Vánoce - konec roku 27.

27. 12. 2007 svátek svatého Jana evangelisty
Otec Kuriakose odjel na týden domů do Keraly a bratr Steven na salesiánský kurs před jeho květnovými věčnými sliby. Takže jsme tu osaměli. Vše tu běží už zase ve všedním rytmu. My si ale v našem pokoji stále zpíváme koledy u stromečku a někdy i děckám - třeba dnes před spaním u hlavních jesliček Chtíc, aby spal.

Ráno přijel na mši do naší malé kapličky zubař Sunil s manželkou, dvěma synky a rodiči. Tak byla naše kaplička naplněna skoro k prasknutí:-). Sunil je otcův (Joye) přítel. Chodí každý den na Syrské mše, ale tento týden odjel otec Vargis ze Syrské farnosti na týden domů, tak prý bude Sunil chodit na naše komunitní. Pochází z Keraly a v Davangere bude ještě do léta pracovat, protože tu sehnal místo. Ve vzdělané Kerale je pro studenty i pracující velká konkurence a za studiema i praxí se chodí do Karnataky. Představil nám i své rodiče, kteří přijeli strávit se synovou rodinou Vánoce. Otec je pediatr v nějakém městečku u Kočínu. Je mu 68, ale vypadá o deset let mladší, stále pracuje. V Indii se nechodí do důchodu podle věku, ale zdravotních možností. Hned nás zval k sobě domů až budeme mít v Kerale cestu kolem. Vykládal nám o Polsku. Prý jej dobře zná z knihy, kterou mu věnoval jeden polský dobrovolník, který pracoval v jejich městě. Tak kdybyste měli někdo přebytečné knihy historie Českých zemí v angličtině, tak nám je můžete poslat. Budeme taky šířit povědomí o naší vlasti.
Pětiletý Sunilův synek chodí do anglické školky (předškoly podle angl. systému), kde na ně učitelé mluví pouze anglicky, spolužáci zase Kannadou, takže už umí tři jazyky. Po prázdninách se začne ve škole učit hindí. Připadnu si tu proti místním absolventům college hrozně hloupý. Jejich angličtina sice není korektní, ale jsou schopni se v ní rychle bavit o čemkoli. Navíc umí aspoň další dva jazyky k rodnému.

Večer nás otec volal k televizi. Sledoval v přímém přenosu vysílání CNN z Pakistánu. Benazír Bhuttu byla ukládně zavražděna! V následných nepokojích zemřelo asi deset lidí, desítky lidí byly těžce zraněny. Každý den čteme v novinách spoustu zpráv z Pakistánu. Pořád jsou si země bývalé Indie hodně blízko, takže tato zpráva zde každého ranila. V Evropě bych tuto zprávu pouze zaznamenal, ale po dvou měsících strávených tady už tuto zprávu bereme více osobně. V Evropě si ani moc nedokážeme představit, že by někoho formátu třeba jako Lech Walesa či Václava Havla (navíc ještě znovu kandidujícího) někdo takhle úkladně zavraždil. V tomto regionu je to docela normální. Snažíme se od atentátu pokaždé při modlitbě prosit za mír v této oblasti a hlavně za svobodu pro Pakistán. Prosíme i o vaše modlitby.

28. 12. 2007 svátek betlémských neviňátek
Noviny jsou tu plné vražedného atentátu na Benazir Bhutovou. U vás asi taky. Je to tady všem moc líto, všichni o ni mluví jako o symbolu demokracie pro Pakistán. Je drsné, že i její otec a bratr byli zavražděni a teď po její smrti nastupuje do čela strany její 19-letý syn, docela odvaha.

Byl jsme dnes v podvečer ve městě nakoupit. Opět se v něm něco dělo. Nejspíš slaví zase nějaký svátek v jednom chrámu u Honda circlu. Velká ulice nedaleko něj byl zatarasena pro function, tak tady nazývají všechny ty kulturní programy pod barevnými stany s volánky vlajícími ve větru. Ke stanům se muselo projít velkou bránou z banánovníků, ozdobenou sochami bohů. U samotného chrámu chodili skoro všichni chlapi zabaleni pouze do pruhu látky(nahoře jen přehozený přes rameno).

Když jsem nakupoval látku na Mařenčinu halenku, chlapi v obchůdku si se mnou chtěli moc povídat. Pozvali i pouličního prodavače čaje a zaplatili mi jednu rundu. Když kolem obchůdku úzkou uličkou projížděl s velkým humbukem a davem okolo starý autobus, hned mi začali vysvětlovat, že autobus veze nebožtíka. Máchali rukama a hrozně mi vše chtěli popisovat. Asi čekali, že vytáhnu foťák a vše zdokumentuju. Ale ten sem neměl, tak sem sa radši pokřižoval a v duchu za něj pomodlil.

Když jsme se vracel z města, tak jsem potkal Santoše, který mi líčil, že právě odvlekl pokousané prase někam mezi sousední baráky. Prý prase vlezlo k nám do zahrady a naši psi jej dorasovali. Sem sa pak na prase ptal Mary a říkala, že to je problém prasete, že lozí kam nemá, prý si jej teď majitel buď najde, anebo pojde. Ale Santoš mi tvrdil, že na zdechnutí nebylo.

Po večeři otec odjel na pět minut autem pryč. Pak nám řekl, že odvezl malé štěňata, která se narodila v Aluretti do luk u železnice. Tu se asi štěňata neutrácejí anebo je možná ušetřil, protože dnes bylo betlémských neviňátek. Asi díky neutrácení štěňat se tu všude potulují psi stejně jak krávy a prasata. Ty alespoň někdo pojídá. Takže Cimroši, hrozí tu spíš přemnožení psů než krav.

30. 12. 2007

Radostná zpráva! Mojí sestřenici a svědkyni Lucce se narodila první dcerka Agátka, takže Luci a Tome gratulujeme a modlíme se za vás. Je krásné, že zrovna na svátek svaté rodiny jste se stali rodinou.

Dopoledne jsme strávili každou volnou chvilku modlitbou, ať se Agátka dostane v pořádku na svět a když jsme odpoledne chodili s děckama po laně, došla nám zpráva o narození maličké Agátky. Všechny děcka měly s náma radost. Jarek utíkal koupit kredit, abychom mohli zavolat čerstvým rodičům a přivítat Agátku na světě aspoň po telefonu. Prý ji to ale nijak nevzrušilo. Nás teda dost, hlavně mě. Byla sem celý den úplně dojatá. Nakonec jsem si listovala kalendářem a vybírali jsme jména pro naše děti:-).

Dnes jste asi někteří při mši svaté obnovovali manželské sliby. Tady se nic takového nedělá. Otec si dělal srandu, že to v Indii není potřeba. I když tu ale nejsou rozvody, tak manželství jsou často hodně problematická. K nám na mši chodí vesměs ženy samy s dětmi nebo sami muži...takže by ani sliby nešlo obnovit. Krom nás chodí na mše celkem pravidelně asi jenom jedni manželé, kuchařka s manželem taky pracujícím ve středisku. Nikdy jsme je ale neviděli spolu.

Řekli jsme si, že si slib obnovíme aspoň sami po večeři. Bylo to docela vtipný. Večeře byla hodně pozdě. Jarek se navíc po ní ještě nadlouho klasicky zakecal. A než přišel, tak jsem nakonec na pokoji usnula. Musel mě vzbudit a začali jsme se slibem. Bylo to sranda, jak při nacvičování před svatbou. Nešlo nám to říct vážně, aniž by se ten druhý nesmál, ale nakonec jsme jej oba obnovili:-) No a já hned zase vytuhla:-).

31. 12. 2007 svátek svatého papeže Silvestra
Dopoledne se normálně učilo, odpoledne probíhal meeting pro rodiče dětí ze vzdálenějších vesnic. Většina z nich prý ale neměla na cestu, tak jich bohužel dojelo jen pár. Děcka tak skoro hrály jenom pro sebe. Také na to, že mají vždy všechny akce pečlivě přeorganizované, tato byla řízená dost volně. Což nám přišlo líto, že zrovna rodičům se nesnaží ukázat co nejlépe, co vše se tu jejich děti naučily. Navíc škoda, že ani jeden otec se nemohl schůzky zúčastnit. Otec Kuriakose je stále v Kerale a otec Joy musel být někde jinde. Nám se sice lehká organizace líbila víc, ale nevíme jak rodičům. Museli jsme se smát, když jsme viděli naše holky neorganizovaně vystupovat. Uvaděč postupně začal vyvolávat ty, co něco umí, ať zapívají rodičům... Vyběhla Anita a Saraswati. Napřed zpívaly stejně, pak začala Anita zpívat jinou sloku než Sariswhati. Ta si ale prosadila tu svou, tak se Anita styděla a utekla z podia. Nakonec Saraswati zjistila, že tu svou sloku vlastně taky neumí, tak utekla taky. Vždycky když se holky stydí, tak si dají dlaně přes pusu a oči a utíkají se smíchem se schovat...:-). Pak ale oficiálně zaměstnanci střediska řekli rodičům, co se vše tento rok udělalo a co čeká jejich děti příští rok. Vyzývali rodiče ke spolupráci a dodržování určitých principů, na které si tu děti zvykly.

Ptali jsme se učitelů, jestli tu bývá večer nějaký speciální program, když je poslední den v roce. Nikdo nic nevěděl a vypadalo to, že se nic dít nebude. Tak jsme začali připravovat pro děcka jeden zvyk, o kterém nám říkal otec Joy, že se v indických farnostech dělá. Vyrobili jsme postavu muže z haluzí a novin a oblékli jsme ho do starého oblečení. Tento muž měl symbolizovat všechno špatné, co jsme v roce 2007 provedli.
Nakonec ale otec Kuriakose, který se právě vrátil z Keraly, měl večer slavnostní modlitbu se svíčkama, četl se žalm, atmosféra byla pěkně slavnostní.

A až po naší večeři jsme šli všichni na zahradu, děcka si napsaly na papírek, jakých skutků v tomto roce nejvíce litují. Udělali kruh kolem našeho „muže“ a během toho, co se zpívaly písničky, děcka po jednom chodily vhodit jejich papírek do tašky, kterou měl „muž“ přes hlavu. A pak jsme našeho panáka se všemi lístečky špatných skutků zapálili na znamení toho, že se budeme snažit zbavit našich špatných vlastností a nedělat ty samé chyby i v příštím roce. Pak jsme děckám řekli, že by bylo dobré začít nový rok s drobnými předsevzetími, např. chodit do hodiny s tužkou a sešitem, hlídat si svou tužku (je totiž hrozné, jak někteří nejsou schopni ani jeden den uhlídat své psací potřeby. Nechápou, že vše stojí peníze. To nás dost štve a mělo by se jim to ze strany učitelů více zdůrazňovat)... Pak jsme si poslali stisk na znamení pomoci jeden druhému. Panák nám zatím úplně dohořel. Takže jsme vše pečlivě uhasili a děcka se šly dívat na televizi (měly dovoleno až do půlnoci). My jsme se šli připravit na půlnoční.

Splnilo se nám naše přání a jeli jsme na půlnoční s otcem Joyem, Mary a sestrama do syrského kostele St. Joseph. (jsou to taky katolíci, jen slouží ve starém syrském ritu. Syrští katolíci jsou hlavně v Kerale. V Karnatace slouží mše Keralští kněží v jejich malajlámském jazyku pro přistěhovalce z Keraly). Místní syrský kostel je v podstatě barák, v přízemí bydlí kněz a v patře je pouze jedna místnost - kostel. Když jsme vešli nahoru do kostela, probíhala zrovna adorace. Krásně zpívali – melodie sice zněly indicky, ale líbivě a ne falešně. Všechny modlitby byly v jazyce malajálam. Sedělo se jen na zemi na dečkách. Oltář byl pěkně vyzdoben barevně vyšívanými ubrusy a květinami. Samozřejmě kolem sochy Panny Marie a kolem oltáře blikala světýlka, která nás tak první půl hodinu docela rozptylovala, takže bylo lepší se modlit se zavřenýma očima. Asi tak právě po půl hodině začala mše, která trvala hodinu a půl. Ač jsme nerozuměli ani slovo, vůbec nás nenudila. Vše bylo pro nás nové a hlavně zpěvy byly nádherné. Připomínala řeckokatolické bohoslužby, akorát navíc hrál keyboard - ne tak výrazně jako u nás ve středisku, ale i tak to byla malá muška na jinak meditativních zpěvech. Ale bylo nám líto kněze, který většinu mše prostál, ale narozdíl od nás byl navíc navlečen do spoustu teplých hábitů a musel pořád předzpívávat. Kněz, který neumí zpívat asi sloužit v syrském rytu ani nemůže:-).
Na mši nás bylo asi čtyřicet. Farnost nám připadla taková rodinná. Ale na nedělní mši je prý kostel plný dokonce i v přizemní hale. Mše tak probíhá víceúrovňově(nebe – církev vítězná, první patro – církev sedící, přízemí – církev stojící). Přes rok chodívají především studenti z Keraly, kteří na Vánoce odjeli domů.

Po mši nás všechny i s místním farářem pozvala jedna rodina domů na občerstvení. Před domem měli postavený betlém – něco jak naše malé soškové betlémy, ale zakomponovaný do zahrádky. Prohlédli jsme na zahrádce před domem i jejich malou kapličku a nechali jsme se jí inspirovat (jednou u naší dřevěnice bude taky třebas nějaká stát:-). Usadili nás v obyváku a všichni odešli do kuchyně a chystali nám jídlo. Měla jsem blbý pocit, že nás jen občerství, ale sami s námi ani neposedí ani nepovykládají. Nakonec teda na chvíli za námi celá rodina přišla, ale ani si nikdo nesedl. To už jsme si všimli víckrát, že návštěva sedí, ale domácí kolem ní stojí. V obyváku měli speciální vitrínu se svatými obrázky, křížem, květinami a stále otevřeným Písmem. To je prý u keralských rodin obvyklé. Líbilo se nám to a opět sme nabrali inspiraci:-). Občerstvení bylo výborné - nějaké sladké oplatky, pak cosi bílého speciálního keralského (dokonce to nám cizincům zabalili domů) a pak naše první štamprdla jejich vína z kyselých plodů gussberry (strom jehož plody vypadajú, jak ryngle ale sú brutálně kyselé, ikdyž Mařence chutnajú:-). Vínko vůbec nebylo špatné. Občas máme na vínko chuť, zvlášť když při mši po nalití do kalichu zavoní vůní indických koření a sladkosti jižního slunce. Mařenka říkala, že hlavně přijímáním pod obojí se rozmlsá:-).

Oslavy ve městě nebyly nijak bouřlivé. Petardy sice lítaly, ale oslavám Diwali se to nevyrovnalo. Když jsme jeli na půlnoční, spousta lidí nám zatarasovala cestu, protože si s křepčením psali před jejich domy a obchody na silnici velká novoroční přání. Tento způsob oslavy nám přišel zajímavější než jen práskání petard jak u nás. Hlavní ruch byl kolem půlnoci a pak kolem páté ráno, ten nás i vzbudil. Napadlo mňa, že možná slaví hlavně světový (grinič) čas, hlavně při vzpomínkách na naše silvestry na Bařině Macho a Franjo (slavení s Bermudkými ostrovy surfováním na saních v bermudách ve tři ráno bývalo nejlepčí:-).

Tímto se loučíme se starým rokem a děkujeme všem za jeho zpříjemnění.

Vánoce - konec roku 27. – 31. 12. 2007