13.1. – 20.1. 2008

13. 1. 2008 neděle
Dnes jsem si poprvé oblékla sárí, co mi Jarek vybral jako vánoční dárek od otců. Jarek má dobrý vkus a navíc modrá je vždy dobrá. Ale až takový ohlas u salesiánů jsem nečekala. Byla jsem až nesvá, jak mu všichni říkali, jak má pěknou ženu. Vdaná žena tu má nosit sárí, já ale mám čas na uvázání sárí jen v neděli:-).
Večer jsem si vzala sukni, co tu nosí holky. Jarkovi i mě se její materiál moc líbí, tak jsem si ji taky nechala ušít. A to si zase bratři z Jarka dělali srandu, že má za manželku malou holku:-) Nějak moc tu kněží a bratři řeší moje oblečení:-) Děckám i učitelkám se sukně líbila a neměly nic proti tomu, že ji nosím, i když jsem vdaná. Prý sem cizinka, tak klidně můžu.
Následující den ráno pokračovala moje příhoda s dívčí sukní. Nejprve mě v ní uviděl otec Kuriakose a smál se, že ji tu nosí jen malé holky. Pak jsem šla po dvorku do kuchyně a protože jsem šla bosá a sukně je úplně na zem, trošku jsem si ji nadzdvihla. Okamžitě na mě volaly ženské z naší kuchyně společně s jedním zaměstnancem, ať si ji spustím na zem. Tak jsem je poslechla a vešla do kuchyně děcek. Tam mi jiná kuchařka hned řekla, že mé bílé tílko pod košilí má nevhodnou barvu a že se to tu tak nenosí. Musí mít úplně stejnou barvu jako košile, jinak je to prý neslušné. Tak jsme ji uklidnila, že si ve středu, jak budeme mít volno, koupím červené tílko. Načež ona vyšla z kuchyně děcek a volala přes dvůr na ty zaměstnance v naší kuchyni: „Říkala, že si je ve středu koupí!“ Musela jsem se smát. Na oblékání tu platí přísná pravidla. Když jsem dnes doučovala Deepu, tak se pořád dloubala v nose. Ani po mém naznačování, aby přestala, toho nenechala. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Další pohoršení způsobil večer Jarek, když chtěl projít chodbou, ve které děcka večeřely. Už víme, že se nehodí projít v botách kolem na zemi jedících Indů. Tak si je sundal a v ruce si je přenesl na druhý konec chodby, kde si jej děcka všimly a začaly na něj křičet. Je totiž neslušné dotýkat se rukama vlastních bot. Prý to je ještě horší než to chození v botech kolem jedících.
Při fandění jednoho utkání v přehazované mezi děckama se Jarek nechal unést a tleskal nad hlavou svýma pantoflema. Po chvíli si jej několik hráček všimlo, přestalo hrát a křičelo na něho, že takto teda ne. Bratr Siju nám hned vysvětloval, že v Karnatace jsou domorodci silně háklivý na tradice a zvyky. Prý nejhorší potupa tu je, když někoho kopneš svou botou. Sice se tu děcka mezi sebou všelijak mlátí, ale tohle by neudělaly. A aby ho Jarek lépe pochopil, Siju názorně naznačil, co se nesmí dělat. Hned jak ho nakopl, seběhly se k Sijumu děcka a vyčítaly mu, co to dělá, že to se nesmí!

Ale zpět od zvyků k neděli.
Po mši jsme děckám uvázali na strom lano a učili je šplhat. Někteří lezli jak pavouci, většinou ti nejmenší. Ti starší většinou nevylezli ani kousek, z malých teda ještě Sahaja Mary, která pro svůj smích nemohla zabrat:-). Pěkná videa vám ukážeme, až se vrátíme:-) Děcka si nenechaly vysvětlit náš styl šplhání, ale šplhaly tak, že lano daly mezi palec a ukazovák u nohy. A hlavně dolů by to nejraději pustily naplno a spálily se, takže to bylo s nimi zábavné.

U oběda se opět vytáhla oblíbená písnička – jídlo. Otcové zase tvrdili, jak jejich indické jídlo je super a pořád jiné a že v Česku jíme jen brambory. Už jsme se ani moc nebránili, aby jsme nevyvolávali spory. Sice je pravda, že se jídlo u nás skládá většinou jen ze dvou částí a Indové na stůl pokládají deset různých hrnců a pánví, ale chutí a způsobů přípravy známe určitě víc jak místní kuchařka.

Jinak se musím přiznat, že právě prožívám krizi s jídlem. Už tu jejich rýži a zeleninový sambar nemůžu moc cítit. U sester nebo v Chitradurze mi chutná, ale tady jíme opravdu pořád to samé. I když jídla vypadají rozdílně, všechny chutnají nakonec stejně. Jediné, co si užíváme, jsou snídaně, u kterých není na stole položen hrnec s rýží, ale většinou jsou přílohou všemožné placky, něco jako beneše, smažené zeleninové kuličky, smažené nudle... Zato oběd je pořád stejný. Ale jsme rádi, že se tu jí skromně a nám rok horšího jídla neuškodí. Asi si už alespoň někdy řeknu o syrovou zeleninu:)

Po obědě jsme vedli druhý díl naší “multikulturní výchovy“:-). Tentokrát jsme v počítačové učebně pouštěli děckám videa z Keni, která promítávám v Česku. Vypadalo, že je to zajímá a hlavně oceňovaly, jak se tu mají dobře. Jak jsem psala, Afrika je na tom v mnoha oblastech hůř. Neříkám, že v Indii neexistují stejné problémy, např. slumy v Kalkatě a Bombaji prý vypadají taky strašně, ale u nás v Davangere jsou podmínky lidštější.

O nedělních večerech mají některé holky oblíbenou zábavu – hrají divadelní představení, na které nás vždy pozvou jako čestné hosty. Musíme se vždy představit a uvítat je. Některé holky hrají i hosty z Ameriky a z Afriky. Aneša, která je většinou hlavní pořadatel, uvádí jednotlivá taneční čísla. Většinou je holky samy nezvládají a Aneša-pořadatel musí s nimi tančit. Dnes si holky pozvaly jako vzácné hosty i bratry. Ti chudáci nevěděli jak slušně odejít. Bylo to pro ně asi dost nudné, protože se holky najednou začaly mnohem víc stydět a nebyly schopné nic předvádět. Jen se smály a smály, pouze jedna dvě se marně snažily.

26. února se v Indii slaví velký svátek, Den Republiky. Otcové připravují velký volejbalový turnaj v chlapeckém středisku. Jakmile se o něm Jarek doslechl, sestavoval si z našich kluků v duchu tým. Když se však zeptal otců, zda by mohl s klukama a bratrama také hrát, tak ho začali odrazovat. Prý to asi nebude možné, zápasy budou na vysoké úrovni, dokonce přijedou i družstva s hráči hrající nejvyšší státní ligu... Jarek se ale nedal, bojoval hlavně za kluky (zrovna ten den měl bratr slůvko na dobrou noc o tom, ať si děcka sní a nebojí se jít za svým snem. Jarek chtěl právě těmto pár klukům pomoci ke splnění malého volejbalového snu.). Po týdnu menších narážek byl nakonec tým povolen. Ještě se přesně neví, kdo bude v týmu hrát, protože bratrům se moc nechce hrát s tak dobrými hráči a ogarům to zase musí povolit otcové. Takže se uvidí až těsně před zápasem.

14. 1. 2008 pondělí
„Lojza, má narozeniny, my máme přání jediný, štěstí zdraví, štěstí zdraví, hlavně to zdraví...“ To jsme si dnes kolem oběda opět zpívali s děckama. Někteří mají fakt super českou výslovnost:-). Takže tati, vše nejlepší k tvým padesátým narozeninám!

Siju učí děcka základním časům v angličtině. Přidal jsem se a učím se tak kanadě. Zvláštní, že jazyk používá stejně předpřítomné a předminulé časy jak angličtina. Ale narozdíl od našich evropských jazyků je krásně pravidelný.

Při čaji se dnes rozpoutala spontánní debata o nahosti indický žen (u čaje jsme jen my, otcové a bratři), proč, jak a kde vymizela a kde ještě stále chodí ženy odhalené. Od otce Joye jsme se dozvěděli, že se tu holým ženským zádům říká High school playground (středoškolské hřiště). Došla řeč i na chlapskou nahotu a prý na severovýchodě chlapi v lesích pořád nosí jen opasek kolem pasu s pruhem látky dolů – Siju to nazýval indická kravata. Také dašla řeč na manželství uzavřená před osmnáctým rokem a otcové byli úplně překvapeni, že k nim u nás v Česku dochází. Vysvětlili jsme jim, že je to vždy kvůli tomu, že je cérka těhotná. To pak pochopili, ale říkali, že to je tady ta největší potupa otěhotnět před svatbou. Siju ale zase řekl, že na severovýchodě je to naprosto běžné i v křesťanských rodinách. Často se vdávajú těhotné i patnáctileté cérky.

Po čaji jsme šli jako obvykle hrát za děckama míčové hry. Jarek hrál s klukama fotbal. Když pak přišel otec, tak nazval Jarkův tým Czech Republic a druhý tým, ve kterém hrál Siju, Indie. Vyhlásil, že poražený tým musí koupit vítěznému bonbóny. Začal mohutně fandit a svými vtipnými komentáři ještě vylepšoval atmosféru na hřišti. Jarek ač měl v týmu super hráče Umeše, který je sice malinký ale běhá ze všech nejvytrvaleji, tak holt neměl tolik štěstí a Jarkovo družstvo prohrálo. Nejvíce smutný byl Umeš, protože ten do hry, stejně jako do všeho, dal vše. Po fotbale jsme bohužel neměly čas jít do obchodu nakoupit bonbóny, tak jsme to nechali na další den.

Při večerní divočině holky tančili tanec pro holku a kluka, kluk naznačoval různé zamilované gesta, takže se toho Jarek hned chytl a začal ze srandy směrem ke mně tančit a to byste nevěřili jaké pozdvižení způsobil. Velké i malé holky se smály jak o život jen proto, že tančil směrem ke mě a ukazoval na mě, že jsem ta jeho milá. Pak se na něho hned vrhly (podotýkám, že oni se na něj i na mě mohou věšet pořád a objímat se s námi, ale my se sebe dotknout nesmíme. To hned zpozorní. Jednou když se mě Jarek dotkl tak, že si vzal můj šál a dával si ho i přes své rameno, tak to bylo pro děcka úplně nesnesitelné, takže mu jej pořád strhávaly. Myslely to opravdu úplně vážně. Siju říkal, že tu se může muž se ženou dotýkat na veřejnosti před svatbou, ale po svatbě se to nehodí.:-) a začly žákat, ať tančí ještě jednou a Jarek zareagoval ze srandy jako ony, když se stydí. Zakryl si oči a utíkal do koutu. Ony ho honily a smály se ještě víc, no sranda...:).

Večer po večerním slůvku otec začal mluvit o dnešním fotbalovém zápase a chválil všechny hráče, i ty, co prohráli. Pak zmínil, že jsem prohrál a tudíž mám dávat bonbóny. Omluvil jsem se, že bohužel jsem neměl možnost je nakoupit, ale že zítra sa děcka možú těšit. Načež Siju vytáhl pytel bonbónú a dal mi je rozdat děckám. On má víc času než my a hned po zápase vyjel na motorce na nákup. Chvilku jsem sa styděl, že jsem jako poražený nezvládl splnit trest, ale Siju se smál, že věděl, že musíme doučovat a děcka by mrzelo, kdyby nedostali zaslouženou výhru, tak jsem to přijmul.

Při učení barev jsme zjistili, že v kannadě se řekne bílý podobně bilý. Jazyk se pomalu se učíme, mezi nejdůležitější slovíčka patří „amele“ - později, „sakku“ - stačí, „bega“ – rychle. A v těchto dnech při nacvičování divadla zaujímá přední místo slovíčko: „sumni-ri“ – buď(te) zticha! („ri“ znamená respekt, který se v rozkazech pro zjemnění zpravidla používá, ale my často tuto příponu musíme vynechávat).

Zjišťujeme, že naše bílá kůže má i své výhody. Sice se občas spaluje, ale zase je mnohem jednodušší na údržbu:) Tady když se děcka nenatírají pravidelně olejem, tak jim kůže vyloženě dřevnatí. Některé děcka jsou tak hrubé, až se vždy leknem na co jsme šáhli.

A další postřeh, který nás pobavil. Ikdyž jsou tu děcka ve středisku každý den, tak stejně když mají za tmy sejít schody z našeho vrchního patra, kde se s nima doučujeme, dolů do hlavní místnosti, tak jsou úplně podělané a musíme často i s velkýma holkama sejít za ruku až dolů.

15. 1. 2008 úterý – svátek Sankranti
Dnes se tu opět slaví (nečekaně:). Tentokrát něco jako u nás dožínky. Farmáři děkují za úrodu a všichni ji oslavují tak, že žvýkají cukrovou třtinu. Mimoto se taky pojídá takové drobné sladké cukroví(na pohled jako naše burizony) - jelů bella, kde jedny sladké zrníčka symbolizují štěstí a druhé kyselé problémy. Vše je smícháno s mnoha dalšími kuličkami a ve výsledku to chutná dobře sladce a znamená to, že život i přes problémy máme brát s radostí (upozorňovaly nás právě na současné problémy indických farmářů, kteří je řeší sebevraždami, což je špatný přístup). Lidi si jelů-bella navzájem sypú do úst na znamení pomoci s problémy a že si navzájem přejí jen štěstí. O přestávce se tato akce rozjela i u nás ve středisku. Přinesly sa pytle s jelů-bella a sypalo se a sypalo. Všichni byli rozjaření, zlášť učitelky. Ty tam se sebou navzájem točily a veřejně začly prohlašovat, že Sukkanja (zrovna ta, kterou máme nejraději, protože je nejobyčejnější a moc hodná) bude naše švagrová, že s námi pojede zpátky do Čech a provdá se za mého staršího bráchy. Peťo, co ty na to?:) Od té doby, co jsme pouštěli děckám video z naší svatby, tak pořád na toto téma vtipkují.

Odpoledne bratr Siju rozhodcoval děckám soutěž v throwballu (přehazovaná). Ode dneška až do konce ledna běží totiž speciální programy a aktivity, kdy děcka jsou rozdělené do 4 družstev a soutěží se. Něco podobného jak v listopadu, s tím rozdílem, že to teď místo Mary šéfuje bratr Siju, který má obrovské charisma a neuvěřitelnou schopnost - nadchnout děcka pro jakoukoli blbost. Takže vše tu má teď jiný spád. Hodně se od něho učíme a je nám líto, že tu není i náš bratr Steven, který by takový příklad určitě taky potřeboval. Když jsme vymýšleli listopadové soutěže a žádali o pomoc s překladem učitelky, cítili jsme se skoro blbě, že je obtěžujeme. Rozhodně z nich nebylo cítit nadšení dělat něco navíc. Mary je navíc často unavená, tak vše překládala bez energie, teď aspoň vidíme opak:)

Večerní soutěž spočívala v nácviku pochodu. Nevěřili jsme, že děcka bude tak bavit nácvik „levá, pravá...“. My jsme jednotlivá družstva měli hodnotit. Pomáhala nám jedna malá nová holčička Sohana, která pořád brečí a brečí. Přestane jen když s ní Jarek hází do vzduchu:) Po pochodování se zapálili slavnostní svíčky a bratr nás učil pár akčních songů ( např. tanec jak makarena, ale jen se při něm křičí nějaké rytmické slabiky).

Po zpěvech Jarek přinesl nasekané cukrové třtiny, které odpoledne s Ningapou nakoupil děckám kvůli Sankranti. Všechny děcka vyšly ven před středisko a začaly žvýkat slaďounkou třtinu a plivat vyžvýkanou dužninu kolem sebe. Toto společné spokojené požvykování pod hvězdami nám připadlo pěkným zvykem k zakončení místních žní. Na nás byla třtina možná trošku tvrdá, ale když už jsme se prokousali k dužnině, tak jsme slastí mlaskali. A pak hurá do hajan. Vlastně jen děcka. My jsem ještě s bratrem zůstali v kuchyni a dojídali keserybat (sladkou kaši, něco jako jáhla) z večeře a povídali o blbostech... Vybavovaly se mi pocity z kolejí. Bylo to takové milé přátelské noční splknutí. Takže pak fakt hurááá do hajan i pro nás. Nedaří se nám teď chodit spát dřív než v půl jedné v noci.

16. 1. 2008 středa
Náš volný den! Tentokrát jsme jej strávily psaním dopisů, přípravou plánu naší cesty do Keraly (první týden v únoru), zařizováním lístků na vlak a sháněním průvodců do Nepálu. Vesměs se nám nic nepodařilo dokončit:).

Debaty při čaji a při večeři se stávají víc a víc filosofickými, napjatějšími a vášnivějšími. Však znáte Jarka, když debatuje a když brání svůj názor. Otcům se to líbí, prý všichni selasiáni rádi debatují a žádný spor z těchto debat u stolu se nepřenáší do normálního života. A má to další výhodu – procvičování angličtiny. To byste čuměli jak najednou Jarek mluví plynule:).

A co se tu probíralo? Jen stručně - Amerika (otcové vidí problém jen v ní a striktně ji od útoku na Irák ale i od všech dalších špatností ve světě odsuzují). Ikdyž Jarek Ameriku nesnáší, tak ji tu musí hájit. Otcové nevidí zlo jejich nepřátel - fanatických muslimských sebevrahů, kteří páchají současné zlo. Ani neuznávají její boj proti komunismu. Snižují zlo sedmdesáti let komunistické tyranie v Sovětskému svazu. Komunistická strana v Kerale má totiž velkou tradici a otec Kuriakose je její velký fanda. Keralský komunismus je výrazně rozdílný od komunismu v Evropě a v Rusku. Tam se zdá, že přináší dobré ovoce.

Docela nás taky překvapilo, že otec Kuriakose byl bez zaváhání pro trest smrti. Jsme rádi, že u nás v Evropě už téměř všechny státy nejvyšší trest zrušili.

V debatách také saloši kritizovali církev v Kerale. Neradi jsme tyto věci poslouchali, ale zase proč si zakrývat před pravdou oči. Taky víme, že my křesťani děláme spoustu nedobrých věcí, ale odsuzování bychom měli nechat na Pánu Bohu. On vše vidí a posoudí sám až přijde čas. Jediné, co my můžeme dělat, je, se za naše pastýře modlit, modlit a ještě víc modlit. Takto jsme taky na jejich kritiky reagovali a také za toho Bushe že by se měli hlavně modlit. Je to naše křesťanská povinnost - milovat nepřátele. Překvapilo nás, že z Jarkové reakce byli překvapeni (mile), jako by toto potřebovali slyšet. Bylo zvláštní, že ač diskutovali dobří kněží a dobrý bratr, tak v debatě měl Jarek mnohem víc navrch ohledně křesťanské morálky. Ocenili to a ještě druhý den děkovali za jeho reakci. Také jsme jim řekli jeden příběh, co známe z kázání Vojtěcha Kodeta z charismatické konference.

V jedné farnosti byli farníci nešťastní ze svého kněze. Na radu druhého kněze se za něho modlili. Modlilo se jich za něho čím dál víc, rok, dva, deset let, ale nic, jejich farář stále nebyl lepším pastýřem. Nezměnil se, ale po několika letech ho nakonec biskup převelel jinam. Vojtěch Kodet dodával, že pointou není jestli se dotyčný kněz změnil a tedy vyslyšení proseb ani jeho převelení a tedy vyslyšení proseb. Důležité je to, že špatný duchovní pastýř byl pro farníky důvodem k většímu modlení (Pán umí použít i špatné věci). Modlitba nás posvěcuje. Ty modlitby přinesli plody. Ne sice přesně tam, kde prosili, protože Boží vůle je někdy jiná než ta naše, ale proměnila samotnou farnost. Střídající nový kněz přišel do farnosti, která žila mnoha modlitebními společenstvími, které nesly ovoce dokonce novými duchovními povoláními. Prostě modlitba má obrovskou sílu, posvěcuje nás i okolí.

Zatím máme pocit, že sice se tu pořád lidi modlí a navštěvují chrámy a každý vyznává nějaké náboženství, ale víra není o moc živější než u nás. Spíš možná i naopak. Někdy nám připadne, jako by víru místní lidi moc nežili, ale jen prováděli rituály, na kterých je indická kultura dost silně založena.

Tak si říkáme, že jsme tu právě třeba i kvůli modlitbám. Přece jen je tu víc prostoru k modlitbě než v uspěchaném životě doma. Sice tady jsme taky v jednom kole, ale modlitba je několikrát za den součástí tohoto denního kolotoče.

17. 1. 2008 čtvrtek
Ráno naše středisko na chvíli navštívil příjemný novokněz Geo (opět z Keraly, odkud jsou snad všichni kněží). Hned jsme si šli pro novokněžské požehnání, ale asi se to tu tak nedrží, protože jsme byli samy, kdo je chtěl (přitom u nás sa praví, že kdyby sa měly boty rozedrat, tak si člověk má pro něj jít).

Odpoledne byla pro děcka připravena další soutěž - kabedi, tradiční hra indického regionu, v níž se tu údajně pořádají i mezistátní utkání. Jedná se o obdobu našeho hutututu (dvě družstva, střídavě vybíhá jeden hráč z každého družstva na protivníkovo území a snaží se dotknout co nejvíce protihráčů, během čehož na jeden nádech dokola opakuje hututututu, pokud mu ale dojde dech, stává se členem protivníkova družstva nebo vypadává. Hru hráváme s děckama značně fulkontaktně.), ale s méně vychytanými pravidly. V kabedi ikdyž hráč ztratil dech na cizím uzemí, tak nevypadl, pokud se žádného protivníka nedotkl. Takové nepřesné pravidlo nás při hře rozčilovalo, protože rozhodčí Siju až dodatečně rozhodl, zda se nadechl a zda se někoho dotkl:) Navíc Mařenka objevila, že se při slově kabedi dá snáze švindlovat a maskovat nadechnutí než u našeho hutututu. Ani družstvo hututujícího mu nemůže pomáhat, což teda je spíš dobře pro jeho zdraví a oblečení. Zapletal či možná před ním už jiný sběratel her byl borec. Asi tuto hru našel v tomto regionu, protože zde má velkou tradici, ale jasněji jí určil pravidla. To, že ji hráváme značně brutálněji asi už závisí od hověžských hráčů, klidně by se dala i u nás hrát s přesněji zavedenými chmaty. Zde se při hře neroztrhlo ani jedno triko ani nikdo nebyl podřený.

Během soutěží přišly navštívit malú ubečanú Sohanu (asi osmiletá) mamka s tetama. Byla s nima celou dobu naprosto šťastná. Když odcházely, tak na sebe dlouho mávaly. Za branou už ženské přestaly, ale Sohana za nima stále mávala a dívala se za nima. Bylo mi jí líto, tak jsem ju pak vzal a blbnul jsem s ňú. Nedokážu si vůbec představit, že bych v dětství byl takhle odtržený od rodiny v nějakém školním ústavě.

Četli jsme zprávy z Konga od dobrovolnice Ivy. Prožila si tam krušné Vánoce. Kluci měli čtrnáct dnů volno. Nudili se a začali znovu fetovat, takže řešili docela závažné problémy. Tady ve středisku naštěstí nejsou žádné prázdniny. Už tak stačí volná neděle a děcka jsou mnohem smutnější. Děcka potřebují pořád nějakou činnost, jinak na ně padne úzkost po rodičích a cítí se osaměle a provádí blbosti.

18. 1. 2008 pátek
Dnes mě potěšilo, že se Mary snažila vysvětlovat děckám učivo opravdu tak, aby je pochopily. Většinou totiž jen něco napíše na tabuli a to ještě nečitelně a často s velkýma písmena tam, kde se v angličtině nepíší. Pak jim to speluje a přečte. Jenže jim ani nevysvětlí, že “w“ se čte jako široké “v“ a další hodinu to zase neumí přečíst. Tak jim za to namlátí, ale stále přístup v učení nezmění. Nemyslí to ale špatně. Proti jiným učitelkám se Mary dost snaží a myslí si, že dělá maximum. Ptala se mě, co teda má ještě dělat. Tak jsme se bavili o motivaci a o pravidlech anglického čtení. Čtení je sice pro začátečníky dost náročné, ale určitá základní pravidla existují a je dobré je vysvětlit ( kór když mají naprosto odlišnou abecedu). Z vlastních zkušeností tady už víme, že když s děckama procvičujeme čtení takto polopaticky, že jej pak mnohem rychleji chápou a dělají snáz pokroky.

Otec Kuriakose byl dnes celý den na dětském soudu. Indové mladší osmnácti let nemohou být trestáni civilními soudy ani zatčeni policií, ale spadají pod pravomoc tohoto speciálního orgánu, jehož je náš otec pro Davangerský distrikt šéfem. Při čaji nám povídal, co vše řešívají. Například pokud někdo zaměstnává načerno děcka, tak mu za to hrozí pokuta třicet tisíc rupií (naších patnáct tisíc). Ty pak jdou na speciální účet, z něhož jsou pak danému dítěti hrazeny studijní potřeby. A dnes zrovna řešili, že bylo někde v kontejneru nalezeno novorozeně. Od tohoto dne pokud se o dítě nikdo do měsíce nepřihlásí, tak bude moct být nabídnuto k adopci. Náš otec urputně bojuje za práva děcek a je tím známý asi po celé Karnatace. Asi před měsícem zveřejňoval v novinách, že v jednom státním podniku objevili zaměstnané malé děcka. Se známými policajty a novináři se z toho snažili udělat kauzu, aby si stále víc lidí uvědomovalo, že zaměstnávat děcka je nezákonné. Prý mu bylo nabízeno aj místo nejvyššího dětského soudce Karnataky, které odmítl.

Ptali jsme se Sijua, jestli silné konzervativní hinduistické straně nevadí, že katolické řády tolik pracují s mládeží a jejich členové zastávají tak vysoké posty. A prý naopak všichni politici si jsou jisti, že katolíci odvedou poctivě svou práci a nenutí děckám křesťanství. Navíc jezuitské školy a Don Bosco prý mají v Indii nejlepší jméno. Dokonce říkal, že jednou v jednom městě objevili muslimskou školu, která se jmenovala Don Bosco. Tak se do ní šli podívat, řekli řediteli, že oni jsou z “pravého“ Don Bosca. Prý je hned velice mile provedl školou. Byla to prý obyčejná soukromá škola, ale ředitel si díky jménu Don Bosco mohl říct rodičům o vyšší školné, když děcka navštěvují tak kvalitní školu...:-) Siju taky říkal, že přestože křesťani tvoří pouze dvě procenta obyvatelstva Indie, tak donedávna zastali polovinu charitativní práce Indie. Dnes je jejich podíl o trochu nižší. Moc nás to potěšilo, ale zároveň zamrzelo, že v Evropě jsme my křesťani někdy dost pohodlní.

Dnešní odpolední soutěž byla lepší než kabedi, podobná, ale podstatou nebylo se nenadechnout, ale mít zavřenou pusu a neukázat zuby. Děcka hra dost bavila. Obzvláště malé děcka byly dost odvážné a nebály se riskovat a skočit na velkou holku. Například Umeš se jak had nečekaně vrhl po noze protihráče, čímž ho naprosto překvapil a pusa se hned otevřela:-). Naopak některé velké holky nebyli schopné něco risknout a stáli jen bázlivě na kraji hřiště.

Shanta v posledních dnech byla nešťastná, protože tu nemá kamarády a tatínek, že odešel od maminky. Prý v nějakém vzdáleném městě pracuje. No a dneska za Shantou přijel a dal jí hodinky, tak byla šťastná a pořád nám je ukazovala.

Navečer přišli Umeše navštívit jeho mamka s tetú. Musel jsem jim ho pochválit, jak mají pilného a šikovného studentíka. Všechny tři to potěšilo.

Večer před spaním mi děcka řekli, že Sarodža utekla. Prý ju Nétra zmlátila, tak se rozbrečela a před chvílí utekla. Protože byl ve středisku pouze otec Joy, ale už šel do pokoje asi spát, tak jsem se šel optat Mary, co je na tom pravdy a zda ji mám na kole vyrazit hledat. Řekla, že jo a že bude nedaleko, tak jsem se nachystal, vytáhl kolo, ale ještě jsem se radši šel podívat za děckama do haly. Samozřejmě jsem tam našel pod dekou bulící Saródžu. Přišlo mi trapné, že by mňa nechaly děcka aj Mary jezdit v noci po městě a hledat Saródžu:-(.

Nacvičujeme s děckama divadlo na svátek Dona Bosca – pár krátkých scén z jeho života. Scéna s akrobatickými kousky se zatím jeví jako výrazně amatérská. Náš Don Bosco je v této oblasti docela neohrabaný a místo obyčejných hvězd a kotrmelců chce dělat jen vzpaž a upaž...:-). Nějak ho ale snad ještě vycvičíme:-).

19.1. 2008 sobota – výlet s děckama do Kondaji
Dnes jsme děcka vzali na výlet do vesnice Kondaji asi 17 km vzdálené, kde jsou krásné kopce a jezero. Cestu jsme jim zaplatili z vašich příspěvků, které jste nám dali před odletem, takže tímto všem moc děkujeme. Časem dáme na net, co jsme za vaše peníze už pořídili, abyste měli přehled, jak s vašimi dary nakládáme. Každý týden např. kupujeme nové papíry a potřeby na malování. To je pravidelný výdaj.

Učitelky šly naproti autobusu na zastávku, kde přesvědčili řidiče, aby pro nás zajel přímo ke středisku. Dokonce na Máňu, Sijua a mě museli všichni pasažéři autobusu pár minut čekat. Hned jak se bus rozjel, děcka zpustily písničky a békalo se a békalo, dokud se nevystoupilo. My jsme se Sijuem zkoušeli v narvaném autobuse i tančit. Žádný cestující si nestěžoval, naopak dostali z nás všichni taky dobrou náladu. Chtěli bysme vidět, co by dělali čeští cestující při stejném rambajsu. To by neprošlo.

Od zastávky autobusu jsme šli asi 2 km pěšky po silnici k jezeru. Holky nám cestou ukazovaly, co se kde na polích pěstuje. Např. nejčastější místní ozdobný kvítek malige roste na polích v hustých keřích velikých jak člověk. Mezi keři se prodírali sběrači kvítků a trhali rozkvetlé kvítky do košů. Prodavači ve městech pak kvítky navléknou na nit a buď se kupují jako ozdoba ženám do vlasů, slavnostní řetěz na krk oslavenců nebo jako ozdoba bůžků v chrámech při púdžách (obětní hinduistická bohoslužba). Musel jsem pár čerstvých bílých a růžových kvítků Mařence natrhat aspoň za ucho (když to bylo na poli zadarmo:-).

Za poli se rozprostírali zalesněné kopce a mezi nimi sevřené jezero. Území patřilo do skautské rezervace. Po vstupu do něj, jsem se cítil naráz jako doma na svém:-). U jezera se dal děckám menší rozchod. Ty hned vlezly do vody a blbly. Santoš našel pytel se zdechlýma rybkama, což bohatě vystačilo na čtvrt hodinu ptákovin. Se Sijuem jsem zatím vybíral místo na další soutěž - čepicový boj o vlajku. Bohužel jsme nemohli jít za hráz jezera, kde byly zalesněné kopce vyšší a navíc s chrámkem na nejvyšším vrcholku. A to jenom proto, že pod kopcem vlastnila jednu chatu vláda a nějací vládní úředníci v ní byli na dovolené. Takže do velkého území lesa byl zákaz vstupu.

Siju bohužel asi nepochopil princip naší čepicové války. Indové asi moc neznají hry v přírodě, jaké hráváme v Česku. Místní terén možná neumožňuje hrát všelijaké naše bojovky. Plížit se tu moc nedá, protože zem je drsně kamenitá s jen trochou vyschlé trávy, což na maskování nestačí. A když už tráva v lese roste, tak už je zase až moc hustá, spíš buš, kde může kdo ví co žít. Taky si možná vedoucí nemůže dovolit nechat malé děcka běhat po několika hektarech lesa, protože by se možná některé ztratily. Asi z těchto důvodů Siju určil jako bojiště čtverec o straně asi třicet metrů, přestože jsem ho přesvědčoval, že území by mělo být alespoň třikrát delší. To jsme stejnou hru mohli hrát u nás na hřišti a ne v lese :-(.

Děcka po vyblbnutí ve vodě si hromadně vyráběli čepice z novin. Ty si vyrobily i učitelky, ikdyž jen pro pózování, protože se celou dobu vyvalovaly na břehu jezera. Děcka se rozdělily do dvou skupin, podle barev chocholky na čepici. Generálové, starší děcka dostaly speciální velké čepice s třema chocholkama a čekali jsme od nich vymýšlení nějaké taktiky. Ale je pravda, že pro tak malé území možná ani nic nešlo vymyslet. Hned po zaznění zahajujícího signálu vyběhlo od každé vlajky po dvaceti děckách. Hustota děcek na bojišti se blížila Václaváku. Rozcupované čepice padaly na zem... Bratr Siju proto pozměnil naše pravidla tak, že i když někomu byla sundaná čepice, tak mohl hrát dál, pokud se ho dotkl někdo z jeho skupiny, což při tolika hráčích nebylo těžké:-). Takhle jsme si hru rozhodně nepředstavovali. Divoká zmatená řež bez pravidel, taktiky... No hlavně že děcka naštěstí hra bavila i tak. Poučení pro nás, že příště je zbytečné připravovat příliš složité hry, které u nás hrávají děcka, co jsou už naučené na složitější systém bojovek.

Po boji děcka dostaly každý hrst burizonů a vyrazili jsme do oploceného skautského tábořiště. Hned za branou stála socha prvního skauta v tomto kraji. Nechal vybudovat tento kemp. Kolem sochy zaléval zelený trávníček a květenu místní old-skaut. Marně jsem hledal nějaké stany či tee-pee. V areálu stáli pouze chatky a moderní budova knihovny. Vystoupili jsme teda na vrchol táborové pozorovatelny - altánu na kopečku s pěkným výhledem. Zazpívali jsme pár akčních songů a museli jsme pospíchat na bus do vesnice. Ještě jsem se aspoň musel u brány vyfotit se skautskou lilií označující návěští skautského tábořiště. Na silnici jsme se chytli kolem ramen s Fatimou a Vidži a rázně jsme jako první vpochodovali do vesnice za pokřiku „...klobouk,hůl, chleba, sůl, árízóna...“. Vidži se to tak líbilo, že i po středisku chce stále s námi pochodovat a křičet “árízóna“.

Bus měl samozřejmě zpoždění. My jsme byli ale rádi, protože se nám vůbec nechtělo vracet do města. Vesnický život je pro nás mnohem zajímavější a bavilo nás ho pozorovat. Pasáci vedli navečer domů stáda buvolů. Projela kolem nás cyklistická kolona skautů vracejících se na noc do svého tábořiště. Farmáři jezdili s přeplněnými vlečkami cukrové třiny, kterou naše děcka rychle kradli z projíždějící vlečky. Někteří odvážlivci ( hlavně Santoš), utíkali za vlečkou, pověsili se na ni a vytáhli jí co nejvíce. My jsme je napomínali, ale prý se to tu může.

Čekání na bus nám akorát znepříjemnili místní středoškolští studenti, kteří zrovna přijeli z města. Obklopili nás a až vtíravě a neslušně se vyptávali stále dokola (nechápem, že necítili, že nemáme už zájem být déle takto zpovídáni), proč jsme sem přijeli a co jako tady děláme. Nechtěli pořád pochopit, proč z bohaté země jsme jeli do chudé. Bohužel nemůžeme moc říkat, že jsme dobrovolníci, takže je těžké odpovídat na podobné otázky. Ještě nám s místníma nebylo tak nepříjemně jako tehdy. Způsob kladení jejich otázek nám připadal agresivní. Naší povinností přece není odpovídat každému studentíkovi, co se naučil anglicky. Nám připadlo, že oni ale vnímají, že asi ano.

Cestou zpět se v buse zase řádilo – tančilo a zpívalo. Zrovna zapadalo Slunko, tak to atmosféru ještě umocňovalo. Kolem silnice jsme opět viděli lidi bydlící v přístřešcích z klasů kukuřice. Připravovali právě večeři. A v poslední vesnici před Davangere jsme viděli zvláštní stavby, jakoby malé vápenky. Pojedeme je o volném dnu obhlédnout.

Když jsme došli do střediska opět za pokřiku „Don Bosco, Bosco, Bosco“ tak k nám chodili děcka a děkovali za to, že jsme je vzali na tento výlet. Tak jsme byli moc rádi, že se jim výlet líbil a snad utužil jejich kolektiv. Nevíme jestli je někdo z dospělých za námi poslal, aby nám poděkovaly, ale potěšilo nás, že cítí vděčnost za to, co od salesiánů dostávají.

20.1. 2008 neděle – fotbalový zápas Indie - Česká republika
Po mši svaté jsme se vrhli hned na nacvičování divadla. Bude to zase fiasko, protože nemáme vůbec čas jej nacvičovat, od rána do desíti večer jsou děcka i my vytíženi a potom už je nám líto tahat ty malé z “postele“. Plácáme to, kdy se dá a docela se obáváme, co pak předvedou. Trochu nás mrzí, že jsme byli požádáni o nácvik divadla, ale nebyl nám dán k tomu prostor.

Po obědě jsme vyrazili na motorkách do druhého klučičího střediska, kde se mělo uskutečnit přátelské fotbalové utkání Česká republika – Indie (za Českou republiku měl hrát jako Čech jen Jarek, já měla jen fandit). Já jsem jela s otcem Kuriakosem a Jarek s bratrem Siju. Jak se ukázalo, tak Siju neznal cestu do Aluretti, ale naštěstí Jarek se už ve městě trochu vyzná, tak mu ji ukázal. Za městem nás dohnali a Siju chtěl jet vedle naší motorky, abysme prý mohli jet s Jarkem vedle sebe, bavit se a vnímat přírodu okolo společně:-). Byla to strašná pohoda. Krajina na mě působila z motorky zase úplně jinak.

Zápas začal ve tři hodiny. Jarek vyběhl na hřiště v bizardním reprezentačním úboru – modré kalhoty, červeno-šedé triko (kvůli jednomu zápasu jsme nechtěli odpárávat šedé rukávy) a na něm bíle triko. Siju pouze pískal, v bílém triku s indickou vlajkou.

Slunko ještě stále dost pálilo, takže Jarek byl už po pár minutách běhání dost unavený. Horko tu velké není, ale na ostré slunce nejsme pořád ještě zvyklí. Nicméně Jarkovo družstvo dalo zezačátku dva pěkné góly (jeden hlavičkou z Jarkem házeného autu). Pak protivníkova kapitána (Alurettského učitele) vystřídal bratr Viktor, který zavedl do indického týmu řád. Každý hráč musel hrát na přesně daném místě. Od té chvíle Česko už jen bránilo, hlavně protože kluci Jarka neposlouchali a stále létali všichni za balónem (ikdyž například Umeš byl užitečný libero). Navíc střelec obou našich gólů se stáhl do obrany a zachraňoval téměř jisté góly superstřelceViktora.

Otec Kuriakose celý zápas dramaticky komentoval, ale trochu se bál, jestli Jarek jeho vtípky nebere moc vážně, tak jsem o přestávce Jarkovi musela říct ať se na otce občas usměje. Jarek mi ale řekl, že když hrje reprezentační zápas, tak nemůže dělat srandičky, ikdyž je rád, že otec děcka tak hecuje.

V druhém poločase přišla na naši reprezentaci pohroma. Náš brankář Siddesh pustil čtyři góly. Vypadal od pohledu, že je trošinku zaostalejší, ale snažil se skvěle. Bohužel po čtvrtém gólu mu všichni prckové nadávali, tak se prostě sebral a opustil hřiště. Narychlo jej pak zaskočil skvěle chytající Karibasava. Česku už se bohužel gól dát nepodařilo, ikdyž Jarek měl ke konci pár pěkných tyčí a břevno. Takže sme sice prohráli, ale hlavní bylo, že si kluci dobře zahráli a měli reprezentační zpestření. Z našeho střediska si Jarek vzal do týmu jen malého Umeše a Karibasawu (Umeš nejdřív dělal štrapáce, že bude hrát jedině za Indii, ale Jarek mu řekl, že ho teda s sebou nevezme, tak nakonec ustoupil a rozhodně našemu týmu ostudu neudělal.).

Po zápase nás pak otec provedl jejich farmou, co mají za střediskem. Je tááák obrovská a tááák krásná. Mezi stovkami palem pěstují různé obilniny (hlavně róty a kukuřici) a zeleniny a v polovině těch dlouhých polí chovají několik krav, volů, telátek, oveček a koz. Pole obdělávají párem volů. O farmu se stará strýc naší učitelky Mary. Na farmě byl klídek a příjemná vůně (mám ráda vůni chlívu:) – vybavily se mi hned chvilky z dětství, kdy sem si chodívala do našeho chlívu povídat za zvířaty:-) Otec říkal, že róty a kokosy vystačí pro obě střediska. Před víc jak deseti léty prý byla půda o dost levnější než dnes, tak koupili velký kokosový háj s polemi. Spoustu kokosů prodávali, čímž středisko málo peněz i samo vydělávalo. Pak ale palmy dostaly nějakou chorobu, která prý je rozšířená po celé Indii (něco asi jak naše Šárka na trnkách). Nemoc nedovolí kokosům pořádně dorůst a dokonce palma přestane růst.

Jarek pak měl jet zpět s klukama busem a já jsem opět jela s otcem na motorce. Jeli jsme proti zapadajícímu Slunku. Vzduch voněl jakoby po dešti (farmáři zrovna zalívali svá políčka) a pro změnu sem měla najednou pocit, jako bych byla na chvíli doma, byly prázdniny a jely jsme zrovna se sestřenicemi na kole domů od našich kamarádek:)

Ve středisku na mě hned skočily děcka a celé zmatené se vyptávaly, kde je Jarek. Trošku jsem je škádlila, že jsem ho nechala v lese a oni dělaly úplně nešťastné. Holky žákaly, že chtějí jít malovat. Já si ale zapomněla vzít od Jarka klíče od pokoje. Takže jsem se šla za děckama dívat na televizi. Protože dole nebyl signál, tak byly všechny děcka namačkané nahoře před naší komunitní televizí. Sahaja Mary si mě hned lehla do klína. Ani jednu z nás film nebavil (fakt si na ty jejich filmy nezvyknu, navíc mě z těch jejich amatérských střihů bolí oči:-), tak jsme obě usínaly.

Mě, Umeshe a Karibasavu bráchové šli doprovodit na zastávku do Aluretti. Čekaly jsme na autobus celou hodinu, protože bohužel všechny autobusy pouze projížděly, ale nezastavovaly. Alespoň jsme si s Viktorem a Sijuem mohli víc povykládat. Brachové říkali, že obyvatelé vesnice jsou usazení Lambani. Mladí už nenosí tradiční oblečení, ale některé své tradice, zvláště tance a písně při slavnostech stále udržují. Taky ale víc pijí a prý si pamatují autobusy, které nezastavily a příště prý třeba po nich hází šutry. Drsné řešení! Proto spousta řidičů busů nerada v Aluretti zastavuje.

Brachové poslali Karibusavu do stánku u zastávky, aby nám koupil betelové listy. Vyčetli jsme totiž v průvodci, že je tu místní žvýkají, protože navozují příjemné pocity, ale ať je cizinci raději nezkouší, že by je mohly úplně složit. Ptali jsme se na to odpoledne otce, co je na tom pravdy a otec Kuriakose řekl bratrům ať nám je koupí. Ujistil nás, že listy nejsou vůbec nebezpečné ani návykové. Naopak jsou dobré proti zubnímu kazu a na zažívací problémy. Bráchové nám je koupili v obvyklé kombinaci společně s vápnem a sušeným arekovým oříškem (který barví pusu do červena, jako kdyby byla plná krve. Bavit se s místníma, co jej zrovna žvýkali je docela nevolnost vyvolávající setkání.). Hlavně prý to nesmíme smíchat s tabákovým listem, pak se to stává opravdu silnou drogou a hodně lidí na vesnicích je na ní závislých. Schoval jsem “matroš“ do kapsy, aby ani Mařenka nepřišla zkrátka:-).

Nakonec nám zastavil docela luxusní autobus s televizema, kde zrovna pouštěli nějaký šílený tamilský film, ve kterém se za klasické muzikálové hudby na místní poměry spoře oděná ženská neustále ve svých snech objímala s chlápkem, do kterého se zamilovala na ulici. Celý autobus nemohl od obrazovky odtrhnout oči.:-(

Na autobusáku jsem chtěl ogarům za odměnu koupit nějakou sladkost, ale oba říkali, že už tak máme velké zpoždění, že až jindy (úplně mňa překvapili). Cesta domů s nima byla příjemná. S Umeshem se krásně povídá, ikdyž si jen lehce rozumíme. Je prostě k sežrání:-). Jeli jsme kolem jednoho hinduistického chrámu, ve kterém hrála živá kapela. Prý tam hrává často, tak tam někdy budeme muset s Mařenkou zajít. Cestou jsme potkávali davy lidí nesoucích nosítka s hromadama hader a na Honda circlu byl nějaký mega mítink, z kterého všechny ty davy vycházeli. Prý muslimové slavili nějaký svůj svátek, kdy se připomínají dva bratry, kteří proti sobě válčili a ten dobrý snad umřel, tak ho jakože nosí na márách. U střediska jsem ogarům konečně koupil za vzornou reprezentaci Česka zákusek. Byli spokojení a po příchodu se všem chlubili,jaký to hráli významný zápas.

Před večerní modlitbou nám otec řekl, ať mám slůvko na dobrou noc. Takto narychlo něco vymyslet a přeložit si to do angličtiny se nám moc nelíbilo, ale naštěstí mě napadl příběh, který jednou říkal hověžský pan farář v kázání. Příběh byl o dvou kamarádech. Jeden žil na kopci, druhý dole u řeky, měli se moc rádi a pravidelně se navštěvovali, ale ani jeden nebyl schopný opustit své oblíbené místo a přestěhovat se blíže k tomu druhému. Jednoho dne ten nahoře vidí, jak se protrhla přehrada a voda se valí údolím směrem k chaloupce jeho přítele. Nevěděl co dělat, jak ho rychle zachránit. Voda se valila tak rychle, že by ani nestihl dolů doběhnout, proto ho napadla jediná věc. Zapálit svůj dům a udělat tak velký oheň. Byl si jistý, že jak přítel uvidí hořet jeho dům, hned poběží za ním nahoru ho zachránit. Tak také udělal. Za chvíli jej šťastný vítal u sebe před dohořívajícím domem. Šťastní, že oba žijí se hned radostí obejmuli a pozorovali jak voda a oheň je připravují o jejich milované domovy. Oba byli šťastní, že žijí a že se mohou na toho druhého vždy spolehnout a navzájem si vždy pomáhají, ikdyž je to stojí často oběti. Snad děcka po překladu z češtiny přes angličtinu vše dobře pochopily.

Po večeři jsme vyzkoušeli betelové listy s vápnem a arekovým oříškem. Chutnalo to, jako bychom žvýkali zubní pastu, akorát jsme pak měli lehce červenou pusu. Účinky na mozek žádné.

Děcka se před spaním opět dívali na komunitní telku. V malé chodbičce byly všechny namačkané, některé na sobě ležely a malovaly si po rukách ornamenty s mehendý. Nevíme přesně, co to je, jestli nějaké bahno či lepidlo s umělým barvivem, ale každopádně to po zaschnutí zanechá na kůži oranžovou barvu.