Předvánoční týden 17.

18. 12. 2007
Včera jsme si četli zprávy od našich dalších dobrovolníků (myslíme na vás v našich modlitbách) a když jsme četli zprávy z Konga, tak musíme říct, že Indie je na tom určitě líp. Celkově když to srovnávám se zkušenostmi z Keni, tak jsme v Africe řešili základnější problémy. Sice i tady umírají lidi hladem, ale pořád jde vidět, že je to vyspělejší země. Má svou historii, své pevné tradice, lidé se nenechají hned zmanipulovat a zneužít. Možná je to můj špatný pocit, ale připadne mi, že tu není v takové míře korupce jak v Africe kvůli které trpí většina prostých lidí. Iva (dobrovolnice v Kongu) psala, že už nemají ve středisku peníze na snídaně pro kluky, takové problémy zde nemusíme řešit. Ale zase mám pocit i Ivča tak píše, že spousta Afričanů se snaží něco dělat, chtějí se vzdělávat a využívají každého „muzunga“ (bělocha) k tomu, aby se od něho dozvěděli, jak vést různé projekty a aktivity. Tady v Indii si na to většinou stačí samy. Je tu docela dost vzdělaných lidí a máme pocit, že si všichni myslí, že ví jak na to. I když se nám to občas ale nezdá, tak třeba ví:) Kdo ví:)

Už minulý týden jsem si všiml, že Mahanta má nějak šíleně žluté bělmo. Ukazoval jsem ho Mařence, ale nějak jí zvlaštní nepřipadal. Tak jsem si říkal, že je to asi v klidu, protože víc děcek tu má žlutější bělmo. No a včera Máří přišla s tím, že Mahanta má fakt hrozně žluté oči. Ptal jsem se nejdřív Mary, jestli je to normální, jestli nemá žloutenku. Řekla, že jo, ale jaký typ hepatitidy netušila. Tak jsem se pak večer ptal ještě otce a říkal, že je to žloutenka, ale ne hepatitida. Říkal jsem, že u nás je žloutenka docela drsná choroba a že děcka by možná měly být v karanténě. Otec říkal, že je to v pohodě, akorát prý nesmí všechno jest a fotbal by měl hrávat leda v bráně. Trochu nás znepokojuje, že ostatní děcka nechrání před ním. Jakou potvoru má v sobě nevíme, ale každopádně sme asi jediní, komu se nezdá, že např. rozdává dokonce děckám oloupané banány, motá se pořád v kuchyni... My sme teda proti A+B očkovaní, ale stejnak z něho nemáme dobrý pocit. Když ho vidíme okounět v naší kuchyni, tak ho ženeme ven.

Před pár týdny přiběhl kolem desáté večer David, ať mu otec Joy rychle pomůže dovézt bratrance Alexandra a jeho kamarády do nemocnice, protože ho na ulici zmlátili. Ptal jsem se pak, co se stalo a David vysvětloval, že to bylo kvůli politice. Ale přijde nám to dost divné. Dvacet mladíků s mačetama (používají je zde i děcka v domácnosti, něco mezi nožem a sekerú) uprostřed ne úplně zapadlé ulice napadlo čtyři mladíky. Šíleně je dorasovali, leželi víc jak týden v nemocnici. Po pár dalších týdnech přišel Alexandr v neděli do kostela, ale stále s kšiltovkou zakrývající temeno. Od mačet (naštěstí použitých tupou stranou) má Alexandr po hlavě několik šílených dlouhých jizev. Eště jsem takové jizvy neviděl. David a Alexandr se nám zdají hrozně hodní. David tu ve farnosti dost se vším pomáhá. Velkou část mladých farníků naší farnosti tvoří Davidova rodina. Jeho teta vaří děckám jídlo a někteří jeho bratranci a sestřenice bydlí ve středisku, protože jsou chudí( třeba malá Sahaja Mary je sestřenka). David a Alexandr ale vypadají nabušeně a chodí každý den do posilky, což tu není úplně běžné. Tak snad nejsou v nějakých rváčských klanech.
Před pár dny zrovna na ulici před střediskem uprostřed dne došlo k nějaké velké rvačce mezi “našima“ (slum Oskem) a chlapama z městské části Gandhi Nagar. Několik hodin pak bitku vyšetřovali policajti.

Už je zase po jedenácté, tak se jdem chystat do hajan, páč ráno vyrážíme poprvé na kolech do Hariharu (15 km). Všichni říkají, že je to hrozná dálka, že budem úplně z jízdy vyřízení:-). Byl jsem teď eště pozdravit děcka před spaním. Cérky čile studujú. Nechápem - nemůžou se takto vyspat, děcka potřebujú přece spánek. Venku před střediskem ogaři stavíjú lešení na vánoční betlém. Šéfuje to David, místní mladý křesťan.

19. 12. 2007 Výlet do Hariharu
Dnes jsme měli den volna a užili jsme si ho moc pěkně. Je super, že tu jsme dva a můžeme s klidem podnikat výlety do okolí. Dokonce se docela dost ochladilo a sluníčko pořádně nevylezlo, takže pro nás počasí úplně ideální, a kor na výlet na kole. Pro celé středisko náš výlet na kole byla obrovská událost. Ač jsme jeli jen 12 km, tak to brali jako strašnou dálku a říkali, nám, že Jarek to možná zvládne, ale já těžko. Měla jsem sice strach ze silničního provozu, ale určitě ne z počtu kilometrů.

Vydali jsme si půjčit kola (2kč na hodinu), vše proběhlo bez zadání jakéhokoli našeho údaje. Je to pěkné, že se tu tak věří. V Davangere byl provoz drsnější, ale jeli jsme po písku za krajnicí, takže celkem dobrý a za městem to už byla pohoda. Sice mě trochu dýl trvalo než jsme pochopila, že troubení patří mě. Když totiž jedou zároveň dvě auta proti sobě, pro cyklisty už není na silnici místo a jelikož je nejmenší, tak musí z cesty. Řidič většího dopravního prostředku zpravidla jenom zatroubí, ale vyhýbání nechává na “prckovi“. Já si ale jela v klidu dál, protože sem si říkala, že jedu přece jen po svém kraji, takže to troubení určitě patří někomu jinému. Občas mě tedy překvapilo, že těsně kolem mě přejel nákladák s vlečkou naloženou (spíše přeloženou) pytlama.

Cestou jsme se mnohokrát zastavili a vychutnávali jsme si vesnický život. U jednoho malého chrámu za vesnicí jsme pozorovali desítky vesničanů, jak perou prádlo v potoce vytékajícího z jezer na pitnou vodu pro naše město. Voda vypadal čistě až skoro ke koupání. Také jsem poprvé vlezl do pole s rýží. Rýžová pole jsou rozdělena na malá políčka hrázičkami zabraňujícími odtoku vody. Samotné klasy rýže rostou v trsech z hromádek vyčuhujících z vody. Nevím, jestli se ty hromádky takhle vytvoří přirozeně, ale nejspíš rýži nikdo neokopává či neohrnuje.

Objeli jsme kopec Batu Guda, který se tyčí na půl cesty mezi Hariharem a našim městem. Je dominantou jinak docela placatého kraje a je tudíž vidět už z dálky. Děcka ze střediska na něj každoročně pořádají výlety, tak už se těšíme na společný výlet. Za kopcem už se vynořilo v dáli město. Předjížděli jsme rolníka se sklizní rýže na svém voze(viz foto). Dovolil mi jej vyfotit. Jeho volek táhl 75 pytlů, víc jsem mu už nerozuměl. Přijde mi ten volek docela efektivní. Čerstvú trávu dostane až začne období dešťú, zatím musí vystačit s poschlotinú, ale stejnak táhne dobře. Třeba sa s ním majitel trochu rozdělí o úrodu.

Minuli jsme dva vlakové přejezdy, které strašně zpomalují celou dopravu, jelikož za celou dobu cestáři nerozšířili v tomto místě silnici. U každého přejezdu má neustálou hlídku jeden železničář, který vždy před vlakem zamče bránu a řídí provoz. Určitě by ses s nimi taťku dal do řeči. Aspoň jsme ti vše nafotili. Jak jsme se blížili do Hariharu, provoz houstl a tak jsme zastavili u zajímavé stavby, vypadající jak nějaký moderní čínský chrám. Ukázalo se, že se jedná zrovna o ten kostel, kam nás naši otcové poslali. A nebyl to jen tak ledajaký kostel, ale jak jsme až na místě zjistili, tak jde o významné poutní místo celé jižní Indie.
V předminulém století se tu stal totiž zázrak. Jeden brahmín se svou manželkou byli nevyléčitelně nemocní a měli tři děti, o které se nemohli starat. Jednoho dne se šel brahmín umýt do řeky, ale uklouzla mu noha a spadl do ní a začal se topit. V tom nahmatal pod vodou nějakou sošku a přestal se topit. Když došel domů, vyprávěl rodině, že tato soška ho zachránila, děti ani žena mu nevěřily. Jedno dítě a matka v tu chvíli otekly, další dvě si se soškou hrály a tahaly ji po zemi na provázku. V noci ve snu brahmín viděl ženu, jíž se podobala soška. Představila se mu jako Panna Maria a vše mu vysvětlila. Jak děti a manželka uvěřily slovům brahmína, najednou se všichni uzdravili. Zpráva o zázračné sošce se brzy roznesla po kraji. Jeden muž si ji chtěl ukrást pro sebe, ale když přišel domů, látka do které ji zabalil byla prázdná. Panna Maria se mu ve snu zjevila a řekla mu, že jejím přáním je zůstat v rodině brahmína z Hariharu. Pak se tedy šel přiznat a omluvit se za svou vinu. Brahmín i s celou svojí rodinou se stal křesťanem a vystavěl malou kapličku, kam umístil sošku pro ostatní lidi. Od té doby se lidé k sošce chodí modlit za spoustu težce nemocných lidí. Dochází zde na přímluvu Panny Marie k zázračným uzdravením. Harihar jsou takové indické Lurdy.
Dnes na tomto místě stojí moderní kostel postavený v čínském stylu (až doma u večeře jsme zjistili, že tento kostel navrhoval ten architekt, co občas u nás ve středisku přespává, když má cestu kolem a asi dvakrát jsme spolu večeřeli...:-). Ke kostelu jezuité postupně přistavěli i velkou školu - základní i střední, a tati pozor, škola se jmenuje Svatého Aloise. A kostelník, který nás kostelem provedl, moc veselý a milý pán, se jmenuje taky Alois. Vymyslel a aranžoval jesličky, které právě v kostele stavěli. Betlémy se tu dělají fakt ve velkém, vše jak živé. Takže i tady měli nanosenou hlínu s naklíčenou trávou, kamení, seno a dokonce tu budou mít i fontánu. Na střeše mladí kluci připravovali vánoční osvětlení kostela. Jarek poznal, že jsou to kluci, co se v našem středisku školí na elektrikáře, tak to bylo také fajn. Ač jsou tu statisíce lidí, je nám to tu stále bližší a bližší.
Je tu zvyk, že před vstupem do domů, zvláště kostela či chrámu se zezouvají boty. Na to my ještě někdy zapomínáme, tak jsme se na velkém poutním místě, kde přichází prosit za uzdravení i příslušníci jiných náboženství, promenádovali po kostele jako jediní v sandálích. Jinak jejich výzdoba kostelů, celoroční, ne vánoční, je pro nás dost kýčovitá, většinou ze stropu vlají třpytivé ozdobné provazy, kolem svatých obrazů mají blikající světýlka a někdy dokonce nad Pannou Marii bliká velké červené srdce, nad svatostánkem zase něco jiného. Toto vše nám kostelník zapl, abychom viděli kostel v jeho plné kráse. Je to jiný styl, ale je to takové veselé, růžová většinou vede:).

Z kostela jsme se vydali hledat starý historický hinduistický templ. Cestou jsme si chtěli koupit ovoce, ale zrovna se před náma ve stánku s melounama začali prát, takže jsme ztratili chuť. Občas mi připadne, že tady dospělí řeší problémy fackou jako malé děti. Po cestě jsme viděli stavbu nového betonového hinduistického chrámu. V ulicích kolem chrámu se naráz začal ruch města zklidňovat. Asi dvě stě metrů od chrámu jsme četli ceduli, že chrám i se svým okolím(asi právě dvě stě metrů) je národní památkou a musí se kolem něj udržovat pořádek a klid a nic se nesmí poškozovat. Docela nás to překvapilo, protože nepořádek a rambajz je v Indii všudypřítomný.
Před hlavní bránou do areálu chrámu jsme zamkli kola a museli jsme si nechat boty u hlídače ve velkém botníku. Hned jak jsme prošli starou kamennou bránou na chrámové náměstí, ohromila nás atmosféra chrámu. Dýchala na nás historie. Chrám je více jak osm set let starý, kamenný s propracovanou kamenickou prací. Samotný chrám leží uprostřed náměstí, které je obklopeno malými domečky, v kterých bydlí obyčejní lidé. Docela to místní chrámoví obyvatelé vyhráli. Náměstí je prosto odpadků a obestřeno téměř hrobovým tichem. Samotný chrám má půdorys kříže. V jeho čele sedí socha boha, jehož levá půlka je představuje boha Hari a pravá boha Hara(nebo tak nějak, odtud dostalo město svůj název). K samotnému oltáři se svatyně otevírala až v pět odpoledne. Prošli jsme si ale sloupořadí před ní a po chvíli jsme mohli dokonce sledovat hinduistický rituál. Přišel před mřížoví jeden Ind, poklekal několikrát směrem k soše boha, pomazal se barvičkami, které jsou vždy u dveří, přichystal jednoduchý pokrm (banán a kokos), pomodlil se a nakonec nabídl prasadam i nám. Ten jsme nemohli odmítnout, tak jsme mu zbaštili dva banány.
Pak jsme si sedli před chrám, kde byly různě vztyčené stúpy. Číst Kannadu zatím nezvládáme, natož Starokannadu:-). Ale od místního věřícího jsme pochopili(u mluvené Kannady se dovtípíme, co chceme:-), že na ně tehdejší místní král nechal zapisovat historii stavby chrámu. Seděli jsme naproti chrámu a sledovali lidi. Dobře, že jich tam moc nebylo. Jednou přišla třeba nějaká rodinka, pomodlila se a oděšla. Během toho jsem stihl vyzpovídat jednoho svatě vypadajícího místního obyvatele oblečeného pouze do půl pasu, který uměl anglicky. Dozvěděl jsem se právě o dvoubožské soše a o rangoli. To jsou ty z křídy sypané obrazce před obytnými domy. Prý se vlastně jedná o oslavu Ranga - kolikátéhosi vtělení boha Višnua, který tak žehná domu, u nějž je vysypáno. Snažil jsem se být, co nejvíce kamádský až vtíravý, aby mě muž pozval k sobě do domku, před kterým jsme s ním stáli. Vyptával jsem se na život v domku na chrámovém náměstí co nejvíce, ale pozvání nepřišlo. Asi dost, že nevěrci sa promenujú po svatém chrámě. Také jsme zjistili, že v jedné části chrámu jsou zobrazeny dost sprosté motivy (když jsme si je ale fotili, tak k nám přišel hlídač, že takto zblízka nesmíme fotit:)

Z chrámu jsme se vydali schodištěma k řece, která nás huškala poklidnou pracovní zemědělskou atmosférou. Sedli jsme si na břeh a pozorovali všechny pastevce, rolníky a pradleny. Jarek šel ale hned na výzvědy k místním zemědělcům, takže jsem zůstala piknikovat sama (koupili jsme si banány a rozdělali čokoládu z Česka:). Byla jsem unešena z pozorování zvířat. Nejzajímavější pro mě bylo pozorovat vrány jak vybírají buvolům blešky a jiné potvůrky. Občas jim zobly i do očí, krávy ale byly v klidu. Nejlepší bylo když se vrána snažila udržet na buvolím ocasu, kterým zvíře pořád mávalo. Předváděla hotové akrobatické kreace. Dýchal na nás všude takový soulad s přírodou, teda až na to, že ty ženské pouštěli do vody všechny ty jejich silné prací prostředky. Jarek se vrátil a dokonce ne s prázdnou. Buvolí pastevec se prý i s buvoli procházel mezi políčky, které plely místní ženy. Vytrhl bez dovolení se několik dlouhatánských ředkví (jestli si takhle všichni pastevci berou, tak místním robkám na poli nic ke sklizení nezbude) a dvě dal Jarkovi, prý ať vezme i sestře a ukázal na mě. Je zajímavé, že mě automaticky berou za sestru. Jestli je tu normálnější chodit na výlety se sestrou než se ženou??? Pak se ještě Jarek zastavil u jedné pastýřky buvolů. S kapuckou z hadry přes hlavu vypadala jak z našich starých obrázků ze slabikářů. Prý byla už skoro dospělá a připomínala mu Abilashu ze střediska. Ta ve svých sedmnácti letech u nás nastoupila do čtvrté třídy. Tato pastýřka možná ani číst neuměla.

Podle doporučení řádové sestry z poutního místa jsme smočili na místě zázraku nohu a vydali se na cestu zpět. Pozorovali jsme opět dění kolem silnice - ženy seděly na hromadě kukuřice a povídaje loupaly její klasy. Cítili jsme z nich spokojenost a takovou rodinnou atmosféru. Jsem si mamko hned vzpomněl na loupání kukuřice v naší garáži. Horší byl pohled na tvrdě pracující ženy při stavbě silnice. Chlapy řídili auta a ženy tahaly nádoby s asfaltem a lily jej na silnici. Když jsme u nich na chvíli zastavili, tak se na nás smály a povolávaly – připadly nám kupodivu také spokojené. Přece jen mají štěstí, že mají práci. Když jsme se blížili k Davangere, začalo pršet. Podruhé za celou zimní sezónu jsme si mohli vychutnat déšť.

Vrátili jsme kola, sousedi se s námi vyfotili (teda docela trapně nakonec Jarka z fotky vyšoupli) a vydali jsme se ještě do města nakoupit vánoční dárky. Nakupování nás vždy oba zmáhá, tak jsme nejprve nabrali energii z nápoje, který je vytlačený jen z cukrové třtiny - je to strašně dobrý a už se těšíme na další:)! Cestou z nákupů jsme nakoukli do pár chrámů, které přes den bývají zavřené. Jarkovi se nejvíc líbil džinistický – sice malý, ale celý z bohatě opracovaného mramoru s všemožnými ornamenty. Ve předu seděly zlaté sochy tří bohů. Jiný chrám zase vypadal spíš jak zastřešený dvorek(dokonce v jeho areálu měli školu). Seděli v něm chlápci na plastových židlích a dívali se na telku. Že se jedná o chrám, šlo poznat pouze z toho, že v čele dvorku byl malý výklenek s obrazem nějakého gurua. V dalším chrámu asi 7 ženských začínalo rituál a ta atmosféra svíček se nám moc líbila. Jak nás spatřily, hned nás pozvaly dál, že bude prasadam a ten se přece neodmítá:-). Vždy chvíli zpívaly, pak tři z nich po chvíli zabušily několikrát na různé bubny a zvony a lehly si břichem na zem. Tento obřad několikrát opakovaly. Nakonec se pomodlily a začly chystat prasadam, na který nás pozvaly. Sedli jsme si tedy k nim a poslouchali jejich písně, které lahodily naším uším. Trochu prasadamu jsme snědli (tentokrát to byly pražené burizony), zbytek jsme zabalili pro děcka, poděkovali jsme a vydali se konečně domů. Zajímavé je, že v hodně chrámech je umístěna socha pouze nějakého nedávného gurua a ne přímo boha. Ve většině chrámů jsou taky pověšené zvony, na které se při obřadech zvoní.

Ve středisku se nás všichni ptali, jak jsme tu cestu zvládli a hlavně jaký byl oběd. Dost jsme je šokovali, když jsme řekli, že jsme žádný neměli. Nechápali, že jsme si na jídlo nenašli čas. Nám to připadne normální. Chtěli jsme toho vidět co nejvíc a vždy jsme si řekli, až později, později a nakonec už byl večer. Tady naopak se hned po pozdravu ptají, jestli už si jedl: „Uta aita?“ „Aitu!“ Jsou schopni se zeptat, ikdyž tě vidí se špinavým taléřkem v ruce a zamaštěnú hubú.

20. 12. 2007
Teď před vánocemi tady chodí všeliké přání a přací návštěvy(děkujeme všem za přání, která jste nám poslali), návštěvy dokonce s vánočním „cakem“, který je podobný asi takovému tomu biskupskému chlebíčku, plný kandovaného ovoce... Odpoledne naše středisko navštívila sestra z lepro-centra asi 60 km vzdáleného. Hned nás zvala k sobě do střediska, že ráno budeme zpátky v Davangere. Docela nás to zajímalo, ale bohužel jsme už dřív slíbili Mary, že jí pomůžeme nacvičovat vánoční divadlo. Tak ale snad se tam někdy dostaneme. Sestra byla hrozně sympatická – tak čtyřicet pět let stará, silnější, rozesmátá, bodrá. Když jsme se ptali jak moc je lepra nakažlivá, tak říkala, že za dvacet let práce s nemocnými ji nikdy nedostala. Pak taky říkala, že dřív byly největší problémy na chudém severu Indie a tady na jihu bylo jen málo případů. Ale posledních deset let mnoho charit z bohatých zemí bojuje s chorobou na severu, kde prý rychle mizí, ale naopak ve vesnicích na jihu se nemoc začíná více šířit. Po čaji nasedla do jeepu, pobrala křesťany, co bydleli jejím směrem, aby je na svátky odvezla domů a s troubením a máváním odjela.

My jsme šli hrát s děckama vybišu. A během ní, představte si, šel po ulici kolem našeho střediska krááááááásný obroooooovský slon. Nikdy jsem ho neviděli tak blízko naživo (krom ZOO, což se nedá srovnat). Byl jak obrovský plyšák, úplně nádherný. Navíc byl všelijak pomalovaný, nahoře seděl jeho majitel, který docela slušně vydělával. Hinduisti totiž věří, že je to bůh a když se od něho nechají pohladit chobotem, tak to pro ně znamená požehnání, za které se sluší zaplatit. Takže u nás se na to vrhl Santoš a dal mu 5 rupíí do chobotu, kterým ho úplně nádherně pohladil po hlavě, pak slon zkušeně hodil chobot nahoru a pán si vzal rupky k sobě.

Večer jsme konečně nacvičovali s malýma děckama vánoční divadlo, Mary nás požádala ať jí pomůžeme s přípravou, neustále ale odkládala nácvik, takže dnes jsme se už nedali a začali jsme. Byla tam s námi ještě jedna mladá učitelka, která měla zapínat kazeťák. Až pozdě jsme ale bohužel zjistili, že s ním neumí vůbec zacházet a s “play“ si klidně občas mačkala “record“. Jarek se ji pokoušel zastavovat, ale neumí ani slovo anglicky a bohužel ani nepochopila Jarkův zakazovací výraz. Takže nám zničila písničku, na kterou mají děcka tancovat. Takový přístup k materiálním věcem nás dost štve. Už víckrát jsme si všimli, že se tu zachází s počítačem a dalšími elektronickými přístroji nevhodně, ale se sebevědomím, že je danou věc přece úplně jednoduché ovládat. Chápeme, že to dělají nevědomky, ale kdyby se nejprve alespoň snažili zjistit jak i ten blbý kazeťák funguje. Určitě je to taky způsobeno faktem, že všechny věci ve středisku jsou tak trochu veřejné a každý o ně pečuje méně než o vlastní.

22. 12. 2007
Noviny The Hindu jsou fakt dobré. Našli jsme další článek o Česku, o našem premiérovi, jak otvíral spolu se slovenským premiérem hranice do Rakouska. Chtěli jsme takové zrušení hranic s Jarkem oslavit, ale nakonec jsme na to úplně zapomněli. Lok slivovice jsme si sice dali, ale na jiný účel:)

U vás houstne vánoční atmosféra, tady sice taky, ale úplně jiná. Až nám vůbec nedochází, že budou Vánoce. U nás se Vánoce chápou jako rodinné svátky, kdy vládne klid a pohoda. Jsme zvyklí si tuto pohodu vychutnávat už před Štědrým dnem. Tu se o pohodě nedá mluvit. Je to tu docela velký zápřah pro všechny. Do noci se připravuje betlém (to budete čumět, až vám pošleme fotky). Vůbec se netroškaří a na Betlému si dává každá farnost záležet. Dá-li Pán Bůh, příští rok vyzkoušíme postavit nějaký u nás (Jarka stavění jesliček s ogarama baví:-). Do noci se také trénují písničky, divadla... – prostě hoňka. Taky je škoda, že tu budeme mít vánoce bez našich malých křesťanků. Většina z nich jela na Vánoce domů. Pro hinduisty to zase není žádná speciální událost. Možná proto tu chybí nějaké větší nadšení ze strany děcek. Ve velkých městech s větší křesťanskou komunitou prý Vánoce slaví i hinduisti. My jsme však malé město, hlavně hinduistické, takže tu Vánoce nikoho neberou. Na ulici byste nic nepoznali.

Děcka jsme aspoň trošku naučili za poslední týden Tichou noc a dneska jsme je učili Jingle Bells. Ikdyž my tuto kvazikoledu nemáme rádi, tak děcka baví, že je taková veselá. Stačí jim, že křičí: „Džingabéé, džingabéé!“

Začínám s pomocí otců chápat některá gesta, která na sebe i na nás děcka ukazují. Zatnutá pěst se vztyčeným malíčkem znamená, že si žádám odskočit si na záchod. Gesto ukazováček s prostředníčkem před pusou s citoslovci:“Tututu...“ slouží jako nadávka. Znamená to něco jako: “Ty si kuřák!“ A kouření je v Indii považováno za velký zlozvyk.

Včera jsme nemohli být přítomni muslimským zvykům přímo, ale dnes jíme jejich včerejší slavnostní jídla, které nám Reshma donesla. Otec říkal, že je to prvně. Prý asi proto, že chce, aby na vše zvědaví dobrovolníci ochutnali jejich slavnostní Bakr-Id pokrm.

Večer před večeří dorazili po našich kolednících a Santa Klausovi, další koledníci se svým Christmas Tatou. Ukázalo se, že nás navštívili farníci sousední syrokatolické farnosti. Jejich návštěva byla svou zbožností povzbuzující. Obzvláště nám byl sympatický jejich mladý farář, který nás zval do své farnosti. Tak snad je brzy navštívíme.

Naši otcové jsou také syrští katolíci. V podstatě drtivá většina místních duchovních jsou syrští katolíci, protože pochází z Karnataky. Karnataka je zbožný stát na jihozápadním pobřeží Indie, kde je obrovské množství duchovních povolání a jejich duchovní působí pro celou Indii. Ikdyž podle tradice tamější církev založil svatý Tomáš apoštol, tak velkým impulsem k jejímu rozvoji byl příchod syrských duchovních ve čtvrtém století. Po příchodu římských katolíků s evropskými kolonialisty začaly být mezi příslušníky obou církví rozepře, protože syrokatolíci cítili římské duchovní jako vetřelce, kteří vnucují Indům svůj ritus. Syrská církev se rozdělila na tu, která zůstala ve spojení s Římem a na odloučenou. Dnes je odloučená zpátky a nazývá se syromalabarská. No naši otcové doma v Kerale prý slouží v syrském ritu, ale zde slouží v římském ritu. Prý protože v Karnatace nemá syrská církev tradici a navíc je i pohodlnější sloužit podruhovatikánskou latinskou mši, která zpravidla netrvá ani hodinu. Syrská mše prý trvá dvě hodiny, no a podržte se, syromalabarská čtyři.

23. 12. 2007
Je tu krásná čtvrtá neděle adventní. My jsme konečně zapálili čtvrtou svíci a ještěže advent končí, protože nám už na věnci začaly hořet listy:). Dnes otec při mši posvětil tři obrazy Pána Ježíše. Prý budou umístěny v nových třech domech našich farníků. Líbí se nám, že otcové pomohli našim farníkům postavit si skromné domky v místní čtvrti. I našim nekřesťanským sousedům pomohli vymalovat jejich domky( ti si za to napsali jejich jména na zdi svých domků, což otcové nakázali okamžitě přemalovat). Vůbec nám přijde otec Kuriakos jako nejmenovaný místní starosta, který má o všechny v okolí starost. Každý den se tu střídají nějací dospělí lidé, kteří chodí pro pomoc a pro radu.

Už jsme vybrali velkou palmu, kterou zítra ozdobíme děckám jako vánoční stromek. Její malé odnože utrhneme a ozdobíme v pokoji jako náš první společný vánoční stromeček. Na to se těšíme, ale jinak to bude zítra docela hoňka. Stále totiž máme vyplňovat formuláře dětí, takže taková činnost nás o Štědrém dnu zrovna neláká, ale zvládneme to:). Navíc musíme docvičit s děckama divadlo na hlavní oslavu 25.12. Do toho jsme slíbili připravit českou vánoční večeři (kyselé okurky na salát jsme nesehnali) a v pět máme být na vánoční besídce v druhém centru. Takže vánoční pohoda jakou známe z Čech to určitě nebude:). Těšíme se na půlnoční mši v hlavním farním kostele a hlavně na to, že zavoláme domů.

Dnes se po čtyřech dnech vyjasnilo. Obloha bez mráčku, vzduch čirý, daleká viditelnost. Otcové nám řekli, že teď se nebe nezatáhne až do příchodu monzunu v květnu. Sice nám poslední dny připadlo chladné a větrné počasí příjemné, ale děckám bývala docela zima. Chodívali navlečené ve všem, co tu mají. Jak navíc leží v noci pouze na studené dlažbě, tak jich teď docela dost kašle. I tak nás ale děsí představa pěti měsíců slunečna.

Máme tu teď na tři dny moc milou a veselou návštěvu - jednoho salesiánského bratra (Jani, ty ho znáš, Seju z Don Bosco Mane. Moc tě jako dobrovolnici chválil.), který nyní studuje na severovýchodě Indie teologii. Oba s Jarkem jsme se shodli, že nám připadne, jako bychom se s ním už znali. Stát, kde teď studuje na kněze se jmenuje Meghaláj (v hlavním městě Šilaungu) a je to jediný z těch malých státečků na severovýchodě, který je bezpečný. Možná tím, že tam vládne pořád matriarchát. A to docela výrazně. Nejen že muž při sňatku dostává jméno po ženě a musí se k ní přistěhovat a přijmout fakt, že vše patří jí, ale také např. když jdete večer na ulici, v hospůdkách prý sedí u čaje ženy a muži doma perou a vaří večeři. Přísahal, že nelže:) Divíme se, že se muži nechtějí těch pár kilometrů odstěhovat do patriarchální společnosti:).
Také si trochu postěžoval, že hygienické návyky lidí v horách jsou drsné. Občas sní prý syrovou rybu ale hlavně, prý nepoužívají chilli - na to jsme okamžitě reagovali s nadšením:) Prý snad jí vše,co se hýbe – červi, brouky,hady. Jedna věc je tam ale moc dobrá - jakési bílé krysy.

Předvánoční týden 17. – 23. 12. 2007