Adventní čas 6. – 16. 12. 2007

7. 12. 2007
Před odjezdem do Goi jsem děckám pomáhal nosit vodu na zalévání místní flory. A přitom jsem objevil, že v naší zahradě roste klobásovník (viz časem foto). Zdálky se jevil jako obyčejný listnatý strom, ale z blízka jsme si připadli naskok jak v pohádce. Jeho plody vypadají jako dlouhé vídeňské párky. Tak jsme z něho byli hrozně nadšení. Vysvětloval jsem Mary a ona děckám, co jsou klobásy. Jak jsou ve střední Evropě populární a že strom s nima je ideálem, který se dostal i do pohádek. No a že teď ho mám před sebou ve skutečnosti. Děcka byly zděšené, že jíme prasečí střeva s uzeným masem a křičely, ať tyto klobásy nejím. Tak jsem jim říkal, že su rád, že su křesťan, protože Ježíš řekl, že člověka neznesvěcuje, co do úst vchází, ale co z nich vychází. Takže možu jest šecko:-) A děcka (v podstatě zrovna asi samé křesťanky) uznaly pokyvováním a nějakými výroky, že to bylo moudré. Hlavně mňa to potěšilo od Agnešy, pač ta mňa pořád provokuje a ukazuje na mě všelijaká drzá gesta.
No a v Goi jsme objevili, že místní Konkánci mají v oblibě čurisso. V podstatě se asi jedná o klobásy, ale podle rudé barvy bysme řekli, že asi ne moc zauzené. Chtěl jsem je okusit a dovést aj do střediska, ale nechával jsem si to na poslední den a pak už jsme je nesehnali. Hlavně je totiž prodávali všude ve stáncích na té pouti sv. Františka.
U nás v Davangere se maso moc nejí. Krom křesťanských a muslimských zón je totiž v Indii silně rozřířené vegetariánství. Vlastně hned na začátku se nás všichni ptali, jestli jsme veg nebo non-veg, což při návštěvě v Česku určitě není první otázka. Dokonce i křesťani a muslimové jsou často vegetariáni. Ikdyž otec říkal, že to pramení hlavně z chudoby. Přísní vegáni jsou snad jen někteří brahmíni (nejvyšší kasta). Minimálně mléčné výrobky jedí skoro všichni. Z toho prý pramení i úcta ke krávě, která dává mléko. Např. i bratr říkal, že krávu nikdy doma nezabíjeli na maso, protože ji měli vždy kvůli mléku.

11. 12. 2007
Po příjezdu z Goa jsme my i děcka byli nadšené, že se zase vidíme. Byli dost překvapené, z toho, jak jsme po sluníčku zčervenali. Pořád se nás chtěly dotýkat a nechápaly, že nás to bolí. Pak se nám smály, jak sme se začly další den loupat. Snad jsou apoň vděčnější za svou barvu pleti. Pořád nám tu totiž říkají, že by chtěly být bílé jako my.

Když jsme odpoledne hrály vybíjenou a mě hned vybily (hra probíhá většinou tak, že se celý zástup malých holek postaví za mě, drží se mě za pas a já se pak nemůžu vůbec hýbat), tak jsem si sedla s ostatníma holkama do kroužku a povídaly jsme si. Ptaly se mě, jak u nás probíhá svatba. Tak jsem jim popisovala, jak si při obřadu vyměňujeme prstýnky a políbíme se. Z toho dostaly ty starší holky úplný záchvat smíchu. Přes celé hřiště začaly vykřikovat: “Maria, dala pusu Jarkovi!!!!“. Před nimi se s Jarkem samozřejmě nijak nedotýkáme. Akceptujeme jejich kulturu. Že z polibku při svatbě budou až tak mimo, sem ale nečekala.

Malý Umeš mi pořád něco chválí. Je mu 12 ? let, ale vypadá na 7. Je strašně malinkatý. V neděli, když jsem si opět s pomocí Mary oblékla sárí, utíkal za mnou přes celou zahradu a křičel jak o život: „Auntie, super!“ Včera při večerní volné zábavě mě vyzval k tanci. Přála bych vám vidět jeho tanec. Byl mi sice tak tak do pasu, ale tancoval tak frajersky, až sme čuměli. Navíc ty jeho krátké tepláčky a pletená čepice mu dodávají ten správný rapový šmrnc (viz foto). Nicméně přišla jedna holka, co mě chtěla vzít tančit zpět mezi holky. Žďuchla do něj a on chudák, jak je malý, hned spadl. S Jarkem zase tančívá tak, že ho bokem rytmicky šťouchá do zadku no, vlastně spíš do stehen nebo mu všelijak podjíždí pod nohama.



Mikuláš k nám do střediska nakonec nedorazil. Jednak jsme přijeli akorát z Goa a nějak sme na to úplně zapomněli. Navíc tu ale chodí Mikuláš jako Santa Klaus o Vánocích, tak jsme je nechtěli moc mást a jen jsme jim o našem zvyku popovídali.

Na Neposkvrněné početí Panny Marie jsme jim ale připravili malé překvapení. Za její sochu u brány do střediska jsme schovali banány a sladkosti. Řekli jsme jim, že Panna Maria někdy nosí malé dárečky (hlavně na Valašsku:), tak ať se jdou večer podívat, zda se tu také nestavila. První našly překvapení starší děcka, které si vzaly pár kousků a pak i celou tašku donesly ke schodům do střediska. Tam se všechny děcka seběhly, ale některé to pochopily jako bojovku, urvaly co mohly a zdrhly někam si svou “výhru“ sníst. Nakonec tak nezbylo na všechny. Bylo nám to dost líto. Asi jsme s tím měli počítat, jsou to přeci jen děcka, ale prostě jsme brali automaticky, že se rozdělí s ostatníma. Umeš byl mezi těmi, co si nabral víc banánů a pak se nám druhý den pořád chodil omlouvat. Neumí sice moc anglicky, ale vždy ho pochopíme, co myslí. Začne pořádně křičet, vykulí své oči, láme rukama a jasně pochopíme, co vždy chce. Prostě malý, ale šikovný.

V sobotu jsme měli jít na svatbu kamarádky od Mary, ale museli jsme to bohužel zrušit, protože bratr Rubin z druhého střediska pro kluky slavil narozeniny. Byla zorganizovaná velká oslava. A to doslova zorganizovaná. Dost se lišila od našich narozeninových oslav. Program měl vlastního uvaděče, který představoval jednotlivá čísla. Vystupovali hlavně kluci ze střediska. Měli krásně připravených několik tanečních vystoupení, tradiční Bharat Nathyam a pak různé moderní. Také hráli vtipnou scénku o jednom zloději, co předstíral sochu hinduistického boha. Pak měli proslovy otcové, no a přišli jsme na řadu my. Otec totiž chtěl ať klukům ukážeme naše tance, takže Jarek zase musel cifrovat, šlo mu to opět moc pěkně. Pak jim Jarek ještě zahrál na kytaru píseň El condor pasa od Simona a Garfungela, popřáli sme bratrovi po česku a uplynuly přesně dvě hodiny a program skončil. Šli jsme na mši(před ní Jarkovi praskla první struna), která byla pro nás slavnostnější, protože zrovna ve svátek Neposkvrněného početí Panny Marie Don Bosco začal se svou první oratoří. K večeři nám za dveřmi vyhrávala z repráků hudba,na kterou všichni kluci dováděli. Byla jsem překvapená, že i v klučičím středisku se takto tancuje. Mají ale mnohem lepší techniku než naše holky. Ty se snaží pochytit co nejvíc z malého kazeťáku a někdy se až divím, jak poznají, co hraje, protože malé děcka dělají v místnosti pořádný šrumec.
Druhé středisko je také moc příjemné. Kluci jsou upřímní a veselí, ale já jsem ráda, že jsme tam kde jsme. Jarkovi by ale možná někdy bylo líp v klučičím středisku.
Další den v neděli přijel bratr Rubin do našeho střediska a holky se rozhodly, že mu taky něco zatančí. Bylo to sice upřímné, ale fakt strašné, absolutně nesladěné, prostě úplně něco jinéhu než mu připravili kluci. Zatímco při volném tanci večer při kazeťáku holky umí líp improvizovat a vcítit se do hudby než kluci z druhého střediska(možná to mají ale odkoukané z věčného sledování klipů v televizi), tak secvičený tanec mají mnohem víc vydrilovaný a vypilovaný kluci z Aluretti.

Neděli jsme opět strávili s děckama hrama. Chtěly hrát hru Running in the mountain, která spočívá v tom, že děcka běhají dokola, pak se zařve stop, oni zkamení a my je musíme začít rozesmívat. Takové nucené opičky nejsou zrovna náš styl, ale děcka se u toho dost bavily, tak proč ne. Jen nás napadali docela sprosťárny, něco jako scénky od Vávry a Hanáka, co jsme viděli letos v divadle Sklep. Jednoho kluka se nám nedařilo rozesmát, tak mu jakože Jarek rozpáral břicho, dělal že to pak jí, pak mu to ale přestalo chutnat, tak mu to začal cpát do pusy, no a já sem mu tu začala jakože tahat ze zadku a dělala jsem, jako že to je strašný zápach a začla zvracet. Rozesmáli se sice všichni, ale snad jsme je moc nepohoršili. Nějak jsme se moc uvolnili.
Jinak stále při hře musíme mít trpělivost s děckama, jsou strašně urážlivé, když není po jejich. S učitelkama se ji snažíme mít taky. Píšou škaredě na tabuli. Děcka si to pak špatně opíšou... Navíc nás stále rozčiluje, že jim látku moc nevysvětlí. My se to snažíme dohnat a bavit se o tom i s Mary. Chvíli je to lepší, pak za chvíli zase stejný. Když nemají úkol, dá jim to cvičení za trest opsat třeba desetkrát. Jenže to pak ani nezkontroluje, tak to kontrolujeme my a vidíme, že to májí samozřejmě špatně opsané z tabule a tak desetkrát opisovaly špatné slova. Snažíme se je hlídat, ale některé nemají tužku, tak si to opisují později a pak to tak dopadá. Hlavně ale většinou tak extrémní úkol jako desetkrát opsat půl stránky ani neudělají. Přitom by možná stačilo, kdyby je při samostudiu občas zkontrolovala, zda dělají co mají, protože ty děcka nejsou zvyklé od malička plnit své školní povinnosti.

Advent tu s Jarkem prožíváme moc pěkně. Zpíváme si z českého kancionálu u našeho věnce adventní písničky, modlíme se (i za vás všechny), a děkujeme, že je nám tu dobře. Zrovna včera jsme si říkali, že život dobrovolníka je vlastně dost pohodový. Máme tu vše zajištěno, neřešíme existenční problémy. Je to takový speciální svět. Nezažíváme ten těžký život, co lidi tady všude mimo naše středisko, ani ty obyčejné starosti, co máme doma. Vlastně bychom to všem novomanželům doporučovali. Neřešíme, co koupit, co uvařit, kde vzít peníze na nové auto, dům atd. Jsme jen spolu a s děckama, které máme moc rádi. Dokonce být spolu 24 h denně není vůbec špatné. Napřed jsme se toho po pravdě báli, ale zatím jsme rádi. Určitě nám pomáhají všechny vaše modlitby.

A žhavá novinka! Dnes Mary vyrušila Jarka z hodiny angličtiny dotazem, jestli umí chytat hady. Nechápali jsme, typicky jsme se zasmáli. Prý nám jeden vklouzl do naší zahrady a je teď u kuchyně a ženské odmítají připravovat oběd. Sice to bylo pěkné, že hned šli prvně za Jarkem, ať jim tento problém vyřeší, ale museli jsme je přesvědčit, že my hady v Čechách moc nemáme a že je každopádně nezabíjíme. Takže tam Jarek šel jen na výzvěd a jak to dopadlo vám napíše on. Já ani nevím, jestli tu stále je, nebo ne:).

12. 12. 2007
Včera jsme obdivovali malou Reku, 10-letou holku, která ikdyž pro boláky jednou rukou nemůže nic dělat a na jednu nohu kvůli nim kulhá, tak vše dělá naplno – kulhavě běhá, jednou rukou chytá balón... a do všeho ještě docela dost křičí:-)

Jarek mi tu právě hraje adventní písně na kytaru. Učitelé chtěli, ať děcka naučíme anglicky Tichou noc. Máme dost odlišný způsob zpívání, tak jim moc nejde jít postupně nahoru a dolů, také je to učíme před obědem a vždy se tím zpěvem úplně uspíme.

Také se s vámi musíme podělit o radost z doučování. Jarkovi nejmenší holky už umí skoro celou abecedu a ode mě např. Renuka, ta drsná holka z ulice, děla také velké pokroky. Každý den mě prosí, ať si na doučování vezmu ji. Snaží se a žáká o domací úkoly a hlavně mě připadne mnohem veselejší a taková i trošku laskavější. Je úplně jiná, když se jí člověk věnuje a dělá nějaké blbosti. Nejhorší při našem doučování je pro nás říkat děckám “Ne“. Všechny škemrají, že neumí tamto a tamto a že dnes chtějí jít za nama na doučování oni, ale nestíháme bohužel všechny.

Volný den jsme strávili skoro celý na pokoji. Jarek připravoval webové stránky a já jsem zatím četla průvodce a plánovala cestování. Úplně se těším:). K večeru jsme šli pěšky do města koupit lano na hry s děckama. Procházka nás příjemně občerstvila na duši. Kolem nás se promenádovali prasata se svými malinkatými selátky, psi se štěnaty, slepice s kuřátky(kočky tu skoro není vidět) a do toho spousty lidí, motorek a autorikš. Úplně něco jiného než jet autorikšou. Nahlíželi jsme do malých domečků a pozorovali, co v nich lidé dělají. Možná se to zdá jako šmíráctví, ale tady takové očumování je úplně normální (na nás čumí všichni neustále:-). Všimli jsme si, že před každým malým domečkem měli před vchodem na zemi namalované ornamenty( rangoli ), které malovaly ženské na soutěži rodičů před pár týdny. V některých doměčcích si jen povídali. První místnost je velká asi 2,5 x 2,5 m, někteří domečky mají ještě zadní místnost, některé už ne. V některých sledovali hromadně telku a někde zapalovali svíčky a modlili se. Hinduisté žijí hlavně rituály, nečtou si třeba jako my z Bible a nemají mše, ale spíš provádí jednotlivé rituály – doma,v chrámech, na ulici... Po cestě jsme potkali spoutu malých chrámů, kde lidi chodili zapálit svíčky a pomodlit se. Také jsme moc rádi, že jsme ve městě, kde nejsou lidi zvyklí na turisty. Připadnou nám místní lidi férovější, co nás nechtějí hned oškubat.

Také se nám naše město líbí tím, že ač má skoro půl miliónu obyvatel, není zde ani jeden supermarket a všude jsou jen malé obchůdky. Je to mnohem příjemnější, škoda, že u nás už je tato doba pryč... Ale pravda, že zase bohužel neseženeme majónézu na štědrovečerní bramborový salát, který jsme chtěli místním připravit.
Všimli jsme si, že ač jsou tu lidé chudší než my, mají na sobě mnohem víc zlata. Je to něco, na co asi vždy musí našetřit. I ve slamu má ženská něco zlatého na sobě a pak ještě různé bižu ozdoby. Také strašně utrácí za hadry, obchody jsou stále přeplněné.

No abych se teda zmínil ještě k hadovi. Tak nikdo z místních chlapů se k chytaní hada neměl. Nakonec ho šel zkusit aspoň vyštvat nějaký kluk, co tu byl na nějakém školení. Ale po chvíli šťárání v hromadě suchého palmového listí se na to vykašlal. Ženské taky nakonec šli vařit oběd. Někdo tvrdil, že to je rat snake, který není jedovatý, někdo, že je jedovatý a někdo, že to byl úplně jiný had. Chytat prý je umí spíš vesničani. Večer už se tvrdilo, že had se odplazil do lepších končin. Santoš mi zas předváděl, jak ho ulovil a sežral místní orel...:-). Tak dúfáme, že sa s ním nepotkáme, jestli tu zostal. Každopádně si teď v noci budem dávat většího majzla a pořád ve tmě dupat.

13. 12. 2007
A je to tu! Vši! Už týden říkám Jarkovi, že mě jaksi kouše hlava, ať mi ji prohlídne - sice tam nahlídl, ale asi ne moc důkladně. Ujistil mě, že to jsou jen lupy. Čemuž jsem uvěřila, protože jsem si minule umyla omylem vlasy tekutým mýdlem. Dnes mi to nedalo, tak jsem ho poprosila znovu a bylo to jasné. Jako první našel takovou obrovitánskou! No fuj! Takže jsme dnes místo hraní s děckama strávili dvě hodiny vybíraním mých vší. Jarek měl trpělivost a vybral jich aspoň 15 a já jsem také zachovávala klid:). Byla jsem ráda, že to jsou jen vši a ne ty štěnice z Goa. Vši sem chytla určitě od děcek. Pořád tu nějaké holky stříhají na krátko, takže nás to mohlo napadnout. Navíc se pořád ke mně všechny tulí, hrají s mýma vlasama a dávají mi tam jejich gumičky... Šli jsme pak hned koupit něco proti vším, potkali jsme cestou Mary a ta mi potvrdila, že některé holky samozřejmě mají vši a doporučila mi jeden přípravek. Naštěstí ho měli v jedné z místních lékáren. Takže jsme to hned šupla na hlavu a uvidíme. Moc tomu ale nevěřím, je to takový šamponek. Ne nic drsného. Na obalu je výrazně napsáno, že mám postupovat přesně podle návodu a tam bylo psané: Umyjte si přípravkem hlavu každou neděli a do 4 týdnů jste bez lupů. Ale dnes je čtvrtek, takže možná přípravek nefungoval:) Každopádně mi Jarek říkal, ať se víc hlídám a nenechám si od děcek do vlasů tak šahat. Ale jak jsme šli večer za děckama, tak se mi potvrdilo, že to prostě nejde. Hned se na mě vrhly a neumím se najednou chovat odtažitě, jak to dělají chytře učitelky, ani bych to tak celý rok nedokázala. Smiřuju se s tím, že možná budu muset na krátko. Což ale nechci kvůli tomu, že tu vdané ženské krátké vlasy nenosí a nechci tady někoho pohoršovat.

Děcka pečlivě hlídají, jak vypadáme. Např. Umeš byl teď poslední dny úplně nešťastný, když viděl neoholeného Jarka. Je toho teď dost, tak se Jarek nestíhal pár dnů oholit a Umeš na to pořád nešťastně ukazoval a říkal: "Jarek, please, cut!" Pak to zkoušel i přese mě. Další den se Jarek teda konečně oholil a Umeš byl štěstím bez sebe, když ho viděl a pořád ho hladil po tváři.

15. 12. 2007
Dnes má naše babička kotvrdovská 80 let, takže přejeme vše nejlepší a snad se nám podaří domů zavolat. Otec nám řekl, že volaní z indického mobilu na český mobil stojí jen 5 Kč za minutu, tak to chceme vyzkoušet jestli to je pravda.

Včera Mary zpřísnila v jedné třídě. Stále neuměli psát a číst od 1 do 10, tak malá kulhavá Rekha musela donést prótek a všechny je švihala přes prsty, jako v Obecné škole. Nemohli jsme se na to dívat, ale snažíme se to chápat. S těmito dětmi to mají totiž učitelé těžší. Nemají rodiče, nemají nikoho, kdo by na ně dohlížel a popř. trestal, takže to řeší takto. A zabírá to aspoň na pár dnů. Děcka se pak fakt snažili a dokonce večer pilně studovali.Většinu děcek jsme se snažili vzít na doučování, protože mají psát postupový test. Hlavně jsme doučovali ty starší holky, co jsou teprve ve 3. třídě. Byla ta zabíračka. Jarka jedna starší provokovala a rušila tak ostatní a ne a ne poslechnout. Tak jí dal mírný pohlavek a ona že si půjde stěžovat za otcem, že ji bije. Jarek ji posílal, ať klidně jde. Ale nešla. Prostě od učitelů berou mlácení proutkem jako samozřejmost, ale od nás se cítí dotčeni při malém pohlavku.
Když jsem jednou v neděli večer šla za děckama, vidím že tam jedna stojí nad ostatníma s proutkem a pořád je mlátí. Ptala jsem se, co dělají a oni mi odpověděli: „Hrajeme si na školu.“

Zjistila jsem, že nositelem vší je hlavně Shanta. To je ta 17-letá holka, co mě pořád bere za maminku a pořád se chce objímat. Taky že sem pak hned našla jednu vešku lezoucí po mé sukni. Tak jsme zvědavá jak to vyřešíme. Odvšivit je nejde. Vždy to nějaká holka občas donese z domu. Přestat být dětem blízko taky nejde. Přípravky taky nezabírají po celý rok, takže jediná možnost je to odevzdat Pánu Bohu a věřit, že to nějak dopadne:)

Včera nám u večeře otec řekl, že tu kvůli nám byla policie. Prý nás vystopoval nějaký detektiv, nahlásil nás a oni teď přišli zjišťovat, co tu tak dlouho děláme. Trochu jsme se znepokojili, protože máme jen turistická víza (jiné bychom nedostali) a na ty se nesmí vykonávat ani dobrovolná služba. Otec nás ujišťuje, že má s policajty dobré vztahy, že nám nebudou dělat problémy, jen nás chtějí zaregistrovat a mít město pod kontrolou. Vláda všech států i těch jižních se bojí teroristů. V novinách je každý den něco o nějaké bombě, ale nebojte se, ne u nás v Karnatace, hlavně na severu Indie. Říkali jsme si, že na první pohled se Indie zdá jako mírumilovná, otevřená společnost, ale náboženství je tu dost hlídané. Křesťané moc nesmí mluvit o náboženství a jsou hlídaní, aby si všímali jen sami sebe a sice klidně pomáhali chudým hinduistům, ale aby nikoho neobraceli. Prý když někdo chce výjimečně konvertovat, tak je s tím spousta problémů a řeší se takové povolení i přes soud. Sice to nakonec jde, ale takový konvertita ztratí přinejmenším rodinu a přátelé, takže to nejvíc, co dosud měl. Jiné zákony tu platí pro hinduisty, jiné pro křesťany a jiné pro muslimy. Ti tu nekonvertují vůbec, prý není možné, aby muslim odešel k jinému náboženství. Může se stát, že bude komunitou zabit. Je to drsné, prostě náboženská svoboda je tu jen na oko. Vláda si pořádně hlídá hlavně příchozí lidi z křesťanských zemí.Ani prý muslimové nejsou tak hlídáni. Tady ve středisku a ve farnosti jde vidět, že naši otcové se nesnaží přetáhnout nové lidi. Snaží se sloužit těm křesťanům, co tu už jsou dávno a maličká farnost nemá moc vyhlídky, že poroste. Salesiáni jsou tu hlavně pro pomoc chudým děckám (90%hinduisti) co se týká vzdělání a navrácením do normálního života. Ne pro evangelizaci.

Večer po růženci si děcka přirozeně procvičují angličtinu. Vyzvídají, jak u nás probíhají Vánoce. Nechápou, že u nás nemáme Santa Klause. Tady Vánoce probíhají mnohem klidněji než u nás. Dokonce některé školy nemají ani prázdniny, většina škol jen jeden či dva dny. Pro hinduisty je Štědrý den jako každý jiný. Slaví ho tu jen křesťané. Stromeček, sníh ani dárky tu nemají. Jen rodiče koupí svým dětem nové šaty. Navzájem si také pořídí nové oblečení. Udělají si kuře na večeři a pak jdou na půlnoční. Protože zde křesťanství nemá tradici, žádné své vánoční zvyky si zde nevytvořili. Nějaké své koledy mají, ale zpívají i anglické, vánoce nazývají anglicky Christmass. Dárky se dávají např. ve školách nebo mezi zaměstnanci takovým způsobem, že se do krabice napíšou papírky s jednotlivými jmény, každý si vylosuje jeden papírek a za dotyčného se pomodlí a dá mu něco malého.

Před spaním si ještě děcka, co jsou křesťané, chodí k nám pro křížek a udělají ho i nám. Strašně si to oblíbily. A pak už musí jít spát. My ale ještě ne. Většinou nestíháme a chodíme teď spát až po půlnoci.

Včera kolem našeho střediska projížděl tak naložený náklaďák pytlama, že ani nebyl vidět. Fakt bychom nevěřili, že takto to auto ještě může jet. Snad dojel do cíle, ale nevypadal na to.

Akce dne – Jarek jako Santa Klaus!
Ráno za námi přišel otec, že tu dnes přijdou děti, co mají na dálku adoptovaní Američani a poslali pro ně peníze na dárky. Takže se od rána zdobila jedna třída, děcka cvičily tance,my písničky a navíc jsme sháněli oblek na Santa Klause. Otec tuto roli samozřejmě zadal Jarkovi. A musím říct, že i když postavu Santa Klause ( zde Christmas Tata, tata znamená děd) ani jeden nemáme rád, Jarek ji ztvárnil skvěle. Za doprovodu Jingle Bells vtancoval se svým velkým břichem dovnitř. Jeho tanec vypadal jako něco mezi břišními tanci a cifrováním. Rozdal děckám cukroví, zatancoval si s nimi a omluvil se, že je tu tak brzo, ale musí o Vánocích podělovat děti v Himalájích. A ukázal na své pohorky a návleky. Pak si postěžoval, že je tu na něho moc horko a v termosce místo čaje má vodu. Musel pak slavnostně s otcem nakrojit vánoční dort a jedna holka ho nutila kus jej sníst. Myslela si, že jej Jarek odmítne, ale on to chytře procpal do pusy tou malou dírkou:-) Pak se rozdali ještě sponzorovaným děckám dárky, zatančilo se a Santa Claus odtančil. Pak ještě tradičně následovalo pár proslovů a bylo po všem. Naše děcka ze střediska poslali ven a sponzorované děcka (a dokonce i my) ještě dostali svačinu - sladký dort, který ale stejně podávali s pálivýma chipsama:) a pálivý crossaint. Pak nás lidi z farnosti postupně chodili zvát k nim na návštěvu, tak třeba jednou...
Děcka odešli a zůstal na zemi strašný nepořádek. Začala jsem to uklízet a hned mě naše děcka vyhnaly a zakázaly mi uklízet. To už se mi stalo víckrát. Prostě uklízet tu mají prý jen děcka.
Také se asi divíte, že tu už slavili Vánoce. Připadne nám to brzo a nechápeme proč si raději ještě nevychutnávají advent a neudělají je těsně před nebo po Vánocích, ale jiný kraj, jiný mrav.

No a pohled za mě – v tom navlečení a masce bylo strašné vedro. Podle mňa by v jižních zemích měl chodit spíš nějaký děda naháč, přece jen je to pro něho nepříjemné a navíc proč tahat do tropů polárníka.

A když jsme u naháčů – tak jsem konečně viděl asi ženu nahoře bez. Podle dědových fotek z Indie ze 70. let jsem si myslel, že je to tu úplně běžné. Včera jsem šel na střechu věsit prádlo a sousedovic cihly vyráběla do půl pasu svlečená ženská. Akorát byla celou dobu otočená, takže nevím, jak vypadala. Už jsem si totiž říkal, že sa asi od doby, kdy jste dědo cestoval po Indii a viděl ženské nahoře nalehko, toho dost změnilo. Tak možná ne. Ikdyž v průvodci jsme četli, že se traduje, že boj za nezávislost Goi začaly ženy po zavedení portugalského zákona o povinném nošení bolera-živůtku (či jak to nazvat) pod sárí. No a dneska, když jsou na Evropanech nezávislé, tak už nejsou vůbec nezávislé:-).
No a eště k ženám – mladé jsou strašně hubené (hlavně v Goi, ale možná to šlo na nich pouze vidět, pač nenosily tradiční oděv). Evropanka jejich rozměrů by byla anorektička, ale ony vypadají docela pěkně. Asi to je tím, že žijí odmalička na skrovné stravě. Ale hlavně tu ženské nemají žádné prsa. Starší ženské už su tady zase skoro dycky tlusté (ale stále bez prs). Asi to je tím, že sa moc nehýbú – např. naše učitelky nikdy necvičí s děckama, jen jim pískajú do rytmu a dokonce na nás pořvávajú, ať ohnem víc záda.... No a chlapi jsou tu taky skoro šeci hrozně hubení, teda ti přes čtyřicet už taky šeci ne, ale drtivá většina fakt jo. Např. místní učitel tance vypadá, že ho větr každú chvilu odfúkne.
Při tancmajstrovi jsem si vzpomněl, že jsem ještě možná nepsal, že stejně jak v Arabském světě sa tu chlapi hrozně vodí za ruky. Mně je docela nepříjemné, když místní zaměstnanci při pozdravu mají mou ruku už příliš dlúho ve své ruce a hrají si s ní až skoro hladí. Dobře, možná to není zas tak hrozné, jak to teď zní, ale nejsem na to zvyklý.

16. 12. 2007
Neděli jsme začli slivovicovým opatřením nejen vnitřně. Plno děcek má teď na rukách nějaké vyrážky a nějaké takové jsme objevili na Jarkových rukách. Mary mu ale řekla, že to jsou normální vyrážky ze změny klimatu. Prý to taky chytla po příjezdu sem. Ikdyž přijela asi jen ze sto kilometrů vzdáleného města, tak říkala, že tady je mnohem větší vedro a asi i jiná strava. Pak teda dodala, že když to brzo nezmizí a spíš bude pupínků přibývat, tak jsou to možná i ty vyrážky od děcek. Je ale možné, že to je z pracích prášků, které tu jsou dost agresivní. Tak jsme zvědaví,jací za vámi přijedeme za rok. I strava tu je nezdravá, protože tu jednak všichni farmáři zamořují krajinu chemikáliema a jednak pozorujeme ty krávy, co všechno jedí na ulici a pak pijeme jejich mléko v čaji:) Ten nám ale chutná čím dál víc. (poznámka o den později – vyrážky mizí, vše OK, stačilo si dát multivitamín:)

Také tu teď máme dočasně nového kluka z ulice. Zatím mezi děcka moc nezapadá. Je spíš samotářský. A po delší době jsme si všimli, že má palec rozeklaný ve dva.

Naše středisko navštívili včera dva doktoři a prohlídli všechny děcka. Předepsali jim většinou vitamíny a těm,co mají ty boláky, tak i nějaké další léky. Učitelky jim je prý každý večer rozdávají.

Dnes odpoledne oba bratři s Mahantou a Karibasavou zabíjeli dva králíky. Pravda u nás doma jsou králící urostlejší. No každopádně mi je klepnem za hlavu, aby sa jim zlomil vaz. Bratr Rubin je búchal několikrát přímo do temena. Pak si teprv chystali nože. Přišlo ně, že králíci sú eném omráčení, páč sebú v kútě docela škubali.
Když už měli vše nachystané, tak bratr Steven chytl králíka za hlavu a druhý bratr od ní odřezal tělo. Hlavy se prý na nic nepoužívají, vyhodí je psům. Říkal jsem jim,že mi z nich vaříme polévku, tak chtěli ať ji uvařím. Nechtělo se mi to zkúšat, ale docela bych ju chtěl někdy zkusit jim uvařit, jestli jim bude chutnat. Akorát vývary znám jen teoreticky. Tak když tak nám pak mamky prosím napište, jak udělat co nejlepší vývar a hlavně drobení do něj.
Pak začal Rubin stahovat králíka od krku k zadním běhům. No a postup zpracování vnitřností byl stejný jako u nás. Večer jsme králíka jedli k večeři. Vnitřnosti i maso se všema kostma nařezali na stejné kusky, obalili v nějakém lehce pálivém červeném koření a usmažili. Docela mi jídlo chutnalo, Mařenka si jej nedala.

A asi před dvěma týdny jsme k nedělnímu obědu měli trochu hovězího k rýži. Bylo vynikají. Chutnalo to v podstatě, jak náš guláš, akorát pálilo po chilli. Tak jsem hned otcům říkal, že v podstatě jíme české jídlo, akorát s netradiční přílohou. Na štědrý den konečně chcem otcům uvařit naši tradiční štědrovečerní večeři. Tak jsme zvědaví, jak to zvládneme.

Večer nám Santoš ukázal stromy s pro nás novým ovocem v naší zahradě – kaskasi. Tak jsme zjistili, že hadí třešně v našem okně nejsou až tak hadí. Naopak mi velice chutnají (Mařence teda nee). Jsou sladké, ale po chvíli se vynoří netypická chuť pro ovoce(něco jako třeba při oranžových melounech). Škoda, že v okně máme tak úzké mříže, že vystrčíme z okna jenom ruku:-(