak se ptal, co se děje. Zopakovali jsme mu náš rozhovor a on nám vysvětlil, že otec takhle někdy reaguje a hlavně se mu nesmí odporovat. Mary nám pak řekla, že otec nebyl dnes v dobré náladě, seřval prý víc lidí, dokonce i učitele tance Richarda. Musím se ale přiznat, že mě mrzí, že se neomlouvá. Je přeci náš pastýř, měl by nám být příkladem a alespoň dodatečně se omluvit za svou prudkost. Ale to je Indie, lidi nejsou zvyklí se omlouvat (obzvláště nadřízení podřízeným, starší mladším...). Důležité je pro ně to, že i po sporu se normálně spolu baví.

Velké štěstí, že tu pracujeme s dětmi. Šli jsme zdrceni nahoru, ale těch pár nejmenších děcek, co nešlo ke Šruthi, se na nás pověsilo a hned nám zvedlo náladu. Navíc za námi přišlo několik kluků z chlapeckého střediska, kteří byli kvůli tanečním lekcím v našem středisku jen výjimečně, že by se rádi s námi učili anglicky. Překvapilo nás, jak moc dobře uměli anglicky. Hodina se snaživými a už něco málo umějícími žáky nám zpříjemnila jinak každý den stereotypní doučování základů angličtiny. V osm večer otec sloužil mši svatou, která nás v temné náladě povzbudila.

Po mši jsme chtěli s děckama nacvičovat divadlo, ale nastal další problém, který už jsem těžce nesla. Otec nám totiž řekl, že čas od pul deváté do devíti je určen pro volné aktivity a ne pro jakékoli nacvičování. To už jsme fakt nechápali. Jako by netušil, že nemáme kdy jindy nacvičovat. Pouze od děcek očekával perfektní výkon. Proto si ony samy zvolily raději nacvičování než blbnutí. Nakonec mu Mary oznámila, že prostě nacvičovat musíme.

Během večeře na mě silně dolehla tíseň a cítila jsem se z ní úplně vyčerpaná. Atmosféra mi připadla zbytečně vypjatá. Přitom se takový rozruch děl kvůli ničemu. Po večeři se otec přišel podívat na naši divadelní zkoušku. Děcka z něj byly už od začátku dost nervózní, ale když je během hraní začal přerušovat, tak jejich nervozita rostla víc a víc. Otec se nepodíval nejprve na celé představení, ale od začátku přerušoval hru a vytýkal děckám chyby, navíc stejné, co my - mluvení rychle a zády k publiku. Desetiletým děckám, které nikdy dřív nehráli, ale nemůžou tyto způsoby zalézt pod kůži za pár zkoušek. Bylo nám jich úplně líto. Nejvíce to odrovnalo naši nejlepší herečku Saraswathi, která na konci zkoušky místo rozlíceného řvaní už jen šeptala. Nicméně drama u otce prošlo a do programu je zařazeno:-). Kdyby děcka nebyly v jedenáct hodin tak unavené, tak by skákaly radostí.

Když jsme se večer s Jarkem modlili, cítili jsme velkou vděčnost, že tu jsme na vše dva. Navzájem se můžeme podporovat. Ani si nedokážeme představit, že bychom jak ostatní naši kamarádi dobrovolníci měli zvládat některé problémy sami. Jarek byl večer už v pohodě, ale já pořád cítila úzkost z toho, že mu otec křivdil. Hlavně ale vím, že takto křivdí víc lidem. Snaží se řídit každou sebemenší činnost ve středisku, je toho na něho hodně a někdy mu pak nesmyslně ujedou nervy. Když se s nějakým takovým problémem setkávám, mám vždy potřebu s daným člověkem jej rozebrat a vyjasnit si, proč konflikt nastal. Tady to ale nejde. Cítíme, že je lepší mlčet. Taky se mi nechce už nic vytahovat a říkat, že zbytečně a úplně nesmyslně křičel.

Křivdění nesnáším. Vzpomínám si, jak jsem jako malá psala do češtiny za úkol charakteristiku osoby. Popisovala jsem taťky. Ptala jsem se ho, co nemá rád. Hned mi odpověděl: „...když se někomu křivdí!“. Tehdy jsme to brala jako takovou frázi, ale zjišťuju, že to cítím úplně stejně:-)

29. 1. 2008 úterý
Několik kluků z druhého střediska nacvičuje poslední dny u nás s holkama tance. Dopoledne je máme učit angličtinu. Během hodin jsme je učili spíše hrou, což bylo zábavné, pro ně i pro nás. Když jsme se ptali, kdo je jejich nejlepší kamarád, tak Šankar překvapivě vyhrkl, že všechny holky:-). Takovou odpověď jsme v Indii od pubescenta nečekali, ikdyž Šankar vypadá a asi i bude oblíbencem děvčat, tak zatím nám připadlo, že téma vztahů mezi oběma pohlavími je tu značně tabuizované.
Připadne nám, že jiný přístup výuky než ten klasický, kdy učitel něco říká a děcka po něm vše opakují, děcka neznají. V angličtině nám tito kluci připadli kovanější než naše holky. Bohužel znalosti často závisí na učitelích a naše Mary se teprve učí, jak učit.

Jsme vždy příjemně překvapeni, když se zhruba jednou za čtrnáct dní objeví nějaká zpráva o České republice v místních novinách Hindu. Nejvíce nás však pobavila poslední zpráva otisknutá v konkurenčním Dekkánském heraldu, pod fotkou cirkusáka se lvem napsáno: cirkusák si hraje se čtrnáctiměsíčním lvíčetem, kterého vede na obojku ředitel cirkusu Carini - František Navrátil z Vratimova, Česká republika, čtvrtek.
Nechápeme, kde takovou zprávu vzali, ale asi když není o čem psát, tak se zaloví v nějaké světové bance zpráv na netu a otiskne se kdejaká ptákovina. Herald moc vysoké žurnalistické kvality nedosahuje. Pan Navrátil asi ani netuší, že jeho fotka zdobí indické noviny. Další zprávu jsme našli náhodou v televizním programu. Večer měl být vysílán “dokument“ o tom, jak se žije modelce Petře Němcové. Ve sportu se objeví občas české jméno – naposledy naše ženské tenistky porazili ty indické, což bylo napsáno velkým tučným písmem. Protože naše místní fotbalová reprezentace se zatím příliš nepochlubila, tak jsme se této zprávy hned chytli a otcům jsme ji náležitě okomentovali. V Hindu bývá často otištěna celostránková reklama na Fabii. Dokonce když byl v prosinci zahajován největší indický autosalón (tuším v Bombaji), tak patřil Octavii celý článek i s fotkou, na níž byla obklopena místními modelkami v minisukních.

Vždy nás těší, když naši malou zemičku můžeme vychvalovat skrze její šikovné obyvatele. Třeba nám vůbec nechtěli věřit, že Baťa (jeho obchody prý fungují jako franchise v mnoha rozvojových zemích) je z Česka z Jarkova Valašska. Taky Freuda jsme jim představili jako Moravského rodáka, ikdyž narozeného za Rakouska - Uherska. Zetore, ke Godelovi se dostaneme při příští debatě:-). Takže postupně Indům měníme pohled na naši malou vlast.:-)

Objevili jsme druhé společné slůvko češtiny a kannady. Kaka v kannadě popisuje stejnou činnost jako kaká v češtině:-). Tak vězte, že ani s češtinou se tu neztratíte a pokud ano, tak se rozhodně nepoka...:-).

30. 1. 2008 středa
Učilo se jen dopoledne, protože odpoledne se už jen chystalo na zítřejší slávu. Výzdoba sálů, dekorace látek (na obrázku si Manjula vlezla do látkového oltáře než do něj byla umístěna socha Panny Marie), malování rangoli, vyrábění plagátů, honička, ale přece jen klidnější než před Vánocemi. Ty nejmenší si zatím hráli na školu. Anita (ta nejlepší tanečnice a i pro studium nadaná holka) stála nad holkama s proutkem a pokud děcka neznali anglicky nějaký den v týdnu, postupovala úplně stejně jak místní učitelky. V našem pokoji zatím Jarek postupně trénoval s Umešem na flétnu a s Karibou na bubny.

Během polední pauzy jsem vyrazil na kole do města pokusit se z karty vybrat peníze, které poslali na školné děcek farníci z Hovězí. Bohužel nikde nebylo možné vybrat více jak 20 000 Rs. Údajně se jedná o celokarnatacké pravidlo. Přesto jsem objížděl banku od banky, abych zbytečně nemuzel platit bance vícekrát poplatky. Místní freestyle jízdy mi bohužel připadne z kola přirozený a blízký, protože tak na Hovězí či ve Vršovicích občas taky jezdím. Ale tu je mnohem hustší doprava a jezdí tímto stylem všichni, včetně automobilistů. O nehody tudíž není nouze. Přímo přede mnou jsem viděl jak na hlavní Davangerské tepně (nazývané “bypass“) autobus prudce brzdí, z před jeho narázníku vyskakuje chápek v helmě a když jsem autobus předjížděl, tak pod busem ležela zdemolovaná motorka. Motorkář jenom vztekle mával a křičel na autobusáka. Ikdyž mě zajímalo, jak se bude situace vyvíjet, tak jsem raději rychle frčel pryč. Bylo mi doporučováno nezdržovat se u nehod, protože prý často mohou být policajtem a místníma svedeny na “bílého“, kterého všichni vidí jako prachama naditého. Myslím si, že za nehodu mohl motorkář, který, jak už je známe, předjížděl a zařazoval se těsně před bus. Já se snažím jezdit, co nejvíce okraji prašného kruhu vedle vozovky, ale i tam se často spěchaje musím proplétávat mezi bicykly a motorkami. Budu se ode dneška snažit být více ostražitý.

Večer se děckám promítal film o Donu Boscovi. Natočili jej indičtí salesiáni v Kerale. Byli jsme z filmu hned od začátku nadšeni. Jednak byl příběh zasazen do horského prostředí Keraly a jednak jsme konečně viděli trochu slušný film - kamera, střih... bližší našemu evropskému stylu. Krásná horská příroda nás nalákala ještě více na náš blížící se výlet do Keraly. Bohužel se začalo promítat pozdě a při druhé části filmu většina děcek usnula. Otec tak odložil promítání na následující den. Škoda, že si otec od sekretářky Maly nepůjčuje DVD přehrávač s filmy častěji. Věříme, že tento film mohl děcka nějak obohatit, narozdíl od jejich každodenního sledování tanců zamilovaných dvojic mezi mrakodrapy. Napadlo nás, že bychom si i nechali poslat nějaké pěkné DVD s jednoduchými českými (třeba animovanými) pohádkami. Podle mě např. večerníčkům by museli rozumět.

31. 1. 2008 čtvrtek – 120. výročí smrti Dona Bosca
Den jsme začali pěkným klidnějším ránem, dobrou snídaní (smažené nudle s kešu oříšky u nás vedou) a v 9:30 začala slavnostní mše svatá, kterou sloužili tři kněží. Škoda, že na ni došlo jen malinko farníků. Přijel za námi slavit mladý salesiánský kněz Michael z Bidaru (nemají ještě vybudované středisko, tak zatím funguje jako diecézní kněz), od prvního pohledu milý a pokorný člověk. Při mši se okuřovalo vonnýma tyčinkama. Jako dary se nesly všemožně květinami ozdobené svíčky, sešit, tenisák...



Po mši jsme sešli dolů za děckama do haly, kde se sešli úplně všichni z druhého i našeho střediska ke společné hodinové modlitbě. Během modlitby otec Michael povídal příběh, kterému jsme nerozuměli, ale děckám se podle projevů moc líbil. Atmosféra na mě dost silně zapůsobila, na Jarka ale asi ještě víc, usnul:-) Po modlitbě jsme si všichni navzájem přáli a veselým křepčením oslavovali dnešní svátek.

Vynikající oběd jsme baštili dohromady se všemi zaměstnanci. Byl uvařen v restauraci, kterou minulý týden otec světil. To byla mňamka! Jedním z chodů byla i sladká halva, takže něco pro mě:-)!

Po obědě jsme museli ještě trénovat divadlo. Přišel i otec, aby nám opět řekl, že se děcka dopouští stále stejných chyb. Zavolal učitelku Kavithu, aby Saraswathi předvedla, jak má hrát vzteklou sousedku. Přitom její následující výkon bychom děckám zrovna za vzor nedali. Ostatní děcka se dodívávali na film o malém Johnym Boscovi a otec Joy měl zatím pro zaměstnance připravené zábavné odpoledne. Soutěžili proti sobě zaměstnanci Suprabhy a Sujyiothi. Když jsme došli na konec programu, vesměs jen chlapi nám připadli hraví. Ženským se nechtělo běhat ani se nijak víc namáhat. Tak jsem se přidala já a aspoň jsme si trochu zaběhala:-).

V půl šesté začal hlavní program, na který byli pozváni i různí papaláši, kteří mají na starosti školství v kraji. Přišla i spousta kněží a řeholních sester z okolí a přijel i náš architekt, který navrhoval kostely a salesiánská střediska v našem kraji. Během programu postupně také přibíhali další a další děcka – několik bývalých žáků, ale především děcka z širokého okolí, pro které středisko vede různé večerní doučovací kurzy. Byla to možná slavnost pro děcka celé naší čtvrti. Sál byl postupně narván k prasknutí (programu sledovalo minimálně tři sta děcek, máme špatný odhad).
Před divadlem bylo největším problémem přesvědčit Umeše, aby si oblékl kraťase (tento kostým otci připadl jako důležitý) a vypadal jako malý italský kluk (Bartolomeo Garelli). Tu však kraťasy nosí pouze malé děcka (když jednou otec Joy hrál fotbal pouze v tříčtvrtečních gatích, tak na něj hned učitelky volali, jestli přijel z Goi). Umeš se nastrojil do svého nejlepšího oblečení, ve kterém jezdívá pouze domů a z domu – dlouhé soukenné černé kalhoty převázané provázkem místo opasku a modrá košile. Za žádnou cenu nechtěl hrát před tolika lidmi v nějakém méně reprezentativním oblečení. Dovedli jsme jej za otcem, ale ani jej neposlechl.
Naše divadlo mělo přijít na řadu až jako čtrnácté, tedy ke konci. Z ničeho nic nás však zavolali, že máme hrát hned po zahájení. Trochu nás to naštvalo, protože děcka byly nalíčené na tancování... Ale naše představení nebylo postavené na kostýmech, jak je tu zvykem, ale na hereckých “výkonech“:-). Umeš nás ale dostal, když se naráz objevil za oponou v kraťasích:-). U ostatních snad tolik nevadilo, že italští spoluobčané Dona Bosca připomínali spíše indické tanečnice. Nakonec děcka zvládli představení dobře, akorát Don Bosco - Santoš a zlá sousedka Saraswathi (v tanečním úboru) se nějak zasekli a mluvili hrozně potichu. Ale ostatní děcka to svými výkony zase vytáhly a divákům se prý obrazy ze světcova života líbily.
Po divadle jsme byli rádi, že už máme klídek. Seděli jsme vzadu a užívali si program, který byl opravdu grandiózní – performance střídala performanci po dlouhé tři hodiny! Siju nacvičil s ogarama z Alurety taky krátké divadlo ze života Dona Bosca, ale nám přišlo lepší to naše:-) Povídání papalášů tvořilo překvapivě pouze malou část programu. Hlavní školský papaláš chválil práci středisek Dona Bosca. Řekl, že do jiných organizací chodí kontrolovat, kam mizí vládní peníze, ale do Dona Bosca se chodí pouze pokochat dětskými představeními, protože vidí všude výsledky přidělených peněz.
Ke konci už naše nejmenší děcka začaly být unavené. Rekha přišla za mnou a sedla si mi na klín. Jak ji uviděla Sohana, tak si šla sednout Jarkovi na klín a nejlepší bylo, že když je uviděla Sahaja Mary, začala najednou žárlit a hned se ještě vetřela na druhé Jarkovo koleno. Bylo nám tam s nimi dobře. Akorát postupně začaly být víc a víc rozpustilé. Sohána s Rékou zaprděly na pusu a Sahája okamžitě začala docela hlasitě křičet ať neprdí. Nejhorší, že jsme seděli přímo za kněžíma a papalášema. Sahaji to vůbec nevadilo. Začala klepat otci Kuriakosovi na rameno a oznamovat mu hlasitě, že Sohana za ním prdí:-).

Po programu jsme se sešli už pouze s duchovně povolanými na společné večeři u nás v jídelně a hodovalo se víc jak o Vánocích. Furt nám říkali ať si přidáváme, že tyto hody probíhají pouze jednou ročně a za týden začne postní doba, to už prý budeme jenom vzpomínat. No já ostuda jsem si po odjezdu řeholnic (dlouho jsme se salesiány s nima před střediskem loučili. Připadlo nám, jako by z domu odjížděli blízcí příbuzní.) celou večeři ještě jednou zopakoval.:-) Atmosféra tohoto večera byla příjemně rodinná. Na konci jsme zůstali jen my dva mezi samýma salesiánama a vtipkovalo se. Např. když přišla řeč na naši cestu do Nepálu, tak najednou bratr Siju na nás vychrlil v nepálštině větu, kterou nám otec Joy briskně přeložil: „Miluji tě.“ Tak jsme ze srandy vyzvídali, kde a proč se takové věci učili. Siju vysvětloval, že otec Joy je jeho bývalý učitel, takže vše má od něj, ale že by se spíše otec Joy měl ospravedlnit. Pak se ale Siju přestal tajit a vyprávěl nám o svých nabídkách k sňatku. Prý ho během studií jedna anglická spolužačka, co měla prý od rodičů téměř nevyčerpatelnou kreditní kartu, přemlouvala, aby s ní odjel do Anglie a vzali se tam. Na to otec Joy reagoval, že musela být určitě slepá a pouze věřit tomu jeho prášení:-). Téma žen tu pro kněze není vůbec tabu. Podle nás tu kněží a řeholníci cítí jistotu, že duchovní cestu neopustí ( podobně nemožné jsou i rozvody), tak na toto téma klidně vtipkují.

Moc nás potěšil otec Michael ze severní Karnataky. Znal Českou republiku kvůli naší charitě a její adopci na dálku. Říkal, že tu pomáhá tisícům dětí a chválil ji, jak přísně kontroluje tyto své projekty. Asi o půl jedenácté otec Kuriakose tuto veselou společnost rozpustil.

My jsme ale nemohli jít ještě spát, protože jsme tu měli poslední noc bratra Siju, který musel už brzo ráno odjet do severovýchodní Indie a pokračovat dál ve studiích teologie. Přišli jsme tedy za ním do pokoje s kytarou a písní S Pánem Bohem, idem od vás – v ruce jsem mu držela anglické titulky a v druhé roce samozřejmě co jiného než slivovicu (znal ji Jano, už od tebe:-). Přišli za námi do jeho pokoje i ostatní bratři a pak i otec Joy a akce se změnila v takovou kolejovou pokojovou pařbičku. Slivovice na ně byla moc silná, tak otec přinesl místní goánské “portské“ vína a pak ještě goánské feni (hořká pálenka z kešu oříšků). Rozebírali jsme všechno možné, okolo jedné hodiny sme šli spát a bylo nám moc líto, že bratra Siju už nikdy neuvidíme. Holky si od něho nechávali napsát autogramy, takže i my jsme přišli s deníčkem a napsal nám do něj moc pěknou větičku. Děkoval nám za všechny naše debaty a prý ho náš životní styl nutí přemýšlet... Strávili jsme spolu pouze málo času, ale i tak jsme se hodně sblížili.

1. 2. 2008 pátek
Ráno jsme se probudili a připadlo nám, že slyšíme na chodbě Sijua. Tak jsem rychle vyletěl před dům a Siju (zaspal asi o dvě hodiny:-) právě nasedal na motorku za bráchu Stývna. S rozespalýma děckama jsme za ním mohutně mávali. Vrátil jsem se na pokoj a Máří říkala, že nechtěla rychle vybíhat a mávat na něj, protože už tak cítí teskno, že odjel. My oba a vlastně asi i všechny děcka jsme cítili za bráchou velký stesk. Po včerejších mohutných oslavách svátku Dona Bosca (moc se nám líbily. Narozdíl od Vánoc nebyly přípravy tak únavné a celý den jsme si i přes nervozitu z divadla užili více než hektické vánoce, které tu trvaly taky pouze jeden den.) nám navíc připadlo, že všude vládne strašný klid, který ještě více navozoval smutnou náladu. Nejvíce za Sijuem smutnila Vijia ( patnáctiletá holka). Když obědvala, zavolala Jarka, dala mu smutně trochu ze svého jídla a ukázala na odloženou hromádku jídla na svém talíři a řekla, že tu nechává pro bratra Sijua kdyby náhodou přijel:-). Potěšila nás po ránu pruhovaná sousedka veverka. Lozila po větvích za kaskasí tak, že nám skoro vlezla oknem do pokoje.

Ranní mši sloužil otec Michael z Bidaru. Zrovna se četlo čtení o Urijášce a Davidově hříchu. Otec kázal o vášních. Mše se nám líbila, zvlášť proto, že jsme se na ni plně soustředili a taky, že otec kázal, což tu na komunitních mších nebývá zvykem. Jen mi připadlo zvláštní, že když mluvil o vášních, stále vyslovoval pouze sex, jídlo a pití. Přitom krom alkoholu Indie těmito vášněmi moc netrpí a mezi těmi, co byly na mši přítomni (saloši a my) ani ten alkohol není problémem. Přitom třeba na televizi je závislý v Indii skoro každý, ale bylo možné poukázat na jakékoli jiné zotročující vášně. Místní pohled mi připadá zjednodušující:-).

Herní odpoledne jsme trávili spontánně. Hrála jsem s klukama fotbal. Po chvíli se ke mě přidalo pár holek. Napřed je někteří kluci odmítali přijmout (Malikarjunath když mu Jarek nechtěl ustoupit v jeho vyloučení holek raději odešel), ale pak přijali, že jim musí nahrávat. Užili jsme si při hře spoustu srandy. Já hrála strašně, ale Renuka, kterou Siju nazýval holko-kluk, předčila svým výkonem většinu kluků.

K večeru Jarek začal natvrdo trénovat s Umešem na flétnu a s Karibosawou na bubny píseň Toto je den, který dal nám pán (ang.), kterou zahrajeme zítra jako dárek otci Joyovi k narozeninám. Bavilo mě je pozorovat. Jarek je dobrý učitel. Kluci se snažili ze všech sil, hlavně Umeš. Ten, jak jsme už mnohokrát psali, umí dělat vše jen na maximum. Trénoval víc jak tři hodiny. Ikdyž si taky musel u Jarka vynutit přestávky. Ale kdo by ho na chvíli nepropustil, když kouleje očima si stěžoval: „Včera drama, zítra pípí...:-(“.

Zavolali jsme si večer děcka, co hrály včera divadlo. Mařenka jim vytkla některé malé nedostatky, ale hlavně poděkovala, že se divadlo povedlo, protože jsme dlouho tvrdě trénovali. Žádný úspěch nemůže spadnout sám do klína, tak aby si to pamatovaly a vždy měly výdrž. Pak dostaly bonbón a prupisku, tak byly celé šťastné.

Před spaním po nás bratr chtěl, abysme mu pomohli na zítřejší narozeniny nacvičit jednu anglickou křesťanskou písničku. Prý abych se k jeho varhanám dokonce přidal na kytaru. No moc jsem z toho nadšený nebyl. Cítím, že to zpívá falešně a vůbec netuším správnou melodii. Bratr mi to později přehrával na varhany, ale taky ne vždy stejně. Kytaru jsem odmítl. Ale hlasy děcek i bratra trochu kopírují nějakou společnou melodii. No žádný světoborný výkon otci zítra nepředvedeme, ale hlavní je snaha.

2. 2. 2008 sobota – Hromnice
Ráno jsme byli brzo vzbuzeni děckama, protože prý se ještě před školou popřeje otci Joyovi k narozeninám jako překvapení. Děcka ve své hale pod vedením učitelky Kavithy nachystaly nástěnku s nakresleným otcem Joyem, jak řídí svůj jeep. Otec Kuriakose přinesl dort a dárek, učitelky dárky a začalo se čekat na otce až přijde. Hned jak vyšel z pokoje, tak jej děcka táhly dolů k dortu. Zpívalo se Happy birthday, otec sfúkl svíčky na dortu, s druhým otcem si nabídli kousek dortu a pak začali otci Joyovi všichni přát. Aneša a Umeš dali otci pusu na tvář a Šarda, protože se styděla alespoň na ruku.

Musíme taky vychválit kuchařky, protože oběd přestože byl docela tradiční, tak byl netradičně chutný, obzvláště rajta s birjany se povedla. A po obědě jsme si pochutnali na sladkém paisamu, který kuchařky opravdu neošidily -máslo, oříšky, ovoce všeho hojně a výborně polotvrdé, nerozvařené.

Končí nám vánoční doba, takže jsme odstrojili naši palmičku, která byla už značně jetá. Také jsme dnes předali otci Kuriakosovi další sbírku z Čech – farnost Hovězí během adventu uspořádala akci Dárek na víc a vybrali na školné našich dětí 18 tisíc!!! Úžasné! Všichni jsme tady za to moc vděční, protože zrovna tento rok vypadl jeden hlavní sponzor.

Dnes jsem děcka pozoroval jak si perou, jsou to šikulky. Představte si malou holičku jako je třeba naše Kačka, jak si pere své šaty o kameně a kroutí a kroutí.

Také sme ještě chtěli zmínit něco více ke jménám lidí – psali jsme, že křesťani si dávají normálně jména jako Kristus Král atd., hinduisti např. mají jména co znamenají doslova světlo, pokoj, peníze. Také je normální si dávat jména podle nějakých bohů a bohyní, které taky často představují abstraktní pojmy.

Odpoledne začal slavnostní program - oslava narozenin otce Joe. Děcka měly připravené další tance – během jednoho se Umeš se Santošem převlečení za holky s dlouhými copy vrhali na otce. Dokonce učitelky připravily vtipnou scénku. Všichni se jí smáli, jen my jsme nerozuměli. Byli jsme ale rádi, že něco daly dohromady. Pak přišla na řadu naše píseň, která už šla klukům na poslední zkoušce výborně. Asi ale silně zapracovala tréma (když Karibovo bubnování vyjelo z rytmu, naprosto jsem ztišil, nervózně na Karibu koulel očima a celá píseň se začala rozpadat a umírat). Otec Kuriakose byl přesto nadšený, že Jarek děcka učí hrát a pochválil je:-). Po chvíli přišlo na řadu Jarkovo číslo, které si otec vyžádal. Jarek nám zatancoval krásný verbuňk (z mého pohledu šlo spíše fiasko, už tak bídné figury jsem tančil v jiném pořadí než jsem si původně nacvičoval). Křesťanská píseň narychlo cvičená pod taktovkou Stývna nijak nevybočila z místních zpěvů. Doma bysme však s něčím takovým asi raději nevystupovali:-).
Ke konci programu tančily starší holky divošský tanec. Byly namaskované listím jako průzkumná jednotka a tančily s nějakými klacky. Hned jsme si oba s Máňú všimly, že Manjula tančí místo klacku s Umešovú flétnú. Během tance tyto klacky holky normálně zahazovaly. Šíleli jsme. Oba jsme chtěli vyskočit na plac a vzít si našu flétnu, ale bylo nám blbé jim zkazit vystoupení. Takže holky samozřejmě flétnu při tanci rozšláply. Po tanci jsme okamžitě šli Manjulu do zákulisí seřvat a vysvětlit jí, že hudební nástroje neslouží k divokému tanci a aby příště nebyla líná si jít ulomit klacek na zahradu.

Otec Kuriakose nás při čaji potěšil, že byl spokojený, co jsme s děckama navičovali a říkal, že na narozeninách se může předvést cokoli, protože jsou neoficiální, pouze pro děcka ze střediska a pár zamestnanců. Tím nás potěšil, protože oficiální programy, na které přijde i spousta hostů bývají naškrobené a děcka aby se pak bály předvést to málo, co se naučily. Taky jsme mu řekli o rozšláplé flétně a souhlasil s námi, že děcka nevnímajú hodnotu věcí. Už jsme si všimli, že otec je docela pedant např. na šoupání věcí po betonové podlaze či otevření oken při silném větru. Alespoň je na naší straně, když vidíváme, že se tu něčím plýtvá. Prý se ale nová flétna dá koupit za deset rupek. Pravdou je, že tyto flétny nejsou moc kvalitní, ale naštval nás přístup Manjuly. Řekli jsme jí, že flétnu bude muset zaplatit. Akorát nám zase bude trvat půl roku než na obchůdek s flétnami narazíme.

Po čaji jsme vyjeli do druhého střediska na oslavu s klukama. Otec řekl, ať zazpíváme s ogarama naši píseň i v ogarčím středisku. Tak jsme všichni s nástrojama nasedli do otcova džípu a jelo se do Alurety. S Umeshem a Karibou jsme seděli vzadu na korbě, já si hrál a békal a Kariba mi do toho chvílema zkoušel bubnovat. Lidi kolem cesty hleděli, co to projíždí za pojízdnou hrací skříňku.

V Aluretty měli už ogaři program tradičně výborně připravený. Sál vyzdobil bratr Šibu tradičně keralsky – květinami vyrobenými přehýbáním mango listů. Mimo krásná taneční vystoupení hráli ogaři pár krátkých scének a zazpívali několik pěkně secvičených písní pod taktovkou tanečníka Richarda.
Největší úspěch však sklidil bratr Viktor, který je v Alurety na roční praxi spolu s dalším bratrem Šibu (oba jsou členy řádu založeného Petrem Nolascem). Zatancoval moderní tanec (připadl nám spíš jako černošský), při němž se jeho tělo vlnilo a tepalo v rytmu rychlých bubnů. Roztancoval celý sál, dokonce oba otce. Otec Kuriakose pak odběhl k bubnům a začal na ně do rytmu bubnovat! Po písni mi Viktor, který je Tamil, vysvětloval, že hudbu složil nejlepší současný tamilský hudebník. Proto prý se tolik lišila od místních lokálních děckama stále poslouchaných songů. Máme vše na videu. Točíme ale většinou jen na foťák, takže to není ono.
Naše vystoupení s písní Toto jeden už bylo méně nervózní a verbuňk se mi také povedl alespoň o maličko lépe. Pro Indy představují naše tance exotiku, z které jsou nadšeni. Na závěr měli oba otcové proslov. Nejdříve otec Kuriakose mluvil o tom, kdo jsou salesiáni, že je jejich povinností celý život pracovat pro děcka a harmonickým žívotem v komunitě svědčit o Boží lásce. Otec Joy všem osobně děkoval a jako by se už trochu loučil se zaměstnanci a s děckama. V květnu by měl po šesti letech strávených v Davangere odjet do Bombaje dál studovat.

Po programu sloužili oba otcové děkovnou mši za otcův život, jeho rodiče... Otec Joy byl při mši zabalený do pěkné batikované látky. Údajně se jedná o tradiční indickou štolu.

Překvapilo mě, že se během večerní hygieny tak desetiletí ogaři procházeli po středisku nahatí. Už jsem si zvykl, že naše holky jsou už odmalička vedené, aby se jim dlouhé sukně jen trochu nezvedly. Když s nima točím nebo je vyhazuji, tak si sukni kolem noh vždy nějak speciálně zatočí, aby se nerozvířila. Například trakaře jsme ani s malýma holkama nesměli hrát. A v Aluretty se nazí kluci normálně promenádují po středisku. Asi šli ze sprch, ale nechápu, že se nemusejí obléknout.

Po večeři šupity domů. Jeli jsme vzadu na korbě s Umešem a Karibou a békali jsme na celou Indii. Umeš hrál po svém na flétnu a Kariba na bubny. Hvězdičky dodávaly jízdě skvělou atmosféru. Zpívali jsme české kytarovky - Slavíky z Madridu,... Ani se nám nechtělo vystupovat:-).

3. 2. 2008 neděle
Po mši jsme s pár děckama zkoušeli hrát nějaké nové hry – vysvětlování dalo zabrat, ale naštěstí pravidla pochopily a docela dodržovaly. Bylo dobře, že se některá děcka chtěly jen dívat na telku a tak nás na hry zůstalo jen pár. Ve velkém počtu bychom hry těžko organizovali.

Pak jsme si šli sednout za malýma děckama pod palmy, kde si hrály na oslavu narozenin. Měly připravené dorty z písku a zpívaly naše české „.... má narozeniny“. Tato písnička jim jde česky skoro jak rodilým Čechům. Jednou ráno nám ji zpívaly děcka za našimi dveřmi se jménem Lojza, jak se ji prvně naučily pro našeho taťky a fakt jsem si říkala, kdo za námi přijel z Čech, jak to bylo krásně čisté.

Po obědě jsme děckám opět promítali. Tentokrát žádné cestopisné, ale videa z jejich tanečních vystoupení a vše, co jsme zatím tady natočili.

Večer jsme chtěli strávit dopisováním tohoto deníku, ale otec Joy nás poslal do kina. Prý jdou všechny učitelky, tak máme jít taky, protože film je dobrý o výchově hyperaktivního kluka. Měli jsme trochu obavy z indického filmu, ale nakonec se nám líbil. Nejlepší byla hudba, asi indická rocková:-). Hlavní hrdina byl spíš autista. A jeho učitelem byl Amir Khan, slavný bombajský herec, který si film produkoval a možná i režíroval:-). Amir jako nový učitel dokázal autistu motivovat ke studiu, šel na něho s láskou a přes kreslení, na které byl kluk nadaný. Jinak kino bylo mega obrovské asi pro tisíc lidí, trošku špinavé, ale obraz i zvuk super, možná jen trochu nahlas.

Přijeli jsme z kina akorát na večerní modlitbu, po které jsme děckám oznámili, že na deset dní odjíždíme do Keraly. Nastala úplná tragédie. Děcka za námi chodily a ptaly se proč někam jedeme. Nechápaly, že jen tak cestovat. Vidžija byla nešťastná, že napřed odjel Siju, teď i my... Všechny děcka se na nás věšely a nechtěly nás pustit, jako bychom odjížděli na deset let a ne na deset dnů. Pak za námi jednotlivě děcka chodily a děkovaly za to, že jsme za nimi na rok po svatbě přijeli...jakoby si nás chtěly předcházet, abychom se z Keraly vrátili:)
Nejtěžší pro nás bylo loučení s Umešem. Ten jak vše dělá na maximum, tak mu oči potemněly, byl celý skleslý a nechápavě a smutně se na nás díval, proč mu odjíždíme. Snažil se držet, ale nešlo mu to. Seděli jsme vedle sebe a říkali mu, že deset dnů uteče jak voda a budeme zase spolu, ale nic nepomáhalo. Je asi na nás dost fixovaný. Možná to není dobré mít tak blízké vztahy, ale nejde nám to jinak. V té chvíli jsme si uvědomili, jak bude těžké se loučit na pořád, ani na to nechci pomyslet. Přestože víme, že se na vás domů moc těšíme a chybíte nám, loučení s Indií bude zabíračka. Zrovna jsme se o Umešovi a o tom, jak nás překvapila jeho reakce, s Jarkem bavili v jídelně a najednou ho vidíme přes okno za mřížemi stát se svou dekou na spaní a jak se na nás smutně dívá a volá: “Jarkú“ – děcka tu už umí skloňovat jako my:-) Šli jsme za ním ven, sedli si s ním na schody, Jarek ho vzal na klín a povídali si o psech a o hvězdách a pak už jsme si definitivně dali dobrou noc.

Pak jsme se šli balit a dodělávat práci na počítači asi do jedné v noci. Těšili jsme se, že se konečně v Kerale dospíme – což byl velký omyl:-)