7.1. – 12.1. 2008

7. 1. 2008 pondělí
Tento týden děcka píšou testy. Zítra budou psát z angličtiny a dnes jsme je na test měli připravit - absolutně to nešlo stihnout. Mary připravila docela neuměřené testy a hlavně v nich chce od děcek vědět blbosti, např. vybrat správnou možnost zda Manesa v třetí lekci na obrázku v jejich knížce byla čtoucí či píšící. Takže už končím a jdu se s nimi zase učit. Ale vypadá to, že testy děcka ani učitele nijak nevzrušují, žádné stresy jak u nás před písemkami.

Večer během půlhodinového divočení Mařenka hrála a s děckama naše Člověče nezlob se a pexeso. Jsme překvapeni, jak děcka tyto hry baví a dokonce se jim daří při nich dodržovat pravidla. Já jsem se šel podívat na verandu, kde seděla Lakshmi a Anita. Chvíli jsem si s nimi zkoušel povídat. Pak mně Anita dala první lekci tradičního indického tance Bharat Natyam. Když už mě bolely nohy, tak sem si sedl na bobek a ony samy bez hudby mi celý tanec zatančili. Anita je úžasná tanečnice, ikdyž jí je zatím teprve 11 let (ale vypadá ještě na míň, úplné škvrně). Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Chvílema jsem měl slzy v očích, jak krásně každý pohyb a gesto prožívala. Těch pět minut na verandě byl pro mě zatím největší umělecký zážitek v Indii. Anita dá brzo do kapsy možná i učitele Richarda. Vše prožívá naplno. Je až hyperaktivní, navíc nadaná ve škole, tanci, hrách... Přitom je hrozně skromná. Někdy nás přede všema něčím provokuje, ale vždy tak mile s úsměvem, že se člověk musí spíš smát, než ji okřiknout. Zajímalo by nás, co z ní jednou vyroste - třeba s pomocí salesiánú a Richarda slavná tanečnice:-).

Před večeří jsem si dobíral Ningappu. Ptal jsem se ho na holku a jestli to jeho srdce na krku je thálí (náhrdelník, který je obdobou našich snubních prstenů). Hrozně se styděl a Mahanta s Karibou se mu smáli, že je zamilovaný. Tak se to tak nějak rozvinulo, že se ogaři navzájem dobírali ohledně cérek. Doufám, že jsem nespustil nějakou revoluci. Přijde nám totiž zvláštní, že děcka, která už musí být v pubertě, vypadají, že se vůbec o druhé pohlaví nezajímají. Vykládat si se zástupci druhého pohlaví je tu asi tabu. A jestli se holky či kluci baví spolu o svých láskách, tak to před námi umně skrývají. V podstatě tu ani není zvykem spolu před svatbou chodit.

8. 1. 2008 úterý - Výlet do Harapanahalli
Už jsem si říkala, že tento týden budeme mít oddych od psaní, že vše bude klidnější, ale opět se trochu rozepíšem. Do našeho střediska přijely sestry františkánky z Harapanahalli – městečka 40 km vzdáleného. Spolupracují s našim otcem na různých projektech. Hlavní sestra byla akční. Zeptala se nás, jestli jsme už byli v Harapanahalli (halli-kopec) a když jsme řekli, že ne, okamžitě domluvila s otcem, že nás hned vezmou k sobě na návštěvu. Samozřejmě jsme chtěli, ale psali jsme s děckama zrovna test z angličtiny, tak jsme chtěli Mary pomoct opravit písemky. Naštěstí hned v Indii znamená docela za dlouho, takže jsme stihli opravit i testy a po obědě jsem jejich džípem vyrazili.

Docela nás vyděsily severní čtvrti města, o kterých jsme do té doby nevěděli. Při cestě do Chitradurgi jsme viděli jižní bohaté moderní čtvrti. Sever města je naopak plný malých továrniček postavených ze dřeva a z vlnitého plechu. Všude špína, dým, smrad. Ve fabričkách prý pracuje plno děcek a naši otcové do těchto čtvrtí občas jdou na zátah proti jejich zaměstnavatelům.

O to víc jsme hned za městem nemohli spustit oči z venkovské krajiny. Nejprve byla rovinatá a krásně rozdělená na rýžová políčka. Některá políčka byla čerstvě po sklizni, na těch se pásla stáda ovcí a koz, jiná políčka byla naopak zaplavená a už z vody tu a tam vyčuhovali mladé zelené klásky rýže. V krajině se nachází tu a tam velké nádrže, které v období dešťú nashromáždí vodu. Po celý rok se pak z nich systémem kanálů zavlažují pole do dalekého okolí. Poprvé jsme viděli bavlněné pole, právě začínalo kvést. Po cestě sestry zastavily u farmy s květinami. Na růžovém poli vybraly náruč těch nejkrásnějších květů do své kaple a jednu obzvláště voňavou růžičku Mařence do vlasů.

Krajina se pozvolna začala zvedat, až se najednou před námi objevily krásné kopce, teda spíš úplně hory. Vesnice byly proti Davangere a vesnicích v jeho okolí krásně čisté a vládla v nich pohoda - ženské si na prahu před dveřmi rozčesávaly vlasy, chlapi většinou ve dvou jezdili na dřevěných vozech tažených volem, děcka posedávali v klínech svých mamek.

Harapanahalli je sice město, které má 20 tisíc obyvatel, ale je to jen velká vesnice, v které krom malých domečků nic není. Takže jsme konečně pochopili, že naše Davangere není zas tak úplná díra, ikdyž co se týče kultury jej Hovězí strčí do kapsy. Sestry jednou za měsíc jezdí na větší nákup do Davangere, ale základní suroviny ve městě nekupují, protože např. cibule stojí ve městě dvakrát více.

Když jsme vystoupili u sester v jejich středisku, uvítalo nás ticho a klid. U nás nás vždy přivítá křik děcek. Pět sester bydlí společně v jednom domku. Dvě z nich pracují v nemocnici pro pacienty nemocné leprou. Nemocnice se nachází hned ve dvoře naproti domku sester. Jedna sestra pracuje v ubytovně pro holky. Jedna učí ve školce, která je také součástí areálu střediska a poslední je šéfka, administrativní pracovnice...

Sestry si hned navlíkli zástěru a začaly připravovat večeři. Chtěli sme s něčím pomoct, ale nebylo nám to dovoleno. Šli jsme si tedy prohlídnout jejich zahradu a po čaji jsme vyrazili na exkurzi. V nemocnici jsme marně hledali pacienty. Byl tam jen jeden trvale ležící. Ostatní se šli podívat do města nebo využili ráno sestřiny cesty do Davangere a jeli s ní pozdravit rodinu a přijeli až následující den. Sestry pacienty v normálním životě podporují a hlavně se snaží, aby se o ně rodina také starala, takže jim vychází vstříc.

Nemocnice může fungovat díky penězům ze Španělska, kde kongregace sester vznikla. Ve Španělsku prý dřív bylo hodně ústavů pro boj s malomocenstvím, ale tím že dnes je nemoc v Evropě vymýcena, tak se ústavy přeorientovali na boj s AIDS. Některé z nich se ale věnují léčbě malomocných dál - v chudých zemích. Indická vláda údajně tvrdí, že nemoc v zemi je již téměř vymýcena. Proto se nemocnice nesmí specializovat pouze na léčbu lepry, jejíž léčbu ani vláda vůbec nepodporuje.

Z nemocnice jsme šli kolem kostela na faru pozdravit pana faráře. Kostel stojí na kraji areálu, za zahradou sester a na to, že v celém městě jsou pouze 4 katolické rodiny a v celém okrese 8 katolických rodin (okres má 300 tisíc obyvatel), tak je docela velký. Hned jak nás kněz přivítal u dveří, připomínal nám našeho učitele tance Richarda. Byl stejně stydlivý a měl stejná gesta. Taky že jo, jsou bratři. Ani ale nevěděl, že Richard učí krom kannady v Aluretti také tanec po celém okolí Davangere. To je náš kraj pěkně propletený - katolíků je tady málo, tak se všichni znají a jsou různě spřízněni.

Učitel tance se jmenuje Richard a je to náš vzor (Možná jsme o něm kdysi psali, že působí přitepleně. Teď už nám tak vůbec nepřipadne. Zvykli jsme si, že je jako umělec jemnější.). Nejen že úplně nádherně tančí a má obrovský talent, ale je strašně skromný a svůj talent věnuje chudým děckám a učí je lásce k umění. Ty se díky němu skvěle vypracovaly. Měl by na to učit někde na konzervatoři za velké peníze, ale radši stovky kilometrů od domova učí v malém středisku chudé kluky ( pochází od hranic s Keralou). Také se hodně věnuje naší farnosti. Často přijede v sobotu v noci a nacvičuje buď písničky na mši nebo ráno zdobí pro mši třídu. Přitom už je ženatý a má asi jednoroční holčičku. Prostě je to krásný příklad dobrého křesťana – využívá své dary a zachovává skromnost a pokoru.

S panem farářem jsme se rozloučili s tím, že se uvidíme následující den na mši. Ve všední den ji slouží v 6:30h, v neděli v 8h. Ve všední dny se mše účastní jen sestry a jejich žačky. V neděli přijdou i ostatní rodiny. Jen pochybuji, že se dostaví rodiny ze vzdálenějšího venkova, když bohoslužba začíná tak záhy.

Sestra představená nám už u čaje vykládala příběh vesnice, ve které se narodila. Před asi sedmdesáti lety začaly v jednom okrese státu Andhrapradéš sociální nepokoje, které přerostly v náboženské boje. Vzdělanější a bohatší křesťané, kteří i vlastnili půdu byli napadáni nemajetnými hinduisty. Křesťané nakonec prodali nemovitosti a vydali se na cestu za lepší budoucností. Našli místo pro založení nové vesnice. Po sedmdesáti letech je vesnice bohatá, s plnou gramotností a s veškerými komunálními vymoženostmi – kanalizací, vodovodem... Lidé z vesnice ale prý nezapomněli na své strasti a majetek není jejich prioritou. Naopak velkou část ze svých výdělků posílají jiným chudým farnostem. Mnoho z vybudovaného komplexu sester bylo postaveno díky solidaritě spoluobčanů z rodné vesnice matky představené. Dnes akorát vesnice trpí odlivem mladých vzdělaných lidí za lepším uplatněním do velkých měst.

Z fary jsme šli pozdravit holky do ubytovny, kterou mají sestry na starost. Jarek je fakt dobrý v poznávání obličejů. Hned na první pohled řekl: „Tato holka je strašně podobná naší Vijayalakshmi, tamta Rajappovi...“ A taky že jo, jsou sourozenci. Otec Kuriakose podporuje i nadále bývalé chudé studenty a shání pro ně ubytování. V Davangere není pro všechny místo, tak je posílá k sestrám, ale i do jiných třeba státních hostelů. Holky nám zatančily, ikdyž provedení bylo skromnější než tance od Richarda. Vyzvěděli jsme jejich denní program a asi když holky přejdou z našeho střediska, tak jim musí chvíli trvat, než si zvyknou na tvrdší režim. Vstávají v 5:30, v 6h jdou připravovat kostel na mši, v 6:30 se všichni účastní mše (holek je celkem dvacet, z toho sice ani ne polovina křesťanek, ale mše se účastní všechny, i hinduistky, protože nemůžou zůstat bez dozoru). Po mši uklízí ubytovnu, v 8h mají snídani a po ní samostudium. Od 10h do 16h se učí ve škole. Po škole si vychutnávají čaj a koupel. Pak opět studium, opět úklid a opět studium, volný čas mají jen půl hodiny po večeři. Večer před spaním opět samy studují. Večerka je v 21:30. Neděli tráví ve volnějším režimu. Domů jezdí jen o velkých prázdninách. Sestry prý nemají problém s tím, že by jim holky utíkaly domů. Většinou se prý z domu těší zpět do střediska, protože v něm mají kamarády a stálou stravu.

Od děcek už jsme šli zpět do domu sester. Se sestrami nám bylo moc dobře. Všechny nám připadly jako příjemné mamky...:-) Jen nám zase nedovolily s něčím pomoct, tak už jsme se začínali cítit trochu blbě, že jsme tak obskakovaní a že kvůli nám vyvařují něco speciálního.

Připravily nám vepřové, ale tolik, že to muselo vypadat, že nám asi nechutná, když jsme jej nesnědli. Holt nejsme zvyklí jíst hodně masa. Také nám upekly druhou bábovku, protože jsem jim tu první pochválila a byla jsem nadšená, že jíme po dlouhé době jakoby českou bábovku (i když se speciálním ovocem, které bylo údajně rok naloženo ve víně). Nečekala jsem, že upečou druhou. A to jsem vůbec netušila, že další den upečou třetí a nakonec nám ještě čtvrtou bábovku zabalí na cestu:) Po společné modlitbě a po výborné večeři jsme se šli projít do zahrady, pozorovali hvězdy a vychutnávali si klídek.

Pak jsme se s Jarkem vrátili opět do jejich malé kapličky (jedna z místností domu), která se nám moc líbila. Jednak byla odříznutá od jiných místností, takže v ní byl klídek (u nás je hned vedle místnosti s televizí, kterou většinou otcové večer sledují) a jednak byla prostornější, bez plastových židlí, s kobercem a polštářky. Na ty jsme se pěkně uvelebili a začali se modlit. Zpívali jsme koledy a pořád jsme se nemohli zvednout a jít pryč, tak jsme vylovili ještě písničky od Střípků a taizacké Laudate omnes gentes. U toho jsme zůstali skoro celou další hodinu - děkovali jsme a prosili jsme se za vás všechny. Byla to moc krásná spontánní duchovní obnova, Pán byl blízko. Děkujeme rodičové, že jste nám oboum předali dar víry.

Modlili jsme se i za našeho Umeše, který se ráno vrátil po pěti dnech z domu do střediska a plakal a plakal. Já jsme zrovna učila a Jarek s ním vešel do třídy. Hned jsem si řekla, co to je za nového kluka. Ani Jarek ho prý nejdřív nepoznal. Byl k nepoznání. Nevěřili bysme, že je takový rozdíl mezi veselým a smutným člověkem, až se nedá poznat. Jeho tvář byla totálně jiná. To je Umeš, vše dělá naplno, takže i smutní extrémně. Byla nám líto, že od něho takto musíme odjet k sestrám a modlili jsme se, ať hlavně neuteče a neztratí se.

9. 1. 2008 středa - Výlet do Harapanahalli
Ráno jsme vstávali na mši ještě za tmy. Venku byla příjemná zima. Museli jsme si obléct ponožky a dokonce svetry. Holky chystaly na mši zahalené v šátcích. Když jsme šli po dvorku do kostela, z leva jsme slyšeli muslimskou modlitbu a zprava taneční hudbu z hinduistického chrámu. V našem kostele se nám líbily zpěvy nejvíce:-). Holky se přede mší pomodlily celý růženec. Mše se nám líbila, jen nám připadne škoda, že tu kněží ve všední den zřejmě nikde nekážou. Bohoslužba je docela rychlovka, ale zase dobrá na začátek dne ještě před prací.

Holkám jsme před kostelem zazpívali českou ukazovačku „Ráno, celý den“ a šli jsme k sestrám na snídani. Ta byla úžasná - sladké čapátý se smetanou a marmeládou, no to byla mňamka! Sestry coby ženy si vaří lepší vychytávky než naše mužská komunita. Navíc jejich kongregace pochází ze Španělska, kam prý sestry často jezdí. Tak nám stále nabízely, že nám uvaří evropské jídla ( brali Evropu jako jednu kulturu s podobnými jídly :-).

Po snídani jsme šli s jednou sestrou do nemocnice, kde už na ni čekaly pacienti nemocní leprou. My tuto nemoc známe jen z Bible, teď jsme ji viděli reálně. První pacientka měla už velkou deformaci chodidel. Sestra jí očistila a převázala rány. Další pacientka byla v začínajícím stadiu nemoci, tak to nebylo tak strašné. Ale pak přišel na řadu asi třicetiletý muž. Když jsem uviděla jeho chodidlo, udělalo se mi úplně špatně. Přivezli ho na vozíčku s obvázanou nohou, která byla oteklá jak balón. Sestra sundala obvaz a z jeho dvou ran začal proudem téct hnis. Z jedné rány pak vytáhla smotanou látku. Ošetřila mu rány a poslala jej do větší nemocnice v Hubli. Prý toto už byl hodně těžký případ. Byla jsem ráda, že pro nás už přišla jiná sestra, ať s ní jedeme na výlet do starého hinduistického chrámu.

Jeli jsme asi 10 km za Harapanahalli. Nemohli jsme se vynadívat na vesnický život. Farmáři dál od velkoměsta jsou chudší než v okolí Davangere. Jejich vozy tahané voly nepoužívají pneumatiky, ale krásná obrovská stará dřevěná loukoťová kola. Na východním obzoru se táhl horský hřeben, který byl celý posetý větrnýma elektárnama. V Evropě jsou větrné elektrárny znamením bohaté vyspělé země. Na fotkách můžete vidět indické paradoxy - farmáři prohánějící se na dřevených vozech pod kopci posetými větrnými elektrárnami. Prý v tomto kraji stojí elektrárny teprve tři roky, ale jejich výstavba se rozmáhá po celé Indii čím dál víc. Za jednou vesnicí zrovna přiváželi po silnici další čtyři listy vrtulí. Byly strašně dlouhé a nechápeme, jak je možné takový náklad převážet po místních úzkých klikatých silničkách. Za poslední vesnicí u přehrady se náš džíp musel proplést velkými stády krav, buvolů, ovcí a koz. Chrám se nacházel za přehradou pod větrnými kopci. Byl ještě starší (svatyně z 9. stol., další dvě části z 10. a 11.stol.) a hezčí než v Hariharu, ikdyž styl byl postaven v podobném stylu. Oba také stejně obklopovali stúpy popsané starokannadštinou. Samy sestry byly překvapené, jak se chrám a jeho okolí s krásným zeleným trávníčkem od jejich poslední návštěvy změnilo. Protože se jedná o historickou památku, tak se místní muzeum stará o jeho restaurování a větší atraktivnost i pro turisty.

Vidět mezi krásně vyzdobenými kamennými sloupy tancovat Bharat Natyam musí být okouzlující zážitek, ale to bysme museli přijet o týden dřív na slavnosti. My jsme zase mohli okusit ticha pouze ve společnosti swamidžiho, hlídače a sester. Přestože nám hlídač zakázal chodit až do svatyně, tak když se ostatní procházeli po okolí chrámu, vychudlý, spoře oděný svamidži mě pozval dovnitř. Po vstupu do malé temné pouze slabou zářivkou osvícené místnůstky mě hned překvapila vyšší teplota než venku. Modlitby brumlající svamidži zdobil sochu boha (tuším Šivy) množstvím květů. Cítil jsem duchovní atmosféru, proto jsem se v duchu také modlil. Swamidži nás pak všechny pozval na modlitbu a dal nám prasadam – tentokrát cukr a květinu. Ikdyž bychom s Mařenkou určitě pobyli na tomto klidném místě déle, museli jsme jet se sestrami nazpět.

Vrátili jsme se akorát na oběd, který se sestrám samozřejmě moc povedl. Jen nám připravily speciálně dvě obrovské kuřecí kytky, které jsme už nemohli sníst. Bylo nám jednak nepříjemné, že je chystali jen pro nás a ne pro sebe, ale spíš nejsme zvyklí sněst tolik masa. Už tak byla kupa masa v rýžovém birjany, takže jsme měli co dělat, abychom snědli alespoň to. Mařenka spoléhala, že vše dojím já, ale přece si nenacpu pusu masem a nespolknu to. Zachovali jsme se asi jako nevděčníci:-(. Hlavně já. Když nás pořád nutili ať si dáme ještě samotné maso, tak jsem zareagoval: “Vy si asi myslíte, že v Evropě jíme moc masa, ale my zrovna nejsme moc zvyklí na maso.“ Jak mi Mařenka hned řekla, že to bylo trapné a nevděčné, tak jsem si to taky uvědomil a propadal se do země. Připadne nám, že místní jsou buď vegetariáni anebo naopak jsou schopni sníst hordu masa, pokud na to mají. Asi jak je maso vzácné, tak jestli jej už člověk má, tak proč si jej neužít.

Co nás při obědě a při modlitbě před jídlem rušilo, byla stále zapnutá televize. Televize se tu bere jinak a dívat se na místní trapné filmy je populární i mezi duchovníma. Sestry při obědě sledovaly šílený slaďák. Střihy filmů jsou k pláči - v „romantické“ chvilce se najednou děj přeruší a přesune se do nějakého luxusního města, kde dvojice najendou tančí vyzývávé tance mezi palmama a mrakodrapama. Filmy mají dokola stejný děj a ubohou myšlenku. Herce by u nás nikdo neangažoval ani jako ochotníky. Snad vše na místních filmech je hluboce pod úrovní Evropy. Je nám líto, že ke sledování telky vedou děcka i salesiáni. Televizi sleduje každý, není zájem si raději číst nebo povídat.

Po obědě jsme šli navštívit místní školku, kde učí jedna sestra. Školka je dost odlišná od našich. Nepředstavujte si, že si děcka hrají. Připomíná spíš první třídu naší školy. Od tří let děcka sedí v lavicích, učí se abecedu, číst a psát. Hry se hrají jen výjimečně. Sestra nás poprosila, ať je naučíme nějaký action song. Ty jsou v Indii hodně populární (Siju říkal, že v Meghaláji je milují i dospělí). Učili jsme je anglicky „Ráno celý den“. Děcka z nás byly celé vyjukané, jen jedna holčička pořád vykřikovala a všechno komentovala:-).

Po čaji a nabaleni další bábavkou na cestu nás sestra odvezla na autobusové nádraží. Hned jsme se stali hlavní atrakcí. Nechápeme, že jim není trapné tak blbě čumět:-). Sedíme na prvním sedadle, čekáme než se náš autobus rozjede a před předním sklem roste docela velký hlouček lidí, kteří stojí a zírají na nás, ukazují na nás a přivolávají další - no jako v zoo :-). Dívat, ale nechytat! Náš autobus měl problém nastartovat, takže alespoň celý ten náš hlouček čumilů musel pomáhat tlačit. Asi deset minut jsme marně jezdili po nástupišti dopředu dozadu a náš bus stále ne a ne nastartovat. Nakonec se ale přece jen podařilo nastartovat. Ikdyž vyjet malý kopeček hned za městem dalo autobusu víc než zabrat. Celou cestu jsem se strachovala, ať v pořádku dorazíme domů. V jedné vesnici, kde bývají silnice užší, se autobusáci nedomluvili a ani jeden nechtěl ustoupit. Tak jsme někoho srazili, ale prý se nic nestalo a jelo se dál. V buse bylo strašné horko. Nevíme jak zvládneme léto, když už teď v zimě občas trpíme. Jarek během jízdy vesele konverzoval s chlapíkama okolo. Někteří znali střediska Don Bosco, což nás potěšilo. Později přistupující ženské Jarek pustil sednout (což mu původně chlapi nechtěli dovolit, ale Jarek se nedal a byl gentleman). Podle kladiv v rukách to byly určitě rozbíječky šutrů pro silnice. Vtipné bylo, že se nás nějací lidi v buse ptali, jestli jsme Japonci:-). Možná jsme moc krčili oči proti Slunku:-).

V Davangere jsme šli ještě do internetové kavárny, protože jsme chtěli poslat taťkovi dárek k narozeninám. Naučili jsme děcka česky zpívat Lojza, má narozeniny. Šlo jim to kupodivu velmi dobře, lépe než angličtina. Doteď si některá děcka písničku jen tak zpívají. Soubor s videem byl moc velký, tak jsme jej nechtěli posílat ze střediska, což byla chyba. V kavárně jsme seděli tři hodiny a neposlali ani polovinu. Připojení bylo šíleně pomalé a padalo.

Do střediska jsme se vrátili akorát na večeři, která byla obzvlášt veselá, protože přijel bratr Siju (co tu byl s námi přes Vánoce). Hned je tu veselo. S Jarkem si dost padnou do noty. Sme rádi, že ho tu máme. Bude tu s námi az do 1.února. Už teď je nám smutno, že ho pak už nikdy neuvidíme.

Jarek při večeři nadhodil, že by rád spal na stromě v dřevěných přístřešcích domorodých kmenů, o kterých četl v průvodci. Nacházejí se na severu Keraly, kam se chystáme v únoru. Ale noc v korunách stromů ve výšce 40 m stojí tisíc korun za jednoho, a to se nám nechce platit. Takže se Jarek snažil vyzvědět nějakou levnější variantu, protože otcové jsou z Keraly. Otec hned navrhl, ať mu dáme peníze a on nám postaví takový přístřešek na zahradě.

Siju učil Jarka jíst rybu i s kosťama, protože mu jezení ryby trvá neskutečně dlouho:). Docela mu žvýkání kostí šlo a vše dopadlo dobře:-).

Během večeře nám otec řekl, že Umeš předchozí noc utekl. Dojel sám domů (40 km), ale ráno ho jeho mamka přivezla zpátky do střediska a dnes už byl zase v nejlepší náladě. Šli jsme ho po večeři pozdravit a říct mu, že jsme rádi, že ho tu máme, že nám bylo po něm smutno. To ho potěšilo a nás zase, že už je opět veselý.

12.1. 2008 sobota
Pravidelně každou sobotu kolem našeho střediska chodí podivně nahastrošený chlápek (musí v těch kožešinách, šálách a čepicích úplně hořet). Vždy jde už z dálky slyšet zvoněním rolniček, co nosí kolem kotníků. Pokřikuje na naše děcka přes plot. Ty za ním vyběhnou a on jim pomaže čelo nějakou barvou, čímž jim požehná. Mary nám řekla, že je to blázen a děcka, že je to bůh Gorappa (nebo možná myslely spíš jeho služebník).

Po Gorappovi byla dnes na ulici k vidění další zajímavost. Když jsme s děckama na zahradě opakovali číslovky, vyrušil nás rachot petard a bubnů na ulici. Šli jsme se podívat, co se děje. První šel po silnici chlápek a před sebou vyhazoval petardy, za ním šli další chlapi, kteří bubnovali, za nimi další co nesli nosítka ozdobená květinami... Za nosítky šel obrovský zástup lidí. Takhle vypadá indický pohřeb.

Dostávají nás tu stále jejich jména. Oni zase nechápou, že u nás si nemůžeme pojmenovat dítě jak chceme, jakoukoli slátaninou. Ani třeba nemají v úctě Boží jméno jako u nás. Dnes přijel na návštěvu další bratr, který se jmenuje Kristus Král, v Aluretti se jeden malý křesťan jmenuje Jesú.

Největší vzrůšo dne - představte si, že nás tu dnes večer přišla navštívit indická tajná policie. I otcové viděli takového agenta poprvé. Prý dostali echo od někoho, kdo viděl Jarka jet po městě na kole. Máme ovšem jen turistická víza, takže jsme byli trochu vyjukaní. Naštěstí jsme byli zrovna přistiženi při bohulibé činnosti. Jarek zrovna na zahradě učil Umeše hrát na flétnu, ale vlastně když agent přicházel, tak honil Anitu, která mu ukradla druhou flétnu:-). Nejprve se agent zeptal, jak dlouho tu jsme a budeme. Jarek v domnění, že je to místní křesťan, který přichází na právě probíhající farní meeting, odpověděl po pravdě, že rok (což byla chyba, vízum máme jen na půl roku). Po dalších několika otázkách Jarkovi došlo, že to bude asi někdo od policie. Musel mu ukázat vízum a odpovídat, proč tady ve středisku jsme tak dlouho, kdy a kam teda budeme cestovat... Pomohl mu pak otec Kuriakose, který je hotový diplomat. Pozval tajného na čaj a vykládal mu o práci salesiánů pro chudé děcka. Agent chtěl samozřejmě vidět i mě a já naštěstí měla zrovna výtvarný kroužek a dokonce jsme malovali indické motivy heny na ruce, takže agent byl spokojený, že si hraju s dětmi a dokonce podporuju indickou kulturu. Vše se nakonec ukázalo v pořádku. Jen nám vyčetl, že jsme neohlásili svůj pobyt na policii a že z toho můžeme mít problémy. Nikdy jsme neslyšeli, že by se mělo do čtrnácti dnů hlásit. Asi to chtějí, protože jsme na jednom místě v malém městě, kde jsme středem pozornosti. Otec nás ale pořád ujišťuje, ať se nebojíme, že se s policajty zná, ale pořád se nemá k tomu, aby nás nahlásil:-). Jsme překvapeni, jak v miliardové zemi někoho zajímají dva Češi. Otcové nám tvrdili, že o nás mají dokonce v New Delhi záznam. Prý o všech cizincích v zemi vedou spisy, což nám připadne jako nereálné. A jen na konec, víte jak se jmenuje úřad, ze kterého byl agent poslán? Národní Inteligentní Úřad.