Vánoce 24. – 26. 12. 2007

24. 12. 2007 Štědrý den
Pro mě Štědrý den doteď znamenal pohodu, rodinnou atmosféru a klidné čekání na Kristovo narození. Tady se od brzkého rána všude uklízelo, vymetala se každá škvírka a podlahu holky vytíraly na některých místech snad pětkrát. My jsme si zatím zdobili naši vánoční palmičku řetězy z papíru, hvězdy jsme přilepili na zeď žvýkačkou a bylo nazdobeno. Pak jsme se však taky nakazili uklízením a zatímco jsme uklízeli náš pokoj, nepostřehli jsme, že začalo vyučování. Na poslední chvíli totiž otcové rozhodli, že se bude dnes normálně učit. Jednak děcka jsou skoro všichni hinduisti, a jednak je mnohem těžší děcka dlouhodobě zabavit bez výuky. Ikdyž jsme se zpožděním do hodiny za Mary přišli, nešlo nám normálně učit. Tak jsme teda raději šli zdobit velkou palmu před vchodem jako vánoční stromek pro děcka.

Ani jsme se nenadáli a už tu byl oběd. Jarek poctivě držel půst (což tady žádný salesián neznal). Na oběd byla ryba - Jarek si nedal nic, já jen rýži. Po obědě mě Jarek pozval na vánoční procházku po naší střeše. Zasněženou krajinou by se nám procházelo lépe:) Slunko strašně pálilo a naše střecha je navíc dokonalena vybílena – světlo přicházelo odevšad, kam jsme pohlédli. Proto jsme se akorát škňúřili a mluvili na sebe se zavřenýma očima. No romantika:)

Jarek šel pak pomáhat se zdobením sálu a já jsem chystala dárky pro děcka, učitele a kněze. Většinou jsme všem dali to, co jste nám poslali z Čech :) – čokolády, bonbóny, kazety... Pak jsme ještě děckám dali další pexeso (moc je baví) a Člověče nezlob se. Ale jak je zatím známe a víme, jak jsou uhádané, tak spíš to tipujeme na pořádnou hádku.

Před pravidelným čajem o čtvrté jsme si stihli zazpívat u našeho stromečku ještě koledu. Pak jsme hned vyrazili s otci do druhého střediska Sujiothi na vánoční program. Když jsme odjížděli, byli jsme zklamaní z atmosféry v našem středisku. Furt se ve spěchu chystalo na Vánoce, spousta věcí ještě nedodělaných, včetně hlavního velkého betlému, takže to vypadalo na ještě velký zápřah. Navíc jsme stále ještě neměli nacvičené divadlo s malýma děckama na zítřejší program, protože Mary stále neměla čas divadlo docvičit. Chtěli jsme spíš zůstat doma a pomáhat, ale neprošlo to.

Když jsme přijeli do druhého střediska a viděli jsme, jak mají vše krásně nazdobeno, tak jsme před nimi museli smeknout klobouk. Obdivujeme, jak Indové umí prostými přehýbáními látky vytvářet líbivou výzdobu sálu. Program začal otevřením a požehnání betlému. Četlo se z Písma o narození Ježíška, po němž měl jeden starý kněz z hlavní farnosti pro děti kázání a požehnání. Připadlo nám zvláštní, že se o narození četlo ještě za denního světla a my poslouchali onu radostnou zvěst jen s krátkým rukávem a palmami nad sebou. Ale přišli i křesťané, přátelé zaměstnanců a vytvořila se tak rodinná atmosféra. Od jesliček se přešlo do vyzdobeného sálu (dokonce s vánočním stromem:-). Začala besídka. Kluci tančili v převlečení za holky dívčí Bharat Natyam (Jarek mi to teď při psaní nechtěl věřit, že to byli kluci. Při všech těchto jejich představeních si myslel, že jsou to holky z nějaké školy v okolí:-)). Všechno měli moc krásně natrénované, a o to víc nás už děsila představa vystoupení našich děcek, které jsou sice šikovné, ale bohužel bez tréninku nejde nic samo. Kluci také působivě zahráli živý betlém – v podstatě muzikál. Tančili a zpívali na nahrávku jesličkového pásma.
Po programu se rozdaly dárky, pomodlilo se a začala se chystat slavnostní večeře. Kluci dostali každý mandarinku, kterou Indové špatně nazývají orange, a zákusek. My jsme na štědrovečerní večeři měli skopové. Jarkovi moc chutnalo, že ale já jsem na něj neměla chuť. Jarek chtěl předvést naše zvyky, tak položil na stůl obilný klas a pár kaskasí plodů, co se nám urodily v okně. Vysvětlil jim, že je to naše letošní úroda, která má ležet na stole k zajištění hojnosti té příští. Prý ikdyž letos nesel, tak sklízel. Tak nás k tomu vybízí Ježíš.

Cestou zpět do našeho střediska jsem pozorovala, jak kolem cesty bydlí ti nejchudší ve stanech. Tentokrát už ne jen z modré plachty, ale asi kvůli chladnějšímu počasí si své přístřešky obskládali stébly kukuřic. Takto na pohled to působilo skoro romanticky - vždy tak osm stanů dokola, uprostřed ohýnek, vevnitř ze stanu otvorem prosvítala svíčka, lidi posedávali venku a povídali si. No ale žít takto celý život a kočovat podle toho, kde je sklizeň, musí být dost náročné.

Do Davangere jsme se vraceli až pozdě večeř a všude v hinduistických chrámech se slavilo, sice nějaký jiný jejich svátek, ale přišlo nám pěkné, že slaví ve stejnou dobu. Navíc před pár dny proběhl i velký muslimský svátek, tak mi to připadne jakoby znamení, že máme hodně věcí společného a měli bychom být vůči sobě více tolerantní a hlavně žít v míru. V Evropě se tyto problémy tak nepociťují jako tady v Asii. Zrovna od Vánoc jsou už víc jak týden v jednom chudém indické státě Orissa křesťanské komunity pronásledovány. Domy a kostely jim při nepokojích shořely. Doteď se ukrývají někde v lesích. Pán Bůh jim pomáhej.

Když jsme přijížděli k našemu středisku, viděli jsme je už z dálky krásně osvětlené. A hlavně betlém už byl hotový, úplně nás okouzlil(hezčí jak v Aluretti:-)! Atmosféra už byla poklidnější a bylo nám moc příjemně. Většina děcek už spala. Jen starší holky stále pomáhaly. Některé vytíraly zem okolo střediska kravím lejnem a další skupina holek za nimi na připravenou zem hned sypala rangoli (barevné obrazce).
Během dne přišli do našeho střediska tři starší křesťanští kluci strávit Vánoce. Jeden snad nemá mamimku a je chudý. Ti další nevíme, ale asi taky nemají doma moc možností prožít pěkně Vánoce, tak přišli za námi do střediska. Dost pomohli s výzdobou, hlavně ten bez maminky krásně nakreslil postavy svaté rodiny.

Celý den jsme se moc těšili na večer,jak zavoláme blízkým. Po příjezdu z Aluretti jsme šli do pokoje a spojili se s domovem. Vše krááásně vyšlo, strefili jsme se akorát do vaší večere.

Na půlnoční jsme vyjeli v nacpaném otcově džípu do hlavního kostela St. Thomas. Nabrali jsme nejen bratry z druhého střediska a nové kluky, ale i sestry, které k nám chodí každý den na mši. Nečekali jsme tak ozdobený kostel. Na něco takového nejsme zvyklí. U nás takto blikávají spíš obchody, ne kostely. Celý kostel byl ozdobený žárovičkami, které postupně blikali - kříže na věžích svítili červeně, z věží padala světla dolů... Prostě pompézní! Mše byla moc pěkná. Jen jsme byli už dost unavení, tak nás celá mše v kannadě s dlouhým kázáním a na konci různými proslovy docela uspala. V kostele se opět hrálo na keyboard. Místní sbor si vybral sice o něco méně pouťovější písničky, než se hrají u nás ve středisku, ale stejně to bylo dost veselé. Jen často vypadával proud, ale to nás aspoň probralo:). Asi ve dvě jsme vyšli z kostela. Všichni si navzájem přáli veselé Vánoce, ale já v tom nočním horku vánoční atmosféru necítila. Máme zažito, že po půlnoční je venku pořádná kosa.

Šli jsme se podívat s bratrama na farní obrovský betlém. Dokonce v něm byl i vodopád s krokodýlem! Mezi pár domečky ze slámy stála stáj se Svatou rodinou. Tento betlém byl na nás až moc vyumělkovaný, prý za něj farnosti utrácejí každý rok několik tisíc rupií a to jsme prý ještě neviděli betlémy v Kerale (stát na jihozápad od Karnataky), o které tu všichni mluví jako o svaté zemi (pochází z ní většina místních kněží a sester).

Po obřadech nás ještě sestry pozvali na kafé do jejich konventu (v podstatě byt), což bylo moc pěkné posezení v příjemném společenství. Ti tři noví kluci čekali na nás v předsálí, tak jediní my dva a Mary jsme byli neřádoví (ale ne neřádi!). Krom dvou sester, popíjelo kafe ještě pět bratrů a dva naši kněží. Opět si dělali ze svých řádů navzájem srandu. Z nás si otcové také dělali srandu. Připadlo jim vtipné, že se pořád snažíme nacvičit divadlo s děckama a že se nám pořád nedaří dát děcka dohromady s Mary. Jednou nám chybí hlavní postavy, jindy Mary... No nám to moc vtipný nepřipadne:-)

Takže asi o půl čtvrté jsme šli spát. Bratři ale ještě do pěti hodin zdobili třídu, v které měla být ráno sloužena hlavní mše. Usínali jsme poprvé na štědrý den mimo domov. Byli jsme ale tak unaveni, že nám to ani nedocházelo. Hlavně víme, že Domov Páně je všude a dnes se Pán narodil v každém koutku světa.

25. 12. 2007 Boží hod
Vstávali jsme před sedmou, protože jsme ještě museli vyplňovat formuláře. Naštěstí nás asi po půlhodině otec zastavil, že dnes máme od formulářů volno. Takže jsme posbírali děcka a začali trénovat divadlo (v 9:30 měla být mše svatá a hned po ní měl začínat program). Mary nás opět naštvala, protože nás nechala děcka trénovat samotné, že prý musí zdobit sál a zkoušet zpěvy na mši. My jsme tak vůbec netušili, jestli děcka říkají správné dialogy. Takže jsme udělali, co jsme mohli a nechali to na Pánu. Nám osobně by to bylo jedno, ale tady se na jednotlivá vystoupení hodně drží a vše musí být perfektní, jinak děckám a Mary hrozilo sprdnutí, a to jsme právě nechtěli.

Ráno si postupně děcka všimly na vánoční palmě něčeho divného. Zavěsili jsme jim tam v noci totiž tašky s dárkama. Prý ale taška pro učitele byla ráno rozbalená a chyběla v ním česká čokoláda:-(.

Na mši dorazilo hodně lidí. Přišli v novém oblečení a byla radost se dívat na ty všechny barvy. Tentokrát měl i náš sbor pěkně sladěné vánoční písně. Sranda je vždy před závěrečným požehnáním. Bratr spustí na keyboardu hotovou diskošku, pak to sice uklidní jen v pouťovou melodii, ale ten začátek nám nedá a vždy nám škubne s lýtky.


Po mši byl požehnán i náš Betlém. Od něj se všichni přesunuli do hlavní haly, kde začal program s váženými hosty, místními šerify. Moc jsme si ale program neužili, protože jsme pořád něco chystali. Naše představení bylo až na konci, kdy už všichni byli dost unavení. Jarek poté, co skončila jeho role osla, se raději schoval za dveře a modlil se, ať to nějak dohrají. Já stála v hledišti a jen jsem se musela smát. Scéna začínala tím, jak Josef a Marie hledají ubytování a najdou stáj. Jarek zazpíval anglicky Tichou noc, děcka se zatím upravily do andělského a tancovaly všichni jako andělé před Ježíškem tanec na píseň Gloria. Bylo to však mnohem horší než při zkouškách. Hlavně jim při hraní nebylo vůbec rozumět, protože mikrofon přestala fungovat. Bylo to spíš takové komické, ale přesto jsme děcka pochválili, protože oni za nic nemohly. Po programu nás všichni chválili, jak jsme to pěkně nacvičili. Nechápali jsme, jestli se tak přetvařují a ze slušnosti nás chválí nebo se jim, to fakt líbilo, což se nám nezdá. Takže asi spíš berou, že taková lež nevadí...

Měli jsme pak s bratrama společný pozdní oběd. Rozdělal se výborný pudingový dort. Po obědě jsme dostali všichni nakázaný odpočinek:) V půl paté jsme šli k televizi za bratrama. Dívali se zrovna na nějaký muzikál, při kterém skoro usínali. Poprosili jsme je o přepnutí na požehnání papeže Urbi et Orbi, že jej budeme sledovat ve stejnou dobu s našimi příbuznými. Ani nevěděli, že se přenáší živě do celého světa, jestli vůbec znali toto požehnání. Asi po minutě sledování papežova projevu v italštině jsme se otočili a všichni bratři vedle sebe tvrdě zařezávali. Bratři byli tak unavení, že propásli i papežovo žehnání v jejich rodném jazyce (malajalam). My jsme radostnou zvěst v naší češtině nepropásli, moc nás potěšila, šlo jí krásně rozumět:-). Dodatečně jsme jim to s nadšením líčili, jak svatý otec zvolal česky: “Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. Radujte se!“ a po chvíli vyřkl i malajalam, ale je to nijak nebralo.

Po požehnání nastal náš čas přípravy české štědrovečerní večeře. Sice už byl Boží Hod, ale holt jsme o štědrém dnu nestíhali, tak jsme otcům a bratrům slíbili večeři opožděnou. Začali jsme ji chystat v pět a skončili jsme až v osm. Dělali si z nás srandu, co tak dlouho vyrábíme a když jsme nakonec donesli na stůl jen bramborový salát a osmaženou rybu, tak si asi ťukali na hlavu, co jsme mínili tou sváteční štědrovečerní večeří. Proti té jejich má strašně málo chodů. Indická večeře i oběd (minimálně ta slavnostní) má vždy několik součástí - rýže, chapatti, masová omáčka tzv. curry, zeleninový omáčka tzv. sambar, popř. ještě další omáčka a jogurt tzv. curt či rajta. Nicméně jsme se u přípravy jídla docela pobavili. Byla náročná, protože jsme nevěděli, kde co v kuchyni najít. Děcka nám chtěly pomáhat loupáním brambor, ale měly dlaně ozdobně nabarvené na červeno, takže nám akorát přidaly práce s oplachováním. Strouhanku jsme připravili pomletím sladkých sucharú:-( Jarek se pak ujal smažení a pár ryb připálil:-). A když už byl salát skoro hotový a móóc nám chutnal, přidali jsme do něj poslední ingredienci – majonézu. A vše bylo v hati!!! Indická majonéza byla úplně odporná. Nadávali jsme si, že jsme ji nejprve neochutnali. Chutnala šíleně uměle, že se salát ani nedal jest. A to ho byl přichystaný kýbl! Snažili jsme se jej zachránit dalším octem a pepřem, takže ve výsledku jsme podávali na stůl přeoctovaný salát a sladkou připálenou rybu:-D. Vysvětlovali jsme, že se to sice podobá vzhledově české večeři, ale chutná naprosto jinak, protože místní ingredience se výrazně liší od evropských. Když jsme přinesli na stůl naše a místní jídlo, měli jsme bohužel větší chuť na místní než na náš octový salát:) Ale zůstali jsme mu věrní:-) Bylo nám před místními trapně, ale přeci jen to byla naše první štědrovečerní večeře:-) Ale dvoum učitelkám to normálně chutnalo a bratr Siju si také přidával:) Jedna holka co nám pomáhala, přišla ochutnat. Dala si do pusy jen trošinku a se zkřivenou pusou nám řekla: „Supeeeer!“ Takže už nechceme nikoho nutit lhát a dohodli jsme se s Jarkem, že už žádné pokusy o českou večeři raději nebudeme realizovat.

U večeře byla sranda. Bratr Seju je veselá kopa, škoda, že tu je jen na návštěvě. Zítra odjíždí domů do Keraly, tak nám o ní trochu vyprávěl. Prý tam rodiče dávají svým dětem jména se změněnou jen jednou hláskou, např. Gym a Gyn (takto se jmenují zrovna otcovi synovci) nebo Siju, Saju, Soju... Vůbec se nemusí dávat jména, co existují. Prý je taky populární dávat např. půlku jmena z otcova jména a druhou z matčina jména. Tak naše děti by se mohli v Kerale jmenovat Jarie, Jamie, Jalie nebo Maroslav, Maroplav, Marodlav...:-). Indové zase nechápali, že se v Čechách dávají jména po rodičích a smáli se, že má mamka i babička se jmenuje Marie a brácha, taťka i děda Alois, Jarkův taťka Jaroslav...

Stejně jako všichni Keralané nám Seju vychvaloval svou vlast. Prý je mnohem kulturnější, tradičnější, ale zároveň bohatší než ostatní státy. Bohatství lidí je údajně hodně způsobeno komunistickýma vládama (strana se už od roku 1956 podílí na moci). Prý tamní komunisti jsou demokratičtí, věřící a jde jim o rovnost majetku. Proto prý v posledních desetiletích provedli mnoho majetkových, pozemkových a školských reforem, které vedly k rovnoměrnějšímu rozdělení bohatství obyvatelstvu a vysoké vzdělanosti. V podstatě všichni salesiáni nám své komunisty chválí. Kerala (nám připadlo, že i Goa) na rozdíl od ostatních států nemá vysávající hlavní megaměsto, ale obyvatelstvo je téměř rovnoměrně rozděleno po státě s mnoha stejně velkými městy. Jinak prý Indie je vesnický stát, který má sice pár přelidněných megapolí, ale jinak skoro všichni žijí na vesnicích. Jako v Evropě Indové cestují za prací. Chudí řemeslníci z Orissy pracují v Kerale za třikrát nižší mzdu než místní Keralští.

O severovýchodních státech nám Seju vykládal, že skoro všechny krom Meghaláje jsou ohrožovány separatisty. Vůdcové těchto skupin prý žijí v přepychu v cizině a verbují místní chudé obyvatele do svých guerill, které podobně jako mafie vysávají veškeré bohatství lidí. Prý hodně těchto teroristů prošlo salesiánskýma školama ( region je hodně křesťanský, tamní salesiánská provincie má ze všech indických provincií nejvíc řeholníků). Často když byly salesiáni někdy přepadeni, tak stačilo říct, že jsou z Don Bosca (místní prý říkají: „Don Boxo“ :-) a hned je bez dalšího ptaní pustili. Ale přesto teda dva roky zpátky byly tři bratři zastřeleni:-(.

Vláda Indie se snažila obyvatelstvo severovýchodních států získat na svou stranu, tak byli osvobozeni od daní, ale postupně prý už jsou i pro ně daně zaváděny. V Meghaláji se prý válí uhlí jen pod troškou zeminy. Místní obyvatelé prý si ho sami kopou, prodávají a tím, že je stát oproti sousedním relativně klidný, tak i obyvatelstvo je bohaté.

A představte si, že se tu Seju stavil jen proto, že vezl děcka ze salesiánského střediska Meghaláje tři dny do Hajdarabádu. Prý jindy brávají děcka zase do Goi. Děcka prý cesta hrozně bavila a po třech dnech prý skoro plakali, že už cesta končí a musí se s bratrem rozloučit. Z Hajdarabádu jel bratr sem další den, ale když už je to skoro po cestě, tak proč by tu nestrávil Vánoce:-). Jen tak málo jsme chtěli zmínit z bohatých vyprávění bratra Seju, který nasycen našim bramborovým salátem odjel nočním vlakem domů do Keraly.

26. 12. 2007 svátek sv. Štěpána
Po dobrém dospání se na nás ráno dolehl stesk. Ve středisku totiž včerejškem Vánoce skončili a my jsme tesknili po naší domácí stále vánoční atmosféře. Jarek by šel nejraději koledovat a já bych uvítala holky před Štěpánskou:) Ale byli jsme vděční za to, že na tento den nám vyšel akorát den volna, takže jsme ho přeci jen svátečnější ještě měli. Když jsme šli na snídani, viděli jsme jak už se sundávají světelné ozdoby a výzdoba se odstrojuje. Bylo nám z toho smutno. Tolik parády jen kvůli jednomu dnu, ale naštěstí betlém vydržel o týden déle. Abychom děckám dali více přičuchnout k českým vánocům, dali jsme po snídani každému lžičku bramborového salátu. Někteří se tvářili spokojeně, některým nešlo zakrýt nechuť. Umeš dostal strach, že se budeme chtít kvůli Vánocům vrátit do Čech, tak si nás každého zvlášť našel a přesvědčoval: „Czech no, India!“

Po snídani jsme jeli s otcem na mši do kaple konventu sv. Pavla, u kterého je i škola a školka. Po mši byli všichni pozváni na oběd. Na milém posezení (takové agapé) nám jen přišlo zvláštní, že se farníci spolu nebaví. Proto jsme raději přestali také konverzovat:-).

Po obědě nás poslal otec ještě s bratrama do města, ať si koupíme jako vánoční dárek sárí a košili. Bránili jsme se, ale museli jsme. Nechtěli jsme zdržovat bratry našim vybíráním dárků, tak jsme rychle vybrali nějaké modré sárí a látku na košilu, ale pak jsme zjistili, že bratrům trvá nakupování stokrát dýl:)

Oni pak jeli zpátky do střediska, my se šli projít k obchodu s džusama. Po příjemné procházce jsme si ve středisku zachovali sváteční náladu a místo původně plánovaného psaní emailů jsem si pustili na notebooku film Bílá masajka. Sice jsme se na hlavní hrdinku docela narozčilovali, ale změna to byla dobrá. Takže nakonec jsme měli moc pěkného pohodového Štěpána.

Už během dne odjel otec Kuriakose domů za nemocnou maminkou (vidívají se jednou ročně:-( a večer odjel nočním vlakem doBangalore kvůli salesiánské formaci i bratr - na celý jeden měsíc. Bude nám tu po nich smutno.

Další den jsme už museli odstrojit vánoční palmu a opět učit, hrát a učit:). Sotva pro ně skončili Vánoce, už připravují další slavnost - 31. ledna svátek Dona Bosca. A máme opět nacvičit divadlo:)