10.11. 2007 - svátek světla Diwali

Dnes se neučilo, protože se stále slavilo. Já si hrála s děckama s plyšákama na divadlo a Jarek byl v kuchyni s děckama, které tam připravovali nějakou sladkou specialitu. Prý chtěl s nimi vařit, ale oni mu řekli ať raději tancuje:). Takže když jsem tak přišla, bylo v kuchyně dost živo. Holky na zemi cosi krájeli, další smažili placky, další štípali kokosy a v rohu seděli slepice a snášela. Je to super, nemusí nikam chodit pro vajíčka, slepice jim je snáší přímo u šporáku:). Zvířata jsou tu prostě bohové a mají se tu moc dobře, na ulicích krom krav jsou často vidět krásné ovce a prasata i s úplně malýma selátkama. Včera jsme z terasy viděli jak jedna naše „sousedka“ vařila před domkem a hned vedle hrnca jedli prasata. Den před tím jiná sousedka umývala na zápraží děcka. Celé je od paty až k hlavě namydlila a pak je polila kýblem vody.

Snažíme se vše fotit, ale je to těžké, každé děcko se pak chce nechat zvlášť vyfotit a hned prohlídnout a to je náročné, navíc mají pořád tendence najednou skočit před objektiv a být na fotce taky, přestože chci fotit úplně něco jiného.

Jinak pořád chtějí, abychom jim tančili naše tance, líbí se jim jak Jarek kolem mě skáče. No a pak jsou nadšení z písničky „Kdo stvořil“, ze sloky o slonech. Nenapadlo by nás, že budeme Indy učit, jak se předvádí slon. Ale často je od té doby rádi předváďajú.

Dnes sme zjišťovali věk lidí. Je zajímavé, že u chudých komu je 15, vypadá na 10 a komu je 40 vypadá na 60. Je tu jeden kluk – ďáblík Santoš, Jarek už o něm psal,je to úžasně živý a chytrý kluk, který sice už roční kurs tady absolvoval, ale po té co ho poslali do normální školy, zase utekl na ulici, tak se nakonec s rodiči domluvili, že tu ještě půjde, vše tu už zná a je tu velký bos, ale strašně vtipný.

Ta naše oblíbenkyně Agnesa dnes dostala menstruaci, tak si pro ni došla matka, zahalila ji a odvedla. Lekli jsme se, že na pořád, ale prý se vrátí. Jen je tu takový zvyk, že dívka sedí 9 dnů v rohu a tam ji nosí speciální jídlo a poučují ji o životě. No jsme zvědaví s jakou přijde. Doufáme, že z ní nevyženou jejího spontánního ducha.

Odpoledne se šlo na výlet k jezeru, z kterého se bere pitná voda pro město. Jarek dycky přehazoval malého Uméše přes kaluže, jednou ale Uméš neudržel balanc a spadl do ní. Sice nejdřív vypadal na pláč(hlavně kvůli ostatním smějícím se děckám), ale pak nejnutnější bahno otřepal a zase šel s Jarkem za ruku dál. Na rohu jedné ulice jsme se zastavili u oltáříku nějaké bohyně(asi Lakšmí), některé děcka se hned začly modlit, daly jí nějaké květy a otřely si barvu z oltáře sobě a nám na čelo.

U jezera nás zaujala kruhová loďka, na níž lovila rybářka ryby, ale nás dostalo jakým stylem pádlovala ke břehu. No a pak jsme objevili další prázdnou a Jarek to chtěl hned samozřejmě vyzkoušet, naštěstí ho děcka nepustili.

Došli jsme k altánku, kde jsme si dali svačinu, zatančili LABADU a zahráli nějaké další hry. Nás s Jarkem pak oslovili místní muslimští výrostci, kteří přijeli na motorce. Hned poznali,že jsme ze střediska Dona Bosca. Potěšilo nás, že ve městě se ví o dobrém díle salesiánů. Pak se šlo už po tmě domů. Takže jsme měli trošku strach z hadů, páč jsme viděli našeho prvního vodního hada – rat snake plaval v jezeře, ale prý není jedovatý.

Asi jsme ještě nenapsali, že téměř všechny děti chodí bosky. A nechápali jsme jak i ti nejmenší ušli takovou vzdálenost po kamenité cestě bosky. Pak sice už některé kňourali, tak je Jarek musel vzít na ramena. Všichni Indové přestávali pracovat a čuměli, co to s tím děckem Jarek dělá. Vůbec asi neznají nošení za krkem.

Jedna malá cérečka má nějakou zvláštní kožní chorobu. Boláky ji asi dost bolí. Trošku se bojíme, abychom to nedostali:-( No a furt chtěla s Jarkem chodit za ruku a pak i vzít na ramena. Tak se Jarek bál, jestli pak bude v pohodě.

A opět jsme obdivovali jejich vytrvalost. Už když jsme vycházeli ze střediska, děcka začli pokřik Doooon Bosco - Bosco, Bosco nebo Superstar- Bosco, Bosco(pořád slyšíme hlas malé Saganá Marie – Marie Pomocnice: Šupééštáu!). Toto vydrželi vyřvávat se zápalem skoro půl hodiny při cestě tam i zpět. Připadal nám srandovní pohled na náš zástup děcek, byl nějak moc organizovaný na ten zmatek na ulici:).

Díky Diwali to tu už druhou noc nepřetržitě buší. Ikdyž je to svátek světla, tak ohňostroje jsou bídné, skoro všechen rachot je od výbušných petard.

Jinak sme tu týden a připadne nám to jako mnohem víc, každý den je tolik nových věcí, že se to prostě do týdne nemůže vlézt. A jsme hlavně rádi, že se tu cítíme fakt jak doma. (Ale jako doma je to lepší:).