22.11.2007
Máme chvilku volnou, než půjdeme doučovat, tak ji využíváme k napsání dalších novinek.
Mimochodem opět tu hraje na plné pecky ta jejich slavná písnička, jsou opravdu vytrvalé:-).
Interpret se jmenuje Krishna. Kazeta s jeho disko muzikou(na přebalu vypadá Krishna opravdu hustě diskofilně)
je bohužel asi jediná, co tu děcka mají, tak se pořád tančí na to samé.
Dnes nás vzal otec do města, potřebovali jsme vyměnit peníze. Netušili jsme ale, že to bude takový problém,
když Davangere je tak velké jako naše Brno. Údajně banky snad nemůžou volně směňovat cizí měny.
Ale ve velkých městech jako Bangalore to takový problém není. Po několika telefonátech nás otec dovezl
do globální cestovky Thomas Cook, kde nakonec ženskou ukecal, aby nám vše proměnila(ikdyž pravda za trošku
nevýhodnější kurz než v bankách). Směnili jsme raději všechny moje těžce vydělané dolary, protože i tady pořád
dolar klesá a nikdo jej nechce. Zajímavé bylo, že otec jí(byla tam sama a evidentně se neznali) pro nás docela
vysokou částku dal do ruky se slovy, že si pro rupie přijede večer – žádný doklad o penězích nedostal…
Jarek byl dnes u krejčího si ušít košile, je totiž na Indskou módu moc velký a nemohli jsme v obchodě na něho
sehnat jinou než bílou a ta se na hraní s dětma pravda moc nehodí. Ale jednu má a všichni byli jak u vytržení,
když v ní vyšel. Všechny ženské ho zastavovaly a říkali „Beautifull dress“,jak kdyby měl něco neobvyklého a něco
úžasného. Jarka to štvalo, protože se těšil, že bude chodit v Indickém oblečení, jak jej známe z našich Sanu Babu.
To je asi spíš ale severoindická móda. Také u mě, když si obléknu něco nového (kupuju si taky spíš severoindický
styl, mám spíš přírodní materiály a oni spíš umělé), tak jsou z toho na větvi a všechny se ptají, kolik to stálo
atd. Nejsme na takové otázky a chvály zvyklí. Ikdyž Jarek by taky rád pochválil jejich ženské oblečení(na jihu
typicky nosí vdané ženské sárí a svobodné závoj,kalhoty a čůlí – uplé šaty po kolena. vše krásně barevné ),
ale neví, jestli se to na chlapa hodí. Jinak chlapi není za co chválit, všichni stejně oblečení.
I Jarek si chtěl nechat ušít jednoduchou košili jen přes hlavu, ne tu naši evropskou. Ta se tu ale koupit nedá.
Takže krejčí i kněz byli trochu v rozpacích, když vytáhl moje dvě podobné halenky, že takový nějaký střih
akorát na něho:). Všichni krejčí tu šijí přímo na ulici, jejich dílna je otevřena dokořán a tak jsme mohli být
svědky svatby.
Řekneme Vám, že naše svatba byla proti tomu úplně komorní. Celá ulice se najednou rozezněla a uviděli jsme
organizovaný dav. První šli trumpetisti s bubeníky, oblečeni jak z pohádky. Pak dvě nalíčené postavy
jakoby na koni (šli na chůdách a kolem pasu měli masku koně). Hrály to tak věrohodně, že to fakt vypadalo,
že je ten kůň vyhazuje ze sedla, klusá atd. Hráli jakože ten muž svádí dotyčnou ženu na koni. Samozřejmě si nás
Evropanů všimli, tak se na nás hned zaměřili. Předváděli své nacvičené skopičiny a mávali na nás.
Pak šel dav mužů tančících do rytmu bubnů jdoucích za nima. A v tom nás uviděli - chlapi se hned na Jarka vrhli,
vytáhli ho od krejčího a vzali ho do svého tančícího kotle. Takže si tam Jarek s nimi chvíli poskákal a dav
musel pokračovat dále. Následovaly ženy, které ovšem jen v tichosti šly a pak nevěsta se ženichem, vlastně dvě
nevěsty a dva ženichové. Páry byly stejně oblečené - ženiši v bílém, se žlutými květinovými náhrdelníky, nevěsty
pestrobarevné s červenými krajkovanými závoji. Moc rozjařeně snoubenci nevypadali. Jarkovi bylo trapně, že si
křepčící dav víc všímá jeho než snoubenců. Za nimi pak šli další bubnující chlápci a celý průvod uzavíral krásně
barevnými květinami ozdobený traktor, na jehož vlečce táhli obrovskou stěnu, před kterou seděla postava nějakého
boha. Tu obklopovala skupinka spoře oděných Indů rozdávajících posvátné jídlo - prasadam. Jarkovi také věnovali
Prasadam. Byla to půlka kokosu a uvnitř žlutá chryzantéma. Takto prý jdou do chrámu a pak je veselka jako u nás.
Byl to pro nás zážitek. Škoda, že jsme zapomněli vzít foťák, ale zase sme si to víc užili:)
Cestou jsme uprostřed ucpaného kruháče zastavili a otec se začal bavit přísně s jedním ogarem,co se kolem
producíroval. Vypadal naráz vyplašeně. Pak nám otec řekl, že je to ogar z Alureti, tak ho asi sprdl,
jaktože utekl a aby sa okamžitě vrátil.
Po všech možných vyřizováních nás otec pozval na džus do cukrárny. Máňa si dala ananasový a já ukázal na kulaté
zemáky, jestli jsou taky k džusování. Otec Joy řekl: „ČIKU!“ a už se to džusovalo. Během přípravy si ještě
otec zavolal ogary, co pomáhali v cukrárně a nějak sa s nima přísně bavil. Přišlo nám, že sa vyptává,
proč nejsou ve škole místo práce. Ananasový džus byl dobrý, ale nepřekvapil. Zato čiku paráda.
Představte si ten nejhustší a nejsladší hruškový džus, ještě ho trochu doslaďte a zahustěte a přikápněte trošku
tajemné neznámé ovocné chuti. Myslím, že čiku prodávali v Praze Vietnamci,tak jej když tak okoštujte.
Otec nám pak řekl, že cukrář je křesťan (měl nad flaškama Coly obraz Krista), který si ho kdysi zavolal
na posvěcení cukrárny. Od té doby má prý u něj vše zdarma a navíc se jedná o prasadam:-).
Jak jsme přišli z města, tak jsem chtěl hned sněst svůj svatební prasadam-kokos, ale Mánička mi to zatrhla,
že je určitě plný bakterií. Tak jsem ho s holkama rozbil a dal jim ho s vysvětlením, že se jedná o svatební
prasadam. Hned všechny na něj šahaly a pak se tou rukou všelijak potíraly a žehnaly. Na jídlo si ho ale nechtěly
vzít,že je to náš prasadam. Přesvědčil jsem je, že Máňa ho nechce,ale já sem si alespoň maličko kúsl.
Tak ho úplně blaženě spráskali. Snad si ho o nás nemyslely, že sme neuctiví bezvěrci, kteří opovrhují jejich
posvátným jídlem.
V pondělí a úterý večer zhruba od šesti do devíti se v naší čtvrti rozléhala hudba s výraznými bubny.
Nesla se od naších sousedů od dvou domečků, které po dva dny byly ozdobené elektrickýma svíčkama jak o vánocích.
Otcové říkali, že jsou to chrámy a slaví se v nich zrovna nějaký svátek, který připadá na boha,
kterého mají naši sousedi v oblibě. Takže něco jak naše hody,pouť či posvícení. Akorát jich prý mají za rok
několikatery. Chtěl jsem setam jít podívat,ale v tu dobu zrovna doučujeme:-(. Tak snad příští hody.
Jinak stále doučujeme při hodinách a ve volných chvílích odchytáváme ty nejslabší. Z některých jsme fakt zoufalí.
Tipujeme, že mají nějaké to dis…, protože to snad není ani možný, nejsou si schopni zapamatovat ani tři písmena.
Ale nevzdáváme to:). V pondělí se nám vrátila Aneša ze svého 9-denního rituálu (konajícího se při první menstruaci).
Je to dobré, je pořád stejná a její grimasy jsou stále stejně divoké.
Také teď každý večer připravujem pro děcka soutěže. Prý se tu vždy 14 dní do konce listopadu soutěží.
Moc se nám nelíbí, že vše pojímají jakou soutěž, navíc když nedodržují pravidla ani učitelé a nesoutěží
ani všechny děcka. Minulý týden jsme připravili sportovní soutěže, tento týden jsou to spíš smyslové hry
a další týden budou paměťové. Učitelky děcka rozdělily do 4 skupin. Měly soutěžit v tom, která skupina nejdříve
po dvojicích dojde k cíli poslepu jen pomocí tleskání. Samozřejmě Jarkova skupina prohrála, protože se snažil
dodržovat pravidla a opravdu posílal další „slepé“ až se předchozí vrátili nebo je posílal zpět,
když jim „tleskající“ pomáhali tím, že je k židli vedli. To další učitelky nehlídali a navíc jedna dokonce
soutěžila místo děcek. Ale nijak nás to tu nepřekvapilo…:).
Navrhli jsme teda soutěžit znovu a tentokrát podle pravidel. Tak prý ano, ale učitelky vybrali jen pět soutěžích
z každého družstva. Tak nám bylo líto těch, co se nemohli zúčastnit. Další den se měli poslepu poznat
během 5 minut co nejvíce kamarádů a opět jedna učitelka nedodržovala pravidla a její skupina vyhrála,
tak jsme je dali jako poslední, tak se na nás trochu zlobili…
Učitelé pro ně mají připravené soutěže v hraní, ve zpěvu a v tanci. Nazývají to, že je to pro skupinu,
ale bohužel vždy je jen jeden, který zastupuje celou skupinu a ostatní se neúčastní. Ale mají to tady
tak zařízené. Ale přece hrát i zpívat se dá ve více lidech mnohem lépe. Jejich zpěvy jsou hodně odlišné.
Dokonce i Jarek nerozezná, jestli je to falešně nebo to tak má být. Pořád tím hlasem jedou nahoru a dolů atd.
Nám takto zpívat zatím nejde.
Při večeři nám otec Kuriakos říkal, že poprvé hladověl, když byl na semináři v Austrálii. Prý tam jedl
jen brambory a omelety a nikde žádná rýže. Za to my nechápem, jak nic nejí od oběda do devíti hodin a proč
tu do všeho cpou to chilli, pak má vše úplně stejnou chuť. Třeba tu je oblíbené cukroví, v kterém je chilli,
takže je sladké a zároveň pálí. Někdy jim usmažíme naše řízky. (Vzpomněla sem si teď na našeho býčka doma,
kterému to dnes skončilo:(.
Každé ráno v deset deset začne u súsedú zkúšat nějaká kapela, dost začátečnická, jen pořád na tři doby mlátí
do bubnů a do toho trúbí. Už sme si aj říkali, jestli to spíš není nějaký obřad, páč sa moc nelepší:-).
V noci tu zase dělají živou kapelu psi a prasata, když se začnou honit a je to strašný štěkot, vití a kvičení
(někdy se fakt nedá spát). Pravidelně v jedenáct večer dlouze troubí vlak. Ikdyž trať je víc jak kilometr daleko,
tak to s náma při usínání škubne. Vlaky tu troubit musí a dlouze a pomalu projíždět městem.
Protože městské cesty, které trať bez výstražných světel křižují, mají hustou silniční dopravu
(víc než co byste si představili pod tímto pojmem v Evropě). A vlaky jsou dlouhé, takže před přejezdem se čeká
třebas deset minut.
Také tu v pondělní noc poprvé pršelo, úplně nás ta vůně probudila. Celkově počasí je teď příjemné,
přes den akorát teplo, večer a ráno na delší rukáv. V noci si musíme přidat na sebe spacák,
protože nám dali na přikrytí jenom prostěradlo.
Čím dál víc nechápeme, kde se v děckách najednou při hře bere taková agresivita. Nevíme, jestli jsme zapomněli
na to, jak sme se my jako děcka hádali nebo je to pro nás najednou skok z těch soustředěných děcek
v hodině a při modlitbě na tyto divoké hráče. Mezi půl patou a půl šestou hrají kluci odděleně cricket a holky
buď vybíjenou nebo zjednodušený voleyball - přehazovanou(neodpinkává se, ale chytá se a háže). Při té přehazované
nás rozčiluje, jak se vyženou malé děcka, protože neumí chytat. Pak se i dospělé učitelky snaží za každou cenu
vyhrát. Když jsem se snažil menším děckám nahrát ať si taky přehodí balón, tak mňa dokonce ta nejhodnější
učitelka sprdla, že je to zbytečná slušnost. Okamžitě po chytnutí balónu jej hned hážú na druhú stranu.
Přitom nám furt říkajú,ať je naučíme volejbal. Asi Viťošu a Dášo nebyly na vaší svatbě.
Jinak by věděly, že ve volišu sa hraje na tři jako v manželství…:-)
No a pak taky děcka nedodržují pravidla a pořád se hádají, hlavně ty nejmenší. To už jsme na ně museli zvýšit hlas.
Většinu času stráví hádáním, čí je balón než samotnou hrou. Navíc jsou schopni se surově být, takže je pak nutíme
se aspoň omluvit, ale na to nejsou zvyklé. Ani na to v Kanadě nemají slovo:). Používají anglické Sorry. Asi je to
tím, že když někomu ublíží nevědomky, omluví se gestem (ruka se dotkne dotyčného místa a pak se přiloží k ústům)
a když ublíží někomu úmyslně, tak se prostě neomlouvají.
Těžko učit děcka, ať se tak nehádají, když se často i učitelky před nima navzájem dost hádají.
Např. dnes - raději jsme se neptali co se děje,ale jedna učitelka se před náma i děckama docela drsně s ostatníma
učitelkama o něčem hádala.
Také jsem včera musela dělat dozor při koupání a překvapilo mě, že se holky i ty větší myly jen zepředu,
o zadní části noh a záda se ani nesnažily. V každé volné chvíli, kdy nejsme s děckama, bychom měli dělat
na počítači s jejich databází děcek ulice. Vyplňjeme tam mimochodem adresy dětí, které jsou občas docela morbidní.
Např. Munjunath syn zemřelého Marappy, blízko křižovatky u hlavního nádraží, Davangare, Karnataka.
Jedna hodná učitelka se to chce stále naučit a vyplňovat formuláře za nás. Tak je nám blbé jí to nevysvětlit,
když má zájem se něco naučit, ale zase na druhou stranu nás to dost zdržuje, protože je strašně pomalá a je
potřeba měsíčně vložit kolem 1000 dětí. Navíc nás o to žádá potajmu, že prý otec ji to nechce naučit.
Cítíme se blbě, protože je těžké jí říct ne a zároveň nechceme něco učit za otcovými zády.
Tak pro dnešek ahooooj, jdem na večeři. (A i když jsme teď napsali pár negativ, tak to berte jen jako popis,
ne jako odsuzování. Máme se dobře a jsme rádi, že jsme tu. Vším se člověk učí, navíc trpělivost růže přináší:)
Nejdůležitější je, každý den vejít k děckám s otevřeným srdcem a prostě být s nimi naplno.
Jarek to po svým umí moc dobře, dělá s nimi pořád nějaké opičky a to se jim moc libí. Chvílemi sice ječí
(např. když je vyhodí dovrchu, na to nejsou vůbec zvyklí), ale pak chtějí ještě ještě…
Takže tu posilujeme i naše svaly.
23.11.2007
Ráno jsem vytíral hadrou, kterou sušíme na mříži od okna, kýbl na praní. Když už se kýbl pěkně blyštěl,
tak sem hadru vykrútil a dávám hadru sušit na okno. A najednou vidím, že z ní něco hýbajícího se vypadlo.
Ještěrka podivně se belhající dokola. Podívám sa do kýblu a na jeho dně leží jakési dvě černohnědé větvičky.
Naráz mi to došlo a úplně sem lítostí a nechutností vykřikl. Urval sem ji na dvakrát ocasek.
Bylo nám jí hrozně líto. Nemohl jsem sa na ni pořádně ani podívat, jestli je ještě schopna dál lozit po stromech.
Tak jsme ji vyhodili z okna na strom a doufáme, že jí ocas doroste a nějak sa dá do kupy. No kdybych ju při
krúcení hadry rozmačkal,tak bych sa asi při vytřepání hadry poblul. Eště teď když to píšu mi je nějak ouzce.
Něco tak hrozného se mi musí stát v zemi, kde každý tvoreček ma duši!
Pak jsme šli na snídani, kde si vždy pročítáme denní tisk (anglicky psané The Hindu) a na poslední stránce vidím
Václava Havla. Byl tam článek o jeho nové knížce a o problémech s obsazením role jeho manželky Dagmar.
Tak nás článek moc potěšil a všem jsme ho tu ukazovali.
Ty noviny jsou moc kvalitní, ani hospodářky na ně zdaleka nemajú. Např. tři dny po sobě jsme četli malé
články o Slovinských volbách. Bohužel skoro každý den je na první straně článek s obrázkem o nějakém
nasilí(nepokoje,teroristické útoky…) v tomto regionu. Ale říkáme si, že tady žije víc lidí jak od Uralu
přes Skandinávi, severní Afriku až po Blízký východ. Takže pokud by nějaké naše noviny sledovaly
víc než jen našu republičku, tak by to bylo možná eště horší. V Karnatace už nemajú 50 dní vládu,
takže jí vládne prezident svými dekrety. Zatím to není tak dlouhá doba jak u nás loni, ale už to vypadá,
že budou nové volby. Pak se tu taky pořád řeší Pakistán. Krom politického klání o moc v zemi taky
zápasy s Indií v cricketu. Tuším, že se hraje na pět vítězství, dva zápasy za týden. Zápasy sledují
po večerech i Salesiáni. Pak si na to hrajem s ogarama odpoledne.
Některé večery je vidět v dálce na různých místech velká zář od ohně. Hned mě to vylekalo a ptal jsem se,
co to znamená. Bylo mi řečeno, že rolníci pálí po sklizni listí z cukrové třtiny. Prý to hlídají a nestává se,
že by se požár rozšířil,kam nemá.
Některá děcka umí několik jazyků, takže sledují televizi s všelijakýma různýma abecedama. Připadne mi to zajímavé,
protože anglicky se těžce učí, ale přitom umí několik abeced a místních jazyků. Prý to záleží, odkud pochází.
Pokud z vesnice,kde žili příslušníci různých národů, tak se naučili. Jsou tu taky ale děcka,
které pochází z kmenů(nejčastěji Lambani, pocházející z Radžastánu) a ty prý zase neumí ani oficiální jazyk
Kanadu a učí se ji až tady. Z Radžastánu údajně pochází i naši evropští cikáni. No a místní kmeny
pocházející z Radžastánu, které jsou rozptýleny po celé Indii jsou údajně taky trochu sociálně odlišné
od majoritní populace, svobodnější a nadané na muziku a tanec. Tak jsme říkali, že je to paráda,
že nějaký cikánský prakmen z Radžastánu dělá kulturu celé Eurasii. Chcem se otců zeptat, které děcka jsou Lambani,
protože podle nadání na tanec a zpěv některé fakt tipujem, že musí být Lambani. Hodně je v našem regionu
rozšířen jazyk Telugu,který je úředním jazykem sousedního státu Andhrapradéš. Prý v minulosti Telugové byli
dobrými pěstiteli rýže,tak si je všude zvali, aby jim obdělávali půdu. Proto jsou též hodně rozptýleni i mimo
jejich mateřský stát.Tolik z demografie.
24.11.2007
Na Hovězí dnes probíhá Kateřinský jarmark, tady pro změnu prý opět další festival – Gaudhí(asi tak nějak),
tentokrát na oslavu manželky boha Šivy. Takže zase tu práskají petardy. Proto dost děcek chtělo jít dom,
ale pro většinu si rodiče nepřišli, tak je otec samotné nepustil. Některé kvůli tomu plakaly celé odpoledne,
tak nám jich bylo líto. Přišlo nám zvláštní, že děcka z ulice, které jsou už ostřílené v životě ve městě,
otcové nechcú pustit samotné dom. Ale Mary nám pak vysvětlovala, že děcka když odejdou na víc dnů dom,
tak se třeba pak nechcú vrátit do střediska. Doma se jim líbí, ale pak začnou pracovat a třeba zase utečou
na ulicu. No ale rozhodně už zase nechodí do školy. Tak ikdyž je to drsné, tak sa děcka moc často dom nepúšťajú.
Doteď jsem měla hodinový výtvarný kroužek, kde jsem měla asi 8 dětí, tak to bylo super komorní prostředí.
Nejšikovnější je zrovna ta hluchá Devaka. Vystřihovávali jsme dnes z papíru sněhové vločky, pak jsme je
teda i vybarvovali. Děcka to bavilo a byla sem ráda, že se vzdali televize. Jarek měl učit kytaru, ale bohužel
stále nejsou struny, tak hráli pexeso. Bohužel si někdo nechal několik dvojiček pexesa v kapse:-(
Teď máme chvilku odpočinek před večeří, na kterou opět netrpělivě čekáme. I když bude opět chilli,
ale prý je kvůli nám snížili:).
Dnes nás otec Joy vzal na soutěž do obrovské diecézní katolické školy se školkú, základkú a pak high school
(základka tu má 7 tříd, pak navazuje tříletá high school,něco jak náš druhý stupeň, a pak tříletá college – naše
střední). Školu navštěvuje 2100 žáků. Většina z nich jsou z bohatší rodin.
Jeden místní kněz nám udělal velkou radost. Když jsme se mu představovali, hned řekl, že zná Miloslava Vlka.
Prý náš kardinál je šéfem evropské biskupské konference a navíc naše České a Moravsko-Slezské diecéze mají
projekty na pomoc státu Karnataka. Jedním z nich je např. adopce na dálku České katolické charity. No a tento kněz
se s naším panem kardinálem potkal, když tady přijela česká delegace v rámci návštěvy českých projektů. Je to vždy
příjemný pocit, že někdo o Čechách ví víc než jen, že jsme měli něco společného s Ruskem. Prý i v Kerale
katolické školy jsou spíš pro bohaté. Sice je dobré, že tito mají větší šanci něco někam dotáhnout, ale víc se
nám líbí, že náš otec Kuriakose odmítl tuto školu vystavět v našem středisku a chce vyloženě školu pro ty
nejchudší.
Náš otec Joy nás se sebou vzal,abychom mu pomohli dělat porotu v soutěžích pro rodiče dětí. Asi si myslel,
že budem působit dúležitě,když jsme evropani. Ale řekl nám o soutěži dost narychlo a obě košile, co mám,
sem měl namočené v kýblu. Takže jsem vypadal v tričku spíš šupácky. Máňa sice pěkně, ale zase jako vdaná měla
šaty, co nosí svobodné ženy. Přesto mi přišlo, že i tak se zase chtěli místní fotit a seznamovat.
Ve školce mamky vytvářely sypáním různě barevných kříd na zem ornamenty – rangoli. Tento místní zvyk prý konají
každé ráno ženy před svým domem. Eště jsme to tu neviděli nikde v reálu, tak předpokládáme, že na to mají čas
jen bohaté ženy zlepších kast, před jejichž baráky jsme zatím nezabloudili. Už jsme se báli, že budem muset
hodnotit umění, kterému nerozumíme, ale otcové nás vedli dál na základku, kde rodiče připravovali indický
FAST FOOD. Měli za úkol během deseti minut připravit, co nejlepší pokrm. Ze začátku jsme se trochu upejpali
ochutnávat, ale když jsme viděli, že rodičové sami visí na nás očima ať ochutnáme a aspoň pohledem pochválíme,
tak jsme se úkolu zhostili s plným nasazením. Vypadalo to tak lákavě a navíc jsme očekávali, že budem součástí
poroty, takže jsme všechno ochutnali a jsme zvědaví, co to s náma udělá. Navíc vše se jedlo z jedné lžičky
a během deseti minut asi nestihli vodu převařit, tak snad už ji měli nachystanou. Ale takových dobrot a sladkých,
ještě teď se olizujeme. Soutěžících bylo kolem padesáti a nejmíň patnáct jídel nebylo ani trochu pálivých.
Pak to dáme na net, tak se můžete, milé dámy, přiučit.
Pak nás zavedli do stanoviště, kde probíhala soutěž v dekoraci květin. A tam jsme se stali členy poroty.
Vzali jsme tuto roli zodpovědně a bodovali a bodovali. Náš favorit sice nevyhrál, holt máme odlišný vkus,
ale poslední nedopadl. Vyhráli soutěžící s Japonskýma ikebanama. Těm sme moc bodů nedávali,
protože nám to přišlo příliš světové a vsadili na to, že nakoupili velké drahé květy a naaranžovali je podle
knížky. My jsme schválně oceňovali tradiční indické aranžmá s nějakým zajímavým nápadem, ale místní členové poroty
naopak byli unešeni ikebanou. A takový postřeh – hinduisti používají k výzdobě spousty běžných květin pestře
poskládaných a různě jednoduše na stole položených, muslimové pár všednějších kytek ale pod květiny umísťují
všelijaké háčkované dečky a ubrusy,takže stůl vypadá babičkovsky.
Hodnotila se i prezentace, nikdo se však ke svému dílu pořádně neprojevil, někteří pro jistotu jen nemluvně stáli.
Tak nás s Jarkem připadlo, že sice tu pořád slaví a pořád tančí a zpívají organizovaně, ale spontánní projev
na veřejnosti jim moc nejde. Jakoby by bylo nepřípustné si ze sebe udělat srandu.
Stejně tak i naše děcka, když jsme pro ně připravili hru KUFR, měli předvádět různá zvířata a ostatní je měli
poznávat. Nikdo se do toho nedokázal ponořit a použít pohyb těla či nějaké barvitější skřeky. Musela to takto být
pro ně docela nuda. Přitom jsme jim předtím pár příkladů ukazovali:).
Každoročně tu učitelky připravují pro děti i výtvarnou soutěž. Vytvářeli obraz pomocí písku, větviček, listí,
kvítek, křídy, skořápky. Byly moc šikovné, jen my jsme opět měli nepříjemnou úlohu je ohodnotit.
Myslíme, že by se umění nemělo hodnotit. Bylo nám líto těch posledních:(.
Když jsem ty holky pozorovala, jak se snaží a soustředí, tak jsem zase nechápala, že před pár měsíci žili
na ulici atd. A kolik takových šikovných děcek na ulici denně spí. A kdoví jak budou žít tady ty naše děcka
za rok, jak odtud odejdou….Někteří nám připadnou hodně šikovné a nadané.
Dnes jsem doučovala Sagaju Mary (to malé milé střeštidlo, Sagaja znamená pomocnice), hrozně to děcka baví.
Hádají se o to, koho a kdy budeme doučovat. Ale už jsme s knězem vymysleli řád. Každý den kromě soboty a neděle,
kdy není večerní studium, tak budeme brát děcka na půl hodiny na individuální studium. Už jsme jich
pár takto doučovali a pomalu vidíme pokroky. Děláme u toho různé opičky, aby si dané slovo či písmeno
zapamatovali a jde to líp. Chudák Jarek ale vyfásne ty nejmladší a ta jedna bohužel dost smrdí. Sice se myjí
každý den, ale holt oblečení perou jednou za týden a ty malé asi, kdo ví jak.
(Ale teď jim Jarek ani nemá co vyčítat, protože jí Helicid (prášky na žaludek) a nevíme, zda je to normální,
ale strašně mu smrdí z pusy, pořád ho přesvědčuju, ať to už nejí, že se bojím, že se tím otráví, ale
zatím to nevzdává, takže doktoři napište, je takový vedlejší účinek normální?:).
25.11.2007
Je opět neděle, svátek Krista krále, chtěli jsme kněžím připravit nějaké naše české jídlo, ale nestíháme.
Stejně tušíme, že jim to nebude chutnat. Ikdyž už sa objeví nějaké sladké jídlo na stole, tak je v něm stejně
chilli. Snad kněžím nevadí, že jíme čím dál víc suchou rýži místo polété sambarem či jinou chilli přílohou.
Přála bych vám zažít indickou mši. Je to jak na pouti:). Jednak oltář i lidi hrají barvami, ale hlavně ta hudba.
Bratr spustí na keyboardu nějakou přednastavenou rytmickou melodii, která zní jak všechny naše klasické venkovské
klavesové kapelky. Navíc všichni začnou zpívat falešně, tak atmosféra je opravdu jak na pouti. A aby nám nebylo
smutno po našich českých písničkách, zazpívali jsme si v soukromí z kancionálu o Ježíši-Králi. Před spaním
jsme si pustili z notebooku písničky od Střípků o našem Králi, a to nám duchovní zážitek ještě umocnilo.
Tady, daleko od domova, nám přijde, že některé chvíle prožíváme ještě silněji.(Ale např. není nad českou
mši svatou. Kázání přes týden není a v neděli je kanadské, ale hlavně, že eucharistii rozumíme, takže v poho:).
Také se nám změnil volný den. Doteď jsme měli volnou neděli, ale otcové logicky uznali, že právě v neděli,
když děcka mají volno, je nejlepší, abychom je nějak zabavili a byli hlavně s nimi. Přece jen jsou některé smutné,
že ji netráví s rodinou. Takže volný den máme středu. Doufáme, že ji nebudeme trávit jen psaním emailů,
praním a uklízením a občas podnikneme výlety do okolí. Možná pojedeme příští týden do Goi,
je tam slavnost Františka Xaverského u jeho hrobu. Můžeme totiž pracovat třeba 12 dní v tahu a pak si vzít
dva dny volna.
Jinak jsme se tu asi už zabydleli, protože nám to tu začíná dost rychle utíkat. Tento týden se nějak rychle
přehoupl. Hlavně jsme rádi, že se tu cítíme jako doma. Asi je to hlavně tím, že jsme tu spolu. Kdybych byla sama
jako ostatní dobrovolníci, asi by se mi mnohem víc stýskalo. Takto když mě chytne stesk, Jarek mě hned rozveselí
a pomodlíme se za vás. Jarkovi ale zas vadí, že sa pořád bavíme česky a nepoložíme sa plně do angličtiny
a kannady.
Dnes jsme se snažili naučit děcka pár nových her, horko těžko,ale nakonec jsme dosáhli pomocí
zjednodušených pravidel pár her.
Děcka dostávají 2 rupie (1kč)v neděli na čokoládku a víte kde si ji uschovávají?
V puse! Cumlají ji! Fuj!!!!!
My jsme se dnes také vydali na naši ulici něco malého sladkého koupit a jelikož jsme ve „slum area“,
tak jsme byli středem pozornosti. Sotva jsme vyšli z centra, zastavovaly motorky a řidiči nám hned chtěli pomoct
atd. Nakonec se všichni, co byli v tu chvíli poblíž, vydali s náma k obchůdku, kde jsme koupili dvě mýdla,
poděkovali za pomoc a rozloučili se. Čokoládky nikde neměli:(. Jen pár mini tyčinek, které nejsou moc dobré.
Jarek se pak osvěžil kokosovým mlékem a já hledala marně banány. Holt pro ty prý musím do města.
Asi se divíte, že tak hodně píšeme:). Snažíme se vždy ráno nebo před učením ukradnout chvilku a vše vám napsat.
Abychom totiž mohli prožívat co nejplněji, to co tu prožíváme, potřebujeme se o to s vámi nejbližšími podělit.
A navíc za rok bychom vám to už neřekli.
Tak ahoooj a všem přejeme pěknou neděli a hlavně choďte a jezděte opatrně, když už k vám přišla zima.
