28.8. – 31.8. 2008 Anjeli ašrám

28. 8. 2008 čtvrtek – sv. Augustina
Včera večer jsme se museli balit po tmě, kvůli silné búřce opět výpadek proudu. Ještě jsem při svíčce uzavřel všechny testy z matematiky a předal je Kumarovi. No balení dycky zvládáme tak tak na poslední chvíli při světle, tak si asi umíte představit, jaký to byl zmatek při svíčce. Po večeři jsme se s děckama rozloučili a pár starších ogarů nás šlo s Vasantem doprovodit na bus do vsi. Díky šílené hodinové búřce jsme se před střediskem zabořili do bahna. Vzduch voněl deštěm, noční obloha naprosto vymetená a svrchu na nás kouzelně svítily indické hvězdičky. Šli jsme s ogarama za ruku a vykládali si. Vybavila se mi noční cesta do Hynčic s děckama z Mohelnice. Akorát místo siluet smrků jsme pozorovali siluety palem... Ve vsi svítilo za okny pouze pár svíček. Bus přijel hned po našem příchodu. Mávali jsme klukům z okna. Začala naše cesta do katolického ašrámu v Mysoru. Od děcek se nám moc nechtělo, ale odpočinku jsme se už nemohli dočkat:)

Do Davangere jsme přijeli v deset večer. Z autobusu nás doprovázel příjemný starší pán. Pracuje v nějaké vesnické bankovní filiálce, každý den tak paradoxně dojíždí za prací z velkoměsta na dědinu. Myslel si, že Davangere neznáme, tak nám chtěl ukázat cestu k nádraží. Nechali jsme ho udělat dobrý skutek:-).

Do půlnoci jsme čekali na nádraží. Jarek šel se mnou do dámské čekárny, chtěli jsme se společně modlit, ale bohužel přišel policajt s tím, že tu nemůžeme spolu sedět... ač Jarkova přítomnost tý jediný paní, která tam s námi seděla, vůbec nevadila... Prostě chlapi zvlášť, jedno, že jsme manželé... Tak jsme šli raději čekat na nástupiště. Za chvíli se do dámské čekárny stejně nasáčkovali somráci a spali v ní na zemi. Kolem nich lozili myši...:-)
Volali jsme švagrové Marušce k 42. narozeninám. Dozvěděli jsme se, že malá Dorotka začala mít po svém narození nějaké problémy, tak jsme se hned za ni začali modlit. S Boží pomocí bude určitě za pár dní či týdnů v pořádku. Taky jsme brnkli do Koťas a dozvěděli se novinky i odtam.
Vlak dojel docela přesně, takže po půlnoci jsme si vylezli na lůžko a pěkně se vyspali:)


Asi v osm jsme se probudili v Mysoru, dali jsme si na nádraží snídani a pak podle instrukcí sestry si vzali předplacenou rikšu (o tom jsme zatím neslyšeli). Normálně jsme si koupili za rupku lístek na němž byla garantovaná cena na cílové místo. První rikša z čekající fronty před stánkem s rikšo-lístky nás odvezl do Anjeli Ašrámu. Cestou jsme na křižovatce potkali kolonu slonů, velkých, nádherných, nenastrojených – prostě tak, jak je příroda stvořila. Na nich seděli obyčejní špinavý týpci. Majitelé slonů se tu prý začínají sjíždět na festival Dasara, který se bude slavit začátkem října. Je to prý nejvelkolepější festival Mysoru, možná celé Karnataky. Snad se na něj ještě také dostaneme:) Sice jsme slony nevyfotili, ale později jsme naprosto stejnou fotku vystřihli z dnešních novin:-). Fascinovalo nás, že cestou do ašrámu nám připadlo, že je víc zeleně než domů. Spíš Mysore než Bangalore bysme nazvali zahradní město.

Ašrám leží na okraji města pod posvátnou horou - Čamudhi hill. Hned jak jsme vystoupili, ocenili jsme klid a krásnou velkou zahradu, kterou jsme museli projít do hlavní budovy. Tam nás uvítala velmi milá, ale také velmi bílá sestra (prý pochází z Mangalore, kde taková pleť není nijak vzácná). Ašrám vede katolický kněz a jedna sestra, dále je tu zahradník a kuchařka. Zatímco nám sestry připravily pokoj, šli jsme si projít zadní část zahrady. Viděli jsme ty malé chýše, o kterých nám říkal brácha. Bylo nám docela líto, že nás dali dohromady. Nebudeme mít absolutní soukromí pro soukromou modlitbu a taky si nezažijeme ten večerní strach o samotě:) Ale hned mi taky bylo jasné, že děláme hrdiny, ale večer budu ráda, že jdeme do stejného pokoje. Přece jen chýše stály úplně vzadu, cestička k nim úzká, takže pravděpodobnost potkat hada nemalá... a navíc na duchovních místech se jaksi bojím duší...:-)

Zahrada je opravdu nádherná, všude roste plno palem, mezi nimi i obrovské stromy, pod kterými jsou na zemi kachle k sedění pro meditaci. Úplně jsem se na ni pod tím stromem těšila:). Celá zahrada i s budovami je plná symbolů, hlavní cestička celé zahrady vede k mandyru Sat cit ananda (v sanskrtu znamená “vědomí blažené reality“). Jméno mandyru je zároveň hlavním motem celého ašrámu (objevuje se po ašrámu napsáno téměř všude) a má být také ústředním cílem našeho bytí, ašrám by nám svou možností meditovat k němu měl pomoci.

Celé dopoledne jsme měli volno, takže jsme si spíše prohlíželi zahradu a uklízeli pokoj. Jarek dospával:-). Ve 12 h pro nás přišla sestra a šli jsme společně na polední modlitbu. Protože bylo po drsné noční bouřce, tak ještě ne pod strom, ale do mandyru (v Indii je tak nazýván chrám). Ten místní je taková kruhová stavba s věžičkou. Budova je v podstatě jedna místnost, uprostřed níž je pohřben zakladatel ašrámu. Na náboženství se v ašrámu nehledí, proto každé okno mandyru je vyzdobeno jiným symbolem jiného náboženství.
První společnou modlitbu jsem prožívala spíš se zvědavostí, na Pána jsme se moc nesoustředila. Seděli jsme na zemi okolo hrobu zakladatele gurua Amaloranandy, modlitbu vedl kněz, sestra k tomu zpívala nádherným hlasem sanskrtské modlitby. Krom nás se tam modlili další dvě sestry a pak dvě starší paní. Kněz mluvil asi tak deset minut. Citoval sv. Augustýna, že když se noříme do sebe, tak poznáváním sebe poznáváme Boha. Tak jsme měli v tichosti dvacet minut sami meditovat, ponořit se do sebe... nás však už po chvíli bolely nohy a kříž ze sedění v turku:)

Pak jsme šli na oběd, u kterého také vládne přísné ticho. Jedlo se v malé temné místnůstce s krásnými obrazy. Seděli jsme na rohožkách poskládaných do obvodu čtverce. Postupně jsme si nabírali jídlo a až vše dokolovalo k tomu poslednímu, ke knězi (guruovi) a ten začal jíst, všichni teprve po něm začali jíst. Až na pokoji jsme si s Jarkem sdělili zážitky z jídla. Naprosto úžasné. Žádné čili! Naopak spoustu zajímavých jiných sladkých koření a hlavně plno zeleniny... která neztratila svou chuť. V Indii sice jíme každý den zeleninový sambar, ale kvůli čili chutná každé jídlo stejně. Nad ašrámským jídlem jsme se celí rozplývali:)

Čas po obědě je do 3 h určený ke studiu, my se snažili, ale z předchozích dnů jsme byli tak unavení, že jsme tento čas oba prospali...:(
Ve tři hodiny je vždy společná tichá meditace v kapli. Kaple je velice prostá, čtvercová místnost, v rohu malý svatostánek, uprostřed olejová lampa. Pod svatostánkem leží Bible, vedle ní korán a védy. Védy byli zrovna otevřeny na straně, kde všichni mluví o jediném Bohu... Snažila jsme se soustředit jen na Pána, ale hlava mi pořád šrotovala, stále jsem spíše přemýšlela nad klukama ze Sujyothi.
Po té se pravidelně srká čaj ve 3:30. Obyčejně po čaji je určen čas ke práci na zahradě podle každého uvážení, ale nás si zavolal guru, abychom se sobě navzájem lehce představili.

Seděli jsme v malé skromné místnostce spolu na zemi (ale na měkkých polštářcích, takže jsme vydrželi sedět v turku skoro celou hodinu:-) a on se nás ptal na Českou republiku, naše rodiny, naši práci v Davangere... Více nám poté vysvětlil myšlenky ašrámu. Ač on je katolický kněz, tak přece jen žije v multináboženském prostředí, přirozeně tedy více chápe jakákoli jiná náboženství jen jako jinou cestu k Pánu Bohu, proto ašrám chce mít otevřený všem a dívat se na vše z nadhledu, jako bychom stáli za těmi všemi náboženstvími, blíže Pánu Bohu. Zmínil i současné nepokoje v Orisse. Řekl, že tamní guru, který byl zabit, ve svém ašrámu podněcoval k náboženské nesnášenlivosti, což je proti myšlence ašrámů. A teď po jeho vraždě, fanatici rozpoutali vlnu násilí.
Přál nám, ať si tu pěkně odpočineme a plně se uklidníme. Prý jako rozčiřená voda, to špatné nechat usadit, nemyslet teď na naše hříchy a na to, co vše děláme špatně, ale naopak se snažit jen radovat z Boží blízkosti a snažit se být co nejčištší....abychom mohli dávat napít:) To jsem potřebovala slyšet, jelikož jsem celý den měla v hlavě dnešní čtení, které mě pravda trochu zneklidňovalo – Matouš 24. Bála jsme se toho Posledního dne, že budu třeba právě ta nepřipravená družička...

Po této milé debatě jsme si Jarek a já šli každý pod svůj strom, ale vyhnali nás od nich komáři...takže jsme skončili na pokoji oba pod moskytiérou.
V šest opět společná modlitba v kapli – bylo to krásné, seděli sme všichni dokola kolem svíčky, otec nám dal podmět na zamyšlení z dnešního čtení. Otec mluvil o kráse květin, které ikdyž jsou rozdílných barev a druhů, tak svázány společně vytváří krásný pukét. Stejně tak my ikdyž z Česka, Thajska, Indie, Filipín... tak máme společně chválit Pána a radovat se z naší pestrosti. Sestra pak předzpívávala staré sanskrtské zpěvy, moc pěkně zněl její vysoký hlas s guruovým hlubokým. Poté asi 45 minut jen tichá meditace... Atmosféra soumraku v kapli při svíčkách – silná...

V sedm hodin večeře při svíčkách, po které jsme si všichni společně sedli ve vstupní hale na zem do kruhu a hráli jsme si na protialkoholickou léčebnu:) Ne, dělám si srandu, ale sdílení, jaký jsi měl/a den, nám takové sezení lehce připomnělo. Ale bylo to příjemný, protože tu přes den je každý v tichosti, tak alespoň večer se krátce může o své pocity s někým podělit.

Nejvíce povídal jeden Thajec, který chudák má asi nějakou nemoc, protože byl šíleně tlustý, neviděla sem asi tlustšího člověka. Chudák byl zadýchaný z každého malého pohybu. Doletěl sem však až z Thajska. Cítil, že tady nabere sílu na zvládání svých rodinných problémů. Před třiceti lety prý studoval v semináři na kněze a na jednom mítingu poznal sestru z ašrámu. On pak ale ze semináře odešel, oženil se a má dvě děti. Bohužel teď má ale jinou ženu a tak svou situaci občas nezvládá. Chápe, že si ji nemůže vzít před Pánem Bohem, ale touží potom a také je pro něho teď těžké, že nemůže přijímat svaté přijímaní. Drsné bylo, když řekl, že čeká až jeho první manželka umře. Připadl nám z toho, co řekl, trošku zahleděný do sebe, ale samozřejmě ho vůbec neznáme. Prosil ať se za ňho šeci modlíme, tak tím mu snad nejlépe možem pomoc. Pěkné bylo, že swamidži ani sestra neřeší jeho problémy. Nic neřekli, když mluvil o čekání na smrt své první ženy. Pochopili jsme, že guru i sestra tu nejsou, aby radili lidem s problémy, ale výhradně, aby člověku pomohli se přiblížit k Bohu. Ten už sám je schopen pomoct každému z našimi těžkostmi. Taky pěkné, že sestra je s Thajcem i po létech v kontaktu a pozvala jej na bezstarostné soustředění se na Boha právě sem.

Dále mluvila jedna paní, co jí umřel před třemi měsíci manžel při autonehodě. Asi měsíc pak strávila na velkém mariánském poutním místě ve Velankany (či tak nějak, úplně na jihu Indie v Tamil Nadu). Další dva měsíce zde.

Sestry přece jen žijí ve větším spojením s Pánem Bohem, tak jejich zážitky pro nás byly těžko pochopitelné... umět se radovat jen z toho, že ji má Bůh rád je krásný...zní to jednoduše, ale ve skutečnosti je to ten vyšší level:) Holt já pořád potřebuju cítit, že mě má rád někdo, koho vidím a kdo je na tomto světě tady se mnou... My jsme jim řekli, že nijak hlouběji nám nešlo meditovat, spíše jsme tu vše poznávali a odpočívali po předchozích dnech. Jarek přímo řekl, že jsem dlouho spal dopoledne i odpoledne:-).

Spát jsme šli brzy, protože se tu oficiálně vstává v 4:30, kdy začíná jóga. Teď tu ale v ašrámu neprobíhá žádný kurz, takže jóga odpadla. Na ranní hodinovou meditaci v kapli máme přijít v 5:30, takže to šidíme a budík dáváme na pět:)

Líbí se nám, že je nás tu tak málo, ale účastnit se jednou nějakého programu pro větší skupinu by bylo super, první kurz trvá kolem devíti dnů. Dopoledne a odpoledne má otec přednášky na velmi zajímavá témata. Teď jsme tu ale bez přednášek a také dobré...:)

29. 8. 2008 pátek – silencium a půst
Brzy ráno, když nám zvonil budík, Jarek hned začal zmateně mluvit, co jako je...tak jsme mu naznačila, že je přísné silencium. Za něj jsme byli moc rádi, aspoň jsme tak spolu fakt nemohli vůbec povídat a plně jsme se soustředili pouze na Pána Boha. Ranní meditace proběhla zcela beze slov, žádné navozující slůvko. Takže to byla fakt síla... dost sem usínala. Ale bylo to krásné, ráno ještě za tmy jsme kráčeli zahradou, pak jen sedění při svíčce a z kaple jsme odcházeli, když už trošku svítalo...

Po modlitbě jsme měli cvičit každý individuální jógu, tak jsme si užívala ranní protahování pod stromem. Opravdu jsme vychutnávala každou minutu a strašně jsem se radovala,že mám před sebou celý den, kdy nic nebudu dělat, žádné starosti o děcka, žádný spěch, žádný počítač, jen neustálý pokus o modlitbu a spojení s Pánem Bohem.
Já jsem během cvičení pozoroval prapodivnou žabu, která seděla ve svislé poloze na dřevěných futrech od sousedního pokoje. Vypadala jak umělá, skoro ani nedýchala. No vydržela tam nehnutě přilepená až do dalšího rána, nechápu. No čumění po žabě moc duchovní zážitek pravda nebyl, ale zvládal jsem při čumění po ní i trocha cvičit:-).

Pak bez snídaně, jen čaj... ale naštěstí jsme nijak moc velký hlad nepociťovali:).

Od osmi měl každý pracovat, kde a jak uzná za vhodné...já si vybrala zametání kolem mandyru a dalších meditativních staveb a sbírání suchých listí. Jarek plel cestičku. Manuální práci jsme taky uvítali:) Po té až do 12h jsme měli meditovat, sedla jsme si dozadu, do altánku a jen tak nechala běžet myšlenky. Protože občas dost odbíhaly k tomu, co vše ještě musíme udělat a co pak budu dělat po návratu doma, tak jsme se raději vrhla jen na růženec. Myslela jsme na vás všechny, měla jsem na to spoustu času:) Jarek se kupodivu modlil růženec stejně jako dá, jen o kus dál v eukalyptovém hájku.

Ve 12 h byla společná, ale také samozřejmě tichá meditace v mandyru a po té jsme šli na oběd. Půst se držel jen půl dne (ikdyž otec nám už včera říkal, že i další dvě jídla máme jíst jen lehce). Je pěkné, že peníze, které ušetří za jídlo, užijí pro chudé.

Po obědě byla opět doba ke studiu, pročítali jsme si brožurky o ašrámu a samozřejmě Bibli:) Dokonce jsem ani neusnula:) Jarek na chvíli jo a když se probouzel a slyšel mě odcházet, tak si asi z divokého snu myslel, že pokoj opouští zloděj a opět začal nahlas křičet. Tak sem opět musela syknout, že je silencium...:-)

Po třetí hodině jsem se šel pomodlit křížovou cestu. Podél hlavní cestičky k mandyru jsou na stromech rozvěšeny malé dřevořezby se symboly zastavení. Prosil jsem při ní hlavně za hověžské a kotvrdovské farníky. Hověžští vybrali děckám z našeho davangerského střediska spoustu peněz. Svou rodnou farnost zároveň opouštím a po Indii se stanu kotvrdovským farníkem.

Litanii k Božskému Srdci jsem se šel pomodlit do Guha (jeskyně srdce), krásné malé uměle vytvořené jeskyňky, vyzdobené kamínky. Bohužel v ní žije obrovský roj komárů, takže jsem hned po litanii vystřelil pryč. Škoda, že se venku pod k tomu určenými stromy moc nedalo meditovat, všechny byly obklopeny mraky komárů.

Čaj v pátek nebývá, takže až v 17:30 jsme se všichni včetně rodiny zahradníka a kuchařky sešli v kapli na slavení mše svaté. Byla v indickém stylu, nádherná! Prostě naše patří k nám do Evropy, ale tady v Indii nám víc sedí tento rit. Ale naštěstí byla mše sloužena v angličtině a pro místní rodinu kněz občas překládal do tamilštiny. Nejprve kněz (oblečený v tradiční šále) posvěcoval vodu, kterou každému z nás následně nalil do dlaní k napití. Poté se posvěcovalo světlo, každý jsme zapálili jednu svíčku, po té jsme litovali našich hříchů, zpívali se staré sanskrtské mantry, do kterých sestra zvonila a bouchala na bubínek stejně jako v hinduistických chrámech. Zajímavé, že vždy, když kněz podle textů měl říkat: Otče, tak Boha oslovil: Otče – Matko. Snaha vidět v Bohu nejen mužskou část rodičů se nám líbila. Holka, která četla čtení, dostala speciální požehnání od otce.

V kázání otec mluvil o pevnosti víry. Za vzor dával právě pronásledované křesťany v Orisse. Celá mše byla sloužena za mír pro Orissu a celou Indii a za oběti záplav v Biháru. Po kázání malý klouček knězi donesl osm květů ibišku a kadidlo... Při každé prosbě vyzvedl kněz květinu a položil ji k chlebu a vínu... Eucharistická modlitba se myslíme, nijak nelišila. Jen se více před ní a po ní mluvilo o přírodě a opěvovali se dary, jaké nám Pán skrz přírodu dává... Na závěr mše se otec modlil za odjíždějící z ašrámu – Thajce a nás dva. Za to jsem mu byla vděčná. Mše byla nádherná, ale pravda, že se hodí asi jen pro menší společenství. Ten malý ogar kvítky, které podával knězi, na konci mše zblajzl.

Po mši se s námi otec rozloučil právě modlitbou za nás všechny zúčastněné, nečekaně musel odjet na nějaký setkání s laiky z nějakých vzdálených farností, takže zítra už nám tuto indickou mši sloužit nebude:( Otec je stejně jako jeho předchůdce, zakladatel ašrámu, nějak víc zainteresován v laických skupinách jihoindických diecézí.

Během odjezdu Thajce jsme proletěli místní noviny. Dobré, že noviny jsou pro všechny v Ašrámu každý den vždy k dispozici. Aspoň se takoví, kteří tráví v ašrámu dlouhý čas, jako např. ta vdova, dozvídají, co se děje za zdmi venku... Ale zprávy nás nepotěšily. Nepokoje se z Orissy rozšířily do Karnataky a dokonce i do Davangere, tak snad se nebudeme muset bát vrátit se domů za děckama. Bangalorský arcibiskup vyzývá k pokoji a nalezení pachatelů násilností. Dnes bylo v Karnatace zavřeno na protest proti nepokojům 2000 katolických institucí, v celé Indii dokonce 25 000.

Večeře opět žaludek potěšila. V ašrámu vaří zdravě. Kněz nám ve včerejším rozhovoru říkal, že příliš pálivé a slané jídla (taky masa) jsou dobré pro fyzickou činnost. Sladké a staré (sýry) jídla tělo naopak vedou k pasivitě. Možná jsme to úplně přesně nezinterpretovali, ale tyto jídla prostě prý škodí meditaci:)

Po večeři si se mnou chtěla povídat ta paní, co jí zemřel manžel. Sestra nám ale vysvětlila, že ašrám není místo pro komunikaci s lidmi a navazování nových kontaktů...Vše by pak člověka odvádělo od myšlení na Boha... Nakonec by tu poutníci spolu pořád jen kecali, navíc nás cizince by pořád obtěžovali stejnýma otázkama, takže takové pravidlo plně chápeme. Člověk tu má přijet, aby se zastavil od normálního života a byl fakt jen s Pánem Bohem. Někdy to nejde, alespoň se o to má ale stále snažit:) Tato paní mi dala knížečku o slavném mariánském poutním místě v Tamil Nadu - Velangady. S radostí jsem ji přijala a už jsem se těšila, jak si ji budu zítra pročítat:)

Cestou na pokoj jsme se zastavili a naslouchali filharmonii cvrčků, žab, ptáků, gegonů..., nasávali pobouřkovou vůni a kochali se třepetajícími se listy palem před tmavým hvězdnatým pozadím.

30. 8. 2008 sobota
Ranní meditaci v 5:30 vedla sestra, v 6:30 jsme se nechali zavést rikšou jednoho z katolíků malé ašrámské farnosti do nedalekého kláštera (vypadal zvenku skoro jako palác) bratrů Montfortů na mši. I tam nás hned mile překvapilo, jak všichni bráchové přede mší meditují. Mše byla moc pěkná, naše latinská, ale kluci krásně a čistě zpívali, ne žádný divoký keyboard, doprovázela je kytara a místní malé harmonium. Kaple se nám líbila, že její vzhled byl v jednoduchém evropském stylu – ve předu dřevěný kříž, nalevo Panna Maria v sárí, žádné umělé kýčovité květiny, blikající žárovičky... Ze mše jsme se rychle vrátili rikšou do ašrámu... byla jsem ráda, že jsme zase za branami...vytrhnutí městem není moc dobré... hned jsme totiž začali řešit běžné věci, ukecávání rikšáků na rozumnou cenu..., a tak se ten ašrámský klid narušil.

Snídani jsme jedli sami, ostatní už skončili, výborné chapati:) Po té jsme se vrhli opět na práci, začali jsme spolu vyrábět košťata. Od desíti do dvanácti jsme se vyhřívali každý zvlášť na sluníčku a pročítali duchovní knížky. Pohled na modré nebe a zelené koruny palem krásně uklidňoval.

Ve 12 h meditace pod nym stromem, sestra ji vedla moc pěkně... nemluvila jen obecně o Bohu, ale taky o Ježíši Kristu... nejspíš, protože věděla, že teď jsme tu všichni křesťani... Jinak jsou tu zvyklí mluvit jen o Pánu Bohu, aby tak pomáhali všem hledajícím poutníkům dostat se blíže k našemu tvůrci. Za celou dobu ale nikdy nezmínili Pannu Marii, tak jsem si na ni myslela sama:)

Po obědě jsme se zeptali sestry, jestli by pro nás neměla papír se sanskrtskými mantrami. Velice ochotně nám jej dala a taky nám začala vysvětlovat symbol a zvuk „óm“. Nakonec nám dala knížku od zakladatele ašrámu a klíče od sousedních místností našeho pokoje, v nichž se nacházelo maličké muzem o něm. Původně jsem se chtěl odpoledne projít na kopec Čamudy, ale muzeum a knížka nás tak chytly, že jsem dal Mařence za pravdu a zůstal v tichu ašrámu.

Studijní čas jsem využili k prohlížení muzea ašrámu. Jeho zakladatel Amalorananda (koncovka “ananda“ znamená blaženost, tu používal až jako swamidži, asi je to obvyklé, protože ji měl za jménem i zavražděný swamidži z Orissy) byl fakt borec, charismatický člověk, který měl touhu dát místním Indům křesťanství s jeho specifickou indickou podobou a ne jen převzít naši západní evropskou. Už při svých studiích začínal mít vize indického křesťanství a začal s ním ve své farnosti. Vtom Jan XXIII. zahájil 2.vatikánský koncil, který začal mluvit o inkulturaci a dovolil specifické slavení liturgie v místních jazycích. To prý kněze Amaloranandu naprosto zaskočilo, vůbec to nečekal. Ukázalo mu to, že jeho práce není proti církvi, naopak ji současná církev potřebuje. I Amalorananda se 2. vatikánského koncilu zúčastnil. V Římě dostal od Pavla VI. ke své činnosti požehnání...

Amalorananda měl už od mládí načtené všemožné svaté knihy hinduismu (a že jich jsou desítky...). S papežovým požehnáním se snažil naroubovat křesťanství na košatý strom indické duchovní tradice. Guru ve svých knihách i mantrách, které jsme zpívali v ašrámu, jediného našeho Boha nazývá všemožnými přízvisky, které však pro hinduisty představují jména bohů. Nakonec jsme zajímavou knihu, kterou nám sestra dala ke čtení koupili. Jedná se o rozepsaný desetidenní kurz, který tu v ašrámu probíhá.

No a Amalorananda taky založil tady ten krásný ašrám... v Evropě neznáme ašrámy (vlastně možná Taizé je takový ašrám), protože nejsme zvyklí a tudíž ani nemáme potřebu meditovat. Jsme moc uspěchaní a málokdo si najde čas jet na pár dnů do ašrámu a tam být jen s Pánem Bohem. U nás je spíš tradice klášterů, do kterých se lidé cítící volání zasvětí na celý život. Připadne nám škoda, že v Evropě nemáme obdobu hinduistických ašrámů a budhistických klášterů, které jsou stále otevřené pro hledající poutníky.

Potřebu meditovat mají Indové zakořeněnou v sobě. Až do poloviny 20. stol. však byli v Indii jen hinduistické ašrámy. Amalorananda založil jako jeden z prvních (úplně první prý založil nějaký evropský misionář v Indii) ašrám pro křesťany (může sem ale každý:). Pán si Amaloranandu vzal k sobě náhle a docela mladého, nedožil se ani 58 let, zemřel při autonehodě na cestě do Bangalore.

Ve tři hodiny společná meditace, v půl čtvrté čaj (k němu vynikající avelake s kokosem na sladko, normálně nám avelake nechutná, ale toto teda bylo něco...:-), dodělání košťat a pak do půl sedmé jóga a soukromá meditace. Doteď jsme snad takový odpočinek, kdy celé tři dny věnujeme jen Bohu neměli a fakt to jednou za čas doporučujeme. Sice na exerciciích jsme u nás někdy byli, ale toto je něco jiného, ne přednášky, ale opravdu zklidnění, ne moc přemýšlení, jen snaha o neustálou meditaci.

V půl sedmé nás čekala poslední meditace, předchozí dvě sestry odjely, ale před meditací přijela zase jiná. Já měla strašnou touhu alespoň poslední meditaci prožít trochu hlouběji. Ale jak jsem viděla, že mi to zase nejde, tak sem se raději začla modlit růženec. Asi po třetím desátku jsem slyšela nějaký hlas, že mám přestat a meditovat. Nevím, zda ke mě mluvil opravdu Pán, nechci si tak věřit, možná to byl jen nějaký můj hlas, ale bylo to strašně zvláštní. Doteď jsme takový pocit nezažila. Cítila jsem Pána strašně blízko, říkal mně, že mě má rád. Všude byla ale strašná tma, což mě zneklidňovalo, ale ten hlas mi řekl, že pochopím až později, proč ta tma. Bylo mi příjemně, ale přece jen tento hlas byl pro mě nový a neznámý, proto jsme prosila, ať promluví i Panna Maria, že tu už trochu znám:) Přišla, ale taky mluvila ze tmy, doteď jsem u ní vnímala světlo... Oba mě však uklidňovali o ujišťovali o jejich ochraně, ale tmu, že zatím nemůžu pochopit.

Po večeři jsme se se sestrou rozloučili, ta nás ještě pozvala na Daseru. Také sme se pěkně rozloučili s tou paní, co jí zemřel manžel. Nemluvili jsme spolu, ale byla mi něčím blízká. Při loučení mě objala, políbila na čelo a řekla, že nám přeje, ať máme hodně dětí.

Jarek celou cestu na nádraží kecal:) Já spíš měla chuť dále mlčet:) Nasedli jsme na vlak a přes noc frčeli zpět do Davangere.


A eště – cestou do Mysoru vedle nás spali tři Tibeťani, jeden z nich umělec malující tibetské mandaly. Ráno jsme lehce vykládali a oni nám potvrdili, že někde nedaleko Mysoru se v horách nachází oblast zvaná jihoindický Tibet, protože ji osídlili tibetští uprchlíci po anexi jejich Tibetu Čínou. Kdysi jsme plánovali, místo navštívit, ale už nám k tomu nezbude dovolená. Vykládali jsme našim spolucestujícím, že jsme v květnu navštívili Nepál, kde jsme potkávali spoustu Tibeťanů a koupili jsme si jejich šperky, které se nám líbí. Během rozhovoru oni jen lehce taky zmínili, že jejich národ nemá svobodu.

A představte si, že když jsme čekali na nádraží v Bangalore na vlak do Davangere, tak jsme opět potkali jednoho z těch Tibeťanů, který se vracel domů do Hubli. Připadne nám to jako skoro nemožná náhoda potkat v šestimilionovém městě dvakrát stejného člověka. Tak jsme ho hlasitě s úsměvem pozdravili: „Tašidelek!“ (takové tibetské „Dobrý den.“) I on nás se smíchem zdravil. Pravda, že hned po příjezdu do Mysore nás potěšilo, že jsme mezi Indy viděli spoustu Tibeťanů, dokonce mnichů a mnišek ve svých úborech.

A takový můj vnitřní pocit – když vidím budhisty v jejich úboru, tak mám strašně dobrý pocit, takový radostný klid a chce se mi je obejmout...:-) Možná je to díky krásné zkušenosti s nimi v Nepálu. Naopak když potkávám chlapy s vousem a v čepičce, tak se vevnitř ozve takové: „bacha“. Když ženské celé zahalené v černém, tak zase: „proč to nosíš, raduj se, Alláh ti dal viditelnou tvář, aby ji ostatní viděli a stvořil barevný svět, aby naše oči těšil“. Hinduisty potkávám všude, tak při těch nic nepociťuju. Snažím se těchto předsudků zbavit, ale je to strašně silné. Když každý den čtu o útocích muslimských radikálů po světě, tak se v mozku to “bacha“ prostě uhnízdí.

31. 8. 2008 neděle
Naštěstí měl vlak hodinu a půl zpoždění, tak jsme v Davangere vystoupili až ve 4 h ráno. Do šesti hodin jsme čekali na nádraží, než se rozední. Čekalo tam spousta lidí, bezpečné místo. V šest sme se vydali pěšky do Suprabhy. Pozorovali sme ranní červánky, probouzející se město, trh se zeleninou už běžel v plném proudu, lidi pomalu vylézali ze svých domků a čistili si zuby. V jedné malé hospůdce jsme si dali čaj. Ženské začínali malovat rangoli před dveřmi svých malých domečků. Dokonce během pár týdnů v naší ulici vyrostl nový, docela velký domek z kokosového listí. V jedné malé uličce šel proti nám hlouček asi dvaceti lidí s bubny, halekáním a máváním orandžovou (barva hinduismu) vlajkou. První nás hned napadlo, jestli se nejedná o nějakou tu divokou lůzu, která teď napadá kostely a křesťany, ale šli jsme normálně dál a nejspíš šlo o normální neustále slavící hindoše.

Zastavili jsme se také u Šivova chrámu nedaleko Suprabhy, kde už chodily zástupy lidí na puju, okolo chrámu chodila namaškařená babka, s koštětem a mávala s ním...to je taky nějaký rituál. Mě to připadlo, jakoby tak chtěla od chrámu odhánět zlo. No za své máchání somrovala od lidí prašule... Před chrámem sedělo plno ženských s dlouhými dredatými vlasy a dávaly lidem tečku na čelo.

V Suprabhě běželo vše jak obvykle, mše, doučování školních děcek, hry a odpoledne lagori. Děcka chtěly malovat jako minulou neděli, ale bohužel jsem u sebe neměla pastelky. Tak příště:)

Pak rychle na net, nakoupit další papíry a izolepy a další potřeby. Jarek nikde nesehnal učebnici páté třídy v kannadě. Všude mají pouze anglické, protože ty si na soukromých školách musí děcka samy koupit. Na státních vše dostanou od školy, tak se učebnice ani neprodávají:-(. Naše děcka učebnice vůbec nemají, pravda, že je možná ani nepotřebují, ale Jarek podle učebnic připravuje sylaby do matiky. No a po nákupech hurá zpět do Sujyothi. Jarek však ještě zůstal ve městě. Chtěl vidět tradiční jihokarnatacké představení yakšagana.

Představení mi připomínalo keralské kathakali, akorát asi lidovější. Tanec divočejší, chvílemi mi až připomínal valašské lidové tance, dokonce používali i různé skoky jak v odzemku... Tváře měli herci make-upem pouze zvýrazněné, ne zapaplané barvou jak kathakali. Samozřejmě se většinu času zpívalo, ale chvílemi se dokonce i docela dost mluvilo. Hudební doprovod představovaly buben, harmonium, cinkátka. Hráči na tyto tři nástroje zároveň zpívali chórus nebo vypravěče. V podstatě je to opět podobné řeckému dramatu, i mytologickým tématem. Hrály desítky herců, i ženské role hráli chlapi. Začalo se samozřejmě s hodinovým zpožděním až po sedmé hodině, takže jsem viděl pouze necelou první hodinu (hry trvají kolem čtyř hodin). Ale zase jsem alespoň viděl, jak se přede hrou herci líčili, chystali a navlékali si složité kostýmy. Lidi zkušeně začali chodit až skoro na osmou. Když jsem odcházel na „osmý“ bus, tak byl sál pro pět set lidí už skoro plný. Škoda, že Máňa omylem sbalila foťák, tak nemůžete vidět barevnost kostýmů. A ještě jeden postřeh - obě jihoindická divadla sice používají bohaté kostýmy, ale v podstatě žádné kulisy. Prostě na place pobíhají krásně barevní herci, ale za nimi visí pouze bílé plátno, před kterým zpívá a hraje pár muzikantů.

Je super, že tento ensámbl nepřijel kvůli turistům, ale opravdu za místními lidmi. Pěkné, že tu pořád ještě někdo má touhu šířit jejich tradiční tance. Myslel jsem si, že sál bude prázdný, ale místní mě příjemně potěšili, že došli v hojné počtu. V autobuse jsem potkal Santu a Babua. Oba mi říkali, že yakšaganu znají. Prý i do jejich vesnic kdysi zavítaly nějaké soubory. Tak to je paráda, že soubory šíří kulturu i po vesnicích. Otec Binny říkal, že obyčejní i negramotní lidé znají docela dost příběhů z indických eposů právě díky kočovným souborům a taky díky stále existujícím potulným zpěvákům. To je paráda, co? Fakt mi to tu někdy připadne, jak v Evropě před mnoha staletími, jen maličko v moderním hávu.

Já potkala na nádraží bráchy s klukama, takže sme jeli do střediska společně. Kluci mě krásně uvítali, hned na mě vyskočili a tahali mě na malování, však kvůli malování jsem také přijela za nimi dřív:) Dost jim ale vadilo a znepokojovalo, kde je Jarek. Stále jsem je musela ujišťovat, že večer dojede.

Malovali jsme barvami západ Slunce... některé výtvory jsou fakt vtipné. Vždy je pak vyvěsím na nástěnku a děcka u ní často tráví přestávky.

Jarek se vrátil během večerního divočení. Když ho kluci uviděli, naskákali na něho a samou radostí ho pořád hladili a plácali po plešce a křičeli radostí, že už je tu. No já se k němu nemohla ani dostat, abych ho také přivítala:)

Dnes v Davangere hinduističtí fanatici napadli ortodoxní kostel:( Nikomu se nic nestalo, ale i tak prosíme o modlitby, ať tu žijí v pohodě. Prý od té doby, co je u moci BJP, fundamentalisti jsou na koni a proti křesťanům bez důvodu brojí. Násilí přičítá BJP snad každý vzdělaný křesťan, i v ašrámu jí to přisuzovali. Zní to asi dost jednoduše, ale strana je opravdu nejspíš politickou silou všemožných fanatických hinduistických skupin.