Ráno jsme se příjemně probudili až v půl osmé (děcka vstávají v půl sedmé), šly jsme do kapličky vedle našeho pokoje na ranní mši. Tentokrát nás tam bylo víc- přišli i dvě sestry. Pořád si nějak nemůžu zvyknout na to, že při mši jen sedíme, ta kaplička je ale tak malá, že bychom museli klečet přímo u oltáře.
Po mši jsme šli za děckama, kteří už prováděli ranní úklid(Jarkovi se líbili vycíděné nerezové záchody), chtěla jsem získat taky hadru a umýt nám zem v pokoji. Ale nešlo to, prostě že to umyjí oni a že to umývali včera....ale právě raději bych to udělala sama, protože zem je dost špinavá:)
Kluci pro změnu sbírali kokosy a další neznámé ovoce. A protože je před svátkem Diwali - svátek světla, tak od rána kolem sousedních domů obcházeli děcka(koledníci) s nazdobenou krávou, hráli na nějakou prazvláštní dlouhou píšťalu a vybírali peníze. Bohužel jsme je opět nevyfotili.
Diwali je prý obrovský svátek - svátek světla, který slaví všichni, hinduisti, křesťané i muslimové, každý si to přizpůsobí svému náboženství. Prostě když je sebemenší důvod něco slavit, tak proč neslavit:) Hinduisté si připomínají slavný návrat Rámy do Ajodhji, tedy vítězství dobra nad zlem. A pro křesťany to znamená, že Ježíš je naším světlem a máme jej následovat(… já jsem světlo světa, kdo chodí v mém světle nebude bloudit navěky…).
Všude po dva dny hraje hudba a střílejí se petardy (uf, jaká škoda peněz) No a zrovna tento den, den před hlavním svátkem, jsme vyrazili do města nakupovat konečně indické oblečení. Nebyl to asi moc šťastný nápad, protože na tento svátek prý všichni chtějí mít nové oblečení, ale už jsme neměli v čem chodit. Ale řeknu vám, že tak plné obchody jsem ještě neviděla, člověk se musel úplně prodírat, i kdyby u nás vše slevnili na korunu, tak nevím, jestli by se našlo tolik lidí. Provoz na ulicích je vždy živý, ale tentokrát jsme s naší autorikšou opravdu vyhýbali ostatním dopravním prostředkům na milimetry.
Když jsme platili za rikšu (za 8 Kč jsme se tři svezli asi 5km), řidič neměl na vrácení, tak si šel proměnit, ale rikšu nezabrzdil, takže se postupně začala pohybovat dozadu z kopce. Chytli jsme ji a snažili se ji držet, řidičovi to bylo očividně jedno, asi věděl, že by se v přeplněné ulici za chvíli o někoho zastavila:)
Na mě bylo nakupování jednoduché, mají obrovský výběr sárí i dalších oblečení, jen mě naše indická přítelkyně radila samé tmavé, ale to na mě působí evropsky, já chtěla jejich barevné. Takže se můžete podívat do fotogalerie, jak jsme nakoupili. S Jarkem to bylo horší, chtěl také typické indické,ale tady mají na chlapi jen samé evropské košile, navíc ne v jeho velikosti...jsme na indy moc velcí a tlustí:). Takže si koupil jen lungi - to je hadra, která se omotá jako sukně a vykasá,ale teď mu saloši řekli, že se to tady ve středisku nosí jen večer, přes den se nosí normální gatě, kterým se právě Jarek chtěl kvůli horku vyhnout:( Koupíme raději látky a necháme ušít nějakou jednoduchou halenu a kalhoty.
Také nám ženské říkali, že když jsme vzítí, měl by mi Jarek dát náhrdelník. Představte si, že i když tady nemají peníze, tak muž dá za zlatý náhrdelník své ženy kolem 15 - 20 tisíc. Nechápeme!
V obchodě jsme se nasmáli při pití vody, byla tam nádoba s filtrovanou vodou a jedním hrníčkem, už se to tam nedalo vydržet, tak jsme se šli všichni napít. Učili nás pít svrchu, tak aby se hrníček nedotkl rtů. No, u nás to dopadlo tak, že jsme se nestrefili a byla jsem celá politá, takže všichni čuměli jak jsou bílí neschopní:).
Hodně lidí nás zastavovalo a ptalo se odkud jsme, Čechy ale vůbec neznali,tak jim ta naše Indka pro zjednodušení říkala, že jsme z Ruska. Kdyby raději říkal z Evropy, ale holt tam všem rozhlásila, že jsme z Ruska:( Hlavně si s místníma vykládal Jarek, protože já jsem dlouho vybírala látky na sárí. No a to byl ve svém živlu. Jen tak si povídat na potkání s cizíma lidma(má to prý po taťkovi:-).
Přišli jsme až pozdě večer do střediska, děcka se na nás opět vrhly. Několik z nich nás vždy chytne za ruce a za ramena a s tímto chumlem se pohybujeme. Libí se jim, že jsme světlí. Už si řekli, že když nám na ruce zmáčknou kůži,tak pak na chvilku zčervená. Občas nám to někdo dělá. Zatím si vzájemně nerozumíme. Oni anglicky neumí, my se snažíme aspoň nějaká slova kannadsky říct, ale jde to pomalu. Ale děckám hlavně stačí, že je někdo má rád. Jde vidět, že touží hlavně po pozornosti a společnosti někoho, kdo se o ně zajímá. Chcem jim ale pak dávat něco ještě víc, tento týden se ale máme zatím jen rozkoukávat a být s nimi, když se neučí. Další týden se sejdem a popovídáme si, co bychom měli dělat atd. Také se postupně uvidí na co použijeme vaše sponzorské dary atd.
Bylo nám řečeno, že se nemáme bavit o křesťanství, že to rodiče dětí neradi slyší, akceptuje se zde plně jejich náboženství a jen se jim pomáhá navrátit do normálního dětského světa.
