Neděli máme volno. Ráno jsme slavili mši svatou s křesťany z okolí(až na jednoho muže samé ženy s
dětmi) a páru děckama od nás. Naše starší holky zpívali ve schole spolu s některými zaměstnanci.
V kostel se proměnila jedna učebna. Barevné koberce sloužili jako lavice. Takže to vypadalo
opačně než u nás, kdy koberec je uprostřed, tady byla holá zem. Všichni sedí na zemi v turku, na
kterého Evropani nejsme zvyklí, tak jsme všelijak měnili polohy. Ženy jsou v kostele sami,
protože buď je nemají nebo chlastají nebo chodí do své farnosti. Na elektronické varhany hraje
pouze podmalovávající hudba,ne melodie. Místní zpěvy mi připadnou dost složité,protože používají
všelijaké čtvrttóny či dokonce plynule přechází z tónu na tón. Navíc se zpívá falešně, dokonce
tak hromadně, že se těžko rozpoznává správná melodie. Ale krásné je, že to místním nevadí.Všichni
se snaží maximálně svým hlasem zapojit. Taky všichni s společně ozdobili obětní stůl a
zkonstruovali oltář Panny Marie. Po mši učitelka Mary donesla hromadu hader, kterou si místní
ženy rozebrali pro své rodiny.
Včera do našeho střediska přijeli salesiánští aspiranti na povinnou dvoutýdenní praxi. Po obědě
ale už odjeli do chlapeckého střediska. Taky jsme si říkali, že toto středisko je tak pokojné a
otevřené děckám, že po roce stráveném zde se děcka musí těžko zapojovat do složitých indických
tradičních škol a struktur. Např. otcův stůl v kanceláři patří děckám, to se podle nás neděje ani
v Evropě.
Při mši jsme si uvědomili, že je sv.Martina. Tady na koni nepřijel:-(, ale Kuncovi psali, že v
Koťasích sa proháňá. Trošku nás dneska zamrzelo, že přicházíme o zimu u nás. Ale aspoň že se nám
ochladilo.
Večer jsme si ještě hráli s děckama. Vůbec nám sice nerozuměli, ale i tak se nám podařilo
pravidla vysvětlit. Jdeme teď na večeři,AHOJ!
