12.11.2007
Včera večer při večeři jsme vzpomněli SahajaMary, které pořád září oči a je jak z hadích ocásků.
Ptali jsme se na ni, jestli je křesťanka a co její rodiče, že nebyli na mši. Otec Joy nám řekl,
že jsou chudí a oba HIV pozitivní(ale prý si to nepřipouštějí). Tak jsem sa hned docela lekl.
Mary totiž, jak je živá a zároveň menší jak ostatní, tak skoro pořád je dotlučená. Včera jí právě
před večeří tekla z pusy krev, šecky děcka ju hned ošetřovali, ale eště dlúho bečala. Otec ale
pak říkal, že si nechali dělat testy na Mary, než ji vzali do střediska a je negativní. Tak nám
jejích rodičů i jí přišlo hrozně líto. Cítíme z Mary nádhernou čistotu. Je malá, ale šikovná.
Dokáže se všude prosadit a navíc když nasadí ten svůj úsměv, tak se taky musíme hned smát.
Taky jsme pořád nenapsali, že skoro šecky děcka si mažú vlasy kokosovým olejem, takže vypadajú
mastně až nagelovaně a šecky pak podobně olejovitě voní. Teda prý se mažú i dospělí, ale asi míň
a víc to rozčesávají, tak to není vidět.
Jo a včera ráno při snídani nás pozdravili dva kněží, lehce jsme se představili a otec s nima pak
někam odešel. Pak nám řekl, že ten s křížem na krku je místní biskup syrského ritu. Tak jsme
úplně čubrněli, páč sa krom kříže nijak neodlišoval. Tady to středisko vypadá, že je v totální
díře, ale dveře sa tu kupodivu nezavřú. Pořád jsou tu nějaké návštěvy – aspiranti na praxi,
všemožné vizitace, meetingy, na kterých se plánují projekty pro místní kraj(ztracené děti hledané
přes net) atd. Jinak salesiáni jsou římského ritu, ale mnoho z nich pochází z prastarého
syrského ritu. Zvlášť v sousedním státě Kerala je velká část křesťanů syrokatolická. Podle
tradice jsou církví založenou svatým Tomášem apoštolem, jehož hrob sa nacházá v Kerale a je to
jedno z největších poutních míst Indie. Snad jej stihnem navštívit.
Naši veselí kněží se tedy jmenují Joy a Kuriakos, potkáváme se s nimi hlavně u jídla a někdy je
to docela velká sranda. Naposledy se divili Jarkovi, že si pere sám (podotýkám, že to ale sám
chtěl), když má manželku a on jim pak teda vysvětlil, že právě proto mě vzal do Indie, aby mě
naučil, jak se má žena chovat a taky že jsme chtěli někde najít pokoj, kde můžeme být spolu, v
Čechách se nám to holt od svatby nepodařilo.
Kněží nám připadnou hrozně schopní, např. podle toho kolik stihli najít sponzorů (např. lidi z
Ameriky jim posílají peníze na každé dítě a dokonce pro každé dítě mají založený zdarma v bance
účet. Z toho účtu pak hradí děckám oblečení,potřeby do školy… Je super, že místní salesiánské
provincii vychází South Indian Bank takto vstříc).
Dnes jsme poprvé učili, byli jsme s Mary v jejich hodinách angličtiny a pak s děckama
procvičovali, co je učila nebo popř. je hlídali, když si něco od ní opisovali atd. Docela nás to
bavilo. Půjde to s děckama asi hodně pomalu. Za dnešek každé skupině jen nadiktovala pár domácích
zvířat a za domácí úkol to musí 20x opsat. Doufám, že učitelé mají nějaké osnovy nebo nějaký
systém, který časem objevíme:). Ale musí to být pro ně náročné učit se anglicky, neznají totiž
vůbec naše písmo. Navíc si pak ještě pamatovat, co je velké a co malé písmeno.
Je nám jich líto, jak se snaží a nejde jim to. Také jsme pro děcka připravovali na odpoledne
speciální soutěže. Soutěžilo se ve družstvech, a to ve skoku na jedné noze, v běhu po zpátku, po
čtyřech... No a pak jsme narazili. Chtěli jsme aby šli jako raci po čtyřech po zpátku, a to
pozorující dospělé ženy a starší holky odmítli, to se prý pro holky nehodí a můžou soutěžit jen
kluci. Tak jsme jejich komentář přijali, i když pro sebe jsme se divili, proč by si děti nemohli
hrát bez ostychu. Pak jsme ovšem udělali ještě větší ostudu, když jsme předváděli trakaře (v
Africe jsme tak soutěžili a právě je to moc bavilo). Tady to okamžitě zamítli. Asi se divili, že
já taková stará se nestydím. Tak jsme pro ně raději vymysleli překážkový běh, to prošlo:).
Nicméně večer, kdy je ještě před modlitbou čas na hraní, tak jsme šli za děckama a viděli jsme,
jak si malé holky zkouší, co jim dospělí zakázali – trakaře a raky.
Od půl devaté do devíti jsme je měli prý nějak hromadně zabavit, ale nechápu jak si to
představovali, protože každý den je tu normálně volná zábava,na kterou se děcka těší. Byli jak z
divokých vajec, prostě nešlo je najednou uklidnit a zorganizovat. Ani jsem to v tu chvíli ale
nechtěla, když jsem viděla, jak holky chtěly u kazeťáku tančit, kluci jen tak blbnout nebo hrát
něco jako karambol a ty nejmenší byli jediní ochotní se nechat zorganizovat. Byl tam ale šílený
rumec. Představte si velkou místnost - v jednom rohu se tančí, v jednom děcka sebou navzájem točí
tak, že se mají na zádech, pak se tahají za ruky a tak jakože jezdí po zemi, každou chvíli je
někdo dotlučený atd…no prostě divoké inďátka, učitelé jen přihlíží:). Mně to zas tak nevadí, ale
Jarek touží po organizované zábavě.
Já jsem se zatím učila jejich indické tance – ty šílené z filmů z Bollywodu, ale prostě to tu
frčí. Opět mě dostala jedna malá holka(Anita), byla z nich skoro nejmenší, ale nejvíce energická
a nádherně tančila, to je také ta, co na výlet k jezeru přeřvala všechny starší a vyvolávala
stále pokřik Don Bosco. Je to holt tak, že ty nejdivočejší si nejrychleji získávají pozornost. Z
kluků je taky super Umeš, taky takový malinkatý, ale strašně chytrý. No a pak je tu spousta
dalších úžasných děcek, které mě dostávají tím, jak se při vyučování snaží a nebo tím, jak jsou
prostě hodní a milí. Dokonce i 14-leté holky se chodí vždy obejmout a pomazlit (pozor za mnou, za
Máňou, aby nedošlo k omylu:)
Když se pak společně modlilo, úplně jsme se styděli, jak nevydržíme v klidu sedět na jednom
místě, hned nás tlačili kosti tu, hned zas onde. Děcka sedí stále v turku, zavřené oči a jedou….
Pak jsme už šli na pokoj a slyšíme z vedlejšího pokoje modlitbu růžence(ta se pozná v každém
jazyce:-). Otevřem dveře a tam sedí 6 děcek, shodou okolností ty nejdivočejší, a modlí se
růženec. To nás úplně dostalo, jak se samy domluvily a šly se ho nahoru zvlášť pomodlit. Ostatní
děti jsou hinduisti nebo muslimové, tak se modlí společné modlitby jen k Pánu Bohu. Po růženci si
ještě zazpívaly a nás ta atmosféra naprosto dojímala. Prťatá divoká Mery, věčně křepčící Anita,
přidrzlý Santoš… naráz vypadali jak malí andílci. Kéž by se Pannou Marií nechali vést tou
správnou cestou po celý život.
Také sme si dnes začli připadat blbě, že máme takové dobré postele a jíme s kněžíma a ne s
děckama (ale to sem zase ráda, že tam jedině se s nima v klidu potkáme). Děcka spí skoro na holé
zemi a nemají ani nic pod hlavu. Navíc jim často rožnou zářivky, protože tam zase ještě někdo
jiný má meeting na počítači. To my se ve svém pokoji máme královsky a to si ještě stěžujem, že si
salesiáni pouští strašně nahlas večer Tv.
13.11.2007
Dnes ráno výjimečně nebyla mše, tak jsme se pomodlili aspoň sami breviář. Na snídani jsme měli
výborné smažené nudle se zeleninou, ale bohužel to bylo na snídani, nejsme zvyklý jest takové
pálivé věci hned po ránu. Na oběd bychom je hned uvítali, no ale zase dobře, že se tu nejí ten
toustový anglický chleba.
Tak už se nám tady začalo ochlazovat, přes den je sice pořád dost horko, ale k večeru to už je na
svetřík. Takže se mi trochu stýská po teplé sprše, ale Jarek říká, že otužování se nám bude do
Nepálu hodit.
Jinak mě baví chodit v těch všech spodničkách a sukních, vracím se do dětských let a připadnu si
jak princezna:).
Dnes sme druhý den učili, jednu hodinu jsme vedli skoro sami, opakovali jsme domací zvířata ze
včerejška, no samozřejmě úkol nikdo neměl. Mary se nás pak ptala, co by měla dělat, když nemají
úkol, prý co jí radíme. Je to těžké, u nás se dá buď špatná známka, za kterou jim třeba rodiče
nadají. Tady se o ně ale rodiče nezajímají. Trest, že by si třeba nešli hrát dokud to nenapíšou
prý taky nejde kvůli pravidlům domu. Takže je těžké je nějak donutit, přitom mají vždy hodinu
ráno a večer na zpracování DÚ.
Také mě štvalo, že děcka přišli do hodin bez tužky a někdy i bez sešitu. Takto se nic nenaučí.
Prý jsou schopni ztratit každý den tužku (jinak prý každý týden dostávají novou). Takže právě o
tom naše centrum je - naučit je alespoň nějakému pořádku a aspoň základům, aby pak na normální
základce nebyli úplně mimo.
Ale musím říct, že přestože někteří nebyli připraveni,tak se všichni snažili učit a dávali pozor.
Úplně mě takovou skupinku bavilo učit:). Člověk je vůbec nemusel napomínat ať neruší atd. Měli
sme je učit jen dny v týdnu a číslice do 20,umí to opsat a říct, ale neumí přečíst, to jen
hádají, umí to jen vyspelovat a to je vše. Vidím to tak, že jen dny v týdnu se tu budou učit
týdny. Také je dobré, že se při učení angličtiny učíme Kanadsky.
Jarek je většinou kontroluje a pomáhá jim vše dobře napsat a vyslovovat. Každý by potřeboval k
sobě zvlášť pomocníka. Také nevíme, zda by aspoň ty starší nebylo lepší učit aspoň trošku
jednoduché věty, otázky a odpovědi, než jen slovíčka a slovíčka, které pak neumí použít. Někteří
by na to podle nás měli. Ale opět je zde problém, protože spoustu anglických sloves jako např. to
nejdůležitější TO BE v Kanadě není. Řeknou třeba Ty doktor a ne ty jsi doktor atd.
Ale i když teď jakoby něco kritizujeme, tak víme, že jsme tu přijeli jen na krátce a těžko říct,
co a jak je správné učit. Děcka jsou na něco zvyklé a my nechceme být ti, co jim budou hned radit
něco jiného. Maximálně až časem si o tom kdyžtak s Mary povykládáme, co si o tom myslí atd. Ale
nechceme zde radit, nejsme odtud a vlastně nevíme, co je tady nejúčinnější.
Dostalo nás, jak během hodiny, jedna holka vytáhla odkudsi žiletku, začla si ořezávat tužku a pak
šla k Mary (učitelka) a začla jí touto žiletkou dělat pedikůru během jejího výkladu. Pak si
manikůru dělala i jedna holka uprostřed vybíjené. Ptali jsme se na sběr odpadků. Bylo nám
řečeno,že to co se dá spálit, spálí vedle, to co se nedá, prostě někam vyhodí, žiletky se hážou
na kraj hřiště. Jarek z toho šílí a stejně nosí Mary dál žiletky, když je najde na zemi(válí se i
v té děcké školo-ložnici), aby je někam před děckama uklidila.
Hráli jsme s děckama jejich hry. Je drsné, jak neumí dodržovat pravidla. Mají je jakési zmatené.
Co si pamatuji jako děcko, tak sme se snažili pravidlo dodržovat. Tady je to prostě jiné.
Vybíjená funguje tak, že můžeš vlastně kdykoli chceš vybíjet atd. Jarek, který má tak rád
pravidla hry, trošku šílí:).
Za chvíli jdem na večeři k řádovým sestrám oslavit jedné z nich narozeniny, tak se musíme
připravit, ahoooj.
U sester byla moc příjemně. Uvařily výbornou večeři (nebyla indická a nepálila). My jsme ji
popřáli po česku, kněží po anglicku a pak se povídalo. Sestry (adorující, z Čech ten řád neznám)
se tu starají o prostitutky. Prý je to tu velký problém. Spoustu matek i od našich dětí se prý
tak živí a to před očima svých dětí.
Jinak si tam dělali srandu opět z Jarkové pleši, nejsou na to tu zvyklý a otec Joy mu řekl, že je
jeho hlava jak vajíčko.
14.11.2007
Dnes byl v celé Indii Children´s Day (Den dětí), takže i naše středisko mělo speciální program.
Jeli jsme všichni krom děcek ze státních škol(mají méň prázdnin jak naše) do jedné vesnice, kde
mají naší kněží také nějaké projekty a tam nás čekal slavnostní program.
Před cestou jsme u našeho centra dlouho čekali na rezervní baterku do auta pro sycení ozvučení
slavnosti. Během čekání vběhly do areálu centra ovce(děje se to tu několikrát denně), dva starší
ogaři je hned šli vyhnat. Ale šéfa barana chtěli dovést k nám před otce. Vzpíral sa a moc sa jim
to nedařilo. Běžel jsem si je vyfotit. Chudák baroš sa vzpíral, co to šlo. Až z toho začal kadit.
A jeden ten šolda hned nastavil ruce, nachytal bobky do nich a hodil je nade mňa. Pak sa oba
hrozně smáli, co to na mňa prší:-( Nakonec jsem jim musel pomoct a donést baroša před otce. Byl
to fešák – tady ovce stříhajú tak, že jim nechajú hřívu jak lvovi pro ozdobu. Vyfotili jsme sa s
ním a pustili ho zpátky za družkama.
Děcka ze státních škol pak šli normálně na deset hodin do školy a my jsme s hodinovým spožděním
vyrazili jeepem na venkov. Jeli jsme šíleně naložení (vzadu asi 15 děcek, které měly tancovat) a
nasávali atmosféru vesnického života. Na první pohled to působí jako idylka, ale musí to být spíš
řádná dřina. Zrovna probíhají žně cukrové třtiny a paddy(podle slovníku rýže, ikdyž místní nám
tvrdí, že ne rýže, ale paddy:-), tak všude na polích pracovalo plno lidí. Farmáři chodí ve svých
lungi (jakoby ovázané prostěradlo). Zrno se suší na silnici. Řidiči to respektují a s klidem
hromady objíždí. Přál bych vám vidět ty plně naložené vlečky pytlama zrní či stéblama cukrové
třtiny. Když je míjíme, tak sa dycky bojíme, že jim ty provazy prdnú a šecko nás zavalí.
Taky super jak si rolníci zdobí své vehicly – traktory pomálovávají ornamentama, volům natírají
barevně rohy a oboje pentlí a zdobí květinama(takže inspirace pro tebe Jaromíre:-). Taky jsme
čuměli, jak farmeři stojí v lungi rozkročeni na vozech o dvou kolech a kočírují voly – vypadají
jak starověcí Asyrští vozatajové.
Moc se nám líbí jejich domečky. Mají je vždy nějak pobarvené. Často dveře mají zdobené barevnými
ornamenty. Před dveřmi mají verandičku, na které při největším horku odpočívají a pozorují okolí.
Některé baráky mají zdi pomalované reklamama, nejčastěji na mobilní operátory, ale opravdu
kuriozní reklama je na střešní krytiny Svastika s velkým hákáčem jako logem(je obráceně
orientován než Německý). Takže Zetore a Undre mohli byste jim dělat u sudeťákú jejich první
zahraniční obchodníky:-). Tady je svastika oblíbený posvátný symbol, kterým se domy běžně zdobí.
Údajně symbolizuje vesmírnou věčnost – ramena ohnutá do kruhu jako věčný koloběh reinkarnací.
No škoda jen, že jsme nemohli fotit. Žádal nás o to večer otec, ať na vesnici nefotíme, že už
měli takto problém s minulými dobrovolníky. Vesničani za to pak chtějí peníze, bo si myslí, že ty
fotky pak budeme prodávat. Takže jsme to respektovali, ale až půjdeme někdy sami vesnicí, tak
něco nafotíme. Slušně se jich prý zeptáme a Máňa věří, že to projde:).
Co nás zarazilo, byla práce na silnici. Po jejích okrajích byly nasypané hromady kamení a několik
hubených šlachovitých žen tyto kameny kladívkem rozbíjelo na makadan(doufám, že jsem použil
správný termín Lojzo, zrna jsem neměřil:-). Musí to být šílená dřina – v horku a ty rány na
klouby... Salesiáni nám řekli, že takovou práci často dělají i děti. Vzpomněli jsme si na Zlaté
hory, jak jsme byli na exkurzi ve zlatorudném mlýně, tam mají stroj na rozbíjení kamene starý
skoro 500 let, takže žádný moderní drahý výmysl…ale prý oni tu stroje nechtějí, sebrali by lidem
práci. A ty ženy jsou vděčné i za tuto práci, jinak by neměli z čeho dát dětem najíst. Chlapi tam
pracovali taky, ale ti jen něco vyměřovali, nevíme, proč si to nevyměnění, určitě by to ty ženské
taky zvládly vyměřovat.
No a teď k samotné slavnosti:
Uprostřed vesnice mezi hinduistickýma chrámama měli postavené krásné barevné stany(mrkněte na ty
třásně pod stropem, krásně ve větru vlály) a dokud pod nima ještě neseděly děcka, procházeli pod
nima stále farmáři se svýma volama, krávama... Nějaká si i trochu usrala. A její majitelka lejno
jakoby nic rukama nabírala a odhozovala dál:-). Naše děcka zatím procházely vesnicí s různými
transparenty hlásajícími dětská práva. Asi po hodině začla slavnost, najednou se tam nahrnulo asi
milion dětí, no to né, ale prostě hoooodně - naše děti, kluci z druhého střediska a pak děcka ze
4 škol z vesnice a okolí.
Program začal vystoupením děcek. No řeknem vám, že se tady dá asi vystupovat s ledasčím. Často
děcka nebyly ani sehrané, ani ten tanec jim zrovna nešel. Neplatí tu, že tmavší jsou rytmicky
schopnější jako třeba všichni Afričani. Tady jsou prý nadaní na hudbu a na tanec jen některé
kmeny (něco jako naši cikáni). Ale naše děcka neměly chybu:). Fakt to neříkáme, že jsou naše, ale
prostě byly sehrané(některé prý také patří k těm místním cikánům). Dřely na tom několik
týdnů(pravda často místo vyučování, což se nám moc nelíbí), ale hlavně spousta z nich ten tanec
opravdu prožívala. Hlavně Bharat Natyam nás dostal. Jedná se údajně o jeden z nejstarších tanců
na světě(snad přes 3000 let). Ikdyž jsme jej už viděli profesionálně provedený v květnu v Praze,
tak od našich děcek nám byl bližší. Pak tančily tance z jejich přeslazených muzikálů –
popkultura...:-( Hlavně, že našim děckám to šlo.
Pak ale začly proslovy a ty teda se hrozitánsky táhly. Měly tam pozvané politiky, lidi z úřadů a
zástupkyni za dětská práva(ta by možná mohla psát pětihodinové proslovy i Fidelu Castrovi). No
chudáci děcka, že to musely vydržet. Naštěstí na rozdíl od nás tomu rozuměly, řečnili Kannadsky.
No nás proslovy ničily,hlavně mňa, páč už od večera mňa trápil průjem, ale vydržel jsem střevní
bublání. Během proslovů sa mňa pořád každý ptal jak sa menuju a zkama su a podávali mně ruky –
ogaři i chlapi. Chlapi sa tu vůbec docela hodně pořád hladí, ale smíšené páry nee…:-)
Po programu jsme šli do jedné High shool na oběd, ale v celé škole nebyly záchody, natož papíry
(ty jsme zapomněli vzít). Takže jsme vyrazili za vesnici hledat vhodné listy a vhodné místo.
Naštěstí sa vše zvládlo i bez hadího uštknutí a pak už jsem vydržel až do střediska. Naštěstí
máme vybavenou lékárničku (děkujeme), endiaron začal pomáhat…
15.11.2007
Dnes sme si položili otázku: „Jak je možné, že to tady v Indii relativně vše funguje, když tu
vlastně nic nefunguje:).“ Jeden indický sociální pracovník, co přijel do našeho střediska na
meeting, se nás shodou okolností u večeře ptal: „Asi si říkáte, jak je možné, že vše v Indii
běží, když vše funguje dost podivně.“ Naznal, že to prostě musí řídit Bůh, jinak to není možné:).
Také nám řekl, že pokud chceme pochopit Indii, nesmíme myslet jako Evropani, ale jako Indové.
Bylo vidět, že je hodně studovaný a má přehled. Dost nám o Indii u každého jídla vykládá. Když
večer Jarek nepřišel k večeři, protože mu bylo zle, tak se hned ptal, jestli může Evropská žena
jíst s cizíma chlapama. Další den ale Jarkovi radil, co a jak s průjmem. Říkal, že bysme ze
začátku neměli jest chilli, protože nám to vymlátí střevní mikroflóru. Až prý po čase, kdy budem
mít místní mikroflóru zvyklou na chilli,místo naší Evropské. Jenomže to bysme museli jest asi
jenom suchú rýžu. Jemu a salošům naše chilli v jídle nestačí a přidávají si k němu ještě přímo
koncentrované papričky a chilli prášek. Nám řekli, že se k tomu radši ani nemáme přibližovat.
Jarkovi už je líp, během dne si hraje s děckama normálně, takže zatím pohoda i co se týče průjmů.
Také nám ten sociální pracovník říkal, že se snaží poznávat křesťanství, ale že pro Indy je to
strašně těžké. Je pro ně těžké najednou chápat Boha jako někoho, kdo je miluje a komu mohou
důvěřovat. Hinduisti chápou totiž Boha jako někoho, z koho mají strach a proto dělají to a to. A
ještě těžší je prý pochopit srovnání Bůh-otec. Podle toho, jaký je otec v tradiční indické
rodině, tak by Bůh měl být přísný a neprojevující lásku a ani zájem. Takže vůbec ne takový, jak
učí kněží o Bohu. Např. jeho otec na něho šáhl jen jednou v životě, a to když mu bylo 18 let. Prý
se ale není čemu divit, že na své děti neměl čas, měl jich 18, a proto od rána do večera
pracoval, aby je uživil.
U chudých děcek taky otec prý často chlastá, celá rodina kvůli němu trpí a děcka jej pak
nenávidí. Podobně těžko chudé děcka mohou přijmout Pannu Marii jako matku, protože prý často vidí
své matky, jak se prodávají jako prostitutky.
Takže děcka nesnadně přijímají modlitbu k Bohu-otci a k Marii-matce. Prý ti, co by rádi
konvertovali ke křesťanství, by chtěli jinou modlitbu něž Otče náš. Ale věřím, že Pán Ježíš
viděl, proč učí všechny zrovna tuto modlitbu:). Sám ten sociální pracovník s náma ráno chodil na
mši, ale navštěvuje svého Boha i v mešitách a hinduistických chrámech.
Také jsou tu teď plné noviny o sebevraždách farmářů. Prý i ti nejmenší farmáři používají od jedné
firmy, která je vykořisťuje pesticidy, hnojiva, osivo, stroje... A to co vydělají, nepokryje
jejich náklady a jsou zadluženější a zadluženější. Takže to farmáři řeší sebevraždou. Prý by měli
přijít nějaké pořádné dotace a vůbec změna politiky, protože celá Indie stojí na farmářích.
Opět jsme dnes byli dnes trochu zneklidněni z toho, jak se tu ve středisku učí. Místo toho, aby
učili děti řádu, tak jim dělají pořád zmatky ve výuce. Např. pořád jsou tu nějaké meetingy
dospělých (ač zaměřené pro děti) a děti musí ze třídy najednou odejít nebo se s někým spojit nebo
prostě najednou místo Kannady mají mít angličtinu. To se nám moc nelíbí takové šachování a navíc
vypadá, že to tu není neobvyklé. Také sešity nemají žádný systém, píšou cokoli kamkoli. Nevím,
proč je nevedou učitelé k většímu pořádku.
Ale vše nás učí trpělivosti:). I to, že po nás chtěli tento týden zorganizovat soutěže pro děti,
ale doteď nenašli čas, kdy… Takže jsme zvědaví, kdy se co uskuteční. Prý ale do konce listopadu
dělávají speciální soutěže. Tak uvidíme:).
Také včera dostaly všichni učitelé sprda od otce, protože nechávali učit samotné aspiranty a
odešli si. My učíme většinou s Mary nebo ještě s jednou učitelkou. Vždy se zeptám, co je mám
danou hodinu učit a jedu podle toho. Jinak to ale vypadá, že osnovy asi neexistují. Každý měsíc
tu děti dělají testy a podle toho postoupí jakoby do vyššího ročníku, aby tak po roce mohli
nastoupit do ročníku odpovídajícímu jejich věku.
Hlavním cílem výuky tady je naučit děti číst a psát anglicky a kanadsky, bohužel ale angličtina
se tu na školách doteď dost zanedbávala. Prý snad tato vláda to chce změnit. Kdybych se měla učit
angličtinu tady na indické střední, tak se ji asi nikdy nenaučím. Včera jsem totiž seděla s
jednou holčinou, co chodí na college, ukazovali mi úkol z angličtiny, absolutně nevěděla, co s
tím. Ve škole je totiž prý učí nejprve abecedu a pak hned čtou texty a odpovídají na otázky z
textu. Ale vůbec jim nevysvětlí gramatiku, neprocvičují s nima tvorbu vět a otázek, prostě děcka
ze střední nerozumí základním větám.
16.11.2007
Opět jsme začali den ranní mší. Je to příjemná vzpruha po ránu. Vstáváme pořád docela pozdě(
kolem půl osmé) a jsme ještě rozespalí. Časový posun pořád asi nějak pocíťujeme. Po mši se Jarek
šel osprchnout. Ze sprchy viděl Santoše za oknem, jak obírá nějaké plody ze stromu,co nám větvemi
vrůstá do pokoje(míváme metr od okna docela zajimavé ptáky, někteří vypadají i k snědku, jak
koroptve). Tak málem vlezl až k nám. Taky bych zmínila, že mezi dveřmi je i po zavření docela
velká škvíra a kam myslíte, že jí je zrovna vidět – na postel:-)
Při snídani jsme se z novin dozvěděli, že cyklóna už dorazila k Indii a má na svědomí stovky
mrtvých v Bangladéši. Prý jsou každý rok oběti, ikdyž se dopředu hlásí, kam se přesouvá. No a je
pravda, že dnešek byl hodně větrný i tady.
Dopoledne jsme učili a odpoledne opět hráli vybíjenou a házenou. Jarek s klukama cricket. Docela
ho to bavilo a prý mu to i šlo. Je rád, že už aspoň zhruba chápe pravidla. Vyhnal taky dneska z
naší zahrady svého prvního buvola,protože jedna učitelka poslala Santoše,aby ho zahnal. Jarka
štve, že zaměstnanci Santoše neustále posílají pro něco místo vyučování( např. často pro kuřecí
maso našim třem hlídacím psům), tak šel radši místo něho. Našich hlídacích psů se Jarek večer
docela bojí. Já sem sice dělala hrdinku, ale když mě jeden kousal do sukně, tak jsem taky
znejistěla.
Večer doučujeme děcka a začínáme dělat na počítači práci, s kterou potřebují pomoct. Jedná se o
zadávání dat o ztracených dětech do jejich databáze, která pak funguje na netu a díky tomu prý
salesiáni už hodně dětí našli.
Před večerní společnou modlitbou ještě s děckama blbneme a pak nás těch pár malých křesťanů
vytáhne ještě na růženec. Dnes sme se jej museli jít modlit ven. Seděli jsme na dlažbě před
dveřmi(visí nad nima obrázek Božského srdce). Děcka opět vydrželi na jednom místě v klidu sedět.
My jsme si pak po modlitbě navzájem svěřili, jak jsme trpěli. Strašně nás od chladné dlažby
studilo. Jsme strašně rozmazlení. Děcka chudáci na té dlažbě i spí a nám na ní vadí 20 minut
sedět. Jarek vymyslel, že příště nepůjde bosky, ale bude sedět na svých botách. To jsem ale
minule už vyzkoušela a také to má své mouchy, za chvíli ty přesky tlačí:). No prostě jsme
fifinky:).
Dnes nás zarazilo, jak jedna učitelka odjela se svou 4-letou dcerkou na motorce. Ta malá holčička
za ní seděla a držela se jí, jak kdyby jí bylo nejmíň18. No prostě nechápem, kor do takového
šíleného provozu a k tomu na špatných silnicích. A samozřejmě bez helmy.
Také jsme dnes pomáhali v hodině počítačů. Je sranda jak ty písmenka hledají tak dlouho, ale je
to určitě dobré. Učí se tak přirozeně anglickou abecedu. Jde ale strašně vidět jak jsou tyto
děcka o hodně pozadu než třeba české v tomto věku. Holky tady ve 14 nejen že neumí pořádně číst a
psát, ale i mentálně. Baví si je hrát jak malé…ne jak naše čtrnáctky. Jde vidět, že jim dětství
chybí.
17.11.2007
Dnes je tu opět nějaká slavnost věnovaná dětským právům, proto spoustu děcek odešlo do města
tančit a hrát divadlo. V sobotu probíhá výuka jen dopoledne a děcka ze státních škol zpravidla chodí
oblečené celé v bílém.Dopolední výuka začla společnou rozcvičkou, tak jsem se zúčastnila taky.
Ale pěkně mě ta učitelka štvala. Vždy když pískla, tak jsme měli změnit např. na upažmo, či
vzpažmo atd. Jenomže ona se vždy s někým zakecala a my museli tedy trčet stále v té konkrétní
poloze, pak chvíli pískala normálně, pak se zase zakecala, no sranda:).
Jarek mezitím sledoval generálku divadla starších děcek na odpoledne. Hráli scénku o
vykořisťování dětí dospělýma a pak ukazovali plakáty s fotkami týraných dětských těl. Prý to bylo
docela drsné, jak děcka ukazovali, jak hrozně sa jim ubližuje.
Pak tu hrál Jarek poprvé fotbal, tak byl rád. Prý v tom druhém středisku jej hrají každý den. Pak
jsme učili jednu hodinu angličtinu, ale teď už mají jiné předměty, takže se cítíme trošku blbě,
že nic neděláme (počítač, kde jim zadáváme do databáze děti, je taky obsazený).
Zatím si nepřipadneme moc vytížení. Je nám jasné, že to středisko musí jet i bez nás
dobrovolníků, ale prostě chceme tu být užiteční co nejvíc to jde.
Ale zatím je to pohoda, vstáváme po sedmé. Pak jdeme na mši, od desíti do pul jedné učíme, pak po
obědě zase až od dvou do čtyř. Pak hrajeme hry s děckama do pul šesté a pak doučujeme a do osmi
doplňujem do databáze děcek z ulice děcka. Večer sme zase s děckama a kolem desáté chodíme na pokoj.
Takto to možná zní plně, ale prostě vládne tu pohoda a žádný spěch. Navíc to vypadá, že tu jsou pořád
nějaké festivaly, kvůli kterým nemůžeme normálně učit a pracovat. Také jsme nabídli, že povedeme
v sobotu večer koníčky – Jarek kytaru, já malování atd… Sice v tom nejsme žádné hvězdy, ale lepší
než aby děcka sledovali po večerech stále telku.
Místní si o nás asi musí myslet, že jsme pěkné špindíry. Chodí každý den v jiných oblečení a my
celý týden v tom stejném. Zítra zase musíme vyrazit na nákupy, to bude zas něco. Dostávalo nás,
jak nám to co sme si vybrali, brali z ruky, prostě dokud to není zaplacené, není to tvoje:).
Teď se vrátil Jarek z druhého střediska, kde měl jet s někým na motorce vyfotit ogary z druhého
střediska. Tak ahooooj a zítra (každou neděli) máme volno, tak se těšíme na vaše emaily a zprávy.
Doufáme, že ste zdraví a máte se dobře. My tady jo:).
18.11.2007
Musím napsat ještě ke včerejšímu focení v chlapeckém středisku. Vyjeli jsme s místním
zaměstnancem na Hondě Hero, což je tady asi nejoblíbenější motorka(nevím, coje to za obsah
Lojzo:-), přes město do vísky Alureti, kde sídlí chlapecké středisko salošů. Nejdřív jsme měli
pořád nějaké problémy s motorem, ale i potom když se rozjela jsme naštěstí nejeli moc rychle.
Určitě ne víc jak 60, tachometr ukazoval pořád 0:-). Všem, co jsem tvrdil,že jsem proti
automobilismu a zvlášť motorkám – jízda si mě získala! Nejdřív jsme se proplétali uličkami města.
Viděl jsem místní posilovnu – krásně na jejích zdech namalovaní svalovci připomínali stylem spíš
místní bohy:-). Město je plné obyčejných, ale pěkných chrámů, např. jeden s obrovskou sochou
Ganeschi přímo nad vstupem. Cesty ve městě hrozně rozmlácené, předjíždíme náklaďáček vrchovatě
naložený cukrovou třtinou, který naráz začne předjíždět tatovka(tatravka značky Tata – místní
značka), málem naši motorku vytlačili ze silnice. Prasata se neustále pletou do cesty. Pak jsme
vyjeli z města. Venkovská krajina ze sedla motorky nasadila poklidnou náladu. Kolem žně paddy,
cukrové třtiny, pasáci ženoucí stáda koz, buvolů…, palmové háje. Naprosto si mně jízda získala a
už si představuju, jak si s Mařenkou budem na nedělní výlety půjčovat aspoň kola. Po celou dobu
nádherná široká asfaltka, jakou jsem v Indii ještě neviděl.
Dojeli jsme do Alureti, budova vypadá podobně jak naše. Středisko má krásné volejbalové a
fotbalové hřiště, pár skluzavek. Děcka sušily po vyprání prádlo. Ogaři, co mňa znali, sa hned ke
mně znali a ptali se, kde mám manželku, kdy přijedem na dél… Říkal jsem, že příští týden už by
nás snad otcové měli vzít, že si s ogarama určitě chcu zahrát fotbal. Nafotil jsem ogary, jak
jsem byl zaúkolován. Pak mě vzali ogaři na svou farmu za budovou, prý 25 akrů. Spíš se jednalo o
palmový háj, ale středisku dodával poklidný ráz. Šel jsem pozdravit aspiranta, který stříhal
uprostřed palem ogarům vlasy. Docela mňa vyděsilo, jak jim všem holil týl jednou erární břitvou.
Ale prý s ní umí, naučil se to v semináři:-).
Když už sa slunko sklánělo, tak jsme vyrazili na cestu zpátky. Opět jsem si užíval klidnou
atmosféru při západu slunka. Míjíme autobusovou zastávku,kolem plno plní, pasáček vede kozy přes
cestu. Troubíme, kozy a lidi se rozestupují, naráz motorka poskočí a ozve se zakňučení. Otočím se
a vidím, jak sa nějaký pes plazí s kňučením přes cestu… Pak se otočil aj řidič, ale dál už to
neřešil. Úplně mi to vzalo náladu, euforie z jízdy na motorce je fuč. Když sa tady chceš zapojit
do silničního provozu,tak musíš počítat, že to tady možeš odskákat. Už mňa ani nebere, že jedem
bez helmy a vítr mi vlaje ve vlasech(tento víkend jsem si je nestříhal). Tak jsem eště aspoň
nafotil pár fotek krajiny. Zajimavé jsou stany u silnice, které vypadají, že je obývá buď nějaký
kmen či ti nejchudší, co nemají ani na slum. Za mostem přes řeku začíná město – okamžitě cítím
pach všemožných dýmů, u cesty hoří oheň, z komína první budovy – továrny se valí černý kouř .
Vůbec se mi zpátky do města nechce, už jen na pohled od řeky je vidět, že vzduch ve městě je
šedší. Ale zase tam čeká Mařenka, tak už abychom v pohodě dojeli do střediska. Dvě hodiny jsme
byli od sebe, zatím snad nejdél, co jsme v Indii:-) V pohodě jsme dojeli…
Neděle - máme volno:-) V sedm ráno nás budí divoké tóny keybordu. Bratr ve vedlejší místnosti
trénoval na mši svatou. Bylo to ale tak nahlas, že se celý pokoj otřásal. Nešlo spát, ani nic
dělat, tak jsme se jen smáli tomu, jak se navzájem neslyšíme. Říkali jsme si, že kdyby ten hluk
byl aspoň k něčemu, ale stejně bratr nakonec nehraje vůbec melodii písně, co se zpívá (pustí tam
jen nějaké bubny). Navíc si pak stejně každý zpívá jak chce:).
Snídaně je na nás docela pozdě (v půl desáté), jednak trošku už od rána hladovíme a jednak
bychom rádi těsně přede mší nejedli. Tady se to nedodržuje. Jinak na snídani bylo překvapivě opět
chilli:), už to pro nás, pravda, není taková exotika:).
Místo pěkně strávené neděle holt vykonáváme činnosti jako praní (už si Jarek nechává prát ode
mne), uklízení pokoje, psaní těchto šílených emailů a nakupování, bohužel na to přes týden nemáme
čas. Neděle je v Indii sice také volno, ale pro vesničany jsou v městech všechny obchody
otevřené, jindy nemají možnost nakoupit.
Prodejci se divili, že chceme všechno indické výroby a ne např.pastu Colgate. Jinak Naďko,
veškerá drogerie je tu od Unileveru. Hlavně začla zábava při cestě zpět. Zapomněli jsme si totiž
zjistit,kde leží naše středisko. Do obchodu jsme se dostali jednoduše - ukázali jsme nákupní
tašku z obchodu s hadrama. Řidič autorikši neměl vůbec tušení, kde sa nachází nějaké středisko
Don Bosco. Za chvíli se kolem nás utvořila velká skupinka Indů a začlo se to řešit ve velkém.
Dost se divili, že neznáme adresu, kde bydlíme, ale nakonec se objevil jeden klučina, který na
středisko Don Bosko reagoval. Dojeli sme! Při večeři se vedly teologické debaty opět s panem
študovaným sociologem, o hinduismu a o eucharistii. Indický pohled může být teologii určitě
přínosný.
