21.1. – 27.1. 2008

21. 1. 2008 pondělí
Ráno stejně jako už v posledních dnech ležela do půl desáté na městě hustá mlha. Připadali jsme si tu jako u nás doma na podzim.

Od soboty mají děcka ve státních školách prázdniny (údajně kvůli tomu, že učitelé potřebují spočítat, kolik děcek školu navštěvuje a kolik jich školy zanechalo... doteď jsme si mysleli, že je lepší počítat děcka fyzicky:-). Takže jsme celý den na schodech učili děcka ze škol. Se Sahajou to je vždy o nervy. Nejraději by strávila život tím, že by se pořád jen smála a to čemukoli. Donutit ji soustředit se je někdy hodně náročné, ale hlavně že na nás už před hodinou klepe (Hujer:-), ať už jdeme učit.

Dopoledne nám sekretářka Mala oznámila, že volala policie a že večer kvůli nám přijdou, tak abychom tu byli. Hned se nám změnila nálada. Docela jsme se děsili, co zase bude. A tak jsme se modlili, ať hlavně neplatíme žádné penále, protože jsme se nikam nenahlásili. Pořád totiž nechápeme, co teda otec s kopiemi našich pasů udělal. Kamsi prý je poslal a nám řekl, že už je vše v pořádku a jiné papíry pro ty druhé policajty už prý nemusíme vyplňovat ani nikam na policii chodit. Snad má pravdu, ale docela jsem byli i s Malou nervózní. Otec Kuriakose byl zrovna na celodenním meetingu, takže to nemohl s námi řešit.
Když jsme hráli s děckama přehazovanou, viděli jsme vcházet toho stejného inspektora z Inteligentního úřadu (indická tajná policie) jak předminulý týden. Nakonec s námi ale ani nechtěl mluvit a jen nechal na stole otcovi dopis, ve kterém potvrzoval, že naše pasy a víza obdržel a odešel. Tak jsme to nepochopili, ale byli jsme rádi, že je pryč.
V podstatě skoro celou hodinu strávil agent s nějakou ženskou a se Sijuem. Ženská přišla něco řešit s otcem, ale když zaslechla, že právě příchozí je od tajných, tak se ho hned začala ptát, že se jí ztratil syn a jestli by jí ho nepomohl najít...:-) Možná ju poslal po našich modlitbách Pán.
Jarek si taky už dělal srandu, že je asi paranoidní, protože před tím, než inspektor přišel, přišla k němu nějaká cizí holka. Cpala mu do kapsy jakýsi balíček se semínkama, ať si jej prý nechá, že stojí jen pár rupek a je to moc dobré. Raději jí sáček hned vrátil, protože ho prý napadlo, že ta holka je nasazená policií a pak přijde inspektor a najde u něho drogy. Už jsme si z toho dělali srandu:-).

Večer si Jarek nechal mehendým ( mehendý je něco asi jak hena) na nárt chodidel nakreslit od Anity Maria v kanadě i v angličtině. Děcka z toho pak měli prču.

22. 1. 2008 úterý

Ráno jsme jedli podle mě zatím nejlepší snídani. Nazývají to patu (neplést s puta, což je jak kdyby keralský napařovaný rýžový knedlík tvaru válce, který není nijak světoborný :-). V podstatě se jedná o malé smažené rýžo-těstové kuličky se speciálními bylinkami. Jí se to s kokosovým bylinkovým čatný (nastrouhaný kokos s bylinkami, jakoby kokosovo-bylinková hořčice:-). Před vyučováním nám ještě muslimské kolegyně (mají na starosti databázi děcek ulice) donesly čanky z nedělních oslav jejich svátku. To byl pro změnu nejlepší zákusek, co jsme tu zatím jedli (kokosové placičky). Bohužel říkali, že se připravuje pouze jednou ročně právě na nedělní svátek.

Odpoledne se soutěžilo ve hře ko-ko, kterou z Čech vůbec neznáme a vysvětlovat vám ji tu raději nebudeme:-) Při přípravě hřiště Roja rozbila malé Sahaně (nová uplakaná holka) hlavu kamenem, když se snažila shodit gorombi (speciální ořech) ze stromu. Rána byla sice malá, ale krve plno. Použili jsme naši lékárničku (děkujeme za ni) a za chvíli bylo po slzách.

Při večerních soutěžích bratr vyzkoušel s děckama naši hru monstra (vytvořte jako skupina monstrum, která má na zemi např. 6 noh, 4 ruce a 2 hlavy, musíte se společně dotýkat). Ovšem dopadlo to docela šíleně. Děcka byly úplně bez fantazie a některé nechápaly, že musí být s dalšíma nějak spojené, takže se spíš postavily do jedné lajny a nějak suše se pochytaly. Aspoň víme propříště, že se tato hra pro ně nehodí.

Opět jsme se učili celý den s děckama, co chodí do státních škol a mají stále prázdniny. My jsme bývali vždy včas v hodinách a jediné co nás rozčilovalo bylo to, že učitelky na hodiny docela kašlaly. Nebyl dnes ve středisku výjimečně žádný otec a oni toho hned tak trapně využívaly (moc dobrým příkladem pro děcka nejsou). Do hodin chodily pozdě a děcka ze tříd rušily naši výuku školních děcek na schodišti. Korunkou bylo, že když se vrátil otec Kuriakose a zjistil, že děcka ještě nejsou ve třídách, tak sprdl nás, že s děckama nemáme v době výuky nacvičovat žádné divadlo a máme poslat děcka okamžitě do tříd. Dodatečně jsme mu pak při čaji vysvětlovali situaci, že samozřejmě žádné divadlo bychom si nedovolili během výuky nacvičovat a že jsme se snažili mít hodinu pro školní děcka, ale bohužel nás rušili suphrabáci.

23. 1. 2008 středa
Vrhla jsem se na dekoraci kvítek, já, takové nemehlo jsem totiž kvůli absenci našich řeholních sester dostala za úkol starat se od včerejška každý den o květinovou výzdobu v kapli, uf, uf.

Dnes sme měli jakože volný den, ale to fakt jen jakože. Dopoledne jsem si všimla, že ve třídě vedle našeho pokoje žádná učitelka neučí. Takže jsem si vzala s děckama hodinu angličtiny. V poledne učitelka, co měla tuto třídu učit došla v čerstvě nových šatech. Měla jiné starosti...:-)

Protože byl zaměstnanecký meeting, tak nás otec ve tři hodiny požádal, abychom vzali na hřiště všechny děcka a na hodinu a půl je zabavili (takže jsme si vybavili hru, co jsme hráli na přípravě s dobrovolníkama, kdy jsme tahali lístečky s úkoly, např.: „ náhle si dostal úkol zabavit šedesát děcek na dvě hodiny, k dispozici hřiště“). Nebylo to ze začátku tak růžové, jak jsme tehdá nacvičovali:-). Děcka se pořád hádaly, samozřejmě všechny se nechtěly zapojit do her, některé si chtěli jen povídat nebo vybírat vši. Tak jsme je nechali a s ostatními jsme hráli jejich hry, co už znají, protože by nešlo vysvětlit naše pravidla. Jazyková bariéra je silná a hlavně třicet děcek v jednu chvíli není moc trpělivých. Nakonec to ale docela šlo, ikdyž jsme už párkrát na ně museli fakt zařvat a zatvářit se naštvaně, když se pořád mezi sebou dohadovaly a podváděly. Nerozumí nám a nemají k nám respekt jako k učitelkám, ze kterých mají strach. Až dodatečně se za námi přichází omluvit, že zlobily, ale narušenou hru to zpětně nespraví.

K večeru jsme si pro sebe ale ukradli hodinku a jeli se projet na kole za město a prohlédnout si staré vápenky a milíře (aspoň si myslíme, že se o ně jednalo), kolem kterých jsme v sobotu projížděly autobusem. Připadli jsme si jako v pohádce o pyšné princezně:-) Z maličkých věžiček se valil dým. Kolem nich ogaři a chlapi promíchávali čerstvou směs, nasypávali směs do věžiček, vymetali vyhaslé věžičky a plnili pytle vápnem (údajně je v Indii levnější vápno z těchto malých vápeneček než z jedné mega vápenky). Po delší době okounění nás vápenkáři pozvali k svým domkům, které stály hned vedle vápenek. Za chvíli se kolem nás sešla půlka vísky, ale atmosféra byla poklidně příjemná. Nijak se nás vtíravě na nic nevyptávali. Bavili jsme se jako přatelé o tom, jak žijeme a pracujeme my a oni. My jsme jim chválili děcka (byli mezi nima dvojčata), obdivovali jejich práci, domky,... Měli před svýma domkama krásně uklizeno. Dostala nás jejich koupelna - mezi domkama a vápenkou oplocený malý čtvereček z rákosí:-). Po západnutí slunka do rýžových polí jsme museli už rychle nasedat na kola, abysme zbytečně neriskovali jízdou za tmy na místních silnicích. Ještě nás vlastně zdrželo stádo koz (v kanadě se koza řekne “meke“), které se pod pasákovým vedením prohnalo vápenkami, některé kozy přímo přes hromady vápna. Během pár sekund jsme se octli uprostřed asi stovky koz. Za minutu už nebylo kozy vidět, ale celá vesnička byla zahalena v oblaku vápenného prachu. Pak fotky z vápenek uvidíte na webu.

Jak jsme vraceli kola do půjčovny, tak jsme uslyšeli v malém kostelíku přes silnici pěkně hrát. Nakoukli jsme a bylo nám hned jasné, že to nebudou katolíci. Protože ale právě v těchto dnech se máme modlit k Panně Marii Matky Jednoty za jednotu církve, tak jsme v tiché modlitbě chvíli postáli před vchodem do kostela. Za pár sekund nás hned přišel jeden chlapík pozvat dál do kostela, tak jsem šli. Kostelík byl prostý, bez výzdob, jen lavice a kazatelna. Mezi třemi malými kluky seděl kazatel, který nás hned takovým tím “americko-křesťansko-vřelým“ způsobem uvítal a osvětlil nám, že každou středu v tutu dobu se zde koná čtení z Bible a povídání o něm, každou sobotu nácvik písní a jinak kdykoli modlitby, na které můžeme přijít. Sedli jsme si a on začal hned číst a vysvětlovat. Pro nás to i následně překládal do angličtiny. Byli jsme rádi, že zrovna klukům vysvětloval příběh o Chaně, který se zrovna četl minulý týden v našich kostelích. Mohli jsme tak být plně v obraze:-). Kázání se nám líbilo, možná proto, že to bylo první kázání skoro po čtvrt roce a bylo takové lidové, o tom, jak máme Pánu důvěřovat. Kazatel byl možná až moc happy, ale nám se to líbilo, protože naši kněží jsou při modlitbách vážní. Po kázání hrál kazatel zase na kytaru a ogaři zpívali a jeden z nich do toho bubnoval.

Odcházeli jsme z kostelíku a věděli jsme, že v době novény za jednotu křesťanů nás k bratrům ve víře musela poslat Matka Jednoty. Davangere ikdyž moc křesťanské není, tak malých kostelíků a modliteben všelijakých denominací je tu povícero. Říkali jsme si, že jsme rádi že u nás doma takový velký rozkol mezi křesťany není. Doufáme, že jednou v Česku nebude na každém rohu kostel od jiné církve. Všichni přece věříme v Nejsvětější trojici. Musíme se asi za jednotu křesťanů více modlit. Na jednu stranu je nám líto, že se tyto nové církve rozmáhají a lidé nemají snahu náležet k jedné církvi, kterou založil Ježíš Kristus. Na druhou stranu zase často oceňujeme, že jsou v těchto nových církvích křesťané mnohem aktivnější a vytváří mnohem živější farnosti než jsou často naše římsko-katolické. Život v našich farnostech často závisí pouze na knězi a mnoha lidem se můžou naše společenství jevit jako umírající. Pokud činnost jakéhokoli společenství nehraničí s fanatismem, ale je naplněna upřímnými modlitbami, tak jeho členové musí být s Pánem v blízkém spojení. Určitě je ale něco v nepořádku, protože Kristus neustanovil 500 církví, ale jen jednu. Nejlepší by bylo, kdybychom se všichni v naší církvi snažili chovat tak, aby křesťané z ostatních církví k nám měli touhu patřit (aby se o nás říkalo, jako v prvokřesťanských dobách: „Pohleďte na ně jak se milují.“).

Po cestě jsme se zastavili u našeho dvorního krejčího. Šil mi halenku k sukni, ale pořád to měl nějak špatně. Bylo nám ho líto, že si tak vymrčujeme stále úpravy, ale holt fakt je to jeho chyba. Šije vždy, jako by šil kus hadru... Naše švadleny by se asi divily. Ikdyž nešije moc dobře, tak ho nechceme měnit. Nejen že je levný (ušití halenky stojí dvacet korun), ale je moc milý a celou jeho rodinu už známe a vždy když jedeme kolem, tak na sebe už z dálky máváme. Jak on s našimi požadavky, tak my s jeho stylem musíme být trpělivý:-). Jo a holky, víte jak se jmenuje jeho firmička? Na svých nášivkách má napsané své iniciály HM, takže tady nakupuju v HM jako vy:-)

Když jsme se vrátili do střediska, Mary nám oznámila, že otcové chtějí vidět naše divadelní představení předem a podle toho, jak bude vypadat, je buď zařadí do programu či ne. Jarek byl trošku rozmrzelý, že otec v nás nemá důvěru, ale speciální čas pro nacvičování, jaký mají učitelé učící tance, nám neposkytne. Máme z generálky před otcem docela obavy, děcka nejsou vůbec zvyklé hrát. Aj jsme si říkali, že bychom divadlo nechali děcka hrát při jiné méně významné příležitosti ale Mary trvá na svém, že to zvládneme a byla by schopná kvůli tomu úplně najednou změnit obsazení za starší děcka. Domluvili jsme se ale, že do neděle budeme cvičit v každé volné chvilce s našim už zaběhnutým ansámblem, a v neděli předvedeme hru otcům, ať sami posoudí. Nejsme zvyklí na naškrobené programy, ale holt místní jsou jiná nátura. Rádi bychom ukázali naše představení hlavně kvůli děckám. Ač to tak někdy nevypadá, tak je nácviky baví a chtějí se ukázat. Hlavně sa za to budeme modlit a maximálně s děckama dopilovávat každou scénu. Uvidíme, jak to dopadne:-) Už je zase půlnoc, končíme, dobrou noc:) Ale jen na rozloučenou, všem moc děkujeme za zprávy z domova, jsme moc rádi, když čteme jak se máte...

24. 1. 2008 čtvrtek
Ráno byla v naší kapličce sloužena slavnostnější mše, protože se slavil svátek svatého Františka Saleského, jehož jméno kongregace naších kněží má v názvu a z jehož myšlenek Don Bosco při založení své kongregace vycházel. Přišly i tři děcka z farnosti s ovocem jako obětními dary. Pak jsme se dověděli, že před třemi lety v tento den zemřel na rakovinu jejich příbuzný, dvanáctiletý syn naší kuchařky. Rakovina je tady údajně častá nemoc starých i mladých. Ani nás to nepřekvapuje, když vidíme, že ekologie jim je tu úplně cizí. Vzduch je plný zplodin, to sami cítíme, o vodě a půdě to jen tušíme.

Po společných hrách jsme šli k našemu dvornímu krejčímu a ve vedlejším domečku u holiče čekaly naše nejmenší holky na střihání vlasů. Hned pro nás doběhly ke krejčímu, abychom raději čekali s nimi u holiče. Představte si z kmínků svázanou či stlučenou boudu o rozměrech 2x4m jen lehce omítlou. Vevnitř kolem dokola na zdi pověšená zrcadla, před nimi dvě vysoké viklající se židle, přes jejichž opěrátka byla položena deska, aby naše děcka vůbec byly vidět v pro jejich výšku vysoko pověšených zrcadlech. A v tomto domečku se asi deset našich divokých holek začalo předvádět. Postupně jsme zpívali, tančili a křičeli oblíbené pokřiky až se chaloupka otřásala. Holič vypadal naprosto v pohodě, jen se usmíval a dokonce mu vůbec nevadilo, že si snad se vším nářadím a voňavkami holky hrály taky na kadeřnice.

Když jsme se vrátili do střediska, Umeš nám ukazoval králíka, který měl vyhřezlé nějaké orgány z břicha. Vypadalo to nechutně, hned jsme mu říkali, ať ho donese kuchařkám na zabití. Děckám se to ale nějak nezdálo. Hádaly se, kdo za to může, během čehož neustále s králíkem mávali. Nakonec ale s králíkem šly za otcem do kanceláře, aby rozhodl, co se má s králíkem udělat. Chutnal dobře. Abychom ale Umešovi nekřivdili. O králíčky se Umeš stará maximálně zodpovědně, má je jako své dětičky. Přijde nám tu z děcek nejpracovitější a nejzodpovědnější, takový malý sedláček. Stará se o veškerý dobytek, ale i v kuchyni je často vidět. Někdy ho musím dost přemlouvat, aby šel o volném čase raději trénovat na flétnu než pomáhat do kuchyně. Připadne mi, že starou kuchařku má trochu jako za mamku či za babičku. Pěkně si spolu vykládávají a někdy třeba pískáme na schodech do kuchyně, aby nás kuchařka taky mohla poslouchat.

Po setmění mi začal kopancový večer. Na co sem šáhla, to sem pokazila. A tím jak jsem přemýšlela nad tím, jak jsem blbá, že jsem danou věc pokazila, pokazila jsem činnost, kterou jsem právě vykonávala. Smazala jsem omylem velmi důležitý email o letenkách do Nepálu a také sem smazala všechny nové fotky z foťáku. Takže fotky z vápenek s podvečerní atmosférou ve vesnici neuvidíte:( Ale časem bysme vápenky jeli rádi nafotit znovu.

Večer opět až kolem desáté musely chudinky děcka jít cvičit divadlo. Holt nemáme nikdy jindy čas. Děcka chtějí moc na oslavě výročí Dona Bosca hrát, tak se kvůli nim modlíváme, ať nám i jim Panna Maria pomáhá a otec je zařadí do programu. Modlitby byly vyslyšeny, protože se nám konečně zdálo, že děcka hrály lépe a hlavně celá zkouška nám připadla, že měla vysokou úroveň. Děcka byly v klidu a poslouchaly naše připomínky. Připadli jsme si skoro jak na zkoušce Divoje na kolejích v Praze. Máňa ji vedla skoro jak Kristián:-).

Večer při modlitbě jsme si s Jarkem uvědomili, že je škoda, že se tu sice děcka modlí několikrát denně, ale takové ty naučené hromadné společné modlitby, ale nikdy nepředkládají Pánu vlastní prosby ani poděkování. Často se tu cítí osaměle, tak je škoda, že alespoň těch křesťanů se o svých trápeních neumí svěřit Pánu Bohu. Navíc osobní prosby dětí mají krásné kouzlo. Úplně vidím děcka Chrásteckých při modlitbě a jak malá divoška Majda prosí, abychom se všichni polepšili:-) Chtěli bychom si před velikonocemi udělat zase takový taizacký večer jako u sester v Harapanahalli. Byli bychom rádi, kdyby se k nám přidali i naši farníci, ale spíše se obáváme, že to neprojde.

Zjistili jsme, že tu často žijeme vzpomínkami nebo plánováním:-). Někdy si z toho už děláme srandu – až pojedeme vlakem do Keraly, budem už studovat průvodce Nepálu... Musíme se neustále učit prožívat každou danou chvilku a nespěchat pořád myšlenkama dál – holt domů se ale těšíme. Věřte, že nám moc chybí naše vlast. Ač je tu všechno víc rozdílné a nové, tak ta naše zemička nám připadne nejpestřejší a nejkrásnější. Chybí nám často jen procházení našim lesem... Asi to je taky tím, že Indické město nám nepřipadne, že má romantické kouzlo. Doma pozorování hvězd v noci na zahradě je přece ukrutná romantika. Tady si často vyjdu na střechu, ale kam se podívám, všude zářivky, slyšet rambajs, přes den všude vidět odpadky, odněkud se valící kouře... A taky možná hraje roli to, že v Česku po týdnu zamračeného počasí nás nějaký barevně netypický západ slunka vytáhne ze stereotypu. Tady vidíme stejný západ slunce už tři měsíce (abych nelhal, jednou se celé nebe asi na deset minut proměnilo v růžové moře). Cykády rachotí pravidelně každou celou noc. Já zatím cítím asi jako nejsilnější přírodní zážitek déšť při cestě z Hariharu. Ta temná obloha, z které jsme stále čekaly, kdy se spustí déšť se mi vryla hluboko do paměti. Tak si naši krásnou přírodu pěkně užívejte:-) A samozřejmě nám chybíte vy. Jsme ale vděční za komunikační možnosti, které nám současná technika umožňuje. Být tu před dvaceti lety bez internetu by bylo mnohem náročnější. Takto máme stále čerstvé zprávy, co se doma děje.

Končíme dnešní den a zítra ráno si raději zase připomeneme, že daný den je nám dám jen jednou a každou chvilku musíme využít k dobré věci - snažit se každým naším skutkem oslavovat Pána. Ač se snažíme vnímat každou chvilku, někdy projdeme dnem, že ani nevíme jak. Pak je nám líto, že jsme jej neprožili plněji. Přeci jen ten život utíká, tak je nám zpětně líto každé nedobře využité chvilky.

26.1. 2008 sobota – 59. Republic Day
Dnes je tomu 58 let co se indičtí političtí představitelé a králové definitivně domluvili a ustanovili republiku s její konstitucí. Mahátmá Gándhí, jehož fotky visí ve všech veřejných prostorách byl zavražděn o dva roky dříve, takže se tohoto významného dne pro jeho vlast nedožil.

Děcka se ráno v osm hodin seřadili do zástupů před stožárem ke slavnostnímu vztyčování vlajky (nepochopili jsme proč ji nazývají Indian map, ale možná si tyto dva neustále omílané pojmy pouze pletou. Každé děcko tu ale pozná indickou vlajku a tvar Indie, ikdyž už třeba vůbec netuší, co je mapa, glóbus, Asie a kde leží Karnataka.). Minulý týden nám Siju říkal, jak moc si tu všichni vlajky váží. Např. jedna žena, co si nechala ušít sárí v barvách vlajky, tak pobuřovala, že jí nakonec policajti zakázali v tomto sárí chodit. O to víc mě překvapilo, že zaměstnanci do vlajky vložili kvítky, pak ji úplně smuchlali a provazem, na kterém visela, ji speciálně převázali. Tento chumel vytáhli na vrchol stožáru. Zatáhli za provaz, speciální uzel se rozpustil, kvítky vypadly dolů a kdyby foukal větr, tak by vlajka snad začala i vlát:-). Poté se před vlajkou zpívala hymna, děcka recitovaly básničky a dospělí jim na oplátku vysvětlovali, co se před lety událo a proč je tento den pro Indii tolik důležitý.

V deset hodin ráno jsme vyrazili busem společně s Karibasawou do Aluretty na volejbalový turnaj. Jarek byl zvědavý, kdo nakonec bude v týmu hrát. No a dopadlo to tak, jak jsme ani nečekali. Před turnajem se všichni bratři báli mužstev na státní úrovni, když ale turnaj začal, tak bylo nakonec odhodlaných hráčů víc, než bylo třeba. Turnaj měl začít v jedenáct hodin, ale z dvanácti očekávaných družstev, jich přijelo jen šest. První zápas hrál „jarkův“ tým Don Bosco proti družstvu mladých kluků (s asi hodinovým zpožděním), které zdaleka nevypadalo na státní úroveň, o které nám před tím tvrdili. No chudáci dostali od Dona Bosca úplně nafrak. V prvním setu nechali hrát jednoho malého kluka a ve druhém ho vystřídal Jarek. Bratři s jedním alurettským učitelem totiž nakonec nechtěli pustit své místo v týmu.
Celý turnaj pořádává otec Joy, který se snaží, aby turnaj získal tradici a dobré jméno a středisko Don Bosco se tak více zapsalo do povědomí lidí v Davangere. Pobídka k účasti bývá otištěna i v místním deníku. Zápisné činilo sedmdesát pět korun, ale cena pro vítězný tým byla díky místnímu sponzorovi dva a půl tisíce korun. Při účasti pouze šesti ne moc kvalitních týmů to začínalo vypadat na fiasko. Otec moc nadšeně nevypadal. Po prvním zápase se ještě zase zkoušelo čekat. My jsme se začali modlit, aby turnaj otci dobře dopadnul, když už před tím nám hrozně líčil, jak je turnaj nabitý hvězdnými tými a zatím se to moc nejevilo. Ale po dvou hodinách od oficiálního zahájení začali přijíždět další týmy s hubenými dlouhány. Někdy kolem půl třetí bylo už definitivně zapsáno šestnáct týmů.
Krom finálového zápasu nebyli hráči povinni se po ztrátě soupeře točit. Celý turnaj se hrál vyřazovacím systémem, což na nás opět působilo, že není pro pořadatele nejpodstatnější, aby si každý dobře zahrál:-(. Tím, že se těch pár zápasů hrálo celý den, byly mezi zápasy šílené prodlevy. Využívali jsme je, že jsme si zatím pinkali s malýma klukama. Pár se jich na Mařenku pověsilo, pak bylo pro ni těžké od nich odejít. Samozřejmě jako cizinci jsme se stali středem pozornosti. Sympatický kapitán policajtského týmu se se mnou bavil asi deset minut. Předváděl nám a děckám různé ptákoviny a nakonec nás mohutně zval k sobě domů na oběd.
Jelikož Jarek byl často na jiné části hřiště a já navíc měla sukňu a halenku, které tu nosí jen mladé holky, tak mě oslovovali hráči z jiných týmů. Když jsem jim ukazovala na svého manžela, tak mi nevěřili, že jsem vdaná, protože prý nemám na krku thálí (náhrdelník pro vdanou ženu). Mysleli si asi, že je thálí mezinárodní. Musela jsem jim vysvětlovat, že v Evropě si dáváme jen prstýnky a ukázat jim ho.
Další zápas hrál náš tým proti místním mladíkům z vesnice Aluretti. Jejich tým se mi líbil, protože vůbec nevypadal namachrovaně. Malí bosí hráči, někteří oblečeni do tradiční lungi ( pruh látky, co chlapi nosí jako sukni) hráli týmově a šlo z nich vidět, že hrají pro radost a cítí, že jsou outsidery. Dokonce za ně hrál nejmladší hráč turnaje, kterému bylo asi čtrnáct let. Mě bratři opět nedali šanci nastoupit a i toho mladého kluka, co hrál v prvním zápase nechali hrát pouze prvních pár podání než dorazil na motorce jejich další spolubratr z Čitradurgi, kde byl na praxi stejně jako u nás bratr Siju. Před zápasem přijel také otec Kuriakose, který podle nás hned dal instrukce našemu týmu, jak hrát. Znal totiž místní Alureťáky a přál jim vyrovnaný zápas. Takže pokud jsme dobře pochopili nenápadná gesta, tak bratrům naznačoval, kolik bodů mají ještě ztratit a kdy už mohou začít hrát na plno:-).
Ve čtyři hodiny po tomto zápase jsme jeli raději zpět do našeho střediska za děckama, kde jsem mohli být víc užiteční. Ikdyž jsem byl uvnitř docela rozmrzelý, že jsem si nezahrál, tak jsem se snažil vypadat vesele. Vysvětlil jsem otci Joyovi, že odjíždíme, protože nemáme rádi pasivní koukání, ale aktivní zapojení (doslova, že naším heslem je být hercem ne divákem:-). Asi nás nepochopil, protože nás přesvědčoval, že teprve přijdou nejlepšími zápasy a že holt nejsem tak dobrý, abych hrál finále:-).
Já jsem zase nechápal přístup bratrů a otce Joye. Od začátku ledna bylo jasné, že bych si rád zahrál volejbal a to klidně s malýma ogarama v týmu a klidně bych zaplatil zápisné za náš tým. Hned mi bylo vysvětleno, že turnaje se budou účastnit státní hráči a přestože se formálně může zapsat kdokoli, turnaji nepředchází žádná kvalifikace, tak není každý kompetentní se turnaje účastnit. Když jsem jim vysvětloval evropský postoj, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, tak sice pokývali hlavou, ale začali zase mluvit o kompetencích (nejvíce mě tímto překvapil Siju). Byl jsem tehdy na začátku ledna docela ve varu. Neustále tady mluvívají o tom, jak je indická společnost penězma a tradicema rozdělena na kasty, ale oni sami nedají děckám šanci se projevit na turnaji. Poslední dny jsem stále zkoušel domluvit nějaký tým a alespoň jedno odpoledne trénovat. Všichni krom Viktora se tvářili, že asi nejsou dost kompetentní. Když jsem se zeptal, zda by mohl hrát mladší spolubratr Viktora z Aluretty, tak mi otec Kuriakose přímo řekl, že ten ne, protože není na sport šikovný.
Když jsem ale dnes ráno přijel do Aluretty, tak byl hráčů v týmu nadbytek. Pravda, že jsem se během tréninku před zápasy moc nepředvedl, ale to krom Viktora nikdo. Alespoň jsem zkoušel smečovat, ostatní to po pár balónech v síti vzdali a už jen nahrávali na Viktora. Nakonec jsem se akorát v prvním zápase dotkl dvakrát balónu, protože bratři ani nebyli schopni se točit a soupeři zase smečovat. První soupeři našeho týmu ikdyž vůbec neuměli hrát, tak se nebáli své nekompetentnosti, ale chtěli si zkusit zahrát. Bratři, kteří o ní neustále mluvili, se nebyli schopni vzdát na pár podání svého místa v týmu pro mě, který jsem neustále chtěl tým poskládat a trénovat. Jediné, jak jsem pomohl svému týmu, vlastně bylo, že jsem Viktorovi půjčil své tenisky, aby se mu lépe smečovalo. To mi přišlo taky zvláštní, že mi hned na začátku řekl o tenisky. Asi předem věděl, že nebudu hrát, tak je nebudu potřebovat:-). Snažil jsem se nijak se do týmu nevnucovat (už tak jsem se cítil blbě, že celý leden jsem každého přesvědčoval, že bych s ním chtěl postavit tým a zahrát si:-) a vypadat vesele, ale aspoň tady jsem si musel vylét srdéčko. No třeba aspoň brachové viděli, že turnaj není žádné hogo-fogo a příští rok postaví víc týmů i s ogarama a půjde jim víc o to, aby si každý v týmu užil radosti ze hry.

Jak jsme přijeli do střediska a chtěli jít do pokoje, Jarek zjistil, že nemá klíč. Uf, uf, asi mu někde vypadl při volejballu. Takže jsme čekali na otce, protože kdysi říkal, že má rezervní. Během čekání jsme nacvičovali divadlo, které ale bez Mary není ono. Malé děcka nedokážou být chvíli v klidu. Mary je ale vždy seřeže a je klid. To mi ale neumíme a ani nechceme. Takže ty malé divošky když po nich něco chceme, tak nám najednou nerozumí.

S děckama je sranda. Často mně dávají jen tak pusu na tváře a na čelo k uvítání nebo k rozloučení nebo prostě za něco takto děkují. Jarek stál zrovna vedle, tak je začal popichovat, že mi dá taky pusu, když všichni můžou. Hned se začaly durdit a úplně ho odhánět. To byste čuměli, jak mně chránili tvář, aby mi na nich náhodou nepřistála pusa od mého manžela. V televizi to vidí pořád, ale ve skutečnosti je to pro ně nepřijatelné. Ve velkých městech je to prý jiné, ale my žijeme “jen“ v malém Davangere velikosti Brna:-)

Večer přišly bývalé žačky Don Bosco Suprabha, které teď studují u sester při konventu St. Paul. Nejnadanější žačky otec posílá do této jedné z nejkvalitnějších škol v okolí. Otec Joy je ale sprdl, že se předem neohlásili, že přijdou, ať si okamžitě sbalí věci a jedou zpátky přes město do St. Paul. Naštvanost ale jen hrál. Prý je vždycky rád, když se tu bývalé děcka pořád rádi vrací. Když už byly holky se slzama na odchodu, tak jim přišel říct, že mohou zůstat, ale příště se musí předem ohlásit. Holky se mu moc omlouvaly, děkovaly mu a objímaly se s našima děckama aj s otcem, celé šťastné, že tu budou moci s kamarádkami přespat.

Duplikát našeho klíče se našel a tak jsme byli rádi, že nemusíme spát s děckama, jak jsme jim naznačovali. Začaly nám to totiž úplně vážně zakazovat, abychom s nimi spali, protože prý nejmladší děcka se v noci počurávají. Prý Santoš s některýma ogarama spává stále venku (ikdyž muselo být v prosinci přes noc na zemi docela chladno), právě proto že jenom vyskočí a močí na palmu nedaleko spoluspáčů. Kdyby spali vevnitř, tak by museli chodit v noci po venku sami.

Když mi večer Siju vracel tenisky od Viktora, tak jsem se ho ještě zeptal, jak dopadl turnaj. V semifinále už si moc nezahráli, protože hráli proti nějakým namakaným čahounům, proti kterým byl i Viktor bezmocný. A těm přijel na jeden finálový set dokonce hráč reprezentující Karnataku. Prý přijel pojistit kamarádům vítězství. Popisoval, jak měl celé tlapy nad sítí... A krátce se mi omluvil,že jsem si nezahrál. Prý Viktor bral zápas moc vážně a nechtěl střídat. Vzal jsem to s úsměvem. Na mě turnaj podle kvality týmů působil, jak vesnický turnájek, na který přijely tři kvalitní týmy mající drzost přijet o tři hodiny později.

27.1. 2008 neděle – program pro bývalé žáky
Ráno šup do sárí, a to fakt šup, ani ne za deset minut jej mám uvázané:-). Dnes otec přede mší zpovídal. Sice to odsýpalo jak na kolovrátku, ale byla jsem ráda, že i za tu chvilku jsem od otce slyšela, to co jsem asi potřebovala slyšet.

Po mši začal program pro bývalé žáky našich obou středisek. Přišlo jich kolem sto padesáti ve věku od dvanácti do osmnácti let (nejstarší navštěvují druhý ročník střední školy). Otec Joy měl pro ně velmi poučnou, zábavnou a interaktivní přednášku, proč studovat, jaké hodnoty jsou pro život důležité, proč mít kamarády a co to vlastně znamená přátelství... Dokonce trochu zabrousil i do vztahů mezi mužem a ženou, přičemž mimo jiné prohlásil: „Co by to bylo za život bez žen.“ Tento výrok mi připadnul na Indii docela revoluční.
Děcka sami museli během přednášky nad těmito tématy přemýšlet a řešit cvičně různé morální konflikty, které jim otec předkládal. Například si museli sestavit žebříček pro sebe a pro své studium důležitých hodnot. Docela mě zarazilo, že nikoho nenapadla zodpovědnost a vděčnost. Ty jim musel otec nakonec poradit.
Otec se během přednášky nestyděl udělat si ze sebe srandu a předváděl všemožné ptákoviny. Když už byly děcka jeho povídáním unavené, tak přednášku proložil akčními songy, ikdyž mě překvapilo, že byly o Ježíši, který tě nikdy neopustí. Ale vzhledem k tomu, že skoro celou přednášku vedl podle připraveného papíru, tak předpokládám, že už dlouho takhle nepřednášel a během přípravy vzpomínal, jaké songy zná a vzpomněl si jen na samé křesťanské. No ale žádným děckám to evidentně nevadilo, alespoň si nikdo dodatečně nestěžoval. Škoda, že otec tráví většinu času u počítače. Určitě má nadání pro práci s děckama. Salesiáni v Indii zastávají spíše manažerská místa, než že by přímo s děckama pracovali.

Jarek se účastnil přednášky, já zatím pomáhala v kuchyni, kde vládla příjemná atmosféra. Seděly jsme s kuchařkama a dvěma staršíma holkama na zemi, krájely jsme zeleninu a povídali... - nedělní pohodička.

Po přednášce následoval oběd a po něm bylo pro děcka připravené odpoledne s písničkami a soutěžemi, které měl na starosti bratr Siju s Rúbinem a Stevnem. My jsme zatím měli zabavit naše suprabháky. Představili jsme jim další díl už zaběhnutého nedělního seriálu naší multikulturní výchovy, tentokrát jsme ukázali Turín. Chtěli jsme před svátkem Dona Boska, aby děcka získaly větší představu, kde a jak žil. Jenže Mary nám po chvíli zdrhla sledovat program pro bývalé žáky, takže to bez překladu do kannady nebylo ono:(

Po Turínu jsme šli s našima děckama pomoct fandit soutěžícím bývalým žákům. Po čajové přestávce už nastalo pouze loučení a focení. Přišlo nám fajn, jak naše středisko bylo plné děcek (určitě přes dvě stě).

Líbí se nám, že ikdyž děcka odejdou ze střediska, tak otcové jsou s nimi v kontaktu. Jednou za rok v lednu před svátkem Dona Bosca připravují pro ně tento nedělní program. V létě, v době prázdnin jezdí tyto děcka do Allurety na prázdninový měsíční tábor.

Zároveň ty nejnadanější a nejpilnější bývalé žáky dále podporují ve studiu a každý rok pro ně ušetří peníze ze svého rozpočtu. Dětí, které nadále takto podporují je kolem sto dvaceti z Davangere a pak několik desítek ještě ve vesnicích.

Po odchodu většiny bývalých žáků jsme si jen tak povídali na zahradě s děckama. Fatimu, asi jedenáctiletou moc šikovnou holku (nadaná, divoká, ale zároveň hodná a mladším pomáhající) přišli navštívit rodiče s mladším bráchou. Mamince mohlo být tak kolem třiceti pěti, ale tatínek vypadal skoro na sedmdesát, hubený s dlouhým bílým úzkým vousem a na hlavě muslimskou čepičkou. Krásně se usmíval a vypadal jak pohádkový dědeček. Chválili jsme jim dcerku, jak je moc šikovná a snaživá a on nám pořád vysvětloval, že by ve středisku nechal rád i synka. Asi jsou chudí a rád by přišel o další hladový krk v domácnosti.:-( Pak jsme se na ně ptali otce a řekl nám, že prý často když děcka přijdou o otce, tak jej zastoupí děd, ale děcka jej začnou nazývat otcem. Fatima když přišla do střediska, tak neříkala, že je muslimka, ale že mluví urdu a její tatínek je muslim. Nás zajímalo, jak je možné, že muslim nemá dceru muslimku a otec říkal, že její pravý otec byl nějaký divný a už nežije a proto, že Fatima může být po mamce hinduistka. Ale teď když jsme se s ní bavili, tak už říkala, že je muslimka. Asi cítí, že i jazykem se trochu liší od ostatních děcek, tak se asi i přihlásila k náboženství, které hovoří jejím jazykem.

Taky přišla mamka Mahantéše, který pro změnu moc píle nepobral. Spíš kde může tam se ulije, všechny okolo provokuje a provádí jim všelijaké naschvály, otce a bratry nešetře. Ale díky těmto jeho žertíkům je s ním alespoň sranda. Mamce je tak kolem pětatřiceti let a má devět dětí v docela rychlém sledu. Protože jsou chudí, otec Kuriakose jim ve středisku postupně děcka vychovává. Nejstarší dceři už je osmnáct let a prý studuje v nějakém městě střední školu. Mařence zrovna malé holky kreslily mehendý po dlaních, když k ní přistoupila mamka Mahanty se dvěma malými synky, že se jí líbí Mánino sárí, jestli by jí ho nedala:-) Tak naštěstí si ho Máňa nechala:-).

Během toho, co mi holky u sprch malovaly mehendým květinky po rukách, jsem pozorovala malé děcka, jak si praly. Nejraději bych jim s praním pomohla, ale vím, že se musí naučit o své věci starat samy, nemají tu jinou možnost. A abyste věděli, jak si tu děcka perou – prádlo namočí do kýble, když mají mýdlo, tak tím prádlo pošudlí a následně s ním mlátí o beton, pak přijde na řadu máchání a sušení na trávě.

Večer jsme opět trénovali divadlo. Bohužel jen Saraswaty se umí vcítit do role. Ostatním to dělá problémy, ale malé pokroky dělají.

Večeřeli jsme jen s bratrem Stevnem. Ten se nám svěřil, že na právě ukončeném měsíčním kurzu měl poprvé tak hluboký prožitek s Pánem Bohem. Nejednalo se jen kurz. Spíše se měli s dalšími bratry společně zamýšlet nad svým životem, proč se chtějí stát knězi, sdílet se... Říkal, že poslední dobou dost zanedbával osobní modlitbu a netušil, jak moc mu chybí. Na kurzu měl víc času a modlil se šest hodin v kuse, což ho dost proměnilo. Potvrdil nám, nad čím jsme shodou okolností přemýšleli před pár dny. Místní křesťané odříkávají jen společné modlitby, ale svěřit se Bohu a osobně každý den za něco děkovat a prosit, to neumí. Nebudují svůj osobní vztah s Bohem. (Nechceme říkat, že u nás má každý osobní vztah s Bohem.) Ptali jsme se, jestli se to snaží farníky učit, jestli někdy mají nějaké společné osobní modlitby, ale prý ne, prý není zájem. Prý jejich farníci neumí často ani číst ani psát a ani se vyjadřovat. Nám to připadne spíše jako výmluva. Modlitba je základ všeho. Apoštolé také nebyli žádní vzdělanci, ale prosili o Ducha a Pán jim ho poslal. Navíc právě proto, že jsou nevzdělaní, tak by jim o to víc měli pomáhat umět se vyjádřit a umět přemýšlet o tom, za co každý den poděkovat, za co se omluvit... Když se tomu učí děti odmala, naučí se skromnosti, pokoře, vděčnosti a umí pak lépe vyjadřovat své názory a pocity i v jiných oblastech. V dospívání pak snáze rozpoznávají důležitost hodnot a naopak nepodstatnost kvazihodnot.

Je ale fakt, že otec nelení. Hlavní své poslání cítí v pomoci chudým děckám a to jakéhokoli vyznání. Tuto práci dělá opravdu naplno a hlavně s velkou láskou. Nestíhá se potom už tolik starat o duchovní růst svých farníků.

Také jsme se ptali, zda se místní snoubenci před svatbou připravují. Prý ano, ale jen zlehka jeden měsíc. Mají tu jen hrstku křesťanů, a je škoda, že se tu o ně víc nestarají. V těchto ohledech jsou tu mnohem aktivnější protestanské církve. Ale řekneme vám, že takové předsvatební přípravy jaké jsme dostali my od otce Marcela bychom přáli každému páru, často z toho stále čerpáme:).

A už nám končí další týden, takže hurááá do dalšího:-) Myslíme na vás.