26.11.-2.12.2007

28.11.2007
Radši už nebudu začínat větou, že máme chvilku čas, když je z toho pak několik stránek:). Začíná to tu být už pro nás větší honička, ale jsme rádi, že jsme plně vytíženi. Nejeli jsme si sem přece válet šunky:) Šla bych už spát, ale Jarek má nějakou rozvernou náladu a pořád si zpívá v koupelně, takže vám raději zase něco začnu psát.

Pondělí pro nás bylo zážitkem starat se o sedm nových kluků ulice. Přivezli je z Mysore, kde pro ně ve středisku už není místo a navíc potřebují speciální péči. A než je převezli do střediska Alureti (druhé středisko u nás pro kluky), měli jsme s nimi my dva strávit den a nějak je zabavit. Jejich chování bylo dost odlišné od děcek, co jsou tu už dýl. Byli na sebe dost agresivní, krev a slzy tekly nejednou. Přitom bylo vidět, že se berou jako jedna rodina. Život na ulici je drsný a oni teda taky. Ale zabavit je, nebylo zas až tak těžké. Jen jsme měli zakázáno hrát s balónem a měli jsme vymyslet nějaké klidnější aktivity, což pro ně, ogary překypující energií, moc zajímavé nebylo. Nejprve jsme si s nimi prohlíželi obrázkového průvodce Indie a byli jsme překvapeni, kolik toho o Indii ví. Pak je strašně bavilo pexeso, to pak chtěli dokonce odpoledne hrát místo cricketu. Také jsme s nimi hráli kostky a byli jsme potěšeni, jak umí dobře počítat a zdáli se nám chápavější než děcka tady. Soutěžení je dost bavilo. Jak pak odjížděli, tak na nás mávali z korby jeepu.

Většina děcek tady v našem středisku nejsou děcka ulice, ale pouze kteří museli dřív pracovat, ale bydleli doma. Tak když je pracovníci střediska našli, tak se s rodičema domluvili, že půjdou sem na rok do školy, místo práce (podle zákona je povinná školní docházka). Mezi těmato děckama z rodin pak vyčnívá pár děcek z ulice. Stejně jako ogaři z Mysore se chovají hrubě, pro ránu nejdou daleko. Pokud už jsou ve středisku delší dobu, tak už třeba nejsou tak agresivní, ale stále se chováním odlišují.
Nedávno přišla do střediska Renuka. Prý už střediskem před pár lety prošla, pak byla předána do nějaké normální školy, z které utekla. Nasedla na vlak a odjela do Bangalore, kde asi rok pracovala (může jí být tak kolem třinácti) a po nějaké době zase přijela do Davangere. Protože neměla kam jít, zamířila do střediska. Chodila kolem něho, ale nikdo ji nepoznal. Nakonec oslovila na ulici Mary, jestli by se nemohla vrátit. Tak tu teď zkouší se učit. Skoro všechno zapomněla, tak ji po večerech Mařenka doučuje. Pořád je ale divoká a těžko se k učení tlačí. Minulý týden v noci otcům volala policie, ať si pro ni přijedou, že ji mají na stanici, protože ve městě žebrala. Včera při přehazované se hádala s jednou holkou, která je sice divoká, ale pořád ve srandě. Renuka už byla tak rozlícená, že popadla šutr a kdyby sme je obě neuklidňovali, tak by Manjulu s ním snad začla křápat do hlavy. No ale určitě Renuce chybí mateřský cit, protože nás pořád objímá, hlavně Máničku, páč já sa cítím blbě sa nějak tulit s nějakú cizí holkú, ale Mařenka jí pěkně pohladí. Snad tu s Boží pomocí nějaký čas vydrží a trochu sa zklidní.

Včera k nám do střediska dali nového malého kluka - Mandina. Jarek si ho všiml už na Dnu dětí, protože byl dohola ostříhaný, tak získal jeho sympatie. Má obrovské oči a vypadá s holou hlavou jak budhistický mnich. Včera ale od ráno pořád a pořád jen plakal a opakoval, že chce jít domů. Jenomže nechápal, že nemá kam jít. Otcové nám řekli, že před dvěma lety jeho otec zabil jeho mamku, šel za to do vězení a Mandina si vzali do střediska Alureti. Otce minulý týden propustili, ale hned ho někdo zabil na ulici. Takže kluk zůstal sám, tak ho vzali k nám do střediska. Prý ho některý den přepadne šok ze ztráty otce a brečí a brečí. Když už bylo k večeru a klučina pořád brečel, poslal mě (M) za ním otec, ať si s ním povídám. Což mi připadlo nedomyšlené - neumím kanadsky, on anglicky, takže jsem mu vůbec nerozuměla. Bál se mě, potřeboval někoho, kdo na něho bude mluvit v jeho jazyce. Ale žádná učitelka a žádný pracovník neměl zájem mi, teda hlavně mu pomoct. Tak jsem jen za ním pořád chodila, protože pořád někam zmateně pobíhal. Když si sedl, snažila jsme se ho utěšovat, ale marně. Pak mi pomohl až otec, vzal si ho k sobě do kanceláře a pak jeli spolu koupit sešity do školy a nějakou hračku. Teď už vypadá naštěstí líp. Sedá si nám na klín a dokonce se upřímně naplno smál, když mu Jarek předváděl různé zvuky zvířat. Nechápu, kde se to v Jarkovi bere. Bylo to tak věrohodné, že se i další zaměstnanci, co pracovali na počítači, lekli.

Dneska jsme zjistili, co je zač ta súsedská kapela. Dvě metrů od centra vzdušnú čarú je totiž škola, do keré chodí i některá naše děcka. Dodnes jsme o ní nevěděli, protože kvůli stromům je vidět asi jen z jednoho okna. No a když jsem sa dneska ptal Santoše, co je ta pravidelná kapela zač, tak mňa právě zavedl k tomu oknu a řekl:“skúl“. No a viděl jsem malinkou dvoupatrovou budovu s venkovním schodištěm, po kterém sa jak had vinula řada děcek vstupujících dovnitř. Člověk by řek, že snad z druhé strany zase musí vycházet. No a děckám ke vstupu hraje sice děsivě ale kapela. O tom si naše děcka možú nechat enom zdát:-) Časem školu pro vás snad vyfotíme.

V době ranního a večerního úklidu naši ogaři moc holkám nepomáhají, ale spíš zalévají květiny v okolí střediska. Poslední týden mají ale další práci. Naše micka (pro ty co nejsú z Hovězí, tak králičice) přivedla na svět mladé. Doma se u nás nemá šahat na slepé zajíčky, protože by je pak prý samice nechtěla, pač by jí smrděli. Tady ogaři o každé volné chvíli hodí mláďátka do krabice, micku chytnú za uši,přenesú na verandu a na dlažbě ju za nohy natáhnú, co to dá. Pak vytáhnú z krabice mladé a přiloží ke střikům. Pak tyto skvělé chůvy sedí dokola a kontrolují, zda natahovač dobře dělá svoju prácu a vůbec prostě pečujú o mladé. V době úklidu navíc někteří z nich v okolí střediska trhají pro micku trávu.

Také tu přišla jedna nová starší holka Abilasha se svým bráškem. Je moc nadaná na tanec, hodná, chápavá a snaživá. Tak si ji po večerech taky beru (M) na doučování, aby nemusela být ve třídě mezi malýma děckama a postoupila výš, protože na to má, ale jen potřebuje doučování. Jí je radost doučovat. Navíc se moc pěkně chová ke všem mladším dětem a hlavně svého brášku pořád utěšovala, tomu tu bylo ze začátku moc smutno. Zatím co jsem ji doučovala, dala jsem mu na zabavení pastelky a papír, ale vůbec neuměl kreslit a kreslil celou dobu dokola jen to, co jsem mu pro příklad ukázala. Ale dneska už tu bráška není, tak asi jel domů nebo do chlapeckého střediska.

Nechápem, jak hodně jsou rozdílné světy v televizi a tady ve skutečnosti. Děckám často v televizi běží klipy, kde vystupují samé odhalené ženské v minisukni, vyzývavě tančí a ošahávají se navzájem s chlapama - takové klasické přiblblé popové scény jak v našich západních clipech. Divíme se, že je toho plná televize, když ve skutečném světě musí být holky i ženy zahalené a nedotýkat se na veřejnosti s muži. Prý se to ale v televizi toleruje.

Už jsme sice psali o soutěživosti učitelů, ale musíme k tomu ještě něco zmínit. Prostě nás vždy zaráží, jak jim nejde o to, aby si děcka zahráli, aby učili děcka kolektivnímu jednání a tomu, že i slabší má právo si zahrát, ale jde jim jen o to, vyhlásit vítěze. Takto jsou vedeny i večerní soutěže, v těch našich si zahrají vždy všichni, ale v těch co mají připravené ony vyberou jen jednoho za celou skupinu a to navíc ještě celý týden soutěží ten samý, prostě ten nejsilnější. Jeden den dotyčnému zavázali oči, dali mu hůl do ruky a musel s ní brouzdat po místnosti a najít tak židli, která tam byla volně daná. Bylo by to v pohodě, kdyby ji aspoň třikrát během toho nepřemístili. Nedávalo nám to logiku, vždyť děcka si ohmatali prostor a logicky pak už nešly tam, co už prozkoumaly.

30.11.2007
Dnes je svátek sv. Ondřeje, takže všem Ondřejům vše nejlepší a tobě Teri k narozkám taky.

Včera večer před spaním děcka místo soutěží nacvičovali naučené proslovy o děckých právech na dnešní soutěž. Protože jsme ničemu nerozuměli, tak jsem šel vyplňovat formuláře a Mařenka spát, protože jí nebylo dobře.

Kolem půl jedenácté podle hluku vypadalo, že se dole něco děje. Šel jsem se tam podívat. Většina děcek, učitelky i bratr chodili s baterkou po zahradě, ostatní děcka využily chvíli k divočení. Ptal jsem se, co se děje. Zjistilo, že ze střediska utekl Parmish. Byl to náš oblíbenec - malý strašně hodný, vzorný a snaživý klučina, což jsem nechápal. Prý ho ale stáhl jeho spoluvesničan - nový kluk Mantéš, kterého tu včera přivedli. Učitelky, pak poslaly šecky holky spát a na zahradě zůstali jenom ogaři. Santoš zkušeně, že jdeme hledat Parmiše a šel k bráně. Tak jsem šel s nima, brána byla zavřená, ogaři něco začli řešit. Pak přijel bratr na motorce s šálkou omotanou kolem hlavy.
Děcka tady nosí na spaní šálku přes uši a hlavu, vypadá to vtipně a na bratrovi ještě vtipněj. Bratr zjistil, že nemá od brány klíč. Ikdyž Santoš chtěl motorku okamžitě přehazovat přes plot,tak bratr jel pro klíče. Ještě než odjel, tak Santoš zavelel, že sa leze přes plot. V mžiku byli na druhé straně a utíkali směrem do města. Měl jsem chuť běžet s nima, ale zas sem si říkal, že bych neměl. Tak jsem čekal a postupně sa až na Santoše ogaři vrátili. Tak jsme šli zpátky do střediska. Ukazoval jsem jim hvězdy a bavili jsme se o Parmišovi. Navzájem jsme si sice nerozuměli, ale bylo mi s nima dobře, ale trošku smutno, co bude s Parmišem. Eště jsme potkali bratra, který říkal, že zkusí objet autobusové zastávky. Nejradši bych jel s ním taky, ale bylo mi blbé sa bratra ptat. Pak jsem poslal ogary spat. Mandin už spal, přímo na holé zemi.
Pak jsem šel spat, ale Mařenka eště nespala. Tak jsme se pomodlili za Parmiše. Eště jsme se ani nedomlodlili desátek a bratru byl zpátky.
Hned jsem se ho šel zeptat, jak pořídil. Našel je na nádraží a naštěstí je stihl zastavit než nastoupili do zrovna přijíždějícího vlaku. Chtěli jet domů a napadlo je, že se vlakem dostanou blíž k domovu. Vůbec ale nevěděli, kam ten vlak jede. Samozřejmě jel úplně jinam než ogaři bydlí. Tak jsme eště aspoň rychle Pánu Bohu poděkovali, za šťastné nalezení ogarů.
Ráno jsem hned šel za Parmishem, abych mu řekl, že jsem rád, že je zpátky, ale byl pořád nějaký vážný. V angličtině se ten druhý kluk, co s ním utekl, rozbrečel. Mary mě poslala ať si jdu s obúma hrát. Za chvilku ale přišel otec a říkal, že nemohl kvúli Parmishovi spát. Prý už utekl po druhé. Že sú za děcka zodpovědní a že ho radši pošle dom a domluví sa s rodiči, aby chodil do školy blízko domova. Tak sem sa s ogarama rozlúčil, popřál jim štěstí a vyfotil si je. Když s tú jednú učitelků odcházeli, tak mi bylo dost smutno, že už sa neuvidíme. Docela rychle jsem si už na některé děcka zvykl. Su zvědavý, jak sa budem za rok lúčit s děckama.

Ráno před vyučováním a večer před spaním vyplňujeme stále formuláře dětí, ale je na to jen jeden počítač, tak vždy ten druhý může dělat něco jiného.
Za chvíli jdem učit. Neučíme jako sami, vždy jsme tam s Mary. Někdy tam sice sami nakonec skončíme, protože Mary třeba zavolá otec a musí z hodiny odejít. Nebo prostě jí telefonuje nějaká známá a tady se bere mobilování za důležitou neodkladnou věc, takže hodina je tím často narušena. Dokonce ji někdy navštíví nějaká známá a klidně si z hodiny odejde. Také nám vadí, že učitelé nedodržují přesně začátky a konce hodin. V naší hodině se pak děcka cítí, že je okrádáme o přestávku, přitom jedeme podle rozvrhu.
Když zůstanem v hodině o samotě, tak se děcka trošku rozdovádí. Nemají k nám takovou autoritu jak k učitelům, protože s nimi mimo vyučování blbeneme, ale když je zrovna ve třídě jen pár děcek, tak to je v pohodě a moc příjemný.
Tento týden poprvé jsme viděli jak Mary trestá děcka, když něco neumí. Museli zůstat stát a ten, kdo první věděl, tak mohl přijít, zacpal jim nos a liskl zleva a zprava. Přišlo nám to dost ponižující. Jedna nová holka se při tom rozbrečela - spíš lítostí než bolestí. Když ale za chvilku věděla zase ona, tak to té první holce vrátila, ale takovýma fackama, že by bolely i dospělého. A pak už ji bylo dobře a nebrečela. Tak nám přišlo, že to podporuje spíš špatné vlastnosti, než dobré. Navíc ty holky často neumí ani správně opsat co je na tabuli, protože potřebují individuální přístup. My bohužel šecky nestíháme po večerech doučovat.

Dneska odpoledne probíhala ve středisku soutěž o dětských právech. Děcka z různých škol říkali nějaké naučené proslovy o děckých právech. Naše vyhráli 1. a 2. místo a dostali za to od poroty 50 a 25 rupií (25 a 12 Kč).

Když probíhá večerní divočina před modlitbou, tak se nám líbí, jak otec Kuriakose tam vždy přijde, sedne si a děcka kolem něho blbnou. Je to šílená divočina, kterou bych vám přála vidět. Děcka se tahají po místnosti za různé končetiny, skáčou, točí se, křičí. Ty starší většinou tento čas protancují u kazeťáku na jejich sladké bollywodské hitovky. Když vejdeme do místnosti, většinou na každého skočí při nejmenším dva a drží se ho za pas, takže chodíme jak sloni. Děláme s těmi nejmenšími různé blbosti a pak se snažíme vyprostit a jít za staršími si zatančit. Hlavně Jarkovi se smějí, protože to jsou prý holčičí tance.

Pak sa děcka modlí a otec Kuriakose, ale častěji bratr má pro ně „slůvko na dobrú noc“. Dneska ta atmosféra na mňa nějak víc zapůsobila až sem z toho byl naměkko. Přišlo mi hrozně pěkné, jak sa ogaři, zrovna ti největší sígři soustředili na modlitbu a otec před nima seděl opravdu jak taťka. A pak sem si též všiml Aruny, kterou zkúšám doučovat každý den, ale zatím sa to moc nelepší a občas z ní šílím. Je fakt asi trochu méň inteligentní. A zrovna ona seděla v lotosu celých dvacet minut, záda rovné jak svíčka, v naprostém soustředění, okolo děcka už někteří shrbení. Tak jsem v duchu ju aj Pána Boha prosil za odpuštění, že sú na ňu tak netrpělivý. Každý máme jiné vlohy k práci na Boží vinici.

Po modlitbě dneska otec vyhlásil první dva vítěze dnešní soutěže o děckých právech a předal jim podle umístění počet rupií. Se mi líbilo, že děcka, co se snažili, byly takhle drobně odměněni.

1.12.2007
Sobotní dopoledne sa tradičně začínalo rozvičkou na zahradě. Já jsem sa přidal poprvé a docela mi dávalo cvičení v tureckém sedu zabrat. Na ulici za bránou probíhal zase nějaký happening, tak jsem ho šel pak omrknout. Jednalo se o propagaci proti AIDS, protože je dneska den proti AIDS. Rozdávali letáky, ale hlavně pod těma barevnýma stanama horlilo spousta řečníků. Aby sa mňa zas šeci neptali, co su zač, tak sem radši rychle vypadl..

Každý den teď hráváme fotbal a docela šílím, jak ho vůbec neumí hrát, protože tu pořád hrávajú cricket. Ani pořádně neznajů pravidla fotbalu. Hlavně ale leců šeci za balonem, vůbec sa neumí rozestavit a nejhorší, že vůbec nechápú, co po nich chcu. V nedělu ale prý možná pojedem do chlapeckého střediska a tam prý ho zase pilujú každý den.

V podvečer jsme s Mařenkú vyráběli adventní věnec. Sice jsem nejdřív nějak brblal. Ale teď sa na něho chodím s radostí dívat a už sem ho aj ukazoval děckám. Večer jsme šli pracovat na počítači, protože děcka normálně o sobotách večer hry nehrávajú a přišli jsme o finále celolistopadové soutěže s tančením a scénkama. Mary nám ani nic neřekla, že sá má něco konat, prý si myslela, že jsme unaveni. Přišli jsme až na konec, tak nás to mrzelo. Děcka, co byly poslední, byly hrozně smutné (až na Agnešu, která pořád trsala), s nikým sa nebavily a jedna už docela starší holka i brečela. Bylo nám jich líto. U nás sa říká není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jenomže tady jim to ani nemožem řéct, protože si zahrálo skoro každý den jenom pár zástupců družstva.
Je toho teď plno k chystání, přemýšlíme o překvapení pro děcka na Mikuláše. Zahráli bychom jim nějakou scénku, ale raději bez čerta:). Pak máme připravit s děckama vánoční scénku a chceme i my jim udělat nějakou scénku jako překvapení.Tak snad něco stihnem vymyslet.

Jo, ještě je sranda, jak večer jdeme dát děckám dobrou noc, tak už jsou puštěni po středisku psi. Působí na nás docela nesympaticky. Asi si chtějí hrát, ale prostě mají tendenci nám kousat oblečení a štěkat na nás. Tak máme strach, aby se nezakousli víc. Vždy takový malý klučina nás jde zachránit, odežene psy a my v klidu projdeme k našemu pokoji.

Také tu teď hodně děcek pořád strašně posmrkuje, což je u nás neslušné. Tady se spíš na mě dívají blbě, když se v místnosti vysmrkám, ale prý to není taková neslušnost jak v Japonsku.

Když se jdeme podívat do kuchyně a vidíme tam ty dobré ingredience, tak je nám pak líto, že z nich připravují pořád stejnou pálivou šlichtu. Nejraději bysme si uvařené suroviny dali na talíř nepřipravené, ale nechceme, aby si mysleli, že nám nešmakuje.

Jinak naše role se přirozeně rozdělili. Jarek je ten, co děcka neustále rozzařuje kdejakým vtípkem či divadélkem a dokáže je krásně rozesmát nějakou jeho šaškárnou. A za mnou se spíš chodí obejmout, postěžovat a někdy bohužel i poplakat. Některé holky mi ze srandy říkají mami. Např. Aneša (14) mi plakala kvůli jejímu tatínkovi, co má rakovinu a pořád se chodila pro pohlazení. Včera pro změnu Sariswhati (14) za mnou přišla (i když ta se mě drží docela pořád) a plakala, že by chtěla vidět maminku, která ji už tak dlouho nepřišla navštívit. Tatínek je prý už v nebi. Tak jsem ji chtěla dát najevo, že je aspoň pro nás důležitá a vzala jsem ji večer do našeho pokoje ukázat jí nějaké fotky, tak byla šťastná.
Další takové jakoby naše dítko cítíme Sahaju Mary (Marie Pomocnice). Je to takové přešťastné věčně řehnící se boží dítě, které svýma smějícíma se očima, nás stále rozveseluje. Vždy když ji večer vidíme se modlit, tak si říkáme, co s ní bude. Už jsme vám psali, že její oba rodiče mají AIDS a brzo zřejmě umřou…. Kdyby jí pak šlo pomáhat nějak na dálku... Cítíme k ní oba s Jarkem zvláštní pouto.

Představte si, že jsme dostali pozvání na hinduistickou svatbu. Teda jako jen na oslavu, obřad je rodinný, takže příští sobotu budeme mít veselo. Jinak tady mívají dvě svatby,u ženicha a u nevěsty. Oboje i s obřadem a hinduistickým knězem – swamiji(dokonce jej měli i u zásnub).