2.12.-5.12.2007 Výlet do Goa

2.12.2007
Řekli jsme si,že už se nebudem rozepisovat, ale zase nám to nevyšlo. Tak přejem hodně trpělivosti.
V neděli večer jsme se loučili s děckama. Některé holky nás nechtěly vůbec pustit a dělaly smutné, jako bychom odjížděli na kdoví jak dlouho. Jako obvykle v neděli jim je nejvíce smutných z toho, že jim rodiče nezavolali nebo je mrzí, že už dlouho nejely domů atd. Těsně před odjezdem sem se šla podívat ven po nějakých děckách, protože vevnitř šecky děcka sledovaly telku a to mě nebralo. Byla tam 16-letá Šanta, která tesknila po mamince. Popovídaly sme si a zase se o to víc sblížily. V osm sme odjížděli těšící se, co nám Goa přinese, ale zároveň sme se těšili zpět na děcka. Ala na odpočinek sme se těšili dost. Dělali jsme teď 14 dní v tahu a den volna jde poznat.

Vlak měl samozřejmě zpoždění, takže se s náma stihlo sezmámit docela dost lidí. Jeden pán byl moc příjemný. Dokončuje Phd. z chemie(pak chce jít pracovat někam do Evropy,tak Cimroši mohli byste sa vystřídat, když tak pošlem kontakt…:-) na nějaké místní univerzitě a dával nám rady o Indii. Pozval nás také na svatbu:). Pak bylo vtipný, že nás zastavil jeden mladý pár a prý nás zná z Don Bosca Suprabha. Dokonce si pamatovali slovo Labada. Zrovna jsme prý učili tento tanec děcka tancovat, když šli kolem. Tak nás potěšilo, že v takovém velkém městě už potkáváme známé.
Když přijel vlak se svým 45 min zpožděním, pan chemik chtěl po nás číslo. To dávat moc nechcem, takže nám dal on na sebe kontakt, že se mu musíme ozvat, až budeme projíždět jeho vesnicí - je po cestě do druhého salesiánského střediska. A že nás zve pak na svou svatbu:-).

Místní lehátkový vůz je vagon rozdělený na kabinky - kotce, kde jsou nad sebou tři lehátka. To prostřední se přes den sklopí a sedí se jakoby na normální sedačce. Naše postele byly úplně nahoře, kousek od točících se větráků. Byli jsme tak unaveni, že jsme hned usnuli. Jeli jsme jen s malýma batůžkama(pohodičkové cestování bez spacáků a karimatek:-), které jsme si dali pod hlavu a klidně jsme spali až do 7h.

3.12.2007
Probudili jsme se v Goa, která nás hned okouzlila svým venkovem. Většina lidí tu bydlí v pěkných domečcích v palmovém lese. Krajina hýřila zelení a vzduch voněl vlhkým lesem s příměsí nějakého sladkého koření. Občas krajinu brázdil potok a někdy se nám v dálce ukázalo hraniční horské pásmo, které jsme ale prospali. Uprostřed rýžových políček, někdy ještě zaplavených se vyjímaly bílé křížky a na kopcích nad nimi bíle kostelíčky. Goa je malý státeček u Arabského moře velký asi jak Valašské království, s 1,3 miliónu obyvatel. Patřila až do roku 1961 Portugalcům. Jejich vliv jde všude vidět.

Vystoupili jsme o stanici dřív v Madgaónu(2. největší město, asi 80 tisíc obyvatel), protože spolucestující nám doporučili vedlejší vlak, který měl jet za 5 min přímo do Old Goa, kam jsme jeli na poutní slavnost k výročí úmrtí Františka Xaverského. Pro ty, kdo neví, kdo to byl. František Xaverský byl významný jezuitský misionář 16 stol., který se zasloužil o šíření křesťanství tady v Indii, na Filipínách a Japonsku, před přistáním v Číně umřel. Po smrti se jeho tělo, přestože nebylo balzámováno, i po několika letech nerozložilo. Tak nakonec byl uznán církví za svatého. Goanci si tělo nakonec z Čínského Maccaa převezli a jeho rakev je stále k vidění v Basilice Bom Jesu v Old Goa. Ale prý po té, co tělo začlo být děleno na ostatky pro různé kostely ve světě, tak se už pomalu rozkládá. Tak je vystavováno jednou za 10 let, naposledy v roce 2004.
Samozřejmě sme neměli lístek na vlak do Old Goi a kvůli „brzkému“ odjezdu jsme jej nechtěli jít kupovat,aby nám zatím neujel. Vlak do Old Goa však jel asi až za 40 minut a další vtipná informace, co nám místní podali, byla, že vlak je za deset minut v Old Goa. To by musel být ale rychlejší než TGV. Ve skutečnosti jsme tam byli až za hodinu. To jen pro zajímavost, abyste věděli, jak je tu čas nepodstatný. Jarek se celou cestu strachoval, aby nás průvodčí nevyhodil. Já jsem mu pořád vymýšlela scénáře, jak má zdůvodnit, proč nemáme lístek. Nakonec ale Pán Bůh chtěl abysme byli včas na mši průvodčí vůbec nepřišel.

V Old Goa s námi vystoupil obrovský zástup lidí. Šli jsme s nimi v průvodu, ale modlili jsme se asi jen my. Litovali jsme nějaké ženské. Většina z nich se chtěla vyfešákovat, takže si oblíkly evropské kostýmky a boty na podpatku. Neuměly v nich ani chodit. Navíc sárí jim sluší mnohem víc. Ale pravda, že v Goi aspoň na turistických místech chodí místní oblečení jak Evropani. Ženy připomínají italské katoličky.
Dopravu ve městě řídili policajti. Od začátku centra začali stánky jako u nás - se sladkým, oříškama, oblečením a pak s něčím, co jsme vůbec nechápali, co to je. Někteří prodavači nám nabízeli z vosku odlité zmenšené lidské kosti (nejčastěji dolní končetiny nebo lebky). Později jsme zjistili, že poutníci tyto voskové kosti pokládají na oltáře v kostelích, pomodlí se a odejdou. My jsme si koupili jen vodu a oříšky a šli jsme na mši. Byla sloužena venku před basilikou pod obrovskýma plátěnýma přístřeškama – takové ty volánkové stany, co znáte už z children’s day. Mše svatá se tu slavila skoro každou hodinu a my měli štěstí, že jsme se strefili do tý nejhlavnější. Sloužilo ji spoustu kněží, čtyři biskupové,včetně arcibiskupů a čerstvého kardinála. Chytli jsme dobré místo na schodech vepředu, tak přestože mše byla v místním jazyce – konkánština( angl. konkeny, abecedu používá stejnou jako hindí), tak jsme ji vnímali. Navíc biskup alespoň kázání zopakoval i v angličtině. Jen tam bylo strašné dusno a nedalo se moc dýchat. Jedna žena před námi, co chtěla stát, tak v prostředku mše se úplně rozklepala a začala omdlívat, všichni ji pomáhali a pustili ji sednout na židli. Před náma seděli nějací američtí katolíci. Viděli jsme na slavnosti docela hodně neindických křesťanů. Je to totiž jedna z největších poutních slavností v Indii. Jarek tipoval, že na pouti bylo víc než padesát tisíc lidí.

Hrob sv. Františka v basilice Bom Jesu jsme ale nenavšívili, protože tam byla šílená fronta na několik hodin. Šli jsme si raději projít město. Ani to není město,spíš velký park na břehu řeky, v kterém je rozptýleno asi deset kostelů s kláštery. Všude na prostranstvích seděly rodinky a piknikovaly(odpadky se nechávaly na místě:-(. Byla všude cítit pohodička, možná na náš vkus až moc. Piknikovaly totiž přímo i v katedrále.

Katedrála Sé i další kostely se s našima nedaly srovnávat. Moc jsme nepochopili, proč Portugalci opustili toto město a od roku 1843 postavili nové hlavní město blíž k moři. Od té doby město chátralo až úplně zmizelo a zůstali jen sakrální stavby. Jejich veškeré bohatství baroka Portugalské kolonie je však zalíčeno vápnem. Katedrála Sé byla ve své době Portugalci postavena jako největší kostel v Asii. Občas na zdi pod odlouplou bílou šlo vidět, že původní výzdoba musela být bohatá. Podle fotek je restaurován interiér pouze v basilice Bom Jesu. V kostele svatého Kajetána veškeré oltáře byly nadherně vyřezávané ze dřeva. Ale opět vše v jedné unylé barvě. Přitom opět šlo cítit, že původně vše zářilo zlatem. Asi tu od dob Portugalců není nikdo, kdo by uměl zrestaurovat kostel do původního stavu, navíc asi schází finance. Za kostely směrem k řece vše bylo veřejným záchodem. Stěna katedrály od řeky byla úplně černá. U řeky nás obtěžovali opilí žebráci. Stará Goa mi připadla, jakoby město, které opustili její původní obyvatelé, kteří jej vystavěli a měli jej rádi. Po nich párkrát za rok přijdou pro duchovní sílu místa se pomodlit v zástupech „jižanští kočovníci“, kteří po sobě zanechají jen nepořádek.
Mrzelo nás, že hinduistické chrámy jsou pěkně upravené a místní kostely ne. Přitom v Goa žijí bohatší křesťané, než v jiných částech Indie. Tak jsme si řekli, že se třeba místní faráři nestarají o kostel, ale o lidi, a ti jsou přece tím pravým chrámem Ducha Svatého.

Prošli jsme si i místní muzea a galerie, všude plno lidí. Oázou uprostřed babylónu byly stany, pod kterými se sloužili celý den mše. Pak jsme vyrazili na kopec ke zřícenině kostela sv. Augustina, kde jsme si v osamění vychutnali klídek a atmosféru starého rozpadlého kláštera. Původní augustiniánský komplex měl obrovskou rozlohu, ale už brzo po jeho opuštění řeholníky se zřítila jeho střecha a dnes stojí pouze jedna věž . Pak jsme šli ještě do vedlejší kapličky sv. Antonína. Ta na nás působila duchovně. Byla v rekonstrukci, bez lavic a jen po stranách tam polehávali a modlili se poutníci.

Nechtělo se nám jít zpátky dolů do města, tak jsme začali stopovat bus do Panjimu – hl. města (nejprve na špatné straně:). Všechny autobusy byly úplně narvané, ale jeden nám přesto zastavil a nacpali jsme se do dveří. Jarek je pak musel držet a další chlap, protože neměl, kam dát hlavu, si ji zavěsil o jeho paži a pěkně ho šimral fousama:). Mě pro změnu zabořil jiný chlap loket do hrudníku:-(
Cestování v narvaných busích znám už z Afriky, ale stejně mě vždy překvapí. Je tam krom řidiče zaměstnaný ještě výběrčí peněz. Vždy obdivuju, jak se dokáže v tak přecpaném buse pohybovat a vybírat peníze. Navíc se tam lidi pořád mění, takže nechápu, jak si může pamatovat, od koho už vybíral a komu kolik vrátit. K tomu musí stíhat dávat pískotem řidičovi znamení, že někdo potřebuje vystoupit. A navíc super, že nás nechtěli vůbec natáhnout. Doprava je tady šíleně levná.

V Panjimu jsme hned přestoupili na další busík směr pobřeží. Trošku jsme měli dilema, jakou pláž zvolit. Nakonec jsme si vybrali u vesničky Chapora, protože byla blíže. Do vesnice jsme dojeli až v noci. Byli jsme trochu překvapeni, kolik najednou vidíme bělochů. Byli jich plné hospody. Byli ale úplně jinačí než my. Nebyli to batůžkáři ani pracháči, ale dredáčí a staří hipiesáci, ale takoví západní, co utrácí prachy v chudé zemi. Hned si nás našel jeden majitel hotelu a nacpal do svého volného pokoje. Shodou okolností to byl ten, co jsme chtěli podle průvodce najít.

Vyrazili jsme hledat něco k snědku. Chtěli jsme opět najít nějakou klidnou indickou hospodu, ale ve všech hrála hlasitá evropsko-americko-jamajská hudba, aby se snažili být turistům co nejblíže. My to však nechápeme. Cestujeme proto, abychom poznávali místní kulturu a ne abychom tam hledali naši. Nakonec jsme našli trochu klidnější restauraci. Jarek si dal krabí vindaloo(červené:-) a chudák po jídle měl svou bílou košili celou zastříkanou.

Šli jsme se pak projít k přístavu. Tam nás pohladila jeho atmosféra. U mola se na vlnách pohupovalo asi třicet bárek, většinou jen se svíčkou na palubě. Rybáři si připravovali své lodě na noční lov. Vylévali vodu, pokuřovali, povídali si, seděli na přídi a přemýšleli. Rybaření má své kouzlo. Jarek by nejraději přisedl k nim a jel za noci na moře zajistit pro nás stravu na další den, ale přece jen mě nechtěl pustit samotnou nocí domů, tak oba živi a zdrávi píšeme tento deník.

4.12.2007
Ráno jsme si prošli znova vesničku a opět nás mrzelo, že místní kostelík zarůstal a chátral. To místní hinduisti svůj chrám pěkně upravovali a přistavovali další svatyňky. Líbili se nám ale takové jak když „boží muka“ rozeseté u baráčků po vesnici(jsou vidět po celé Goi) – křesťanské s křížkem, hinduistické pouze s místem na vonné tyčinky a prasadam ( požehnané věci, nejčastěji jídlo). U řeky - zálivu se mi líbily volně se povalující otevřené dřevěné kanoe. Chtěl jsem se v nich přeplavit na druhý břeh ( ani ne kilometr), ale Mařenka mě přesvědčila, že kanoe někomu musí patřit a že by se mu to asi nelíbilo.

Pak jsme našli příjemnou klidnou křesťanskou restauraci. Dali jsme si výbornou sladkou snídani (bohužel u nás ve středisku prý sladké jídla nevaří) a chutný ovocný shake a lassi (jakoby jogurtové mléko, Jarkovi moc šmakuje). Seděli jsme vedle mramorového kříže s výhledem na domací kapličku. Nad námi na stropě byl zavěšen malý svatební kočár.

Posilněni jsme vyrazili na zříceninu portugalské pevnosti. Byla obrovské rozlohy, dnes z ní zbyly jen hradby. Stejně jako ostatní goánské pevnosti stráží z mysu záliv, do kterého se vlévá řeka - Chapora. Právě nastával odliv, takže úžina, která spojovala záliv a moře, se přímo před očima zúžovala a na její obnažené dno přistávali hejna bílých volavek. Úplně lákala k přeplavání. Seděli jsme na hradbách a nemohli si vychutnat všechny pohledy do okolí.
Jarek šel v lungi (jakoby ten ubrus kolem pasu) a na hlavě měl gandhi-topi (taková ta typická indická čepička) a každý ho zastavoval a volal na něho: „Karnataka“ (indický stát, kde pracujeme). Když z nás vytáhli, že jsme tu na rok a že jsme z Davangere, najednou každý měl v Davangere příbuzný nebo dokonce tvrdil, že je ze stejné ulice jako my a tady v Goa je jen na turistickou sezónu:-) Kdo ví, co je z toho pravda, ale bylo to vždy vtipné.

Když jsme scházeli z pevnosti, viděli jsme jít po pláži partičku čtyř Indů. Najednou ten krajní vyšvihl nohu, kopl jí do hlavy tomu vedlejšímu, ten se svalil a pustili se do něho všichni. Úplně mě bylo špatně a nechělo se mi tam (Jarek byl v klidu, byl totiž unesen zeleným ptáčkem na stromě vedle nás). Po minutě surového bití ho zdvihli a šli s ním dál jakoby nic. Když jsme scházeli ze svahu přímo už na pláž, akorát se jako naschvál vraceli a jaksi divně se kolem nás rozdělovali. Lekla sem se, že nás jakože obkličují a něco nám udělají (podle mě nás viděli, jak je svrchu pozoruju). Ale byla to jen moje paranoia a naštěstí se nic nestalo. Jen se na nás usmáli, pozdravili a šli dál.

Usádlili jsme se mezi dvěma skaliskama na docela poklidným místě. Hned jsem skočili do moře, které bylo úžasně teplé. Rochnili jsme se tam celý den a vychutnávali pohodu. Občas nás jen vyrušili prodavači, ale když jsme jim řekli, že nejsme turisti, tak nám nic nevnucovali a jen si s námi povídali. Ale od jedné prodavačky - Sáry, jsme si koupili vyborný ananas. Rozdělala nám ho a já si zatím vyzkoušela, jak je težký její koš s ovocem, co nosí na hlavě. Málem sem se podlomila. Jsou to prostě borky a my cizinci ještě smlouváme už tak jejich nízké ceny. Ale holt si tady nevyděláváme a musíme šetřit.
Odpoledne na naše místečko došla parta asi deseti chlapů, zaměstnanců automobilky Tata (obrovský podnik jedné rodiny, který v Indii vlastní kdeco) z Haydarabadu, kteří byli na společné firemní dovolené. Všichni ti chlapi za mnou chodili a chtěli se se mnou fotit. Chtěla jsem tam aspoň vedle sebe Jarka, ten se ale typicky s jiným zakecal a nechal mě tam samotnou. Kdybychom měli něco společného, tak pochopím, že ta fotka jim k něčemu je, ale takto jsou vyfoceni s nějakou úplně cizí evropankou. Ještě nikdy se mi to nestalo, tak jsme se cítila blbě, jako nějaká cvičená opička. Ale nedali se odbýt a navíc mi Jarek řekl, ať se je snažím chápat, protože my si je taky fotíme úplně stejně jako exotiku. Ale připadne mi, že my to děláme jiným stylem, že chceme zachytit prostředí nebo maximálně se vyfotit s někým, kdo je nám nějak blízký. No prostě jsou jiní:).
Také bylo vtipný, že nějaký chlápek, co přijel do Goa na deset dní na dovolenou, k nám došel a zeptal se, jestli tu s náma může chvíli sedět. Neuměl ale moc anglicky, jediný, co nám pořád říkal, že Goa je krásná země. Pochopili jsme, že v Indii se můžeš začít bavit(ani se vlastně nemusíš bavit, jen stát vedle a čumět) s kýmkoli a kdykoli a nikdo to nebere jako obtěžování.

K večeru jsme naše krásné klidné místečko museli opustit a šli jsme pomalu na bus. Přecházeli jsme kolem další pláže, kde se zrovna natáčel další bollywodský slaďák. U skály na pláži stál luxusní kabriolet BMW, vedle něho ženská v sárí a chlap. Ženská zamáchala rukama a zběsila nastoupila do auta a nastartovala. Chlápek zatím elegantně oběhl auto, přeskočil dveře a vrhl se k ní....prostě normálka, chápete:).
Šli jsme kousek dál a uviděli skutečný život. Jen pár desítek metrů od sebe stály tyto odlišné světy – ten smyšlený a pak ten tvrdý reálný. Šest rybářů s těma dřevěnýma kánoema si chystalo své sítě na noční lov. Jeden z nich napouštěl nějakou smůlou kánoi. Bála by sem se v té prosté kánoi i na klidné jezero, natož na moře.

Za dalším skaliskem se před námi otevřela pravá turistická pláž, plná bělochů vysedávajících u kokakoly v plážových dřevěných restauracích a poslouchajících evropskou hudbu. Díky Bohu, že sem ale jezdí, díky nim mají místní lidi práci a peníze pro své rodiny. Z nás moc peněz nevytrhnou. Ale jedna typická indická věc tu nechyběla – krávy. Neustále se procházely mezi turisty. Některé chudinky byly skotné a měli jsme pocit, že se jim ty chudé nožky musí podlomit.

Večer jsme přijeli do hlavního města Panjim(asi 90 tisíc obyvatel). Vyčetli jsme v Lonely Planet, že se tu konají noční plavby po řece, kde se předvádí místní folklór. Tak jsme se na ni vydali. Bohužel nám menší loďky ujeli před nosem. Zůstali jen dvě obrovské – jedna z nich se jmenovala Svastika a název jí svítil přes celou palubu. Pluli jsme na té druhé obrovské lodi. Na jejím nejvyšším patře bylo podium a moderátor vedl celý hodinový program. Nejprve vyzval na podium děti a začla diskotéka, pak páry, pak jen muže a až úplně nakonec si zatancovaly samotné ženy. My jsme se samozřejmě do této organizované šou nezapojili. Dvakrát se diskotéka přerušila kvůli ukázce lidových tanců. Bylo z nich hodně cítit portugalský vliv, ale připadly nám takové jalové. Navíc tanečníci netančili zrovna od srdce. Ale byli jsme rádi, že jsme je viděli. No každopádně Zetore a Víťošu plavba pražským diskoparníkem byla mnohem dobrodružnější:-).

Pak jsme šli hledat hotel. Podle Lonely Planet jsme našli ten nejlevnější a zároveň prý dobrý. Byla tam i příjemná tradiční indická restaurace(něco jak u nás čtyřka:-), tak jsme se na jejím balkónku pěkně najedli. Jarek si dal bangru – smaženou goánskou makrelu, já jen smaženou rýži se zeleninou. A protože jsme byli unaveni, šli jsme hned spát.
Bohužel jsme se ani nešli umýt, protože sprchy strašně smrděly. V pokoji jsme hned našli šváby. Jarkovi navíc bylo podezřelé, že prostěradlo, které nebylo vyprané je od krve, zná totiž Jurine tvé trampoty na koleji. Tak jsme se šli podívat do okolí po jiném hotelu, ale už bylo pozdě a ve vedlejším hotelu bylo plno. Během cesty nám přes cestu přeběhla krysa, aby ukázala kdo šéfuje starou čtvť. Vrátili jsme se do našeho švábového hotelu. Kdyby jen švábový, to by bylo úplně v klidu. Teď víme, že to pro nás byla zatím nejhorší noc tady v Indii. Ikdyž Jarek navrhoval, že bysme měli spát úplně nazí a šecko oblečení radši nacpat do batohů, tak jsem na to neměla odvahu.
Po půlnoci, asi po hodině spánku, mě zbudilo kousání. Podívám se a vidím na své posteli kolem mně asi deset broučků. Snažili jsem se je vyhnat a pozabíjet (hned po prvním rozmáznutém Jarek potvrdil, že už je viděl u Jurina ve sklénce), ale po chvíli přicházeli z dalších rohů postele další. Nemohli jsme vůbec spát. Jarek spíš že ho do toho ještě pálila spálená kůže z pláže. Na Jarka takové potvory moc nechodí, zato moje krev jim chutná strašně. Takže jsem počítala minuty a nemohla se dočkat rozednění. Pořád jsem sledovala, jestli na mně něco neleze, ale moc jsme to neuhlídala, ještě teď po týdnu jdou vidět všechny ty ošklivé štípance. Hlavně jsme se ale modlili, abychom je nedotáhli do střediska. Snad jsme vše řádně vyklepali a nevylíhnou se nám tu nikde. Jarek pak nad ránem ještě na dvě hodiny usnul.

5.12.2007
Ráno jsme si chtěli na štěnice stěžovat a nechat vrátit aspoň nějaké peníze, ale šéf tam nebyl, takže jsme se rozhodli, že aspoň o nich napíšeme do Lonely Planet, ať je vyškrtnou. Šli jsme na ranní mši do kostela Panny Marie a využili jsme příležitosti jít ke zpovědi. Kostel leží na pěkném místě – uprostřed města na kopci. Nato že tento kostel je hlavní v hlavním městě, tak nic moc. Styl je jak když karlovský vesnický dřevěný kostel, akorát větší. Ale holt byl stavěn v době, kdy už sláva Goi byla dávno za zenitem.


Do hotelu Venite, který byl v noci bohužel plný, jsme si šli dát dobrou snídani – jakoby naši krupicovou kaši, ale z nějaké jiné obilniny. A k tomu opět výborný ovocný shake. Začínalo být dost horko, tak jsme se raději jen procházeli úzkými uličkami starého města. Ale Staré město pražské to zdaleka nebylo. Opět většina domků byla zanedbaná, ale řekli bychom, že po opravení tato stará čtvrť má potenciál stát se turisticky atraktivní.

Po obědě, který jsme neměli, jsme vyrazili na vlak do dalšího města – Vasco de Gama. Tam jsme šli suveréně na nádraží si zjistit číslo našich lehátek, ale bohužel nám bylo řečeno, že jsme stále na čekací listině a vlak je plný a nemůžeme jet ani na stojáka. Leda si připlatit dalších 600 rupíí a jet v klimatizovaném voze. Na to jsme už neměli, protože jsme koupili konečně pro děcka struny na kytaru. Nabízeli nám vrátit peníze a dopravit se jinak, ale to pro nás nebylo možné. Neztráceli jsme naději, šli jsme si dát konečně oběd a koupili jsme si po těžké bezesné noci jejich sladké zákusky. Byly opravdu zajímavé, škoda, že jsme je nevyfotili.
Před nádražím jsme potkali policajta, který měl k sobě připoutaného “free“ vypadajícího Evropana. Tak jsme si vzpomněli, že v Lonely Planet varují cizince před přechováváním drog. Pak prý sedí v místní pevnosti Aguada, často i deset let.
Když měl přijet vlak, přidal se k nám jeden ze zaměstnanců nádraží, že nám zařídí, abychom se do vlaku dostali. Něco řekl průvodčímu a posadil nás na sedadlo a natáhl ruku, že chce 50 rupií, dala jsem mu jen 30 a jeli jsme.V další stanici samozřejmě nastoupili ti, co měli sedět na našich místech, tak jsme se postupně střídali, bylo nás tam víc, co cestovalo bez místenky, ale všichni byli navzájem solidární, takže žádný problém. Jeli jsme od 15:10 do 1:30(trasu dlouhou 350km, už si nebudem stěžovat na čtyři hodiny dlouhou cestu z Prahy na Vsetín) a atmosféra ve vlaku se nám moc líbila, taková rodinná. Naši průvodci Indii (díky Lucko, Franjo a Zuzko) kolovaly mezi všema aniž by se nás kdokoli zeptal, jestli si jej může půjčit. Cestující si střídali sedačky i postele, podle toho kdo si víc potřeboval odpočinout. Jarek strávil část cesty sedě ve dveřích. Jezdí se tu s otevřenými dveřmi a nastupuje se za jízdy, takže jsem vždy doufala, že Jarek stihne nastoupit.
U vlaku to je v klidu, ale horší je to u autobusu. Naposledy když Jarka nebavilo čekat v autobuse do Vasca a vystoupil si. Najednou bus zavřel dveře a rozjížděl se. Vidím, že tam Jarek pořád stojí a dívá se po vérech. Vyplašeně jsem vyskočila a zavolala, takže se mě naštěstí lekli a ještě zastavili. Takže takto my někdy cestujeme:).
Ve vlaku každý oslovoval opět jen Jarka odkud je a co tu děláme, každý chtěl po něm náš telefon a že nás navštíví v Davangere. Když jsem už spala, tak je Jarek odkazoval na mě, aby se jich střásl. Tak nevím, co si teď myslí o Evropanech, když mobil má u nich pouze manželka.

Cestou náš dlouhatánský vláček musel vystoupat od moře na Dekkánskou náhorní plošinu asi tisíc metrů. Hory leží na hranici Goi, jejich zelená krajina je úžasná. Podjížděli jsme krokem obrovské vodopády, no romantika. Vše jsme fotili, i náladu kolem železnice, hlavně pro tebe tati. Pak se setmělo, já začla usínat a jeden pán, co se mu asi nechtělo spát, mě pustil na své lehátko, tak jsme dokonce spala. Jarkovi o půlnoci pak taky nabídli možnost si lehnout. Vlak začal pak kontrolovat jiný průvodčí. Jarek se bál, co bude, tak dělal, že spí. Ten ho ale „zbudil“. Jarek mu vysvětloval, proč nemáme rezervaci, ale jenom obyčejný lístek. Mu to ale naráz bylo úplně fuk. Uviděl průvodce Indií a hned si začal prohlížet barevné obrázky. Bavili se spolu o cestování. Místní zaměstnanci drah mají taky režijku a cestují...:-) Pak nechal Jarka spát, že jej probudí až vlak přijede do Davangere. Přijde nám, že v místních vlacích se dá jezdit docela v pohodě na černo:-). A taky dobře, že jsme neměli peníze na ten klimatizovaný vagón. Byl jsem se do něj mrknout a byla v něm strašná kosa.

Do Davangere jsme dojeli asi jen s dvacetiminutovým zpožděním. Bylo zrovna půl druhé v noci a šli jsme na autorikšu. Opět nechápali, kam chceme zavézt a chtěli dost peněz, nakonec jsme se domluvili na nižší částce a nasedli k jednomu z nich.
Asi v půli cesty nám do cesty vstoupili 4 chlapy v bundách a vlněných čepicích. Báli jsme se pomyslet, kdo to je. Mluvili jen na řidiče a my jim vůbec nerozuměli. Napadlo nás oba, že to je nějaký gang domluvený s rikšou, ale hned jsme tu myšlenku zahnali – oba jsme uvažovali stejně. Pak začali mluvit i na nás, chtěli naše pasy. Došlo nám, že se asi jedná o policii, ale stejně jsme byli nedůvěřiví. Neviděli jsme uniformu, tak jsme jim řekli, ať se napřed prokážou. Nechápali, co po nich chceme, ale nakonec vzali to, že jsme cizinci a musíme mít jistotu. Museli si rozepnout kabát a ukázat nám své uniformy:-). Pak jsme jim teda dali už pasy. Trochu nás vyzpovídali, opsali si číslo autorikše a jejich šéf (nazval se inspektorem – asi ale něco jako pan četník Erazím), který na nás pokřikoval pouze ze služebního auta (taky nijak slovem “Police“ označeného:-) nám dal své číslo, ať mu určitě zavoláme, až dorazíme do střediska.
U brány střediska nás už čekala Mary s jednou holkou. Otevřeli nám bránu a řidič autorikše chtěl ať před ním zavoláme policajtům, že jsme v pořádku dorazili. Tak jsme tak učinili. Hned jsme se šli pak rychle pořádně umýt a věci, v kterých jsme spali se štěnicemi jsme naházeli do vody s práškem. Když jsme vešli do našeho pokoje, cítila jsem to tu už trochu jako náš domov. Víc jsem si vážila čistého pokoje a všeho, co tu máme. Doufáme, že hlavně jsme nechali všechny štěnice v hotelu.
Usínali jsme a přemýšleli, proč po nás chtěli policajti, ať jim určitě zavoláme. Jestli chtěli být jen důležití nebo měli strach, že nás autorikšák přepadne, nevíme... Kněží nám před našim výletem říkali, že tu není pro nás problém cestovat v noci, ale teď teda nevíme. Každopádně jsme rádi, že jsme je potkali. Možná je nám tam poslala Panna Maria, ke které jsme se zrovna modlili. A máme teď číslo na inspektora pro příště:-). Tak jsme rádi, že všechno nám krásně vycházelo a v pořádku jsme zpátky. Svatý František nás na pouti do jeho Goi opatroval.

Postřeh z cesty pro další cestování, že vždy je dobré se zeptat místních o radu. Všichni tak nějak tuší, kdy co kam jede. Kdyby se mě někdo zeptal kdy kam jede nějaký vlak na Vsetíně, tak nevím, ale tady každý poradí. Takže ikdyž nerozumíme místním cedulím, tak se dá rychle zjistit potřebné pro přepravu.

Následkem z Goa je naše spálení. Jarek mě totiž neustále přesvědčoval, že tady u rovníku(není ozónová díra:-) a moře (tlustá vrstva vzduchu a spoustu vodní páry v něm:-) není možné se spálit. Nevěřila jsme mu, namazala jsem se, ale jen jednou, pak už jsem na to zapomněla. I tak sem na tom líp než on. Jarek druhý den tady úplně šílel. Šíleně ho spálená místa svědila. Nevěděl, kde se drbat dřív, no protrpěl si to. Teď se celý loupe, i na hlavě, což děcka vidí a nechápou, co se to s námi děje. Ale i to se dá dobře využít. Jarek jim vysvětlil, že se z něho stává had, který svléká kůži a že je sní… a začala honička. Před kněžími zase říkáme, že na Vánoce chceme být pro Pána úplně noví, dokonce s novou kůží, takže takové adventní opalování kůže:-).