2. 1. 2008 Výlet do Chitradurgi
A je tu další den volna:) Je toho tady tolik k vidění, že sme neotáleli a vyrazili na další výlet. Tentokrát do města Chitradurga, asi 60 km vzdáleného. Jeli jsme státním busem za 17 Kč (pětkrát levnější než na Blanensku a víc jak sedmkrát levnější než na Vsetínsku). Až nám někdy je hloupé dávat tak málo. Když autobus není plný, tak ani nevydělají, ale státní linky jsou asi dotované. Překvapila nás jejich“dálnice“. Obdivovali jsme jejich asfalt - žádné koleje, krásný rovný koberec a to jsou tu v létě extrémnější teploty. Pravda poloměry zatáček byly výrazně menší a na každém desátém kilometru bylo nějaké přerušení a muselo se jet v protisměru, ale i tak to byla luxusní cesta. Přerušení dálnice hned využili místní zemědělci a sušili vesele na dálnici trávu a jejich úrodu (později nám bylo řečeno, že snad tyto uzavírky mají na svědomí přímo zemědělci, někdy se ani neptají místních úřadů a zaberou cestu). Návrat do původního pruhu nebyl striktně určen, takže se jednotlivá auta zařazovala kdy chtěla. Byla jsem docela nervózní, když nás autobus jel stále v protisměru – všechna ostatní auta jela už dávno po správné straně. Dálnice tu ale nejsou tak plné jak u nás, takže jsme se vždy stihli všem včas vyhnout. Další pozitivum - na dálnici jezdí jen autobusy a náklaďáky. Za tu hodinu a půl bych spočítala osobáky na prstech jedné ruky. Podle Jarka tu může autem jezdit jen snob (všude jsou reklamy na auta, dokonce i na škodovku, která prý je stále oblíbenější), protože na rozdíl od nás je tu veřejná doprava snad desetkrát levnější než individuální a výrazně pomalejší není. To se nám líbí, protože u nás jsou dálnice plné osobáků, kde sedí jeden řidič (bylo nám řečeno, že např. i v relativně bohaté Kerale je normální, že sousedi se domlouvají a jezdí společně v jednom autě).
Jak jsme se blížili k Čitradurze, příroda se dramaticky měnila, najednou se objevili kopce tvořené obrovskými balvany. Některé kopce byly posety větrnými elektrárnami. Město se rozprostírá mezi těmito pahorky a na jednom z nich je stará mohutná pevnost.
Nejprve jsme navštívili místní muzeum, které se nacházelo v rodinném domku a skládalo ze dvou místností:-). Místní průvodkyně nám dala vtipně na vybranou, zda chceme prohlídku v angličtině či kannadě. Požádali jsme o angličtinu, ale moc jsme si proti kannadě nepolepšili - anglicky řekla maximálně „this“ – toto a číslovky, jinak pořád mumlala kannadsky, většinou to byli ale jména panovníků namalovaných na obrazech.
Z muzea jsme přešli silnici a vešli do hinduistického chrámu ze 17. století (architektonicky spíš nic než moc). Opět jsme dostali prasadam, povykládali jsme s místní rodinkou swamidžiho (hinduistický kněz) a vydali se urychleně najít pro mě záchod. Nečekala jsem, že to bude takový problém. Veřejné záchody samozřejmě v Indii moc nevedou, ale přesto jsme vyšli do pitoreskních uliček mezi chrámem a zdmi pevnosti najít místečko k odskočení. Domorodci nás vycházeli pozdravit ze svých barevných minidomečků a já se jich zoufale začala ptát na toalety. Nejspíš mi nerozuměli, tak jsme musela použít gesto, co na mě ukazují děcka v hodině, když chtějí čůrat, zvednutý malíček s vyslovením slova „risisí“. No asi si mysleli, co ta Evropanka ukazuje a že se nestydí. Odpovídali nám překvapivě, že tu záchod není, místo aby nás pozvali k sobě domů. Jarek pak přece jen našel mezi domky malý plac s odpadky a sutí z rozpadlých baráčků. Schoval se za polorozbořenou zídku domu a začal močit. Samozřejmě nás pronásledující zvědavci a malé děcka, se museli jít podívat, co to tam Jarek chce dělat. Jeden nereagoval ani na Jarkovo: “Uogu, bega!“- rychle jdi! Došel až k Jarkovi, kde mu došlo, co Jarek provádí a pak teprve odběhl. No a já sem teda mohla za zídkou močit už bez čumilů.
Notně odlehčeni jsme jeli rikšou na kraj města do místního salesiánského střediska Don Bosco, kde jsme měli mít přes naše otce domluvený oběd. Středisko nás hned ohromilo svou velikostí. Za deset let se rozrostlo mnohem více než u nás v Davangere za 11 let. Navrhoval jej stejný architekt jako naše střediska a kostel v Davangere i poutní kostel v Hariharu. V Čitradurze je středisko postaveno v hinduistickém stylu jihoindických chrámů s charakteristickou vidanou (věží). Na jejím vrcholu stojí socha Krista.
Salesiánské střediska v Karnatace mají různé náplně. Naše je zaměřeno vyloženě jen pro ty nejchudší a zpravidla pracující děti. Nejde o normální školu, jen přípravku. V Čitradurze jsou tři školy, jedna podle státních kannadských osnov, jedna podle celoindických osnov(vše anglicky) a pak je tu i střední škola - college. Na tyto školy si mohou dovolit chodit jen ti bohatí. Dohromady školy navštěvuje celkem přes 2200 studentů. Ve městě je samozřejmě podobných škol víc(ne křesťanských). Salesiáni používají peníze bohatých, vybraných za školné, pro další výuku nejchudších. V okolních vesnicích vedou projekty hlavně pro chudé ženy (většina z nich jsou vdovy) a pomáhají jejich dětem získat vzdělání. Asi sto děcek z blízkého okolí navštěvuje speciální školu přímo ve středisku, některé z těchto děcek bydlí přímo ve středisku. Takže vše pracuje na principu solidarity a to docela ve velkém - po vesnicích v okolí Chitradurgy mají saloši rozjetých asi šest set malých či větších doučovacích buněk. My jsme si ale hned říkali, že jsme rádi, že nás Pán Bůh poslal do našeho malého střediska, kde se všichni známe a kde vládne rodinná atmosféra ( často nám děcka říkají, že my ještě děcka nemáme, tak teď máme na rok sedmdesát dětí a oni mají mamku a taťku, když jejich vlastní rodiče často bydlí daleko a moc se nevidívají).
Před obědem jsme zvládli obejít rozlehlou místní zahradu, velká školní hřiště a náhlédli jsme do kostela. Ikdyž místní kostely moc architektonicky zajímavé nejsou, tak se nám vždy líbí obrovský, kněžišti dominující Kristus (zpravidla jako mozaika v zobrazení Pancreatora). Před obědem nás hlad přitáhl k venkovní kuchyni za střediskem. Kuchařky se s námi hned dali do řeči a docela jsme i jedni druhým rozuměli. Ukazovali nám, jak ve velkém kotli na ohni vaří sambar, jak suší chilli... No a když jsme řekli, že jsme z Davangere, tak jsme hned měli pozdravovat otce Kuriakose. Připadne nám, že našeho dobrotivého otce asi zná celá Karnataka.
Musíme vypíchnout náš oběd ve středisku, protože po dvou měsících stejného jídla v Davangere, jsme se cítili skoro jak na luxusních hodech v Evropě. Tamní otcové nám řekli, že oběd byl připravován speciálně pro nás. Nachystali nám velký plný talíř čerstvé mrkve, oharků a cibule a hlavně lahodné smažené párečky (bavorský styl – Mařenka jich prý snědla kolem osmi:-). Dále skopové curry, kuřecí curry, smaženou rybu a smaženou a kuře. Vrcholem této indoevropské bašty byla pinta místního piva, o kterou jsme se podělili na půl, protože obsahovala kolem osmi procent alkoholu. Pivo mi připomínalo litevská silná piva, ale připadlo mi takové vyředěnější, což samozřejmě pro nás, zvyklé na řídká česká pivečka byla spíš kladem, záporem byl nedostatek hořké chutě chmelu. Otcové si s námi během oběda příjemně povídali. Představený komunity otec Paes samozřejmě znal českého salesiána Johna Meda. Oba naše otce z Davangere znal, protože oba v minulosti prošli jeho formací.
Po obědě nám jeden z bratrů (místní komunitu tvoří čtyři kněží a dva bratři) ukázal nejnižší třídy jejich školy. Děcka z anglické školy nám zazpívali jednu anglicky zpívanou ukazovačku. Docela nás překvapila velká úřadovna s plexisklovýma přepážkama, která vypadala jak banka (rodiče platí školné cachem). A taky nás zavedli za místním učitelem tělocviku, aby nás provedl místními jeskyněmi pod městem. Učitel nám bohužel řekl, že prohlídky se musí plánovat pár dní dopředu, ale že určitě máme ještě přijet a předem se ohlásit. Rád nám prý ukáže místní podzemí.
Ze střediska jsme před třetí hodinou vyrazili konečně do pevnosti. U brány po nás chtěli 200 rupíí za vstup, protože nejsme Indové. Nepomohála ani lámaná Kannada. Já už jsem přesvědčování dávno vzdal a už mi začínalo připadat trapné, že Mařenka nechce ustoupit z místní ceny pro Indy. Nakonec ale hlídače přesvědčila argumenty, že zadarmo učíme chudé karnatacké děcka a zaplatila pouze 10 Rs. Dokonce nám chlapík nakonec přidal i brožuru pro cizince, která samotná možná stála víc než námi zaplacené vstupné. Musel jsem Mařence zatleskat.
Hned po projítí první brány sme sa dostali mezi mohutné kamenné stěny. Zdi vnějšího opevnění jsou až 6 m široké a 5 až 12 metrů vysoké. Pocit mezi nima sa těžko popisuje. První sa mi vybavily obrázky z peruánského Machu-Picchu (to byl hned první pocit – vidím něco, co znám pouze ze svých dětských snů nad cestovatelskými knížkami), pak pokorný údiv a následně i pocit tísně – přece tyto obrovské precizně opracované kvádry žuly na sobě nemohou tak dokonale držet a musí se na nás sesypat.
Když jsme prošli první hradbou, bylo nám bohužel takové horko a bolela mě hlava, že přes velké natěšení na pevnost jsme se museli schovat do stínu pod strom. Jarek mi alespoň začal číst darovaný letáček. Pevnost bývá v místním jazyce nazývána sedm bran, protože ji tvoří sedm soustředných hradebních opevnění. Už po chvíli čtení k nám ale přišli opice a nemohli jsme se od nich odtrhnout oči. Je úžasné je pozorovat, vypadají jak malí hrající si človíčci. Ikdyž některé jejich nápady byly docela zvrhlé – jeden sameček běžel po hradbě k samičce, nadzdvihl ji ocas, hladil ji po zadku a pak ji začal vybírat blechy a jíst je... Takže raději končíme naše vyprávění o opicích.
Ve čtyři hodiny jsme vyrazili a hned jsme litovali, že jsme nevyšli dřív. Nejdříve jsme se totiž vydali jižním směrem kolem vnější hradby. Před jednou jeskyňkou nás přivítal polonahý Sádhu a hned nás zval do své temné svatyně, která prý je jediným místem v Indii, kde vedle sebe sedí bůh a bohyně:-). Museli jsme přijmout prasádam, ale víc jsme si nechtěli vykládat, protože z toho zase koukalo vytáhnutí nějakých peněz a navíc jsme spěchali. Za chrámkem se nacházel sklad či sušička střelného prachu, udájně velice zajímavá, ale my jsme zvenčí viděli, že pouze chodíme po kamenných vrchlících větracích šachet. Za prachárnou nám došlo nám, že letáček opravdu nelhal a rozloha pevnosti přece jen bude 12km2. Kam jsme se podívali, tam se klikatily hradby. Ještě teď když to píšeme, tak jsme z pevnosti pořád paf.
Představte si kopcovitou krajinu, posypanou obrovskými balvany a skálami. Mezi nimi vystavěné zdi vinoucí se jak hadi od skály ke skále. Po zjištění, že opravdu nestíháme projít celou pevnost jsme raději chvatně zamířili vzhůru do srdce pevnosti, procházeje dalšími a dalšími ještě výstavnějšími bránami dalších hradeb. Mezi hradbami se rozptýleně nacházely hinduistické chrámy. S každým dalším okruhem se tyto chrámy ukazovaly zdobenějšími. Na hřebenu kopců bylo centrum staré pevnosti – dnes v podstatě pouze chrámy a sloupy.
Z jednoho chrámů jsme v tichosti pozorovali život města a pevnosti pod námi. Představoval jsem si, jak asi komplex musel vypadat ve své vrcholné éře. Podle legendy byla pevnost tak nedobytná, že když panovník s mužskou posádkou odjel na válečné tažení a nepřátelská vojska využila chvíle oslabení k oblehnutí pevnosti, tak pevnost po dlouhou dobu ubránila pouze královna s nevyzbrojenou ženskou osádkou pevnosti. Vybavovali se mi všelijaké scény z dobrožných historických knížek a filmů, ale kulisy v paměti byly titěrnými proti reálnému obrazu této pevnosti.
V podvečer přišel mezi chrámy chlapík s dvěma taškami ovoce, které rozdal opicím. Prodavač v kiosku Mařence vysvětloval, že tento ctitel opic zde každý den krmí příbuzné opičího boha Hanumana už po dvacet let.
Z hřebenu pevnosti vyčuhovaly jak stěžně tři příkré skály, na jejíchž vrcholcích byly z cihel postaveny kruhové pozorovatelny. Původně jsme plánovali, že aspoň na jedné z nich popřejem slunci dobrou noc. Bohužel jsme potkali hlídače pevnosti, kteří nás upozornili, že se pevnost už bude zavírat. Přesto jsme chtěli najít nějakou schůdnou cestu k hlásce. Jedinou možnou jsme našli podél hradeb od vodní nádrže – velké jezero mezi skálami sloužící k zachytávání pitné vody pro případ oblehnutí pevnosti. Mařence se na vrchol nechtělo hnát, tak jsem na něj bohužel vyběhl sám. Atmosféra vrcholu pevnosti byla dech beroucí, ale moc jsem si západ slunce neužil, protože mi bylo líto, že na mě Maří dole čeká u nádrže. Tak jsem vše pro Mařenku aspoň nafotil, zamával nad hlavou mi kroužícím orlům a když se slunce schovalo za protější skálu pevnosti začal jsem sestupovat dolů. Ještě, že jsem se přidal k místní skupince Indů. V jednom místě jsem se bál seskočit, protože níž byla docela příkrá skála. Naštěstí mi ale jeden z Indů chytl nohu, a tak jsem pomalu sklouzl a nešinul se dál. Slézali jsme skálu opačnou stranou. Naprosto mi to připomínalo fotky na Machu Picchu. Bohužel jsem neměl čas si projít městečko, ale pádil jsem rychle za Máničkou.
Já jsem nejdřív spěchala k bráně, aby na nás nemuseli hlídači čekat. Už po pár metrech mi ale sledováním návštěvníků došlo, že Indové mají otvírací dobu úplně na háku. Tak jsem počkala na Jarka u jednoho z chrámů pod skálou a ještě jsme si spolu prošli spodní hradební okruhy pevnosti a poseděli při soumraku. Z městských mešit vyzváněla muslimská modlitba. Vnímali jsme ji jako součást místní kultury, která dokreslovala příjemnou soumrakovou pohodičku. Pak mě ale napadla představa, co když jednou takové modlitby budou vyzvánět i u nás doma. Úplně jsem se toho ulekla. Nechci být proti jiným náboženstvím, ale přeci jen islám do Čech nepatří:). Nemá v Česku tradici, naopak tradice je díky svatému Cyrilovi a Metodějovi křesťanská, tak by bylo dost smutné, kdyby jsme ji levně vyměnili. Snad to byla jen moje fantas představa, ale je fakt, že tady se islám šíří strašně rychle ( ale někteří hinduističtí fanatici proti němu zase dost agresivně bojují).
Nejde už ani spočítat, kolikrát jsme museli odpovídat, odkud jsme a jak se jmenujeme. V pevnosti to ale bylo vtipné o to víc, že se nás vždy nějaký zaměstnanec pevnosti zeptal a hned to pak křičel na druhého o hradbu níž: „Hej, oni jsou z České rebubliky a jmenují se Yarappa a Mariamma (kannadská verze našeho jména). Ten to zase křičel na toho ještě o hradbu níž, jako by si posílali nějakou vtipnou historku.
V uličkách města jsme potkali kráčející dav, uprostřed něhož byl na květinami obložených nosítkách nesen nebožtík.
V autobuse zpátky do Davangere už nebylo místo (krom střechy, na které je místa vždy dost, ale zatím jsme tento způsob jízdy neokusili), ale zaměstnanci busu nás do něj chtěli mermomocí nacpat, tak nás posadili vedle řidiče na odkládací plochu. Byli jsme nalepeni úplně na skle. Naštěstí jel náš řidič docela dobře. Spíš protijedoucí vozidla občas jezdila v naších pruzích dálnice. Když jsem platil lístky, tak jsem nějak nerozuměl cenu. Nakonec jsem pochopil, že padesát za jednoho. Docela mě to naštvalo, tak jsem jsem ho začal přesvědčovat, že ráno jsme jeli opačným směrem oba za sedmdesát. On mi začal vysvětlovat, že s kopce se ušetří benzín. Pořád jsme si moc nerozuměli, tak on nakonec řekl: „OK šedesát.“ Tak jsem si spokojeně sedal s pocitem vítězství. Mánička mě zchladila, že vždy po nás chtějí výběrčí peníze za nás oba. A on chtěl pouze padesát za oba. Tak mi došlo, že vlastně po nás chtěl mnohem míň peněz, protože cesta do Davangere je s kopce. Cítil jsem se jak vůl. Ani nechci vědět, co si výběrčí myslí o Evropanech, kteří chtějí platit víc, než po nich chce. Mařenka dneska ušetřila velké peníze díky usmlouvání lístku, já naopak nesmyslně utratil za autobus. Proto jsme došli k závěru, že si ode dneška dvakrát musím při návštěvě města odříct super cukrotřtinový džus. Máří si jej naopak po desetkrát dopřeje dvě rundy.
Když jsme se vraceli do našeho střediska a vesele jsme si vykračovali zahradou, tak Jarek nadhodil: „Co když tu je zase někde had?“. Šli jsme ale se smíchem klidně dál. Děcka zrovna tancovaly a dováděly. Jak nás uviděly, tak se na nás vrhly a vítaly nás, jako bychom byli pryč celý měsíc. Jsou úžasné. A jeden přes druhého nám začali barvitě líčit, jak se dnes do naší zahrady připlazil obrovský had (každý ukazaval co nejvíc mohl) a jak ho otec Joy zabil holí. Jarek byl z toho akorát smutný, že se mohl něčemu zase přiučit, ale propásl příležitost:-).
Opět radostná zpráva z domova. Dnes naší babičce Kuncové přibilo dvanácté pravnouče. Sestřenici Katce se narodil syn Jakub. Jak je z fotky vidět, je to vlasáč. Kubík na svět trochu víc pospíchal a narodil se skoro o dva měsíce dřív. Tak se společně modleme, ať pěkně přibírá, rodiče ho mají brzo doma a je z něho chlapík jak jeho taťka Standa.