7.11.2007 Příjezd do Davangere

Včera jsme do půlnoci pracovali na tom, abychom dali informace z posledních dnů na internet. Mařenka navíc zase nemohla usnout a usnula až ve tři ráno.Vstávali jsme 4:45, tak jsme byli celý den dost unavení. V 5:10 jsme se před domem rozloučili s otcem Georgem Matthewem a náš "dvorní" řidič nás odvezl na nádraží. Cestou jsme jeli kolem státních vládních budov, s nejznámější Vidhana Soudhou (noční obrázek u zpráv z Bangalore), kde snad sídlí parlament. Centrum působilo upraveně, vládní budovy jsou postaveny údajně v neodrávidském stylu, který bych spíš nazval britsko-indicko-koloniální sloh. Ulice byli ozdobeny světelnými přeblikávajícími řetězy.

Na nádraží vládl pořádný šrumec. Naštěstí nás řidič zavedl přímo k naším místům ve vlaku. Než se vlak po deseti minutovém zpoždění rozjel, tak už se rozednilo. Ty rychlé rozbřesky a soumraky mě stále překvapují. Při projíždění města vlakem jsme teprve uviděli opravdové slumy - rozpadlé baráky, některé jen z vlnitého plechu či stanové chýše. Pohled byl úplně rozdílný od včerejšího slumu, o kterém místní otec říkal, že jej vláda nechala dost zpravit. Asi za tím stála strana BJP, protože hlavní ulice byla vyzdobena celá vlaječkami s jejich logem, jak v Tibetu a všude stáli její billboardy. Chudých je nejvíce, tak si je holt chtějí získat….

Cestou do Davangere Mařenka spala a já se čučel z okna. Krajina byla převážně zemědělská. Nevím, co všechno pěstují, ale asi hodně rýži v zatopených polích a kolem se všude rozkládají kokosové háje. Zemědělci obdělávají políčka pořád převážně rohatýma krávama. Občas z krajiny vyčuhovaly skalnaté kopce a hřbítky. Záchody ve vlaku byly dvou typů – západní = náš a indický = turecký. Oba však byly krásně čisté. Tak nám přišlo, že tady si asi věcí víc váží a nepotřebují si vylévat po zdech své kydy. Ale možná to bylo kvůli tomu, že se jednalo o místenkový expres. Jeden chlapík se nás zeptal, odkud jsme a znal československé stroje, které používali ve fabrice.

Na nádraží nás čekal otec Joy. Na parkovišti před nádražím plném motorek (víc snad ani nebývá na Velké ceně Brna) parkoval svého jeepa. Odvezl nás do svého centra na okraji města. Jenom jsme vystoupili z auta, tak vyběhlo asi třicet malých céreček a začli zpívat písničku na uvítanou (melodie Hoří nám letadlo, šálalala od BonieM). Pak nás chytali za ruce a chtěli se představovat (základní fráze jejich angličtiny). Malí ogárci hned odnášeli naše batohy do pokoje. Aspoň svůj nejtěžší jsem si odnesl, páč by je asi zlomil. Pokojík máme obrovský, ale bohužel s trvale otevřeným oknem u stropu do vedlejší kaple a otcova pokoje. Pokojík je úplně nový, protože jsme tady první dobrovolníci. Předchozí dobrovolníci zatím vždy spávali a asi i víc pracovali v druhém středisku ve vesnici asi 12km odsud.

Po příjezdu nám dali hned snídani (ikdyž bylo v poledne) a pak jsme se šli děckám představit. Nejdřív nám oni zazpívali nějakou pohybovku, kterou je naučili minulí dobrovolníci. Pak jsme mi zazpívali ukazovačku "Kdo stvořil…" a vypadalo to, že budou chtít ještě něco, tak jsme zatančili točené. Pravda, kdyby nás viděli Ovčáci, tak by mňa asi nepochválili, ale snad sa to děckám líbilo. Dál už jen oni zpívali svoje Kannadské pohybovky. Vždy stáli za sebou v zástupech před náma. Máňa říkala, že takhle disciplinovaně zábava probíhá i v Keni. Jestli si dobře vzpomínám, tak za komunistů to v naší škole probíhalo podobně.

Potom šli děcka obědvat. Sami si veškeré jídlo i nádobí nanosili na verandu a umyli si v kýblu ruce. Pak se posadili "na turka" do dvou řad podél zdí proti sobě. Přál bychom vám všem je vidět při modlitbě - fakt lekce(úplně mi z ní vyrazili slzy). Všichni zavřeli oči, sepli hinduisticky ruce (někteří si je tuším jak budhisti položili hřbetem na kolena a scvakli palec k ukazováku). A začli zpívat - všichni. Přišlo mi zvláštní, že se u nás říká, že se musí děcka pomalu učit modlitbě a spíš osobní než dlouhé tradiční, aby je nenudila. Tady je náboženství tak vžité, že jej prožívají i ti nejmenší. Úplně jsem k nim s pokorou vzhlížel. Doufám, že se tady mnoho naučíme. Ta písnička je údajně křesťanská, ale zpívá se tam pouze o Bohu, ne Ježíši, např. Mírotovůrce(Sahaná).

Pak jsme obědvali v jídelně my s otcem a bratrem. Jídlo je tady chudší než v Bangalore - buď rýže nebo čapátí s omáčkou, k tomu asi občas bývá rybka nebo po jídle banán. Těch tady je spousta druhů, ale ne ty naše karibské od Chiquity.

Po obědě jsme si chvilku hráli s děckama, naučil jsem se první větu:"Suriju surtade teli" = Slunce svítí na hlavu. Pak jsme šli na pokoj lehnout. Nad hlavou jsme objevili ještěrku. Máňa mňa ujistila, že aj v Keni sú v klidu a že sami odchlezú. Bohužel jsme ju zapomněli vyfotit, ale byla nepěkná - malá hlinitá. Pak jsme objevili eště skákací pavúky, velké jak naši křižáci. To sem zase trošku vystrašil Máňu poznámkou, jestli to není černá vdova. No snad nám žádná havěť neublíží, hadi jsou prý téměř výhradně na venkově a tam asi přespávat nebudem.

Po spánku jsem byl, jak převálcovaný, ale šli jsme si ještě na večer s děckama zahrát. Máňa hrála vybíjenou a já jsem zkoušel cricket. Ale moc jsem to nepochopil, podle mňa enom zkúšali odpaly.

Když se setmělo, tak děcka měli ještě další vyučování, dělali si pod dohledem dospělého domácí úkoly. Seděli volně rozprostřeni po zemi a v přítmí slabého osvětlení tiše psali. Opět nám vyrazilo dech, jak vše dělají naplno – ať už se modlí, hrají nebo učí se.

Po domácích úkolech všecky děcka začli pracovat - Santoš zaléval zahrádku u soch Ježíše a Panny Marie, další umývali podlahy, další krmili králíky (Kanannadsky "malla":-).Též sa pustili tři místní psi ven, aby objekt přes noc hlídali. Původně otec říkal, že bude mše v osm, čekali jsme v kapli. Pak přišel bratr, že mše bude začínat až 20:45. Tak jsme si šli hrát ještě za děckama, hrál si tam právě aj otec. Santoš si hrál zahalen ve své přikrývce na muslimku, když ji nazýval čádorem. Přišlo nám děcek líto, že spí všechny spolu v jedné velké místnosti (jejich třída, tělocvična i ložnice) na holé zemi, pouze na tenké látce přikrytí prostěradlem.

Před devátou otec sloužil mši pouze pro nás dva a bratra v malé kapli. Omluvil se, že s velkým spožděním, ale řekl, že jako u Dona Bosca vždy sú na prvním místě děcka a pak všechno ostatní. Že tak sa projevuje křesťanství. Během mše zpíval bratr v podstatě sám, trošku falešně, ale vůbec to neubralo na atmosféře. Trošku nám vadilo, že mše byla prostá - bez kázaní, celou dobu se pouze sedělo. Ale i tak mě atmosféra hrozně dojímala. To, jak se většinou jen dva salesiáni každý den modlí za ty všechny děti z centra – většina hinduistických. Čtení bylo o tom, že zákon lásky je naplněním celého zákona a proroků. Viděl jsem při tom, jak místní Indové stoprocentně tímto zákonem žijí. Náš otec nám připadne hrozně pokorný laskavý. Bratr je trošku vážnější a mlčenlivější, ale též pokorný. Starají se naplno o děcka a neřeší jejich konfesi. Po mši jsme povečeřeli (na mě docela pozdě od oběda). Během večeře nás pozorovali a snažili se s námi seznámit dva ogaři (asi desetiletí). Otec jim trošku lál. Pak nám řekl, že ten jeden utekl, když už mu byla ušita uniforma. Pak ji někomu dali, když zmizel a teď se zase vrátil, navíc s tím druhým kamarádem. Prý hoši často utečú, třeba domů nebo na ulici a pak se zase vrací. Dveře centra sú pořád otevřené.

Během mše

a naší večeře děcka povečeřeli a šli spát. Před usnutím se dívají na telku, kde sledují jejich šílené slaďáky z Bolywoodu (to raději odcházíme). Ta nás rušila asi do jedenácti. Zhruba v tu dobu šli spát i saloši. Mařenka usnula kupodivu docela brzo. Mně sa usínalo hůř. Začli mňa už svědit šecky komáří píchance a navíc mi přišlo dost dusno. Kvůli komárům jsme nevětrali:-(

A teď jak se nám to tu jeví...:
Klima je tady dost odlišné od Bangalore, tam nám byla zima. Mařenka si na noc oblékala několik vrstev. Pršelo za ty tři dny třikrát a docela dost. Tady je dopoledne příjemně, po obědě začne být dusno a večer je v pokoji už trošku nepříjemně (ale nestěžujem si). Tři týdny už tu nepršelo, tak se musí rostliny zalévat. Většina srážek spadne hned na pohoří Západní Ghát u moře a na Deccanskou nahorní plošinu uvnitř Indie už toho moc nezbude. Na severu Karnataky už začínají dokonce pouště. No su zvědavý na léto, po velikonocách prý bude i přes 40°C. Snad aspoň nebude dusno.

Místní salesiáni už Československo vůbec neznají, tak říkáme, že mluvíme podobně jak Rusi, ale oni, že majů od nás písmo, ikdyž my ho už nepoužíváme. Jména Cyril a Metoděj údajně slyšeli, ale John Med už ne (dnes je přece jenom v Indii asi 2000 salesiánů, noviců letos 80).

V městě si hned všimnete, že se všude túlá víc prasat jak krav. Vepřové se vyváží do celé Karnataky (pig capital of Karnataka). Ikdyž vepřové jí především křesťané. Hindusti ale nejsou všichni vyhrocení vegoši (údajně jen kasta Brahmínů). Nás se vždycky ptají, zda jsme vegoši, tak jsem jim říkal, že naopak u nás sú též oblíbená prasata:-). Bratr Joy říkal, že když už nějaké vepřové jí, tak z divokého prasete. Dúfám, že kvůli nám nějaké neseženú..

Salesiánské střediska v Davangere se starají o děti, co museli kvůli rodičům pracovat a přerušit školu. Salesiáni se je snaží vyhledat v terénu a nabídnout jim přechodný rok strávený v jejich přípravné škole, odkud je pak posílají do normálních škol. Naše středisko je převážně pro cérky. Pár ogarů tu sice je, ale jsou to prý největší výlupci, kteří navíc často utíkají, proto jim otcové chtějí dávat speciální péči. Např. Santoš, který vypadá tak na jedenáctiletého, ale je mu čtrnáct, tak prošel střediskem před dvúma rokama, ale z normální školy utekl. Nedávno ho ale otec viděl, že žije na ulici, tak ho vzal zpátky mezi malé děcka do střediska. Ogaři sú jinak hlavně v tom druhém středisku. Tato dvě střediska majú na starosti dva bratři (z Karnataky) a dva kněží (z Keraly). Kněží se vždy každý den střídají ve střediscích, např. dnes Joy odjel na noc do druhého střediska. Ten jeden bratr navíc ještě studuje v jiném městě, tak tu vypomáhá jen ve volné dny. Proto se o děcka starají převážně zaměstnanci, kněz jako nejvíce študovaný je spíš manažer střediska. Když ale mají čas, tak tráví čas s děckama. V našem středisku vyučují a starají se o děcka mladé ženy. Údajně je křesťanka jen hlavní učitelka Mary, která učí angličtinu a kuchařky.

Zaměstnanců a pomocníků obou středisek je okolo 40, někteří pracují v terénu. Někteří pomáhají nejchudším rodinám okolí s děckama. Jiní hledají pracující děcka, které se snaží vzít do střediska a přesvědčit rodiče, že je lepší když budou chodit zadarmo u nás do školy než odmalička pracovat. Když jsem viděl ty malé špunty, tak mi jich bylo líto, že už odmalička museli vydělávat peníze. Děti v Indii pracují hlavně jako pomocníci v bohatých domácnostech, hotelích, na polích ...

Až na tři křesťany a pár muslimů jsou ve středisku všichni hinduisti (dost mají různá znamení na čele). Všechny jsou nádherné, živé a vypadají hrozně šťastně. Ale jednu holčičku jsme tu viděli plakat. Má prý nějakou kožní bakterii, asi ji to bolí a děcka si navíc s ní nechcou hrát. Děcka vše dělajú naplno. Při hře jsou naprosto oddané hře, holky se s šíleným zápalem při vybíjené hádali s bratrem salesiánem (nejvíc křesťanka Agnes), při učení ani nedutají a při modlitbě se plně soustředí. Dvě děcka mají nějaký zánět v očích, tak jen celé dny leží na zemi pod pokrývkou. Děcka můžou jít každý den za doktorem, kterého saloši platí.

Jeden bratr nám říkal, že Indie je chudá, protože je v ní zakořeněno kastovnictví nebo spíš možná jistá předurčenost. Chudému nevadí, že je chudý, protože když bude dobře žít, tak v příštím životě bude na tom lepš. Bohatý ví, že se s chudým je zbytečné dělit, protože on dá i tu trochu do chrámu a nepoužije ji, navíc bohatý si bohatství zasloužil. Zní to jako začarovaný kruh bez východiska, ale zase nám přišlo pozitivní, že lidé si nezávidí. I ti nejchudší nemají důvod závidět bohatému, kdežto u nás každou věc, kterou má soused si člověk chce taky pořídit.

Město Davangere je také o poznání chudší než Bangalore, okolní domky jsou malinkaté skromné a polorozpadlé, ulice často nebetonované atd. I naše středisko jí skromněji než v Bangalore, hlavně jíme rukou, takže bychom se měli naučit na záchodě používat raději levou:). Také teplou sprchu zde Mařenka nemá, ale aspoň se mi otuží:-)