3.11. 2007 LET V 0:40 jsme se úspěšně dobalili a vyrazili s našima (Kuncovýma) do Vídně. Na letišti nám stále nedocházelo, že někam odlétáme. Ale přesto se loučení neobešlo bez slz. První letadlo nás dopravilo do Frankfurtu, tam jsme si zavzpomínali na les u letiště, kde jsme přespali cestou do Maroka a protože první letadlo mělo zpoždění, hned jsme přestoupili do druhého společnosti Gulf Air. Tam byli mnohem hezčí letušky, měli arabskou uniformu se závojíkem a i jídlo, co nám podávali jsme si užívali.Tam ve výšce nad těmi mraky mně (Marii) začalo docházet, že rok neuvidím své nejbližší. Cítila jsem najednou úzkost, ale pak jsme se podívala vedle na Jarka a bylo mi hned líp. Hlavní, že budeme spolu, domov Páně je všude, jak říkala mamka Chrástecká.
Na letišti v Bahrajnu už bylo plno Indů, měli jsme tam dost času, tak jsme se pomodlili růženec a svěřili jsme celý rok Pánu. Je to zvláštní pocit, že člověk vůbec neví, co ho čeká…je to takové dobrodružné. Ale hodně nám pomáhá víra, prostě cítím, že nás tam posílá Pán a bude nás ochraňovat. A věříme, že i Vás doma a za rok se šťastně shledáme, je to divné,že sotva jsme vzlétli, těším se už na příjezd domů, ale u mě je to normální, všude dobře, ale doma nejlépe.
V Bahrajnu bylo také spousta zahalených žen ukazující jen oči, ale co nás potěšilo, tak že se se svými muži vedli za ruku, dokonce si jim muži tam lehali do klína a oni je hladili (pravda,že obráceně to nebylo, ale aspoň si je vedli za ruku). Takže jsme se přestali ostýchat a taky jsme si dali na veřejnosti občas pusu.



4.11. 2007 BANGALORE, hlavní město Karnataky, kde strávíme naše první tři rozkoukávací dny Na letišti v Bangalore nás čekali 2 salesiánští kněží, hned se nás ptali na Johna Meda (český misionář působící už několik let na severu Indie – v Manípuru) a prý od něho umí i česky Zdrávas Maria. Byl to nezvyk, většinou když se v zahraničí dozví, že jsme z České republiky, tak hned je napadle Pavel Nedvěd atd.Tady je hvězdou John Med. Hned jak jsme vystoupili z letiště, osvěžila nás krásná sladká vůně Indie a taky bylo po dešti, tak bylo příjemně, teploty kolem 20°C. Provoz na silnici byl taky v pohodě, protože byla neděle. Od začátku můžeme nechat oči na indických ženách, jsou tak krásně obléklé, ty vsemožné kombinace barev. Těším se, až si taky něco nakoupím. Chlapi jsou sušší, většinou chodí po evropsky, takže si tu užívá hlavně Jarek?. Ulice jsou plné krav, které jsou vyzáblé, špinavé a kulhavé, měli by vidět našeho býka. Krom nich jsou všude spící psi.
Přestože Bangalore je přelidněné město, tak je tu pořád spousta zeleně, jsou tu nádherné stromy, kvetoucí oranžově.
Naštěstí po nás salesiáni nic nechtěli a nechali nás do oběda v klidu vyspat. Oběd byl sice pálivější, ale nebylo to tak strašné,jak jsme se obávali. Po jídle si raději však dáváme slivovici, tak snad to z nás moc netáhne. Po obědě jsme šli opět spát a vychutnávali jsme si, že jsme tu spolu. Konečně po svatbě jsme pořád spolu?. Je to mnohem jednodušší, když jsme tu dva, pořád to srovnávám s pobytem v Keni, kde mě Jarek moc chyběl, takto je to pohodička?. Večer jsme šli na mši, která začínala po tmě, protože byl výpadek proudu. Je super, že i když jsme daleko, v kostele cítíme domov. Po opět luxusní večeři (kuřecí rizoto ovoněné jakoby hřebíčkem a pak další tři možné zeleninové přílohy) jsme šli spát, cestou do našeho domu (jídlo se podává v hlavním novém provinciálním domě a my bydlíme 5 min od tam ve starém domě)nás zarazilo, jak nízko jsou dráty mezi sloupama, v lepším případě 30 cm nad hlavou a někdy dokonce v úrovni hlavy. V noci jsme nemohla usnout, je tu totiž nakonec 4,5 hodinový posun, takže když mi měli půlnoc, vy jste měli půl osmé.



5.11. 2007 Ráno jsme trochu zaspali a přišli jsme na mši tak tak, tu mají salesiáni každé ráno v 6:45. Pak do 7:45 někteří salesiáni zůstali v kapli a meditovali, jiní si šli číst noviny. My jsme také chvíli po svém meditovali (Pavel Čáp nám přeci tloukl do hlavy: Medituj, medituj, medituj) a pak si četli noviny. Raději je číst nebude, bylo tam jen vyjmenované v jakém městě se co stalo atd. Snídaně mě překvapila, na to, že jsme jeli do chudé země, tak si zatím jíme luxusněji než doma, tam by nás čekal jen rohlík či chleba, tady byla teplá snídaně - rýže, zeleninové omáčky, vařené vajíčko v pikantní omáčce. Když je něco hodně pálivé, tak to zajídáme slaďounkýma banánama. Takže, mami, dietu se mnou ze solidarity držet zatím nemusíš. Ale čekáme, že v Davangare si takto jíst nebudeme, přece jen toto je reprezentativní dům. Dnes jsme vyšli poprvé samy do ulic. Mile mě potěšilo, že si nás skoro nikdo nevšímal, není to jak v Africe,kde na tebe každý křičí Muzungu a cpe tě do svého matátu, přestože nikam jet nechceš. Také jsme se snažili rozluštit systém v jejich troubení. Jisté je,že pokud chceš v Indii řídit,musíš hlavně umět troubit. Ten,kdo troubí víc, má přednost. Původně jsme si mysleli, že troubí při odbočování na lidi, aby uhli, ale ono ne, troubí klidně, když jedou rovně a nemají žádnou překážku. Taky si jezdí jak chtějí, mají jezdit vlevo, ale často si zajedou vpravo.
Dalším spestření na ulici jsou jejich chodníky, jsou celé podkopané, vede pod nimi kanalizace, která je přikrytá velkými žulovými kvádry. Ty se ovšem dost vyklají a někdy jejich části chybí, takže se docela často vidím dole.
Také jsme se dnes viděli s Raji – to je osoba, se kterou jsme si dopisovali a má na starosti dobrovolníky. Je ta docela mladá indka. Když nám povídala,co nás čeká v Davangere, tak jsme se už úplně těšili na práci. Ale je mi jasný, že se pak nebude moct dočkat dne volna. Prý nakonec v rámci roční služby máme 6 týdnů dovolené, čekali jsme 4.
Teď nám hlavně všichni říkají, ať si odpočineme a nabereme sílu, ale s Jarkem odpočívat nejde?. Už mě vytáhl na romantickou procházku k jezeru uprostřed města, které ale tak strašně zapáchalo, že jsme promenádu nezvládli a raději se vrátili domů. Šli jsme kolem ulice, nad kterou se staví silnice, dělá tam jeden dělník, co posílá maltu v kýblu nahoru dalšímu dělníkovi a pak další dva o kousek dál vynášeli traverze, zajímalo by nás, kdy se to tak asi dokončí. Ale byla tam všude cítit pohoda a to je hlavní.
Jeden tatínek šel kolem nás se svým synkem, chtěl nás synkovi ukázat,ale ten jak se podíval na Jarka, tak řval a řval, tatínek se snažil, ať nám dá ruku, my se snažili být co nejmilejší,ale nic naplat, dítě se bálo víc a víc, tak jsme šli dál a za chvíli jsme je opět míjeli, chlapeček se podíval na Jarka a zase spustil.
Také na nás bude být zábavný pohled, když přecházíme ulice, chytneme se za ruky a letíme já alespoň se strachem v očí na druhou stranu, ale je to sranda a opět musím říct, nelepší než v Nairobi. Už ale nebudu srovnávat?. Teď tu máme sedm, lebedíme si na pokoji a přemáháme se zvednout a jít na společnou modlitbu…ale už jdem a pomodlime se i za vás, tak ahooooj



6.11.2007 Dnes jsme byli navštívit slum Lingarajpura, kde jsme měli původně pracovat. Nebyl to vůbec slum jako v Africe, nesmrděl a domky nebyli z plechu a silnice byla dokonce asfaltová. Když jsme tam procházeli, ani jsme se nebáli a bylo nám příjemně.
Přáli bychom Vám vidět salesiánská farnost, která tu je deset let. Mohli bychom se od ní ledacos učit, asi proto nás tu nakonec nepotřebují. Je tu jeden kněz a 500 katolických rodin, farníci jsou strašně aktivní, vedou různé koníčky pro děti, sbory, zajišťují odpolední doučování pro děti a v neděli vedou hodiny katechismu. Prostě někdy chudoba člověka děla bohatým jinde. Salesiáni tam zřídili školku, ty malé děti jsou doslova k sežrání, navštívili jsme je zrovna když šli hromadně do kostela se pomodlit, nechodí za ruku,ale v zástupech a drž se za ramena jako ve vláčku. Bylo prý mezi nimi spoustu hinduistů, kteří se taky modlili, ale prý když se modlí Otče náš, tak tím myslí, že se modlí za rodiče a nijak jim to nevadí ve víře,prý tu spolu všichni vychází moc pěkně.
Jo a přes noc v tom centru otec nechává přespat bezdomovce, byl strašně příjemný, takový starší a pokorný.
Když jsme děti navštívili ve školce a viděla jsem ty jejich chudé třídy – žádné hračky, jen nějaké plakáty na zdech, tak jsem si zapomněla na mou praxi v kotvrdovské školce. Děti tu seděli na zemi na koberečcích kolem zdi a pozorně poslouchali paní učitelku, toho by se mi asi u nás nepovedlo docílit…prostě školka u nás je fakt o hraní, tady o něčem jiném, ale hlavní je, že děti vypadali šťastně.
Když jsme se vrátili, čekalo na nás nepříjemné překvapení, spálil se nám adaptér od notebooku?Ale na vše špatné k něčemu dobré, jak jsme to začali řešit, otec Georgínám poskytl svůj a zařídil nám dokonce net na pokoj, takový luxus nám ale zítra přestane, jedeme vlakem na naše působiště do Davangare.
To už není na Gogolu Earth, ale můžete se podívat, kde teď bydlíme, dejte vyhledat Bangalore a ulici North Road 75.
Jo a dnes byla ještě sranda,přecházeli jsme se smrtí v očích jednu čtyřproudovou a v tom vidíme, že si přes ni šine pasáček se svým stádem ovcí, takže chovat ovce sedá všude?
Taky jsme viděli lidi v docela šílených chýšo-stanech v městském parčíku, kde po nás Evropanech chtěli vlezné. No a pak rozčílený prodavač ovoce a zeleniny mlátil klockem kolem krávy,aby ji odehnal, ale jí se nedotkl. Docelamu to pro její ignoraci trvalo.
Jinak maminky a babičky, nebojte se o nás, že nemáme co jíst,moc nám tu chutná, něco je víc ostřejší, ale jíme si dobře, ráno jsme měli chapatti a odpoledne výbornou rybu. To ale také zítra skončí, v Davangere to nebude takový luxus jak v provinciálním domě.
Také jsem se už smířila s tím, že nebudu mít po celý rok teplou sprchu, ale dnes jsem byla najednou mile překvapena, že teplá se stala opravdu teplou, ne moc, ale nebyla studená:)
Tak ahoj a příště napíšeme už z našeho ročního domova…